Jaro už je letos zřejmě definitivně tady – nemůžu spát a sáhla jsem po poezii :D…Nutno říct, že po této Hrubínově lyrickoepické klasice to nebylo poprvé v mém životě, ale tenkráte k tomu nejspíš došlo v rozpoložení typu „kámen“, tudíž se mnou srdceryvná story o děvčeti od kolotočů nijak zvlášť nehnula a ani jsem nečekala, že se k ní ještě někdy vrátím. Dnes je ale krásná noc a poezie holt zvítězila nad zbytky mého cynismu…O:)
„Bdím. Musím bdít.
Už dnes láska a smrt křižují se ve mně,
noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
A letmý dotek tvých úst je věčný slib.
Musím bdít.
I kdybych jednou po létech
měl najít u naší řeky cizí břeh,
cítím, že tady už nyní s námi je
všechno, čím láska navěky nás oba přežije,
kdybych to jednou hledal a nenašel,
skalám v řece to budu rvát z tvrdých čel,
protáhnu ruku i zmrzlou závějí
a zas ucítím tvůj stisk, a ještě silněji !“
To je fakt krásná skladba. Mě hrozně dojímalo, jak mu umíral ten dědeček.
Já teda musím říct, že ani tentokrát ji ještě nezařadím mezi svoje nejoblíbenější – konkurence je holt veliká a Hrabě nepřekonatelný O:-)…každopádně oslovila mě víc než minule :)…