Rubrika: Z knihovničky

„Pokud se říká, že pravda bývá podivnější než fikce, pak opravdová láska je ještě daleko podivnější…“

Tak dotřetice Robert Fulghum :)…Já vím, že už jsem s těma ódama na Fulghuma otravná :D, i tentokrát vypráví o tom, co už všichni dávno dobře víme, ale dělá to tak okouzlujícím způsobem, že mu prostě nejde odolat. Ještě v něčem je však tahleta knížka přecejen jiná a mimořádná; vznikla zcela neplánovaně, když na Fulghumovu nenápadnou výzvu v knize Ach jo, o které jste na mém blogu už možná četli, zareagovalo neuvěřitelné množství čtenářů: „Kdybychom spolu mluvili v jedné místnosti, nastala by teď chvíle pro vaše milostné minipříběhy. Jestli nějaký pěkný máte, napište to a pošlete mi ho.“ A co se nestalo, Fulghumova schránka se zaplnila dopisy a on ze všech těch neuvěřitelných love-stories poskládal knížku, o které vám teď chci vyprávět.

„Je velký rozdíl mezi první láskou a okamžikem, kdy na lásce poprvé záleží.“

Většinu knížky tvoří historky, které přišly Fulghumovi poštou, ovšem takový příval dopisů vzbudil jeho zvědavost, a proto začal po milostných příbězích slídit i mezi lidmi, kteří píší neradi nebo na to nemají čas. Navštěvoval kavárny, bistra, hospody i ulice Seattlu a snažil se přimět kolemjdoucí, aby se zastavili a povyprávěli mu o své lásce…

„Máme jedině tu lásku, již doopravdy žijeme. A jedině ta láska, kterou máme, je opravdová.“

Abych byla upřímná, pokud nejste aspoň trochu zamilovaní, tak tu knížku radši ani neotvírejte – možná by té lásky mohlo na vás být nepřiměřeně velké množství najednou a její kouzlo by vyprchalo. Pokud ale vedle sebe (nejlépe přímo při čtení, jak doporučuje Fulghum :D) budete mít někoho, koho milujete (a u téhle knížky vám možná dojde, že slovo láska se dá pojmout velmi široce), budete se smát, dojímat i kroutit nevěřícně hlavou. A možná i brečet. Hodně. Za sebe říkám: tohle je jednoznačně Fulghumovo nejlepší dílo ! Paradox ovšem je, že jeho autorem není ani Fulghum, ani jeho čtenáři. Bude to znít jako klišé, ale uznejte sami – Opravdovou lásku napsal sám život ;-)…

„Také jste si všimli, jakou úlohu v těch příbězích hrají neskutečné náhody a taky pekelné štěstí ? Rozhodně to tedy platí o mém vlastním příběhu. Já se se svou ženou seznámil před více než pětadvaceti lety v jedné zahradě v Japonsku. Myslíme si, že naše šance spočívaly asi tak ve třiceti vteřinách a nikdy jindy už by se nám pak cesty skřížit nijak nemohly…“

Stejně jako Robert Fulghum, i vy budete v pauzách mezi jednotlivými příběhy pravděpodobně tiše žasnout, jaké neuvěřitelné náhody někdy lidi svádí dohromady… Jaké maličkosti rozhodují o setkání s někým, kdo vás ovlivní po zbytek života. Jeden večer. Jeden náhlý nápad udělat něco jinak než obvykle. Změna plánu. Jeden pohled. Jeden panák…dobře, ten většinou nebývá jen jeden :D…A stačí tak málo, často pouze pár sekund, aby se ti dva minuli a k setkání nikdy nedošlo. Pro cyniky podotýkám, že ne každá love story skončí happy endem – pro milovníky dobrých konců ovšem dodávám, že happy endy v této knize samozřejmě převažují :-)…

P.S. Při čtení mě mockrát napadlo, co by tak asi Fulghum řekl na mou lovestory :D…Na poslední stránce se (představte si!) zmiňuje o tom, že už nashromáždil dostatek materiálů pro pokračování Opravdové lásky. Ale že přesto vyzývá čtenáře, aby příběhy posílali dál, pokud budou krátké, pravdivé a jiné. Řekla bych, že všechny tři podmínky bych byla schopná splnit :D…jen nevím, jestli bych zvládla ten překlad do angličtiny. Tak si Fulghum asi nepočte :D…a anyway, on by mi tu storku stejně určitě neuvěřil 😀 !

Na závěr by bylo jistě dobré zmínit, že veškerý čistý zisk z knížky šel na konto organizace Prostor pro lidskost. Smekáme a tleskáme 🙂 !!!

„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít…“

Tuto kultovní knihu, která se skutečně neodehrává v obilném poli, jak jsem se mylně domnívala :D, jsem si s sebou zabalila do batohu, aby mi zpříjemňovala týdenní putování po Itálii (o kterém se tu snad brzy také něco málo dočtete)…Hrdina se mi na první pohled jevil jako rozmazlený nevyrovnaný spratek, kterému není nic dobrý a všechno a všechny nenávidí, snad jen s výjimkou své malé sestřičky Phoebe. Jak už to tak ale bývá, pravda je o něco složitější…Možná, že v každém z nás byl v určitém věku kousek Holdena Caufielda, vypravěče celého příběhu. Každý se někdy choval jako rebel, měl problémy s autoritama, nedařilo se mu ve škole a především zažíval pocit deziluze a hledání sebe samotného. Holden tíhne ke své malé sestřičce především proto, že ona jediná mu nepřipadá falešná, protože je ještě dítě. Nachází u ní přesně to, co pro něj postrádá svět dospělých, řízený hlavně přetvářkou a necitelností.

„…Propánakrále, přece nepřestaneš mít někoho ráda jenom proto, že umřel – zvlášť když byl minimálně tisíckrát milejší než všechny lidi, co znáš a co jsou naživu…“

Nevím proč, ale celou dobu jsme tak nějak čekala, že ta kniha prostě musí vyústit v nějakou tragédii a když se tomu tak nestalo, byla jsem překvapená a popravdě i trochu zklamaná :D. Není jednoduché vyjádřit, o čem přesně „Kdo chytá v žitě“ vlastně je. Samozřejmě se to dá shrnout i jednou větou – sedmnáctiletý vyvrhel byl vyhozen z další střední školy, bojí se to říct rodičům, a tak se poflakuje po New Yorku a v hlavě si promítá uplynulé události jeho života. Když se ale na celý příběh podíváme z jiné strany, uvidíme velice silné a taky velice smutné vyprávění o nejistotě skrývané za dospěláckými žvásty, o hledání a nenacházení, o touze zůstat dítětem a nikdy nedospět…

Pro nás fanoušky to není žádná novinka, ale někoho by mohlo třeba překvapit, že knížkou „Kdo chytá v žitě“ byl přímo posedlý Mark Chapman, nechvalně proslulý tím, že zavraždil Johna Lennona. V okamžiku vraždy měl prý tuto knihu dokonce u sebe v kapse…Pro zájemce jsem objevila opravdu hodně zajímavý link, kde se o okolnostech vraždy můžete dozvědět něco víc: http://www.johnlennon.cz/Article82.html Nicméně doufám, že ani tento fakt vás od „Žita“ neodradí a s chutí si ho přečtete, rozhodně stojí za to ! Pár dnů nato pak možná budete na tuto knížku trochu intenzivněji myslet…ale pokud nejste blázni, nemělo by se nic stát :D…

Minulé úterý mi konečně začaly prázdniny o:-) !!! Tedy abych byla přesná, začaly vlastně už o den dřív – v pondělí, kdy jsem si celá v eufórii odnášela z naší městské knihovny domů plnou náruč hodnotné literatury, s kterou jsem se ještě to odpoledne vylepila na lehátku v zahradě a se špatným svědomím (měla jsem se učit na zkoušku z MPS, která mě čekala následující den 8-)…) otevřela jednu z nich – Škvoreckého knížku detektivních příběhů. V televizi právě dobíhá její originální zpracování režiséra Dušana Kleina a vždycky, když se reprízuje, se na ně s oblibou koukám, ikdyž už předem dobře vím, kdo je vrahem (viděla jsem to nejmíň stokrát, přiznávám O:-)…). Vzhledem k mé oblibě televizního zpracování Hříchů pro pátera Knoxe jsem si řekla, že je celkem ostuda, že jsem ještě nečetla knižní předlohu, a protože jsem navíc ještě nečetla ani žádného Škvoreckého, rozhodla jsem se to napravit a zabít dvě mouchy jednou ranou :-).

Cyklus detektivních povídek Hříchy pro pátera Knoxe, který vyšel poprvé roku 1973 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých, začal psát Josef Škvorecký v šedesátých letech, veden snahou vytvořit nový, dosud nevyzkoušený model detektivních příběhů. Ústřední hrdinkou je zpěvačka Eva Adamová, které se podařilo přechytračit strážce železné opony a odjet „reprezentovat československou kulturu“ do světa, tzn. do barů a nočních podniků v různých městech západní Evropy a Spojených států. Na každé štaci ji čeká detektivní zápletka, kterou s pomocí důvtipu, mimořádného postřehu i kombinačních schopností vždy hravě vyřeší. Čtenář jí může s řešením pomoci, především si však může zahrát zábavnou hru s Ronaldem Arbuthnotem Knoxem, autorem pozoruhodného Desatera, které shrnuje zákony detektivního žánru, a v jednotlivých příbězích odhalit, které z „přikázání“ autor právě zde porušil:

1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu.
2. Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny.
3. Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat.
4. Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu.
5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.)
6. K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí.
7. Pachatelem nesmí být sám detektiv.
8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři.
9. Duchem chudý přítel detektivův, jeho watson, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.
10. Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.

Filmové zpracování se knižní předlohy velice věrně drželo, takže jsem s řešením detektivních zápletek většinou neměla moc velký problém, protože jsem si příběhy vcelku pamatovala, ale přesto mě knížka hodně bavila a krátila jsem si jí čas před spaním během několika dnů, které jsem trávila na prázdninách v Příbrami :-). Škoda, že povídek bylo jen deset, uvítala bych pokračování :-). Jinak se ovšem Hříchům nedá nic vytknout; snad jen to, že vrahem ani jednou nebyl zahradník :D…

„Všechna naše neštěstí pocházejí z toho, že lidé nevědí, co jsou, a nemohou se dohodnout o tom, čím být chtějí…“

…a právě otázka po definici lidského tvora je tou klíčovou v díle francouzského spisovatele Jeana Brullera, který si zvolil pseudonym Vercors. O obsahu jeho utopického a filosofického románu „Nepřirozená zvířata“ se zde asi ani nebudu moc zmiňovat, protože je skvěle shrnut na Terezčině BlogHýsku: http://terezka.8bit.cz/category/napady-laskave-ctenarky/ Naznačím alespoň, že stěžejní zápletkou je úžasný objev dosud neznámých bytostí s vysokou inteligencí, které žijí v ostrovních pralesích, a přispěji sem spíš úryvky, které mě při čtení zaujaly a přišly mi inspirující.

„Nutno přiznat, že se nikdy neptáme, co vlastně dělá člověka člověkem. Stačí nám, že jsme: fakt, že jsme, je jaksi tak samozřejmý, že nepotřebuje definice…“

Prozradím ještě alespoň tolik, že celá kniha začíná vraždou a to ne jen tak ledajakou. Tento násilný čin se totiž záhy dostane před ctihodný soudní dvůr, kde vyvolá diskuzi nejen o původu zavražděného, ale také o tom, co vlastně činí člověka člověkem a kde vede ta pomyslná hranice mezi lidstvem a zvířaty.

A mimoto – pro právníky je knížka zajímavá ještě z jednoho hlediska – vykresluje povahu soudního procesu v zemi, kde vládne common law ;)…

„Co nám dovoluje soudit ? Oč se opíráme ? Jak definovat základní pojem viny ? A ten nesmysl: když duševní méněcennost oslabí odpovědnost provinilce, omlouvá zčásti jeho čin a my ho soudíme méně tvrdě. Ale proč ho omlouvá ? Protože je méně schopen odolávat svým pudům; dopustí se tudíž zločinu znovu. Bylo by tedy naopak třeba jemu více než komukoliv jinému vzít možnost škodit; uložit mu tvrdší a delší trest než tomu, kdo nemá omluvy: protože ten druhý najde potom ve svém rozumu a vzpomínce na přivozený trest sílu, aby se přemohl. Ale cit nám říká, že by to nebylo ani lidské ani spravedlivé. Tak obecné dobro a spravedlnost stojí nesmiřitelně proti sobě…“

„Nemohl jsem dlouho usnout a marně jsem se pokoušel číst. Bylo mi všechno protivné a hnusné v bytě, i vlhké kolo, které se nyní v létě zmenšilo. A pak jsem zhasil světlo, vytáhl zatemnění a plakal pro Tomáše z lítosti, vzteku a bezmoci…“

Už z názvu knížky a úvodní úkazky je asi jasné, že dneska do literární rubriky nepřispěju ničím z veselého soudku. To ale vůbec neznamená, že si tohle mimořádné dílo nezaslouží pozornost čtenářů. Vždycky když čtu nebo slyším někde něco o holocaustu za druhé světové války, kroutím hlavou nad tím, že je něco takového vůbec možné. Přesto mě toto téma hodně zajímá a myslím, že lidé by o něm měli vědět co nejvíc, a četba je vhodný způsob, jak si rozšířit obzory.

U Života s hvězdou jsem tou hlavou kroutila často. Čím dál víc. „Přežívání“ bývalého bankovního úředníka Josefa Roubíčka, hlavní postavy knížky, v Protektorátě,  je natolik absurdní, že se dnešnímu čtenáři zdá jen stěží uvěřitelné, kam až tenkrát mohlo zajít lidské ponížení. Román Život s hvězdou je Weilovým autobiografickým dílem. Autor, stejně jako hlavní hrdina jeho románu Josef Roubíček, je Žid, který odmítl nastoupit do transportu a válku prožil v úkrytech. Weil se nejdříve vyhnul perzekuci tzv. smíšeným sňatkem roku 1942, v listopadu téhož roku fingoval sebevraždu a poté se až do konce války ukrýval.

Román vyvolávající atmosféru tísně, strachu a samoty vychází z reálií protektorátní Prahy. Josef Roubíček je postavou společensky nenápadnou, pro níž se citová osamělost (byl vychován strýcem a tetou bez vytvoření opravdových citových vazeb, žije bez rodiny) mění stupňováním rasistických zákonů v izolaci, zesilovanou hmotným strádáním. Své osamění přijímá jako nutnost, vyhýbá se okolnímu světu, poškozuje zařízení svého příbytku, aby po předpokládaném nástupu do transportu zanechal zabavovatelům jen bezcenné trosky. Reálný svět mu postupně splývá se sny a vzpomínkami, kontakt s lidmi z valné části suplují imaginární rozhovory (nejčastěji s dávnou láskou Růženou) a péče o kocoura Tomáše, kterého v závěru knihy zastřelí jeden z protektorátních mocných…

„Jsou to věci,“ řekl jsem, „mrtvé věci, nemohou mluvit. A nemohou vám nic vyčítat, nemůžete přece za to, že vám přidělili tuto práci.“
„A to zase ne, to se náramně mýlíte. Ty věci křičí, povídám vám, vyčítají mi, že pomáhám jim. Ti koně jsou nevinní, nemohou se ozvat, ale já bych tuhle práci neměl dělat, měl bych s ní praštit, měl bych se dát raději zabít než vozit hračky, které vyrvali dětem z rukou.“
„Jsou ještě horší věci, ke kterým nás nutí. Nedávno řekl u nás na hřbitově nějaký člověk, že člověk je mocný, že je možno ho donutit ke všemu, ale koně že nikdo nedonutí. A vidíte, i koně donutili, nač byste si dělal výčitky.“

Závěrem bych chtěla poděkovat Terči, která mě k Životu s hvězdou přivedla (její dojmy z četby si můžete přečíst na Terezčině BlogHýsku: http://terezka.8bit.cz/category/napady-laskave-ctenarky/page/2 ) a knížku mi zapůjčila…v mojí kabelce pak přežila jednu z nejvypitějších nocí za poslední dobu (tímto zdravím náš jablůnkovský tým 8-)…) a když jsem ji na druhý den po „obědě“ ještě v draku vytáhla z tašky a začetla se, vůbec jsem se nemohla odtrhnout. Ve Weilově románu je cosi tak naléhavého, že vás to spolehlivě vytáhne i z té nejtěžší kocoviny. Na internetu jsem se setkala s názory, že se knížka čte špatně. Je pravda, že ani já jsem si ji zrovna nenechávala na dobrou noc místo večerníčku. To ale nic nemění na faktu, že se jedná o mimořádné dílo české literatury, o kterém se v učebnicích moc nemluví. A mělo by…

„…Ne já jménem zákona, ale lid sám je žalobcem. Podle litery zákona budete soudit zločin. Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích…“

Tentokrát jsem z knihovničky vylovila po delším čase zase něco objemnějšího, co se bude na přednáškách z Moderních právních dějin hůře ukrývat pod lavicí :-)…ale čert to vem ! Čapkův jazyk mám ráda a už jsem od něj přečetla ledacos včetně divadelních her. Hned první část všeobecně známé trilogie mě zaujala – především tím, že mi skoro ani nepřišla jako od Čapka a jeho typický rukopis jsem poznala až v druhé knize, kde se začíná vyšetřovat Hordubalova vražda. Možná to bylo proto, že první kniha se odehrává v poněkud „nečapkovských“ kulisách – na venkově, který by mnohem víc zapadnul do děl českého realismu, na který jsem tu pěla ódy nedávno :-). Co rozhodně stojí za zmínku je fakt, že celý příběh se opírá o skutečnou událost – podnětem a inspirací k napsaní tohoto románu byl Čapkovi referát Bedřicha Golombka „Podkarpatská tragedie“ o projednávání případu zavraždění Juraje Hardubeje:

Proti tomuto rozsudku podali zmateční stížnosti Hordubejová i její obhájce a obhájce Vasila Maňáka. Nejvyšší soud se jimi zabýval dnes za předsednictví rady nejvyššího soudu Čabrada. Na návrh zástupce generální prokuratury dra Stivara nejvyšší soud zmateční stížnosti zčásti odmítl, zčásti zamítl. Tím je rozsudek nad oběma pravoplatný.“

Čapek se tohoto skutečného příběhu, až na několik menších úprav (např. mírně pozměněná jména), pevně držel. Z mého právnického pohledu z oboru 😉 jsem byla nejvíc nadšená knihou třetí, která líčí soudní proces s Hordubalovými vrahy, jenž se před očima čtenáře mění v boží soud. Za pozornost rozhodně stojí obhajoba advokátů obou vrahů, která na celý příběh nabízí rázem jiný náhled. (Jó, to by si měli přečíst všichni, co na nás právníky hází špínu, že se přiživujem na cizím neštěstí :D…!) V souladu s filosfií celé Čapkovy trilogie i Hordubalův příběh je prostoupen myšlenkou, že nic není jen černé nebo bílé, že vždy záleží na úhlu pohledu a univerzální pravda neexistuje.

„…Naštěstí obyčejně nevíme, jak se naše pohnutky a činy jeví druhým lidem; snad bychom se zhrozili toho křivého a nejasného obrazu, který o nás mají i ti, kdož to s námi nemyslí zle. Je nutno si uvědomit tu ukrytost pravého člověka a jeho vnitřního života, abychom se snažili ho poznávat spravedlivěji – nebo si aspoň víc vážili toho, co o něm nevíme…“

Jaro už je letos zřejmě definitivně tady – nemůžu spát a sáhla jsem po poezii :D…Nutno říct, že po této Hrubínově lyrickoepické klasice to nebylo poprvé v mém životě, ale tenkráte k tomu nejspíš došlo v rozpoložení typu „kámen“, tudíž se mnou srdceryvná story o děvčeti od kolotočů nijak zvlášť nehnula a ani jsem nečekala, že se k ní ještě někdy vrátím.  Dnes je ale krásná noc a poezie holt zvítězila nad zbytky mého cynismu…O:)

„Bdím. Musím bdít.
Už dnes láska a smrt křižují se ve mně,
noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
A letmý dotek tvých úst je věčný slib.
Musím bdít.
I kdybych jednou po létech
měl najít u naší řeky cizí břeh,
cítím, že tady už nyní s námi je
všechno, čím láska navěky nás oba přežije,
kdybych to jednou hledal a nenašel,
skalám v řece to budu rvát z tvrdých čel,
protáhnu ruku i zmrzlou závějí
a zas ucítím tvůj stisk, a ještě silněji !“

„Správná cesta nemá konec, jen návrat…“

Ten, kdo čte můj blogýsek pozorně, už možná zaznamenal, že jméno Jana Jíchy se zde neobjevuje poprvé. Hned u jednoho z mých prvních příspěvků o dovolené na Holičkách je zmiňován jako náš cestovatelský guru :D…co si pod tímto titulem představit 😀 ?? Na osvětlení musím říct, že jeho knížku „Nejlepší stop je za svítání“ jsem Terce nadělila kdysi dávno k Vánocům, protože jsme se toho roku nadšeně chystaly na naši první prázdninovou dámskou jízdu bez rodičů a tato knížka, kterou sám autor jako cestopis neoznačuje :-), nás měla tak nějak inspirovat. Terka ji přibalila na dovolenou do batohu, a tak s námi „Jícha“, jak jsme toto literární dílo začaly pracovně označovat :), projel jižní Čechy a podíval se s námi na všelijaká místa – třeba do Jindřichova Hradce. Tímto ale příběh ani zdaleka nekončí. Po našich báječných pomaturitních prázdninách jsme nastoupily na výšku a jedna z nás měla to štěstí, že se o nějaký ten pátek později s „pravým“ Jíchou setkala tváří v tvář :D. Tou šťastnou byla Terka, kterou na stopu přivedla naše bývalá třídní profesorka ze střední, nyní vyučující na pražském Keplerově gymnáziu, která se Terce zmínila o svém kolegovi z práce, jenž byl čirou náhodou nositelem stejného jména. Když ještě vyzvěděla, že je i literárně činný, už to bylo trochu moc náhod najednou. Pár měsíců zpátky byla pak Terka třídní pozvána na adventní koncert do Toulcova dvora, kde konečně náš dávný idol spatřila na vlastní oči a hned mi nadšeně smskovala dojmy :D. Zpětně jsem se dozvěděla, že jen o dva dny později Jícha koncertoval i v naší moravské metropoli a to přímo za rohem od mého privátu :O !!! Jó, dějou se věci na tom světě…

Minulý týden se mi knížka dostala do rukou znovu a vlastně spíš omylem – přinesl mi ji totiž do hospody Lájen, který měl „Jíchu“ od Terky už asi dva roky vypůjčeného, ale spletl se a myslel, že ta knížka je ve skutečnosti moje. Na druhý den ráno, kdy jsem se nestačila divit, že „Jícha“ přežil včerejší noc a cestu z Desertu :D, jsem si řekla, že když už ke mně zase po dlouhé době doputoval, přečtu si ho podruhé. Autor byl za mlada asi velký dobrodruh a jeho vyprávění je toho jasným důkazem. Radí čtenáři, jak se dá cestovat bez koruny v kapse, jaká místa navštívit, co s sebou na cesty nevláčet a jak to vůbec všechno ve zdraví přežít. Je to opravdu ta nejlepší možná knížka, jakou s sebou můžete vzít na letní prázdninovou jízdu 🙂 ! Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaký úryvek z „Jíchy“ vybrat, nakonec jsem zvolila pasáž o poutnické holi, u které jsem se asi nejvíc zasmála a třeba pro někoho bude i informačně přínosná :D…

K holi se dá přijít různými způsoby. Mastňáci ji kupují za cenu od tří (klacek) do devíti (se šňůrkou) eur. Lze si ji také vyřezat z některého stromu, najít ve škarpě nebo zapomenutou u kostela, sámošky nebo baru, či čmajznout jinému poutníkovi, který déle spí. K čemu hůl slouží ? Upřímně řečeno, je úplně k ničemu. Nepohání kupředu ani nebrzdí z kopce, nedá se s ní bránit proti vlkům ani lupičům, protože obojí už dávno vymřelo, zabírá minimálně jednu ruku, na asfaltu je hlučná a musí se na ni pořád myslet, protože se ráda zapomíná, ale pak nepřijde jako pes, nýbrž tam zůstane jako přejetý pes. Tak co s ní ? I já jsm šel Camino s holí, takže vím, co to je za práci udělat ji užitečnou.

Ale jde to: Poutnickou hůl si můžete přehazovat z ruky do ruky a zpět. Lze s ní ťukat v rytmu nějaké písničky nebo vysílat morseovku (ťuky a škráby). Pro intelektuály se nabízí ťukat holí do země na každý krok, jehož pořadové číslo je prvočíslo (na 1., 3., 5., 7., 11. atd.), nebo ťukat po vzestupném počtu kroků (po 1., pak po dalším 2. atd.). Dá se s ní cvičit taekwon-do, když vedle vás nikdo nejde, hlavně žádný Korejec, protože by se vám smál. Můžete s ní ťukat před sebou vlevo a vpravo a mít při tom zavřené oči, jako že jste slepec. Nebo jí mávat ze strany na stranu za sebou a odhánět tak malé čoklíky (proti velkým psům nepomůže, protože velcí španělští psi se na nikoho nevrhají, nýbrž ponejvíce spí). S holí je možné cvičit jako mažoretka, želva ninja nebo Jan Železný, vrhat ji kupředu na způsob oštěpu a zase sbírat, skákat s ní o tyči a klusat na ní obkročmo jako na koni. Je vhodná k psaní šipek do měkkého podkladu (písek, štěrk) pro další poutníky, a legrace je rovněž kreslit zavádějící šipky nesprávným směrem nebo nazpátek. Další možností je psát holí do rozteklého asfaltu. Není-li na cestě asfalt, nebo v zimě, když je tuhý, poslouží stejně dobře čerstvé kraví lejno, těch je dostatek vždy a všude. Je-li hůl zahnutá, můžou se s ní trhat fíky a přitahovat vysoké větve či sousedovo pivo. Poutníci, jejichž motivem k pouti není pouze víra v existenci apoštolova hrobu, mohou využít hole na způsob čínských nosičů vody – na jeden konec se zavěsí vlastní ruksak, na druhý zavazadlo nějaké sličné poutnice, a hned je ruka v rukávě. Dávní poutnící nosili prý na holi tykev s vodou, ale to je blbost, musela se jim hrozně bimbat; sám jsem na ní zkoušel nést jenom čepici a musím říct, že lítala jak hadr na holi. Hůl se dá vyřezávat a může se s ní provozovat vandalství i dobré skutky, sekat kopřivy, rozmačkávat slimáky a podrážet nohy babičkám, otvírat popelnice, když je před nimi kaktus, rozmlátit ten kaktus, ukazovat cestu na mapě a odnést zabitá antilopa. Hůl je prostě k nezaplacení.

Hůl musí být na konci pouti zespodu pořádně otřískaná. Jdete-li jen malou část trasy, bouchejte pořádně do země, ať se vám taky roztřepí (na některých dlážděných cestách se při bouchání ozývá  dutý zvuk, což znamená, že pod dlažkou je poklad, anebo že to dělal nějaký fušér).

Moje hůl, to byl oholený zahnutý klacek se sukem, našel jsem ji u silnice, kde už to asi předchozího majitele přestalo bavit a odjel stopem (pozor, s holí nejde stopovat!). Nesla vyřezaný monogram MG, což odpovídá jak Michailu Gorbačovovi, tak Mahátmá Gándhímu. Ať tak nebo tak mám teď doma hezky vzácný kousek dříví a moji pozůstalí ho mohou vydražit a do smrti nesáhnout na práci.

Pokud vás osobnost našeho cestovatelského guru zaujala, doporučím vám ještě jeho webové stránky, kde se o něm můžete dozvědět něco víc…a na příští dovolenou ho stejně jako my přibalit do batohu ;-)…

http://www.honzajicha.cz/

Po dlouhé době sem nejdu žádné literární dílo hanět – právě naopak 😀 ! O víkendu jsem totiž vylovila z knihovničky opravdový poklad českého realismu s tím, že si ho odvezu do Brna, abych se měla čím bavit na vleklých přednáškách z moderních právních dějin :D…nakonec to dopadlo tak, že jsem se v sobotu večer začetla a nebyla schopná knížku odložit, takže jsem ji měla přelouskanou ještě předtím, než jsem ji vůbec stačila přibalit do batohu na cestu do Brna :D…

Gabriela Preissová, představitelka českého realismu, autorka mnoha povídek, několika románů a divadelních her, napsala drama Její pastorkyňa v roce 1890, v raném a zřejmě nejsilnějším období své tvorby. Hra svého času rozdělila českou veřejnost i divadelní obec – na jedné straně sklidila nadšené ohlasy, na druhé pohoršení nad naturalismem, amorálností, nevkusem a překročením všech estetických pravidel. V roce 1893 ji zhudebnil Leoš Janáček a opera Její pastorkyňa se stala převratným činem naší operní dramatiky a stálicí na světovém operním repertoáru. O 40 let později od prvního vydání Její pastorkyně se Gabriela Preissová k látce vrátila a napsala příběh znovu – tentokrát jako prózu. V této podobě se mi také dostala do rukou.

Abych alespoň stručně nastínila děj a ty, kteří si odnesli ze střední školy dojem, že český realismus je nebetyčná nuda, trochu navnadila :D…Mladičká Jenůfa je slepě zamilovaná do Števy, lehkomyslného mládence, který má rád hezká děvčata a opojné pití 8-). Po Jenůfě marně touží Števův odstrkovaný nevlastní bratr Laca. Jeho jedinou nadějí je, že Števu odvedou na vojnu. To se však nestane a Laca je žárlivostí a potlačovanou vášní dohnán k zoufalému činu, jímž Števu od Jenůfy odradí – netuší však, že Jenůfa čeká Števovo dítě. Jenůfina pěstounka Kostelnička, která je vědmou a mravní autoritou obce, na sebe vezme celou tíhu odpovědnosti za Jenůfin osud a pokusí se zachránit situaci krvavým zločinem…Žádná nudná četba z čítanky, co 😎 ?

V prozaické podobě Její pastorkyně se Preissová poutavě a zeširoka rozepsala i o Kostelniččině původu, o jejím mládí, rekonstruovala příběh její lásky a manželství s Jenůfiným otcem – tedy poskytla prostor tomu, na co se v dramatu už nedostalo. S dramatickým zpracováním bohužel zatím nemám zkušenost, ale hry se čtou většinou rychle a samy, takže po něm určitě taky někdy sáhnu. Zkrátka a dobře, rozhodně bych český realismus nezatracovala – garantuju vám, že jako v případě Mrštíkovic Maryši vás tohleto bude bavit od začátku až do konce a možná ještě v závěru zalitujete, že je to tak krátké 😀 !

Trubte fanfáry, po více než třech letech se mi konečně podařilo prokousat se tímhle šestisetstránkovým utrpením. Ačkoliv už jsem toho o válce přečetla dost, tohle dílo bylo naprosto mimořádné jak po stránce kompoziční, tak po stránce obsahové. A hned na úvod podotýkám, že bych „Nahé a mrtvé“ nikomu nedoporučila :D. Za normálních okolností bych ani já sama po knížce tohoto typu nesáhla nebo bych ji přinejmenším zahodila po pár stránkách, ale byl to dárek s krásným věnováním, takže mi bylo líto se ani nepokusit, a navíc vždycky, když jsem se ke knížce vracela, abych zas po delší době přelouskala aspoň kousek, měla jsem v sobě kapku naděje, že se to tentokrát přecejen rozjede a vyloupne se z toho nějaká pěkná pointa. Dlužno říct, že ani po těch 600 stránkách jsem se vytoužené pointy nedočkala…a toho pěkného už vůbec ne 8-)…

„…Jeho logika byla neúprosná. Ale dějiny nebyly. Dobře, všechny veliké sny zklamaly, byly prodejné, zkažené a dobré věci často vznikly ze špatných pohnutek, ale  všechno přece jen nebylo zlé, docházelo k vítězství, kdy mělo dojít k porážkám. Logicky měl svět již dávno propadnout fašismu, a stále k tomu ještě nedošlo…“

Norman Mailer byl americký prozaik, publicista a esejista. Studoval na Harvardu a na Sorbonně a za druhé světové války se jako voják armády USA zúčastnil válečných operací v Pacifiku. Z těchto zkušeností pak vznikl jeho první a nejslavnější román Nazí a mrtví (The Naked and the Dead). Kniha zapůsobila svým šokujícím naturalismem a byla americkou kritikou označena za nejlepší román o druhé světové válce (což platilo do doby, než  se objevila Hellerova Hlava XXII), což nic nemění na faktu, že je to dílo velmi komplikované a náročné na četbu. Vyžaduje otrlejší čtenářskou povahu, protože obsah je silně depresivní a já sama s ním tenhle víkend skoncovala jen proto, že jsem zrovna ve velmi dobrém psychickém rozpoložení :D…a večer si vypláchnu mozek něčím nenáročným – dneska dávaj Slunce, seno :D…

Ráda bych nakonec ještě zmínila jednu věc, která mě u „Nahých a mrtvých“ trochu překvapila. U válečných knížek je mi většinou umírajících hrdinů líto, trpím s nima a obecně je dost prožívám. Tady většina vojáků umírala tak nějak náhodou, mimochodem, na pár řádcích a děj šel dál. Smrt poručíka Hearna je dokonce i na můj vkus poněkud cynicky popsána jen jednou jedinou větou, takže čtenář ji málem ani nezaregistruje, a teprve o pár řádků dál mu dojde, co se vlastně stalo… a nejhorší na tom je, že tu smrt vlastně ani nebere jako něco tragického, ale přijme ji stejně otupěle a bez emocí, jako zbytek čety…

Zkrátka resumé: Proboha, lidé, nečtěte to ! O válce bylo napsáno spoustu lepších románů nebo novel a rozhodně z nich nebudete mít takové deprese, jako z „Nahých a mrtvých“. Mně to můžete věřit, sama jsem tuhle bitvu vyhrála až po třech letech…