Blog Janie Milíčové

Tak už vás nebudu napínat. Myslím, že je načase dovyprávět, jak to dopadlo s naší snídaní v Montmartru a koneckonců i se zbytkem naší dovolené, protože ač jsme měli pocit, že už jsme v Paříži nejmíň měsíc, uteklo to všechno jako voda a najednou tu byl poslední den. A řekněme si na rovinu, že nezačal vůbec špatně :D. Po menším váhání jsme se nakonec rozhodli, že tu snídani riskneme a něco po osmé jsme se vydali dolů do mrňavoučké jídelny, kde bylo místo sotva pro 20 lidí. Usadili jsme se tedy k volnému stolku a čekali, co se bude dít. Brzo za námi přišla nějaká černoška a dala nám na výběr čaj, čokoládu nebo kávu a za chvíli už před námi stál tác s prima snídaní. S plným žaludkem jsme usoudili, že hotel André Gill nakonec vezmeme na milost – tedy za předpokladu, že nám tuto snídani nenaúčtují nazítří při odjezdu 8-).

Paříž už nám nabídla téměř všechno, co jsme si přáli vidět. Poslední památkou, která nám zbývala, byl samozřejmě Sacré Coeur, k němuž jsme hned po snídani zamířili. Pochopitelně jsme to zase vzali přes Place du Tertre :D. Přímo z tohoto náměstí se vchází k jednomu méně nápadnému kostelu, který je (doslova) zastíněn monumentálností Sacré Coeuru. Je to kostel Saint-Pierre-de-Montmartre s románskou věží a patří k jednomu z nejstarších v Paříži. Od něj jsme pak už pospíchali přímo k Sacré Coeuru, kde se už takhle poránu tlačily davy turistů. Naštěstí to ale nebylo tak zlé, jak jsem si představovala.

Kolem chrámu najdete opět spoustu hudebníků – třeba harfistu, který tu vyhrává jednu hitovku za druhou – žebráků a pouličních prodavačů čehokoliv. Čeho je v Montmartru opravdu přehršel, to jsou otravné děti/mládež žebrající peníze pro nějaký (beztak neexistující) fond. Poznáte je podle toho, že s sebou nosí tužku a desky, kam si jakože zapíšou vaše jméno a kolik jste přispěli. Najdete je i u Eiffelovky, ale tady v Montmartru jich je snad ještě víc. Nejvíc se nám na ně osvědčilo spustit na ně něco česky – pak většinou okamžitě dali pokoj :D. Jednou jsem na ně vybalila prozměnu „fuck off“ a taky to zabralo 8-). Jindy jsme se zase bavili tím, že jsme je schválně okatě přehlíželi a koukali se s hrozným zaujetím po památkách :D. Tato finta bohužel nezafungovala na otravné černochy (sorry, Bohušu, ale tady už tvůj výrok o tom, že nésu rasista nemůžu použít :D), kteří na vás číhají dole v parku pod Sacre Coeurem, aby vám jakože „zadarmo“ umotali náramek z bavlnek, jenže pak vás nepustí, dokud jim nedáte peníze na kafe :D. Vzhledem k tomu, že nás lapili poslední den, už jsme opravdu skoro žádná eura neměli (a i kdybysme měli, těmhle bych je tedy určitě nedala), ale měla jsem co dělat, abych Péťu zachránila z jejich spárů 8-).

Sacre Coeur je snad jediné místo v Paříži, kde mají problém s focením v interiéru, a nepustí vás dovnitř, dokud si foťák neschováte do brašny. Byl to také jediný kostel, který jsme navštívili, když zrovna probíhala mše. Po povinných fotkách před chrámem, kde jsme se dali do řeči s nějakým týpkem ze Sydney, který měl úplně stejný foťák jako my, jsme radši rychle prchali zpátky do klidnějších uliček Montmartru, plných obchůdků se suvenýry a galerií. Zde jsme ulovili báječný retro plakátek se zrzavou dívkou, kterou jsem tam za euro pade nemohla nechat – úplně jsem ji viděla, jak nám visí na záchodě :D. Aby to Péťovi nebylo líto, vybral si také jeden, upoutávající na Moulin Rouge 8-).

Dopoledne v Montmartru uteklo jak voda a my už měli jenom jedno jediné přání – poslední gurmánský zážitek, zato v pravé francouzské restauraci! V obou průvodcích se svorně shodli na tom, že nejlepší francouzská restaurace pro turistu, který nemá neomezený rozpočet, je Chartier – nacházející se asi na půl cesty mezi našim hotelem a Louvrem, což nebylo nijak daleko, takže jsme vyrazili pěšky. Restaurace je poměrně nenápadně skryta a náhodný kolemjdoucí by ji nejspíš minul bez povšimnutí, interiér ale vypadá opravdu hezky a stylově. Péťa už několik dnů dopředu uvažoval, že vyzkouší šneky, ale na poslední chvíli vyměknul, a tak jsme si jako předkrm dali paštiku z husích jater a vynikající avokádo s krevetí omáčkou. Můžu říct, že předkrm mi z celé návštěvy restaurace přišel nejvíc „francouzský“ :D, protože pak jsme si objednali kuře a jehněčí (jídelní lístek byl celý ve francouzštině, takže jsme se báli experimentovat) a to bylo sice dobré, ale jinak úplně obyčejné. Každopádně zážitek to byl skvělý, číšníci kmitali a my si to moc užívali :-). Po jídle jsme ještě využili místní wifi (na hotelu bychom za ni museli platit) a napsali také několik pohledů. Chartier určitě můžu doporučit – obsluha byla velmi milá, najedli jsme se dosyta a opravdu to tam nebylo drahé.

Když jsme vylezli z restaurace, bylo ještě krásně a slunečno, a tak jsme se vydali na procházku směrem k nedaleké nákupní galerii La Fayette, o které můžu říct, že je tím nejvíc nóbl obchoďákem, ve kterém jsem kdy byla :D. Každopádně jsme se zde nezdrželi moc dlouho, protože mě nebaví chodit po obchodě, kde si nemůžu nic koupit :D. Péťa byl ze všech těch hadříků taky brzo unavený, ačkoliv když jsme došli do patra se spodním prádlem, poněkud pookřál :D. Nakonec nás nejvíce zaujalo přízemí, ve kterém se nachází oddělení potravin. Všechny ty dortíčky, makronky, čerstvé pečivo… bylo to zkrátka jedno velké sladké zlo, zvlášť když jsme se v Chartieru vzdali zákusku ve prospěch předkrmu! Naši pozornost upoutalo také oddělení s alkoholem, kde jsme našlapovali téměř po špičkách, neboť ani naše cestovní pojistka nebyla neomezená. Vždycky si říkám, jestli se najde nějaký blázen, který si koupí víno ročníku 1945 za 7000 euro :D… Nakonec jsme si špetku luxusu dopřáli i my 8-). Chňapli jsme nejlevnější víno za 3 eura, s nímž jsme si hodlali zpříjemnit poslední večer. Sice za 3 eura, ale chápejte, víno z La Fayette – kdo to může říct :D…sice mi z něj pak bylo pěkně blbě, ale uznejte, že takhle nóbl víno se nezvrací každý den 8-).

Metrem jsme pak dojeli zpátky k Abbesses a šli jsme si konečně ulovit naši první francouzskou kešku u zdi lásky. V parku se nachází i dětské hřiště a zrovna bylo plné mudlů, nicméně jsme brzy zjistili, že místní babičky dohlížející na vnoučata už kešku dobře znají a rády nám napověděly :D… U zdi jsme opět strávili příjemný čas pozorováním, jak děti honí holoubátka. Stali jsme se také svědky milostného vzplanutí malé černošské holčičky, která políbila nějakého chlapečka, což její tatínek nadšeně dokumentoval na foťák :D.

Než jsme se nadáli, byl tu večer – a co jiného chcete dělat poslední večer na Montmartru, než vyrazit k Moulin Rouge a prolézt nějaké ty nemravné obchody ;-)? Náš starý známý černoch-sympaťák sedící na recepci po nás šibalsky pomrkával a vyptával se, kam máme namířeno… asi je tu zvyklý na ledacos :D. Pravdou je, že v noci to tady skutečně žije. Od Pigalle až k Moulin Rouge se rozsvítí dlouhá řada šantánů, kýčařství a sexshopů, kavárny jsou plné lidí a ulice stejně tak. Červený mlýn se točí jako o život a ochotně pózuje turistům. Jeden večer vám tu ale zaručeně bude stačit – na mě tu bylo živo až až. Krom těch nemravných výloh tady nic moc k vidění není, takže jsme nakonec brzo dali přednost našemu klidnému hotelovému pokoji.

Na poslední dopoledne už jsme si naplánovali pouze tradiční dovolenkový program – odeslání pohledů a vybírání suvenýrů. Ráno jsme zahájili nákupem lahodného pečiva z pekárny u hotelu a snídaní – jak jinak – u zdi lásky :-). Poté jsme se opět vydali do centra dění – nahoru na Place du Tertre a k Sacre Coeuru. V jednom obchůdku jsme si vybrali dva malé obrázky do ložnice (byli jsme strašně nerozhodní, takže nám vybírání zabralo asi dvě hodiny :D), chvíli jsme poseděli v parku pod chrámem a bavili se pochybnými černošskými prodejci, kteří zde nabízejí své stoprocentně fejkové zboží :D. Taky se záhy zdekovali, zabalili zboží do pytlů a prchali pryč, jakmile dostali avízo, že se blíží policejní hlídka. Nakonec jsme ještě nakoupili v Carrefouru nějaké jídlo a pití na cestu a rodině nějaké dobroty, a byl nejvyšší čas vyzvednout si na hotelu batohy a vydat se pomalu na nádraží.

Cesta Student Agency domů by vydala na samostatnou kapitolu, ale nač kazit pozitivní dojem :D. Někteří už slyšeli, že pokud jsem na dovolené prohlašovala, že nésu rasista, při zpáteční cestě jsem si opět připomněla, že su z Čech a tady u nás je kvůli zvýšenému výskytu jisté nejmenované menšiny rasista prakticky každý. Vězte, že za naše peníze, kterými náš stát tuto nejmenovanou menšinu krmí, si pětičlenná rodina vyrazila na dovolenou do Paříže. Nezbývá, než poděkovat společnosti Student Agency za poskytnutá sluchátka, časopisy a romantické komedie, které učinily celou cestu mnohem snesitelnější. Doufám, že slečně stevardce pak zaplatili hodinu s psychoterapeutem 8-).

Co říct na závěr? Paříž byla krásnou tečkou za prázdninami a budeme na ni dlouho vzpomínat a vracet se do jejích uliček při prohlížení té hromady fotek, které jsme si přivezli. Lidé, s kterými jsme se setkali, byli v naprosté většině případů moc milí, ochotní pomoct a nebyl problém domluvit se angličtinou. Večer cestou z Verssailes, kdy jsme k Formuli přicházeli z opačné strany než normálně a nebyli jsme si jistí směrem, nám dokonce nabídla svou pomoc milá francouzská babička. Určitě je prima mít s sebou někoho, kdo Paříž zná a umí aspoň trochu francouzsky. Strašně jsem litovala, že ten jazyk neumím a ráda bych tento nedostatek ještě dohnala, protože se mi francouzština moc líbí a lidé jsou tu komunikativní, takže je tu spousta příležitostí si ji procvičit. Do příště to třeba dopiluju a rozšířím svou dosud chabou slovní zásobu :D. Tak Au Revoir! Snad se zase někdy shledáme :-)…

Ve středu navečer jsme vyrazili ještě jednou do Louvru, protože při naší poslední návštěvě jsme stihli sotva zlomek toho, co bychom rádi viděli. Vyjížděli jsme ze stanice metra Abbesses, která je proslulá svým slavným secesním vchodem. Krom toho se však tato zastávka může pyšnit další zajímavou kuriozitou. Na pařížském metru mě překvapilo, že vlastně není nijak zvlášť hluboko pod zemí. U této zastávky je to však jinak, protože je položena už poměrně vysoko a chcete-li se dostat dolů, čeká vás dlouhá cesta po točitém schodišti (eskalátory nečekejte 8-)). Dolů to jde ještě celkem lehce, ale v opačném směru je to skutečně jen pro fyzicky zdatné jedince. Pokud se mezi ně nepočítáte, máte ještě jednu možnost a tou je obrovský výtah, který pojme, pokud si dobře vzpomínám, takových 50 lidí. Je to docela nepříjemná tlačenice, ale nejspíš je to stále lepší, než šlapat pěšky :D…

Cestou do Louvru jsme se opět na chvíli zastavili v překrásných Tuilerijských zahradách a nastavili tvář ospalému slunci. Pařížské parky se mi strašně líbily – bylo příjemné vidět, že i tak hektické město se dokáže na chvíli zastavit a odpočívat. V každém parku je spousta míst k sezení, často jsme ale viděli Francouze válet se jen tak na zemi v trávě. Kolikrát to vypadalo, že si jen na chvíli odskočili z práce :D. Martova pole a park před Lucemburskými zahradami byly zase plné studentů (kteří zde evidentně hodně holdují marihuaně 8-)), ale také maminek s dětmi. Na parcích mi vadila jediná věc, o které už jsem se tady na blogu zmínila v jiné rubrice – a sice všudypřítomný písek a prach. Stačilo udělat pár kroků a měli jsme okamžitě příšerně špinavé a zaprášené boty – brzy jsem si na to zvykla a přestala to řešit, ale i tak jsem každý večer strávila pucováním 😀

Pojďme ale konečně znovu do Louvru! Poučeni minulou zkušeností, dali jsme si tentokrát opravdu pozor na otevírací hodiny 8-). Nejprve jsme zamířili do prvního patra křídla Richelieu, kde se nacházejí honosné komnaty Napoleona III. Po této „zámecké“ prohlídce, která byla (jak jinak) velmi rozsáhlá a únavná, jsme zatoužili po italských sochách, neboť jsme se tu do jedné minule zamilovali a oběma nám nedala spát :D. Protože Louvre je pravým bludištěm, nebyli jsme si úplně jistí, kde naši sochu hledat. Napřed jsme zabloudili do špatného patra křídla Denon, kde jsme si alespoň prohlédli italské a španělské sochy z 11.-15. století, povětšinou s křesťanskými motivy, a teprve pak jsme přišli na to, že musíme ještě o patro výš.

V této části jsme strávili hodně času a ten, který nám ještě zbýval, jsme pak věnovali křídlu Sully a dílům Antiky a starověkého Egypta, kde jsme naši návštěvu zakončili. V tu chvíli už jsme byli opravdu hodně unavení a téměř jsme necítili nohy. Stihli jsme ale vpodstatě všechno, co jsme si přáli vidět :-).

Mezitím už se venku setmělo, takže jsme konečně mohli pořídit i několik působivých nočních fotek osvíceného Louvru.

Závěr dne provázelo ještě několik kuriózních okamžiků. Cestou z muzea jsme se zastavili v Carrefouru na Pigalle pro něco k večeři a byli jsme docela šokovaní zjištěním, že po 9.hodině je zde zakázán prodej alkoholu :D. My tedy ten večer neměli v plánu pít, ale stejně nás to překvapilo – asi tak, jako návštěvní řád vyvěšený na hotelovém pokoji, který konzumaci alkoholu v hotelu rovněž zakazoval – na to jsme se jim ale samozřejmě další večer vykašlali 8-).

Musím říct, že přes den se mi Montmartre líbil víc. Jakmile se setmělo, začaly se tu trousit pochybné partičky a gangy sestávající především z černochů. Jak by řekl můj oblíbený filmový hrdina Bohuš – „Hoši nic ve zlém, já nésu žádné rasista – pro mě cigán jako černoch.“ :D, ale klidu vám to nepřidá, zvlášť pokud takový gang potkáte zrovna ve slepé uličce, kde máte svůj hotel. Vyšší koncentraci partiček jsme nakonec přisoudili tomu, že hned za rohem se nacházelo několik klubů, před kterými se také hojně srocovaly.

Na hotelu nás čekalo poslední překvapení dne – na recepci tentokrát neseděla ta protivná ženská, co nás ubytovávala, ale sympatický mladý černoch. Zajímalo nás, jestli je tady na hotelu možnost snídaně. Při rezervaci jsme na nic takového nenarazili, ale při pročítání zkušeností na netu se o snídani cosi psalo, tak jsem se rozhodla, že se zeptám. Černoch pravil, že možnost snídaně tu je a zeptal se nás, jaký jsme pokoj a jestli jsme za ni platili. Usoudili jsme, že tím pádem máme smůlu, protože snídaně v ceně není, řekli jsme, že neplatili a chystali se jít do pokoje. Když v tom nás černoch překvapil. Spiklenecky na nás mrknul a pravil, že teda pšššt, ale zapíše nás do knihy, jako že jsme to zaplatili a zítra ráno si můžeme přijít sem dolů na snídani. Byli jsme dost překvapení a nevěděli jsme, jestli to myslí vážně nebo ne. Vypadalo to ale, že asi jo a navíc jsme viděli, že cosi do té knihy skutečně zapisuje. Dost jsme přemýšleli, jestli na tu snídani skutečně půjdeme a jestli to není nějaká léčka. Nakonec jsme šli :-). A o tom, jak to dopadlo, zase příště. (Hehe, dneska to teda končí fakt napínavě, co :D?)

Ve středu jsme dali našemu bydlení ve Formuli sbohem, sbalili si batohy a vyrazili na poslední 3 dny naší dovolené do Montmartru. Loučili jsme se i s naší oblíbenou pekárnou, kde už si nás za těch pár dnů stačili zapamatovat :-). Po poslední snídani jsme tedy zamířili na metro a vydali se vstříc novým zážitkům.

Metro nás vyplivnulo přímo na náměstí Pigalle. Rychle jsme se zorientovali a vydali se hledat náš hotel André Gill. Od zastávky metra to bylo opravdu kousíček. Náš hotel se nacházel v mrňavé zapadlé slepé uličce a přestože měl na dveřích vylepeno, jaká různá ocenění kde získal, nás na první pohled zrovna neohromil. Na recepci nás vítaly dvě obrovské chundelaté kočky (nechaly se hned ochotně hladit a vrněly :-)) a mladá ne příliš příjemná ženská, která nás hned na úvod dostala tím, že ceny za ubytování uvedené na stránkách jsou bez DPH, takže budeme muset platit ještě pár euro navíc. Nevypsala nám ani žádný doklad o tom, že jsme to zaplatili a nad naším dotazem jen mávnula rukou, že je to oukej, že to má zapsané v knize. Ubytovat jsme se mohli až po druhé hodině, a protože bylo teprve 12, rozhodli jsme se vyrazit na ty 2 hodiny někam ven. Batohy jsme si naštěstí mohli nechat na hotelu. Radši jsme si ale samozřejmě všechny cennosti vzali s sebou, protože zatím v nás tenhle hotel ani jeho personál moc důvěry nevzbuzoval…

Vrátili jsme se zpátky na Pigalle a porvé se prošli onou nemravnou uličkou plnou sexshopů, barů a podobných pochybných podniků tvářících se za denního světla zcela nevinně O:-). Naše první kroky samozřejmě nevedly nikam jinam, než k věhlasnému Moulin Rouge. Usoudili jsme ale, že bude lepší vrátit se sem večer, až to tu bude mít tu pravou atmosféru.

Přinutila jsem Péťu, abychom se šli podívat alespoň na jeden pařížský hřbitov – a ten v Montmartru byl myslím dobrou volbou, protože je opravdu zajímavý a fotogenický. Pařížané si docela potrpí na okázalé hrobky, až mi to někdy přišlo přehnané. Tím, co turisty přivádí na pařížské hřbitovy, jsou především slavná jména těch, kteří zde spočívají. Zrovna v Montmartru je jich poměrně dost. Hned u vchodu najdete přehlednou mapku, ve které jsou zakresleny všechny hroby, které by vás mohly zajímat. Mě zajímala především ta literární jména jako Stendhal nebo Heinrich Heine, u jehož hrobu mi Péťa procítěně zarecitoval Lorelei <3 ! Za zmínku stojí také hrob Émila Zoly – tedy bývalý, neboť jak víte z minulého příspěvku, dostalo se mu té pocty být zařazen mezi velikány, kteří odpočívají v Pantheonu.

Po prohlídce hřbitova už byl pomalu čas vrátit se na hotel a ubytovat se. Nakoupili jsme si nějaké jídlo a vraceli se malebnými uličkami Montmartru zpátky k našemu novému hotelu. Dostali jsme pokoj v prvním patře a hned na úvod se dostavil znovu šok. První patro bylo totiž plné zedníků, kteří pravděpodobně zrovna prováděli rekonstrukci několika pokojů – bylo cítit, že se tam minimálně maluje. Naštěstí jsme neměli v plánu se na hotelu moc zdržovat, ale i tak to ten počáteční negativní dojem z tohoto místa jen umocnilo.

Pokojík sám o sobě byl ale hezký, i když poměrně tmavý. Těžké červené závěsy a celkově růžovo-červené barevné ladění pokoje působily docela retro. Koupelna byla opravdu miniaturní, půlku prostoru navíc ještě zabíral bidet, nebezpečně se hýbající, kdykoliv jste do něj zavadili nohou. Na druhou stranu ale všude bylo čisto, a tak nebyl důvod si stěžovat. Nezdrželi jsme se dlouho a jen co jsme se najedli, vyrazili jsme zase ven prozkoumávat další zákoutí této svérázné čtvrti.

Nevýhodou Montmartru je to, že musíte pořád do kopce :D… Na druhou stranu je ale malý a není problém prochodit jej křížem krážem za jedno odpoledne. My jsme se však „zasekli“ na Place du Tertre, které jsme obšeli asi třikrát kolem dokola a zas a znova si prohlíželi „umělce“ při práci. Samozřejmě je tu spousta kýčařů, především těch, co malují portréty, ale některá dílka se nám naopak líbila moc. Na Place du Tertre jsme strávili každý den moře času, až si nás tam už někteří museli pamatovat :D.

Dalším zajímavým zákoutím Montmartru, které jsme si oblíbili natolik, že jsme k němu chodili den co den, byl parčík za zastávkou metra Abbesses. Na tomto místě se nachází veliká zeď pokrytá modrými kachličkami. Ty jsou pomalované nápisy „Miluji tě“ ve všech možných světových jazycích. Chvíli nám trvalo, než jsme v té změti našli nápis v češtině, ale byl tam :-)!

Na večer jsme měli v plánu také druhou návštěvu Louvru, ale protože dojmy, které jsme si přinesli, by vydaly ještě na dlouhé vyprávění, věnuji i tomuto muzeu samostatný článek :-)…

Následující den se dosud příznivé počasí trochu pokazilo a už ráno se dalo do deště. Nám to ale nevadilo. Seděli jsme si v „naší“ pekárničce, před sebou voňavou kávu a jablečnou kapsu, a kapky deště za oknem byly jen příjemnou kulisou tohoto ospalého rána. Než jsme dosnídali, mraky na obloze se zase na nějakou chvíli umoudřily a my se tak dostali k metru suchou nohou.

Pro tento den jsme měli v plánu navštívit moderní „mrakodrapovou“ čtvrť La Défense. Nasedli jsme tedy na linku 1 a jeli až na konečnou. Měli jsme docela problém se z této zastávky vymotat, protože to tam bylo strašně veliké, chaotické a neoznačené. Nakonec jsme zabloudili do asi největšího nákupního centra, jaké jsem kdy viděla :D, a po této zacházce se nakonec nečekaně zjevili přímo pod Grande Arche. Mně osobně se La Défense asi víc líbilo z dálky, ale je pravda, že za lepšího počasí bych to třeba hodnotila jinak. Takhle v dešti jsme toho v této čtvrti moc dělat nemohli. Chvíli jsme se procházeli pod Grande Arche a fotili, ale nakonec jsme usoudili, že bude lepší vymyslet si program někde v suchu. Vydali jsme se tedy zpátky do nákupního centra, prošli si pár obchodů a skončili v Monoprixu, kde jsme si koupili bagetu k obědu :-). Pak jsme ještě zavítali do jednoho úžasného obchůdku s domácí dekorací (tuším, že se jmenoval Maison du Monde) a chvíli se tam rozplývali nad krásnýma lampičkama a dalšíma doplňkama do bytu :-).

Usoudili jsme, že dnešní počasí je jako stvořené pro návštěvu Pantheonu, který jsme zatím stihli omrknout pouze zvenčí při naší první procházce Paříží. Naše další kroky tedy vedly na místo posledního odpočinku řady slavných francouzských velikánů. Protože v Pantheonu tou dobou právě probíhala výstava o Jeanu Jacquesovi Rousseau, zavítali jsme i na ni.

Zatímco Péťa byl fascinován Foucaultovým kyvadlem, já už se nemohla dočkat, až se půjdeme podívat dolů do hrobky 8-)… Musím ale říct, že v tomto směru mě Pantheon trochu zklamal – krypta je chladná a ponurá a všechny hrobky jsou v podstatě stejné. No, asi jsem čekala u hrobů Voltaira, Victora Huga nebo Émila Zoly něco honosnějšího 8-)…

Tak či tak jsme v Pantehonu strávili spoustu času a když jsme konečně vyšli zpátky ven na denní světlo, bylo po dešti. Z toho jsme měli velkou radost, protože naše další plány už se opět měly odehrávat pod širým nebem – čekala nás ještě cesta k Bastile a na Vogézské náměstí. Obojí se nachází nedaleko od Pantheonu a bez problémů jsme se zvládli přemístit pěšky. Bastila mě opět nijak nenadchnula – jednak proto, že ona gigantická pevnost, ve své době jedna z největších v Evropě, která později sloužila jako vězení, už je dávno ta tam. Na jejím místě dnes stojí budova opery. Nenajdete tu ani žádný památník, který by připomínal události roku 1789. Sloup se sochou Svobody nepřipomíná dobytí Bastily, ale červencovou revoluci z roku 1830, která vynesla na francouzský trůn orleánského vévodu Ludvíka Filipa. Dnešní náměstí Bastily zkrátka není ničím zajímavé a ani my jsme se tam proto dlouho nezdrželi.

To náměstí Place des Vosges, kam jsme zamířili hned vzápětí, je považováno za jedno z vůbec nejkrásnějších v Paříži! Když se před námi objevilo, museli jsme s autorem tohoto výroku vduchu souhlasit. Toto místo je neprávem turistickými průvodci poněkud opomíjené, ale když se před vámi náhle vyloupne, ocitnete se rázem jakoby v jiném světě. Možná i díky tomu, že je na první pohled dobře ukryto a nedoléhá sem ruch z hlavní ulice svatého Antonína, možná také proto, že jsme sem zavítali až navečer a náměstí bylo liduprázdné, dýchla na nás atmosféra staré Paříže.

Place des Vosges (za celou dovolenou jsme zanic na světě nepřišli na to, jak se to vlastně vyslovuje :D) zdobí krásný park s fontánami, milovníci literatury se v něm však dlouho nezdrží a běží hledat dům číslo 6, kde strávil 15 let svého života spisovatel Victor Hugo. Dnes v tomto domě najdete Hugovo muzeum.

Z Vogézského náměstí nás nakonec vyhnala zima, takže jsme zvolili již tradiční program – nákup v Monoprixu a večerní siestu se sýrem a lahví vína :-). Čekala nás také poslední noc ve Formuli a na druhý den stěhování do Montmartru, na který už jsme se strašně těšili.

Pátý den naší dovolené jsme se rozhodli strávit procházkou po profláknuté turistické trase Vítězný oblouk – Champs Elysée – Tuilerijské zahrady – Louvre. Ještě předtím nás ale čekal další pravý francouzský zážitek. Ráno jsme se cestou na metro zastavili v jedné z těch úžasných malých pekárniček, kde obsluhovala sympatická paní s červenou rtěnkou, a koupili jsme si tam k snídani 2 obrovské hrozinkové šneky. Péťa vytasil svou francouzštinu a za chvíli už jsme seděli venku na lavičce a baštili. Takovou dobrotou bych chtěla začínat každé ráno :-)! Rozhodli jsme se, že odteď tedy už žádná snídaně ze supermarketu, ale jedině čerstvé pečivo z pekárny téhle stylové Francouzky.

Metrem jsme se nechali zavést až k Vítěznému oblouku. Ten stojí přímo uprostřed obrovského kruhového objezdu a okamžitě bylo jasné, že jinudy, než podchodem, se k němu není šance dostat :-). Zde by se opět hodila malá odbočka, tentokrát na téma „doprava v Paříži“. Vůbec tím prvním, co mě na Paříži zaujalo a praštilo od očí už z okna autobusu při příjezdu, bylo zjištění, že tady nejezdí téměř žádná barevná auta. Drtivá většina je buď černá nebo bílá, případně stříbrná, ale jinak skoro žádné barvy – to jen tak pro zajímavost. Doprava sama o sobě je strašně stresující a chaotická. Jak chodci, tak i řidiči často ignorují barvy na semaforu. Přecházení silnice je tak poměrně adrenalinovou záležitostí. Do toho všeho se ještě pletou řidiči skútrů, kteří všelijak kličkují mezi auty a občas si při tom dokonce i stíhají psát SMSku (viděno na vlastní oči :D). No a cyklisté, tak to je kapitola sama pro sebe. Na kole tu jezdí spousta lidí, ale s přilbou tady moc často cyklistu neuvidíte. Přitom všichni jezdí strašně rychle a je potřeba dávat si na ně pozor stejně dobře, jako na auta. Na druhou stranu je pravda, že v Paříži najdete hodně cyklostezek – jízda mimo ně se ale podle mě jedná sebevraždě.

A teď už zpět k Vítěznému oblouku. Vystáli jsme si tedy frontu na vstupenky a vydali se po točitém schodišti nahoru. Na Paříži se mi líbilo, že spousta památek je tu bezbariérových. To je i případ Vítězného oblouku, který má v jedné ze svých nohou zabudovaný výtah. My jsme si to každopádně vyfuněli hezky po svých :-).

Z Vítězného oblouku se nabízí skvělý výhled především na moderní čtvrť La Défense s dominantní Grande Arche a na proslulý široký bulvár Champs Elysée na protější straně. Musím říct, že ten mě až  tak neuchvátil – je to prostě normální nákupní třída plná luxusních obchodů, kaváren a restaurací, na kterou narazíte v každém větším městě. Co mě na Champs Elysée ovšem zaujalo byl fakt, že na ní nenajdete jediný odpadkový koš. Věřte mi, že je to pruda, zvlášť pokud byste do něj rádi něco vyhodili :D.

Než celou tu dlouhatánskou ulici projdete, docela vám vytráví, a tak jsme se i my začali pomalu rozhlížet po nějakém místě, kde bychom se mohli naobědvat. Chtěli jsme vyzkoušet jednu restauraci blízko Tuilerijských zahrad, která byla na internetu doporučována jako výborná a cenově příznivá. Když jsme k ní však přišli, usoudili jsme podle cen v lístku, že pro nás zas tak cenově příznivá není :D. Toulali jsme se tedy touto luxusní čtvrtí dál a nevypadalo to moc nadějně, ale najednou se před námi vyloupnul jakýsi fast food s italským jídlem, a tak jsme vešli dovnitř a za poměrně slušnou cenu si dali formuli sestávající z hlavního jídla, pití a dezertu. Přílohu k těstovinám jsme si mohli sami navolit podle chuti a jako dezert jsme si vybrali jogurt a tiramisu. Těstoviny byly takové obyč, ale dezerty opět vynikající, takže jsme se stejně přejedli k prasknutí :-). Trávit jsme se vydali do nedalekých Tuilerijských zahrad, kde jsme se svalili do lehátek okolo fontány a slunili se. Zahrady jsou krásným a fotogenickým místem, takže jsme dlouhou chvíli využili také k pořízení několika „aktů“ :D…

Den jsme se rozhodli završit v proslulém muzeu ze všech muzejí nejmuzeovatějším – v Louvru :D! Fronta tu nebyla skoro žádná, takže jsme se dostali bez problémů dovnitř, nafasovali mapku, protože bez ní jste v Louvru naprosto ztracení, a vydali se za poznáním.

Překvapilo nás, že tady nebylo potřeba nechat si vytisknout vstupenky – prostě jsme vždy na vstupu do jednoho ze tří křídel muzea ukazovali občanku nebo pas – a ani tak nám to moc nekontrolovali. Naše první kroky pochopitelně vedly do křídla Denon, kam se valily největší davy turistů – Monu Lisu chce vidět prostě každý. I nám se líbila, přestože je tak maličká :-).

První patro křídla Denon tvoří především italské kresby. Stihli jsme si projít jejich převážnou část, ale k našemu zděšení nás záhy začali sekuriťáci vyhánět pryč. Vůbec jsme tomu nerozuměli – měli jsme za to, že muzeum se zavírá až o půl 8 a bylo sotva půl šesté :-O! Rozhořčeně jsme se běželi zeptat na informace, co to má jako znamenat, a teprve tam nám bylo vysvětleno, že je rozdíl mezi „museum hours“ a „museum collection hours“. Ten první údaj vyjadřuje otevírací dobu pyramidy, druhý otevírací dobu expozice. Může se vám tedy stát, že se bez problémů dostanete dolů do pyramidy, ale do muzea jako takového vás už nepustí. Je to strašná zrada a nepíšou to v žádném průvodci, tak pozor na to! Tento fakt nám poněkud zamíchal plány – chtěli jsme toho ještě tolik vidět, od překrásných antických soch až po Napoleonovy komnaty! Bylo tedy jasné, že se sem do Louvru budeme muset vypravit ještě jednou a to ideálně ve středu, kdy má muzeum otevřeno až do 10ti večer.

Vyvstal tedy problém, co si počít teď. Bylo ještě příliš brzo na to, abychom jeli na hotel, jenže plán jsme žádný neměli. Nakonec jsem objevila v průvodci nějaké informace o nedalekém centru Les Halles, a tak jsme se tam rozhodli vypravit. Čekali jsme, že objevíme nějakou úžasnou stylovou tržnici. Ta tu prý před lety skutečně stála, ale dnes na tomto jinak nepříliš zajímavém místě najdete normální nákupní centrum. Nezdrželi jsme se tedy dlouho a radši jsme dali přednost utrácení peněz v další rozkošné kavárničce, kde jsme se rozmazlili čokoládou a sladkýma palačinkama, načež jsme si řekli, že zítra budeme jen o chlebu a o vodě 8-). Jestli to tak opravdu dopadlo, o tom zase někdy příště ;-)…