Karel Čapek – Povětroň, Obyčejný život

Konečně se mi povedlo dočíst slavnou Čapkovu trilogii a musím hned na úvod konstatovat, že první dílo noetické trilogie – Hordubal – nasadil laťku hodně vysoko a zbytek knížky už ho prostě nepřekonal. Děj zde asi není potřeba zmiňovat, protože ho stejně všichni dobře znají z hodin středoškolské literatury, tudíž se asi omezím jen na pár svých dojmů z četby.

Na trilogii mě obecně zaujalo, že nebyla tak úplně psaná čapkovským stylem, alespoň ve srovnání s tím, co jsem kdy od Čapka předtím přečetla. Příběh Povětroně mě obecně moc nezaujal ani jsem si z něj neodnesla žádnou větší myšlenku krom těch, které celou trilogii spojují a které jsem už zmiňovala v rubrice Úryvky u Hordubala. Obyčejný život ve mě přecejen zanechal silnější dojem, ikdyž to dlouho vypadalo jako „obyčejné“ poklidné vzpomínání starého úředníka. V závěru knihy ale najednou všechno začínáme vidět z více úhlů a pohled, který se nám naskytne, je minimálně překvapivý (na mě působil téměř depresivně a byla jsem z toho nečekaného zvratu tak nějak zkroušená :D!). Na druhou stranu se mi ale líbila myšlenka, že v každém člověku se nachází více identit a  záleží na tom, která v nás převáží, protože ta pak formuje náš život. Každý z nás má jakousi třináctou komnatu, kterou se snaží skrývat navenek i před sebou samým. Když ale tuhle část našeho já celý život skrýváme a potlačujeme, stáváme se někým jiným, než kým ve skutečnosti jsme, a musíme si tak klást otázku, zda skutečně známe svoji pravou tvář. Problematika možnosti lidského poznání je koneckonců tématem, na kterém celá Čapkova trilogie stojí. Poznat pravdu je totiž velmi obtížné, neboť k ní vedou různé cesty a každý z nás vkládá do takzvané „pravdy“ kus sebe…

Suma sumárum musím trilogii doporučit – minimálně kvůli její vynikající první části :-). Skutečný obrázek nechť si ovšem udělá každý sám – pravda je totiž relativní ;-)…