Autor: Jana

Tak tu máme jednu z posledních recenzí tohoto semestru, už se nám to krátí :-). Tentokrát jsem využila úterních slev od T-mobilu a šla vyvenčit taťku do Špalíčku :D. Od Vendety jsem nic moc neočekávala, ale nakonec jsem byla docela překvapená. Film měl spád a celou dobu mě udržel v napětí, přestože nejsem vyloženě příznivcem tohoto žánru. Čím dýl jsem si nechala film rozležet v hlavě, tím mi přišel lepší. Určitě ho chci vidět ještě jednou… a věřte, že o většině filmů, které jsem letos viděla, to prohlásit nemůžu :D. Recenze je opět určená do intelektuálního plátku typu Reflex/Týden.

„…A studánka je plná krve a každý u ní jednou stál…“

Verše jednoho z největších českých (a moravských) básníků uzavírají nové napínavé drama režiséra Miroslava Ondruše. Stejně jako Skácelova „Píseň o nejbližší vině“, i Vendeta se pokouší neotřelým způsobem naznačit, jak tenká je hranice mezi odplatou a křivdou, mezi touhou po pomstě i výčitkami svědomí, mezi zločinem a trestem… Tím tady však veškerá poetika končí…

Hned v úvodu jsme svědky brutálního násilného činu, kterého se trojice čtrnáctiletých mladíků dopustí na své spolužačce (Lucie Šteflová). Pod záminkou ji vylákají do opuštěné továrny, kde ji hromadně znásilní. Film však neukazuje přímočarou brutalitu. Divák se dozvídá o okolnostech a o tom, co se vlastně ve staré továrně přesně odehrálo, postupně a spíše v náznacích, což ve výsledku působí ještě znepokojivěji.  Díky nastavené hranici trestní odpovědnosti mladí pachatelé uniknou potrestání ze strany justice. S tím se ale nedokáže vyrovnat otec nevinné oběti (Ondřej Vetchý), který se odhodlává vzít spravedlnost do vlastních rukou. Podplacená policie mu umožní vykonat na mladících pomstu dle libosti. Odhodlat se k vendetě však vyžaduje více odvahy, než si vůbec kdy dokázal představit…

Podle ohlasů byla spousta diváků po zhlédnutí snímku rozladěná z toho, že se jim nedostalo podívané, kterou očekávali na základě oficiálních trailerů k filmu. Zpětně jsem tedy ocenila, že jsem usedala do kinosálu v tomto směru „nepřipravená“ a bez jakýchkoliv předsudků. Kdo se těšil na souboj dua Vetchý-Kaiser v rolích otce a lesního správce, ten pravděpodobně odcházel z kina zklamaný. Skutečný boj, který se nám odehrává před očima, přece není reálnou potyčkou při výměně názorů ani odplatou za spáchaný zločin vykonanou na trojici mladíků. Je to vnitřní boj, který vede otec sám se sebou – boj s touhou pomstít smrt své dcery a s vlastním svědomím a lidskostí, které nelze potlačit. Rozhodnutí mu nijak neusnadňuje ani fakt, že je lékařem a ve svém povolání tedy naopak bojuje za záchranu lidských životů.  

Co se týče hereckého obsazení, sázelo se ve většině případů na jistotu. Ondřej Vetchý v roli zlomeného a zoufalého otce podává mimořádně emotivní výkon. Přesvědčivě působí i v pravděpodobně nejsilnější scéně celého filmu, kdy spoutaným pachatelům pouští z nahrávky jejich výpovědi, které divákům osvětlují brutální okolnosti aktu znásilnění. Nezaostávají ani Igor Chmela a Marek Taclík v rolích podplacených policistů. Oldřich Kaiser na plátně rovněž exceluje, přestože jeho postava se na scéně objevuje zbytečně pozdě a nemá tak možnost se dostatečně projevit, což je svým způsobem hlavní problém celého filmu. O jednotlivých postavách se nedozvídáme nic osobního – názor si na ně musíme učinit pouze na základě toho, jak jednají ve vypjatých situacích, jichž jsme svědky. Režisér sice nerozvíjí všechny zápletky a nepřináší odpovědi na otázky, které se divákovi honí hlavou, na druhou stranu ale možná právě díky tomu si film udržuje po celou dobu strhující tempo a stupňuje napětí, které vrcholí téměř až hororovou scénou odehrávající se v rákosí. Na celkové vypjaté atmosféře má samozřejmě obrovský podíl i vynikající kamera a dokonce ani občasné „dramatické“ roztřesené záběry nepůsobí v tomto případě příliš rušivě.  

Můžeme se ptát společně s jiným českým poetou „kdo je vrah a kdo je nevinný“. Vendeta nám však na tuto otázku neodpoví. Nesnaží se moralizovat a ukazovat prstem na ty „dobré“ a „špatné“ a to jí slouží ke cti. Je na každém z nás, jak posoudíme (či odsoudíme?) pohnutky jednotlivých aktérů. Přimhuřme oči nad občasnými chybami a nelogičností (Hned úvodní scéna, ve které čtrnáctiletý chlapec řídí auto, způsobí v kinosále nejedno pozvednuté obočí.), nad méně sebejistými hereckými výkony představitelů mládeže i nad nedořešenými motivy. Vendeta je na české poměry netypickým a originálním projektem, za který se debutující režisér Ondruš rozhodně stydět nemusí!

Minulý týden jsem si na filmové kritice prožila svých 5 minut slávy :D… odcházela jsem domů šťastná jako už dlouho ne a přiblble se usmívala na zbytek světa. Vlastně jsem v tom semináři jediný vetřelec, který není z oboru, a o to víc mě těší, že jsem někomu stála zato, aby si mě našel v ISu a přišel za mnou po hodině, aby mi řekl, proč se zahazuju na právech. No, sama nevím proč…asi proto, že teď už jsem zašla moc daleko na to, abych to mohla vzdát a naši mě nezabili nebo nevydědili (v tomto či opačném pořadí 8-)…). Poslední dobou mi příjde, že moje škola se stává balvanem, který mám přivázaný k noze. Všechno mě tam štve a vytáčí a těším se na okamžik, až z tama budu prchat s diplomem v ruce a radši už se ani neotočím. O tomhle ale tento článek být samozřejmě nemá, jen jsem si musela postěžovat :D. Dneska tu máme recenzi na televizní film Sráči, který běžel zhruba před 14ti dny v televizi, takže ho možná někdo z vás viděl. Shrnula bych ho jednou větou – ještě že jsem si k tomu koukání nachystala dva vrchovatý koše prádla na žehlení 8-)… P.S. Recenze je určená pro denní tisk.

Sráči z drsného kraje

Režisér Robert Sedláček se nám tento podzim rozhodl promlouvat do duše. Stejně jako jeho road movie Rodina je základ státu, která právě běží v kinech, i televizní krimi Sráči přichází s nesmlouvavou kritikou na hlavu prohnilé české společnosti prožrané korupcí a jinými oblíbenými „národními sporty“. Že se bude jednat o dva zpracováním zcela odlišné snímky, je však jasné hned po prvních minutách.

Film nás zavádí do nevábně vykresleného severomoravského Třince, rázovitého města, kde se mísí čeština a polština stejně jako prostitutky, gambleři a všelijaké další pochybné existence. Zde se setkáváme s ústřední dvojicí policistů – mladší Dan (Jaroslav Plesl) zatím ještě nepřišel o všechny ideály, proto jej jeho starší a zkušenější parťák Martin (Jiří Bartoška) pohotově zasvěcuje, jak to v tomto drsném kraji chodí. Oba ochránci spravedlnosti si „přivydělávají“ vybíráním výpalného u místních barmanů. Při jedné takové akci se náhodně dozvídají o plánovaném přepadení banky, ve snaze „pomáhat a chránit“ se tedy snaží dopadnout pachatele přímo při činu. Během přestřelky však Dan zastřelí jednoho z lupičů a kvůli nejasnostem při vyšetřování raději dává výpověď. Novou práci se mu podaří sehnat u bezpečnostní agentury. Shodou okolností se však již při první cestě s ozbrojeným vozidlem setkává s kumpánem zastřeleného zloděje Zidanem (Jaromír Dulava) i s dalším „starým známým“, kterého by tu vůbec nečekal…

Sráči jsou Sedláčkovým prvním neautorským celovečerním filmem, k němuž napsal scénář Zdeněk Zapletal. Co se tvůrcům snímku rozhodně podařilo, je příběh perfektně zasazený do zvoleného prostředí a vykreslení celkové atmosféry. Šedivé zaplivané město plné smogu a pochybných individuí funguje a působí na diváka jako místo, kterému by se rozhodně raději vyhnul – a to i za bílého dne. Za zmínku stojí i chytlavá titulní píseň v podání kapely Buty. O něco skeptičtěji se stavím k hereckému obsazení, které není vždy úplně trefné. Jiří Bartoška se přece jen neřadí mezi ty typické „záporňáky“, kteří jsou schopní v divácích vzbudit negativní emoce. Naopak Vladimíra Erbová v roli Danovy manželky není až takovým přešlapem, jak by se zprvu mohlo zdát; nicméně její dialogy s Pleslem působí příliš strojeně – vypadá to, jako kdyby mezi nimi neexistoval vůbec žádný vztah. Naopak Jaromír Dulava, Rober Mikluš, Petr Čtvrtníček i další představitelé „nekalých živlů“ jsou ve svých rolích velmi přesvědčiví.

Jako silné negativum vnímám zvukovou stopu – některým dialogům je velice špatně rozumět, ať už probíhají v polštině či v češtině. Na pováženou je i překolorovaný obraz, který nutí diváka k otázkám, zda by si už přece jen neměl pořídit nějaký lepší televizor -záhy však zjišťuje, že chyba pravděpodobně nebude na jeho přijímači…

Na kriminální drama je tempo filmu (zejména ze začátku) poněkud uspávací. Spíš než nálepku „krimi“ by si Sráči zasloužili přízvisko „ černá komedie“ – i v tomto případě bychom sice našli hluchá místa, kde humor pravda trochu pokulhává, jindy však snímek překvapuje údernými hláškami či jízlivým humorem (např. glosa o mrtvém, který dokázal pětkrát vystřelit). Sráči jsou filmem, který se nesmí brát příliš vážně. Přehnané hloubání nad jistou nelogičností v některých scénách je jen na škodu.  Ve chvílích, kdy se rozhodujete, jestli se smát nebo si zoufat, je prostě lepší se smát. Nejvíce se to projeví při závěrečné přestřelce, která je podbarvená dojemným šlágrem Michala Davida pějícího o tom, že „pár přátel stačí mít“…