Blog Janie Milíčové

Je pátek třináctého. Zatímco celý svět bude už za pár hodin sledovat nepochopitelnou tragédii, která se odehraje v centru Paříže, před námi je vůbec nejkrásnější den naší dovolené…

Jen neradi jsme opouštěli náš rozkošný soví hotýlek v Hualienu, ale čekalo nás spoustu dalších dobrodružství a za oknem horce pálící slunce. Tentokrát jsme plán dne vymýšleli víceméně za pochodu. V průvodci nás nalákala návštěva Cow Mountain Beach, malé pláže asi 27 km jižně od Hualienu, kde se prý vyhneme turistickým davům. Velmi strmá silnička, která k pláži vede, je myslím jasným vysvětlením, proč tam na turistu člověk nenarazí 😀

Tichý oceán! Poprvé v životě na jeho břehu a v jeho vlnách! Koupat se na tomhle místě moc nedá – silné vlnobití a strmý sráz pod vodní hladinou budí respekt. A mně úplně stačilo ráchat si nohy ve vlnách, sbírat barevné oblázky a fascinovaně koukat na tu krásu. Tichý oceán! Wow!

A pokračovali jsme rovnou další velkou premiérou, překročením obratníku Raka jsme se poprvé ocitli v tropech. Krajina okolo nás se opravdu začala měnit, přibylo palmových stromů a příroda najednou začala být mnohem bujnější a zelenější. U památníku naznačujícího průběh obratníku jsme se museli proboxovat davem čínských turistů, takže honem pár rychlých fotek a zase pryč, směrem na jih.

Frčeli jsme si to po Highway 11, která vede úzkým pásem nížinného pobřeží mezi mořem a pobřežními horami, které tvoří strmé sopečné útesy. Mít po levé straně průzračný oceán a po pravé zelené hory zalité sluncem je ta nejkrásnější podívaná, která se snad nikdy nemůže omrzet.

Další zastávku jsme si udělali u Jeskyně osmi nesmrtelných. Je to místo nejstaršího nalezeného lidského osídlení na Taiwanu, dnes je bohužel většina jeskyní přeměněna v poněkud křiklavé buddhistické svatyně. V této oblasti je prý také možné pozorovat ve volné přírodě makaky, na ty jsme ovšem neměli štěstí. Zato se tu na mě ve velkém slétala tropická komáří hejna 😀

Před soumrakem jsme dorazili na další fascinující místo – most Sansiantai, někdy také označovaný jako Dragon Bridge. Obloukový most svým tvarem z dálky skutečně připomíná dračí tělo a spojuje pevninu s malým korálovým ostrůvkem.

Před západem slunce už tu ani nebylo moc turistů, a tak jsme si mohli užít klidnou atmosféru tohoto krásného a romantického koutu světa.

V podvečer jsme přijeli do Dulanu, rázovité menší vesnice, která je domovem řadě umělců, hudebníků, cizinců i mladých taiwanců, kteří sem unikli před ruchem velkoměsta. Jeho krásy jsme se rozhodli prozkoumat až následující den, večer se totiž spustil strašný liják. V Dulanu jsme docela dlouho hledali hotel – ten první se nám zdál moc drahý, ve druhém už neměli volný pokoj a ten třetí jsme pro změnu podle GPSky vůbec nenašli 😀 Až na čtvrtý pokus jsme měli štěstí a sehnali jsme rozkošnou „celu“ v hotelu s příznačným názvem Jail House, který byl skutečně celý zařízen ve vězeňském stylu. Dokonce i dveře od pokoje byly zašoupávací a na visací zámek 😀

Lepší ubytování jsme si v alternativním Dulanu ani nemohli přát. Po nezbytné večerní hygieně (sociální zařízení bylo také poněkud strohé a vězeňské :D) jsme zavřeli naši celu a s nadějí, že vytrvalý déšť do rána přejde, jsme šli na kutě.

Brzy ráno jsme pokračovali v naší cestě do národního parku Taroko, kterou nám předchozího večera zablokoval sesuv půdy. Nyní už byla silnice zase průjezdná, ale přesto se místy jelo jenom v jednom pruhu, a tak nám cesta trvala o něco déle, než jsme předpokládali.

Ještě před vjezdem do národního parku jsme si udělali krátkou zastávku na vyhlídce na útesy Qingshui. Strmé pobřežní útesy jsou na východním pobřeží Taiwanu běžnou záležitostí. Qingshui cliffs jsou toho nejkrásnější ukázkou. Útes se skládá z tvrdých břidlicových a mramorových skalních stěn, které vystupují do výšky 200 až 1000 m nad hladinu moře. Tvoří nejvýchodnější část Centrálního pohoří a patří prý k nejstarším skalním útvarům na celém Taiwanu.

Poté už jsme pokračovali rovnou do turistického centra národního parku, kde jsme si vyzvedli mapu a nechali si poradit zajímavá místa, která stojí za návštěvu. K vidění je toho tolik, že se samozřejmě nedá za jediný den stihnout vše a navíc je spousta turistických stezek otevřená v závislosti na aktuálním počasí. Určitě je proto nezbytné informovat se na začátku cesty v turistickém centru na aktuální stav.

Národní park Taroko je se svými mramorovými stěnami, bujnou vegetací a horskou krajinou jedním z největších turistických lákadel na celém Taiwanu. Park má rozlohu 1200 km² a stoupá od mořské hladiny do výšek kolem 3700 m.

Najdete tu téměř všechny biogeografické zóny zastoupené na Taiwanu, díky čemuž je Taroko domovem více než poloviny druhů rostlin i živočichů ostrova. Středem parku protéká řeka Liwu, která cestou vyhlodává hluboká údolí a kaňony, než se dostane dolů k moři. V jednom úseku své trasy vytváří soutěsku Taroko, 18 km dlouhý kaňon s mramorovými stěnami, který mnozí lidé řadí k nejkrásnějším asijským krajinným zajímavostem.

My jsme začali naše putování po národním parku u tzv. Eternal Spring Shrine. Nedaleko od administrativního centra parku stojí na útesu nad řekou Liwu památník věnovaný 450 dělníkům, kteří přišli o život při stavbě silnice. Malý potůček, který nikdy nevysychá, prýští na skály pod památníkem a dodává mu vzhled, jako by měl vznešený šedý vous.

Poté už jsme pokračovali směrem ke Swallow Grotto – jedné z nejužších a také nejslavnějších částí mramorové soutěsky.

Před vstupem do kaňonu jsme si v turistickém stánku vyzvedli helmy. Jejich nošení není povinné, ale faktem je, že už tady několik turistů zemřelo v důsledku padajícího kamení, takže opatrnosti není nazbyt. Zapůjčení helmy je zcela zdarma – vydají vám ji oproti uvedení jména a telefonního čísla – a navíc to na fotkách vypadá, jako by jsme byli na nějaké fakt drsné horské expedici 😀

Některé turistické stezky byly zpřístupněny pouze do určitého úseku. To byl třeba případ Baiyang Trail – cesta k vodopádu Baiyang byla uzavřena kvůli následkům tajfunu. První úsek stezky byl ale krásný – vedl po břehu řeky a hrozně mi připomínal malebné údolí Salzy v Rakousku.

Než jsme se nadáli, den utekl jako voda a začalo se stmívat, což pro nás bylo znamení, že se musíme přesunout do Hualienu a najít si hotel, kde dnes přenocujeme. Hualien je druhým největším městem na východním pobřeží a údajně také jedním z nejpříjemnějších měst na Taiwanu. A já bych doplnila, že se tam taky nachází jeden z nejpříjemnějších hotelů na Taiwanu – Owl Castle :-).

Byli jsme rádi, že nás osud zavál právě sem. Hotýlek byl hrozně levný, stylově vyzdobený soví dekorací (na Taiwanu jsou sovy považovány za symbol štěstí) a zvenčí vypadal díky desítce svítících sovích soch jako z Harryho Pottera :D! A personál byl moc příjemný a ochotný.

Ještě ten večer jsme vyrazili podívat se do centra a… na noční trh, už zase :D! Konečně jsme tu ochutnali vyhlášenou taiwanskou specialitu – „stinky tofu“. Smrdí sice jako bolavá noha, ale chuťově je vynikající. Péťu teda moc neohromilo, ale já jsem si moc pochutnala, protože tofu zbožňuju!

Poté už byl nejvyšší čas vydat se zpátky do hotýlku. Ten večer jsme neměli ani sílu naplánovat itinerář na další den – Taroko nás totálně vyčerpalo a nad čtením průvodce jsme doslova odpadli. Nakonec bylo ale nesmírně osvěžující nechat následující den náhodě…

Bývalé zlatokopecké městečko Jiufen, schoulené v horách a z druhé strany izolované mořským pobřežím, bylo v japonském koloniálním období historickým centrem a do 30. let minulého století prosperovalo natolik, že si vysloužilo přezdívku „Malá Šanghaj“. Dnes představuje turisticky zajímavou zastávku při cestě po severovýchodním pobřeží.

Nás Jiufen překvapil především příznivými cenami suvenýrů. Nakoupili jsme tu nějaké čaje i směšně levnou dřevěnou sošku Buddhy. Nejlepším výchozím bodem pro nákupy je dlouhá úzká ulice Jishan Street. Naleznete tu spoustu krámků s jídlem, pitím a různými rukodělnými výrobky, čajovny i restaurace.

Bohužel i druhý den v Jiufenu nám propršel, ale aspoň jsem na dovolené využila svou fešnou žlutou pláštěnku, kterou jsem si koupila v Taipei na nočním trhu v Raohe. Nakonec se ukázalo, že zrovna v Jiufenu ten déšť až tolik nevadí, protože jsme stejně většinu času strávili v obchodech, v restauraci a nakonec v chrámě.

Před čtvrtou odpoledne jsme se s Jiufenem rozloučili – čekal nás totiž poměrně dlouhý a náročný přejezd do městečka Hualien, které jsme si zvolili jako výchozí bod pro cestu do národního parku Taroko následující den. Tady získala naše dovolená ty pravé adrenalinové grády… Po východním pobřeží Taiwanu vede směrem na jih de facto jen jedna silnice. Po levé ruce máte hlubokou propast klesající do moře a po pravé skaliska a hory. Když k tomu připočtete úzké horské serpentiny, brzké stmívání, vytrvalý déšť a fakt, že místní řidiči jezdí jako prasata, asi z toho máte taky hrůzu v očích. Kolem šesté večer už jsme byli od Hualienu vzdálení asi jen půl hodiny cesty, když jsme se znenadání dostali do kolony. Okolo bylo několik policajtů, a tak jsme si mysleli, že se možná jen stala nějaká nehoda a za chvíli se auta zase rozjedou. Snažili jsme se s jedním z policistů zapříst rozhovor, abychom zjistili, co se stalo, ale ukázalo se, že ani jeden z cca šesti příslušníků anglicky vůbec neumí :-O. Vytrvale se nám ale snažili něco vysvětlovat a ukazovali při tom sedm prstů na ruce. Jak si to přebrat? Že silnice bude zase průjezdná v sedm večer? Za 7 hodin?? Nebo snad za sedm dní???

Naštěstí žijeme v době moderních technologií, a tak Péťa i policajt vytáhli své chytré telefony a za pomoci gůgl překladače jsme se konečně dozvěděli, že v důsledku deště došlo na silnici k sesuvu půdy a cesta bude volná až zítra v 7 ráno. Byli jsme rádi, že jsme se nakonec tak dobře domluvili 🙂 a hlavně že nás sesuv nezastihl na nějakém horším místě, kde bychom třeba ani neměli možnost auto obrátit. Nedejbože kdyby to spadlo na nás.

Nezbývalo nám nic jiného, než se vrátit zpět do nejbližší vesnice Su’ao Township, kde jsme zastavili u prvního hotýlku, abychom přenocovali a brzy ráno mohli pokračovat v cestě.

V horských serpentinách u Hualienu se poprvé ukázalo, že je to příroda, kdo má tady na Taiwanu vždycky poslední slovo, a my se jí chtě nechtě musíme podřídit. Od té doby už nám bylo jasné, že náš den po dni rozepsaný plán… je prostě jenom plánem 🙂

V úterý ráno jsme se rozloučili s našim útulným taipeiským bytečkem i hostitelkou Anny, která byla tak hodná, že nám nabídla odvoz vlastním autem až k autopůjčovně. Byli jsme jí za to hrozně vděční – navíc nám udělila i několik rad ohledně dopravy na Taiwanu a neustále nám kladla na srdce, abychom na sebe dávali pozor 🙂

V autopůjčovně všechno proběhlo bez problémů a za chvíli už jsme seděli v naší luxusní stříbrné Toyotě Altis s automatickou převodovkou a vyrazili na desetidenní cestu po ostrově. Naší první zastávkou se stalo historické město Tamsui, respektive pobřežní oblast Fisherman’s Wharf s dlouhým molem, odkud jsme poprvé zahlédli vlny Čínského moře.

Prošli jsme se po promenádě, kde jsme si koupili rybí (jak jinak) oběd a pokračovali jsme po „Mostě lásky“ až k tržišti. Na místní tržiště moc turistů takhle přes den asi nezabloudí, a tak si nás prodávající předcházeli, aby nám nabídli k ochutnání své produkty :D. Koupili jsme si tu na zahřátí vynikající zázvorový čaj a pro rodinu jako suvenýr sušené maso z mečouna.

Také jsme se tu seznámili s docela unikátním systémem parkování. Zaparkovat auto můžete na Taiwanu prakticky kdekoliv – pokud se jedná o placené parkoviště, najdete po návratu k autu za stěračem účtenku. Na její zaplacení máte asi 14 dnů a můžete ji uhradit v kterémkoliv obchodě sítě 7Eleven. My jsme se s placeným parkovištěm setkali pouze na několika málo místech (krom Tamsui třeba později v Jiufenu) – jinak se všude dalo parkovat zdarma.

Naše další cesta vedla do geoparku Yeliu. Tento vápencový mys vybíhající daleko do Východočínského moře je specifický svými zvláštně tvarovanými skalními formacemi. Miliony let zde vítr a moře nahlodávaly a ohlazovaly stovky skal a propůjčily jim tak bizarní tvary.

Nejslavnějším útvarem, který zde můžete vidět, je Královnina hlava, která připomíná bustu královny Nefertiti. Yeliu je rozhodně jedno z nejpůsobivějších míst na Taiwanu a my jsme zde strávili spoustu času, až dokud se nesetmělo.

Pak už jsme museli pokračovat do městečka Jiufen, kde jsme se chystali přenocovat. V Jiufenu nás bohužel zastihl docela silný slejvák a navíc jsme byli zklamaní tím, že tu nepanuje čilý noční život, jak jsme si představovali.

Po ubytování a krátké procházce po okolí jsme se vrátili zpátky do hotelu a rozhodli se trochu přehodnotit naše další plány. V Jiufenu jsme nakonec strávili ještě většinu následujícího dne – o tom ale více zase v příštím článku…

Pobyt v (sub) tropické zemi jsem si opravdu užívala. Nejen že jsme za sebou v Čechách nechali sychravé listopadové počasí, ale vyhovovala mi i místní vysoká vlhkost, díky níž se mi na Taiwanu velice dobře dýchalo. Místní klima mělo ovšem i své stinné stránky… Třeba tu, že jsem se po první noci vzbudila s dredem na hlavě. A zaboha se nedal rozčesat, byť jsem si na hlavu lila hektolitry kondicionéru. (O mých útrapách s vlasy si asi brzy počtete v rubrice DROGa.) Tím to ale nekončilo. Dalším následkem vysoké vlhkosti bylo třeba to, že se nám zkroutily cestovní pasy nebo rozlepily papírové krabičky. A vyprané oblečení tady usušíte až v okamžiku, kdy si ho vezmete na sebe 😀

V pondělí jsme se každopádně museli připravit na lehkou změnu počasí – vyrazili jsme totiž  do národního parku Yangminshan, který se sice nachází hned za branami Taipei, nicméně leží v zalesněných horách, které sahají do nadmořské výšky 1120 m. Park vznikl vulkanickou aktivitou, což vysvětluje obrovskou koncentraci horkých (sirných) pramenů v této oblasti. Nejen, že to tady hezky bublá, ale taky to tu pěkně smrdí po síře 😀 Každopádně když vás ovane horký výpar, je to moc příjemné – obzvlášť pokud vás tu také zastihne déšť a mlha jako nás.

V Yangminshanu nám počasí opravdu nepřálo – přestože dole v Taipei bylo příjemně, sotva jsme vyjeli nahoru, všechno se zahalilo do husté mlhy a nebylo vidět na krok.

Z původního plánu jít túru na vrchol Mt Qixing tedy nakonec sešlo, protože bychom se slibovanými panoramaty stejně nepokochali. Rozhodli jsme se tedy vrátit zpátky do města a zpravit si náladu na nejstarším nočním trhu v Taipei na Raohe Street.

Raohe mě naprosto nadchlo! Tolik různých jídel a nápojů na jednom místě, že jsme nevěděli, co zkusit dřív. A protože jsme sem dorazili docela hladoví, zkusili jsme toho skutečně dost :D!

Já začala naprosto neasijsky waflí, po které následovala grilovaná chobotnice, mangový džus, neuvěřitelně dobrá a neuvěřitelně zmrzlá mangová zmrzlina, polévka z vepřových žeber, která je prý specialitou tohoto trhu, nebo nápoj ze třtinového cukru. Nakoupili jsme tu také několik suvenýrů, třeba typické taiwanské sladkosti mochi, které se vyrábí z rýžového těsta. A těch krásných ethno obchůdků se soškami, kterých tu měli!

Na nočních trzích jsme si opravdu pochutnávali. Musím ale dodat, že jsme byli od prvního okamžiku také moc nadšení z místních pekárniček, které nabízí velice pestrý sortiment sladkého i slaného pečiva všemožných příchutí. A všechno vypadá tak lákavě a skoro až francouzsky :D! Taky jsme si moc oblíbili sushi trojhránky z obchodů 7Eleven, které jsme si kupovali jako svačinku na cesty. Vyzkoušeli jsme snad všechny místní druhy 😀

Následující den už nás čekalo rozloučení s Taipei, vyzvednutí auta v půjčovně a naše dobrodružná cesta po ostrově mohla začít…

Na neděli jsme si naplánovali prohlídku Národního palácového muzea, které ukrývá naprosto unikátní sbírku čínského umění. Najdete zde poklady malířství, kaligrafie, sochařství, keramiku či náboženské předměty, v řadě případů velice staré – některé dokonce až z neolitu! Sbírka je natolik rozsáhlá, že vystavované předměty se často střídají. Stálé místo zde mají pouze ty nejzajímavější exponáty, jako např. slavné nefritové zelí. V muzeu se nesmí fotografovat a nepustí vás tam ani s batohem – ten si musíte odložit do skříňky.

V muzeu jsme strávili celé dopoledne, pak už nás vyhnal hlad – jak typické 🙂 Vydali jsme se tedy do japonské restaurace, kterou nám doporučil Julien, přítel Mendy. Jedná se o restauraci, která se specializuje na pokrmy ve stylu „hot pot“, což v praxi znamená, že každý stoleček tu má svou vlastní plotýnku, ve které se vaří hrnec s vývarem a v něm si hosté sami připravují objednané jídlo, které je… ano, syrové. Takže než Péťa vygůglil, co to ten hot pot vlastně znamená, už jsem měla polovinu ovoce a zeleniny snědenou a hladově jsem se vrhala i na plátky syrového masa, které vypadaly jako sušená šunka :D. Naštěstí včas zakročil sympatický pár u vedlejšího stolu, který už se na náš amaterismus asi nemohl koukat a ochotně nám začali vysvětlovat, jak hot pot vlastně funguje a jak dlouho máme jednotlivé položky ve vývaru vařit, případně co se kombinuje s jakou omáčkou. Po tomto úvodním trapasu už jsme tedy zhruba věděli co a jak a mohli jsme si vychutnat vynikající vývar spolu s dalšími ingrediencemi. Co mi ale jednoznačně chutnalo víc než celý hotpot, bylo osvěžující mangové smoothie, které jsme si objednali k jídlu – nikdy jsem nic tak dobrého nepila!

Po obědě jsme pokračovali k Čankajškově pamětní síni. Tento grandiózní památník je dokonalým příkladem palácového stylu a k jeho hlavní síni musíte vystoupat po 88 schodech, které reprezentují věk, v němž tento autoritářský vůdce zemřel.

Každou hodinu zde probíhá střídání stráže, které je zajímavou podívanou. Uvnitř památníku se pak nachází expozice věnovaná Čankajškovi. Z vrcholku památníku je krásný výhled na Náměstí svobody, Národní divadlo a koncertní síň.

Další kulturu jsme se rovněž rozhodli proložit gastronomií, a tak jsme se vydali do kavárny, která se specializuje na pokrmy z čaje matcha. Výroba tohoto čaje je prý jednou z nejnáročnějších metod produkce čajů na světě. Čtyři týdny před sklizní se pole, kde se čaj pěstuje, úplně zastíní. Rostlina, která je v té chvíli téměř v úplné tmě, kompenzuje nedostatek světla intenzivní produkcí chlorofylu. To činí listy bohatší na aminokyseliny a typická je pro ně smaragdově zelená barva. Z prášku matcha se pak vyrábí různé dezerty, pudingy nebo třeba zmrzlina, která je skutečně vynikající. Ochutnali jsme hned několik dobrot a všechny byly moc dobré. Jediné, co mi na asijských dezertech přijde šílené, je záliba místních přidávat do všeho želatinu a podobné měkké věci (viz bubble tea) nebo… červené fazole. Ano, čtete správně, luštěnina v kombinaci se sladkým, je fakt zlo. Matcha samotná je ale vynikající a můžete se s ní setkat i v českých čajovnách.

Po občerstvení jsme pokračovali znovu k budově Taipei 101, tentokrát s cílem podívat se až nahoru do 89. patra, kde je vyhlídková plošina. Nahoru jsme se nechali vyvézt unikátním tlakem řízeným výtahem. Ten jede rychlostí 1010 m/min a cesta z přízemí tak trvá pouhých 40 sekund! Je to naprosto neuvěřitelná rychlost – mně během té chvilky docela zalehly uši jako v letadle.

Teprve při pohledu z vyhlídky jsem si uvědomila, jak je Taipei 101 vysoký. Bostonská Prudential Tower se svými 228 metry by vedle něj vypadala trapně malinká. A na rozdíl od Prudential Tower mi pohled z 101 nedělal úplně dobře :D. Přesto jsme se odvážili vylézt ještě o 2 patra výš, kde se nachází venkovní plošina. Z důvodu obrovského smogu jsme ale stejně neviděli o moc víc, než co nám nabízela prosklená vyhlídka v 89. patře. Vydali jsme se tedy raději prozkoumat obrovskou zatěžovací kouli zavěšenou na mohutných lanech, která zajišťuje stabilitu budovy při zemětřeseních.

Musím podotknout, že se nám velmi osvědčilo vyrazit na vyhlídku až cca hodinu před zavíračkou. Stihli jsme si všechno v klidu prohlídnout, ale hlavně už tam nebyli skoro žádní turisti, což bylo skvělé. Po tomto zážitku už nás čekala jen cesta zpátky do našeho bytečku a čerpání síly na následující den. Než jsme se nadáli, byl před námi náš poslední den v Taipei. Jak jsme ho strávili se dozvíte v příštím článku 🙂

Maokong je hornatý region v jižní části Taipeie, který je známý svými čajovými plantážemi. Vlastně to byla po určitou dobu největší čajová pěstitelská oblast na Taiwanu. Nachází se na okraji města, takže nejprve je potřeba dojet na konečnou metra k taipeiské zoo, a poté se jede nahoru ještě asi 20 minut lanovkou. Některé kabinky mají prosklenou podlahu, takže pokud trpíte závratí, dobře si vyberte, do které si sednete :D. Výhled je to ale každopádně dechberoucí. My vyjížděli celkem brzy ráno, kdy bylo město ještě trochu zahalené v oparu, ale i tak to byla moc krásná (žaludek trochu rozhoupávající :-)) podívaná.

Než jsme dojeli nahoru, už jsme měli samozřejmě zase hlad, takže jsme si u jednoho z mnoha místních stánků koupili smažené chobotnicové kuličky na špejli a vyrazili na procházku okolo čajových plantáží.

Do oblasti Maokong město v poslední době investovalo hodně peněz za účelem posílení cestovního ruchu a je to znát. Turistické stezky jsou hezké a upravené. My jsme ale zatoužili vydat se trochu hlouběji „do džungle“, a tak jsme zvolili o něco náročnější trail ke skalnímu chrámu a vodopádu Silver Stream Waterfall.

Tady jsme poprvé pocítili, jak odlišná je místní fauna a flora. Krom husté bujné vegetace a komářích náletů jsme tu spatřili taky největšího pavouka našeho života. A to jsme ještě netušili, že tenhle kousek je docela malej oproti tomu, co uvidíme o pár dnů později u jezera Sun Moon Like :-D…

Na procházce nám pěkně vytrávilo, takže jen co jsme se dostali z divočiny zpět na hlavní silnici, kterou lemují stánky s jídlem a restaurace, zatoužili jsme dát si nějaký dobrý oběd. Vybrali jsme si jednu vychvalovanou restauraci s krásným výhledem do údolí (a poté, co opadl opar, zjistili jsme, že nabízí dokonce krásný výhled na mrakodrap Taipei 101) a objednali si menu podle obrázku. Asi nemusím vůbec zdůrazňovat, že následovala královská hostina :D.

Polévku, v níž plavaly nějaké neznáme houby, jsem z opatrnosti přeskočila, ale vyřádila jsem se na dalších chodech. Kuřecí roláda, zeleninový salát, tofu ve sladkokyselé omáčce, krevety a hlavně nejlepší rýže mého života s jasmínovými květy… Rozhodně to byl jeden z top gastro zážitků naší dovolené. Jako dezert jsme ještě dostali nanuk, jak jinak, než s příchutí čaje, a odkulili jsme se zpátky ke stanici lanovky.

Protože na lanovku se stála hrooozně dlouhá fronta a my chtěli ten večer ještě stihnout fotku Taipei 101 v západu slunce, zvolili jsme rychlejší dopravní prostředek, a sice minibus. Jízda narvaným minibusem v horských serpentinách si co do dobrodružnosti vůbec nezadala s ranní adrenalinovou cestou lanovkou. Každopádně jsme tím ušetřili dost času a mohli jsme pokračovat rovnou na Sloní horu – místo, odkud jsou foceny snad všechny záběry Taipei 101 na pohlednicích :-). A že to je záběr, který chce zachytit skutečně každý, nás přesvědčily davy převážně mladých lidí, které proudily na horu společně s námi. Naštěstí jsme si ještě zvládli ukořistit poměrně slušné místo pro náš fotoaparát, a pak už nezbývalo než čekat, až slunce zapadne a Taipei 101 se rozsvítí. (Každý den v týdnu svítí jinou barvou.)

Přestože už jsme byli po celém dni docela dost utrmácení, rozhodli jsme se, že když už jsme mrakodrapu tak blízko, půjdeme se k němu podívat. Taipei 101 je 508 metrů vysoká a svým tvarem připomíná bambusový stonek. Po mnoho let držela titul nejvyšší budovy světa. Hlavním vchodem dovnitř turisty nepustí, pokud tedy chcete jít na vyhlídku, musíte projít nákupním centrem, které stojí hned vedle a patří prý k těm nejluxusnějším v Taipei. My už byli docela unavení, a tak jsme se rozhodli nechat vyhlídku na jindy.

Náš den jsme zakončili v nenápadné knedlíčkové restauraci, kde jsme poprvé ochutnali místní klasické knedlíčky plněné směsí mletého vepřového masa a pórku, které tu servírují v tradičních bambusových podnosech spolu se sójovou omáčkou a strouhaným zázvorem. Za pár peněz naprosto skvělý gastronomický zážitek! A já začínala pomalu chápat, proč na Taiwan spousta turistů jezdí hlavně kvůli jídlu 🙂