Pojď, ukážu ti cestu Rájem (vol.1)

Je to přesně třináct let, co jsem toto krásné zákoutí naší země navštívila poprvé, a už tenkrát se mi tam moc líbilo. Krom zajímavých skalních útvarů a přírodních krás nabízí spoustu možností k výletům také milovníkům historie. Nachází se zde tolik hradů, zámků a zřícenin, že by člověk potřeboval alespoň měsíc na to, aby je stihnul všechny navštívit. Protože Mládkův song o Prachovských skalách je příliš provařený, zvolila jsem na uvedení dnešního toulavého článku starého dobrého Káju. A vy jste se už určitě dovtípili, že tentokrát jsme se s Péťou toulali po Českém ráji :-)…

Pobyt jsme sehnali již klasicky přes Slevomat – původně byl určen jen na 2 noci, proto jsme pořídili vouchery rovnou dva a dovolenou si tak prodloužili na 5 dnů, což už je solidní doba na to, abychom stihli v Českém ráji navštívit ta nejzajímavější místa. Náš penzion se nacházel v Lomnici nad Popelkou, přímo na vrcholu Tábor, kde dříve stávala rozhledna s turistickou chatou. Ta se před pár lety konečně dočkala rekonstrukce a dnes zde najdete příjemný penzionek s opět přístupnou rozhlednou.

Protože první den jsme dorazili až pozdě odpoledne, rozhodli jsme se vyrazit jen na menší výšlap k Allainově věži a na nedalekou zříceninu hradu Kozlov.

Allainova věž
Allainova věž

Byla jsem docela zklamaná, že z hradu toho krom hromady kamení, hradního příkopu a tajemného vchodu do podzemí, o kterém se dodnes spekuluje, k čemu vlastně sloužil, moc nezbylo. Výlet to byl ale pěkný a místo večeře jsme se nakrmili v lese spoustou malin a rybízu :D. Prohlédli jsme si také část vesnice Košov, ve které se, stejně jako ve spoustě okolních vesnic, zachovala řada pěkných roubených chaloupek. Byť se jednalo o ne příliš dlouhý výšlap, docela nás zničil a brzy po návratu jsme znaveni odpadli (jistý podíl viny na tom nejspíš měla i lahev růžového vína :D…)

No není to ráj :)?
No není to ráj :)?

Druhý den jsme se rozhodli navštívit rovnou tři zajímavá místa. Nejprve jsme vyrazili do Sobotky, kde se nachází lovecký zámek Humprecht, který byl postaven v letech 1666-68 pro hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic. Zámek má netypický tvar dvou elipsoidů, a jelikož se nachází na návrší nad Sobotkou, je už z dálky k nepřehlédnutí. Původně jsme ani neměli v plánu jít se podívat dovnitř, ale náhodou jsme se trefili zrovna do začátku prohlídky, a tak jsme se rozhodli, že se připojíme.

Humprecht
Humprecht

Krom stálé expozice jsme si zaplatili také vstup na věž, do které vedlo poměrně příkré adrenalinové schodiště. Vědět to dopředu, asi si tu věž ještě rozmyslím – teď už se ale nedalo nic dělat :D… Výhled na Sobotku i nedaleký hrad Kost ale stál zato :-).

Vstup do věže
Vstup do věže

Na Kost koneckonců vedla i naše příští cesta. Kost, která v současnosti patří rodu Kinských, je jedním z nejzachovalejších středověkých hradů v Čechách a i navzdory rekonstrukci si zachovala své mimořádné kouzlo.

Kost
Kost

Nemohli jsme se rozhodnout, jestli navštívíme hlavní expozici nebo mučírnu s výkladem o českém právu trestním, ale protože prohlídka hlavního okruhu začínala za pár minut, rozhodli jsme se nakonec pro ni. Příště už ale určitě do mučírny půjdeme :-)!

Hradní kaple
Hradní kaple

Na Kosti se nám poprvé podařilo obelstít placená parkoviště, která se bohužel v Českém ráji nachází úplně všude. Na druhou stranu je však téměř všude možné nějakým způsobem se jim vyhnout. Tady na Kosti jsme problém vyřešili tak, že jsme nadrzo zaparkovali na volném plácku přímo podél parkoviště :D. Po zajímavé prohlídce jsme se vydali ještě směrem k údolí Plakánek, kde se právě konaly rytířské souboje, pro kešku. V hustých lesích jsme kromě kešky objevili přímo borůvkové moře a opět jsme se s modrými ústy utvrdili v tom, že místní lesy jsou velmi plodné :D!

Naší poslední zastávkou se stala (právem) turisticky nejprofláklejší oblast Českého ráje – Prachovské skály. Tady nejspíš své vyprávění pro dnešek ukončím a přidám odsud ještě několik fotek, které bylo opravdu těžké navybírat. Jestli vás nenavnadí hrady a zámky, tato krása vytvořená přírodou vás v Českém ráji ohromí zcela jistě…

V Prachovských skalách
V Prachovských skalách

No, a na závěr si trochu uděláme chutě :D… V ceně voucheru bylo několik dalších bonusů jako možnost návštěvy sauny, welcome drink a také báječná tříchodová večeře s vínkem. Na talíři chybí jedno maso, na které jsem se hladově vrhla, než jsem si stačila uvědomit, že bychom si mohli naši večeři vyfotit, tak pardón :D…

Mňamka
Mňamka

 A to už je opravdu konec. O dalších krásách Českého ráje zase někdy příště :)…

Citronový kuřecí řízek z Ameriky

Už se tu myslím celkem dlouho nic pořádného nevařilo, a tak jsem se rozhodla podělit se o jeden recept z mého nejmilejšího kulinářského magazínu FOOD. Potřebovat budeme:

  • kuřecí řízky rozklepané dotenka
  • 2 lžíce kremžské nebo hrubozrnné dijonské hořčice
  • 1-2 vejce
  • strouhanku na obalení
  • 1 stroužek česneku, rozdrcený
  • olivový olej na smažení
  • 2 lžíce čerstvé citronové šťávy
  • plátky citronu a bazalku na ozdobení

V misce nebo hlubokém talíři prošleháme vejce s hořčicí a česnekem. Plátky masa namáčíme nejprve ve vejcích, pak protáhneme strouhankou a dobře ji přitiskneme. Smažíme na rozehřátém oleji dozlatova jako běžné řízky. Usmažené dáme stranou. Citronovou šťávu pak jen krátce prohřejeme spolu s plátky citronu, můžeme přidat trochu drůbežího vývaru a nasekanou bazalku. Řízky přelijeme šťávou a servírovat můžeme s kuskusem :-)…

Gaudeamus Igitur

Tak, a je definitivně po všem. Složila jsem slib, převzala diplom a potřásla proděkanovou rukou (toho času v ortéze :D). Musím přiznat, že na to, jak jsem se celé té velké maškarády s názvem „promoce“ obávala, byl to jeden z nejhezčích zážitků na půdě naší školy a na následnou afterparty myslím budeme všichni ještě dlouho vzpomínat :D…

Projev docenta Kotáska
Projev docenta Kotáska

Atmosféra byla hodně uvolněná, všichni se na nás usmívali a dokonce i naše studijní referentka, se kterou jsem se chytla po státnicích kvůli přelepce na ISIC, se nám omluvila, pokud na nás někdy byla na studijním nepříjemná – málem mi slza ukápla :D! Při instrukcích mi trochu ztuhnul úsměv na rtu, když jsem se dozvěděla, že nebudeme dělat jen jedno kolečko jako na VUT, ale dokonce TŘI. Utěšovalo mě jen to, že nestojím na začátku ani na konci a nemusím číst studentský projev :D…

Poté, co jsme s referentkou probrali scénář promoce, strhla se bitka o taláry :D. Podařilo se mi hbitě ukořistit jednu z mála velikostí M. Nakonec jsem byla ráda, že ty taláry máme, protože jsem zjistila, že sympatická slečna po mé levici má úplně stejné šaty jako já, hrozné faux pass :D!

"Zavazuji se a slibuji..."
"Zavazuji se a slibuji..."

Obřad sám o sobě byl hezký a utekl tak rychle, že jsem si ho skoro ani nestihla užít. Milé bylo, že mezi akademickými hodnostáři zasedali dva, na které budu ráda vzpomínat. Docent Kotásek mě podržel na zkoušce z obchodního práva a jen díky výjimce proděkana Mrkývky mě pustili ke státnicím v řádném termínu. Po úvodních fanfárách a hymně měl projev docent Kotásek a šlo se první „ukláněcí“ kolečko :D. Ve druhém kolečku jsme skládali slib a v posledním třetím jsme si konečně z rukou proděkana Mrkývky převzali diplomy. Na závěr ještě zazněl studentský projev a samozřejmě Gaudeamus Igitur – a já si hned vzpomněla na Básníky :DDD…

"Pan proděkan má ruku v ortéze, tak mu s ní při gratulaci prosimvás moc netřepte!" :D
"Pan proděkan má ruku v ortéze, tak mu s ní při gratulaci prosimvás moc netřepte!" 😀

Po promoci nás ještě fotograf nahnal na schody na společné absolventské foto a pak už jsem skončila v obležení rodiny, květin a všeobecného zmatku :D…

Hujerovi :D
Hujerovi 😀
S Péťou :)
S Péťou 🙂
S Edvardem Benešem :)
S Edvardem Benešem 🙂
S hrdou rodinou :D
S hrdou rodinou 😀

Rezervačku jsme měli u Černého Orla, takže po povinném focení s Benešem a s fakultou jsme se museli všichni naskládat do čtyř aut a vyrazit napřed na byt (zapít tu slávu :D) a poté do KM. U Orla to bylo báječný, ale i přes otevřená okna tam bylo příšerné horko, takže jsme se brzy po jídle přesunuli na „afterpárty“ k tetě na zahradu, kde jsme setrvali ve stínu jabloně až do večera.

Mňamka u Orla
Mňamka u Orla
U tetičky :D
U tetičky 😀

Kdyby nic jinýho… za tuhle báječnou oslavu, kterou mi rodina připravila, těch pět let na výšce prostě stálo :D!
No a na závěr trochu té květeny, než to v tom tropickém hicu všecko zvadne :D…

Od tatínkovy kolegyně
Od tatínkovy kolegyně
Od muže
Od muže
Od babičky
Od babičky

Červnové kosmetické vychytávky

Nadešel červen – čas odměňování :D…

Tělové máslo Mango, Cien je následkem mamčiného nakupování v Lídlu v průběhu wellness týdne :D. Kosmetika Cien se stala poslední dobou docela populární hlavně díky nečekanému vítězství jejich šamponu v dTestu, kde porazila výrobky mnohem věhlasnějších značek 8-). Já osobně jsem z jejich tělového másla docela nadšená a příjde mi mnohem lepší než to z DMka, o kterém jsem psala někdy na jaře. Především není tak tuhé a mnohem lépe se s ním pracuje. Má ideální máslovou konzistenci a při kontaktu s pokožkou taje a dá se tak krásně rozetřít. Hydratace je úplně úžasná. Máslo pokožku nezmastí, ale krásně zjemní a je pak hrozně příjemná na dotek, taková sametová :-). Mamka zvolila vůni manga, protože prý šla nejvíc na dračku :D. Já osobně dávám přednost svěžím ovocným vůním – tahle je spíš sladce ovocná, ale nijak mi to nevadí, je příjemná. Jediné výrazné negativum pro mě představuje balení – možná ta dózička vypadá v koupelně hezky, ale kovová přezka se mi už po pár použitích začala rozpadat a opravit to mě stálo hodně nervů :D. Navíc se  to i hrozně špatně otevírá. Vždycky mám strach, že mě ta přezka klepne přes prsty a nejednou se mi to už stalo, au! Možná se to zdá jako blbost, ale tahle maličkost mi dost otravuje příjemný pocit z používání tohoto výrobku. Přesto vám ho však doporučím, protože je to dosud to nejlepší tělové máslo, které jsem vyzkoušela :-).

Šampon pro zářivé vlasy Yves Rocher jsem si koupila opět přes jakousi slevovou akci a dostala k němu i nějaké ty vzorečky na vyzkoušení. Jsem s ním zatím moc spokojená. Má spíš gelovou konzistenci a stačí ho opravdu jen maličko, aby krásně napěnil. A navíc ta nádherná citrusová vůně O:-)… Se svými vlasy jsem teď spokojená – možná je to spíš zásluhou henny a toho, že zima už je pryč, nicméně věřím, že i tento šampon tvořený složkami rostlinného původu mým vlasům prokazuje dobrou službu. Příjemným plusem je, že výrobek nese ekologické označení Evropské unie, má minimální dopad na životní prostředí a jeho koupí přispějete k zasazení 1 stromu :-).

Pleťový bio-tonik  Aloe Vera, Ziaja
Ziaja šílenství se podepsalo i na mě – přestože tu značku už znám dlouho a nepředstavuje pro mě tedy žádné objevení Ameriky 8-). Po dlouhé době jsem si zase něco pořídila, tentokrát tonik pro normální a suchou pleť. Je bez alkoholu, obsahuje výtažky z čerstvých listů aloe a D-panthenol. Voní trochu oldschoolově, jako prostředek na mytí nádobí :D. Zpočátku mi ta „vůně“ trochu vadila, ale už jsem si zvykla. V jiných ohledech mé pleti vyhovuje – čistí, osvěžuje a moc nevysušuje. A opět musím pochválit to roztomilé balení :D!

NIVEA Soft krém
Má láska ke značce Nivea vzrůstá s každým zakoupeným výrobkem :-). Na léto jsem si pořídila jako noční krém odlehčenou verzi klasického krému v modré plechovce – Nivea Soft. Stejně jako ten klasický je víceúčelový a dá se použít na tvář, tělo i ruce. Vůni má téměř totožnou, jen konzistence je mnohem lehčí. Hydratuje ale stejně dobře a na léto je určitě příjemnější.

Lak na nehty Colorama, Maybelline ( odstín 26 Candy Bar)
Možná víte, že co se týče laků na nehty, jsem minimalista. Nesnáším jejich hromadění, zasychání a následné vyhazování 8-), proto jich mám dohromady míň než 10. K nákupu laku na nehty mě zpravidla dovede „závist“ – uvidím na nějaké ženě hezký odstín, zatoužím po něm a hledám, dokud ho nenajdu (nebo aspoň nějaký podobný :D). Naposledy se mi to stalo na obhajobě diplomky. Slečna, co šla po mě, měla nádherně upravené nehty, nalakované decentním růžovým lakem. Takže jestli se chcete zeptat, co jsem si koupila za magisterský titul 😀 … Z nabídky v drogerii Rossmann jsem nakonec zvolila tenhle mini-lak od Maybelline. Má poměrně tekutou konzistenci, ale lakuje se s ním dobře. Kryje až ve druhé vrstvě. Třetí by neškodila, ale na to já nervy nemám :D. Barva je trošku babrínkovská, nicméně pořád dostatečně decentní. Vydržel mi na nehtech neporušený neuvěřitelný celý týden – a tomu já teda říkám zázrak :O!

Zklidňující denní krém na suchou a citlivou pleť , Nivea Visage mám opět od maminky. Je hodně podobný tomu, který jsem používala doteď – ze stejné řady, jen určený pro normální pleť (viz. Únorová droga). Vůně, konzistence i účinky jsou téměř totožné. Vlastně mezi oběma krémy popravdě nevidím skoro žádný rozdíl a kdybyste mi je vyměnili, asi bych to fakt nepoznala :D. A koneckonců i tento krém musím zahrnout samými superlativy. Obsahuje bio arganiový olej a bio heřmánek (obojí ekologicky pěstované) a je bez parabenů, silikonů, barviv i minerálních olejů. Na pleti je velice příjemný, dobře hydratuje, rychle se vstřebává – nemám zkrátka nic, co bych mu vytknula. Už několik měsíců na pleť používám výhradně krémy od Nivey a jsem spokojená jako nikdy.


Jean-Dominique Bauby – Skafandr a motýl

Slyšela jsem, že po přečtení knihy Skafandr a motýl se člověk znovu bláznivě zamiluje do života. Vznik autobiografického románu bývalého šéfredaktora časopisu ELLE doprovází tak silný příběh, že tento výrok není ani trochu přehnaný. Jean-Dominique Bauby se stane obětí tzv. syndromu uzamčení, což je stav vážné poruchy mozku, kdy dochází u pacienta k paralýze všech vůlí ovlivnitelných svalů s výjimkou svalů okohybných. Postižený tedy není schopný pohybu ani komunikace se svým okolím, přesto však vnímá a je schopen myslet. Baubyho jediným spojením s vnějším světem je právě jeho oční víčko, kterým může mrkat, a díky důmyslnému systému, který vymyslela jeho terapeutka, také komunikovat se svým okolím. Tímto způsobem se mu také podaří doslova „namrkat“ knihu o svém životě ve „skafandru“. Skafandr a motýl vychází ve Francii 7.března 1997 a Jean-Dominique Bauby o pouhé dva dny později umírá na srdeční zástavu. Sama jsem nemohla uvěřit, že se něco takového skutečně stalo…

Když uvážíme, jakým způsobem Baubyho autobiografický román vzniknul, je jasné, že kniha nemůže být příliš obsáhlá, ale přesto dokáže i na těch několika stranách čtenáře naprosto pohltit. Skafandr a motýl je příběh o křehkých okamžicích, které dávají životu smysl, i o vnitřní síle a obrovské vůli člověka uzamčeného ve svém vlastním těle.

V roce 2007 vznikla filmová adaptace, jejíž vysoké ohodnocení na ČSFD mě sice navnadilo, ale zpracování samotné mě nakonec nijak zvlášť neoslovilo. Jak praví mnohaletá zkušenost, literární předloze se většinou žádný film nevyrovná a i v případě Skafandru a motýla se mi to potvrdilo.

Tipy z jarní knihovničky

Tak vám nevím, co je horší – jestli zamračené hnuspočasí nebo tahleta úmorná vedra. Obojí v člověku probouzí akorát tak lenoru :D… Přináším tedy alespoň pár literárních tipů z uplynulého jara, protože čtení je dostatečně nenáročná a zároveň dostatečně intelektuální činnost do momentálního hicu.

Zdeněk Svěrák – Nové povídky

Knížku Svěrákových povídek nadělil Ježíšek Péťovi pod stromeček, předčítat jsem však už musela já :DD… Většina povídek je poněkud melancholicky laděna, všechny jsou však vyprávěný se Svěrákovým typickým vtipem a nadhledem.

Zdena Salivarová – Honzlová

Silný příběh Jany Honzlové, která je pronásledována komunistickým režimem, už je detailněji rozebrán na Terezčině BlogHýsku. Opět jsem se (jako už tolikrát) nechala inspirovat. Inspirujte se také!

Ines de la Fressange – Se šarmem Pařížanky

Opět jeden bestseller, u kterého moc nechápu, proč je bestsellerem :D… Knížka je sice graficky zpracována krásně, doplněna řadou fotografií, ilustrací a nezlobila bych se, kdyby mi zdobila knihovničku, ale… Obsah mi přišel opravdu celkem o ničem. Nedozvěděla jsem se vlastně vůbec nic zajímavého ani nového – zkrátka nic, o čem by se už někdy někde nepsalo. Adresy francouzských obchodů, které plní povážlivou většinu knihy, jsou možná prima pro ty, kdo jezdí do Francie za nákupy. Já osobně bych už spíš uvítala víc stránek s tipy na ubytování ve francouzské metropoli nebo na zajímavá a turistům utajená pařížská zákoutí. Tak či tak to vypadá, že letos o prázdninách u nás přecejen nakonec zvítězí jiná destinace, budu se tedy muset v knihovně příště porozhlédnout po jiném „průvodci“ ;-)…

Louisa May Alcottová – Malé ženy

„Láska je to jediné, co si můžeme vzít s sebou, když odcházíme, a díky ní to vůbec nebolí.“

O knize Malé ženy jsem poprvé slyšela kdysi dávno v jedné epizodě seriálu Přátelé, kde si ji čte Rachel, a nakonec příběh sester Marchových dojme i Joeyho :D. Usoudila jsem, že půjde o nějaký ryze americký bestseller a přibalila jsem ho k výpůjčce knih na před/postátnicové odreagování. Zpočátku jsem myslela, že to ani nedočtu. Přišlo mi to jako strašný brak, asi jako Ptáci v trní 😀. Nakonec jsem do toho ale přecejen nějak zabředla a docela se mi to i líbilo. Pokud od tohoto románku nečekáte nic hlubokého, myslím, že je to ideální četba na pročištění mozku po studiu :D. Hlavními hrdinkami příběhu, který je zasazen do období občanské války v Americe, jsou čtyři sestry – Margareth, Jo, Beth a Amy – každá naprosto odlišné povahy. První část knihy čtenáře provází přelomovým rokem v životě rodiny Marchových – otec odchází bojovat do války a matka Marchová zůstává se svými „malými ženami“ sama. Jejich dřívější pohodlný život končí a dívky musí čelit chudobě, stesku i vážné chorobě jedné z nich. Druhý díl, který tuším vychází v češtině vůbec poprvé, mapuje další osudy sester Marchových při budování jejich vlastních rodin a domovů.

Paulo Coelho – Brida

„Být člověk znamená pochybovat, a přesto pokračovat ve své cestě.“

O knížkách Paula Coelha se hrozně těžce mluví – alespoň já nikdy nevím, co bych o nich vlastně měla napsat. Ani příběh Bridy není výjimkou. Coelhovy knížky popravdě nejsou tak úplně můj šálek čaje, přesto mě něčím přitahují a když je čtu, vím úplně přesně, čím to je. Popsat to ale nedokážu. Zpočátku jsem přemýšlela, proč se právě Coelho stal jedním z nejprodávanějších spisovatelů na světě. Jeho knížky mi nepřipadají o nic výjimečnější než díla řady jiných autorů. Myslím, že jeho úspěch tkví hlavně v tom, že dnešní doba spisovatele, jako je Coelho, potřebuje. Lidé chtějí, aby je někdo nenásilně nutil přemýšlet a rozjímat nad životem, tajemnem, duchovnem, nad otázkami, které si už dávno přestali klást… Coelho to dělá specifickým způsobem. Neříkám, jestli líp nebo hůř – zkrátka jinak. Tento příběh vypráví o jednadvacetileté irské dívce jménem Brida, která se jednoho dne rozhodne, že svůj osud spojí s tajemstvím magie. Její život se potácí mezi mnoha volbami a ona se obává, že nepozná, která cesta je pro ni ta správná. Za pomoci Mága z Folku a učitelky Wiccy nachází odpovědi na řadu svých otázek. Na konci knihy ale čtenář zjišťuje, že magie tu vlastně nehraje až tak důležitou roli, a nechá se strhnout a dojmout příběhem o hledání a nacházení lásky – síly mnohem mocnější než všechna magie.

Byla s otcem na pláži a on chtěl, aby zjistila, jestli je voda dost teplá. Tehdy pětiletá dívenka byla celá šťastná, že může být užitečná; šla k moři a namočila si nohy po kotníky.
Stoupla jsem si tam, je studená, hlásila.
Otec ji vzal do náručí, znovu s ní šel na břeh a bez varování ji hodil do vody. Nejdřív se lekla, ale pak se jí ten žert zalíbil.
Jaká je voda? zeptal se otec.
Prima, odpověděla.
Odteďka tedy, když budeš chtít o něčem něco vědět, tak se do toho ponoř celá.“ 

Happy birthday, Paul!

Konečně jsem se rozhoupala k tomu, abych založila na blogu novou rubriku… a vlastně se upřímně divím, proč jsem ji nevytvořila už dávno! Vždyť dlouhý čas byli Beatles mým poznávacím znamením a hlavní specializací, přečetla jsem kdejakou biografii a věděla jsem o nich všecko :D… Ty znalosti časem trochu vybledly. A „můj“ Beatle Paul dnes tedy slaví 70tiny! Sama bych si na to sotva vzpomněla, kdybych o víkendu neotevřela noviny. S tím vydáním se vynořila také spousta vzpomínek –  na sešit plný vystřižených novinových článků, dnes ležící na dně skříně, na kazety (chápete, kazety :D!), na které už dlouho sedá prach, nemluvě o VHSkách s koncertem Back to the World, skleněný přívěsek s Paulovým jménem od Pavči, diskuzní fórum na brouci.com (ano, pořád funguje :-)!) a nadšené sledování klipů na STV v pořadu Staré, ale hity (tvrdé časy bez stálého připojení k internetu a youtube :D…). Mimo to si vždycky na svou starou mánii vzpomenu ve chvíli, kdy někomu s uzarděním diktuju svou emailovou adresu :D…

Tak tedy všechno nejlepší, Paule. Doufám, že i přes svůj požehnaný věk dáš světu ještě několik hitů a mně pár romantických slaďáků, protože ty tvoje mám i po těch letech prostě nejradši ;-)!

Jahodový pohár

Aneb mé první postátnicové kulinářské dílko, na oslavu! Příležitost k dobrému jídlu se ovšem najde vždycky, že O:-)… Recept je z Albert magazínu – přijde mi, že poslední dobou ani podle ničeho jiného nevařím :D.

Potřebovat budeme:
  • 100g krupicového cukru + 2 lžíce navíc
  • 60ml čerstvé citronové šťávy
  • 1-1,5 kg čerstvých jahod (či jiného ovoce dle sezony)
  • 500ml smetany ke šlehání
  • 1-2 sáčky dětských piškotů
  • několik jahod na ozdobu

Suroviny by měly vystačit na 4 menší poháry/nebo 2 veliké :-). A teď už jak na to: V malém rendlíku smícháme 100g cukru, 60 ml vody a citronovou šťávu a přivedeme k varu. Mícháme, aby se cukr rozpustil a vaříme 1-2 minuty. Necháme zchladnout. V míse si rozmačkáme čerstvé či mražené jahody (já je nerozmačkávala, nakrájela jsem je jen na menší kousky). Smetanu ušleháme se dvěma lžícemi cukru dotuha. Třetinu piškotů dáme na dno větší misky, pokapeme je třetinou svařené citronové šťávy, navrch dáme třetinu ovoce a na ně šlehačku. Pokračujeme ve vrstvení tak dlouho, dokud nespotřebujeme všechny ingredience tak, abychom končili šlehačkou. Poháry dáme přes noc vychladit  a podáváme ozdobené čerstvými jahodami :-)!

Květnové kosmetické vychytávky

Tak jsem se konečně dokopala k sepsání květnových kosmetických úlovků, ale nebude toho moc, protože minulý měsíc mě tak „povrchní“ věc, jako kosmetika, nechávala zcela chladnou, což jistě chápete :D…

Odličovací mléko Pure Camille, Yves Rocher je moje stará srdcovka. Má nádhernou jemnou květinovou vůni, skvěle odličuje (i oči!!) a je přírodní – co víc si přát :-)? Jediná věc, která mi trochu vadí, je na můj vkus poměrně řídká konzistence produktu, ale dá se na to zvyknout. Tenhle odličovač je tak báječný, že mu to prostě musím odpustit :-)!

Tělové mléko Pur Blanca, Avon jsem dostala k Vánocům od Pepy. Líbí se mi skladné a praktické balení i šikovná uzavíratelná krabička, kterou možná v budoucnu nějak zrecykluju a využiju :-). Na druhou stranu je ale poměrně hluboká, takže nevím nevím, jak dobře se mi z ní časem bude mléko dostávat. Co se týče samotného tělového mléka, má dost výraznou květinovou vůni, což nemám úplně ráda a při častějším používání by se mi asi zprotivila. To se mi ostatně kdysi dávno stalo i s parfémem ze stejné řady a musela jsem ho pak někomu věnovat. Jinak je ale na pokožce mléko příjemné a po natření už nevoní tak silně jako v krabičce. S hydratací to tedy taky není žádná sláva, takže pro milovnice parfému Pur Blanca asi super volba, ale pokud od tělového mléka očekáváte něco víc, než jen hezkou vůni, tak se asi radši poohlédněte po jiné značce.

Voděodolná tužka na oči Pierre René – tuto značku jsem nikde jinde, než v kroměřížské Tetě, neviděla – což mě vůbec nepřekvapuje :D… Nakonec jsem ji na zkoušku vzala, protože lepší jsem si tam prostě nevybrala, a musím říct, že mě docela příjemně překvapila – především svou výdrží. Krom toho, že pěkně a výrazně maluje, není potřeba na ni moc tlačit, ale zároveň se ani příliš nerozmazává. A hlavně opravdu na víčku dlouho vydrží, což je pro mě největší plus. No a za ty peníze (okolo pade)? Možná přestanu tu naši oldschool Tetu tolik zatracovat :D…

Pleťová voda AB Cosmetics na citlivou pleť – protože pleťová voda z řady pro mastnou pleť (viz. dubnová DROGa) mi hodně vyhovovala, rozhodla jsem se vyzkoušet nějaký jiný přípravek stejné značky, tentokrát nejlépe určený opravdu pro můj typ pleti :-). A jako na zavolanou jsem v Rossmanovi narazila na výprodej řady pro pleť suchou a citlivou – ukořistila jsem úplně poslední kus :-). Na první pohled mě zaujala poměrně výraznou sladkou vůní – připomíná mi jednu mamčinu voňavku z Avonu. Nevím nevím, jestli se mi taky časem nezprotiví :D. Přecejen u odličovačů si na parfemaci moc nepotrpím. Voda je bez barviv i bez parabenů a obsahuje extrakt ze sladké mandle a grapefruitu a také provitamín B5. Když se vám náhodou dostane do oka, vůbec neštípe, nevysušuje a pleť vyčistí také slušně, ale kvůli té vůni už bych si ji nejspíš podruhé nekoupila, což je škoda, protože jinak je fajn.


Kuskus

Dnes to bude takový malý kulinářský hokus-pokus… teda vlastně kuskus :D. Jak jsem se již zmínila v minulém článku, k nápadu mě přivedl Péťa krásný a recept je vlastně celý inspirován jeho vyprávěním, kterak si kuskus připravuje on, takže mu tímto děkuji za tip :-)! Brzy po našem posezení v čajovně jsem se vydala do Tesca, pořídila si krabičku kuskusu a vrhla se na to…

  • balíček kuskusu
  • cherry rajčátka
  • jarní cibulka
  • balkánský sýr
  • koření dle chuti (kari, koření pěti vůní…)

Nejprve jsem si tedy připravila kuskus dle návodu na krabici – tzn. odměřila jsem si tak 2 větší porce a ty jsem smíchala asi se 3mi lžícemi olivového oleje. Mezitím jsem si dala vařit na sporáku v kastrůlku trochu vody a pak jsem do ní kuskus přisypala. Byla jsem docela překvapená, jak rychle se voda do kuskusu vsákla a celkově jak úžasně rychle to bylo hotové O:-). Pak jsem nechala kuskus chvilku odstát a nakonec do něj vmíchala trochu másla. Poté přišel důležitý krok – musela jsem kuskus něčím okořenit. Sáhla jsem do našich domácích zásob po kari a archaickém pytlíčku koření 5ti vůní, které mi přišlo (stejně jako kuskus) dostatečně exotické :D. Výsledek chutnal dobře, a tak už stačilo ke kuskusu jen přimíchat nakrájenou jarní cibulku, pár cherry rajčátek a kostičky balkánského sýra. Výsledný pokrm jsem si nemohla vynachválit – bylo to fakt vynikající a bleskurychlé! Pokud máte nějaký další zajímavý recept na kuskus, budu moc ráda, když se podělíte. Určitě ho vyzkouším :-)…