Blog Janie Milíčové

Od naší cesty na Taiwan uplynulo už čtvrt roku a já mám stále co vyprávět. Snad to tedy někoho z vás ještě baví číst 🙂

Ráno v Lushanu bylo krásné a slunečné. Před námi byl prakticky náš poslední den na Taiwanu – zítra už nás totiž měla čekat pouze dlouhá cesta zpět do Taipei a pak honem na letiště, odkud jsme odlétali za Phyllis do Hong Kongu. Den jsme zahájili hotelovou snídaní, kterou nám zpestřilo opětovné setkání s našimi známými z lázní :-). Požádali nás o společnou fotku, a tak na ně máme i nějakou hmatatelnou vzpomínku.

Po snídani jsme hned vyrazili na procházku po Lushanu, abychom si ho mohli prohlédnout i za denního světla. Lushan před pár lety bohužel postihlo poměrně silné zemětřesení, při kterém byla řada budov zničena. Stopy po této katastrofě jsou zde místy ještě patrné. Přesto tato vesnička, ukrytá mezi horami, stojí za pozornost. Místní atrakcí je především pramen, jehož přirozená teplota je tak vysoká, že se v něm dají uvařit vajíčka natvrdo :-D! Právě na toto místo jsme se vydali a opět jsme tam coby Evropani vzbudili nemalý rozruch.

U pramene si zrovna vařila svá vajíčka skupina taiwanských důchodkyň, které nám hned začaly nabízet, ať si dáme s nimi. Bohužel neuměly ani slovo anglicky a my na tom se znalostí jejich jazyka nebyli o nic líp. Pozvání na vajíčko jsme ale přijali a rovněž jsme bez problémů porozuměli, když babči vytáhly svoje chytré telefony, aby si se mnou udělaly selfíčko 😀

Po tomto vtipném setkání jsme se vydali zpátky do hotelu – po cestě jsme mimochodem potkali opět naše známé od snídaně 😀 – abychom vyrazili za dalším dobrodružstvím. Péťa byl zklamaný, že jsme za tu dobu, co jsme na Taiwanu, ještě neviděli žádné divoké opice. Občas jsme sice zavítali do míst, kde se běžně vyskytují, ale neměli jsme štěstí. Já osobně jsem předpokládala, že už se nám to ani nepodaří – opičky totiž podle všeho bývají aktivní spíše po ránu a my se do formozské přírodní rezervace makaků v Ershui vydávali až k poledni.

Park má rozlohu 94 ha a pokrývá svahy Songboského hřebenu. Jsou zde dobře zachovalé lesy středních výšek, které jsou oblíbené mezi makaky formozskými, výhradně ostrovním opičím druhem. V přilehlém městečku najdete turistické centrum, kde vám velmi ochotně poradí vhodnou trasu a přesně vysvětlí, jak se do rezervace dostanete. My jsme se do městečka vydali také s cílem koupit si tam nějakou svačinku. Ershui nás naprosto nadchlo. Vzhledem k tomu, že se jedná o méně provařenou turistickou oblast, všechno je tu velmi levné. A tak jsme tu zcela neplánovaně pořídili roztomilý čajový set, který nás v přepočtu vyšel asi na tři stovky a ještě jsme místním připravili zajímavé povyražení – Evropani přijeli :D! Nakoupili jsme si taky svačinku na cestu – lákavé „dragon fruit“, které jsme za náš pobyt na Taiwanu ještě nestihli vyzkoušet.

Naše cesta za opičkama ovšem začala docela nepředvídatelným problémem. Sotva jsme zaparkovali auto a vydali se směrem, který nám doporučili v turistickém centru, Péťa si všiml, že se nám vybil foťák! Byl z toho dost nešťastný a přemítal co budeme dělat – a v ten samý moment jsem si všimla, že se na chodníku jen několik metrů od nás objevila opička! Byla jsem z toho úplně v šoku. Vždyť jsme sotva přijeli – přece nemůžeme mít tak obrovské štěstí… Ale ukázalo se, že můžeme, protože během několika vteřin opičku obklopila tlupa asi dvaceti dalších makaků. A všichni se po chodníku blížili směrem k nám!!

Byla to neuvěřitelná podívaná. Dvě opice se zastavily přímo u nás a začaly si navzájem vybírat blechy :-D. Krom dospělých makaků, kteří dosahují velikosti menšího psa, jsme viděli taky několik malých opičích miminek.

Já měla zpočátku hrůzu v očích a skoro jsem ani nedýchala. Je to přece jen dost odlišný zážitek, když člověk vidí opici v zoo a pak ve volné přírodě. A taky jsem se bála, že se na mě opice vrhnou, protože jsem v ruce svírala sáček s naší svačinou :D! Ale makakové se tvářili, jako bychom tam ani nebyli. Nezaujatě prošli kolem nás a po chvíli zmizeli v lese.

My jsme pak pokračovali po stezce nahoru až k chrámu a celou cestu jsme vstřebávali ten neuvěřitelný zážitek. Také jsme neustále byli v pozoru, když něco zapraskalo ve větvích, jestli se makakové náhodou nevracejí. Říkali jsme si ale, že to už by byla opravdu veliká náhoda.

Na zpáteční cestě k autu jsme ale na opice narazili znovu! Tentokrát nebyly přímo na pěšině, ale bavily se hopsáním ve větvích nad námi. Pro jistotu jsme si kryli hlavy, to kdyby na nás chtěly něco hodit nebo vypustit :-D. Podařilo se nám na mobil natočit i nějaká videa.

Když nám opičky definitivně zmizely v džungli, vydali jsme se i my na naši poslední štaci, do města Lukang, které se stalo naší finální zastávkou na Taiwanu. Do centra jsme dorazili až po západu slunce, takže už jsme sebrali síly jen na nalezení hotelu a večeři v malé hot pot restauraci. Zbytek večera jsme strávili systematickým balením kufrů. Zatímco při letu s Emirates jsme měli velmi benevolentní váhový limit, na cestu do Hong Kongu jsme se potřebovali připravit a věci rovnoměrně rozložit. Navíc už jsme tou dobou měli nakoupeno i hodně suvenýrů. Nakonec jsme to ale všechno zvládli a na ráno si nastavili budíček – to abychom z Lukangu také ještě něco málo užili.

Náš poslední den s Mendy jsme zahájili hned po snídani návštěvou domorodé vesničky kmene Thao, původního obyvatelstva oblasti kolem Sun Moon Lake.

Po cestě jsme se bavili pozorováním tropických stromů, na kterých rostly pravé nefalšované banány nebo plody papáji. Poprvé v životě jsem taky viděla, jak vypadá bavlník. Nejhojněji využívanou plodinou na ostrově je však… betel :-D.

Žvýkání této drogy patří k oblíbeným kratochvílím místního obyvatelstva. Nejedná se o halucinogen, spíše o stimulant. Alkaloid arekolin obsažený v ořechu má snižovat pocit únavy a navozovat dobrou náladu. Člověka, který holduje betelu, poznáte na první pohled podle zčernalých zubů, na kterých žvýkání betele zanechává své stopy. Vzhledem k tomu, že mě ještě úplně neopustila alishanská závrať, ráda jsem si tento zážitek nechala ujít. Péťa však chtěl betel vyzkoušet, a tak mu Mendy vyjednala u stánku (ano, prodává se to normálně na ulici :-D) jeden vzorek na ochutnávku :D. Dojmy? Pálení v krku a pocit lehké opilosti. Nic vzrušujícího, takže jsme chvíli čekali, než Péťa „vystřízliví“ a mezitím procházeli několik obchůdků se suvenýry.

Protože jsme stále měli pocit, že si musíme z Taiwanu odvést hodně čaje, zamířili jsme neomylně do sympatické čajového krámku, kde nám Mendy domluvila čajovou degustaci :-). Příprava čaje je hotová věda! První výluh se vylévá a pije se až ten druhý – to vše samozřejmě z malinkatých šálků jako v našich čajovnách.

Majitelé obchodu byli ohromně milí – poprosili nás o společnou fotku a na památku jsme od nich dostali malý dřevěný přívěšek ve tvaru Taiwanu. S novými zážitky a balíčkem čaje jsme se vydali na naši poslední zastávku u Jezera Slunce a Měsíce…

Pagodu Tsen nechal postavit Čankajšek na počest své matky. Je to místo s překrásnou vyhlídkou na celé jezero, kvůli které se sice musíte vydrápat na kopec a poté ještě vystoupat spoustu schodů, ale stojí to zato. Mendy jsme však museli chvíli přemlouvat – hrozně se bojí výšek :-).

Do městečka Puli, kde jsme se s Mendy měli rozloučit, jsme dorazili někdy odpoledne a bylo mi zrovna hrozně a nedefinovatelně špatně. Tak jsme si tam jen koupili něco malého k jídlu a já čokoládové tyčinky, abych nezkolabovala, a pokračovali rovnou do naší poslední společné zastávky – nedalekého kláštera Chung Tai Chan.

Tento chrám se 43 patry je jedna z nejpodivnějších staveb na Taiwanu. Přirovnáván je často ke kombinaci kachlové mešity a kosmické lodi :-). Jedná se o světové centrum buddhistického akademického výzkumu, kultury a umění. Otevřen byl v roce 2001 a navržen architektem CY Lee – autorem Taipei 101. Získal mnohá ocenění za osvětlení a design. Na všechnu práci, od vstupních dveří s obrovskými dřevěnými strážci po 18 nádherných lohanských reliéfů, byli najati jen nejlepší umělci a na stavbu chrámu byly použity prvotřídní materiály. Je to opravdu něco úplně jiného, než všechny ostatní chrámy, které jsme na Taiwanu viděli, ale musím přiznat, že mně se ta stará tradiční architektura líbí prostě mnohem víc 🙂

Než jsme si stihli vše prohlédnout, venku už se mezitím setmělo, a byl nejvyšší čas rozloučit se s Mendy a zavést ji na autobus do Puli. Mendy nám byla opravdu neocenitelným průvodcem a překladatelem. Bez ní bychom spoustu věcí vůbec nezažili! Bylo nám líto, že se zase na dlouhou dobu loučíme, ale zároveň jsme se těšili, jak si dnes místo low-costových ubytování, které nám Mendy vybírala, dopřejeme zase něco lepšího. A že jsme se teda ještě měli na co těšit!

O Taiwanu je známo, že na jeho malé ploše vyvěrá obrovské množství horkých pramenů. Doteď jsme se jim úspěšně „vyhýbali“, ale nyní už nám zbývaly pouhé dva dny a abychom opustili Taiwan a nenavštívili žádné „hot springs“, to prostě nepřicházelo v úvahu. Péťa vygůglil nedaleké městečko Lushan, ležící v horách. Čekala nás tedy opět asi hodinová cesta v serpentinách, což v kombinaci s mou celodenní nevolností nevypadalo zrovna jako předzvěst relaxačního večera.

Ovšem jakmile jsem uviděla ten krásný pokoj v krásném hotelu, který pro nás Péťa našel, nevěřili byste, jak se mi z ničeho nic udělalo úplně dobře :-D! Hotýlek ležel u řeky hned na kraji vesnice a byl opravdu za hubičku – se snídaní a se vstupem do lázní v ceně. Takže jsme si jen z auta honem vytáhli plavky a běželi vyzkoušet tu hlavní místní atrakci. Lázně byly dvoupatrové – v horní části byly různé masážní trysky a lehátka a v dolní několik bazénků s různou teplotou vody. Některé byly tedy až moc horké – a že to říkám zrovna já, které žádná voda není dost teplá :-D! Navíc bylo báječné, že ačkoliv byly bazény shora kryté, terasa byla otevřené, takže jsme byli na čerstvém horském vzduchu. Po všech těch vyčerpávajících dnech věčně na cestách to byl hotový balzám na tělo i na duši. No co vám budu povídat – je mnoho pravdy na tom, že bez návštěvy hot springs se z Taiwanu nesmí odjet :-).

Lushan byl pro nás mimořádný i v tom, jak tam byli všichni přátelští a komunikativní. Jen za ty dvě hodinky v bazénu jsme si popovídali se spoustou lidí – mě oslovily třeba roztomilé důchodkyně z Hong Kongu, které se zvědavě vyptávaly na Českou republiku (jedna z nich byla dokonce v Praze). Skamarádili jsme se tam taky se dvěma Taiwanci, kterým jsme vyprávěli o našem cestování po ostrově a při odchodu nás lákali do baru na skleničku :-D.

Lushan byl zkrátka báječná tečka za celým dnem. A to jsme ještě vůbec netušili, že den následující tohle všecko ještě stokrát trumfne :-)!

Zažili jsme na Taiwanu už i lepší probuzení – dneska nám budík zvonil asi o půl páté ráno… Ale když jste v Alishanu, přivstat si na východ slunce je zde prostě povinností. A jak se brzy ukázalo, nebyli jsme zdaleka jediní, kdo si na dnešní ráno nařídil budík. Na nádraží hotové davové šílenství! Na místo, odkud je možné východ slunce pozorovat, je samozřejmě možné dojít i pěšky, ale to by znamenalo posunout budík minimálně o další hodinu dopředu – a tak většina turistů využívá úzkokolejku. Většinou vypravují takhle brzo jenom jeden vlak, ale že nás bylo tolik, nakonec jely vlaky dva – což bylo naše jediné štěstí, protože do toho prvního jsme se taktak nevlezli!

Na místo jsme ještě v polospánku dorazili asi za 25 minut. To už se začalo pomalu rozednívat. Teď ještě rychle najít volné místo pro stativ a pak už nezbývalo, než čekat, až za vrcholem Chushanu začnou vylézat první sluneční paprsky.

Před východem slunce byla opravdu strašná zima, a to jsem na sobě měla veškeré své nejteplejší oblečení (celkem asi 5 vrstev včetně softshellové bundy). Jakmile se sluníčko vyhouplo nahoru a všechno zalilo svými paprsky, bylo to, jako by vás někdo zabalil do huňaté deky – tak moc se najednou příroda proměnila.

A když jsme zjistili, že tady nahoře prodávají horkou čokoládu, bylo ještě líp :-). Čekala nás ovšem ještě asi hodinová cesta chladným lesem zpátky do turistického centra.

Naší další zastávkou se mělo stát Jezero Slunce a Měsíce. Jedná se o největší sladkovodní jezero na Taiwanu, ležící ve výšce 762 m, které nabízí jedny z nejhezčích přírodních pohledů.

Už jen cesta k němu byla mimořádným zážitkem. Jakmile jsme začali zase klesat z hor Alishanu o něco níž, otevíraly se nám nádherné výhledy na hluboká údolí a čajové plantáže. Čas od času jsme vždycky zastavili na nějaké pěkné vyhlídce, abychom si mohli tu nádhernou krajinu vychutnat i jinak, než jen přes sklo auta.

Při jedné takové zastávce u malé rodinné výrobny čaje jsme se setkali s místními „aboriginals“ – domorodci. Rozeznáte je na první pohled – nemají tak výrazné asijské rysy, naopak trochu připomínají americké indiány. Mendy se s nimi hned dala do řeči. Napadlo nás, že bychom si od nich mohli koupit nějaký čaj – bohužel ale nebyl zrovna čas sklizně (sklízí se dvakrát do roka) a zásoby z předchozí sklizně už měli vyprodané. Naprosto nás ale dojali, když donesli z domu svůj vlastní načatý balíček s tím, že to je poslední vzorek jejich čaje, který nám dnes můžou nabídnout. Jako poděkování jsme jim dali aspoň pohlednici Brna a lázeňské oplatky, kterých jsme si pro tato „náhodná setkání“ doma v ČR prozřetelně nakoupili do zásoby. Tenhle červený balíček byl jeden z nejcennějších suvenýrů, které jsme si z Taiwanu přivezli. Jeho skutečnou hodnotu jsme odhalili až doma, když jsme si ho poprvé připravili – je skutečně vynikající!

Po tomto zajímavém intermezzu, které bychom nebýt Mendy, která nám dělala překladatelku, určitě nezažili, jsme pokračovali dál k Jezeru Slunce a Měsíce. Kolem jezera je celá řada zajímavých památek a turistických stezek. My jsme zaparkovali u přístaviště Shueishe, kde byla velká šance, že najdeme něco dobrého k jídlu – po cestě už nám totiž pěkně vytrávilo. Asi jsem se o tom během svého vyprávění ještě nezmiňovala, ale stolování v Asii se od toho, které známe my, docela zásadně liší. Zatímco u nás si každý objedná své vlastní jídlo, tady je zvykem objednat chodů hned několik a v menším množství, o něž se pak strávníci podělí. Při tom všem nám ale většinou nehrozilo, že bychom se přejedli k prasknutí. Už asi chápu, proč jsou Asiaté tak hubení 😀

Po obědě jsme se vypravili na procházku po břehu jezera, která se brzy změnila ve stezku odvahy. To když jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, jaké krásné osminohé poklady úctyhodné velikosti zdejší bujná vegetace skrývá…

Navečer jsme se přemístili k chrámu Wenwu, který se dominantně tyčí nad jezerem. Než jsme si ho pořádně prohlédli, už se setmělo a byl nejvyšší čas najít si nějakou střechu nad hlavou. Příjemný hotýlek jsme nakonec objevili nedaleko domorodé vesničky Ita Thao. Měli jsme to od něj navíc blízko na noční trh :-).

Na večeři jsme si zašli do malé restaurace, kde nás opět čekaly pořádné gastro-orgie. Dodneška vlastně pořádně nevím, co jsme to tam jedli, ale bylo to prostě božské :-D. Mendy říkala, že je to něco na způsob zvěřiny. Vyzkoušeli jsme taky nějakou rybu, kterou nám servírovali přímo v hrnci, a poprvé jsme se tu setkali s „bambusovou rýží“, která se skutečně vaří a podává v bambusu.

Po večeři už byla většina pouličních obchůdků zavřená, a tak jsme se vydali zpátky do hotelu a na kutě. Čekal nás poslední den s Mendy a dlouho očekávaná návštěva termálních pramenů. Náš pobyt na Taiwanu se začínal pomalu, ale jistě krátit…

Ráno v Xinjingu nás čekalo překvapení – Mendy dorazila na naši smluvenou společnou snídani i se sbaleným batohem :-D! Zbývalo jí ještě několik dnů dovolené, a tak nás mohla doprovodit na naší cestě až do Puli, odkud se pak chtěla vrátit do Taipei, kde pracuje v divadle. Vyrazili jsme tedy nejprve trochu se posilnit. Xinjing je menší město, o které turista (natož Evropan) asi běžně nezakopne, takže jsme tu právem způsobili menší pozdvižení :-D. Mendy nás vzala do své oblíbené snídaňové restaurace, kde jsme si dali čaj se sójovým mlékem (které jsem si na Taiwanu opravdu zamilovala), vajíčka a další druh plněných knedlíčků. Personál z nás byl docela paf a na cestu nám ještě vnutili polívku a požádali o společné foto. Prostě sranda :D!

Po snídani jsme vyrazili na cestu do národní krajinné oblasti Alishan. Čekalo nás opět stoupání do hor a silnice plná serpentin. Z výchozí nadmořské výšky 300 m malebná krajina o rozloze 327 km² rychle vystoupá do výšek přes 2600 m! Nebylo divu, že se nám během dne postupně všem udělalo špatně – to převýšení sice není tak dramatické, ale zato k němu dojde dost prudce. Obrovská rozdílnost klimatu, půdy a krajiny zde umožňuje pěstování čehokoliv od wasabi až po vysokohorský čaj oolong, který prý patří k nejlepším na světě.

Kolem poledne jsme dorazili do cíle naší cesty – lesní rezervace Alishan. Vysokohorské středisko Alishan je předním turistickým tahákem už od 20. let minulého století. K místním raritám patří třeba kouzelná úzkokolejná železnice, ale také překrásné východy a západy slunce a úkaz, kterému se říká „moře mraků“. O tom ale později.

Vzhledem k tomu, že Péťovi s Mendy bylo po cestě celkem špatně, oběd jsme pořešili jen lehkým snackem v místním Family Marketu. V turistickém centru jsme si nechali poradit trasu, převlékli se do teplejšího oblečení, protože na teplotě vzduchu bylo znát, že rána a večery tu budou pěkně chladné, a rovnou vyrazili na železniční stanici.

Alishanský lesní vlak se pohybuje po úzkokolejné trati, na které je použit jedinečný systém serpentin, který umožňuje zdolat svahy, které jsou normálně pro vlaky příliš prudké.

Úzkokolejkou jsme se tedy vypravili na asi 20 minut vzdálenou Stezku obrovských stromů. Na této túře můžete obdivovat kouzelné majestátní cypřiše, z nichž spousta je stará více než 2000 let!! Uniknout na chvíli z věčně přelidněných asijských ulic do ticha a zeleně lesa je to nejlepší, co můžete tady v Alishanu udělat.

Přestože túra nebyla nijak náročná, k večeru dolehla „vysokohorská“ nemoc i na mě. To už jsme naštěstí byli skoro v cíli cesty a v záři zapadajícího slunce jsme uviděli „moře mraků“ – nepopsatelný fascinující úkaz, pro který stálo zato dojet až sem!

Po návratu do turistického střediska jsme se nejprve vydali hledat hotel, kde dnes přenocujeme, a vzápětí i nějakou příjemnou restauraci. Tady jsme objevili naši novou gastro-závislost: maličké říční krevetky, které se nemusí loupat. Ty jsme si pak nakoupili i jako suvenýry domů do ČR. Vyzkoušeli jsme tu také rybu ve sladkokyselé omáčce nebo třeba mořskou trávu.

A po večeři rovnou do postele! To abychom na druhý den nezaspali to, za čím do Alishanu přijíždí turisté z celého světa – překrásný východ slunce nad vrcholem Chushanu.

Od našeho návratu z Asie uplynuly už dva měsíce a já jsem s našim vyprávěním teprve někde v polovině, ostudné… Naposledy jsem skončila naši cestu v Tainanu, kde nás čekalo setkání s Mendy a s její mladší sestrou Luffy. Bylo hodně osvěžující setkat se zase po nějaké době s někým, kdo ovládá místní jazyk 😀

Tainan je bývalé hlavní město ostrova a také nejstarší město na Taiwanu, kde stále vzkvétá tradiční kultura. Nachází se zde řada krásných starých chrámů a památek z dob, kdy byla tato oblast kolonizována Holanďany. A říká se, že i zdejší kuchyně je hodně specifická a odlišná od zbytku ostrova.

Hned po snídani jsme se tedy vydali k nedalekému nádraží, kde jsme měli sraz s Mendy a Luffy. Jejich rodina nežije přímo v Tainanu, ale v menším městečku vzdáleném asi hodinu cesty. Mendy přiletěla na Taiwan teprve před pár dny – do té doby byla na návštěvě u svého přítele Juliena v Paříži. Teprve od ní jsme se dozvěděli o tom, co se děje v Evropě, když na naši otázku, jak bylo ve Francii, Mendy odpověděla: „Vy jste asi nečetli noviny, že?“ V době útoků byl prý Julien dokonce na fotbalovém stadioně, který byl jedním z cílů sebevražedných atentátníků, naštěstí se mu nic nestalo…

Naše první společné kroky vedly do Národního muzea taiwanské literatury, které nám doporučila Luffy. Toto muzeum zdůrazňuje rozkvět taiwanské literatury od dob předchanských domorodců až do moderní doby a – jak nám ostatně potvrdil i náš průvodce od Lonely Planet – je velmi nezajímavé :-). Brzy jsme tedy pokračovali dále, do Konfuciova chrámu. Konfuciánské chrámy většinou vyzařují klid, vznešenost a důstojnou krásu tradiční čínské kultury a ani tento chrám (první svého druhu na Taiwanu) není výjimkou.

Další naší zastávkou se staly věže staré pevnosti Chihkan. Od té doby, co roku 1653 Holanďané položili základní kámen, přečkaly věže Chihkan mnoho vládců – dynastie Ming a Čching, Japonce i Kuomintang. V té době moře dosahovalo až k vnějším zdem pevnosti. Věže jsou obklopeny hezkým parčíkem s rybníkem plným zlatých rybek a zdejší zajímavostí jsou také kamenné želvy z období dynastie Čching.

Další chrám, který jsme navštívili, byl zasvěcen (pro změnu 🙂 bohyni Ma-cu. Tento rušný chrám kdysi sloužil jako palác pro posledního krále dynastie Ming. Těsně před královou smrtí byl podle jeho posledního přání palác přetvořen na chrám bohyně Ma-cu, jejíž socha, kterou zde můžete spatřit, je stará 300 let!

Tainan má prakticky dvě hlavní centra – to první jsme právě prošli, takže jsme se rozhodli vrátit se do hotelu pro auto a přemístit se k pobřeží do západního centra Taiwanu, které nese název Anping. Když Holanďané založili na Taiwanu svou kolonii, postavili první pevnost a komerční centrum právě zde.

A protože byl právě čas oběda, nechali jsme se holkama zavést na něco dobrého k snědku. Zakotvili jsme v příjemné a přeplněné restauraci, kde následovaly již tradiční hody: polévka s rybíma knedlíčkama, krevetové závitky a naše další gastro premiéra: ústřice O:-)!

Po dobrém obědě jsme opět pokračovali po památkách. Také Anping má svůj chrám zasvěcený bohyni Ma-cu – tento chrám je jedním z mnoha, o kterých se tvrdí, že jsou nejstarší na Taiwanu.

Jeho interiér je propracovaněji zdobený než interiéry většiny chrámů v centru Tainanu. Najdete tu bohatou výzdobu a hluboký ozdobný strop nad hlavní svatyní.

Nedaleko chrámu stojí také pevnost Anping, která byla v držení Holanďanů až do jejich kapitulace v roce 1661. Z velké části byla přestavěna, ale stále jde o velmi působivé místo. Malé muzeum ukazuje nejvýznamnější okamžiky z historie holandské okupace Taiwanu.

Zbytek odpoledne jsme strávili touláním starými uličkami Anpingu – vpravo od vchodu do pevnosti se totiž nachází jedny z nejstarších ulic na Taiwanu. Ty nejstarší domy poznáte podle kamenných lvích masek s meči přes tlamu, které kdysi měly za úkol chránit domy před ďábly.

Ochutnali jsme různé dobroty z pouličních stánků od zmrzliny ve tvaru vajíčka přes ústřicové chipsy a navečer jsme se autem přemístili do Xinjingu – Mendyina rodného města, kde nám zarezervovala hotel. Ještě než jsme si popřáli dobrou noc, holky nás vzaly na tradiční sushi do zdejší restaurace. To aby těch gastro zážitků pro dnešek nebylo málo :)!

Na druhý den jsme se s Mendy ještě domluvili na společnou snídani a dál se měla naše cesta ubírat opět do hor – do oblasti Alishan proslulé pěstováním čaje a překrásnými východy slunce.

Ráno v Dulanu nás přivítalo sluncem – po nočním slejváku ani památky. Rychle jsme zabalili kufry, rozloučili se s našimi „spoluvězni“ a vydali se hledat nějaké místo, kde bychom se mohli nasnídat.

Poté už jsme vyrazili směrem k Dulan Sugar Factory –  budově cukrovaru, který byl kdysi plný průmyslového života a představoval zdroj příjmů pro místní lidi. Cukrovar zavřel své brány v devadesátých letech dvacátého století. Místní umělci a řemeslníci však začali brzy znovu oživovat opuštěné sklady tím, že si tu otevírali improvizovaná studia a ateliéry. Vyvinula se tak unikátní umělecké scéna, která prý získává čím dál větší věhlas. O víkendech se tu konají koncerty a další kulturní akce. Bohužel to tu začíná žít až v odpoledních hodinách, takže jsme neměli možnost vychutnat si tu pravou atmosféru. Večer už jsme potřebovali být v Tainanu, a tak jsme se nemohli v Dulanu tak dlouho zdržovat.

Navštívili jsme zde ale ještě jedno místo, tzv. Moonlight Inn – starobylé lesnické stavení z japonských dob, které leží v kopcích nad Dulanem. Konají se tu četné výstavy místních umělců a je odsud krásný výhled až k oceánu.

Okolí Dulanu nabízí také jednu geologickou zvláštnost – vodu tekoucí vzhůru. Fakt bych tomu nevěřila, kdybych to na vlastní oči neviděla. Parkem protéká malý potůček, který v určitém úseku cesty zcela zjevně teče do kopce! Doteď se nám nepodařilo jednoznačně zjistit, čím je tento jev způsobený. Možná je mezi čtenáři nějaký fyzik, který by nám to mohl vysvětlit v komentáři 😀

Každopádně jsme si tu udělali hezkou zastávku a ochutnali zde u stánku dosud neznámý druh ovoce – sugar apple, které mi chutí trochu připomínalo sladký meloun. Posilnění jsme se vydali zase na cestu. Čekal nás teď poměrně dlouhý přejezd. Našim nejbližším cílem byl Foguangshan.

Veliký chrámový komplex Foguangshan je považován za buddhistické centrum jižního Taiwanu. My jsme navštívili „pouze“ Buddhovo pamětní centrum – působivý muzejní komplex, který zahrnuje 12 symetricky rozestavených pagod a obrovského Buddhu sedícího na vrcholku hlavní budovy.

Je to mimořádně působivé místo. Svatyně jsou krásné a v moderním stylu – centrum bylo postaveno teprve před několika málo lety. Byli jsme nadšení z ochotného personálu, který uměl výborně anglicky a vysvětlil nám všechno, co nás zajímalo. A dokonce jsme si tu i vyzkoušeli kaligrafii!

Nechali jsme si tu také vylosovat „words of wisdom“ – jakousi věštbu, se kterou se často můžete setkat v buddhistických chrámech. Buddha nikdy nedává jednoznačné odpovědi, ale slova, která člověka můžou navést. Po vylosování čísla nám naše „asistentka“ Judy vyhledala příslušné moudro a vysvětlila nám, jak si ho máme vyložit. A přišlo mi, že s mým „moudrem“ se hodně trefila, takže na tom asi něco bude 😉

Po prohlídce svatyní jsme ještě oběhali pár všudypřítomných šopíků. Strýcovi jsem slíbila přivést z Taiwanu vonné tyčinky a tady měli přímo ty chrámové a ještě v megabalení po sto kusech 🙂 A opět jsme neodolali sladkým mocchi. Pak už byl ale nejvyšší čas přesunout se do Tainanu.

V Tainanu jsme si nejprve našli hotel a potom hned vyrazili na večeři, protože jsme za celý den ani neměli čas se pořádně najíst. Teď jsme si to docela vynahradili. Péťa našel na TripAdvisoru tip na jednu malou restauraci, kam chodí místní. Interiér opět nic moc, ale to jídlo! Jako předkrm jsme si dali chobotnici s omáčkou a každý jednu velkou nudlovou polívku s mořskými plody, která se skoro ani nedala sníst. A navrch ještě taiwanské pivo!

Následující den jsme se měli setkat s Mendy, s níž naše cesta začala nabírat hodně zajímavý směr ;-)!