Původně jsem tento kreativní výtvor, který si u mě „objednal“ můj muž :D, ani nechtěla moc uveřejňovat, protože se mi nepovedl tak, jak jsem si přála. Svůj účel nicméně plní, obzvlášť teď v zimě, kdy technické věcičky rády zamrzají 😀 – taky jsem na jeho výrobu použila jeden ze svých nejteplejších a nejnenáviděnějších svetříků (teplé věci prostě obvykle nebývají slušivé, nezlobte se na mě :D…)!
Výroba nebyla nikterak složitá, stačí jen trocha trpělivosti, kterou já sice nemám, ale nakonec jsem se překonala :D! Křížkový vzorek androida jsem si sama nakreslila podle obrázku z internetu, a pak už to bylo lehké. Propříště bych ale jako podkladovou látku pro vyšívání možná zvolila nějaký tužší materiál. Pokud se rozhodnete vyrobit si takovouto šikovnou ponožku na mobil, vězte, že to není nijak obtížné. Milovníci vyšívání jistě příjdou na spoustu jiných stylových vzorů, kterými se dá ponožka vyzdobit, a ikdyž se to třeba tak úplně esteticky nepovede, mobil budete mít každopádně v teple :-). Ale jestli máte Nokii jako já, tak se na to vykašlete – ta přežije všechno, i pád do sněhu :D…
V průběhu několika posledních dnů mi finišovalo zkouškové, a proto na blogování ani jiné zábavné aktivity nebylo moc času ani síly. Jen co jsem se ale vypotácela z kanceláře doktora V. se známkou z poslední zkoušky, bylo mi jasné, že to budu muset ve dnech budoucích napravit a pořádně ty zkouškové stresy spláchnout – ve čtvrtek čajem a pátečního večera i něčím ostřejším ;). Na pátek jsme si totiž s holkama naplánovaly návštěvu koncertu kapely Segment v Holešově. Bohužel jsem nějak nestihla sepsat obsáhlejší report o finále soutěže Skutečná liga, které jsme s Terkou navštívily během mé předvánoční návštěvy v Praze, ale z Terezčina BlogHýsku už jistě všichni dobře víte, že kapela Segment tuto soutěž vyhrála :-)! Další z finalistů – šumperskou kapelu Koblížci – si Segmenti pozvali jako hosty na svůj holešovský koncert, a tak jsme během večera mohli slyšet prakticky to nej z pražského finále- alespoň dle mého vkusu :-). O hudbu tento večer ale přecejen až tak moc nešlo…mnohem lepší bylo to, že jsme mohly vrátit ty báječné časy, kdy nám s holkama bylo -náct a společně jsme obrážely koncerty i mohem pochybnější akce :D. Proto jsem se na páteční večer těšila jako na správnou dámskou jízdu a příjemnou retro akci. Jak se však záhy ukázalo, čistě „dámská“ jízda se nekonala :D, neboť naši trojici doplnil Terčin bratránek Kuba. O jeho přítomnosti jsme dopředu věděly, co nám však Terka zatajila byl fakt, že Kuba je Slovák – což bylo věru příjemné zjištění, neboť večer tím získal lehce mezinárodní charakter 😀 a jelikož máme s Pavčou z mně neznámých důvodů odjakživa pro Slováky slabost (Lolo z Maxihry, slovenský Beatles-revival The Backwards :D…), přijaly jsme mezi sebe Terčinu fešnou rodinku s nadšením :D.
Segment - hvězdy večera
Koncert se měl konat v prostorách hudebního klubu umístěného přímo ve sklepení holešovského zámku. Z pozvánky na Facebooku jsme nabyly dojmu, že v New Drive Clubu budeme za nejstarší fosílie, takže jsem hned u vchodu nasadila výraz „je mi šestnáct“, což skutečně zabralo, a spolu s Pavčou jsem musela sekuriťákům předložit občanský průkaz. Když přejeli očima naše data narození, ochotně nám nasadili zelené náramky, takže už jsme měly jisté, že nám na báru nalejí pivo :D…jinak se to ale popravdě v klubu hemžilo spíše náramky růžovými, které byly určené „emo-dětem“, jak jsem pro sebe vduchu překřtila holešovskou omladinu.
Prostory klubu se mi každopádně moc líbily a jako největší plus hodnotím fakt, že se jednalo o klub nekuřácký, což člověk ráno poté skutečně ocení. Přestože jsme vyráželi s menším zpožděním, Koblížci na sebe dávali čekat. Sotva začali hrát, děcka se nadšeně začala hrnout pod pódium, ale my „starci“ jsme zůstali sedět s pivkama u stolu a věnovali se hodnocení klubového interiéru i jeho osazenstva 8-). Přítomnost tolika „dětí“ mě popravdě docela překvapila a řadu z nich bych šmahem poslala domů koukat na Večerníček. Snad jediným pozitivem z toho plynoucím bylo to, že jsem alespoň zjistila, co teď mezi mládeží nejvíc frčí 😀 – snad polovina děcek na sobě měla kostkované košile :D. Další věcí, kterou jsem byla fascinovaná, byly účesy několika emařů – u jednoho kluka jsem měla fakt tendenci zastavit ho a zeptat se, co to sakra používá za gel na vlasy, protože bych chtěla, aby mi vlasy taky tak skvěle držely :D. Ke konci večera Kuba ono tajemství stojatých vlasů rozkryl svou vtipnou a nemravnou glosou, kterou zde radši nebudu reprodukovat :D, a pak už mě přešla chuť jít se zeptat :D.
Koblížci...ty vlasy nepobírám 😀
Koncert Koblížků jsme tedy víceméně v poklidu proseděli u prvního pivka a ke konci jejich vystoupení se vmísili do davu emo-dětí, které už byly pěkně rozjeté. Delší pauzu, v průběhu které se k výstupu chystali Segmenti, jsme pak využili k zakoupení dalšího alkoholu, bez kterého se aklimatizování v klubu zdálo naprosto nemožným :D. Zde je to pravé místo vyseknout Terce poklonu za to, že se obětovala a jakožto řidič s námi přežila celý koncert na Birrelu :-)! Alkoholová hladinka přišla vhod hlavně ve chvíli, kdy se před náma začaly dvě emo-děti docela odvážně muchlovat až samou vášní spadly na zem :D…o tom, že měl celý New Drive Club přehled o tom, jaké dotyčná slečna nosí spodní prádlo, ani nemluvím 8-)…Nevěděla jsem, jestli se smát nebo pohoršovat – zkrátka Sodoma Gomora :D! Pavča v průběhu večera narazila na nějakého kamaráda z MORu, který do ní nalil trochu rumu, takže se prodrala s pařící hladinkou až do předních řad, aby si Segmenty užila z první ruky. My ostatní jsme zůstali spíš vzadu, a protože jsem v záchvatu nerozvážnosti předtím slíbila Kubovi, že si s ním dám nějakou baňku, a moje oblíbená „So what“ už dohrála, usoudila jsem, že je nejvyšší čas splnit svůj slib. Rozhodla jsem se dát druhou šanci Fernetovi, který mě loni na jaře po mnoha letech věrnosti osudově zradil, a od té doby jsem mu nemohla přijít na jméno. Moc jsem se s ním tentokrát nepárala a rychle ho exla, takže od této chvíle už ode mě nečekejte žádné hodnocení hudební stránky večera :D. Ne že by mě snad ten panák tak položil, ale zkrátka jsme se s Kubou odebrali k šatně, což bylo asi jediné místo klubu, kde se dalo v poklidu hovořit, aniž by byl člověk nucen vyřvat si hlasivky, a zbytek koncertu tam bezostyšně proplkali, povětšinou o našem brněnském studentském životě. Každopádně co tak ke mně dolehlo z hlavního sálu, hráli Segmenti vpodstatě to samé, co jsem slyšela na pražském finále v Hard Rock Café, tak snad jsem o nic nepřišla – hoši, odpusťte :-). Občas se u nás mihla Pavča a nakonec za náma přila i Terka, ale to už bylo po koncertě a mohli jsme se vrátit zpět do sálu k našemu stolu. Po koncertě se klub dost vylidnil a i nás zůstavší obsluha záhy začala vyhazovat. Sotva jsme si tedy objednali poslední pití a dali chvilku řeč s Jerrym, který si za náma po koncertě přišel sednout a Pavča mu mezitím masírovala namožené svalstvo :D, už jsme se museli pakovat.
Cesta domů byla jistě velice veselá, ale už si z ní moc nepamatuju, protože jsem ji tak nějak unaveně proklimbala na zadním sedadle :-). Navíc mi během večera už začaly odcházet hlasivky, tak jsem je nechtěla víc namáhat. I tak jsem se ráno probudila se svým starým známým sexy chraplákem :D…No a jinak samozřejmě akci hodnotím jedenácti hvězdičkama z deseti. Protože mi na ní došlo, jak strašně moc se mi po našich společných holčičích akcích stýská :-)!
P.S. Fotky jsem sprostě ukradla emo-dětem z fejsbuku a ze stránek Segmentu :-)…
Zkouškové je ideálním obdobím pro intelektuálně povznášející zábavu stejně jako pro prokrastinaci. Přes den dávám přednost tomu prvému a večer se za odměnu věnuju méně povznášejícím, ovšem o to příjemnějším aktivitám. A protože moje staré dobré IBM, které mi věrně slouží již od počátku mé vysokoškolské kariéry, se nedávno vrátilo z rekonvalescence (je čerstvě přeinstalované a šlape lépe než předtím), přímo vybízí ke sledování nějakého dobrého bijáku…Pro ty, kteří se chtějí inspirovat, nebo už mají dokonce po zkouškách, přináším pár filmových tipů ;)…
Pád do tmy (The Descent) Začnu svým oblíbeným žánrem, kterým je, jak jistě všichni víte, horor O:-)…Protože je jasné, že ne každý patří mezi příznivce tohoto typu filmů, chtěla bych se zaměřit na to, proč si myslím, že by zrovna tento snímek stál za shlédnutí, ikdyž třeba hororům dvakrát neholdujete. Navnadit by vás mohlo už poměrně vysoké hodnocení na ČSFD – 73% je úspěch, o kterém si většina podobně laděných snímků může nechat jen zdát. Co rozhodně stojí za zmínku je vhodně zvolené prostředí – děj filmu se odehrává v poněkud stísněných kulisách jeskyně, což i v silnějších jedincích může vyvolat při některých scénách docela klaustrofobické pocity. Celková atmosféra filmu je ponurá a temná, jak to má u správného hororu být O:-)!
Abych alespoň stručně nastínila děj, hrdinkami filmu je šestice neohrožených kamarádek, která se vydává na dobrodružnou výpravu do dosud neprobádané jeskyně. Jak už to tak ale bývá, jediná cesta, která vede ven, se za nimy zasype a holčičí parta zůstane uvězněná v podzemí…už to by samo o sobě stačilo na slušně napínavou podívanou. Situace se však ještě víc vyhrocuje, když holky zjistí, že v jeskyni nejsou tak docela samy… Co bych filmu rozhodně vytkla, je určitě nelogičnost v několika scénách – jsou věci, které prostě nezbaští ani ten nejvíc ignorantský divák – už to, že se šest křehkých dívek hecne do takhle dobrodružného podniku mi příjde samo o sobě dost mimo, nemluvě o tom, že jedna z nich tam celou dobu otužile pobíhá jen v tílku :D…Na druhou stranu musím do nebes vychválit lekací scény, ty jsou opravdu skvěle načasované a plní svůj účel (tímto bych se chtěla omluvit našim sousedům za ten výkřik v jednu ráno :D…) Konflikt mezi hlavními hrdinkami je sice dost předvídatelný, ale pokud si celou dobu říkáte, že to musí vyústit v nějaké typické hororové klišé, originální konec vás možná dost zaskočí…;-)
Kajínek Druhý snímek asi není třeba moc sáhodlouze představovat – je jím poměrně nový thriller inspirovaný nejslavnějším českým kriminálníkem od dob Babinského 😎 – Jiřím Kajínkem. Upřímně řečeno si myslím, že tím, co tento film dělá zajímavým, je především námět. Žánrově to rozhodně není můj šálek čaje a kdyby byl natočený někde jinde než v Čechách, asi bych se na něj vůbec neměla chuť podívat. Protože se celá kauza propírala v médiích v době, kdy jsem v oblasti justice ještě neměla sebemenší ambice :D, mohla jsem se na celý případ dívat jako nezávislý a ničím neovlivněný pozorovatel a jen vduchu hádat, nakolik se celý film drží pravdy a kde už začíná fikce…to ale pravděpodobně neví ani sami filmaři, protože v Kajínkově kauze je takové množství otazníků, že by se o tom dalo natočit ještě několik celovečerních filmů 8-)…Hned na úvod mě docela vylekali hlavní partneři filmu – Blesk a televize Nova – výsledný dojem ale nakonec nebyl tak zlý, jak by člověk po této předehře očekával. Na Kajínka bych se rozhodně doporučila podívat už pro zajímavost, sama za sebe si ale myslím, že tak výborný materiál měl potenciál pro to, aby s ním bylo naloženo líp…
Alenka v říši divů Na Burtonovu Alenku jsem byla opravdu zvědavá. A musím říct, že zklamaná jsem nebyla – ačkoliv jsem si „svou“ Říši divů představovala úplně jinak, ale za to Tim Burton samozřejmě nemůže :D. Bohužel mému hodnocení na ČSFD trochu ubral fakt, že jsme sledovali ne příliš kvalitní záznam z kina (kdyby ale občas přes obrazovku nepřešli nějací lidi, pomalu by si toho člověk ani nevšimnul :D, děj vás skutečně vtáhne). Každopádně na některých scénách bylo prostě poznat, že byly točené pro 3D a diváci si z kina určitě odnášeli báječný zážitek, takže nezbývá než jim závidět. O co jsme ale ochuzeni nebyli, to byly skvělé herecké výkony, obzvlášť scény se Srdcovou královnou v podání Heleny Bonham Carter jsem si vyloženě užívala a hlavně kvůli ní uvažuju, že bych své tříhvězdičkové hodnocení ještě zvýšila. Co je také rozhodně potřeba vychválit jsou masky, výtvarné zpracování a vůbec celkové ztvárnění postav. Alenka, kterou tvůrci vybrali, byla přirozená, půvabná, emotivní. Kočka Šklíba k popukání (někoho mi hrozně připomínala :D). Trošku mě zklamal jen Johny Depp se svým Kloboučníkem, který mě nebavil ani zdaleka tak, jak u většiny jeho postav bývám zvyklá :D. Můj celkový dojem z filmu tedy není tak úplně dokonalý, jak bych si přála. Alenka v říši divů byla ale i přesto krásnou podívanou a pokud se vám trefí do vkusu, určitě nebudete Burtonovou verzí zklamaní.
„…člověk cítí, že nemusil tak zestárnout, kdyby si byl nezapomněl hrát…“
Mám studijní krizi. Dosud mě v letošním zimním zkouškovém každé ráno věrně doprovázel, probouzel a rozesmíval sluha Saturnin, ale dnes jsem ho dočetla, a tak má rána budou opět šedivá :(…Vzpomínám si, že když jsem se do Saturnina pustila poprvé (bylo to někdy v prváku v buse cestou do Brna), měla jsem co dělat, abych se při čtení nesmála na celé kolo a ostatní spolucestující mě nepokládali za blázna. Saturnin je láska na první počtení a kdo ho nikdy nečetl, jen těžko může uvěřit tomu, že existuje knížka, která je tak vlídná, že vám dovolí zapomenout na všechny nesnáze života a vykouzlí vám dobrou náladu.Takových literárních pokladů je třeba si cenit :-)…
Hlavním hrdinou satirického příběhu je mladý muž, který na inzerát sežene poněkud svérázného, nicméně velmi zábavného sluhu jménem Saturnin. Ten začne svému pánovi brzy obracet život vzhůru nohama a naplňovat jej dobrodružstvím. Krom toho, že iniciuje stěhování z pohodlného bytu na loď na Vltavě, doprovází svého pána i na rodinné dovolené u jeho bohatého dědečka a všem návštěvníkům dědečkovy vily se postará o příjemné zpestření i poněkud horké chvilky :D…
Saturnin je humoristickým fenoménem, který si svou slovní komikou získal už několik generací čtenářů a stal se Jirotkovou nepřekonanou prvotinou. Pro udržení dobré nálady doporučuji mít v knihovně nebo na nočním stolku vždy po ruce jeden exponát :D…
Nedávejte mi ve zkouškovém do rukou knížky, prosím :D…pokud se teda nejedná o učebnici práva Evropské unie 😎 – a asi jistě tušíte, že o té tento článek nebude…:D Před týdnem jsme si konečně se Zdenčou zase udělaly náš tradiční vinný dýchánek, který jsme před Vánocemi nestihly uskutečnit. Tudíž došlo i na opožděné předávání dárečků O:-). Myslím, že jsem svou Francouzskou poezií nové doby udělala radost a já koneckonců byla potěšena neméně, protože jsem byla obdarována vzpomínkovou knihou slavné francouzské šansoniérky Edith Piaf. Navzdory všem svým studijním předsevzetím jsem si ji samozřejmě rozečetla hned následujícího rána O:-)…
Edith Piaf (1915-1963), drobounká žena z komediantské rodiny s nezaměnitelným hlasem, přezdívaná Vrabčák, se z pouliční zpěvačky stala světově proslulou šansoniérkou. Svou trnitou cestu, která ji z ulice přivedla až do přeplněných sálů, líčí v knize vzpomínek Kolo štěstí, která poprvé vyšla v roce 1958. Ikdyž se považuju za velkého fanouška hudby, k Edith Piaf jsem si cestu zatím nenašla a knížku jsem tedy brala jako výborný způsob, jak si rozšířit obzory. Hned v úvodu jsem však byla upozorněna, že ne každá informace z Kola štěstí je stoprocentně pravdivá. Edith Piaf se totiž významnou měrou podílela na výtváření svého vlastního „mýtu“ a pokud realita zněla na první pohled nezajímavě nebo nevhodně, trochu si ji přibarvila do čtenářsky přijatelnější podoby :D. Senzacechtiví čtenáři čekající nějaké pikantnosti ze soukromého života budou asi zklamáni, protože celkový dojem vyznívající z knihy je ten, že Edith Piaf vedla poměrně uhlazený a poklidný život, pomineme-li její poněkud neveselé dětství…Dílo je však natolik zábavné a čtivé, že nějaké ty historické nepřesnosti, na které jsme upozorněni v poznámkách pod čarou, Edith blahosklonně odpustíme :D…
Podle knihy byl rovněž natočen film La Môme – údajně také poměrně vydařená autobiografie, která stojí za shlédnutí. Neviděla jsem, ale knihu vám rozhodně doporučuji jako příjemné rozptýlení ve studijních přestávkách ;-)…
I’ve promised to write the recipe of „langoš“ in english for my Erasmus friends and I am so sorry that I wasn’t able to fulfil my promise sooner. So now I’ll try to rectify it with my translation and I hope that my recipe will be understandable enough o:)…
Our delicious langoš :)!
So what should we buy in the shop? We will need:
500 grams of flour
200 grams of white yoghurt
42 grams of „droždí“ (yeast)
one baking powder
1/4 liter of milk
1 little spoon of sugar
a pinch of salt
oil for frying
garlic
ketchup
chees (the „Eidam“ type)
We put warmish milk, a little spoon of sugar and a normal spoon of flour into a bowl, crumble the cube of yeast into it and let about 10 minutes leaven. Then we prepare another bowl and we mix flour, yoghurt, a pinch of salt and baking powder in it. We add the mixture from the first bowl, make a dough and immidiately create „langoše“ which we fry on the hot pan with oil. When our „langoše“ are done we smear them with ketchup mixed with mashed cloves of garlic (I recommend about 4 or 5 cloves but it depends how much do you like garlic and if you want to kiss somebody afterwards :D…). At the end we grit our „langoše“ with grated cheese. And that’s all. Quite easy, isn’t it? Bon apetit 🙂 !!!
Photo from our goodbye and cooking party 🙂
If you don’t understand anything you are welcome to ask (in comments under this recipe or on Facebook ;)). Enjoy!
Můj první příspěvek v novém roce a hned tak morbidní téma…odpusťte, milí čtenáři :D! Má cesta k novele Spalovač mrtvol byla dlouhá a strastiplná, dlouho jsem ji totiž v knihovně nemohla ulovit (a navzdory katalogu začínám pochybovat, že ji tam skutečně vůbec mají :D)…Nedávno mi ale sama spadla do klína při vybírání vánočních dárků v Luxoru. Hned jsem přemýšlela, komu z mých blízkých by se tak mohla líbit – volba padla na bratra (černý humor jsem zdědila po něm :D), a tak jsem si ji alibisticky nesla k pokladně s dobrým pocitem, jak jsem zabila dvě mouchy jednou ranou :D…Po svátcích jsem se obklopila materiály do správního práva a potají si z bráchova pokoje přinesla Spalovače O:-)…a přečetla ho za jedno odpoledne. Je to totiž jedna z těch knížek, která se zkrátka nedá odložit, dokud ji nedočtete (já vím, že to říkám skoro o každé :D…). A pro milovníky klasického filmového zpracování je to prostě povinnost!
Jen tak pro připomenutí: hlavním hrdinou novely je zaměstnanec pražského krematoria – pan Karel Kopfrkingl. Země je na pokraji druhé světové války, tento podivín se však tváří, jako by se jej dění ve světě vůbec netýkalo. Sebe i svou rodinu se snaží obklopovat „krásnem“; sám je však poznamenaný dvaceti lety strávenými v krematoriu a ve čtenáři zanechává dojem, že krásno se v jeho podání mění ve zvrácenost. Ve své labilitě se Kopfrkingl stává lehce ovlivnitelným, čehož využívá jeho starý přítel Reinke vnucující mu nacistickou ideologii. Kopfrkingl v sobě objevuje „německou krev“ a s ní i odhodlání k hrůzným a násilným činům na svých přátelích i rodině…
Vzhledem k tomu, že jsem se se Spalovačem setkala už dříve v podobě jeho slavného filmového zpracování režiséra Juraje Herze, nebyla pro mě novela nijak šokující. Vlastně jsem si při ní často představovala právě scény z filmu, což jí v mých očích možná i trochu uškodilo. Stává se to velmi zřídka, ale musím říct, že v tomto případě pro mě suverénně vítězí filmová podoba nad literární předlohou. To ale rozhodně neznamená, že by Fuksova novela nestála za přečtení. Film i kniha se vhodně doplňují a pokud mi ve filmu něco uniklo, při čtení jsem si to konečně ujasnila, i naopak. Co mě trochu zklamalo – v knize není ona slavná věta s věnečkem a rakvičkou :D! Ale jinak se film celkem věrně drží Fuksovy předlohy. Patří k mým nejoblíbenějším a snad se o něm taky brzo dočtete ve filmové rubrice ;-)…
Spalovač mrtvol je novela, která se dá uchopit několika způsoby. Bude se líbit těm, kteří rádi čtou smutné věci o válce, ale stejně tak i těm, kteří razí heslo, že černého humoru není nikdy dost, ehm 8)… To je možná jeden z hlavních důvodů, který činí toto Fuksovo dílo nesmrtelným…
Není to tak dávno, co se na mém blogu objevila první kraťounká zmínka o britském povídkáři Roaldu Dahlovi a jeho svazku dospěláckých pohádek s lehce nemravným obrázkem na obálce ;)…Pohádky se mi opravdu moc líbily a když jsem v Praze v Luxoru zahlédla dvě barevná vydání Dahlových nejlepších povídek, docela jsem po nich zatoužila…naštěstí jsem tehdy nakupovala vánoční dárky pro ostatní a nechala jsem si zajít chuť. Ježíšek však moje tajné přání vyslyšel a obě knížky jsem záhy našla v balíčku pod naší brněnskou vánoční chvojkou 🙂 (tímto bych chtěla Ježíškovi moc a moc poděkovat :*!) Už když jsem je vybalila z vánočního papíru a prolistovala je (taky tak zbožňujete vůni nových knížek :-)??), byla jsem tuze nadšená, ale to se vůbec nedá srovnat s nadšením, jaké mě popadlo, když jsem se dala do čtení! Roald Dahl je prostě mistrovský vypravěč a když se do jeho povídek jednou začtete, už nemůžete přestat. Tím pádem jsem si během několika málo dní vybudovala na jeho díle takovou závislost, že jsem si musela stanovit příděl povídek na den, abych vůbec stihla přes Vánoce i něco jiného, případně nezhltnula obě knížky na posezení :D…
Posléze jsem zjistila, že Dahlův styl mi tak trochu připomíná jiného mého povídkového oblíbence – Edgara Allana Poea, což je celkem příznačné, neboť právě jeho literárními oceněními byl Dahl třikrát za svůj život poctěn. Také lehce šokující či vyhrocené závěry Dahlových povídek ve mně několikrát vzbudily asociaci s hororovými příběhy E.A. Poea. Nyní mi dovolte stručnou charakteristiku jednotlivých povídek, protože vybrat jen jednu nejlepší zkrátka není dost dobře možné :-)…
A nyní mě propusť v pokoji… – vzrušující příběh o tom, že touha po pomstě se může snadno obrátit proti vám…
Adámku náš, copak děláš? – i nepatrný kiks ve vaší výchově vás může poznamenat na celý život, zvlášť pokud jste kněz a uhání vás spousta žen :D..
Africký příběh – černá mamba je velmi, VELMI nebezpečné zvířátko…
Antikvář – příběh o prohnaném majiteli antikvariátu, který postavil svou kariéru na neštěstí druhých…
Azízův host – pro mě osobně jedna z nejlepších Dahlových povídek vůbec. Jejím hrdinou je strýček, který nenechá na pokoji žádnou sukni. Tento starý svůdník se při svém putování dostane až do Sinajské pouště a díky drobné nehodě je nucen přijmout pozvání zámožného Syřana. V jeho nádherném paláci číhají mnohá pokušení – především hostitelova krásná žena a jeho neméně půvabná mladinká dcera. Po žhavých nočních hrátkách však strýček Oswald navzdory svým letitým zkušenostem není schopen zjistit, se kterou z žen vlastně strávil noc. Ujišťuju vás, že závěr příběhu je skutečně hodně šokující, prozrazovat ho ale samozřejmě nebudu :D…
Člověk jako vy – hospodské setkání dvou mužů, kteří bojovali ve válce…
Čubka – opět velmi zdařilá povídka (začíná to vypadat, že nejlepší Dahlovy povídky jsou ty se sexuálním podtextem, ale mě z toho neobviňujte :D…), nejspíš také proto, že v ní opět figuruje nám již známý chlípník strýček Oswald ;). Tentokrát asistuje belgickému chemikovi Henrimu při jeho pokusu o vyvinutí afrodiziakální vůně. Henriho snaha se skutečně nemine účinkem…jak s ní ale nakonec naloží strýček Oswald 😉 ??
Edward přemožitel – když žena upřednostňuje kocoura před svým manželem, začne to muže brzy pěkně štvát 8-)…
Farářovo potěšení – všichni faráři holt nejsou zrovna ukázkovým příkladem mravnosti…opět se zde Dahlovi velmi vydařila pointa.
Hračka – poněkud smutný příběh s válečnou tematikou…
Chirurg – člověk by nevěřil, co všechno se dá objevit v lidském trávicím ústrojí 8-)…
Chutě – povídka pro všechny milovníky vína pojednávající o tom, co všechno se může přihodit, dáte -li v sázku ruku své dcery…
Jak se pan Botibol do sázky namočil – příběh, ve kterém se přesvědčíte, že snaha vyhrát za každou cenu se vždycky nevyplácí…
Jed – do poslední chvilky napínavé vyprávění, ve kterém se do postele pana Harryho vkrade nevítaný host…
Katina – opět jedna ze smutně laděných válečných povídek.
Krk – povídka o tom, jak to dopadá, když nevěrná panička strká hlavu tam, kam nemá :D…
Krysař – vyprávění s velmi, velmi nechutným závěrem. Upozornění: nečtěte s plným žaludkem!!! :X
Kůže – myslíte, že je dobrý nápad nosit na svém těle umělecké dílo…?
Láska má, holubička sivá – příběh o karetní vášni a záludnostech špehování…
Madam Rosetta – válečná povídka trochu jinak ;)…
Majordomus – aneb když je váš sluha vzdělanější než vy, může se to lehce obrátit proti vám…
Mateří kašička – poněkud bláznivá historka dvou zoufalých rodičů, kterým jejich miminko nechtělo papat :D…
Mistr světa – povídka o vychytralých pytlácích, kteří svůj čin zapomněli dotáhnout do konce. Uhádnout pointu už v půlce vyprávění tentokrát nedá moc práce :D…
Muž s deštníkem – báječná inspirace pro všechny, kteří nemají do čeho píchnout, když zrovna venku leje jako z konve :D…
Roald Dahl je těžce návyková záležitost. Doufala jsem, že mi vydrží přes celé svátky, ale prostě jsem to nezvládla a denní dávky postupně zvýšila ze 3 na 5 povídek O:)…A víte co? Už se děsně těším na zkouškové! V Brně na mě totiž v knihovničce čeká druhý díl ;-)!!!
Slíbovala jsem spoustu úžasných zážitků z Prahy, a tak sem jdu zase nějaký sepsat, než to všechno zapomenu. Druhý den mé návštěvy jsme si s Terkou stanovily jako lehce „vzdělávací“, neboť jsme ho celý zaplnily výstavami. Ta úplně první, na kterou jsme se toho dne vydaly, nesla název „Zlatá?šedesátá“ s podtitulem „Vzpomínky a realita“ a odehrávala se na Vítkově. Musely jsme se tudíž za poznáním vydrápat pěkně na kopec. Stálo to ovšem zato – a to jak výstava, tak nádherný výhled na Žižkov a Prahu vůbec. Sochu Jana Žižky jsme si však bohužel vyfotit nemohly, protože se zrovna opravuje :(.
Na Vítkově...
Hned u kasy jsme zjistily, že na „Zlatá?šedesátá“ v kombinaci s „Beatlemánií“, kam jsme se ten den taky hodlaly vydat, jak již víte, dostaneme akční cenu. To nám ten den ale pěkně začínal :-)! Vstupenka platila také na stálou expozici, výstup na střechu (od toho jsme ale byly slečnou u pokladny odrazeny, protože kvůli sněhu to prý v tuto roční dobu není úplně bezpečné) a do mauzolea Klementa Gottwalda.
Jako první jsme se tedy vydaly na výstavu, kvůli které jsme sem původně přišly – také z toho důvodu, že jsme si neprozřetelně odložily kabáty do šatny a expozice Zlatá?šedesátá vypadala jediná jakž takž vytopeně :D…Výstava zachycuje období 60. let 20. století jako významné období českých dějin, kdy došlo v porovnání s 50. léty k uvolnění politické, společenské a kulturní atmosféry aje opravdu vtipně a zajímavě vytvořená. Nejvíc nás na ní ale asi stejně bavilo to, jak jsme postupně objevovaly, co z dobových „novinek“ máme ještě dodneška doma a dokonce to i funguje. Já například poznala náš starý domácí fén :D. Terka nakonec vypočítávání vzdala a pravila, že s takovou si může udělat doma vlastní expozici :D…
Krom pomůcek do domáctnosti výstava nabízela také pohled na dobovou módu, bižuterii a doplňky (plastovou kabelku bych klidně nosila ještě dnes, však móda se pořád vrací :D…), bytové zařízení, technické vymoženosti (kotoučový magnetofon bych mohla zapůjčit na Terčinu výstavu :D), sportovní náčiní nebo hračky. Mohly jsme se také podívat, co se tenkrát třeba prodávalo v sámošce nebo kolik si vydělávaly ženy v JZD :D…a také jsme se dočetly něco málo o žhavých spartakiádních nocích 8-)…
Vitana vařila za vás už v 60.letech :-)...
Když nás zlatá šedesátá dostatečně ukolébala, vrhly jsme se na zážitek poněkud temnějšího rázu…vypravily jsme se do Gottwaldova mauzolea… Vzhledem k tomu, že jsme byly v tu chvíli jedinými návštěvníky této části expozice, padla na nás poněkud tísnivá atmosféra. V podzemí ale kupodivu nic moc k vidění nebylo. Krom několika panelů o tom, jak se u nás komunisté dostali k moci, které se nám skutečně nechtělo číst, tu byla jen veliká vykachličkovaná místnost evokující ve mně atmosféru márnice z filmu Spalovač mrtvol 8-)…paní „průvodkyně“ nám však sdělila, že se jedná o místnost, ve které bylo tělo starouše Klementa chlazeno a uchováváno v přijatelném stavu. Poté nás upozornila na otvor ve stropě, kterým byl Klement ve „výstavní dny“ vytahován nahoru do síně…tedy až do roku 1962, kdy se přes všechny snahy začal rozpadat a už mu nebylo pomoci :D…
Nu, zážitek skutečně zajímavý, ale přecejen nám v téhle podivné kobce nebylo zrovna dvakrát do skoku, a tak jsme se záhy přemístily k poslední části stálé expozice nazvané „Křižovatky české a československé státnosti“. Expozice věnovaná mezníkům české a československé státnosti ukazuje přelomová období celého dvacátého století. Organizátoři výstavy vybrali několik důležitých mezníků: vznik státu v roce 1918, období Mnichova a vzniku protektorátu, obnovení Československa v roce 1945 a komunistický převrat o tři roky později, události roku 1968, pád komunismu a vznik samostatného Česka a Slovenska v roce 1992. Na čtení informačních panelů už nám nezbývalo dost sil, ale ve většině případů se stačilo jen dívat a člověk i tak odcházel s hlubokým zážitkem. Mně osobně nejvíc zaujal například originál Charty 77, skutečná Nobelova cena, kterou získal náš básník Jaroslav Seifert, poslední dopis Milady Horákové z vězení a obzlášť silným zážitkem byla vitrína věnovaná Janu Palachovi, ve které byly vystaveny věci, které měl u sebe ten den, kdy se upálil – index, tramvajenka, stravenky do menzy, učebnice ekonomie, občanský průkaz…
Jan Palach
Byla bych na výstavě vydržela určitě ještě dýl, ale Terce už byla zima, takže jsme dnešní přísun poznání utnuly a vyrazily na šalinu. Venku pěkně přituhlo, a tak jsme byly vůbec rády, že jsme rády, a že jsme se cestou ještě stihly vyfotit u smějícího se tanku (viz. níže) :D…Na závěr snad jen malá apelace – rozhodně nebuďte líní šplhat za poznáním do kopce, Vítkov za tu námahu každopádně stojí :-)!!!
Prožila jsem báječný víkend v Praze!!! Jeho událostmi vás zde na blogu budu pravděpodobně ještě nějaký čas krmit :-), nicméně jeden zážitek všechny ostatní suverénně zastiňuje a o něm bych vám chtěla povědět už dnes. V pátek jsme se s Terkou rozhodly navštívit již dlouho plánovanou velkolepou výstavu v Českém muzeu hudby, která vypráví příběh nejslavnější kapely všech dob a jejího vlivu na československou společnost 60. let. Ačkoliv naše znalosti o Beatles jsou za ty roky naší společné beatlemánie více než hluboké, tuhletu událost jsme si zkrátka nemohly nechat ujít…
Brouci a já
Že jsme na správném místě nás ubezpečila hned na úvod cedule o tom, kterak Beatles měnili svět. Vždyť MY jsme mládež roku 2000, generace, která se do této čtyřčlenné kapely z Liverpoolu zbláznila téměř čtyřicet let poté, co propuklo okolo ní celosvětové šílenství, které předtím na poli hudebním nemělo obdoby. Derek Taylor se ve svém výroku rozhodně nespletl…
I přes naše rozsáhlé hudební poznatky jsme se na výstavě přecejen dočetly několik perliček. Kupříkladu to, že první elektrická kytara George Harrisona byla československé výroby :O (Věděli jste, že vůbec československo v té době vyrábělo elektrické kytary 😀 ???). Dalším vtipným exponátem bylo několik kýčovitých zahradních trpaslíků, o kterých jsem si zprvu pomyslela, že je tu asi pozapomněli od nějaké minulé výstavy. Na informační ceduli jsme se ale mohly dočíst, že se jedná o porcelánové výrobky ústecké továrny Ferdinanda Maresche a objevily se krom Georgova známého sólového trojalba All Things Must Pass také na obalu desky ze všech nejslavnější – Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band :-). To jsme ale světoví, co :D!
Můj nový pokojíček 🙂
Výstava byla plná skutečných sběratelských skvostů – plakátů, časopisů (Bravíčko s Paulem McCartneym na titulce :D), fotek, desek, novinových článků i „Beatles – deníčků“, které si zamlada psala generace našich rodičů :D. Mimo těchto pokladů zde ale bylo možné narazit také na dva opravdu speciální exponáty – originální voskové figuríny z Musea Madame Tussaud z roku 1964 nebo banjolele, které vlastnil (a držel v rukou) sám George Harrison :-)!!! To už je opravdu něco, co stojí za vidění ;)…A vlastnoruční podpis Paula McCartneyho – no neměli byste na mém místě taky druhé Vánoce 😀 ??
Brouci z voskuGeorgovo banjolele
Krom strhujícího příběhu nejslavnější skupiny všech dob výstava nabízí také seznámení s životem mládeže v tehdejším Československu, kulturními fenomény 60. let nebo s počátky českého bigbítu. Poslední část výstavy se věnovala především sólové tvorbě jednotlivých členů kapely a vyústila u veliké atrapy Lennonovy zdi z pražské Kampy. Poté, co jsme na zdi zanechaly své stopy :-), ještě jsme se honem běžely vyfotit se Žlutou ponorkou, a to už jsme stály na samém konci Beatlemánie…
Můžu vám říct, že „tolik Beatles“ jsem pohromadě snad ještě nikdy neviděla…a že to byl skutečně ráj na zemi o:-)…Jeden panel na výstavě celkem trefně prohlašoval, že Beatles jsou jako nevyléčitelný virus. A asi to tak vážně bude. Po téměř deseti letech docházím k závěru, že Beatles jsou láska a vášeň, která člověka nikdy neopustí…A pravděpodobně ani nikdy neopustí tento svět :-)…