Rubrika: Z knihovničky

Možná jste si všimli, že v minulém měsíci se tu neobjevil článek s mými čtenářskými tipy. Důvod je prostý a ostudný – v únoru jsem prostě nenašla čas na přečtení jedné jediné knihy :(. Ani tento měsíc jsem skóre příliš nevylepšila. Spousta starostí, které mě poslední dobou pronásledují, mi nedovoluje zabřednout do čtenářské nálady, přestože čtení je paradoxně jedna z mála radostí, která mě vždycky dokáže alespoň na chvíli vytáhnout z jakékoliv depky. Nezbývá než doufat, že bude brzy líp – i co se týče téhle rubriky a blogu vůbec :-)!

Paolo Coelho – Jedenáct minut

Hned na úvod tu mám jedno literární zklamání. Na tuto knížku, vyprávějící příběh brazilské prostitutky, jsem se opravdu těšila. Spousta lidí ji chválila a doporučovala, ale bohužel ji zpětně hodnotím jako to nejslabší, co jsem zatím od Coelha četla :(. Jednak jsem nedokázala sympatizovat s hlavní hrdinkou Mariou, a pochopit její pohnutky, jednak mě trochu zklamal neoriginální happy end, který mi k tématu knihy prostě nesedl… Tentokrát se mi Coelho zkrátka vůbec netrefil do vkusu, bohužel.

Jennifer L. Scottová – Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži

Oproti filosofickému Coelhovi je Madame Chic odpočinkové dílko bez větších literárních ambicí, o to víc ale překvapí. Američanka Jennifer Scottová v knize popisuje své zážitky ze studijního pobytu v Paříži a vtipně a s nadhledem srovnává život na druhé straně oceánu s tím, který žila do té doby v Kalifornii. Knihy s „francouzskou tematikou“ jsou v posledních pár letech hrozně módní, ale většina, kterými jsem listovala, mi přišla víceméně o ničem. Madame Chic ve dvaceti kapitolách, z nichž každá se věnuje jinému tématu a jiné oblasti „umění žít“, přináší mnohdy překvapivě užitečné tipy, kterými se člověk rád nechá inspirovat. A hlavně knize nechybí lehkost a vtip.

To by bylo pro dnešek vše, ale už brzy se z literární rubriky ozvu znovu. Na nočním stolku se mi totiž povaluje jeden parádní kousek k recenzi 😉

Leden byl na poli literárním ve znamení hororu a poezie. Neznám lepší kombinaci 🙂

Joseph Sheridan Le Fanu – Zelený děs

Konečně jsem se přes Vánoce dostala k literárnímu dárku od Terky, který mě v knihovně čekal už nějaký ten pátek. Jedná se o sbírku pěti hororových povídek anglického spisovatele irského původu Josepha Sheridana Le Fanu. Většina jeho strašidelných povídek nese prvky nadpřirozena, nechybí trocha duchařiny, ale také detektivní zápletka či téma upírů… huuu, bojíte se?? No, já se tedy při čtení docela bála! Příběhy nejsou příliš rozvláčné, mají spád a i v omezeném prostoru povídky dokáže autor pěkně vystupňovat napětí! Sbírka vznikla ve druhé polovině 19. století, takže se sice jedná o poněkud retro záležitost, ale o to víc vás překvapí, jak dobře se to čte.

Jaroslav Seifert – Město v slzách

Seifertova prvotina, kterou vydal v pouhých dvaceti letech,  patří do proletářské linie naší literatury 20. let minulého století. Člověk by čekal, že dnešnímu čtenáři, který se už nehodlá vrhat na barikády, nemá moc co říct. Ale opak je pravdou. Tam, kde se jiní básníci utápějí v patosu, Seifert přichází sice s podobnými tématy, ale zároveň s tak krásnými a originálními obraty, které už tehdy musely být předzvěstí toho, že se zrodil mimořádný básník.

…jsme dav.

Kdybychom chtěli a plivli na slunce,
zhasne.“

(Řeč davu)

Druhá část výboru obsahuje Seifertovu v pořadí druhou sbírku Samá láska, která svou proletářskou poezií navazuje na jeho prvotinu, ale již se zde objevují také první náznaky poetismu.

…nebe je plné hvězd
a pod hvězdami na všechny rány, na všechny rány nějaký balzám jest…“

(Večer na pavlači)

Edgar Allan Poe – Černý kocour

A nakonec tu mám svého starého oblíbence, jehož hororové příběhy mi nikdy nepřestanou nahánět husí kůži. V této sbírce najdete skutečné perly Poeovy tvorby – nechybí nesmrtelné povídky jako Jáma a kyvadlo, Černý kocour, nebo Skokan. Krom hororové klasiky v knize najdete také několik detektivních či fantastických příběhů. Pokud se stejně jako já rádi bojíte a navazujete pocit mrazení v zádech, vězte, že nestárnoucí Poe vás v tomto směru rozhodně nezklame!

Možná jste si všimli, že minulý měsíc jsem pravidelný příspěvek do čtenářské rubriky vynechala. Ano, je to ostudné, ale v listopadu jsem vůbec nic nepřečetla! Ne že bych se na dovolené nesnažila, ale času přece jen moc nebylo. A teď přes Vánoce to taky nebyla žádná sláva. Takže tentokrát jenom skromně pár titulů a od Nového roku (jako obvykle) předsevzetí trochu se v tom čtení polepšit ;-)!

Kathryn Lambová – Klíč k určování kluků

Z recese jsem oprášila Klíč, který mi kdysi dávno nadělily holky k Vánocům :D. Je to taková hezká obdoba klíče botanického, pouze zaměřená na osoby rodu mužského, které jsou v knize přehledně rozděleny na několik čeledí. U každé je pak uvedeno charakteristické chování příslušníka čeledi, místa výskytu a několik dalších užitečných informací a tipů :D. Musím říct, že se jedná o knížku, která skutečně nestárne a taky o báječné antidepresivum. Doporučuji jako četbu na dobrou noc po náročném dni ;-).

Robert Fulghum – Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Kdysi jsem si myslel, že záleží na tom, aby slova přesně pasovala. Dnes vím, že slova nikdy nebudou úplně pasovat. Kvalitní život nikdy nepřestáváme stavět. Ve svých pětapadesáti rozhodně nemám chuť s někým diskutovat o jeho syntaxu a metaforách. Co děláme, je důležitější než to, co máme na jazyku. Na krédech nezáleží – ukaž mi jak žiješ… …Chci – a moc doufám, že tomu tak je -, aby život, o němž píšu, se nelišil od toho, který žiju.“

Knížka, kterou to všechno začalo. Fulghumova prvotina, která je stejně stará jako já :). Pravdivá, lidská a laskavá, plná humoru a příběhů z „obyčejného“ života. Je zbytečné dodávat něco víc.

Don Miguel Ruiz – Čtyři dohody

Tak už se tento bestseller dostal i ke mně. A musím říct, že mě knížka docela mile překvapila. Samozřejmě místy je až moc filosofická a asi by nebylo na škodu, kdyby se ta toltécká moudrost čtenáři podala víc věcně. Ale v zásadě musím s myšlenkami knihy souhlasit! Oč by byl svět jednodušší, kdybychom v sobě od dětství nenesli staré křivdy a přijali se takoví, jací skutečně jsme. Kdybychom přestali řešit, co si o nás kdo myslí a netrápili se domněnkami, které často ani nejsou založené ne realitě… I přesto si myslím, že existují lepší a návodnější knížky zaobírající se podobným tématem. Čtyři dohody jsou až moc stručné a zajímavé myšlenky příliš nerozvádí.

Ve čtenářské rubrice se mi tento měsíc sešla taková hezká stylová dvojice – King a Gott :-)).

Stephen King – Osvícení

Letos v létě jsem se konečně odhodlala ke zhlédnutí slavného Kubrickova hororu, a tak bylo setkání s literární předlohou Stephena Kinga jen otázkou času. Sama teď nevím, jestli prohlásit, že Kubrickovo Osvícení je jednou z mála světlých výjimek, kdy filmové zpracování překonalo svou knižní předlohu. Kniha je podrobnější, více se zaobírá dětstvím a obecně minulostí hlavních hrdinů a činí z nich tak zajímavější postavy, než jakými jsou ve filmu. Takové pocity hrůzy jako Kubrickův snímek ve mně ale nevyvolala. Kingův závěr je pak na rozdíl od filmu trochu „happy endový“. Ať už se rozhodnete seznámit se s tajemným příběhem hotelu Overlook v jakékoliv podobě, můžu vám Osvícení jen doporučit. Je to pravá hororová klasika, která vám za ponurých podzimních večerů přivodí pořádné mrazení v zádech. A pro jistotu doporučuju dopřávat si tento zážitek tehdy, když zrovna nejste sami doma ;-)!

Rostislav Sarvaš – Jak to vidí Gott

Málokdy se mi stane, že bych v naší domácí knihovničce objevila nějakou perlu, ovšem tuto knihu s podtitulem Rozhovor na lodi jsem si přečetla skutečně se zájmem. Jednak mám pocit, že s Karlem Gottem už dneska interview nikdo moc nedělá a navíc tento rozhovor pochází z počátku 90. let, a je tak zároveň zajímavým svědectvím o duchu té doby. Kniha je rozdělena do několika kapitol (dnů), z nichž každá volně krouží kolem určitého tématu. Krom překvapení, jak dobře se Gott orientuje ve světové politice, interview přináší i několik velice vtipných pasáží, např. když Kája vypráví o tom, jak zkusil poprvé LSD nebo nevybíravě kritizuje módní vkus Phila Collinse :-D. Fanoušky jistě potěší i bohatá fotografická příloha. Osobně jsem se o našem Zlatém Slavíkovi dočetla spoustu nových informací, a přestože se nejedná o klasickou biografii, můžu knihu doporučit každému, koho život a názory Karla Gotta zajímají. No a pro Kájovy fanoušky je to samozřejmě „must read“ záležitost ;-).

Za uplynulý měsíc tu mám naprosto nesourodou čtveřici knížek, ale třeba si z ní aspoň každý vybere něco.

George R. R. Martin – Hostina pro vrány 2

A jdeme do finále :)! S odchýlením od seriálu pro mě série Hry o trůny konečně zase vzbudila pořádné emoce a napětí. Hostina pro vrány se zaobírá těmi z mého pohledu zajímavějšími postavami, ale na druhou stranu už se těším i na dění na Zdi a na další dějové linie.

Erich Kästner  – Luisa a Lotka

Luisa a Lotka je jednou z mých vůbec nejmilovanějších dětských knížek. Dá se jen žasnout nad tím, jak je ten příběh o rozdělených dvojčatech zábavný a nestárnoucí – a to jak pro dětského, tak vlastně i pro dospělého čtenáře. A tohle vydání s ilustracemi Josefa Žemličky prostě zbožňuju!

Romain Rolland – Petr a Lucie

Stejně krásná a nestárnoucí je i tato krátká romantická novela. První světová válka a Paříž společně vytvořily kulisy nezapomenutelnému příběhu tragické lásky studenta Petra a malířky Lucie.

Ivan Klíma – Milenci na jednu noc

Soubor tří krátkých povídek spojuje společné téma, naznačené v samotném názvu knihy. Osobně mě kniha nijak zvlášť nezaujala – v omezeném prostoru povídky se nedalo hrdiny a jejich pohnutky příliš poznat a rozklíčovat, většina postav mi byla dost nesympatická a celkově mi přišlo, že v tom všem chyběl nějaký hlubší smysl nebo pointa. Možná kdyby se příběhy trochu více rozvinuly, mohlo by se z toho něco vykřesat. Téma jako takové mi přijde zajímavé a inspirativní, ale Klímovo zpracování se mi zdá bohužel dneska už dost neaktuální…

Zhasne a posadí se do houpací židle a tu ji napadne, že láska je vlastně jako život, člověk ví, že skončí špatně, že se skončí příliš brzy, že není naděje v jeho trvání, a přece jej žije; a člověk tedy miluje – jako žije – s touhou po trvání a bez naděje na trvání, miluje se zavřenýma očima a s úzkostí, která prolíná štěstí, a nemyslí a nechce myslet.

Jenom dvě knížky za celý srpen? No, taky to nechápu… Ale bylo moc kulturních i jiných akcí, což se jistě dozvíte z některého následujícího příspěvku. A u knížek platí dvojnásob, že není důležitá kvantita, ale kvalita!

Stephen King – Carrie

Kingova hororová prvotina mě opravdu dostala. Krátká novela vypráví z několika střípků postupně seskládaný životní příběh sedmnáctileté Carrie, dívky, která je ve škole šikanována spolužačkami a doma utiskována svou fanatickou matkou. Zároveň je nadána nadpřirozenou schopností, které jednoho krásného dne, kdy dojde k závěru, že už těch nespravedlností bylo v jejím životě trochu moc, malinko popuzdí uzdu… Carrie mě opravdu pohltila – je to jedna z těch knížek, které se nedají odložit až do poslední stránky. A bude vám při ní běhat mráz po zádech (což se v letních vedrech vždycky hodí).

C. D. Payne – Nestydaté plavky

A máme tu vážného adepta na titul „nejzábavnější kniha tohoto léta“ :-)! Aby ne, když pochází přímo od autora kultovní série Mládí v hajzlu. Píše se rok 1957 a mladý floutek Colm Moran, který právě absolvoval na Yale, má v plánu rozjet kariéru holywoodského producenta. Jeho otec má však se svým nezdárným synkem trochu jiné plány – pošle ho „na zkušenou“ do rodinného podniku na západním pobřeží, kde má prokázat své podnikatelské nadání. Firma se zabývá výrobou plavek pro dámy při těle a nijak zvlášť neprosperuje. To se má ale už brzy změnit s příchodem prvních bikin, které v 50. letech vyvolaly hotové pozdvižení… Pokud hledáte pohodové a nenuceně vtipné počtení na dovolenou nebo k vodě, Nestydaté plavky vám můžu rozhodně jen a jen doporučit!

Za neobvykle vysokým počtem přírůstků v mé prázdninové knihovničce byla opět má neplánovaná zdravotní indispozice :(. Ale předtím jsem četla taky hodně po koupalištích, na cestách a v trolejbusech. Tato literární variabilita je na létě prostě skvělá :D!

Agatha Christie – Vražda v Orient-expresu

Po dlouhé době jsem zase zatoužila po nějaké kvalitní detektívce a Vražda v Orient-expresu je prostě klasika. K napsání tohoto kusu Agathu prý inspirovala nezvykle krutá zima, která v roce 1929 způsobila, že legendární Orient-expres uvízl na své pravidelné cestě Balkánem ve sněhových závějích. Do těchto kulis Agatha zasadila ještě Hercula Poirota a samozřejmě záhadnou vraždu. Kdopak ze skupinky spolucestujících mohl mít důvod sprovodit bohatého Američana Ratchetta ze světa? Nebude úplně snadné to uhodnout 😉

Jostein Gaarder – Sofiin svět

Kultovní knížka s podtitulem „Světově nejžádanější dějiny filosofie„, ke které jsem si ani přes upřímnou snahu nikdy cestu nenašla. Popravdě řečeno mě ani samotná filosofie nikdy příliš nezajímala – výklady na gymplu mi přišly o ničem a později už jsem se nesetkala s nikým, kdo by mi filosofii přiblížil nějakou mně blízkou formou. Ani Gaarderovi se to bohužel nepodařilo. Na jedné straně je určitě zajímavé, jakou metodou se pokouší v dětském čtenáři vzbudit zájem o filosofii. Na straně druhé mi knížka přijde velice nevyrovnaná v tom smyslu, že filosofické pasáže jsou místy docela náročné na soustředění, což se s knížkou pro děti tak docela neslučuje, a příběhová linie je zase až moc naivní a plochá. Z toho vzniká i pochybnost, jakému čtenáři je tedy vlastně Sofiin svět určený.

George R. R. Martin – Hostina pro vrány 1

Ačkoliv do práce nedojíždím nijak daleko, přišlo mi i těch pár minut denně poněkud nevyužitých, a tak jsem teď začala tahat čtečku všude s sebou. Myslím, že tímto tempem se brzo dostanu na poslední strany knižní série a připojím se k davu nedočkavých čekatelů na pokračování. Hostina pro vrány mi na začátku přišla trochu chaotická velkým množstvím nových postav, ty se ale brzy nějakým způsobem propojily s těmi starými a zase jsem se v ději zorientovala. Tady už je znát, jak moc jde knížka do hloubky a naopak jak povrchně to bere seriál. Tento díl mi nepřišel ani tak rozvláčný jako ty předešlé – pokud se nepletu, jedná se o „nejtenčí“ díl knižní série, což mnohé vysvětluje :D.

Sergej Jesenin – Oheň jeřabin

Nač tě volat, litovat a plakat,
přejde vše, jak z bílých stromů dým…

K Jeseninovi mě přivedla docela kuriozní zápletka (přestože jeho verše jsem četla už na gymplu). Na jedné pracovní akci jsem se seznámila s člověkem, který se zabývá socionikou. Pokud je vám tato věda stejně neznámá, jako byla mně, vězte, že se jedná o teorii psychologické slučitelnosti mezi lidmi, které rozděluje podle jejich povahy a vloh do několika kategorií. Klasifikaci vytvořil Carl Gustav Jung. Existencí takové teorie jsem byla docela fascinovaná, zejména poté, co na základě asi dvou setkání zcela neznámý člověk až děsivě přesně odhadl mou povahu :-D. A pokud už jste zavolali na pomoc Google, asi správně tušíte, že jsem byla vyhodnocena jako typ „Jesenin“.

…Směšná ztráta, duše přeubohá!
V životě je tolik směšných ztrát…

Jesenin je typický svými sugestivními obrazy, originálními metaforami a citlivými lyrickými verši. Stěžejními tématy jeho poezie jsou láska a příroda. Pokud pominu kuriozní pasáž s básněmi o Leninovi, celá sbírka se mi velmi líbila, byť na vás z úryvků asi zapůsobí dost melancholicky. V kontextu veršů pak nepřekvapí, že Jesenin ukončil svůj život předčasně a dobrovolně.

…Tak málo jsem stih projít cest,
tak mnoho chyb udělat na nich…

Robert Fulghum – Od začátku do konce

Opět jedna knížka, která mě přesvědčila o tom, že Robert Fulghum je naprosto geniální autor a hlavně úžasný člověk a jestli už vás ty moje chvalozpěvy na něj nebaví, nedá se nic dělat, protože já toho jen tak nenechám :D! Ve své knize s podtitulem Naše životní rituály vypráví o důležité úloze rituálů v lidském životě, přičemž vychází ze své několikaleté zkušenosti, kdy působil jako unitářský pastor. Nevypráví pouze příběhy, které vypozoroval ve svém okolí, jak u něj bývá zvykem, ale sám odhaluje část svého soukromí např. v kapitole, kde líčí, jak dal před mnoha lety své dítě k adopci nebo vypráví o komplikovaném vztahu se svými rodiči. Naprosto geniální je pasáž o svatbách a manželství. Porce zábavy, dojetí i vytržení z toho, že někdo má tak úžasný dar vyprávění, který vás nedokáže odtrhnout od čtení… od začátku do konce! Tleskám Robertu Fulghumovi, ostatně jako vždy!

Charlie Lovett – Dobrodružství milovníka knih

Tento titul s lákavým názvem (alespoň pro mě) mi zapůjčil Franta. Jedná se o dobrodružný román, jehož hlavním hrdinou je Peter Byerly, zabývající se sbíráním a restaurováním vzácných tisků. V depresích z náhlého úmrtí své ženy utíká na anglický venkov, kde se dostává na stopu tajemství shakespearovských podvrhů i dosud nepoznané minulosti předků Peterovy zesnulé ženy. Vyprávění probíhá hned ve třech dějových liniích, což mi zpočátku přišlo dost matoucí a znesnadňovalo mi to začtení se do příběhu. Když už jsem se začetla, zase mi to celé začalo připadat takové nepravděpodobné, vztah Petera s jeho přítelkyní/později ženou byl strašně idylický a harmonický a co se týče shakespearovské linie, zdálo se mi vyústění docela předvídatelné… zkrátka mi to nesedlo ani jako love-story, ani po té dobrodružně-historické stránce. Bestseller deníku New York Times si přecejen představuju trochu jinak.

Tento měsíc nepřicházím do literární rubriky s ničím, co byste dobře neznali ze školních lavic. Někdy je ovšem fajn si v záplavě knižních novinek připomenout, že jsou tituly, které prostě nestárnou…

Ota Pavel – Zlatí úhoři

Opět jsem sáhla po staré dobré klasice, která před nějakým časem vyšla v krásném novém vydání s půvabnými ilustracemi Františka Nového. Místy idylické, místy mrazivé vzpomínání autora na jeho dětství u řeky Berounky a rodinnou vášeň pro rybaření je uspořádáno do několika krátkých povídek. Ty odehrávající se za války vás dojmou, jiné pro změnu pobaví. Řadu z nich možná budete znát v jejich filmové podobě od Karla Kachyni. Otu Pavla coby autora rozhodně doporučuji, už pro jeho mimořádný dar dokonale si čtenáře podmanit poetickým vylíčením přírody a tím, jak dokáže i o obyčejných věcech neobyčejně vyprávět.

Bohumil Hrabal – Postřižiny

Stejným darem vyprávění oplývá i Bohumil Hrabal, který navíc ještě umí do každé situace vnést bohatou dávku humoru. Filmové Postřižiny jsou mou srdeční záležitostí a chce se mi skoro říct, že knížku předčí – na druhou stranu by ale bez Hrabalovy předlohy tak dobrý film asi nikdy nevznikl. A tak to nechám na tom, že je to fifty fifty 🙂 a kdo knížku ještě nečetl, měl by to rychle napravit. K létu zkrátka patří atmosféra pivovaru, strýc Pepin a paní sládková na komíně :-).

Tato kniha se v poslední době stala v naší rodině trhákem, a tak bylo jen otázkou času, kdy se k ní dopracuju i já. Život bez pšenice jsem si nechala zaslat z knihkupectví Megaknihy.cz, kterému tímto děkuji za poskytnutí knihy k recenzi.

O nepříznivých dopadech pšenice na lidské zdraví se poslední dobou hodně mluví i píše. V čem je ale pšenice tak nebezpečná a proč bychom ji měli chtít vyřadit z našeho jídelníčku? Preventivní kardiolog William Davis ve své knize přináší celkem obsáhlou odpověď na tyto otázky. Především čtenářům na úvod vysvětluje, že dnešní geneticky modifikovaná pšenice má s tou původní, kterou jedli naši předkové, jen pramálo společného. A pak už následuje vyčerpávající výčet negativních dopadů konzumace pšenice a z ní vyrobených potravin na naše zdraví. Není to jen obezita a celiakie – pšenice negativně ovlivňuje i náchylnost k cukrovce či k nemocem srdce. A možností, jakými může způsobovat v našem těle potíže, je bohužel ještě mnohem více. Kniha je doplněna řadou příkladů z Davisovy praxe, kdy vysazení pšeničných výrobků z jídelníčku vedlo k nečekanému zlepšení stavu jeho pacientů. Najdete v ní také několik bezpšeničných receptů, které mi nicméně nepřišly natolik zajímavé, abych je měla chuť vyzkoušet.

A teď jak se na to dívám já: především jsem si uvědomila, jak závažnou změnou musí pro každého celiaka být stanovení jeho diagnózy a přechod na bezlepkovou dietu. Lepek se dnes vyskytuje skoro všude, i tam, kde by ho člověk opravdu nečekal! Dle doktora Davise se bohužel nedá stoprocentně věřit ani bezlepkovým výrobkům či menu, které restaurace označí za bezlepková. Zkrátka co si sami neuvaříte, to nemáte. Na druhou stranu mi té hysterie v této knize přišlo trochu moc a nedokážu prostě uvěřit, že na některá (zejména neurologická) onemocnění může mít (ne)konzumace pšenice až takový vliv. Život bez pšenice se mi místy zdál až moc odborný a když to porovnám s tituly s obdobnou tematikou (např. Jídlo na prvním místě, Bláznivá sexy dieta), nebyl až tak čtivý a zajímavě podaný.

Nicméně se už přes dva týdny pokouším obejít bez pečiva (zdůrazňuju, že bez pečiva, NE bez pšenice). To v praxi znamená, že místo chleba jím knäckebroty a místo croissantů, loupáčků a cereálií si na snídani či na svačinu kupuju ovoce a zeleninu. Mou hlavní motivací je pochopitelně zbavit se „pšeničného břicha“ před plavkovou sezonou :D! Tak uvidíme, zda i toto drobné omezení ve stravě přinese nějaké ovoce. Obecně mi přijde, že se mi trochu upravilo zažívání a možná, že ty džíny už mi taky nejsou tak těsný… ale na nějaké hodnocení je ještě moc brzy.

I navzdory pár pochybnostem si myslím, že Život bez pšenice otevírá velice zajímavé téma a vnáší řadu otazníků do „západního“ stylu stravování. Už jen uvědomění si faktu, jak těžké je najít v obchodě výrobky, které neobsahují (byť jen stopové) množství pšenice, nutí k zamyšlení. Co vy a pšenice? Myslíte, že je to až takové zlo nebo ji s klidem baštíte ve velkém ;-)?

Mojí nejděsivější noční můrou je dlouhá cesta, během které nemám nic ke čtení. A tak je jasné, že jsem s sebou v květnu všude vláčela čtečku a hromadu hodnotné literatury… na kterou ve výsledku stejně nebyl vůbec čas. Takže tento měsíc jen velmi skromně pár titulů :-).

George R. R. Martin – Bouře mečů 2

Knihu jsem dočetla ve vlaku cestou z Budapešti. A jako obvykle mě hodně bavila. Po dočtení poslední kapitoly jsem byla dost v šoku, protože se v ní událo něco, co dosud v seriálu nebylo ani naznačeno :O. Hmm, začínám být hodně zvědavá, jak moc se do budoucna seriálová Hra o trůny odchýlí od své literární předlohy. A taky by mě zajímalo, co mě pak bude bavit víc, protože zatím mi z toho vychází remíza :-)…

Boris Vian – Pěna dní

Surrealistický román Pěna dní mi zapůjčil Franta s upozorněním, že je to celkem psycho :). Nakonec mě překvapila čtivost knihy a rychlost, s jakou jsem vplula do děje, ačkoliv ze začátku jsem měla obavy, zda to bude můj šálek čaje. Brzy jsem příběhu, který se z původních snivých obrazů stává až krutě realistickým, úplně podlehla. Postavy jsou těžce čitelné, víme o nich celkem málo – jen kolik Vian naznačí – takže se obtížně zamýšlí nad tím, zda jsou sympatické nebo nesympatické, dobré nebo zlé. Myslím, že spousta věcí zůstává při prvním čtení nepovšimnuta či nepochopena, ale zároveň si nejsem jistá, jestli mám chuť Pěnu dní číst i podruhé. Nechám tento literární zážitek prozatím uležet a uvidíme. Knížka mě každopádně zaujala také zajímavým grafickým zpracováním – o krásné vydání se postaralo nakladatelství Argo.