Rubrika: Z knihovničky

Ačkoliv se Agatha Christie objevuje v mojí čtenářské rubrice poprvé, její jméno jistě nebude nikomu neznámé. Přibalila jsem ji ke svým výpůjčkám v knihovně tak nějak náhodou, když jsem bloumala okolo regálů, kde jsme si s holkama svého času s nadšením půjčovaly Stopy Hrůzy :D…Protože mi i název knížky byl docela povědomý, nadchla jsem se pro novou čtenářskou zkušenost. Deset malých černoušků jsem si rozečetla během týdne tráveného na „prázdninách“ v Kroměříži, ale protože jsem pak byla nucená při balení zpátky do Brna volit mezi detektivkou a literaturou k diplomce, zvolila jsem v náhlém zápalu aktivity druhou variantu a celých 14 dnů si pak v Brně nadávala a přemýšlela, kdo je vrahem :D…

Agatha Christie napsala celkem 70 románů, 21 her, 15 povídkových knížek a 2 sbírky veršů. Vrcholu tvůrčí aktivity a popularity dosáhla tato mistryně šarád a falešných stop ve třicátých letech. Z tohoto období pochází i kniha Deset malých černoušků, která byla několikrát zfilmována i zdramatizována a věřte nebo ne, vznikla podle ní dokonce i počítačová hra. Tomu už se říká pořádně inspirující matroš :D! Nechci z děje prozradit příliš, ale když budete knížku číst, stejně vás do toho Agatha postupně tak zamotá, že nebudete vůbec vědět, která bije, natož kdo je strůjcem všech těch vražd…

Tak tedy – do luxusního sídla na odlehlý Černochův ostrov je pod různými záminkami vylákáno deset naprosto odlišných lidí…odlišných, a přesto mají všichni jedno společné. Každý z nich způsobil – ať už náhodou, nedbalostí či úmyslně – smrt jiného člověka, aniž by za to nesl trest. Kdosi organizující celou tuto prapodivnou a zvrhlou hru touží vzít spravedlnost do vlastních rukou…a tak na ostrově začínají návštěvníci jeden po druhém za záhadných okloností umírat. Nejprve to vypadá jako série nešťastných náhod…když ale ze stolu v jídelně začnou postupně s přibývajícími nebožtíky mizet sošky malých černoušků, zbývajícím trosečníkům dochází, že jeden z nich je vrah a šílenec. Jenže který z nich to je? Věřte mi, že do poslední chvíle to nebude vědět ani sám čtenář :D…

Agatha Christie mě svým klasický thrillerem opravdu navnadila, a tak si na letní prázdniny jistě připravím slušnou zásobičku jejích dalších detektivek…do té doby se ovšem budu muset na nějaký čas vrátit k obchodnímu právu , aby mě nějaké prázdniny vůbec čekaly 😛 :D…

“ …I srdce, studna touhy mé, se rozplyne…“
(A potom)

Španělský básník F.G. Lorca nejspíš není v našich českých luzích a hájích zrovna dvakrát provařeným autorem, ale možná si vybavíte, že jste o něm kdysi něco zaslechli na střední při hodině literatury 😎 . Já si pamatuju přibližně toto: „Lorca už je mrtvý…ale ani za života byste nebyly objekty jeho tužeb!“ pravila naše třídní Kačenka, přičemž šibalsky pomrkávala na dívčí polovinu naší třídy 😎 . Ovšem Lorcovu sexuální orientaci vem čert – uvedla jsem ji jen jako názornou ukázku toho, že člověk si ze střední nejlíp pamatuje docela zcestné věci :D…

„Já hledám na svém těle
stopy tvých retů.
Pramen se líbá s větrem
bez doteku…“
(Mrtev za svítání)

Kupodivu ani na internetu se mi nepodařilo o Lorcovi vygůglit mnoho informací. Za zmínku každopádně stojí, že Lorca nezemřel přirozenou smrtí, nýbrž byl zastřelen falangisty brzy po vypuknutí Francova povstání. Nádherná krajina jižního Španělska, kterému dominují olivové háje, tohoto andaluského rodáka (*1898) při tvorbě dozajista inspirovala nejvíce. V jeho básních nechybí motivy z přírody – zvířata, stromy, moře, ovoce… Celkově je však sbírka laděna spíše tesklivě a melancholicky. Překlad Lumíra Čivrného krásně vystihnul melodičnost a zvučnost španělského jazyka a řada básní je proto jako dělaná ke zhudebnění. Na závěr bych vám ráda představila svou nejmilejší báseň sbírky. Třídní, která nám ji v maturitním ročníku poutavě přednesla na hodině literatury, na mě udělala takový dojem, že jsem si výše zmíněnou sbírku ještě ten týden běžela vypůjčit do knihovny. Takto vypadá ta nejpoetičtější óda na ten nejpoetičtější hudební nástroj, co znám O:-)…Ach, kytara!

Kytara

Kytara sténá,
začíná plakat.
Pukají číše
časného rána.
Kytara sténá,
začíná plakat.
K mlčení lákat
je marné,
chce plakat.
Tak monotónně,
jak voda chladná,
jak v horách vítr
do nenávratna.
K mlčení darmo
ji lákat.
Lká nad tím, co vzala
dálka.
Horká písčina jihu
po kaméliích si zalká.
Pláče zbloudilou střelu,
noc, jež nespatří rána,
prvního ve větvích
mrtvého ptáka.
Ach, kytara!
Srdce, jež pětice mečů
proklála.

Po pátečním nájezdu na místní knihovnu jsem se domů vracela s pořádnou náručí literárních pokladů různých žánrů. Při procházení okolo police Iry Levina jsem z nostalgie sáhla po jeho slavné hororové próze Stepfordské paničky, kterou jsem už sice kdysi dávno četla a dokonce si i pamatovala hlavní pointu, ale to mi nezabránilo v tom, abych si ji se stejnou chutí a napětím přečetla během tohoto víkendu znovu. Všem, co ještě neměli tu čest, tuto krátkou, nicméně velmi působivou novelu vřele doporučuju :)!

Celý příběh se odehrává v americkém městečku Stepford, kam se přistěhuje hlavní hrdinka Joanna Eberhartová se svým mužem Walterem. Joanna je mladá emancipovaná žena, která zastává názor, že v domácnosti by si manželé měli navzájem pomáhat a dělit se o všechny povinnosti. Záhy však zjišťuje, že její filosofie se ve Stepfordu nejspíš nesetká s pochopením. Místní ženy jsou jedna jako druhá dokonalými hospodyňkami, jejichž hlavním smyslem života je pečování o domáctnost a manžela, a proto tráví veškerý svůj volný čas uklízením a domácími pracemi. Joanna, která je z velkoměsta zvyklá na společenský život, je zpočátku stepfordskými paničkami šokována, brzy však přecejen nachází dvě zpřízněné duše v rovněž čerstvě přistěhovaných mladých ženách – Bobbie a Charmain. S jejich pomocí se bezvýsledně pokouší probudit v místních obyvatelkách zájem o dění ve Stepfordu a vytvořit tak jakýsi protipól Mužského sdružení. Postupně se Joanna pokouší přijít celé věci na kloub – ze starých novin objevených ve sklepě totiž zjišťuje, že ve Stepfordu před několika lety ženský spolek skutečně existoval a vedly ho dokonce ty samé ženy, které dnes o místní dění nejeví sebemenší zájem! Co se tedy s nimy přihodilo, že tak radikálně změnily své názory i způsob života? Abych z děje neprozradila příliš, dodám už jen, že Joanně se skutečně podaří zjistit, co se ve městě děje a co vězí za nepřirozenou dokonalostí a poslušností stepfordských paniček – to už se ovšem rozbíhá hra s časem – nebo s Joanninou vlastní paranoiou ;-)???

Literární kritika vyzdvihuje, že Ira Levin je ve svých zastřeně hororových prózách schopen vyslovit i cosi podstatného o „chorobách“ naší doby. V případě „lehce sci-fi“ Stepfordských paniček brilantním způsobem vyjádřil, jak se sen o skvělém „americkém“ životě a zdánlivá dokonalost může snadno a rychle změnit v noční můru…

„…člověk cítí, že nemusil tak zestárnout, kdyby si byl nezapomněl hrát…“

Mám studijní krizi. Dosud mě v letošním zimním zkouškovém každé ráno věrně doprovázel, probouzel a rozesmíval sluha Saturnin, ale dnes jsem ho dočetla, a tak má rána budou opět šedivá :(…Vzpomínám si, že když jsem se do Saturnina pustila poprvé (bylo to někdy v prváku v buse cestou do Brna), měla jsem co dělat, abych se při čtení nesmála na celé kolo a ostatní spolucestující mě nepokládali za blázna. Saturnin je láska na první počtení a kdo ho nikdy nečetl, jen těžko může uvěřit tomu, že existuje knížka, která je tak vlídná, že vám dovolí zapomenout na všechny nesnáze života a vykouzlí vám dobrou náladu.Takových literárních pokladů je třeba si cenit :-)…

Hlavním hrdinou satirického příběhu je mladý muž, který na inzerát sežene poněkud svérázného, nicméně velmi zábavného sluhu jménem Saturnin. Ten začne svému pánovi brzy obracet život vzhůru nohama a naplňovat jej dobrodružstvím. Krom toho, že iniciuje stěhování z pohodlného bytu na loď na Vltavě, doprovází svého pána i na rodinné dovolené u jeho bohatého dědečka a všem návštěvníkům dědečkovy vily se postará o příjemné zpestření i poněkud horké chvilky :D…

Saturnin je humoristickým fenoménem, který si svou slovní komikou získal už několik generací čtenářů a stal se Jirotkovou nepřekonanou prvotinou. Pro udržení dobré nálady doporučuji mít v knihovně nebo na nočním stolku vždy po ruce jeden exponát :D…

Nedávejte mi ve zkouškovém do rukou knížky, prosím :D…pokud se teda nejedná o učebnici práva Evropské unie 😎 – a asi jistě tušíte, že o té tento článek nebude…:D Před týdnem jsme si konečně se Zdenčou zase udělaly náš tradiční vinný dýchánek, který jsme před Vánocemi nestihly uskutečnit. Tudíž došlo i na opožděné předávání dárečků O:-). Myslím, že jsem svou Francouzskou poezií nové doby udělala radost a já koneckonců byla potěšena neméně, protože jsem byla obdarována vzpomínkovou knihou slavné francouzské šansoniérky Edith Piaf. Navzdory všem svým studijním předsevzetím jsem si ji samozřejmě rozečetla hned následujícího rána O:-)…

Edith Piaf (1915-1963), drobounká žena z komediantské rodiny s nezaměnitelným hlasem, přezdívaná Vrabčák, se z pouliční zpěvačky stala světově proslulou šansoniérkou. Svou trnitou cestu, která ji z ulice přivedla až do přeplněných sálů, líčí v knize vzpomínek Kolo štěstí, která poprvé vyšla v roce 1958. Ikdyž se považuju za velkého fanouška hudby, k Edith Piaf jsem si cestu zatím nenašla a knížku jsem tedy brala jako výborný způsob, jak si rozšířit obzory. Hned v úvodu jsem však byla upozorněna, že ne každá informace z Kola štěstí je stoprocentně pravdivá. Edith Piaf se totiž významnou měrou podílela na výtváření svého vlastního „mýtu“ a pokud realita zněla na první pohled nezajímavě nebo nevhodně, trochu si ji přibarvila do čtenářsky přijatelnější podoby :D. Senzacechtiví čtenáři čekající nějaké pikantnosti ze soukromého života budou asi zklamáni, protože celkový dojem vyznívající z knihy je ten, že Edith Piaf vedla poměrně uhlazený a poklidný život, pomineme-li její poněkud neveselé dětství…Dílo je však natolik zábavné a čtivé, že nějaké ty historické nepřesnosti, na které jsme upozorněni v poznámkách pod čarou, Edith blahosklonně odpustíme :D…

Podle knihy byl rovněž natočen film La Môme – údajně také poměrně vydařená autobiografie, která stojí za shlédnutí. Neviděla jsem, ale knihu vám rozhodně doporučuji jako příjemné rozptýlení ve studijních přestávkách ;-)…

Můj první příspěvek v novém roce a hned tak morbidní téma…odpusťte, milí čtenáři :D! Má cesta k novele Spalovač mrtvol byla dlouhá a strastiplná, dlouho jsem ji totiž v knihovně nemohla ulovit (a navzdory katalogu začínám pochybovat, že ji tam skutečně vůbec mají :D)…Nedávno mi ale sama spadla do klína při vybírání vánočních dárků v Luxoru. Hned jsem přemýšlela, komu z mých blízkých by se tak mohla líbit – volba padla na bratra (černý humor jsem zdědila po něm :D), a tak jsem si ji alibisticky nesla k pokladně s dobrým pocitem, jak jsem zabila dvě mouchy jednou ranou :D…Po svátcích jsem se obklopila materiály do správního práva a potají si z bráchova pokoje přinesla Spalovače O:-)…a přečetla ho za jedno odpoledne. Je to totiž jedna z těch knížek, která se zkrátka nedá odložit, dokud ji nedočtete (já vím, že to říkám skoro o každé :D…). A pro milovníky klasického filmového zpracování je to prostě povinnost!

Jen tak pro připomenutí: hlavním hrdinou novely je zaměstnanec pražského krematoria – pan Karel Kopfrkingl. Země je na pokraji druhé světové války, tento podivín se však tváří, jako by se jej dění ve světě vůbec netýkalo. Sebe i svou rodinu se snaží obklopovat „krásnem“; sám je však poznamenaný dvaceti lety strávenými v krematoriu a ve čtenáři zanechává dojem, že krásno se v jeho podání mění ve zvrácenost. Ve své labilitě se Kopfrkingl stává lehce ovlivnitelným, čehož využívá jeho starý přítel Reinke vnucující mu nacistickou ideologii. Kopfrkingl v sobě objevuje „německou krev“ a s ní i odhodlání k hrůzným a násilným činům na svých přátelích i rodině…

Vzhledem k tomu, že jsem se se Spalovačem setkala už dříve v podobě jeho slavného filmového zpracování režiséra Juraje Herze, nebyla pro mě novela nijak šokující. Vlastně jsem si při ní často představovala právě scény z filmu, což jí v mých očích možná i trochu uškodilo. Stává se to velmi zřídka, ale musím říct, že v tomto případě pro mě suverénně vítězí filmová podoba nad literární předlohou. To ale rozhodně neznamená, že by Fuksova novela nestála za přečtení. Film i kniha se vhodně doplňují a pokud mi ve filmu něco uniklo, při čtení jsem si to konečně ujasnila, i naopak. Co mě trochu zklamalo – v knize není ona slavná věta s věnečkem a rakvičkou :D! Ale jinak se film celkem věrně drží Fuksovy předlohy.  Patří k mým nejoblíbenějším a snad se o něm taky brzo dočtete ve filmové rubrice ;-)…

Spalovač mrtvol je novela, která se dá uchopit několika způsoby. Bude se líbit těm, kteří rádi čtou smutné věci o válce, ale stejně tak i těm, kteří razí heslo, že černého humoru není nikdy dost, ehm 8)… To je možná jeden z hlavních důvodů, který činí toto Fuksovo dílo nesmrtelným…

Není to tak dávno, co se na mém blogu objevila první kraťounká zmínka o britském povídkáři Roaldu Dahlovi a jeho svazku dospěláckých pohádek s lehce nemravným obrázkem na obálce ;)…Pohádky se mi opravdu moc líbily a když jsem v Praze v Luxoru zahlédla dvě barevná vydání Dahlových nejlepších povídek, docela jsem po nich zatoužila…naštěstí jsem tehdy nakupovala vánoční dárky pro ostatní a nechala jsem si zajít chuť. Ježíšek však moje tajné přání vyslyšel a obě knížky jsem záhy našla v balíčku pod naší brněnskou vánoční chvojkou 🙂 (tímto bych chtěla Ježíškovi moc a moc poděkovat :*!) Už když jsem je vybalila z vánočního papíru a prolistovala je (taky tak zbožňujete vůni nových knížek :-)??), byla jsem tuze nadšená, ale to se vůbec nedá srovnat s nadšením, jaké mě popadlo, když jsem se dala do čtení! Roald Dahl je prostě mistrovský vypravěč a když se do jeho povídek jednou začtete, už nemůžete přestat. Tím pádem jsem si během několika málo dní vybudovala na jeho díle takovou závislost, že jsem si musela stanovit příděl povídek na den, abych vůbec stihla přes Vánoce i něco jiného, případně nezhltnula obě knížky na posezení :D…

Posléze jsem zjistila, že Dahlův styl mi tak trochu připomíná jiného mého povídkového oblíbence – Edgara Allana Poea, což je celkem příznačné, neboť právě jeho literárními oceněními byl Dahl třikrát za svůj život poctěn. Také lehce šokující či vyhrocené závěry Dahlových povídek  ve mně několikrát vzbudily asociaci s hororovými příběhy E.A. Poea. Nyní mi dovolte stručnou charakteristiku jednotlivých povídek, protože vybrat jen jednu nejlepší zkrátka není dost dobře možné :-)…

• A nyní mě propusť v pokoji… – vzrušující příběh o tom, že touha po pomstě se může snadno obrátit proti vám…
• Adámku náš, copak děláš? – i nepatrný kiks ve vaší výchově vás může poznamenat na celý život, zvlášť pokud jste kněz a uhání vás spousta žen :D..
• Africký příběh – černá mamba je velmi, VELMI nebezpečné zvířátko…
• Antikvář – příběh o prohnaném majiteli antikvariátu, který postavil svou kariéru na neštěstí druhých…
• Azízův host – pro mě osobně jedna z nejlepších Dahlových povídek vůbec. Jejím hrdinou je strýček, který nenechá na pokoji žádnou sukni. Tento starý svůdník se při svém putování dostane až do Sinajské pouště a díky drobné nehodě je nucen přijmout pozvání zámožného Syřana. V jeho nádherném paláci číhají mnohá pokušení – především hostitelova krásná žena a jeho neméně půvabná mladinká dcera. Po žhavých nočních hrátkách však strýček Oswald navzdory svým letitým zkušenostem není schopen zjistit, se kterou z žen vlastně strávil noc. Ujišťuju vás, že závěr příběhu je skutečně hodně šokující, prozrazovat ho ale samozřejmě nebudu :D…
• Člověk jako vy – hospodské setkání dvou mužů, kteří bojovali ve válce…
• Čubka – opět velmi zdařilá povídka (začíná to vypadat, že nejlepší Dahlovy povídky jsou ty se sexuálním podtextem, ale mě z toho neobviňujte :D…), nejspíš také proto, že v ní opět figuruje nám již známý chlípník strýček Oswald ;). Tentokrát asistuje belgickému chemikovi Henrimu při jeho pokusu o vyvinutí afrodiziakální vůně. Henriho snaha se skutečně nemine účinkem…jak s ní ale nakonec naloží strýček Oswald 😉 ??
• Edward přemožitel – když žena upřednostňuje kocoura před svým manželem, začne to muže brzy pěkně štvát 8-)…

• Farářovo potěšení – všichni faráři holt nejsou zrovna ukázkovým příkladem mravnosti…opět se zde Dahlovi velmi vydařila pointa.
• Hračka – poněkud smutný příběh s válečnou tematikou…
• Chirurg – člověk by nevěřil, co všechno se dá objevit v lidském trávicím ústrojí 8-)…
• Chutě – povídka pro všechny milovníky vína pojednávající o tom, co všechno se může přihodit, dáte -li v sázku ruku své dcery…
• Jak se pan Botibol do sázky namočil – příběh, ve kterém se přesvědčíte, že snaha vyhrát za každou cenu se vždycky nevyplácí…
• Jed – do poslední chvilky napínavé vyprávění, ve kterém se do postele pana Harryho vkrade nevítaný host…
• Katina – opět jedna ze smutně laděných válečných povídek.
• Krk – povídka o tom, jak to dopadá, když nevěrná panička strká hlavu tam, kam nemá :D…
• Krysař – vyprávění s velmi, velmi nechutným závěrem. Upozornění: nečtěte s plným žaludkem!!! :X
• Kůže – myslíte, že je dobrý nápad nosit na svém těle umělecké dílo…?
• Láska má, holubička sivá – příběh o karetní vášni a záludnostech špehování…
• Madam Rosetta – válečná povídka trochu jinak ;)…
• Majordomus – aneb když je váš sluha vzdělanější než vy, může se to lehce obrátit proti vám…
• Mateří kašička – poněkud bláznivá historka dvou zoufalých rodičů, kterým jejich miminko nechtělo papat :D…
• Mistr světa – povídka o vychytralých pytlácích, kteří svůj čin zapomněli dotáhnout do konce. Uhádnout pointu už v půlce vyprávění tentokrát nedá moc práce :D…
• Muž s deštníkem – báječná inspirace pro všechny, kteří nemají do čeho píchnout, když zrovna venku leje jako z konve :D…

Roald Dahl je těžce návyková záležitost. Doufala jsem, že mi vydrží přes celé svátky, ale prostě jsem to nezvládla a denní dávky postupně zvýšila ze 3 na 5 povídek O:)…A víte co? Už se děsně těším na zkouškové! V Brně na mě totiž v knihovničce čeká druhý díl ;-)!!!

Dnes přináším opět trochu Skácela, tentokrát z melancholičtějšího soudku…Vzhledem k momentální sněhové nadílce je to však příspěvek celkem akutální…

Příliš čistý sníh

Vždycky když padne první sníh,
mráz zamkne tůně na tři zámky,
zahodí klíče do studánky
sekerou třikrát rubané,

bývá mi smutno jako nikdy.
Jako by vítr s duše svál
poslední lísteček prudce bílý
a všechno čisté polím dal.

A zaplakal bych plný studu.
Čistota jasná na polích.
To tiché nebe…Jednou budu…
Umřeme všichni pro ten sníh.

Píseň o nejbližší vině

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Dnes bych ráda přispěla alespoň krátkou glosou o knížce, která mi během včerejška zpříjemnila cestování vlakem i posezení v útulné rožnovské čajovně :-)…Roald Dahl je v literárních vodách znám především jako uznávaný mistr povídek a dětských příběhů, je např. autorem knížky Karlík a továrna na čokoládu. Tenký svazek jménem Princezna a pytlák může svým názvem navodit rovněž pohádkový dojem a vlastně to není zcela mylná představa…dva příběhy, které Dahl čtenářům v této knížce vypráví, zní skutečně na první pohled jako pohádka, neboť se odehrávají v království a figurují v nich princezny – předčítat je svým dětem bych vám ovšem asi nedoporučila :D…Námětem obou kratinkých povídek je užívání a zneužívání moci, ať už v politické či sexuální rovině (že to bude „nějaký porno“ mě Péťa upozorňoval už ve vlaku s poukazem na poněkud nemravný symbol na obálce…kterého jsem si já popravdě předtím vůbec nevšimla :D). Nakonec ale musím říct, že si kniha po celou dobu udržela jakýsi dětsky naivní nádech, možná i proto, že v každém z nás po celý život dřímá kus dítěte a hlavně touha po dobrých koncích…Krom toho, že jsou obě povídky velmi zábavně a čtivě napsané, přinášejí i překvapivá rozuzlení. Své první střetnutí s Roaldem Dahlem tak hodnotím velmi kladně a v brzké době si od něj zase něco ráda přečtu.