Možnosti postihu léčitelství v ČR

Z nevysvětlitelných důvodů mě to i po třetím roce stráveném na půdě právnické fakulty stále táhne do oblasti, kam jsem vždycky chtěla směřovat a tak nějak mě dodneška neopustila jistota, že se v ní jednoho dne budu pohybovat a že mě bude živit…Stará historka o sázce s bráchou je už sice dost provařená:D, ale kdyby někdo přecejen nevěděl, maturovala jsem z chemie a biologie a měla jsem namířeno do zdravotnictví. Dnes už sice pracuju ve službách dámy s váhami a mečem, ale každý semestr se povinně účastním nějakého „neprávnického“ předmětu, který mě udržuje v iluzi, že sny jsou od toho, aby se plnily :-)…

Tohle jaro padla volba na předmět „České a evropské zdravotnické právo“. Zkouškové už se naplno rozjelo a tak není moc času na spisování – pokud se teda zrovna nejedná o spisování do školy jako v případě kolokviální práce výše uvedeného předmětu. Z balíku témat jsem si dlouho nemohla vybrat. Měla jsem asi deset kandidátů a nakonec to vyhrálo léčitelství. Pro mě osobně je to dost zajímavá oblast, takže jsem se rozhodla podělit se se svými výsledky na blogu. Vítám komentáře :-)…

Možnosti postihu léčitelství v ČR

Léčitelství, jak je všeobecně známo, se řadí mezi odvětví alternativní medicíny a v době civilizačních chorob je pozitivně přijímáno a hojně vyhledáváno snad už celou třetinou populace.[1] Často nabízí nevyléčitelně nemocným poslední kapku naděje na uzdravení. V rozšířenější formě lze definovat alternativní medicínu jako souhrnný termín pro tradiční i nové diagnostické a léčebné postupy, používané v současné době, které se odlišují svými teoretickými východisky i svou praxí od principů vědecké medicíny. Postupy alternativní medicíny jsou založeny na víře v iracionální, duchovní principy nebo na předpokladu existence exaktně dosud neprokázaných sil.[2] Podle Listiny má každý člověk právo na ochranu zdraví[3], přičemž volba způsobu léčení je ponechána zcela v jeho rukou a je jen čistě na jeho rozhodnutí, zda se svěří do péče lékaře či léčitele. Přesto může právě aktivita lidových léčitelů představovat vážný právnický problém.

První možnou kolizi představuje ochrana spotřebitele. Zatímco v běžném zdravotnictví má nemocný garantovanou jistou úroveň poskytované péče[4], případně právo na náhradu škody plynoucí z péče nedostačující či nevhodné, oblast alternativní medicíny tak silnou zárukou nedisponuje. Způsobů, kterými lze toto řešit, se nabízí hned několik – především by bylo potřeba stanovit určité požadavky na osoby, které chtějí léčitelství provozovat. Žadatel by například měl dokázat alespoň základní znalost anatomie lidského těla, první pomoci atd. To by ale zřejmě nemuselo být dostačující – vždyť ani vystudovaní lékaři si po celý život nevystačí se znalostmi, které získali na vysoké škole, protože medicína je oblast vědy, která se neustále rozvíjí. Stát by navíc mohl zajistit kontrolu nad tím, zda postupy používané léčiteli na pacientech nejsou vyloženě zdraví škodlivé.

Další sporný názor, který se v souvislosti s „boji“ mezi léčiteli a lékaři často ozývá, se týká trestní odpovědnosti. Lékaři nesou za své jednání krom morální a etické odpovědnosti také zcela konkrétní odpovědnost právní. Léčitelům, jejichž definici naše legislativa nezná, v tomto směru prakticky žádný postih nehrozí, pokud tedy pacientovi nepodají zrovna vyslovený jed. Jejich činnost krom konkrétních praktik může spočívat spíše v jakýchsi radách a doporučeních – kupříkladu ohledně životního stylu – která lze jen stěží dokazovat. Žádné normy, podle kterých léčitelé pracují, neexistují a tím pádem se od nich ani nemohou odchýlit. Je proto velmi těžké prokázat, že se dopustili chybného postupu. Postihování léčitelů a jejich alternativních metod je v mnoha ohledech sporné už proto, vezmeme-li v úvahu třeba odvětví bylinkářství, které se zabývá tradiční lidovou medicínou a pracuje se zákonitě účinnými látkami. A koneckonců i v ordinacích praktických lékařů se pacient občas může setkat s alternativním přístupem.

Je velice obtížné hledat onu hranici mezi tím, co je jen poskytnutí rady a co už zdravotní péče. Léčitelství je tak složitým problémem, že jej úspěšně nevyřešil snad žádný stát na světě. Česká republika se už o zákonnou úpravu tohoto vážného zdravotnického problému pokusila, ale schválené znění zákonů je diskutabilní a návrhy nových zákonů byly vždy odmítnuty. O přesnou analýzu léčitelství a metod alternativní medicíny se náš stát nezajímá, neprobíhá žádný průzkum rozsahu činnosti léčitelů a úspěšnosti jejich péče, a nebyla navržena a zorganizována ani jediná studie o účinnosti jejich metod.[5]

Základní zdravotnický zákon, „Zákon o péči o zdraví lidu“ z roku 1966, který byl mnohokrát novelizován, se v současném znění o léčitelích nezmiňuje. Mimo jiné se v něm uvádí, že „Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“.[6] Ve větě chybí slovo „jen“, takže větu lze chápat pouze jako konstatování faktu. Léčitelé tedy podle tohoto zákona nejsou výslovně ze zdravotnické činnosti vyloučeni. Léčitelství měl řešit Zákon o živnostenském podnikání č. 455/1991, ve kterém bylo léčitelství přechodně zařazeno mezi tzv. „volné živnosti“, které „opravňují k činnosti, pro jejichž provozování tento zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti“[7]. Zákon  byl však novelizován a léčitelství bylo ze zákona vyřazeno. Podle dnes platného znění činnost přírodních léčitelů mezi volné živnosti nepatří. (Formulace není srozumitelná, protože termín „přírodní“ léčitel není běžný a nikdo také léčitele nedělí na přírodní a nepřírodní.) Léčitelé jsou samozřejmě s dnešní situací nespokojeni a řeší ji tak, že pracují buď nelegálně, bez jakéhokoli oprávnění, nebo získali živnost např. na psychologickou pomoc, poradenství, masáže atd., pod jejíž rouškou diagnostikují a léčí.[8]

O samotném přínosu alternativní medicíny je těžké se přít. Diskusních fór zabývajících se těmito polemikami je na internetu požehnaně a názory se různí. Alternativní medicíně bývá často vyčítáno riziko zanedbání řádné vědecké léčby. Přečetla jsem několik příběhů lidí, kteří zemřeli jen proto, že uvěřili léčitelům a odmítli klasickou léčbu, stejně jako těch, kteří místo klasické léčby zvolili alternativní a přesto se zcela uzdravili. Můj názor je takový, že pokud alternativní medicína a přístup lidových léčitelů pomáhá nezanedbatelnému množství pacientů, je rozhodně žádoucí ji udržet v povědomí společnosti. Koneckonců vedle sebe klasická medicína a léčitelství existovaly od pradávna a obojí má společné kořeny v letitých lidských zkušenostech. Už proto by byla škoda léčitelství zcela zavrhnout. Vždyť profesionální péče nemusí nutně být pro pacienta vždy tou nejlepší.

---

[1] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 14.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

[2] Zpravodaj Sysifos 2/98, [citováno 13.5.2010]. Dostupný z: http://www.sisyfos.cz/sisyfos/zpravodaj/sis10_05.htm

[3] Listina základních práv a svobod

[4] Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

[5] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 14.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222

[6] Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu

[7] Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

[8] Sysifos – český klub skeptiků, [citováno 15.5.2010]. Dostupný z: http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1239011222