Přestože většinu času jsme během naší loňské návštěvy Itálie trávili v Bergamu, hlavním bodem našeho zájmu byl nedaleký Milán, kam jsme se vypravili na celodenní výlet hned následující den po příletu.
Cestovali jsme vlakem a zpočátku jsme z toho byli docela zmatení. Jízdenky se prodávaly na nádraží v automatu a v nabídce byly hned dvě možnosti, jak se do Milána dostat – lišily se v cílovém milánském nádraží a pravděpodobně také v trase, kterou do Milána přijížděly. Pokoušeli jsme se poradit s nádražním personálem, ale s angličtinou jsme tady moc nepochodili a já své základy italštiny před cestou dostatečně neoprášila 😀 Nakonec jsme tedy jednu variantu naslepo zvolili a doufali, že dojedeme tam, kam zhruba potřebujeme.
Jízdenka z Bergama do Milána stojí 4, 80 EUR – jen pozor na to, že před nástupem do vlaku je potřeba si ji na peróně „cvaknout“. Cesta trvá zhruba hodinku a úroveň italských drah bych klidně přirovnala k těm českým – není to kdovíjaká hitparáda, ale nakonec jsme se šťastně dostali do naší cílové destinace a dokonce i na správné nádraží Porta Garibaldi 🙂
Byl krásný slunečný den a my jsme si chtěli projít co největší část města pěšky, protože přesně takhle nová místa poznáváme nejradši. Nejprve jsme se propletli jakousi místní „čínskou čtvrtí“. Je to celkem překvapivé, ale čínská komunita má v Miláně hluboké kořeny. Najdete tu zajímavé obchůdky s módou, všelijaká vetešnictví i asijské restaurace, což nás za normálních okolností láká, ale tentokrát jsme chtěli zažít pravou Itálii, a tak jsme pokračovali dál směrem k Parco Sempione.
Tento romantický městský park je zelenou oázou klidu s jezírky a malebnými cestičkami. Na severozápadě parku tvoří jakousi vstupní bránu do parku Mírový oblouk. Jeho vrchol zdobí alegorické sochy a reliéfy s historickou tematikou. V samém srdci parku se pak nachází obrovský hrad z červených cihel, Castelo Sforzesco s impozantním cimbuřím. Hrad se stal domovem mocné dynastie Sforzů, která vládla renesančnímu Milánu. Obranu hradu navrhoval sám da Vinci. Dnes zde sídlí několik specializovaných muzejí.
Než jsme prošli celým rozlehlým parkem směrem do centra, docela nám vytrávilo a začali jsme se poohlížet po něčem k snědku. Už jsme byli docela blízko katedrály Duomo, takže jsme se trochu obávali, že ceny tu budou závratné, ale kupodivu to nebylo vůbec tak zlé. Usadili jsme se na zahrádce jedné sympatické restaurace a dopřáli si pravou Itálii, za kterou jsme sem přijeli – naprosto úžasné ravioli a na uzobávání veliké zelené olivy. Tyhle gastro-vzpomínky mám nejradši 🙂
Po dobrém obědě jsme usoudili, že je nejvyšší čas vzít útokem ty nejtypičtější milánské památky. Začali jsme La Scalou, světoznámým operním domem, který z vnějšku vypadá vlastně docela skromně a přehlédnutelně. Vevnitř je to ale prý jiné kafe 🙂
Kousíček od La Scaly už začíná neméně slavná a o mnoho pompéznější Galleria Vittorio Emanuele II, neoklasicistní nákupní pasáž s výlohami těch nejzvučnějších jmen světa módy. Pasáž byla pojmenována na počest prvního krále znovusjednocené Itálie. Střešní okna kupole jsou zdobena mozaikami znázorňujícími umění, vědu, zemědělství, průmysl a čtyři kontinenty. A jakmile minete luxusní výlohy, otevře se před vámi ten nejslavnější milánský pohled…
…pohled na gotickou katedrálu Duomo, který vám prostě vyrazí dech. Stavba tohoto nadčasového symbolu Milána započala v roce 1386, ale jeho změť opěrných oblouků, věží a soch si vyžádala dalších 500 let na své dokončení. V různorodé fasádě se odrážejí všechny styly. Je osázená 135 fiálami ze zářícího mramoru a se svými rozměry je třetím největším kostelem Evropy.
Říká se, že za dobrého počasí je z přístupné střechy vidět až na Matterhorn. Fronta čekatelů na vstup nás ale od ověření této informace odradila a raději jsme se rozhodli využít zbývající čas k návštěvě nedaleké čtvrti Navigli.
Až do poloviny minulého století to byla čtvrť dělnické třídy, starobylých doků, prádelen a skladů. Kanály byly autostrádami středověkého Milána, po kterých se do města přivážela sůl, olej, sýry a víno. Další kanály byly postaveny pro dopravu mramoru na stavbu katedrály Duomo. Později byly kanály zaplněny a vydlážděny. Dnes je to bohémská čtvrť umělců a hudebníků, plná příjemných kavárniček, restaurací a barů.
Po cestě jsme ochutnali ještě poslední italské klišé, bez kterého by náš výlet nemohl být kompletní. A ano, je to stará známá pravda, že nikde neumí zmrzlinu tak dobře, jako právě v Itálii 🙂
Cestou jsme se také krátce zastavili u baziliky San Lorenzo Maggiore, která patří mezi hlavní kostely pozdní antiky. Naproti ní se nachází Colonne di San Lorenzo, velkolepé sloupoví tvořené 16 korintskými sloupy o výšce 8,5 m pocházející z římské stavby z 2. století př. n. l.
A pak už jsme se jen nechali okouzlit Navigli v záři pomalu zapadajícího slunce, procházeli se kolem kanál lemujících kavárniček a nad šálkem kávy si v jedné z nich užívali poslední chvíle v Miláně, protože den opět utekl rychleji, než bychom si přáli!
Prodloužený víkend na severu Itálie nás nadchnul a rádi na něj vzpomínáme, nejen díky nádhernému počasí, které nás na konci března překvapilo, ale také pro minimum turistů – vyrazit před sezonou má zkrátka spoustu výhod! Snad někomu z vás naše tipy přijdou vhod a necháte se jimi inspirovat. A příště už na viděnou zpoza velké louže :-)!
