Rubrika: Z knihovničky

Tento měsíc jsem přečetla sice jen dva tituly, zato se v obou případech jednalo o velice silné příběhy na základě skutečných událostí. Příště tu zase najdete něco veselého k pohlazení po duši, slibuju.

Katherine Boo – Krásné zítřky

Dokumentárně-beletristická kniha s podtitulem „Život, smrt a naděje v indickém slumu“ přináší přesně ten typ příběhu, který vás zasáhne svou syrovostí, s jakou vykresluje pro nás jen stěží představitelnou každodenní realitu jednoho z nejchudších míst na světě. Krom absence takových „samozřejmostí“, jako je čistá voda či dostupné léky, musí obyvatelé slumu v Annávádí neustále bojovat s všudypřítomnou korupcí a nespravedlností. Když si uvědomíme, v jakém nadbytku si tady v Evropě žijeme, je pro nás skoro až nepochopitelné to neutuchající snažení obyvatel Annávádí vzepřít se osudu a zajistit pro sebe i pro své děti lepší život. A pak se v knize začnete dočítat o prohnilosti celého indického státního systému a ve vzduchu najednou visí otázka, zda má tohle snažení vlastně vůbec nějaký smysl… Krásné zítřky čtenáře zasáhnou tím více, když se na konci dozví, že autorka, která prožila dlouhý čas v Indii, své vyprávění založila na skutečných osudech reálných postav.

Romana Křenková – Peřiny a chléb

Tato kniha je pro změnu z českých luhů a hájů a čtenáře vrací v čase do dob minulého režimu, kdy o přijetí na vysokou školu nerozhodovaly studijní předpoklady, ale kádrový profil, a kdy nepohodlné osoby žily pod neustálým dohledem StB. Autorka v knize vzpomíná na celý svůj dosavadní život. Vrací se do dětství, které prožívala na začátku 60. let, a později i do období tuhé normalizace, kdy zatkli jejího manžela. Děj se nezastavuje ani sametovou revolucí, pokračuje až do současnosti a ani na ni nenahlíží autorka růžovými brýlemi, ale naopak vyjadřuje svou deziluzi nad polistopadovým vývojem, převlékáním kabátů a celkovou atmosférou ve společnosti. Kniha nevelkého rozsahu překvapivě neotřelou formou vypráví příběh, jakých už se čtenářům dostalo do rukou mnoho, a přesto je v něm cosi jedinečného. Peřiny a chléb vynikají především krásným poetickým jazykem, v současné české literatuře zcela unikátním, a také faktem, že se jedná o autorčin románový debut. Z této nenápadné knížky se pro mě vyklubalo jedno z největších literárních překvapení za poslední dobu.

Mám radost, že po všech mých předsevzetích se tu tento měsíc konečně objevuje pořádná literární nálož. Nojo, dovolená 🙂

Guy Gilbert – Partnerství

Pro začátek bych tu měla tento malý útlý svazeček s podtitulem „Jak uspět ve velkém dobrodružství lásky„, který jsme dostali s Péťou od našeho oddávajícího k předsvatebnímu studiu :-). Autorem je francouzský vychovatel delikventní mládeže a kněz Guy Gilbert, který si klade otázku, jaký má v dnešní době smysl závazek „na celý život“. Nemůžu říct, že by mě četba nějak výrazněji zasáhla, ne se vším, co se v ní píše, můžu souhlasit, nickémě knížečku jsem si přečetla se zájmem a některé postřehy o partnerském vztahu jsou prostě trefné a stojí zato si je čas od času připomínat.

Katherine Crowleyová & Kathi Elsterová – Mrcha v práci

Mé blízké zasvěcené tady tenhle titul asi úplně nepřekvapí :-D. Tak trochu z recese, tak trochu navážno jsem si v knihovně vypůjčila tuto knížku, která se trefně zaměřuje na problematické vztahy mezi ženami na jednom pracovišti. Popisuje různé situace, které mohou s kolegyní-mrchou nastat, a snaží se poskytnout rady, jak nejlépe reagovat a zároveň se zachovat profesionálně. Tyto rady jsou dost obecné a z mého pohledu víceméně k ničemu, protože ze své zkušenosti vím, že pokyny jako „neberte si to osobně“, „snažte se nereagovat“ nebo „pochopte, že je se sebou nespokojená a závidí vám“ člověku prostě moc nepomůžou. Na druhou stranu, autorky prokládají knihu i několika příklady „ze života“ a vědomí, že jsou ženy, které na pracovišti předvádí ještě horší věci než vaše protivná kolegyně, je docela utěšující :-D.

John Green – Příliš mnoho Kateřin

Nemůžu si pomoct, ale John Green je pro mě takový nový David Nicholls. Umí vyprávět jak romantickou lovestory, která vás dojme k slzám, tak komický příběh o ne příliš úspěšném milostném životě mladého intelektuála. Kniha Příliš mnoho Kateřin spadá do toho druhého žánrového proudu. John Green v ní vypráví příběh čerstvého maturanta Colina, který je od malička považován za zázračné dítě a má nepochopitelnou slabost pro dívky se jménem Kateřina. Jeho v pořadí již devatenáctá Kateřina mu právě dala kopačky. Colin je zhrzený a má pocit, že jeho život právě skončil. Naštěstí ho jeho kamarád Hassan vyláká na prázdninovou jízdu bez cíle, během které Colin možná objeví mnohem víc, než jen geniální matematickou rovnici…

Člověk může hrozně moc milovat, myslel si, ale nikdy nemůže nikoho milovat tolik, jako se mu po něm může stýskat.

David Nicholls je možná lepší vypravěč, ale Greenovi se nedá upřít vtip i talent pro originální mystifikaci – sama jsem málem skočila na špek historce o „prodaném“ těle arcivévody Františka Ferdinanda a po dočtení jsem si pro jistotu vygůglila, zda arcivévoda náhodou přecejen není pohřbený někde v Tennessee :-D. Vědecké nadšence pak jistě pobaví celá řada „vzdělávacích“ poznámek pod čarou i matematický dodatek.

Zdeňka Pohlreich – Zprávy z nitra

Od strýca jsem letos k svátku dostala tuto zajímavou knihu, jejíž autorkou je žena slavného pražského šéfkuchaře, která v ní popisuje svůj boj s rakovinou. Protože si strýc libuje v nadpřirozenu, duchovnu a různých alternativních směrech, měla jsem hned jasno, že se bude jednat o mimořádné počtení. Přestože místy na mě byla knížka alternativní až moc, ve spoustě věcí nelze než přitakat. Texty nutí čtenáře k zamyšlení i k přehodnocení vlastního stylu života. A neodpustím si také pochvalu grafického zpracování knihy včetně krásných černobílých fotografií.

Jan Skácel – Doteky

Vůně jarních večerů. Požáry ze čtyř stran. Morava. Domov. Hvězdy. Sny, které se jich dotýkaly. Vzpomínka na jaro, kdy jsem objevila verše Jana Skácela…

Nesnadné léto

Na stromech usychají hnízda
kdo nenašel ten neztrácí
a světlo zní a v jeřabinách
nesnadné léto krvácí

A dlouho uléhají stíny
do trav a karmínová krev
skropila větve vyšel měsíc
vyplašila se koroptev

Do ticha zasouvá se ticho
a marně ptáš se co je tvé
když zbýváš sám a stromy u cest
haluze mají od krve

Dojemně krásná antologie z celoživotního díla jednoho z našich největších básníků, jehož prvotina z roku 1957 se stala meteorem v bídě tehdejší české poezie…

Petra Soukupová – K moři

První pokus o sblížení s dílem Petry Soukupové skončil neúspěchem a knížku jsem vrátila zpátky do knihovny. Krátce nato jsem si ale vypůjčila K moři a ta už mě chytla hned napoprvé. Jedná se o rodinné drama, u kterého je vám už od začátku jasné, že nemá naději na happy end, přesto se kniha nedá odložit až do poslední stránky. Autorka příběh vypráví poměrně strohým, popisným jazykem – o to silněji vyznívá vzájemné odcizení mezi hlavními hrdiny knihy, kterými je několik osob vzájemně propojených rodinnými vztahy. Jejich životní osudy se výrazněji protnou pouze jednou, při náhodné prázdninové cestě k moři… Protože nemám úplně v oblibě otevřené konce, autorka mě potěšila závěrem, ve kterém je pečlivě dovyprávěno, jak to s jednotlivými postavami „bylo dál“. K moři je skutečně zajímavé a zpracováním poměrně originální dílko, které můžu doporučit všem milovníkům vztahových dramat.

 

S časem a chutí na čtení to poslední dobou stále není valné, ale tento měsíc si konečně hodlám vzít na chvíli dovolenou a napravit všechny odložené literární resty. Tak snad začne být v literární rubrice zase trochu živo :)! Pro dnešek tedy bohužel jen dva tituly…

Zbyněk Zeman – Edvard Beneš (Politický životopis)

Seriál České století ve mně znovu vzbudil zájem o moderní české dějiny a potažmo i osudy politiků té které doby. Benešův životopis jsem u bráchy v knihovně objevila už před několika lety, ale teprve nyní jsem ho vytáhla s odhodláním, že si ho i přečtu. Beneš je velice záhadnou a rozporuplnou postavou v našich dějinách – na jedné straně je oslavován jako spoluzakladatel našeho státu a zkušený evropský politik, na straně druhé je mu vytýkána jeho opatrnost v období kolem mnichovské dohody i zaslepenost (či naivita) jeho představ o mezinárodní politice po skončení druhé světové války.

„…Sovětský svaz se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí svých spojenců. Já vím, že i mezi vámi jsou takoví, kteří mají o tom pochybnosti. Snad i Vy (tj. Beneš) trochu pochybujete. Ale já ujišťuji, že se nikdy nebudeme vměšovat do vnitřních záležitostí svých spojenců…“

(Stalin, březen 1945)

Kniha mapuje celý Benešův politický život a já osobně jsem se díky ní dozvěděla celou řadu zajímavých historických souvislostí zejména z období Benešova působení v exilu za druhé světové války a z únorového převratu, který jsme ve škole nikdy neprobírali, takže veškeré mé znalosti této historické etapy jsou omezeny na samostudium. Přestože mě některé detailnější politické pasáže úplně nebavily, stálo zato se jimi prokousat. Benešův životopis svým způsobem vyvolává víc otázek než odpovědí, ale to je nejspíš i dobře. Bouřlivé dějiny uplynulého století jen těžko můžou mít jediný správný výklad…

Michal Viewegh – Výchova dívek v Čechách

Tak jsem dala po delší době zase šanci Vieweghovi, kterého normálně moc nemusím, ale Výchova dívek v Čechách je přece jen taková klasika a určitě patří k tomu lepšímu, co kdy Viewegh napsal 8-). Jako oddechovka je tenhle příběh o doučování „na objednávku“, které posléze přeroste v milostné drama, určitě fajn – čtenářovi se to dobře konzumuje a místama je to i vtipný. Pokud k ukrácení dlouhé chvíle zrovna nepotřebujete nějaké intelektuálně povznášející čtení, tenhle Viewegh by mohl být docela dobrá volba.

Jsou dny tak mizerný, že to jediné, co ve vás dokáže vyvolat pocit štěstí, je vůně nové knížky. Když jsem Divočinu jednoho deštivého pondělí vybalila z bublinkové folie a prolistovala její stránky, na chvilku se mě zmocnil pocit, že je svět zase v naprostém pořádku, lidé okolo mě milí a féroví a moje práce smysluplná 8-).

Cheryl se však ve svých šestadvaceti letech ocitá v o dost větším háji, než v jakém se zrovna nacházím já. Matka jí zemřela během několika týdnů na rakovinu a zbytek rodiny se jí rozpadl, svými nevěrami zničila vztah s milujícím manželem a na pokraji zoufalství začala experimentovat s heroinem. Ale protože ze dna může vést jedině cesta vzhůru, Cheryl se rozhodne svůj život jednou provždy vyřešit a vydá se na americkou hřebenovku Pacific Crest Trail. Cestu dlouhou 1770 km podniká úplně sama. Je pro ni tou nejlepší terapií a zároveň tou nejtěžší zkouškou. Přestože si připadá relativně připravená, věcí, které ji mohou překvapit a zaskočit, je víc než dost. Tváří v tvář divočině překonává svůj vlastní strach, fyzickou bolest i nepřízeň počasí.

Divočina mě pohltila už od první stránky. Celou první kapitolu, ve které Cheryl líčí, jak jí matka umírá na rakovinu, jsem protrpěla společně s ní. A pak už jsem se prostě jen nechala strhnout vyprávěním, které ani na chvíli nenudí. Pasáže popisující samotnou cestu po PCT Cheryl v ten pravý moment vždy prokládá vzpomínáním na svou minulost, která ji zavedla až sem. Kráčet s ní po PCT je jedno velké, napínavé i dojímavé dobrodružství, které vás pohltí natolik, že okamžitě začnete uvažovat o tom, že si taky sbalíte batoh, obujete pohorky a vydáte se na cestu, která vede jen dopředu…

Divočina je určitě jedna z nejsilnějších knížek, která se mi za poslední dobu dostala do rukou. Za zaslání knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví MegaKnihy.cz

Možná jste si všimli, že v minulém měsíci se tu neobjevil článek s mými čtenářskými tipy. Důvod je prostý a ostudný – v únoru jsem prostě nenašla čas na přečtení jedné jediné knihy :(. Ani tento měsíc jsem skóre příliš nevylepšila. Spousta starostí, které mě poslední dobou pronásledují, mi nedovoluje zabřednout do čtenářské nálady, přestože čtení je paradoxně jedna z mála radostí, která mě vždycky dokáže alespoň na chvíli vytáhnout z jakékoliv depky. Nezbývá než doufat, že bude brzy líp – i co se týče téhle rubriky a blogu vůbec :-)!

Paolo Coelho – Jedenáct minut

Hned na úvod tu mám jedno literární zklamání. Na tuto knížku, vyprávějící příběh brazilské prostitutky, jsem se opravdu těšila. Spousta lidí ji chválila a doporučovala, ale bohužel ji zpětně hodnotím jako to nejslabší, co jsem zatím od Coelha četla :(. Jednak jsem nedokázala sympatizovat s hlavní hrdinkou Mariou, a pochopit její pohnutky, jednak mě trochu zklamal neoriginální happy end, který mi k tématu knihy prostě nesedl… Tentokrát se mi Coelho zkrátka vůbec netrefil do vkusu, bohužel.

Jennifer L. Scottová – Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži

Oproti filosofickému Coelhovi je Madame Chic odpočinkové dílko bez větších literárních ambicí, o to víc ale překvapí. Američanka Jennifer Scottová v knize popisuje své zážitky ze studijního pobytu v Paříži a vtipně a s nadhledem srovnává život na druhé straně oceánu s tím, který žila do té doby v Kalifornii. Knihy s „francouzskou tematikou“ jsou v posledních pár letech hrozně módní, ale většina, kterými jsem listovala, mi přišla víceméně o ničem. Madame Chic ve dvaceti kapitolách, z nichž každá se věnuje jinému tématu a jiné oblasti „umění žít“, přináší mnohdy překvapivě užitečné tipy, kterými se člověk rád nechá inspirovat. A hlavně knize nechybí lehkost a vtip.

To by bylo pro dnešek vše, ale už brzy se z literární rubriky ozvu znovu. Na nočním stolku se mi totiž povaluje jeden parádní kousek k recenzi 😉

Leden byl na poli literárním ve znamení hororu a poezie. Neznám lepší kombinaci 🙂

Joseph Sheridan Le Fanu – Zelený děs

Konečně jsem se přes Vánoce dostala k literárnímu dárku od Terky, který mě v knihovně čekal už nějaký ten pátek. Jedná se o sbírku pěti hororových povídek anglického spisovatele irského původu Josepha Sheridana Le Fanu. Většina jeho strašidelných povídek nese prvky nadpřirozena, nechybí trocha duchařiny, ale také detektivní zápletka či téma upírů… huuu, bojíte se?? No, já se tedy při čtení docela bála! Příběhy nejsou příliš rozvláčné, mají spád a i v omezeném prostoru povídky dokáže autor pěkně vystupňovat napětí! Sbírka vznikla ve druhé polovině 19. století, takže se sice jedná o poněkud retro záležitost, ale o to víc vás překvapí, jak dobře se to čte.

Jaroslav Seifert – Město v slzách

Seifertova prvotina, kterou vydal v pouhých dvaceti letech,  patří do proletářské linie naší literatury 20. let minulého století. Člověk by čekal, že dnešnímu čtenáři, který se už nehodlá vrhat na barikády, nemá moc co říct. Ale opak je pravdou. Tam, kde se jiní básníci utápějí v patosu, Seifert přichází sice s podobnými tématy, ale zároveň s tak krásnými a originálními obraty, které už tehdy musely být předzvěstí toho, že se zrodil mimořádný básník.

…jsme dav.

Kdybychom chtěli a plivli na slunce,
zhasne.“

(Řeč davu)

Druhá část výboru obsahuje Seifertovu v pořadí druhou sbírku Samá láska, která svou proletářskou poezií navazuje na jeho prvotinu, ale již se zde objevují také první náznaky poetismu.

…nebe je plné hvězd
a pod hvězdami na všechny rány, na všechny rány nějaký balzám jest…“

(Večer na pavlači)

Edgar Allan Poe – Černý kocour

A nakonec tu mám svého starého oblíbence, jehož hororové příběhy mi nikdy nepřestanou nahánět husí kůži. V této sbírce najdete skutečné perly Poeovy tvorby – nechybí nesmrtelné povídky jako Jáma a kyvadlo, Černý kocour, nebo Skokan. Krom hororové klasiky v knize najdete také několik detektivních či fantastických příběhů. Pokud se stejně jako já rádi bojíte a navazujete pocit mrazení v zádech, vězte, že nestárnoucí Poe vás v tomto směru rozhodně nezklame!

Možná jste si všimli, že minulý měsíc jsem pravidelný příspěvek do čtenářské rubriky vynechala. Ano, je to ostudné, ale v listopadu jsem vůbec nic nepřečetla! Ne že bych se na dovolené nesnažila, ale času přece jen moc nebylo. A teď přes Vánoce to taky nebyla žádná sláva. Takže tentokrát jenom skromně pár titulů a od Nového roku (jako obvykle) předsevzetí trochu se v tom čtení polepšit ;-)!

Kathryn Lambová – Klíč k určování kluků

Z recese jsem oprášila Klíč, který mi kdysi dávno nadělily holky k Vánocům :D. Je to taková hezká obdoba klíče botanického, pouze zaměřená na osoby rodu mužského, které jsou v knize přehledně rozděleny na několik čeledí. U každé je pak uvedeno charakteristické chování příslušníka čeledi, místa výskytu a několik dalších užitečných informací a tipů :D. Musím říct, že se jedná o knížku, která skutečně nestárne a taky o báječné antidepresivum. Doporučuji jako četbu na dobrou noc po náročném dni ;-).

Robert Fulghum – Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

Kdysi jsem si myslel, že záleží na tom, aby slova přesně pasovala. Dnes vím, že slova nikdy nebudou úplně pasovat. Kvalitní život nikdy nepřestáváme stavět. Ve svých pětapadesáti rozhodně nemám chuť s někým diskutovat o jeho syntaxu a metaforách. Co děláme, je důležitější než to, co máme na jazyku. Na krédech nezáleží – ukaž mi jak žiješ… …Chci – a moc doufám, že tomu tak je -, aby život, o němž píšu, se nelišil od toho, který žiju.“

Knížka, kterou to všechno začalo. Fulghumova prvotina, která je stejně stará jako já :). Pravdivá, lidská a laskavá, plná humoru a příběhů z „obyčejného“ života. Je zbytečné dodávat něco víc.

Don Miguel Ruiz – Čtyři dohody

Tak už se tento bestseller dostal i ke mně. A musím říct, že mě knížka docela mile překvapila. Samozřejmě místy je až moc filosofická a asi by nebylo na škodu, kdyby se ta toltécká moudrost čtenáři podala víc věcně. Ale v zásadě musím s myšlenkami knihy souhlasit! Oč by byl svět jednodušší, kdybychom v sobě od dětství nenesli staré křivdy a přijali se takoví, jací skutečně jsme. Kdybychom přestali řešit, co si o nás kdo myslí a netrápili se domněnkami, které často ani nejsou založené ne realitě… I přesto si myslím, že existují lepší a návodnější knížky zaobírající se podobným tématem. Čtyři dohody jsou až moc stručné a zajímavé myšlenky příliš nerozvádí.

Ve čtenářské rubrice se mi tento měsíc sešla taková hezká stylová dvojice – King a Gott :-)).

Stephen King – Osvícení

Letos v létě jsem se konečně odhodlala ke zhlédnutí slavného Kubrickova hororu, a tak bylo setkání s literární předlohou Stephena Kinga jen otázkou času. Sama teď nevím, jestli prohlásit, že Kubrickovo Osvícení je jednou z mála světlých výjimek, kdy filmové zpracování překonalo svou knižní předlohu. Kniha je podrobnější, více se zaobírá dětstvím a obecně minulostí hlavních hrdinů a činí z nich tak zajímavější postavy, než jakými jsou ve filmu. Takové pocity hrůzy jako Kubrickův snímek ve mně ale nevyvolala. Kingův závěr je pak na rozdíl od filmu trochu „happy endový“. Ať už se rozhodnete seznámit se s tajemným příběhem hotelu Overlook v jakékoliv podobě, můžu vám Osvícení jen doporučit. Je to pravá hororová klasika, která vám za ponurých podzimních večerů přivodí pořádné mrazení v zádech. A pro jistotu doporučuju dopřávat si tento zážitek tehdy, když zrovna nejste sami doma ;-)!

Rostislav Sarvaš – Jak to vidí Gott

Málokdy se mi stane, že bych v naší domácí knihovničce objevila nějakou perlu, ovšem tuto knihu s podtitulem Rozhovor na lodi jsem si přečetla skutečně se zájmem. Jednak mám pocit, že s Karlem Gottem už dneska interview nikdo moc nedělá a navíc tento rozhovor pochází z počátku 90. let, a je tak zároveň zajímavým svědectvím o duchu té doby. Kniha je rozdělena do několika kapitol (dnů), z nichž každá volně krouží kolem určitého tématu. Krom překvapení, jak dobře se Gott orientuje ve světové politice, interview přináší i několik velice vtipných pasáží, např. když Kája vypráví o tom, jak zkusil poprvé LSD nebo nevybíravě kritizuje módní vkus Phila Collinse :-D. Fanoušky jistě potěší i bohatá fotografická příloha. Osobně jsem se o našem Zlatém Slavíkovi dočetla spoustu nových informací, a přestože se nejedná o klasickou biografii, můžu knihu doporučit každému, koho život a názory Karla Gotta zajímají. No a pro Kájovy fanoušky je to samozřejmě „must read“ záležitost ;-).

Za uplynulý měsíc tu mám naprosto nesourodou čtveřici knížek, ale třeba si z ní aspoň každý vybere něco.

George R. R. Martin – Hostina pro vrány 2

A jdeme do finále :)! S odchýlením od seriálu pro mě série Hry o trůny konečně zase vzbudila pořádné emoce a napětí. Hostina pro vrány se zaobírá těmi z mého pohledu zajímavějšími postavami, ale na druhou stranu už se těším i na dění na Zdi a na další dějové linie.

Erich Kästner  – Luisa a Lotka

Luisa a Lotka je jednou z mých vůbec nejmilovanějších dětských knížek. Dá se jen žasnout nad tím, jak je ten příběh o rozdělených dvojčatech zábavný a nestárnoucí – a to jak pro dětského, tak vlastně i pro dospělého čtenáře. A tohle vydání s ilustracemi Josefa Žemličky prostě zbožňuju!

Romain Rolland – Petr a Lucie

Stejně krásná a nestárnoucí je i tato krátká romantická novela. První světová válka a Paříž společně vytvořily kulisy nezapomenutelnému příběhu tragické lásky studenta Petra a malířky Lucie.

Ivan Klíma – Milenci na jednu noc

Soubor tří krátkých povídek spojuje společné téma, naznačené v samotném názvu knihy. Osobně mě kniha nijak zvlášť nezaujala – v omezeném prostoru povídky se nedalo hrdiny a jejich pohnutky příliš poznat a rozklíčovat, většina postav mi byla dost nesympatická a celkově mi přišlo, že v tom všem chyběl nějaký hlubší smysl nebo pointa. Možná kdyby se příběhy trochu více rozvinuly, mohlo by se z toho něco vykřesat. Téma jako takové mi přijde zajímavé a inspirativní, ale Klímovo zpracování se mi zdá bohužel dneska už dost neaktuální…

Zhasne a posadí se do houpací židle a tu ji napadne, že láska je vlastně jako život, člověk ví, že skončí špatně, že se skončí příliš brzy, že není naděje v jeho trvání, a přece jej žije; a člověk tedy miluje – jako žije – s touhou po trvání a bez naděje na trvání, miluje se zavřenýma očima a s úzkostí, která prolíná štěstí, a nemyslí a nechce myslet.

Jenom dvě knížky za celý srpen? No, taky to nechápu… Ale bylo moc kulturních i jiných akcí, což se jistě dozvíte z některého následujícího příspěvku. A u knížek platí dvojnásob, že není důležitá kvantita, ale kvalita!

Stephen King – Carrie

Kingova hororová prvotina mě opravdu dostala. Krátká novela vypráví z několika střípků postupně seskládaný životní příběh sedmnáctileté Carrie, dívky, která je ve škole šikanována spolužačkami a doma utiskována svou fanatickou matkou. Zároveň je nadána nadpřirozenou schopností, které jednoho krásného dne, kdy dojde k závěru, že už těch nespravedlností bylo v jejím životě trochu moc, malinko popuzdí uzdu… Carrie mě opravdu pohltila – je to jedna z těch knížek, které se nedají odložit až do poslední stránky. A bude vám při ní běhat mráz po zádech (což se v letních vedrech vždycky hodí).

C. D. Payne – Nestydaté plavky

A máme tu vážného adepta na titul „nejzábavnější kniha tohoto léta“ :-)! Aby ne, když pochází přímo od autora kultovní série Mládí v hajzlu. Píše se rok 1957 a mladý floutek Colm Moran, který právě absolvoval na Yale, má v plánu rozjet kariéru holywoodského producenta. Jeho otec má však se svým nezdárným synkem trochu jiné plány – pošle ho „na zkušenou“ do rodinného podniku na západním pobřeží, kde má prokázat své podnikatelské nadání. Firma se zabývá výrobou plavek pro dámy při těle a nijak zvlášť neprosperuje. To se má ale už brzy změnit s příchodem prvních bikin, které v 50. letech vyvolaly hotové pozdvižení… Pokud hledáte pohodové a nenuceně vtipné počtení na dovolenou nebo k vodě, Nestydaté plavky vám můžu rozhodně jen a jen doporučit!