Příliš čistý sníh

Dnes přináším opět trochu Skácela, tentokrát z melancholičtějšího soudku…Vzhledem k momentální sněhové nadílce je to však příspěvek celkem akutální…

Příliš čistý sníh

Vždycky když padne první sníh,
mráz zamkne tůně na tři zámky,
zahodí klíče do studánky
sekerou třikrát rubané,

bývá mi smutno jako nikdy.
Jako by vítr s duše svál
poslední lísteček prudce bílý
a všechno čisté polím dal.

A zaplakal bych plný studu.
Čistota jasná na polích.
To tiché nebe…Jednou budu…
Umřeme všichni pro ten sníh.


Píseň o nejbližší vině

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Roald Dahl – Princezna a pytlák

Dnes bych ráda přispěla alespoň krátkou glosou o knížce, která mi během včerejška zpříjemnila cestování vlakem i posezení v útulné rožnovské čajovně :-)…Roald Dahl je v literárních vodách znám především jako uznávaný mistr povídek a dětských příběhů, je např. autorem knížky Karlík a továrna na čokoládu. Tenký svazek jménem Princezna a pytlák může svým názvem navodit rovněž pohádkový dojem a vlastně to není zcela mylná představa…dva příběhy, které Dahl čtenářům v této knížce vypráví, zní skutečně na první pohled jako pohádka, neboť se odehrávají v království a figurují v nich princezny – předčítat je svým dětem bych vám ovšem asi nedoporučila :D…Námětem obou kratinkých povídek je užívání a zneužívání moci, ať už v politické či sexuální rovině (že to bude „nějaký porno“ mě Péťa upozorňoval už ve vlaku s poukazem na poněkud nemravný symbol na obálce…kterého jsem si já popravdě předtím vůbec nevšimla :D). Nakonec ale musím říct, že si kniha po celou dobu udržela jakýsi dětsky naivní nádech, možná i proto, že v každém z nás po celý život dřímá kus dítěte a hlavně touha po dobrých koncích…Krom toho, že jsou obě povídky velmi zábavně a čtivě napsané, přinášejí i překvapivá rozuzlení. Své první střetnutí s Roaldem Dahlem tak hodnotím velmi kladně a v brzké době si od něj zase něco ráda přečtu.

Joyce Carol Oatesová – Znásilnění

„U soudu má každý příběh dvě verze,“ prohlašoval Kirkpatrick. „Tu, která vyhraje, a tu druhou.“

Dá se říct, že tato cynická věta ve stručnosti vystihuje hlavní motiv milostné novely americké autorky J.C. Oatesové. Po přečtení Znásilnění budete muset dát právnické bestii Kirkpatrickovi za pravdu, ať už je jeho tvrzení jakkoliv zdrcující…Musím zdůraznit, že knížku jsem si nevybrala záměrně kvůli tématu (zaujala mě svou recenzí v tisku a v knihovně pak příjemnou velikostí do kabelky :D), ačkoliv se mi teď hodí i proto, že se tento semestr na kriminologii hodně zaměřuji. Tím spíš mě překvapila právnickou zápletkou a především detailním pohledem do psychologie obětí trestného činu.

Autorka před námi rozehrává drama dvou žen – matky a její 12tileté dcery, které se staly oběťmi násilného trestného činu. Poté, co brutální akt přežijí, musí se vyrovnávat nejen s následným traumatem, ale především s omezeností a předsudky obyvatel malého města, v němž žijí. Po návratu do každodenního života se setkávají s nepochopením a pohrdáním ze strany omezené společnosti. Hlavní hrdinka Teena musí projít tím, čím procházejí všechny oběti znásilnění: počáteční šok je vystřídán sebeobviňováním, ještě přiživovaným pomluvami, drby a otevřenou nenávistí. Příběh je prokládán zajímavými prostřihy z vyšetřování a scénami ze soudní síně.  Právě tyto zdánlivé odbočky mě zaujaly z pohledu právníka nejvíc a vyděsilo mě, jak je možné i ze zcela jasného a logického případu v rukou zkušeného právníka vytvořit frašku podepřenou zcestnými argumenty. Jak je vůbec možné poskytnout v tomto případě prostor pochybnostem a obrátit vinu na oběť…? I o tom je právo :-), ačkoliv si troufám tvrdit, že v této novele hraje tu zásadní roli cosi jiného…

Ačkoliv se to tak na první pohled může zdát, novela Znásilnění nakonec nevyznívá tak docela bezútěšně. Autorka nám v závěru schovívavě ponechává alespoň kousíček naděje v podobě místního policisty Dromoora, veterána z války v Perském zálivu, v kterém najdou obě oběti znásilnění největšího zastánce. Navzdory očekávání se tento konzervativní člověk jako jeden z mála dokáže vžít do prožitků Teeny a její dcery a svým způsobem i vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Interpretovat tak silný příběh, jaký Znásilnění čtenářům předkládá, je opravdu těžké. Kniha nabízí velmi nevšední rekonstrukci jednoho z nejhorších trestných činů, jakého je vůbec možné se na ženě dopustit…Znásilnění je jednou z těch novel, od kterých se jednoduše nedá odejít, dokud se nedozvíte, jak to dopadlo. To je snad dostačující recenze. Čtěte!

Jan Skácel – Květy z nahořklého dřeva

„…Je jaro. Veselé bláto tam, kde roztál sníh.
Chci mít to bláto za ušima.
Zahodit vše, co o jaru vím z knih,
a místo cizích očí dívat se jen svýma…

(Chci život milovat)

Hrabě mi to odpustí, dnes mu budu nevěrná. V některém z minulých příspěvků jsem ho nejspíš označila za největšího českého básníka, Jan Skácel je však potom pro mě největším básníkem moravským :-)…Nehodlám své dva oblíbence srovnávat, protože každý psal úplně jinak; Jan Skácel ale po sobě každopádně stihnul zanechat mnohem rozsáhlejší dílo, a proto může být snadnější najít si mezi jeho básněmi něco „svého“.

„…Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého…“
(Kolik příležitostí má růže)

Jak jsem „objevila“ Hraběte, na to už si opravdu nevzpomínám, zato ale docela jistě vím, díky komu jsem si zamilovala Skácela. Za všechno může naše třídní Kačenka :-)…nikdy nezapomenu na to, jak nám do hodiny přinesla právě výše zmíněný soubor Skácelových básní, který je doplněn spoustou básníkových fotografií, a nadšeně nám je ukazovala o:). Myslím, že do něj musela být děsně zamilovaná 😀 ! Když si přečtete některé jeho (nejen) milostné verše, zjistíte, že se opravdu není čemu divit :-)…kdo by si totiž nepovšimnul toho dokonalého kontrastu podmračeného chlápka s uhrančivýma očima a krásné něžné poezie. Na to my ženský prostě dáme ;)…

„…Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic…“
(Sonet jako talisman)

Soubor „Květy z nahořklého dřeva“ se mi na první pohled zalíbil pro svou koncepci – jednak je to výběr tematicky velmi pestrý a především je uspořádaný jaksi chronologicky – první oddíl tvoří vzpomínky na autorovo dětství, rodný kraj, jižní Moravu (čímž si samozřejmě získává mé srdce :-)…), přes mezihru raných básní se dostáváme k poezii milostné, básním pro děti, překladům a nakonec pak k veršům laděným sentimentálně, s tematikou smrti a podzimu. Poslední kapitolu, ke které jsem se pořád neměla, jsem dočetla dnes, což mi přišlo takové příznačné, neboť právě nastává období Dušiček, ke kterému se tato tematika hodí.

„…To bylo dávno, dávno, dávno,
dneska už nejsou andělé
a svět se dávno jinak dělí,
na lidi hodné a ty zlé…“

Poznáváte úryvek ? Už navždycky asi budu při čtení Uspávanky s bývalými anděly a modrým ptáčkem vzpomínat na Kačenku a hodiny literatury. Musím říct, že v poslední době jsem si Skácelovy básně určené dětem hodně oblíbila, přestože předtím mě tak nějak „nebraly“. Na jeho dětské poezii je totiž okouzlující, jak je něžná, citlivá a občas i roztomile vtipná…;-)

Tohle draci nedovedou

Vypadá jako drak, a není,
ještěrka je to na kameni.

Když po ní sáhneš, cukne prudce
a ocásek ti nechá v ruce.

Ještěrky nejsou jako draci,
ocásky mají odkládací.

Sonet o červencové noci na Vysočině

Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá

Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor

Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží

a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát

Nikdo mi to nevymluví. Skácelova tvorba patří ke skvostům české poezie…nebo vlastně moravské (potrpím si na kořeny :D…). Je krásná, melancholická a dojímavá, je plná lásky k Moravě a podle mě se tak nějak hodí k létu. Možná to bude i tím, že řada jeho básní byla zhudebněna a pro mě tou nejkrásnější asi navždycky zůstane Krátký popis létahttp://www.youtube.com/watch?v=BxWjLKEtClQ

Noční obraz…

„…Mám strach
z podzimu který přijde
dřív než ty
znova přijedeš
Mám strach že se ztratíme
jeden druhému…“

(První vycházka)

Dnes přináším na dlouhou dobu posledního Hraběte – musím si něco schovat i do budoucna, že ano… Takže naposledy malá dávka podzimní melancholie O:-)

Jednou

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky.
V ulicích nebude dechovka hrát.
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrovna teď má se to stát.

Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě…
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic –
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možná zrovna ted, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.


Noční obraz

Nad parkem půlnoc vyzvání
všude je tma a klid
A já se musím rozloučit
a honem domů jít

Malíři namaluj do noční tmy
oblaka bílá sluneční svit
Alespoň na chvíli ať je zas den
ať ještě domů nemusím jít

Namaluj malíři barevnou kytici
na mokrý asfalt v téhleté ulici
Namaluj má ústa do smutných očí
člověka s kterým se právě teď loučím

Namaluj prosím tě na noční oblohu
oblaka bílá sluneční svit
Ať se zas alespoň na chvíli rozední
ať ještě domů nemusím jít

Vím že to nejde
nezlob se na mne
jsou to jen řeči
krásné a klamné
Vím že to nejde zastavit čas
přesto to zkusím podruhé zas

Odešel pěšky snad na tramvaj nemá
Je právě půlnoc   Jak banální téma
Namaluj mé oči na jeho ústa
ať se ta ulice nezdá tak pustá

Antonio Rosmini Serbati – Komunismus a socialismus

Byť studujíc na půdě právnické fakulty, do politických debat se zásadně nepouštím, na hodinách politologie jsem si vždycky připadala poněkud nepatřičně a popravdě mě politika vlastně vůbec nebaví. Prokrastinace je ovšem tak mocná činnost, že člověka kolikrát zavede až za hranice všedních dnů 8-)…To jsem se takhle před několika dny poflakovala po domě, samozřejmě v rámci studia, a v obývákové knihovničce jsem narazila na malou červenočernou knížečku. Knihy mě celý život velice lákají a ve zkouškovém to platí dvojnásob – pokud to samozřejmě není literatura k věci 8-)…Ze zvědavosti jsem si přečetla anotaci na obálce a ta mě zaujala natolik, že jsem brožurku okamžitě zabavila a rozhodla se ji „v rámci studia“ přečíst. A to i přes její politologický název 8-)…

A teď tedy konečně k samotnému obsahu: Esej Komunismus a socialismus je myšlenkově bohatým a vpravdě prorockým rozborem totalitních společenských systémů, vycházejících z idejí utopického socialismu a komunismu. Mnohé z toho, nač se v něm varovně ukazuje, se bohužel během 20. století téměř doslova naplnilo. Italský liberální myslitel, katolický kněz Antonio Rosmini přednesl svou řeč v roce 1847 – tedy sto let před komunistickým pučem v Československu i sto let před známou antiutopií 1984 od George Orwella! Knížka je opatřena doslovem, který čtenáře uvádí do Rosminiho životních osudů a do jeho mnohovrstevnatého myšlení. Rosminiho osobnost mě zaujala už z toho důvodu, že je rodákem z Rovereta, severoitalského městečka, které jsem letos měla tu čest navštívit a snad se brzy konečně dokopu k tomu o těch nádherně strávených dnech taky něco sepsat sem na blog :-)…

Velice nadčasová esej popisuje možné důsledky po případném vítězství levicově radikálních myšlenek, které by zásadním způsobem měly vliv na společnost ve všech oblastech. Serbati se z pozice teologa věnuje tématům mravnosti a dobra. Serbati v úvahách o dobru jednoznačně tvrdí, že dobro „nejsme s to plně ohodnotit jinak než v konfrontaci se zlem a že pravda nikdy nezazáří před našima očima tak jasně, jako když ji porovnáváme se lží“. Pro Serbatiho zlo a lež představují falešní mudrcové, lžiproroci a utopisté. Tak vnímá autor následovníky myšlenek C. H. R. de Saint-Simona, Roberta Owena, Charlese Fouriera a dalších. Serbati představuje své vnímání společnosti a obhajuje liberalismus, který vnímá jako „politický i právní systém, jenž všem zabezpečuje vzácný poklad právních svobod“. Právo je popisováno jako projev a záštita svobody. Antonio Serbati upozorňuje na to, že v případě ztráty svobody by se lidé místo ve svobodné společnosti ocitli ve věznici.

Pro současné čtenáře, kteří jsou na rozdíl od Antonia Serbatiho obeznámeni s více než stoletým vývojem levicových koncepcí, které v mnoha případech vedly k fatálním důsledkům, jsou podstatné pasáže, jež celkem trefně představují obtíže v případě vítězství ultralevicových myšlenek. Zcela jednoznačně Serbati tvrdí, že vláda socialistických utopistů by vedla k sociální nespravedlnosti, úpadku morálky, omezování náboženských svobod, zániku práva na osobní vlastnictví,ale i zničení rodinných pout, práv jednotlivců (přirozených, občanských a politických) a mezinárodních práv. Serbati se zamýšlí i nad případným budoucím společenským systémem, přičemž vyvozuje, že jistě budou v novém uspořádání existovat vladaři i ovládaní. První skupině se bude jednat o majetek a kontrolu nad bohatstvím, druhá skupina pak má očekávat péči ze strany příslušníků první skupiny, která bude schopna bohatství spravedlivě rozdělovat. Zmocnit se veškerého majetku je podle Serbatiho mnohem snadnější operací než proces samotného rozdělování v přesně nespecifikované budoucnosti.

V kapitole “Monopol moci” Serbati upozorňuje na důsledky Fourierových koncepcí, z kterých vyplývá, že “vláda bude přesně určovat a kontrolovat každý den i každou hodinu života všech jednotlivců, a tak nikdo nebude mít ani chvilku sám pro sebe”. Jiná kapitola týkající se rodiny, výchovy a vzdělávání je kritická k myšlenkám, které jsou známy již od Platóna. Těmito myšlenkami jsou například požadavky, aby děti v komunistických systémech neznaly své rodiče, aby byla uplatňována důsledně veřejná výchova atp. V dalších oddílech eseje se Serbati zaměřuje na témata, která jsou pro komunismus, socialismus a fourierismus spjata s popřením přirozenosti, a upozorňuje na fakt, že tyto skupiny nemohou otevřeně vystoupit na světlo, protože od těchto společenských systémů svět nemůže očekávat žádné svobodné volby nebo čestné svobodné soupeření o politické funkce.

Serbati jakoby popisoval následný vývoj v některých zemích Evropy po r. 1945. Jeho slova nejsou slova vizionáře, ale filozofa a teologa, který reagoval na myšlenky prvních radikálních socialistů. Z úvah o uspořádání společnosti podle koncepcí, které prezentoval Saint-Simon, Robert Owen a další Serbati usuzuje, že tito reformátoři “místo toho, aby lidi pozvnášeli, chějí z nich nakonec udělat tažná zvířata; místo toho, aby zajistili mír, chystají válku proti všem; místo vlády práva má podle nich nastoupit vláda síly; místo toho, aby spravedlivě rozdělili bohatství země, chtějí ho ve skutečnosti bezbřehým způsobem akumulovat; místo ohraničení pravomocí vlád chtějí vytvořit naprosto nekontrolovatelnou a nikým neodvolatelnou vševládu; reformátoři také nechtějí žádnou spravedlivou konkurenci, protože všechno bude muset být pod diktátem zmíněné vševlády”. Serbati zkrátka popsal precizně vývoj, který by následoval po převzetí vlády v jednotlivých státech ze strany ultralevice.

Ani nadále se nehodlám pouštět do nějakých politických debat, ovšem Rosminiho esej bych doporučila k přečtení každému, minimálně pro zamyšlení. Z toho, s jakou přesností tento italský myslitel předpověděl na základě idejí utopického socialismu některé důsledky a vývoj ve 20. století docela mrazí…

P.S. Později jsem přemýšlela, kde se u nás v knihovně toto dílko vůbec vzalo, protože za jediný zdroj politiky v naší domáctnosti jsem dosud považovala pouze plátek MF Dnes :D…Po důkladném přezkoumání tiráže jsem ale zjistila, že se na vydání této eseje podílel jeden z mých bratránků :-)…

Karel Čapek – Povětroň, Obyčejný život

Konečně se mi povedlo dočíst slavnou Čapkovu trilogii a musím hned na úvod konstatovat, že první dílo noetické trilogie – Hordubal – nasadil laťku hodně vysoko a zbytek knížky už ho prostě nepřekonal. Děj zde asi není potřeba zmiňovat, protože ho stejně všichni dobře znají z hodin středoškolské literatury, tudíž se asi omezím jen na pár svých dojmů z četby.

Na trilogii mě obecně zaujalo, že nebyla tak úplně psaná čapkovským stylem, alespoň ve srovnání s tím, co jsem kdy od Čapka předtím přečetla. Příběh Povětroně mě obecně moc nezaujal ani jsem si z něj neodnesla žádnou větší myšlenku krom těch, které celou trilogii spojují a které jsem už zmiňovala v rubrice Úryvky u Hordubala. Obyčejný život ve mě přecejen zanechal silnější dojem, ikdyž to dlouho vypadalo jako „obyčejné“ poklidné vzpomínání starého úředníka. V závěru knihy ale najednou všechno začínáme vidět z více úhlů a pohled, který se nám naskytne, je minimálně překvapivý (na mě působil téměř depresivně a byla jsem z toho nečekaného zvratu tak nějak zkroušená :D!). Na druhou stranu se mi ale líbila myšlenka, že v každém člověku se nachází více identit a  záleží na tom, která v nás převáží, protože ta pak formuje náš život. Každý z nás má jakousi třináctou komnatu, kterou se snaží skrývat navenek i před sebou samým. Když ale tuhle část našeho já celý život skrýváme a potlačujeme, stáváme se někým jiným, než kým ve skutečnosti jsme, a musíme si tak klást otázku, zda skutečně známe svoji pravou tvář. Problematika možnosti lidského poznání je koneckonců tématem, na kterém celá Čapkova trilogie stojí. Poznat pravdu je totiž velmi obtížné, neboť k ní vedou různé cesty a každý z nás vkládá do takzvané „pravdy“ kus sebe…

Suma sumárum musím trilogii doporučit – minimálně kvůli její vynikající první části :-). Skutečný obrázek nechť si ovšem udělá každý sám – pravda je totiž relativní ;-)…

Jeffrey Steingarten – Nejspíš to bude tím, co jsem snědl

Dnešní článek by se spíše hodil do rubriky „Studentská kuchařka“, protože krom porce čtiva obsahuje také řádku receptů a pojednává o…no o jídle 😀 ! Jeffrey Steingarten je vystudovaný právník (z Harvardu ;-)) a dlouho jako právník i působil, současně však proslul jako kulinář. Přestože měl za sebou i politickou kariéru, láska ke gastronomii a psanému slovu nakonec zvítězila. Od roku 1989 píše sloupky o jídle pro americký Vogue. Ze Steingartenových jídelních esejů byla později sestavena jeho první kniha Muž, který snědl všechno (vyšla u nás před dvěma lety), která byla nominována na prestižní ceny v oblasti kulinářské literatury. Tento soubor je vpodstatě jejím pokračováním. Autor si tentokrát bere na paškál takové laskominy, jako horkou čokoládu, sýry, nejlepší bagety na světě nebo kaviár.

Moje dojmy z knížky, kterou jsem dostala od Zdeničky k narozeninám (zdravím na Elbu :-)!) jsou následující: čtení přežijete jen tehdy, pokud se obklopíte dostatečnými zásobami jídla. Bude vás honit nezvladatelná mlsná. Je dost možné, že vám ze čtení Steingartenových gurmánských zážitků stoupne apetit a dokonce i přiberete :D…To ovšem nic nemění na tom, že u kapitoly, ve které Steingarten porovnává různé druhy a chuti soli (!!!) si budete tak trochu klepat na čelo a říkat si, že ten právník už je trochu „ujetej“ – ano, dokud mě nekdo nepřesvědčí o opaku, budu si stát za tím, že sůl je prostě sůl a chutná všechna stejně :D. Někdy je jeho zapálení pro jídlo pro mě až nepochopitelné a legrační. Každopádně nezbývá, než mu jeho úžasné gurmánské prožitky tiše závidět, protože o nich píše s takovou láskou a zapálením, že zkrátka ani nemáme jinou možnost :-)…

Podzimní

Možná to tu Hrabětem moc zahlcuju, ale tahle básnička si podle mě zaslouží samostatný příspěvek…Vybrala jsem si pro její uveřejnění docela příznačný čas, protože momentálně to vypadá, že už letos žádné léto nebude (vytahuju sibiřky a elektrické topítko 8-)…).

PODZIMNÍ

Obloha – šedobílá labuť
za teplem k moři odlétá
a v parku zametají slova,
která tu zbyla od léta.

Třesavka reklam v očích zebe.
Letní šlágry už vychladly.
Po řece pluje ztuhlé nebe
pod most podzim zapadlý.

Maličké rudé slunce
se loudá po břehu
jak mince, kterou zítra
už vezmou z oběhu.
Hřeju ho chvíli v dlaních
a dýchám na něj zblízka…
Není to žádná póza!
Ne. Jenom se mi stýská.

A teď tu zlatou starou minci
do vody házím jako vzkaz
(do řeky místo do fontány).
To abys přišel!
I když je podzim!
To abys přišel zítra zas…


Podzim bych zrušila. Jediná pozitivní věc, kterou podzim přináší, je burčák…

Still in Blue(s)…

„…možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám…“

Nějak se mi v tuhle chvíli nechce psát (vše, co jsem měla na srdci, bylo stejně už řečeno v předchozím příspěvku) a krom toho myslím, že úryvky jsou samy o sobě dost všeříkající, a tak nepotřebují můj komentář…Stále Hrabě. Stále Blues. To asi že už se blíží ten podzim…

„…Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce   Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít

Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já…“
(Infekce)

***

„…Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc

Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu

Spi

Já nemohu…“
(Ukolébavka)

***

…V očích luceren se leskne
vůně durmanu
a tvoje dlaně
svěží
jak vítr po ránu
se modlí s mými tu nejkrásnější
súru z koránu…“
(Až bude svítat)

***

Déšť

Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává

Jdu sama v dešti    Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva

Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu      Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám

Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává

***


„…Čas není vlastně zlý     Je přísný spíš než krutý
Noc padne do roka jak dukát do fontány
A najdeš ve schránce můj lístek načmáraný…“
(Dnes je to rok)

***

„…a najednou se mi chtělo
zůstat tak ležet pořád

a nedýchat
nic

než tu mokrou vůni letošní trávy květin a brouků
narozených včera k večeru
všech těch prostých a zázračných věcí
které tě tolik připomínají…“
(Výcvikový prostor)

***

„…Hledám tě
a je to
asi legrační
naivní a beznadějné
Je přeci tolik tramvají v kterých mě můžeš minout…“
(Reduta blues)

***

„…Červená , lidská
krev vsakuje do hlíny.
Zkus poznat, kdo je vrah
a kdo je
nevinný…

Červená, lidská krev v kalužích hasne.
A hvězdy na nebi
jsou cynicky krásné!

Je noc a je tak pozdě, že i déšť usíná…“
(
Půlnoční mše v dešti)