Blog Janie Milíčové

Zažili jsme na Taiwanu už i lepší probuzení – dneska nám budík zvonil asi o půl páté ráno… Ale když jste v Alishanu, přivstat si na východ slunce je zde prostě povinností. A jak se brzy ukázalo, nebyli jsme zdaleka jediní, kdo si na dnešní ráno nařídil budík. Na nádraží hotové davové šílenství! Na místo, odkud je možné východ slunce pozorovat, je samozřejmě možné dojít i pěšky, ale to by znamenalo posunout budík minimálně o další hodinu dopředu – a tak většina turistů využívá úzkokolejku. Většinou vypravují takhle brzo jenom jeden vlak, ale že nás bylo tolik, nakonec jely vlaky dva – což bylo naše jediné štěstí, protože do toho prvního jsme se taktak nevlezli!

Na místo jsme ještě v polospánku dorazili asi za 25 minut. To už se začalo pomalu rozednívat. Teď ještě rychle najít volné místo pro stativ a pak už nezbývalo, než čekat, až za vrcholem Chushanu začnou vylézat první sluneční paprsky.

Před východem slunce byla opravdu strašná zima, a to jsem na sobě měla veškeré své nejteplejší oblečení (celkem asi 5 vrstev včetně softshellové bundy). Jakmile se sluníčko vyhouplo nahoru a všechno zalilo svými paprsky, bylo to, jako by vás někdo zabalil do huňaté deky – tak moc se najednou příroda proměnila.

A když jsme zjistili, že tady nahoře prodávají horkou čokoládu, bylo ještě líp :-). Čekala nás ovšem ještě asi hodinová cesta chladným lesem zpátky do turistického centra.

Naší další zastávkou se mělo stát Jezero Slunce a Měsíce. Jedná se o největší sladkovodní jezero na Taiwanu, ležící ve výšce 762 m, které nabízí jedny z nejhezčích přírodních pohledů.

Už jen cesta k němu byla mimořádným zážitkem. Jakmile jsme začali zase klesat z hor Alishanu o něco níž, otevíraly se nám nádherné výhledy na hluboká údolí a čajové plantáže. Čas od času jsme vždycky zastavili na nějaké pěkné vyhlídce, abychom si mohli tu nádhernou krajinu vychutnat i jinak, než jen přes sklo auta.

Při jedné takové zastávce u malé rodinné výrobny čaje jsme se setkali s místními „aboriginals“ – domorodci. Rozeznáte je na první pohled – nemají tak výrazné asijské rysy, naopak trochu připomínají americké indiány. Mendy se s nimi hned dala do řeči. Napadlo nás, že bychom si od nich mohli koupit nějaký čaj – bohužel ale nebyl zrovna čas sklizně (sklízí se dvakrát do roka) a zásoby z předchozí sklizně už měli vyprodané. Naprosto nás ale dojali, když donesli z domu svůj vlastní načatý balíček s tím, že to je poslední vzorek jejich čaje, který nám dnes můžou nabídnout. Jako poděkování jsme jim dali aspoň pohlednici Brna a lázeňské oplatky, kterých jsme si pro tato „náhodná setkání“ doma v ČR prozřetelně nakoupili do zásoby. Tenhle červený balíček byl jeden z nejcennějších suvenýrů, které jsme si z Taiwanu přivezli. Jeho skutečnou hodnotu jsme odhalili až doma, když jsme si ho poprvé připravili – je skutečně vynikající!

Po tomto zajímavém intermezzu, které bychom nebýt Mendy, která nám dělala překladatelku, určitě nezažili, jsme pokračovali dál k Jezeru Slunce a Měsíce. Kolem jezera je celá řada zajímavých památek a turistických stezek. My jsme zaparkovali u přístaviště Shueishe, kde byla velká šance, že najdeme něco dobrého k jídlu – po cestě už nám totiž pěkně vytrávilo. Asi jsem se o tom během svého vyprávění ještě nezmiňovala, ale stolování v Asii se od toho, které známe my, docela zásadně liší. Zatímco u nás si každý objedná své vlastní jídlo, tady je zvykem objednat chodů hned několik a v menším množství, o něž se pak strávníci podělí. Při tom všem nám ale většinou nehrozilo, že bychom se přejedli k prasknutí. Už asi chápu, proč jsou Asiaté tak hubení 😀

Po obědě jsme se vypravili na procházku po břehu jezera, která se brzy změnila ve stezku odvahy. To když jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, jaké krásné osminohé poklady úctyhodné velikosti zdejší bujná vegetace skrývá…

Navečer jsme se přemístili k chrámu Wenwu, který se dominantně tyčí nad jezerem. Než jsme si ho pořádně prohlédli, už se setmělo a byl nejvyšší čas najít si nějakou střechu nad hlavou. Příjemný hotýlek jsme nakonec objevili nedaleko domorodé vesničky Ita Thao. Měli jsme to od něj navíc blízko na noční trh :-).

Na večeři jsme si zašli do malé restaurace, kde nás opět čekaly pořádné gastro-orgie. Dodneška vlastně pořádně nevím, co jsme to tam jedli, ale bylo to prostě božské :-D. Mendy říkala, že je to něco na způsob zvěřiny. Vyzkoušeli jsme taky nějakou rybu, kterou nám servírovali přímo v hrnci, a poprvé jsme se tu setkali s „bambusovou rýží“, která se skutečně vaří a podává v bambusu.

Po večeři už byla většina pouličních obchůdků zavřená, a tak jsme se vydali zpátky do hotelu a na kutě. Čekal nás poslední den s Mendy a dlouho očekávaná návštěva termálních pramenů. Náš pobyt na Taiwanu se začínal pomalu, ale jistě krátit…

Ráno v Xinjingu nás čekalo překvapení – Mendy dorazila na naši smluvenou společnou snídani i se sbaleným batohem :-D! Zbývalo jí ještě několik dnů dovolené, a tak nás mohla doprovodit na naší cestě až do Puli, odkud se pak chtěla vrátit do Taipei, kde pracuje v divadle. Vyrazili jsme tedy nejprve trochu se posilnit. Xinjing je menší město, o které turista (natož Evropan) asi běžně nezakopne, takže jsme tu právem způsobili menší pozdvižení :-D. Mendy nás vzala do své oblíbené snídaňové restaurace, kde jsme si dali čaj se sójovým mlékem (které jsem si na Taiwanu opravdu zamilovala), vajíčka a další druh plněných knedlíčků. Personál z nás byl docela paf a na cestu nám ještě vnutili polívku a požádali o společné foto. Prostě sranda :D!

Po snídani jsme vyrazili na cestu do národní krajinné oblasti Alishan. Čekalo nás opět stoupání do hor a silnice plná serpentin. Z výchozí nadmořské výšky 300 m malebná krajina o rozloze 327 km² rychle vystoupá do výšek přes 2600 m! Nebylo divu, že se nám během dne postupně všem udělalo špatně – to převýšení sice není tak dramatické, ale zato k němu dojde dost prudce. Obrovská rozdílnost klimatu, půdy a krajiny zde umožňuje pěstování čehokoliv od wasabi až po vysokohorský čaj oolong, který prý patří k nejlepším na světě.

Kolem poledne jsme dorazili do cíle naší cesty – lesní rezervace Alishan. Vysokohorské středisko Alishan je předním turistickým tahákem už od 20. let minulého století. K místním raritám patří třeba kouzelná úzkokolejná železnice, ale také překrásné východy a západy slunce a úkaz, kterému se říká „moře mraků“. O tom ale později.

Vzhledem k tomu, že Péťovi s Mendy bylo po cestě celkem špatně, oběd jsme pořešili jen lehkým snackem v místním Family Marketu. V turistickém centru jsme si nechali poradit trasu, převlékli se do teplejšího oblečení, protože na teplotě vzduchu bylo znát, že rána a večery tu budou pěkně chladné, a rovnou vyrazili na železniční stanici.

Alishanský lesní vlak se pohybuje po úzkokolejné trati, na které je použit jedinečný systém serpentin, který umožňuje zdolat svahy, které jsou normálně pro vlaky příliš prudké.

Úzkokolejkou jsme se tedy vypravili na asi 20 minut vzdálenou Stezku obrovských stromů. Na této túře můžete obdivovat kouzelné majestátní cypřiše, z nichž spousta je stará více než 2000 let!! Uniknout na chvíli z věčně přelidněných asijských ulic do ticha a zeleně lesa je to nejlepší, co můžete tady v Alishanu udělat.

Přestože túra nebyla nijak náročná, k večeru dolehla „vysokohorská“ nemoc i na mě. To už jsme naštěstí byli skoro v cíli cesty a v záři zapadajícího slunce jsme uviděli „moře mraků“ – nepopsatelný fascinující úkaz, pro který stálo zato dojet až sem!

Po návratu do turistického střediska jsme se nejprve vydali hledat hotel, kde dnes přenocujeme, a vzápětí i nějakou příjemnou restauraci. Tady jsme objevili naši novou gastro-závislost: maličké říční krevetky, které se nemusí loupat. Ty jsme si pak nakoupili i jako suvenýry domů do ČR. Vyzkoušeli jsme tu také rybu ve sladkokyselé omáčce nebo třeba mořskou trávu.

A po večeři rovnou do postele! To abychom na druhý den nezaspali to, za čím do Alishanu přijíždí turisté z celého světa – překrásný východ slunce nad vrcholem Chushanu.

Od našeho návratu z Asie uplynuly už dva měsíce a já jsem s našim vyprávěním teprve někde v polovině, ostudné… Naposledy jsem skončila naši cestu v Tainanu, kde nás čekalo setkání s Mendy a s její mladší sestrou Luffy. Bylo hodně osvěžující setkat se zase po nějaké době s někým, kdo ovládá místní jazyk 😀

Tainan je bývalé hlavní město ostrova a také nejstarší město na Taiwanu, kde stále vzkvétá tradiční kultura. Nachází se zde řada krásných starých chrámů a památek z dob, kdy byla tato oblast kolonizována Holanďany. A říká se, že i zdejší kuchyně je hodně specifická a odlišná od zbytku ostrova.

Hned po snídani jsme se tedy vydali k nedalekému nádraží, kde jsme měli sraz s Mendy a Luffy. Jejich rodina nežije přímo v Tainanu, ale v menším městečku vzdáleném asi hodinu cesty. Mendy přiletěla na Taiwan teprve před pár dny – do té doby byla na návštěvě u svého přítele Juliena v Paříži. Teprve od ní jsme se dozvěděli o tom, co se děje v Evropě, když na naši otázku, jak bylo ve Francii, Mendy odpověděla: „Vy jste asi nečetli noviny, že?“ V době útoků byl prý Julien dokonce na fotbalovém stadioně, který byl jedním z cílů sebevražedných atentátníků, naštěstí se mu nic nestalo…

Naše první společné kroky vedly do Národního muzea taiwanské literatury, které nám doporučila Luffy. Toto muzeum zdůrazňuje rozkvět taiwanské literatury od dob předchanských domorodců až do moderní doby a – jak nám ostatně potvrdil i náš průvodce od Lonely Planet – je velmi nezajímavé :-). Brzy jsme tedy pokračovali dále, do Konfuciova chrámu. Konfuciánské chrámy většinou vyzařují klid, vznešenost a důstojnou krásu tradiční čínské kultury a ani tento chrám (první svého druhu na Taiwanu) není výjimkou.

Další naší zastávkou se staly věže staré pevnosti Chihkan. Od té doby, co roku 1653 Holanďané položili základní kámen, přečkaly věže Chihkan mnoho vládců – dynastie Ming a Čching, Japonce i Kuomintang. V té době moře dosahovalo až k vnějším zdem pevnosti. Věže jsou obklopeny hezkým parčíkem s rybníkem plným zlatých rybek a zdejší zajímavostí jsou také kamenné želvy z období dynastie Čching.

Další chrám, který jsme navštívili, byl zasvěcen (pro změnu 🙂 bohyni Ma-cu. Tento rušný chrám kdysi sloužil jako palác pro posledního krále dynastie Ming. Těsně před královou smrtí byl podle jeho posledního přání palác přetvořen na chrám bohyně Ma-cu, jejíž socha, kterou zde můžete spatřit, je stará 300 let!

Tainan má prakticky dvě hlavní centra – to první jsme právě prošli, takže jsme se rozhodli vrátit se do hotelu pro auto a přemístit se k pobřeží do západního centra Taiwanu, které nese název Anping. Když Holanďané založili na Taiwanu svou kolonii, postavili první pevnost a komerční centrum právě zde.

A protože byl právě čas oběda, nechali jsme se holkama zavést na něco dobrého k snědku. Zakotvili jsme v příjemné a přeplněné restauraci, kde následovaly již tradiční hody: polévka s rybíma knedlíčkama, krevetové závitky a naše další gastro premiéra: ústřice O:-)!

Po dobrém obědě jsme opět pokračovali po památkách. Také Anping má svůj chrám zasvěcený bohyni Ma-cu – tento chrám je jedním z mnoha, o kterých se tvrdí, že jsou nejstarší na Taiwanu.

Jeho interiér je propracovaněji zdobený než interiéry většiny chrámů v centru Tainanu. Najdete tu bohatou výzdobu a hluboký ozdobný strop nad hlavní svatyní.

Nedaleko chrámu stojí také pevnost Anping, která byla v držení Holanďanů až do jejich kapitulace v roce 1661. Z velké části byla přestavěna, ale stále jde o velmi působivé místo. Malé muzeum ukazuje nejvýznamnější okamžiky z historie holandské okupace Taiwanu.

Zbytek odpoledne jsme strávili touláním starými uličkami Anpingu – vpravo od vchodu do pevnosti se totiž nachází jedny z nejstarších ulic na Taiwanu. Ty nejstarší domy poznáte podle kamenných lvích masek s meči přes tlamu, které kdysi měly za úkol chránit domy před ďábly.

Ochutnali jsme různé dobroty z pouličních stánků od zmrzliny ve tvaru vajíčka přes ústřicové chipsy a navečer jsme se autem přemístili do Xinjingu – Mendyina rodného města, kde nám zarezervovala hotel. Ještě než jsme si popřáli dobrou noc, holky nás vzaly na tradiční sushi do zdejší restaurace. To aby těch gastro zážitků pro dnešek nebylo málo :)!

Na druhý den jsme se s Mendy ještě domluvili na společnou snídani a dál se měla naše cesta ubírat opět do hor – do oblasti Alishan proslulé pěstováním čaje a překrásnými východy slunce.

Ráno v Dulanu nás přivítalo sluncem – po nočním slejváku ani památky. Rychle jsme zabalili kufry, rozloučili se s našimi „spoluvězni“ a vydali se hledat nějaké místo, kde bychom se mohli nasnídat.

Poté už jsme vyrazili směrem k Dulan Sugar Factory –  budově cukrovaru, který byl kdysi plný průmyslového života a představoval zdroj příjmů pro místní lidi. Cukrovar zavřel své brány v devadesátých letech dvacátého století. Místní umělci a řemeslníci však začali brzy znovu oživovat opuštěné sklady tím, že si tu otevírali improvizovaná studia a ateliéry. Vyvinula se tak unikátní umělecké scéna, která prý získává čím dál větší věhlas. O víkendech se tu konají koncerty a další kulturní akce. Bohužel to tu začíná žít až v odpoledních hodinách, takže jsme neměli možnost vychutnat si tu pravou atmosféru. Večer už jsme potřebovali být v Tainanu, a tak jsme se nemohli v Dulanu tak dlouho zdržovat.

Navštívili jsme zde ale ještě jedno místo, tzv. Moonlight Inn – starobylé lesnické stavení z japonských dob, které leží v kopcích nad Dulanem. Konají se tu četné výstavy místních umělců a je odsud krásný výhled až k oceánu.

Okolí Dulanu nabízí také jednu geologickou zvláštnost – vodu tekoucí vzhůru. Fakt bych tomu nevěřila, kdybych to na vlastní oči neviděla. Parkem protéká malý potůček, který v určitém úseku cesty zcela zjevně teče do kopce! Doteď se nám nepodařilo jednoznačně zjistit, čím je tento jev způsobený. Možná je mezi čtenáři nějaký fyzik, který by nám to mohl vysvětlit v komentáři 😀

Každopádně jsme si tu udělali hezkou zastávku a ochutnali zde u stánku dosud neznámý druh ovoce – sugar apple, které mi chutí trochu připomínalo sladký meloun. Posilnění jsme se vydali zase na cestu. Čekal nás teď poměrně dlouhý přejezd. Našim nejbližším cílem byl Foguangshan.

Veliký chrámový komplex Foguangshan je považován za buddhistické centrum jižního Taiwanu. My jsme navštívili „pouze“ Buddhovo pamětní centrum – působivý muzejní komplex, který zahrnuje 12 symetricky rozestavených pagod a obrovského Buddhu sedícího na vrcholku hlavní budovy.

Je to mimořádně působivé místo. Svatyně jsou krásné a v moderním stylu – centrum bylo postaveno teprve před několika málo lety. Byli jsme nadšení z ochotného personálu, který uměl výborně anglicky a vysvětlil nám všechno, co nás zajímalo. A dokonce jsme si tu i vyzkoušeli kaligrafii!

Nechali jsme si tu také vylosovat „words of wisdom“ – jakousi věštbu, se kterou se často můžete setkat v buddhistických chrámech. Buddha nikdy nedává jednoznačné odpovědi, ale slova, která člověka můžou navést. Po vylosování čísla nám naše „asistentka“ Judy vyhledala příslušné moudro a vysvětlila nám, jak si ho máme vyložit. A přišlo mi, že s mým „moudrem“ se hodně trefila, takže na tom asi něco bude 😉

Po prohlídce svatyní jsme ještě oběhali pár všudypřítomných šopíků. Strýcovi jsem slíbila přivést z Taiwanu vonné tyčinky a tady měli přímo ty chrámové a ještě v megabalení po sto kusech 🙂 A opět jsme neodolali sladkým mocchi. Pak už byl ale nejvyšší čas přesunout se do Tainanu.

V Tainanu jsme si nejprve našli hotel a potom hned vyrazili na večeři, protože jsme za celý den ani neměli čas se pořádně najíst. Teď jsme si to docela vynahradili. Péťa našel na TripAdvisoru tip na jednu malou restauraci, kam chodí místní. Interiér opět nic moc, ale to jídlo! Jako předkrm jsme si dali chobotnici s omáčkou a každý jednu velkou nudlovou polívku s mořskými plody, která se skoro ani nedala sníst. A navrch ještě taiwanské pivo!

Následující den jsme se měli setkat s Mendy, s níž naše cesta začala nabírat hodně zajímavý směr ;-)!

Je pátek třináctého. Zatímco celý svět bude už za pár hodin sledovat nepochopitelnou tragédii, která se odehraje v centru Paříže, před námi je vůbec nejkrásnější den naší dovolené…

Jen neradi jsme opouštěli náš rozkošný soví hotýlek v Hualienu, ale čekalo nás spoustu dalších dobrodružství a za oknem horce pálící slunce. Tentokrát jsme plán dne vymýšleli víceméně za pochodu. V průvodci nás nalákala návštěva Cow Mountain Beach, malé pláže asi 27 km jižně od Hualienu, kde se prý vyhneme turistickým davům. Velmi strmá silnička, která k pláži vede, je myslím jasným vysvětlením, proč tam na turistu člověk nenarazí 😀

Tichý oceán! Poprvé v životě na jeho břehu a v jeho vlnách! Koupat se na tomhle místě moc nedá – silné vlnobití a strmý sráz pod vodní hladinou budí respekt. A mně úplně stačilo ráchat si nohy ve vlnách, sbírat barevné oblázky a fascinovaně koukat na tu krásu. Tichý oceán! Wow!

A pokračovali jsme rovnou další velkou premiérou, překročením obratníku Raka jsme se poprvé ocitli v tropech. Krajina okolo nás se opravdu začala měnit, přibylo palmových stromů a příroda najednou začala být mnohem bujnější a zelenější. U památníku naznačujícího průběh obratníku jsme se museli proboxovat davem čínských turistů, takže honem pár rychlých fotek a zase pryč, směrem na jih.

Frčeli jsme si to po Highway 11, která vede úzkým pásem nížinného pobřeží mezi mořem a pobřežními horami, které tvoří strmé sopečné útesy. Mít po levé straně průzračný oceán a po pravé zelené hory zalité sluncem je ta nejkrásnější podívaná, která se snad nikdy nemůže omrzet.

Další zastávku jsme si udělali u Jeskyně osmi nesmrtelných. Je to místo nejstaršího nalezeného lidského osídlení na Taiwanu, dnes je bohužel většina jeskyní přeměněna v poněkud křiklavé buddhistické svatyně. V této oblasti je prý také možné pozorovat ve volné přírodě makaky, na ty jsme ovšem neměli štěstí. Zato se tu na mě ve velkém slétala tropická komáří hejna 😀

Před soumrakem jsme dorazili na další fascinující místo – most Sansiantai, někdy také označovaný jako Dragon Bridge. Obloukový most svým tvarem z dálky skutečně připomíná dračí tělo a spojuje pevninu s malým korálovým ostrůvkem.

Před západem slunce už tu ani nebylo moc turistů, a tak jsme si mohli užít klidnou atmosféru tohoto krásného a romantického koutu světa.

V podvečer jsme přijeli do Dulanu, rázovité menší vesnice, která je domovem řadě umělců, hudebníků, cizinců i mladých taiwanců, kteří sem unikli před ruchem velkoměsta. Jeho krásy jsme se rozhodli prozkoumat až následující den, večer se totiž spustil strašný liják. V Dulanu jsme docela dlouho hledali hotel – ten první se nám zdál moc drahý, ve druhém už neměli volný pokoj a ten třetí jsme pro změnu podle GPSky vůbec nenašli 😀 Až na čtvrtý pokus jsme měli štěstí a sehnali jsme rozkošnou „celu“ v hotelu s příznačným názvem Jail House, který byl skutečně celý zařízen ve vězeňském stylu. Dokonce i dveře od pokoje byly zašoupávací a na visací zámek 😀

Lepší ubytování jsme si v alternativním Dulanu ani nemohli přát. Po nezbytné večerní hygieně (sociální zařízení bylo také poněkud strohé a vězeňské :D) jsme zavřeli naši celu a s nadějí, že vytrvalý déšť do rána přejde, jsme šli na kutě.

Brzy ráno jsme pokračovali v naší cestě do národního parku Taroko, kterou nám předchozího večera zablokoval sesuv půdy. Nyní už byla silnice zase průjezdná, ale přesto se místy jelo jenom v jednom pruhu, a tak nám cesta trvala o něco déle, než jsme předpokládali.

Ještě před vjezdem do národního parku jsme si udělali krátkou zastávku na vyhlídce na útesy Qingshui. Strmé pobřežní útesy jsou na východním pobřeží Taiwanu běžnou záležitostí. Qingshui cliffs jsou toho nejkrásnější ukázkou. Útes se skládá z tvrdých břidlicových a mramorových skalních stěn, které vystupují do výšky 200 až 1000 m nad hladinu moře. Tvoří nejvýchodnější část Centrálního pohoří a patří prý k nejstarším skalním útvarům na celém Taiwanu.

Poté už jsme pokračovali rovnou do turistického centra národního parku, kde jsme si vyzvedli mapu a nechali si poradit zajímavá místa, která stojí za návštěvu. K vidění je toho tolik, že se samozřejmě nedá za jediný den stihnout vše a navíc je spousta turistických stezek otevřená v závislosti na aktuálním počasí. Určitě je proto nezbytné informovat se na začátku cesty v turistickém centru na aktuální stav.

Národní park Taroko je se svými mramorovými stěnami, bujnou vegetací a horskou krajinou jedním z největších turistických lákadel na celém Taiwanu. Park má rozlohu 1200 km² a stoupá od mořské hladiny do výšek kolem 3700 m.

Najdete tu téměř všechny biogeografické zóny zastoupené na Taiwanu, díky čemuž je Taroko domovem více než poloviny druhů rostlin i živočichů ostrova. Středem parku protéká řeka Liwu, která cestou vyhlodává hluboká údolí a kaňony, než se dostane dolů k moři. V jednom úseku své trasy vytváří soutěsku Taroko, 18 km dlouhý kaňon s mramorovými stěnami, který mnozí lidé řadí k nejkrásnějším asijským krajinným zajímavostem.

My jsme začali naše putování po národním parku u tzv. Eternal Spring Shrine. Nedaleko od administrativního centra parku stojí na útesu nad řekou Liwu památník věnovaný 450 dělníkům, kteří přišli o život při stavbě silnice. Malý potůček, který nikdy nevysychá, prýští na skály pod památníkem a dodává mu vzhled, jako by měl vznešený šedý vous.

Poté už jsme pokračovali směrem ke Swallow Grotto – jedné z nejužších a také nejslavnějších částí mramorové soutěsky.

Před vstupem do kaňonu jsme si v turistickém stánku vyzvedli helmy. Jejich nošení není povinné, ale faktem je, že už tady několik turistů zemřelo v důsledku padajícího kamení, takže opatrnosti není nazbyt. Zapůjčení helmy je zcela zdarma – vydají vám ji oproti uvedení jména a telefonního čísla – a navíc to na fotkách vypadá, jako by jsme byli na nějaké fakt drsné horské expedici 😀

Některé turistické stezky byly zpřístupněny pouze do určitého úseku. To byl třeba případ Baiyang Trail – cesta k vodopádu Baiyang byla uzavřena kvůli následkům tajfunu. První úsek stezky byl ale krásný – vedl po břehu řeky a hrozně mi připomínal malebné údolí Salzy v Rakousku.

Než jsme se nadáli, den utekl jako voda a začalo se stmívat, což pro nás bylo znamení, že se musíme přesunout do Hualienu a najít si hotel, kde dnes přenocujeme. Hualien je druhým největším městem na východním pobřeží a údajně také jedním z nejpříjemnějších měst na Taiwanu. A já bych doplnila, že se tam taky nachází jeden z nejpříjemnějších hotelů na Taiwanu – Owl Castle :-).

Byli jsme rádi, že nás osud zavál právě sem. Hotýlek byl hrozně levný, stylově vyzdobený soví dekorací (na Taiwanu jsou sovy považovány za symbol štěstí) a zvenčí vypadal díky desítce svítících sovích soch jako z Harryho Pottera :D! A personál byl moc příjemný a ochotný.

Ještě ten večer jsme vyrazili podívat se do centra a… na noční trh, už zase :D! Konečně jsme tu ochutnali vyhlášenou taiwanskou specialitu – „stinky tofu“. Smrdí sice jako bolavá noha, ale chuťově je vynikající. Péťu teda moc neohromilo, ale já jsem si moc pochutnala, protože tofu zbožňuju!

Poté už byl nejvyšší čas vydat se zpátky do hotýlku. Ten večer jsme neměli ani sílu naplánovat itinerář na další den – Taroko nás totálně vyčerpalo a nad čtením průvodce jsme doslova odpadli. Nakonec bylo ale nesmírně osvěžující nechat následující den náhodě…