Rubrika: Z knihovničky

Nu, tenhle literární rest už je opravdu staršího data. Ale usoudila jsem, že si zaslouží svůj vlastní článek, protože Žert je zřejmě jediná knížka od Kundery, ve které mě postavy nevytáčí k nepříčetnosti :D. Výjimečně jsem ochotná pochopit pohnutky a skutky hlavních hrdinů a výjimečně připouštím, že se opravdu jedná o tragikomedii. Hlavní postava Ludvíka Jahna je plná rozporů, plná lásky i nenávisti, a přesto tak lidská a pochopitelná, když uvážíme, v jaké době se příběh odehrává. V jiné knížce bych Ludvíkovo pátrání po logice zákonitostí jeho vlastního života asi odsoudila, ale tady je v něm skryta jasná touha osvětlit příčiny svých životních příkoří a ukázat si prstem na viníka. Těžko ale hledat logiku v dobách, které jsou pro nás dnes samy nelogické a nepochopitelné. Pokud si chcete něco přečíst od Kundery, čtěte Žert – vyprávění o nespravedlnostech a křivdách, o vývoji charakterů i ztrátě iluzí, touze po pomstě i odpuštění a především o tom, že v totalitním režimu nic jako „nevinný žert“ prostě neexistuje…

„…Řeknu vám, takové štěně je div přírody; je to nevyčerpatelný zdroj zábavy a loužiček…“

Poslední dobou se mi moc nechce psát – nemám „střevo“ ani nápady a hlavně nemám v tomhle vedru (jo, já vím, že jsem si ještě nedávno stěžovala, jak je pořád hnusně :D) moc energie…a když už nějakou mám, snažím se ji věnovat stavebnímu zákonu nebo jiné podobně hodnotné literatuře 8-). Ale pak mi v jeden den příjde pár milých komentářů a to mě nakopne sem zase něco přidat. Vždycky mě potěší, když zjistím, že to tu vůbec někdo čte :D! Abyste teda neřekli, že pořád jenom vařím, vrátím se k mé druhé nejčastější kratochvíli – knížkám. Od začátku prázdnin už jsem toho přečetla spoustu, ale vzhledem k tomu, že se po zkouškovém zásobím především odpočinkovou, případně dětskou literaturou, nejedná se o žádná složitá filosofická díla, a tak ani velice nevím, co o nich psát.

Čapkovo humorné vyprávění o jeho soužití se čtyřnohými přáteli vznikalo nejdříve ve formě fejetonů  a novinových sloupků. I po několika desítkách let je stále neuvěřitelně aktuální – a to jak jazykově, tak obsahem – a myslím, že se u něj můžou dobře pobavit nejen milovníci zvířat – ikdyž těm je knížka věnována především. Nicméně i do takto vyhraněného povídání dokázal Čapek opět vložit několik svých mimořádných myšlenek, v kterých konfrontuje lidský svět se světem zvířat. Opravdu roztomilou záležitostí jsou ilustrace, které pro knížku stvořil Josef Čapek, ale i série několika fotografií, které pořídil sám autor.

„…Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem…“

…nebo spíš léto v úvozovkách :/. Nevím jak vy, ale já si srpen rozhodně představuju jinak. Chtěla bych se každé odpoledne chodit vyhřívat do parku před výstaviště, vytáhnout konečně plavky zahrabané na dně skříně a nemuset spát s krkem omotaným v palestině, protože na mě z toho mizernýho počasí něco leze. Místo večerního cvičení teď ležím v peřinách a cucám jednu Hašlerku za druhou. Na druhou stranu mám ale aspoň konečně příležitost dohnat pár literárních restů. Cítím se dost vyšťavená, tak radši začneme něčím oddechovým :D…

Během prázdnin jsem přelouskala dvě detektivky od Agathy Christie – ta první se jmenovala Vraždy podle abecedy a zpříjemnila mi především děsuplnou chvilku v čekárně u zubaře před trháním mé poslední osmičky. Poté, co Hercule Poirot konečně odhalil jméno vraha, byla jsem připravena zasednout do zubařského křesla a odvážně čelit všem útrapám. Nakonec byla nejhorší útrapou „jen“ umrtvující injekce – samotné trhání proběhlo tak rychle a lehce, že jsem to téměř nezaznamenala. I tak jsem se ale u svého nového mladého zubaře musela uvést jako pěkný strašpytel..jenže kdo se mi diví – po těch jatkách, co jsem zažila ve fakultní nemocnici 😎 ! Vraždy podle abecedy mě hodně bavily a Agátě se opět podařilo příjemně mě zmást :D. Jádrem celého příběhu je série anonymních dopisů, který tajemný vrahoun „A B C“ posílá Herculu Poirotovi a provokuje ho tím k odhalení jeho totožnosti. Mezitím dochází ke třem vzájemně nesouvisejícím, nicméně nepochybně systematickým vraždám – Alice Ascherové v Andoveru, Betty Bernardové v Bexhillu a lorda Carmichaela Clarka v Curstonu. Hercule Poirot pochopitelně nehodlá nechat anonyma povraždit celou abecedu, a tak číhá na čtvrtou oběť začínající na písmenko D. „A B C“ se však tentokrát zmýlí a Poirota tím konečně přivede na správnou stopu ;-)…

Druhá detektivka s názvem Smysluplná vražda mě zas tak moc nechytla. Vadilo mi na ní hlavně šílené množství postav, ve kterých jsem se už na začátku příběhu totálně ztrácela, a kdo by mohl být vrahem, to jsem vážně neměla ani šajnu :D! Tentokrát se na stopu zločinu vydává detektiv v sukních – slečna Marplová, která přijme pozvání své kamarádky z mladých let a navštíví ji v jejím podivném anglickém sídle. Slečna Marplová již brzy po svém příjezdu zjišťuje, že zde něco není v pořádku. Než si však stačí všechny informace srovnat v hlavě, dochází k první vraždě. A podezřelých i motivů je víc než dost…

Slyším to, co jiní neslyší
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která obléká se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvést růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
– ani strach, že příjde zklamání -,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.

(Jaroslav Seifert)

„…Věřte, je jediný skutečný pesimismus, a to je ten, který skládá ruce; řekl bych, etický defétismus. Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou…“

Návštěva Památníku Karla Čapka na Strži mě inspirovala k tomu, přečíst si zase po dlouhé době něco od jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších českých autorů. Protože jsem šla do knihovny s malou kabelkou, byl výběr mých výpůjček limitován rozměry a váhou knihy – sáhla jsem tedy po tenkém vydání Čapkovy divadelní hry s názvem Věc Makropulos :D. Tato hra zabývající se otázkou lidské nesmrtelnosti měla premiéru v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze. Její hlavní postavou je obletovaná zpěvačka Emilia Marty, která nevysvětlitelným způsobem zasáhne do devadesát let starého sporu o dědictví. Vynese na povrch svědectví, o jejichž pravdivosti nelze pochybovat, nicméně je minimálně zarážející, jak se mladá žena mohla dozvědět o událostech, které se musely odehrát v době, kdy ještě nebyla na světě. Postupně vychází najevo, že za tváří třicetileté zpěvačky se skrývá žena, která žije na zemi již víc než tři sta let! Celé tajemství spočívá v návodu na elixír, který zaručuje tomu, kdo jej požije, tři sta let mládí. Je ale takto prodloužený život skutečně záviděníhodný? Činí člověka šťastnějším?

„…Život není krátký. Pokud můžeme být příčinou života…“ (Prus)

Čapek ve svém dramatu vyslovuje názor, že není rozhodující délka života, ale jeho kvalita. Kvalitu života pak staví do střetu se smrtí. Hlavní postava Emilia svůj život již nepovažuje za šťastný, přesto však z obavy ze smrti stále touží po elixíru, aby mohla svůj konec ještě na nějaký čas odvrátit. Smrt je koneckonců něčím, co vymezuje naše možnosti a rozhoduje o tom, co všechno za život stihneme. Ta jistota je sice svazující, ale vyřešila by dlouhověkost skutečně všechny problémy na světě? Zbavila by lidi sobectví, strachu a nenávisti? Čas přece nedokáže napravit všechny lidské chyby…

Emilia: „…My – my staří víme příliš mnoho; ale vy znáte víc než my, vy hlupáci! Nekonečně víc! Lásku, velikost, účel, všecko možné. Vy máte všecko! Vždyť ani nemůžete víc chtít! Vy aspoň žijete, ale v nás se život zastavil, Kriste Ježíši! a nemůže dál – Bože, ta hrozná samota!“
Prus: „Proč tedy jste si přišla…pro Věc Makropulos? Proč chcete ještě jednou žít?“
Emilia: „– Protože se strašně bojím smrti…“

Emilia je znavena životem, její city za ta léta otupěly, není už ani schopná cítit lásku. V ničem nenachází smysl, její myšlenky jsou plné nihilismu a i přes své četné vztahy a známosti zjišťuje, že nakonec stejně zůstává sama. Přesto se do poslední chvíle nechce Věci Makropulos vzdát… Jak to s Emilií a elixírem mládí nakonec dopadne samozřejmě nechci vyzrazovat, budete si to muset dostudovat ;-). Už teď vám ale zaručuji, že tohle Čapkovo dílo díky svému zajímavému námětu stojí za přečtení i trochu toho filosofování ;-)…

„Nakládání a zavařování je duševní porucha, právě tak jako každá jiná forma hromadění věcí.“

Tento všeříkající výrok hlavní postavy – Betty – a potažmo tedy i autorky autobiografické knihy Vejce a já, hovoří za vše :-). Vejce se pravidelně umisťuje na předních příčkách všech žebříčků nejoblíbenějších, nejčtenějších a nejhumornějších knížek, ke kterým se čtenáři (především ženského pohlaví) nejčastěji vracejí. Realita to potvrzuje, nezřídka potkávám v autobuse nebo jiném dopravním prostředku ženy, které si právě tímto titulem krátí cestu. Od minulého týdne se k těmto ženám hrdě přidávám – Vejce je totiž kultovní a návyková záležitost, ke které se určitě hodlám v budoucnu vracet.

Betty vypráví příběh mladé městské ženy, která zamilovaně následuje svého muže na opuštěnou slepičí farmu ležící uprostřed divoké přírody. Krom náročného životního rytmu, na který není vůbec připravena, se musí vyrovnávat s řadou dalších nesnází, ať už se jedná o pocit naprostého odříznutí od civilizace, pochybné sousedy či nešikovnost při běžných denních úkonech na farmě. Betty zavádí čtenáře do drsné pustiny, kde není pánem člověk, nýbrž slepice, a lidské potřeby jsou až na druhém místě. Všechny těžkosti však nakonec překonává především díky svému všudypřítomnému, leckdy sarkastickému humoru a dokáže o nich vyprávět tak poutavě a vtipně, že to člověku okamžitě zvedne náladu. Příklady táhnou, a protože svérázná Betty svůj nelehký životní úděl zvládá s humorem, máte pak automaticky taky chuť nad všemi svými starostmi mávnout rukou. To je podle mě i hlavní důvod, proč se z knížky Vejce a já stal světový bestseller 🙂 …

„Mary prodávala smetanu továrnám na výrobu sýrů. Jednoho rána našla v padesátilitrové bandasce smetany utopeného skunka. Jednou rukou vytáhla skunka za ocas a druhou rukou pečlivě vyždímala z chlupů všechnu smetanu. „Mezi náma skunkama, smetana je smetana,“ pravila a odhodila mrtvolku na dvůr. Smetanu prodala a zapřísahala se, že to nikdy neprozradí živé duši, ale čeledín Bill to vyprávěl kdekomu a zejména zákazníkům, které viděl vycházet z továrny na sýry s tříkilovým bochníkem sýra.“

„…Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce…“
(Mezi řádky)

Dnešní den jsem z převážné části zasvětila uklízení. Vždycky když uklízím, narazím zpravidla na něco, co mě přenese v čase o několik let zpátky. A dnešek byl retro v mnoha směrech :-). Proto navrhuju vrátit se v čase zpět, někam do maturitního ročníku, kdy mi bylo čerstvých osmnáct, Václav Hrabě byl ještě neobjeven, ve skříni mi visel Freddie Mercury a mou velkou zálibou byly Seifertovy verše…

Ruce

Pět půlměsíčků bílých nehtů
líbal jsem zkroušený,
zatímco hvězdy plné smoly
rudými žhnuly plameny.

Svět padal s námi do propasti.
já neslyšel jsem hran,
poslední pil jsem kapky vína,
jež zbyly ještě v Kanaán.

Pět prstů ruky mé je lyra
tichá a nesmělá,
chviličku lyra, chvilku hřeben,
vlasy ti spadly do čela.

Do pěti  prstů pláčem spolu,
šeptáme zklamáni,
ale ten vesmír bílých nehtů
ještě ti svítí na dlani.

„…Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat…“
(Verše o růži)

Slíbený článek s tipy do dětské knihovničky je tu :-). Pokud vás chytne senilní chvilka, snad si něco vyberete 😉 …

Ivona Březinová – Držkou na rohožce

Začala bych titulem, který mám v nejčerstvější paměti, neboť jsem ho dočetla teprve včera odpoledne – na lavičce před výstavištěm :-). Ivona Březinová je jedna z nejúspěšnějších současných autorek píšících pro děti a mládež. Její knížky jsem „zamlada“ hodně četla, některé mám dokonce i doma. Držkou na rohožce je docela odvážným počinem, který jsem ulovila v dospěláckém oddělení knihovny v KM a pevně věřím, že v dětském tahle knížka k dostání není :D! O čem že to tedy je? O klukovi jménem Tony, který vyrůstá v dětském domově, všechno ho tam příšerně štve, a proto jakmile konečně dovrší plnoletosti, sbalí batoh a zmizí pryč…láká ho svět tam venku, svět, ve kterém ho nebude pořád někdo buzerovat a nutit ho dělat něco, co nechce. Zpočátku si všechno maluje dost růžově, ačkoliv nemá kde bydlet, ke komu jít, nikdy nepracoval…Zamíří do Prahy a rozhodne se ochutnávat dospělácký život plnými doušky – jeho plán mu vychází pouze do té chvíle, dokud mu nedojdou peníze. Pak se začíná rozbíhat nezadržitelný kolotoč průšvihů, který k happy endu moc nesměřuje…Mezi Tonyho pražská dobrodružství jsou vkládány retrospektivní epizodky z jeho ne příliš šťastného dětství s otcem – alkoholikem i z jeho pobytu v dětském domově. Knížka vyznívá dost drsně a sugestivně, ale možná právě proto od ní nelze odejít, dokud ji nedočtete. Tony je z děcáku zvyklý na to, že za něj každý všechno udělá, o nic se nemusí sám starat a vpodstatě žije jakoby v jiném světě. Díky sponzorům a obětavým „tetám“, které se snaží všemožně dětem vynahradit často velmi kruté zážitky z dětství, se můžou obklopovat drahými značkovými věcmi nebo jezdit na dovolené. Zároveň si ale díky tomu přestávají čehokoliv vážit, získávají naprosto zkreslený pojem o hodnotě peněz ale i života. Pokud činí dětem z dětských domovů skutečně takové potíže začlenit se do normální společnosti, je to velký sociální problém a autorce lze určitě přičíst k dobru, že se na něj pokusila upozornit.

Vojtěch Steklač – Dáda a spol.

Tak teď zas radši něco z veselejšího soudku :-)…Knížka Dáda a spol. vypráví příběh šestice neohrožených holek z pražských Holešovic, které se v náhlé vlně emancipace rozhodnou založit si své vlastní hokejové mužstvo…teda spíš družstvo :D…Celá kniha vlastně mapuje jejich počáteční impulzy a cestu od nápadu k jeho realizaci. Děvčata si nejprve musí najít trenéra, sponzora, sehrát první „přátelák“… Kniha svým laskavým humorem určitě pobaví i ty, kteří sportu vyloženě nefandí. Btw. Vojtěch Steklač je dalším z mých oblíbených příbramských rodáků 😉 …

Stanislav Rudolf – Metráček

No kdo by neznal nestárnoucího Metráčka, žejo :-)! Je asi zbytečné tady představovat příběh o „nemožně tlusté“ Jitce Pažoutové, která to nakonec všem natře ve vybíjené i vrhu koulí, a ze svého komplexu udělá přednost. Všichni jsme to četli a jestli ne, tak jsme to minimálně viděli v televizi. Kvalita Rudolfových knížek je značně kolísavá, ale Metráček díky svému humoru určitě patří k tomu lepšímu, co kdy napsal. A některým pasážím odkazujícím na minulý režim se dnes člověk musí vážně smát :D…

Správné prázdniny začínají pekelně nezdravým langošem s kečupem a oroseným půllitrem Svijan na přehradě 🙂 …a taky pořádnou porcí prázdninové literatury. To první už mám za sebou, hodnotnou četbu na dlouhé dva měsíce si budu muset teprve obstarat v knihovně (v komentářích přijímám tipy). Zatím ještě stále dočítám několik dětských knížek, které jsem si v zápalu studia (a přiznejme si i prokrastinace 😎 ) rozečetla ke kolokviu na fildě. Prvním z mých dočtených tipů je knížka od Ivy Procházkové Čas tajných přání. Myslím, že u nás není moc známá, ale v zahraničí získala mnoho ocenění – mimo jiné byla oceněna Německou cenou za literaturu pro děti a mládež 1989 a dostala se na Seznam nejlepších dětských knih za rok 1989 v USA. Protože autorka – dcera umlčeného spisovatele Jana Procházky – v 80. letech emigrovala, knížka u nás mohla poprvé vyjít až v roce 1992.

Hlavní hrdinkou příběhu je dvanáctiletá Kapka (otec – umělec, chápejte 8-)), která se s rodiči přistěhuje na Malou Stranu. Ve svém novém domově potkává spoustu přátel a zajímavých osobností a čtenář postupně zjištuje, že každý z nich hraje v příběhu jistou roli a v závěru knihy do sebe všechno začíná zapadat. Z Kapčina příběhu dýchá trocha tajemna, trocha minulého režimu vnímaného dětskýma očima, ale především autorčina láska k městu, ve kterém sama strávila své dětství. Právě sugestivně vykreslená mystická atmosféra staré Prahy totalitní doby je podle mě jedním z nejdůležitějších rysů této knížky a také důvodem, proč po ní může sáhnout i dospělý. Popravděřečeno, já si vlastně nemyslím, že je to tak úplně knížka pro děti :-). Už si bohužel nepamatuju, jak se mi líbila v dětství, ale tentokrát na mě působila poněkud melancholicky, což ještě umocnily pochmurné černobílé ilustrace. Dítě bude vnímat spíš Kapčiny radosti, starosti a hloubavé myšlenky provázející dospívání, dospělý si bude víc všímat filosofických pasáží stojících tak trochu mimo hlavní linii  příběhu. Tak či tak je Čas tajných přání nestárnoucím vyprávěním odehrávajícím se v jarem právě probuzené Praze. Vyprávěním, které má co nabídnout dětskému i dospělému čtenáři, a ke kterému se dá stále vracet.

Za poslední měsíc strávený nad stránkami obchodního práva se mi tu na blogu nakupilo restů až hanba, tak se je pokusím pomalu, ale jistě likvidovat, dokud mám povídavou a příští zkoušku v bezpečném nedohlednu :D…Někdy okolo zápočtového týdne jsem se začetla do Rosemary, o jejíž filmové podobě už bylo mnoho napsáno – nejen na mém blogu :D. Zpočátku jsem si s ní krátila vlekoucí se hodiny práva životního prostředí, ovšem když začalo jít do tuhého, rozhodla jsem se trávit tyto semináře s hospodářskou soutěží, načež jsem si nadávala, že jsem to takhle nedělala po celý semestr :D. Tudíž na Rosemary zbyly pouze cesty trolejí do školy a ze školy. Byly to napínavé cesty – nejen proto, že řidiči DPMB jezdí přes Úvoz jak prasata 😎 …

Nevím kde jsem to vzala, ale někdo mi dozajista říkal, že literární konec se neshoduje s tím, jak Rosemaryin příběh dopadne ve filmu. Na konci knížky mě tudíž docela zklamalo, že tomu tak nebylo. Dá se říct, že filmový konec je trochu otevřenější, ale skutečně jen trochu…I přesto jsem si užila zábavné a sugestivní počtení. O ději knížky se asi není potřeba více rozepisovat, film jej opravdu dokonale kopíruje. Spíš mě zaujaly ohlasy a asociace, které knížka vyvolala mezi mými spolužáky – nezávisle na sobě mi několik z nich totiž začalo vyprávět příběh o tom, jak Polanského manželka Sharon Tate byla v roce 1969, tedy pouhý rok po natočení filmu,  zavražděna v osmém měsíci těhotenství… Děsivé, že – co to mám za spolužáky :D??