Ladislav Fuks – Spalovač mrtvol

Můj první příspěvek v novém roce a hned tak morbidní téma…odpusťte, milí čtenáři :D! Má cesta k novele Spalovač mrtvol byla dlouhá a strastiplná, dlouho jsem ji totiž v knihovně nemohla ulovit (a navzdory katalogu začínám pochybovat, že ji tam skutečně vůbec mají :D)…Nedávno mi ale sama spadla do klína při vybírání vánočních dárků v Luxoru. Hned jsem přemýšlela, komu z mých blízkých by se tak mohla líbit – volba padla na bratra (černý humor jsem zdědila po něm :D), a tak jsem si ji alibisticky nesla k pokladně s dobrým pocitem, jak jsem zabila dvě mouchy jednou ranou :D…Po svátcích jsem se obklopila materiály do správního práva a potají si z bráchova pokoje přinesla Spalovače O:-)…a přečetla ho za jedno odpoledne. Je to totiž jedna z těch knížek, která se zkrátka nedá odložit, dokud ji nedočtete (já vím, že to říkám skoro o každé :D…). A pro milovníky klasického filmového zpracování je to prostě povinnost!

Jen tak pro připomenutí: hlavním hrdinou novely je zaměstnanec pražského krematoria – pan Karel Kopfrkingl. Země je na pokraji druhé světové války, tento podivín se však tváří, jako by se jej dění ve světě vůbec netýkalo. Sebe i svou rodinu se snaží obklopovat „krásnem“; sám je však poznamenaný dvaceti lety strávenými v krematoriu a ve čtenáři zanechává dojem, že krásno se v jeho podání mění ve zvrácenost. Ve své labilitě se Kopfrkingl stává lehce ovlivnitelným, čehož využívá jeho starý přítel Reinke vnucující mu nacistickou ideologii. Kopfrkingl v sobě objevuje „německou krev“ a s ní i odhodlání k hrůzným a násilným činům na svých přátelích i rodině…

Vzhledem k tomu, že jsem se se Spalovačem setkala už dříve v podobě jeho slavného filmového zpracování režiséra Juraje Herze, nebyla pro mě novela nijak šokující. Vlastně jsem si při ní často představovala právě scény z filmu, což jí v mých očích možná i trochu uškodilo. Stává se to velmi zřídka, ale musím říct, že v tomto případě pro mě suverénně vítězí filmová podoba nad literární předlohou. To ale rozhodně neznamená, že by Fuksova novela nestála za přečtení. Film i kniha se vhodně doplňují a pokud mi ve filmu něco uniklo, při čtení jsem si to konečně ujasnila, i naopak. Co mě trochu zklamalo – v knize není ona slavná věta s věnečkem a rakvičkou :D! Ale jinak se film celkem věrně drží Fuksovy předlohy.  Patří k mým nejoblíbenějším a snad se o něm taky brzo dočtete ve filmové rubrice ;-)…

Spalovač mrtvol je novela, která se dá uchopit několika způsoby. Bude se líbit těm, kteří rádi čtou smutné věci o válce, ale stejně tak i těm, kteří razí heslo, že černého humoru není nikdy dost, ehm 8)… To je možná jeden z hlavních důvodů, který činí toto Fuksovo dílo nesmrtelným…

Roald Dahl – Od A do Z (1/2)

Není to tak dávno, co se na mém blogu objevila první kraťounká zmínka o britském povídkáři Roaldu Dahlovi a jeho svazku dospěláckých pohádek s lehce nemravným obrázkem na obálce ;)…Pohádky se mi opravdu moc líbily a když jsem v Praze v Luxoru zahlédla dvě barevná vydání Dahlových nejlepších povídek, docela jsem po nich zatoužila…naštěstí jsem tehdy nakupovala vánoční dárky pro ostatní a nechala jsem si zajít chuť. Ježíšek však moje tajné přání vyslyšel a obě knížky jsem záhy našla v balíčku pod naší brněnskou vánoční chvojkou 🙂 (tímto bych chtěla Ježíškovi moc a moc poděkovat :*!) Už když jsem je vybalila z vánočního papíru a prolistovala je (taky tak zbožňujete vůni nových knížek :-)??), byla jsem tuze nadšená, ale to se vůbec nedá srovnat s nadšením, jaké mě popadlo, když jsem se dala do čtení! Roald Dahl je prostě mistrovský vypravěč a když se do jeho povídek jednou začtete, už nemůžete přestat. Tím pádem jsem si během několika málo dní vybudovala na jeho díle takovou závislost, že jsem si musela stanovit příděl povídek na den, abych vůbec stihla přes Vánoce i něco jiného, případně nezhltnula obě knížky na posezení :D…

Posléze jsem zjistila, že Dahlův styl mi tak trochu připomíná jiného mého povídkového oblíbence – Edgara Allana Poea, což je celkem příznačné, neboť právě jeho literárními oceněními byl Dahl třikrát za svůj život poctěn. Také lehce šokující či vyhrocené závěry Dahlových povídek  ve mně několikrát vzbudily asociaci s hororovými příběhy E.A. Poea. Nyní mi dovolte stručnou charakteristiku jednotlivých povídek, protože vybrat jen jednu nejlepší zkrátka není dost dobře možné :-)…

  • A nyní mě propusť v pokoji… – vzrušující příběh o tom, že touha po pomstě se může snadno obrátit proti vám…
  • Adámku náš, copak děláš? – i nepatrný kiks ve vaší výchově vás může poznamenat na celý život, zvlášť pokud jste kněz a uhání vás spousta žen :D..
  • Africký příběh – černá mamba je velmi, VELMI nebezpečné zvířátko…
  • Antikvář – příběh o prohnaném majiteli antikvariátu, který postavil svou kariéru na neštěstí druhých…
  • Azízův host – pro mě osobně jedna z nejlepších Dahlových povídek vůbec. Jejím hrdinou je strýček, který nenechá na pokoji žádnou sukni. Tento starý svůdník se při svém putování dostane až do Sinajské pouště a díky drobné nehodě je nucen přijmout pozvání zámožného Syřana. V jeho nádherném paláci číhají mnohá pokušení – především hostitelova krásná žena a jeho neméně půvabná mladinká dcera. Po žhavých nočních hrátkách však strýček Oswald navzdory svým letitým zkušenostem není schopen zjistit, se kterou z žen vlastně strávil noc. Ujišťuju vás, že závěr příběhu je skutečně hodně šokující, prozrazovat ho ale samozřejmě nebudu :D…
  • Člověk jako vy – hospodské setkání dvou mužů, kteří bojovali ve válce…
  • Čubka – opět velmi zdařilá povídka (začíná to vypadat, že nejlepší Dahlovy povídky jsou ty se sexuálním podtextem, ale mě z toho neobviňujte :D…), nejspíš také proto, že v ní opět figuruje nám již známý chlípník strýček Oswald ;). Tentokrát asistuje belgickému chemikovi Henrimu při jeho pokusu o vyvinutí afrodiziakální vůně. Henriho snaha se skutečně nemine účinkem…jak s ní ale nakonec naloží strýček Oswald 😉 ??
  • Edward přemožitel – když žena upřednostňuje kocoura před svým manželem, začne to muže brzy pěkně štvát 8-)…

  • Farářovo potěšení – všichni faráři holt nejsou zrovna ukázkovým příkladem mravnosti…opět se zde Dahlovi velmi vydařila pointa.
  • Hračka – poněkud smutný příběh s válečnou tematikou…
  • Chirurg – člověk by nevěřil, co všechno se dá objevit v lidském trávicím ústrojí 8-)…
  • Chutě – povídka pro všechny milovníky vína pojednávající o tom, co všechno se může přihodit, dáte -li v sázku ruku své dcery…
  • Jak se pan Botibol do sázky namočil – příběh, ve kterém se přesvědčíte, že snaha vyhrát za každou cenu se vždycky nevyplácí…
  • Jed – do poslední chvilky napínavé vyprávění, ve kterém se do postele pana Harryho vkrade nevítaný host…
  • Katina – opět jedna ze smutně laděných válečných povídek.
  • Krk – povídka o tom, jak to dopadá, když nevěrná panička strká hlavu tam, kam nemá :D…
  • Krysař – vyprávění s velmi, velmi nechutným závěrem. Upozornění: nečtěte s plným žaludkem!!! :X
  • Kůže – myslíte, že je dobrý nápad nosit na svém těle umělecké dílo…?
  • Láska má, holubička sivá – příběh o karetní vášni a záludnostech špehování…
  • Madam Rosetta – válečná povídka trochu jinak ;)…
  • Majordomus – aneb když je váš sluha vzdělanější než vy, může se to lehce obrátit proti vám…
  • Mateří kašička – poněkud bláznivá historka dvou zoufalých rodičů, kterým jejich miminko nechtělo papat :D…
  • Mistr světa – povídka o vychytralých pytlácích, kteří svůj čin zapomněli dotáhnout do konce. Uhádnout pointu už v půlce vyprávění tentokrát nedá moc práce :D…
  • Muž s deštníkem – báječná inspirace pro všechny, kteří nemají do čeho píchnout, když zrovna venku leje jako z konve :D…

Roald Dahl je těžce návyková záležitost. Doufala jsem, že mi vydrží přes celé svátky, ale prostě jsem to nezvládla a denní dávky postupně zvýšila ze 3 na 5 povídek O:)…A víte co? Už se děsně těším na zkouškové! V Brně na mě totiž v knihovničce čeká druhý díl ;-)!!!

Zlatá?šedesátá na Vítkově

Slíbovala jsem spoustu úžasných zážitků z Prahy, a tak sem jdu zase nějaký sepsat, než to všechno zapomenu. Druhý den mé návštěvy jsme si s Terkou stanovily jako lehce „vzdělávací“, neboť jsme ho celý zaplnily výstavami. Ta úplně první, na kterou jsme se toho dne vydaly, nesla název „Zlatá?šedesátá“ s podtitulem „Vzpomínky a realita“ a odehrávala se na Vítkově. Musely jsme se tudíž za poznáním vydrápat pěkně na kopec. Stálo to ovšem zato – a to jak výstava, tak nádherný výhled na Žižkov a Prahu vůbec. Sochu Jana Žižky jsme si však bohužel vyfotit nemohly, protože se zrovna opravuje :(.

Na Vítkově...
Na Vítkově...

Hned u kasy jsme zjistily, že na „Zlatá?šedesátá“ v kombinaci s „Beatlemánií“, kam jsme se ten den taky hodlaly vydat, jak již víte, dostaneme akční cenu. To nám ten den ale pěkně začínal :-)! Vstupenka platila také na stálou expozici, výstup na střechu (od toho jsme ale byly slečnou u pokladny odrazeny, protože kvůli sněhu to prý v tuto roční dobu není úplně bezpečné) a do mauzolea Klementa Gottwalda.

Jako první jsme se tedy vydaly na výstavu, kvůli které jsme sem původně přišly – také z toho důvodu, že jsme si neprozřetelně odložily kabáty do šatny a expozice Zlatá?šedesátá vypadala jediná jakž takž vytopeně :D…Výstava zachycuje období 60. let 20. století jako významné období českých dějin, kdy došlo v porovnání s 50. léty k uvolnění politické, společenské a kulturní atmosféry a je opravdu vtipně a zajímavě vytvořená. Nejvíc nás na ní ale asi stejně bavilo to, jak jsme postupně objevovaly, co z dobových „novinek“ máme ještě dodneška doma a dokonce to i funguje. Já například poznala náš starý domácí fén :D. Terka nakonec vypočítávání vzdala a pravila, že s takovou si může udělat doma vlastní expozici :D…

Krom pomůcek do domáctnosti výstava nabízela také pohled na dobovou módu, bižuterii a doplňky (plastovou kabelku bych klidně nosila ještě dnes, však móda se pořád vrací :D…), bytové zařízení, technické vymoženosti (kotoučový magnetofon bych mohla zapůjčit na Terčinu výstavu :D), sportovní náčiní nebo hračky. Mohly jsme se také podívat, co se tenkrát třeba prodávalo v sámošce nebo kolik si vydělávaly ženy v JZD :D…a také jsme se dočetly něco málo o žhavých spartakiádních nocích 8-)…

Vitana vařila za vás už v 60.letech :-)...
Vitana vařila za vás už v 60.letech :-)...

Když nás zlatá šedesátá dostatečně ukolébala, vrhly jsme se na zážitek poněkud temnějšího rázu…vypravily jsme se do Gottwaldova mauzolea… Vzhledem k tomu, že jsme byly v tu chvíli jedinými návštěvníky této části expozice, padla na nás poněkud tísnivá atmosféra. V podzemí ale kupodivu nic moc k vidění nebylo. Krom několika panelů o tom, jak se u nás komunisté dostali k moci, které se nám skutečně nechtělo číst, tu byla jen veliká vykachličkovaná místnost evokující ve mně atmosféru márnice z filmu Spalovač mrtvol 8-)…paní „průvodkyně“ nám však sdělila, že se jedná o místnost, ve které bylo tělo starouše Klementa chlazeno a uchováváno v přijatelném stavu. Poté nás upozornila na otvor ve stropě, kterým byl Klement ve „výstavní dny“ vytahován nahoru do síně…tedy až do roku 1962, kdy se přes všechny snahy začal rozpadat a už mu nebylo pomoci :D…

Nu, zážitek skutečně zajímavý, ale přecejen nám v téhle podivné kobce nebylo zrovna dvakrát do skoku, a tak jsme se záhy přemístily k poslední části stálé expozice nazvané „Křižovatky české a československé státnosti“. Expozice věnovaná mezníkům české a československé státnosti ukazuje přelomová období celého dvacátého století. Organizátoři výstavy vybrali několik důležitých mezníků: vznik státu v roce 1918, období Mnichova a vzniku protektorátu, obnovení Československa v roce 1945 a komunistický převrat o tři roky později, události roku 1968, pád komunismu a vznik samostatného Česka a Slovenska v roce 1992. Na čtení informačních panelů už nám nezbývalo dost sil, ale ve většině případů se stačilo jen dívat a člověk i tak odcházel s hlubokým zážitkem. Mně osobně nejvíc zaujal například originál Charty 77, skutečná Nobelova cena, kterou získal náš básník Jaroslav Seifert, poslední dopis Milady Horákové z vězení a obzlášť silným zážitkem byla vitrína věnovaná Janu Palachovi, ve které byly vystaveny věci, které měl u sebe ten den, kdy se upálil – index, tramvajenka, stravenky do menzy, učebnice ekonomie, občanský průkaz…

Jan Palach
Jan Palach

Byla bych na výstavě vydržela určitě ještě dýl, ale Terce už byla zima, takže jsme dnešní přísun poznání utnuly a vyrazily na šalinu. Venku pěkně přituhlo, a tak jsme byly vůbec rády, že jsme rády, a že jsme se cestou ještě stihly vyfotit u smějícího se tanku (viz. níže) :D…Na závěr snad jen malá apelace – rozhodně nebuďte líní šplhat za poznáním do kopce, Vítkov za tu námahu každopádně stojí :-)!!!

I tanky se umí smát :)...
I tanky se umí smát :)...

Beatlemánie!

Prožila jsem báječný víkend v Praze!!! Jeho událostmi vás zde na blogu budu pravděpodobně ještě nějaký čas krmit :-), nicméně jeden zážitek všechny ostatní suverénně zastiňuje a o něm bych vám chtěla povědět už dnes. V pátek jsme se s Terkou rozhodly navštívit již dlouho plánovanou velkolepou výstavu v Českém muzeu hudby, která vypráví příběh nejslavnější kapely všech dob a jejího vlivu na československou společnost 60. let. Ačkoliv naše znalosti o Beatles jsou za ty roky naší společné beatlemánie více než hluboké, tuhletu událost jsme si zkrátka nemohly nechat ujít…

Brouci a já
Brouci a já

Že jsme na správném místě nás ubezpečila hned na úvod cedule o tom, kterak Beatles měnili svět. Vždyť MY jsme mládež roku 2000, generace, která se do této čtyřčlenné kapely z Liverpoolu zbláznila téměř čtyřicet let poté, co propuklo okolo ní celosvětové šílenství, které předtím na poli hudebním nemělo obdoby. Derek Taylor se ve svém výroku rozhodně nespletl…

I přes naše rozsáhlé hudební poznatky jsme se na výstavě přecejen dočetly několik perliček. Kupříkladu to, že první elektrická kytara George Harrisona byla československé výroby :O (Věděli jste, že vůbec československo v té době vyrábělo elektrické kytary 😀 ???). Dalším vtipným exponátem bylo několik kýčovitých zahradních trpaslíků, o kterých jsem si zprvu pomyslela, že je tu asi pozapomněli od nějaké minulé výstavy. Na informační ceduli jsme se ale mohly dočíst, že se jedná o porcelánové výrobky ústecké továrny Ferdinanda Maresche a objevily se krom Georgova známého sólového trojalba All Things Must Pass také na obalu desky ze všech nejslavnější – Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band :-). To jsme ale světoví, co :D!

Můj nový pokojíček :)
Můj nový pokojíček 🙂

Výstava byla plná skutečných sběratelských skvostů – plakátů, časopisů (Bravíčko s Paulem McCartneym na titulce :D), fotek, desek, novinových článků i „Beatles – deníčků“, které si zamlada psala generace našich rodičů :D. Mimo těchto pokladů zde ale bylo možné narazit také na dva opravdu speciální exponáty – originální voskové figuríny z Musea Madame Tussaud z roku 1964 nebo banjolele, které vlastnil (a držel v rukou) sám George Harrison :-)!!! To už je opravdu něco, co stojí za vidění ;)…A vlastnoruční podpis Paula McCartneyho – no neměli byste na mém místě taky druhé Vánoce 😀 ??

Brouci z vosku
Brouci z vosku
Georgovo banjolele
Georgovo banjolele

Krom strhujícího příběhu nejslavnější skupiny všech dob výstava nabízí také seznámení s životem mládeže v tehdejším Československu, kulturními fenomény 60. let nebo s počátky českého bigbítu. Poslední část výstavy se věnovala především sólové tvorbě jednotlivých členů kapely a vyústila u veliké atrapy Lennonovy zdi z pražské Kampy. Poté, co jsme na zdi zanechaly své stopy :-), ještě jsme se honem běžely vyfotit se Žlutou ponorkou, a to už jsme stály na samém konci Beatlemánie…

Můžu vám říct, že „tolik Beatles“ jsem pohromadě snad ještě nikdy neviděla…a že to byl skutečně ráj na zemi o:-)…Jeden panel na výstavě celkem trefně prohlašoval, že Beatles jsou jako nevyléčitelný virus. A asi to tak vážně bude. Po téměř deseti letech docházím k závěru, že Beatles jsou láska a vášeň, která člověka nikdy neopustí…A pravděpodobně ani nikdy neopustí tento svět :-)…

Tak co tam napíšeme :)?
Tak co tam napíšeme :)?

John…

Dnes je to přesně 30 let, co Mark Chapman zastřelil jednu z mých největších lásek, s kterou budu za pár měsíců slavit neuvěřitelné desetiletí společného  hudebního soužití :-). Za ty roky jsem naposlouchala všechno, co bylo možné naposlouchat, a přečetla kdejakou biografii, co mi přišla pod ruku. Nasbírala povážlivé množství novinových článků a fotek. Letos navíc má stará vášeň získala nový rozměr, když se mi poštěstilo zavítat na místa, která mají pro fanoušky Beatles nepopsatelnou mystiku. Věřím, že new yorská Strawberry Fields, brána před Dakotou, ale i pražská Kampa jsou v tuto chvíli plné svíček od Johnových fanoušků. Zapalte mu také jednu. A připomeňte si jedno z jeho nejúžasnějších poselství – třeba v tomto songu

Příliš čistý sníh

Dnes přináším opět trochu Skácela, tentokrát z melancholičtějšího soudku…Vzhledem k momentální sněhové nadílce je to však příspěvek celkem akutální…

Příliš čistý sníh

Vždycky když padne první sníh,
mráz zamkne tůně na tři zámky,
zahodí klíče do studánky
sekerou třikrát rubané,

bývá mi smutno jako nikdy.
Jako by vítr s duše svál
poslední lísteček prudce bílý
a všechno čisté polím dal.

A zaplakal bych plný studu.
Čistota jasná na polích.
To tiché nebe…Jednou budu…
Umřeme všichni pro ten sníh.


Píseň o nejbližší vině

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Philadelphia

Tak tu zase máme 1.prosinec a krom toho, že se nám nezadržitelně blíží Vánoce (podpořené dnes pořádnou náloží sněhu :D), je toto datum už nějaký čas spojováno také se dnem celosvětového boje proti AIDS. Při této příležitosti jsem se rozhodla přispět do filmové rubriky jedním ze svých nejoblíbenějších filmů. K Philadelphii mám hrozně zvláštní vztah…když jsem ji viděla poprvé, byla jsem naposto nadšená…a zároveň přesvědčená, že tenhle film už nikdy nechci vidět. Od té doby už jsem ji ale shlédla snad stokrát. Naposledy tenhle víkend. A jsem si jistá, že se na ni za nějaký čas budu chtít podívat zas :-)…

Děj snad není ani třeba nějak sáhodlouze představovat – Andrew Beckett je mladý vynikající právník. Při výkonu své práce se snaží utajit druhou stránku svého života – tedy to, že je  homosexuál nakažený virem HIV. Jednoho dne je však ze soukromé právnické firmy propuštěn, údajně pro pracovní neschopnost. Pravda je ale někde jinde…za vykonstruovanou záminkou k propuštění se skrývají předsudky, odpor a strach jeho zaměstnavatelů. Andy ví, že už mu nezbývá mnoho času, ale přesto se chce pustit do soudního procesu, který se má stát jeho posledním vyhraným bojem. Právního zástupce překvapivě nachází ve svém kolegovi Joe Millerovi. I Joe je zpočátku plný předsudků a nenávisti vůči homosexuálům a má panickou hrůzu z AIDS. A snad právě pro svůj odpor nakonec kauzu přijímá, přesvědčen o tom, že ve městě, kde byla vyhlášena americká ústava zaručující rovnost všech, nelze tento boj vzdát. Před očima diváků se rozjíždí neuvěřitelný proces o tom, kolik podob může mít diskriminace…

Tom Hanks je jeden z mých nejoblíbenějších herců a rozhodně mu nebudu nikterak nadržovat, když prohlásím, že v roli Andyho Becketta předvedl naprosto mimořádný výkon, možná i svůj životní…Taky si za něj tenkrát právem odnesl sošku Oscara.

Potřebujete ještě nějaké důvody, proč tenhle film vidět ? Tak dobře :-)…sice vůbec nechápu, koho mohlo napadnout obsadit mladého charismatického svůdníka Antonio Banderase do role homosexuála, ale nikdo nepopře, že se tohoto úkolu zhostil skutečně s grácií. Já mu to snad i věřila :D…A koho ani Antonio nenaláká, toho snad přesvědčí úžasná hudba podbarvující celý film. Z úvodního songu Bruce Springsteena (rovněž oceněného Oscarem) se stal hit, ale to jistě všichni dobře víme :-). A režie se ujmul Jonathan Demme, tvůrce Mlčení jehňátek, tak :-). Abych to tedy shrnula – Philadelphia je špičkové soudní drama plné mimořádných hereckých výkonů, a přestože v dnešní době už není AIDS ani homosexualita tabu,  nikdo nemůže popřít, že tento film neztratil nic na své aktuálnosti, a rozhodně stojí za víc než jedno shlédnutí…

Roald Dahl – Princezna a pytlák

Dnes bych ráda přispěla alespoň krátkou glosou o knížce, která mi během včerejška zpříjemnila cestování vlakem i posezení v útulné rožnovské čajovně :-)…Roald Dahl je v literárních vodách znám především jako uznávaný mistr povídek a dětských příběhů, je např. autorem knížky Karlík a továrna na čokoládu. Tenký svazek jménem Princezna a pytlák může svým názvem navodit rovněž pohádkový dojem a vlastně to není zcela mylná představa…dva příběhy, které Dahl čtenářům v této knížce vypráví, zní skutečně na první pohled jako pohádka, neboť se odehrávají v království a figurují v nich princezny – předčítat je svým dětem bych vám ovšem asi nedoporučila :D…Námětem obou kratinkých povídek je užívání a zneužívání moci, ať už v politické či sexuální rovině (že to bude „nějaký porno“ mě Péťa upozorňoval už ve vlaku s poukazem na poněkud nemravný symbol na obálce…kterého jsem si já popravdě předtím vůbec nevšimla :D). Nakonec ale musím říct, že si kniha po celou dobu udržela jakýsi dětsky naivní nádech, možná i proto, že v každém z nás po celý život dřímá kus dítěte a hlavně touha po dobrých koncích…Krom toho, že jsou obě povídky velmi zábavně a čtivě napsané, přinášejí i překvapivá rozuzlení. Své první střetnutí s Roaldem Dahlem tak hodnotím velmi kladně a v brzké době si od něj zase něco ráda přečtu.

Mezinárodní výlet do Obřan

Už dlouho se tu na blogu neobjevil žádný příspěvek do rubriky „Toulky“, přitom se teď toulám víc než dost, jen to nějak nestíhám zaznamenávat :-)…Krom toho se také poslední dobou snažím oprašovat znalosti angličtiny utužováním přátelství s několika studenty, kteří byli natolik odvážní, že vyrazili do České republiky na Erasmus :-). Po několika vařících sessions, kde jsme se lépe poznali, jsme se s Péťou rozhodli uspořádat pro ně víkendový výlet, abychom jim ukázali i méně známá brněnská zákoutí. Organizací jsem byla tentokrát pověřena já, a tak jsem si dala záležet, abych se blýskla 😀 !

Pátrání po kešce...vypadáme jak Správná pětka, co :D
Pátrání po kešce...vypadáme jak Správná pětka, co 😀

Nakonec jsem zvolila poměrně nenáročnou výpravu na zříceninu Obřanského hradu a Hádeckou planinku, Péťa naplánoval kešky a mohlo se vyrazit. Jednoho sobotního dopoledne jsme se tedy všichni šťastně potkali u hlaváku a vydali se vstříc dobrodružství :-). Výletu se krom nás dvou účastnili také Žánek, Péťa Krásný a naše erasmácké kamarádky Phyllis, Julia a Mandy. Ty jsme během čekání na Péťu naučily česky pozdrav „AHOJ KRÁSNY KLUK“, takže hned z kraje bylo o zábavu postaráno :D…

Nejprve jsme se museli přemístit šalinou až do Obřan na konečnou. Tam jsme si ještě v civilizaci odlovili jednu kešku u jakési bývalé fabriky a pak se vydali po břehu Svitavy vzhůru do přírody. První naší zajímavější zastávkou byla keška skrytá v…no, nemůžu samozřejmě prozrazovat, kde byla skrytá, ale fotky asi hovoří za vše :D…

Úspěšný lovec :)
Úspěšný lovec 🙂

Na takovéto tajuplné místo se odvážili skutečně jen ti nejsilnější lovci – Žánek s Péťou. My ostatní jsme na ně čekali venku, kde jsme se úspěšně zabavili pořizováním fotek (viz.výše) a vtipkováním na téma, jestli kluky ještě někdy uvidíme :-). Naštěstí všechno dobře dopadlo, kluci vylezli živí a zdraví, takže jsme Péťovi vytřepali imaginární brouky z dredů a mohlo se pokračovat dál. Následující keška nás zavedla k železniční trati. Dala nám docela zabrat, Julia se však ukázala jako přirozený talent na geocaching a nakonec ji objevila! Poté jsme se vydrápali na kopec nad tratí, kde jsme si vychutnali nádherný výhled a mohli se podívat, co nás ještě čeká. Malebné panorama Péťu inspiroval k recitaci připravené básně od S.K. Neumanna, kterému tato místa také kdysi sloužila jako studna inspirace při jeho tvorbě…

Po této poetické vložce jsme se vrátili dolů na asfaltku a pokračovali po ní, až dokud nás nedovedla na rozcestí. Před náročným výstupem k hradu jsme se rozhodli na chvíli usadit a posilnit se svačinkami a záhy jsme se vydali po modré strmou cestou vzhůru ke zřícenině Obřanského hradu. Z hradu toho moc nezbylo, stejně tak v historických pramenech údajně nejsou k nalezení významější informace, nicméně o tomto místě hodně napověděl archeologický průzkum. Hrad vznikl někdy okolo roku 1278, s tím že za jeho zakladatele je považován Gerhard z Obřan, který z hradu podnikal loupeživé útoky.

Společné foto na zřícenině Obřanského hradu
Společné foto na zřícenině Obřanského hradu

Hromady napadaného javorového listí jsme využili k podzimním radovánkám a poté, co jsme se dostatečně vyřádili tím, že jsme po sobě listí házeli případně se do něj navzájem zahrabávali :D, vydali jsme se odlovit další keš. Opět ji vypátrala úspěšná Julia. Mezitím jsme ale poněkud zapomněli na čas, a protože jsme byli sotva v polovině cesty, rozhodli jsme se zrychlit tempo, aby nás nezastihla v lese tma. Cesta od hradu nás dovedla až k vyhlídce Šumbera, která je součástí přírodní rezervace Hádecká planinka. Právě na této vyhlídce před časem sedával S.K. Neumann, který obdivoval zdejší výhled. Vápencový sráz, v nadmořské výšce 435 m.n.m. skýtal krásný výhled na údolí Svitavy a na obrysy Chřibů a Bílých Karpat. Dnes již stromy výhled zaclonily. Na místě alespoň stojí památník slavného básníka na němž stojí úryvek z jeho Knihy lesů, vod a strání, který nám Péťa ten den recitoval:

Na skalkách dnes vítr poskakoval
po bělošedivých balvanech
jarního rusáka březen koval
na Šumbeře nebo na Hádech…

To už jsme se ale pomalu blížili ke zlatému hřebu našeho výletu. Doufala jsem, že se nám podaří k němu dorazit ještě před západem slunce, protože Hády skýtají vůbec ten nejkrásnější pohled na Brno, jaký znám. Před pátou hodinou jsme míjeli vysílač a to už bylo jisté, že si nádherný výhled užijeme v romantických kulisách zapadajícího slunce. Holky byly nadšené a já znovu s nima. Dívat se na podvečerní Brno z výšky je nepopsatelné…

No a zazvonil nám zvonec…:-) Při zpáteční cestě kolem hospody nás napadlo, že si za takovou túru zasloužíme nějakou odměnu, a tak jsme se rozhodli, že se stavíme na jedno. Na naši exotickou výpravu však místní štamgasti koukali nějak podivně, takže skutečně u jednoho i zůstalo…Ukázalo se však, že žízeň je převlečený hlad 😀 a když nás Žánek nalákal na akční žebra v hospodě u Svoboďáku, neváhali jsme ani minutu. Abychom si cestu zpříjemnili, naučili jsme holky užitečnou frázi „NAŽEREM SE“ 😀 a pak už se nám jen sbíhaly sliny. Aby se sbíhaly i vám, neodpustím si dokumentární foto :D…

"Nažerem se :D !"
"Nažerem se 😀 !"

Výlet se skutečně vydařil do posledního puntíka a tato skvostná tečka na závěr je toho myslím jasným důkazem :-). O týden později jsme se rozhodli pro velký úspěch uspořádat pro erasmáky další zajímavý výlet, o tom ale zase někdy příště :-)…

Joyce Carol Oatesová – Znásilnění

„U soudu má každý příběh dvě verze,“ prohlašoval Kirkpatrick. „Tu, která vyhraje, a tu druhou.“

Dá se říct, že tato cynická věta ve stručnosti vystihuje hlavní motiv milostné novely americké autorky J.C. Oatesové. Po přečtení Znásilnění budete muset dát právnické bestii Kirkpatrickovi za pravdu, ať už je jeho tvrzení jakkoliv zdrcující…Musím zdůraznit, že knížku jsem si nevybrala záměrně kvůli tématu (zaujala mě svou recenzí v tisku a v knihovně pak příjemnou velikostí do kabelky :D), ačkoliv se mi teď hodí i proto, že se tento semestr na kriminologii hodně zaměřuji. Tím spíš mě překvapila právnickou zápletkou a především detailním pohledem do psychologie obětí trestného činu.

Autorka před námi rozehrává drama dvou žen – matky a její 12tileté dcery, které se staly oběťmi násilného trestného činu. Poté, co brutální akt přežijí, musí se vyrovnávat nejen s následným traumatem, ale především s omezeností a předsudky obyvatel malého města, v němž žijí. Po návratu do každodenního života se setkávají s nepochopením a pohrdáním ze strany omezené společnosti. Hlavní hrdinka Teena musí projít tím, čím procházejí všechny oběti znásilnění: počáteční šok je vystřídán sebeobviňováním, ještě přiživovaným pomluvami, drby a otevřenou nenávistí. Příběh je prokládán zajímavými prostřihy z vyšetřování a scénami ze soudní síně.  Právě tyto zdánlivé odbočky mě zaujaly z pohledu právníka nejvíc a vyděsilo mě, jak je možné i ze zcela jasného a logického případu v rukou zkušeného právníka vytvořit frašku podepřenou zcestnými argumenty. Jak je vůbec možné poskytnout v tomto případě prostor pochybnostem a obrátit vinu na oběť…? I o tom je právo :-), ačkoliv si troufám tvrdit, že v této novele hraje tu zásadní roli cosi jiného…

Ačkoliv se to tak na první pohled může zdát, novela Znásilnění nakonec nevyznívá tak docela bezútěšně. Autorka nám v závěru schovívavě ponechává alespoň kousíček naděje v podobě místního policisty Dromoora, veterána z války v Perském zálivu, v kterém najdou obě oběti znásilnění největšího zastánce. Navzdory očekávání se tento konzervativní člověk jako jeden z mála dokáže vžít do prožitků Teeny a její dcery a svým způsobem i vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Interpretovat tak silný příběh, jaký Znásilnění čtenářům předkládá, je opravdu těžké. Kniha nabízí velmi nevšední rekonstrukci jednoho z nejhorších trestných činů, jakého je vůbec možné se na ženě dopustit…Znásilnění je jednou z těch novel, od kterých se jednoduše nedá odejít, dokud se nedozvíte, jak to dopadlo. To je snad dostačující recenze. Čtěte!