Ačkoliv titulek dnešního literárního příspěvku nezní příliš optimisticky, musím se vám hned na úvod svěřit s velikou radostí. Dostala jsem možnost spolupracovat s internetovým knihkupectvím MegaKnihy.cz a vybrat si u nich knížky ke zrecenzování. Moc se na tuto novou zkušenost těším a věřím, že díky ní vám budu moct přiblížit spoustu zajímavých titulů, které stojí za přečtení. Ten, o kterém píšu dnes, je opravdu mimořádný.
„Nacisté jsou knihami posedlí, slídí po nich, pořádají na ně štvanice a zakazují je, kde mohou. Všichni diktátoři, tyrani a utlačovatelé v dějinách, ať už byli té či oné barvy pleti, Árijci, černoši, orientálci, Arabové anebo Slované, všichni měli jedno společné – zuřivě pronásledovali knihy. A bylo lhostejné, jménem jaké víry to dělali, jestli na obranu lidové revoluce nebo k hájení výsad patricijských tříd, na obranu božího přikázání anebo na obranu tupé vojenské poslušnosti. Knihy jsou velmi nebezpečné, nutí přemýšlet.“
Období druhé světové války a holocaust… naše generace zná tuto smutnou historii novodobých dějin pouze ze školních lavic a pak také z řady filmů a knih. Zní nám to jako dávná minulost. Minulost natolik děsivá a neuvěřitelná, až máme pocit, že to musel být opravdu jen nějaký špatný film. Jenže ono se to skutečně stalo a neměli bychom na to zapomínat. Právě proto jsem si k recenzi zvolila knihu Osvětimská knihovnice – příběh postavený na skutečné události.
Jak už název napovídá, děj je zasazen do koncentračního tábora Osvětim – Březinka, kam v září 1943 přijíždí transport vězňů z Terezína, který však neabsolvuje klasickou selekci. Místo toho jsou všichni (včetně starých lidí a dětí) umístěni do prvního, výhradně českého rodinného tábora. Tam se jim dostává „výjimečného zacházení“. Důvod, proč byl tento tábor nacisty zřízen, se čtenář posléze dozvídá (pro mě hodně šokující moment).
V bloku 31 se dokonce podaří zřídit jakousi provizorní knihovnu, čítající asi 8 tajně propašovaných knížek, o které se stará „osvětimská knihovnice“ – čtrnáctiletá Dita Adlerová, hlavní hrdinka příběhu. Její úkol je nelehký a velice riskantní. Nacisté knihy zakazují a kdyby je u ní objevili, neminul by ji trest, možná i ten nejpřísnější. Přesto nebo možná právě proto bere Dita svou roli velmi vážně. O knihy se stará s láskou a opatruje je jako ten nejcennější poklad, kterým v kontextu událostí literatura skutečně je.
Právě to krásné vyjádření lásky ke knížkám a k literatuře je něco, co se mi na Osvětimské knihovnici mimořádně líbilo. Za situace, kdy člověk trpí hladem a jeho největší starostí je dožít se dalšího dne, se mohou knihy zdát zbytečným přepychem, ale pro Ditu a spoustu dalších vězňů z bloku 31 spočívala jejich moc v možnosti chvilkového úniku ze strašlivé reality.
„Možná že válka skončí už napřesrok,“ tvrdívali jí a tvářili se přitom, jako by to byla bůhvíjak skvělá zpráva. Pro dospělé nebyl rok víc než měsíček pomeranče. Rodiče se na ni usmívali a ona se dusila vzteky, protože nic nechápali – v mládí je jeden jediný rok téměř celým životem.
Přestože Dita navenek působí, jako by se ničeho nebála, vevnitř ji trápí řada pochybnosti. Zažívá rozčarování z toho, jak je obtížné najít v táboře člověka, který by nesledoval jen své vlastní zájmy a kterému by mohla důvěřovat. Často zažívá také bezmoc nad situacemi, které nemůže ovlivnit. Denodenně se setkává s válečnými hrůzami, které si dnes už vůbec nedokážeme představit.
„…Je hřích ptát se, proč Bůh dělá věci, které dělá.“
„V tom případě jsem hříšnice.“
„Nemluv tak! Bůh tě potrestá!“
„Ještě víc?“
„Dostaneš se do pekla.“
„Nebuď naivní, Margit. V pekle už jsme dávno.“
Krom Dity se v knize vyskytuje ještě celá řada dalších reálných postav – za ty nejznámější třeba Rudolf Vrba (muž, kterému se podařilo z Osvětimi uprchnout) či doktor Mengele. Část, v níž je vylíčen útěk Rudolfa Vrby, je mimořádně napínavá a to i přesto, že člověk ví, jak to dopadne. Příběhem se krátce „mihne“ dokonce i Anna Franková. Velice oceňuji, že v závěrečných kapitolách je pak dovyprávěno, jak to s těmito postavami dopadlo po válce.
Osvětimskou knihovnici je po pár stránkách opravdu těžké odložit. I když to není čtení jednoduché, jakmile do příběhu jednou zabřednete, musíte na něj stále myslet – mně se o událostech v knize pak dokonce i zdálo. I tak nemůžu jinak, než Osvětimskou knihovnici doporučit. Je strhující, napínavá, dojímavá i krutá. A hlavně si při jejím čtení člověk uvědomí, jak velkým bohatstvím je listovat knihou, aniž by vám za to hrozila smrt…
Moc děkuji knihkupectví MegaKnihy.cz za zaslání knížky, která mi pomáhala krátit dlouhé chvíle při marodění, a těším se na další spolupráci.
