… jsme strávili u Franty na Velehradě. A ačkoliv jsme všude chodili pozdě, stejně jsme toho stihli spoustu. Od vydařené spolujízdy, výletu na Buchlov, česnekových slavností v Buchlovicích přes naši první návštěvu Letní filmové školy v Uherském Hradišti až po línou neděli a snídani s Pipi dlouhou punčochou :D. Už dlouho mi nebylo tak líto, že má víkend jen dva dny :-)!
Na závěr už zbývá jen dodat, že barevné fotografie fotil Péťa a černobílé jsou dílem Franty.
Protože se dneska ne a ne rozhoupat k nějaké smysluplné činnosti, rozhodla jsem se v krátkosti a prostřednictvím několika fotek zavzpomínat na hezký výlet, který jsme jednu červencovou neděli podnikli spolu s Nezdař, její kamarádkou Monikou, Frantou a Lukášem. (Povšimněte si, jak se nám podařilo vytvořit genderově vyvážený tým :D!)
Babí lom je údajně jedním z nejkrásnějších turistických cílů v okolí Brna. Z železniční stanice Česká, kam se během pár minut pohodlně dopravíte vlakem, se vydáte do obce Lelekovice. Zde můžete, stejně jako my, udělat první nezbytnou zastávku v hospůdce na růžku a doplnit tekutiny :D…
Z Lelekovic pak můžete pokračovat po červené turistické značce vzhůru do lesů – až k rozhledně Babí Lom. Na této trase mě zaujaly místní růžově zabarvené kameny – jeden jsem si odnesla domů na památku.
Pokud vám nedělají dobře výšky, výšlap na rozhlednu si dobře rozmyslete. Tak nebezpečně nízké zábradlí, jaké mají tady, jsem snad ještě na žádné rozhledně neviděla. Na druhou stranu, za chvíli si na to zvyknete a ten nádherný výhled prostě stojí zato…
Pokud budete mít štěstí jako my, potkáte v rozhledně „bublinového dědu“. Je to týpek, který si míchá svoji vlastní bublifukovou směs a vyrábí pak ultra pevné a trvanlivé bubliny. Jedna prý uletěla 2km a pak teprve praskla :O. Děda umí s bublinama všelijaké další fígle, tvoří z nich různé útvary nebo vám třeba zahraje „bublinové divadlo“ :-). Kluci z něj vymámili recept na tu super bublifukovou směs, která sestává z cca 6ti přesných ingrediencí přesného poměru a teploty. Tož kdybyste někdo měli zájem :-)…
Po bublinovém intermezzu naše cesta pokračovala po hřebenu z červených devonských slepenců (proto to narůžovělé kamení všude) až k dalšímu cíli naší cesty – lelkovadlu. Jedná se o dřevěný útvar, který tu nechal zřídit svazek obcí Ponávka. Kdo se pod lelkovadlem projde, zbaví se všech lelků a přestane prokrastinovat. Je doporučeno tento rituál opakovat alespoň jednou do roka. Leč mám takový dojem, že na nás to nemělo úplně stoprocentní účinek :D…
Po cestě jsme samozřejmě ulovili spoustu kešek, z nichž nejkurioznější byla ta poslední, která se nacházela v lesíčku kousek od lelkovadla. V podezřelém pařezu jsme objevili jednu opravdu rozkošnou ropuchu (domnívali jsme se, že je to princ, který hlídá kešku… nikdo se ji ovšem neodvážil políbit :D).
Po asfaltové cestě jsme se pak vrátili zpátky do Lelekovic, odkud jsme náš výšlap zahájili. Po opětovném doplnění tekutin v našem oblíbeném podniku se kruh uzavřel a vyrazili jsme zpátky na železniční stanici do České. Tam jsme zjistili, že domnělý čas odjezdu našeho vlaku je vskutku jen domnělý – někdo ho prostě naslepo plácnul a tato myšlenka se ve skupince uchytila jako fakt. Takto vidíte, jak vznikají drby :D! Volnou hodinu do odjezdu dalšího spoje jsme proto strávili v příjemné hospůdce v České a těšili se, jak si zajdeme po příjezdu do Brna na super večeři. To už je ale zase trochu jiná story :D…
Nápadité a super zdravé pokrmy z magazínů pro ženy jsou sice bezva inspirace, ale někdy není nad to, založit si do svého osobní kuchařky taky nějaký osvědčený rodinný recept. Tento jsem si odnesla z jedné rodinné návštěvy v Otrokovicích – naškrábaný na malém trhacím papírku, tak, jak se na tyto typy receptů sluší a patří :-). Nedávno se mi podařilo objevit papírek při úklidu v šuplíku a rozhodla jsem se, že se tedy u nás bude zase po delší době péct. A jak to dopadlo?
Pokud vaše kuchyň také nedisponuje kuchyňskými váhami, zvolíme si jednoduchou odměrku – hrnek na kafe a hořčičák (to se ve většině domácností obvykle běžně vyskytuje :-)). Smícháme 3/4 hořčíčáku Mattoni (měla by mít pokojovou teplotu) a 1 hořčičák oleje. K tomu přidáme 25dkg hladké mouky (jsou to necelé 2 hrníčky kávového hrnku) a 25dkg polohrubé mouky (1 a čtvrt kávového hrnku). Ingredience smícháme, uděláme důlek a do něj rozdrobíme 3/4 kostky droždí. Přidáme ještě jednu kávovou lžičku cukru a jednu kávovou lžičku soli. A taky jedno vejce. No a pak už jen promícháme a necháme kynout. Zhruba po hodince přemísíme a necháme ještě půl hodinky odpočinout. Poté těsto přendáme na vál a rozdělíme si ho na cca 16 bochánků. Plech vysteleme pečícím papírem a pokládáme na něj bochánky, ze kterých tvarujeme rohlíčky. Na to ještě budu muset vymyslet nějaký grif. Osvědčilo se mi rozválet bochánek do tvaru „žížalky“ 😀 a pak ho zakroutit do rohlíčku. Teta mi to doporučovala motat určitě nějak jinak, ale už jsem to zapomněla :(. Nakonec každý rohlíček potřeme studenou vodou a posolíme, pokmínujeme či zasypeme sezamem. A pečeme na 200°C zhruba půl hodinky.
Rohlíčky se povedly, ale musím dál trénovat, aby příště byly ještě lepší :-). Pečete taky? A máte sbírku rodinných receptů roztroušenou na papírcích :D??
Červenec byl pro mě jako jeden veliký nádech. Tak jsem ráda, že ten kyslíkový deficit už je pryč a mám konečně sílu a chuť pouštět se do nových věcí :-)! A co všechno se tedy v průběhu uplynulého měsíce konalo?
Uff, snad jsem na nic nezapomněla. Doufám, že si tohle léto taky hezky užíváte :)!!!
Protože tipů na rychlé letní saláty není nikdy dost, dneska bych tu měla jeden klasický, který určitě všichni dobře znáte :).
Vejce uvaříme natvrdo, necháme vychladnout, oloupeme a nakrájíme na čtvrtiny. Kuřecí prsa nakrájíme na kostky, okořeníme a na rozpáleném oleji orestujeme. Plátky toastového chleba opečeme a nakrájíme na trojúhelníčky. Natrháme salát, promícháme ho s kukuřičkou, nakrájenými rajčátky a kousky opečeného kuřete. Salát rozdělíme do misek, odzobíme vejci a opečeným tousťákem. Podáváme se zálivkou připravenou ze 6ti lžic majonézy, 12ti lžic kefíru a špetky provesnálského koření.
Dnes nás čeká pravděpodobně poslední epizoda o naší dovolené v Londýně. Zbývá vlastně už dovyprávět jen malý kousek. Camden byl pro mě naprosté překvapení. Doufala jsem, že to tam bude super, ale že až takhle? Do Camdenu jsem se zamilovala na první pohled, a proto jsem se rozhodla věnovat mu samostatný článek.
Camden Town, někdejší vesnice s viktoriánskými domy, je městem ve městě a žije si svým vlastním životem. Stará veteš, ulítlá móda, knížky i retro věci… najdete tu všechno, na co si vzpomenete a už nebudete chtít nikdy odejít! Navíc je to tam tak obrovské, že je dost možné, že skutečně už nikdy neodejdete – nenajdete totiž cestu ven :D.
Tržnice Stables Market se nachází v budově bývalých stájí, což vám četné koňské sochy „nenápadně“ připomenou na každém rohu. Mezi vším tím hemžením najdete spoustu stánků s exotickým občerstvením snad všech světových kuchyní – a to za překvapivě nízké ceny! A všichni vás samozřejmě lákají, ať jdete ochutnat a slibují ještě slevu – což je na Londýn skutečně nevídané :-)!
Naprosto úžasné jsou stánky s retro plechovými tabulemi. U jednoho jsme strávili opravdu hodně času a už jsme byli téměř rozhodnutí, že si nějakou krásku z plakátu musíme rozhodně koupit a pověsit do garáže :D. Nakonec jsme ale dali přednost stánku se suvenýry, kde jsme si koupili báječná (a opět nečekaně levná) londýnská trička.
Další obchod, který nás zaujal, se jmenuje Cyberdog a je to skutečně nevídané místo. Celý obchůdek je vyladěný do robotího stylu – nejlépe to asi ilustruje foto (mimochodem je tam zakázané fotit, takže psst). Do toho hraje psycho muzika, ze které bych se – být zdejší prodavačkou – asi brzy zbláznila :D. A když už jsme u toho, zdejší prodavači jsou taky kapitola sama pro sebe. Svými ulítlými kostýmky už jen dokreslují celkovou atmosféru tohoto místa. Pokud by vás zajímalo, co se v takovém robotím obchůdku prodává, je to převážně spousta originálního oblečení, všelijaké hračky, doplňky a zbytečnosti a v úplně spodním podlaží hračky pro dospělé ;-).
Najdete tu také další tematicky zaměřené obchůdky – třeba pro rastamany 😉 – a úžasné antikvariáty. Zážitek je to skutečně vyčerpávající, takže se vyplatí zajít si tu na pořádnou poctivou večeři za pár liber. My jsme tentokrát otestovali čínský stánek a báječné sladkokyselé kuře s nudlema. Bylo to vynikající a i má „malá“ porce byla ve skutečnosti strašně obrovská.
A po dobré večeři si můžete třeba ještě chvíli posedět u vody ;-)…
A pak už byl bohužel nejvyšší čas vydat se za posledním cílem naší cesty. Ještě jsme se alespoň prošli směrem k metru po Camden High Street plné stylových punkových obchůdků. Tyhle fotky myslím nejlíp ilustrují, že Camden je prostě jinej svět :D…
Míjeli jsme také British Boot Company, kde se vyrábí již od roku 1958 legendární martensky, které dobře posloužily již několika generacím rockerů, punkerů a skinheadů 8-). A mou úplně poslední vzpomínkou na Camden je pouliční zpěvák zpívající Things We Said Today.
A pak už jsme zamířili k naší poslední londýnské zastávce – směrem na Tower Hill. Kvůli Ceremony of Keys je celé nábřeží před Towerem večer uzavřené, takže jsme museli pevnost obejít – není to ale zas tak velká zacházka. Tam jsme opět čekali na setmění, abychom si mohli Tower Bridge vyfotit v záři nočních světel. A stalo se něco naprosto nečekaného – když už jsme se chtěli přemístit na druhou stranu mostu, najednou jsme zjistili, že cesta je zahrazená. Lidé se začali tlačit k zábradlí a to znamenalo jediné – Tower Bridge se bude otevírat kvůli projíždějící lodi :-)!!
A tak se nám zcela neplánovaně podařilo stihnout ještě jeden mimořádný zážitek, který dodal celému už tak báječnému dni ještě zlatý hřeb. Byla to asi ta nejlepší možná tečka za celou naší dovolenou. A k této tečce připojuji ještě pár posledních nočních snímků – naše rozloučení s Londýnem.
…aneb knížky, které mi zpříjemňovaly líné letní chvíle ve stínu pod fíky :).
Michaela Horňáková – Copywriting (Praktický průvodce tvorbou textů, které prodávají)
Opět jedna „vzdělávací“ publikace plná zajímavých poznatků z oblasti SEO, které mi přišly vhod, když jsem se SEO optimalizací v praxi zabývala v práci. Se zájmem jsem si přečetla také kapitolu o sociálních sítích – Facebooku a především Twitteru, který je pro mě zatím přece jen trošku neznámou. Autorka napsala publikaci ještě coby studentka VŠE, takže klobouk dolů. Příručka je přehledná, dobře se v ní čte i orientuje. Výhrady bych měla jen k tomu, že místy se v ní vyskytují stylistické chyby, kterým by se jistě dalo vyvarovat.
Robin S. Sharma – Mnich, který prodal své ferrari
„Mnicha“ jsem loni nadělila strýcovi k Vánocům, takže už proto jsem si chtěla knížku přečíst, abych věděla, jestli to byla dobrá volba. Kniha nese podtitul „Duchovní příběh o naplnění snů a směřování k životním cílům„. Já vím, že už to tu bylo několikrát, ale zjistila jsem, že si prostě asi potřebuju jednou za čas přečíst něco pozitivního a povzbudivého.
„…Vždycky si pamatuj, že příroda to zařídila tak, že když se jedny dveře zavřou, je to proto, aby se jiné otevřely.“
Mnich mi v jistém smyslu tak trochu pomohl dodat odvahu. V době, kdy jsem ho četla, jsem přesně taková slova potřebovala slyšet, ale nikdo je nedokázal vyslovit. Knížka se vám bude určitě líbit, pokud stojíte někde na rozcestí a potřebujete popostrčit dál nebo prostě jen chcete pohladit po duši a dobít energii. Načerpala jsem z ní hodně zajímavých myšlenek i motivace.
Christiane F. – My děti ze stanice Zoo
Myslím, že tuhle kultovní knížku asi většina z vás dobře zná. Já jsem se k ní poprvé dostala někdy na gymplu a opravdu mě sebrala. Nikdy předtím ani potom jsem takhle otevřenou zpověď narkomana nečetla. Knihu zpracovali na konci 70. let dva němečtí novináři na základě rozhovoru s tehdy patnáctiletou Christianou, která byla závislá na heroinu. Dokumentární charakter knize dodávají komentáře Christianiny matky a také fotografie Christianiných „přátel“ z drogového podsvětí a vyústění jejich osudů. Pokud se vám číst nechce, rozhodně se musíte podívat alespoň na film, o kterém jsem tady na blogu už kdysi psala. Najdete ho i s českými titulky na youtube a je to jedna z nejpovedenějších adaptací, jakou jsem kdy viděla.
Ještě než jsme odjeli do Anglie, pokusila jsem se o své první lasagne. Přestože jsem se docela bála, jak se povedou, nakonec byl výsledek překvapivě dobrý. Připravovala jsem je podle tohoto receptu, který je (tuším) z Albert magazínu:
Plátky lasagní dáme na 5 minut vařit do vroucí osolené vody, pak je osušíme. Olej rozpálíme v pánvi, přidáme česnek a po minutě rajčata. Necháme 5 minut probublávat, osolíme a opepříme. Pak začneme vrstvit do vymazané zapékací mísy: pláty lasagní, šunku, omáčku, olivy. Vrstvy zopakujeme, končit bychom měli olivami. Navrch nalijeme osolený jogurt smíchaný se sýrem. Posypeme dalším sýrem a 15 minut zapékáme při 180°C.
Co si budeme nalhávat… jsou sny, které se nikdy nesplní. Všichni takové máme. Ale pak jsou taky sny, které by se splnit mohly. Já jsem dobrou desítku let snila o dnu, kdy se bosá proběhnu po přechodu na Abbey Road. Budu kráčet stejnými místy, kterých se kdysi dotýkala chodidla slavných Beatlů (přejděme fakt, že se ten původní přechod o pár metrů posunul :D). Ten sen se splnil. Ten den byl tady. A (nejen) o něm to dneska bude ;-).
Pro navození atmosféry beatlemánie si ke čtení dnešního příspěvku prosím pusťte toto :-):
Přestože Péťa není fanouškem Beatles, návštěvu posvátné půdy před nahrávacími studii v St. John’s Wood mi nemohl odepřít. Nalákala jsem ho, přiznávám, hlavně na webkamerku na stránce http://www.abbeyroad.com/Crossing :D.
S čím jsem trošku nepočítala byl fakt, že focení na přechodu bude taková davovka. Skutečně mě překvapilo množství turistů, kteří sem přišli přejít přes přechod. Jenže pak jsem uviděla zeď před nahrávacími studii – celou popsanou a pokreslenou vzkazy od fanoušků z celého světa – a došlo mi, že tenhle přechod nebyl prohlášen britskou kulturní památkou jen tak pro nic za nic.
Nejprve jsme začali SMSkovat do ČR, protože jsme byli domluvení s Žánkem a Péťovým bratránkem, že nás přes webkameru na webu vyfotí, až budeme přecházet. Na úvod jsme se ovšem zvěčnili na zdi – a to dokonce v zakázané zóně. (Že je za bránu nahrávacích studií vstup zakázán jsem zjistila až poté, co mé mistrovské dílo bylo dokonáno… což mu jistě dodává na hodnotě :D!)
Samotné přecházení a tvorba fotky byl docela porod. Jednak ta strašná tlačenice fanoušků, do toho projíždějící auta…a ještě ke všemu ta jejich jízda vlevo! Člověk nevěděl, kam se koukat dřív. Myslím, že místní řidiči musí tenhle přechod fakt strašně nenávidět :D… Na mým místě byste se na vyzouvání bot asi taky vykašlali :D. Ale byli jsme tam! A kráčeli přes Abbey Road!
Když už jsme měli toho nebezpečného přecházení tam a zpátky dost, zamávali jsme do Čech do webkamerky a vydali se ještě hledat ceduli s názvem ulice. Chtěla jsem mít alespoň jednu fotografii z Abbey Road „sama pro sebe“, bez tlačenice a davu ostatních fanoušků.
A pak už jsme se s Abbey Road skutečně definitivně rozloučili a vydali se hledat Regent’s Park – údajně nejkrásnější z londýnských parků. Cestou jsme míjeli obrovskou mešitu, nacházející se hned na okraji parku. Asi bychom se sami neodvážili jít přímo dovnitř, ale jeden sympatický pán, který se tam šel právě pomodlit, se nás ujal, vzal nás s sebou a něco málo nám o mešitě povyprávěl. Samozřejmě jsme se museli vyzout a já si musela uvázat šátek přes hlavu. Byl to moc zajímavý zážitek – ještě nikdy jsem v mešitě nebyla – ale fotit jsme se neodvážili.
Zvěsti nelhaly – Regent’s Park je skutečně překrásný. Obzvlášť jeho Queen’s Garden plná různobarevných růžových záhonů. Každá z růží má své jméno a některé květy jsou velké i jako dlaň. Je to určitě jedno z nejromantičtějších míst na světě a jestli půjdete někdy v Londýně na rande, jděte určitě do Regent’s Parku :-)! I my se rozhodli, že zde strávíme více času, ale nejprve si skočíme na nedalekou Baker Street pro něco k snědku a uděláme si pak v parku piknik.
Baker Street bylo jedno z nejvíce zalidněných míst, která jsme v Londýně navštívili. Svůj podíl na tom má jistě Muzeum Madam Tussaud, jehož fronta se táhne daleko předaleko. My jsme se rozhodli Tusseaud’s vynechat a dobře jsme udělali. Na Baker Street jsou totiž mnohem příjemnější místa, kde se dají utrácet peníze :D…
Ano, třeba v Beatles Store! Dnešní den zkrátka patřil splněným snům… Jestli existuje ráj, představuju si ho jako Beatles Store. Z reproduktorů hraje Working Class Hero a všude, kam se podíváte, jsou Beatles – na tričkách, na plackách, pohlednicích, kabelkách, ponožkách, budících, propiskách, skleničkách… viděla jsem dokonce i dětské dupačky nebo tašku na kolečkách pro důchodce :D! Asi nemá cenu popisovat vám extázi, kterou jsem zažila. Kdo nemiluje Beatles, stejně nepochopí :). Mít neomezený rozpočet, skoupím to tam všecko. Něco malého jsem si ale odvézt musela, to dá rozum. A tak to nakonec vyhrála oboustranná Beatlesácká taška s natištěnými podpisy všech čtyř Brouků.
Hned vedle Beatles Store se nachází Muzeum Sherlocka Holmese (k němu mimochodem vede ta fronta na fotce výše). Tam už jsme nešli, ale aspoň jsme se s Sherlockem vyfotili na ulici :-).
S prvními londýnskými suvenýry a balením sladkých muffinů jsme se vrátili zpátky do Regent’s Parku – vychutnat si tu růžovou nádheru. Nyní prosím omluvte záplavu poněkud monotematických fotek. Myslím, že se vážně povedly, ale ani tak nedokážou vystihnout, jak krásně tam ve skutečnosti bylo.
Posilnění jsme se posléze vydali z Regent’s Parku směrem k poslednímu cíli naší cesty – Camden Town. O tom vám ale povím zase někdy příště.
… aneb přehled prázdných kosmetických krabiček za uplynulý měsíc :-).
Podlehla jsem mocné propagandě kosmetické blogosféry a když jsem jednou při nákupu v Kauflandu náhodou zpozorovala, že tento slavný odličovač mají na skladě, hnedka jsem ho chňapla :D! Micelárka za dvacku – to je hodně silné lákadlo! A teď tedy k mým dojmům: odličovací voda není nijak výrazně parfémovaná. Odličuje velice dobře – vždycky si myslím, že už mám pleť mlékem dobře vyčištěnou a tahle vodička z ní přesto vždycky ještě nějaké nečistoty vytáhne. Na pleti je příjemná, nedráždí a vysušuje jen minimálně. Docela rychle však ubývá – a to zejména zásluhou balení, z něhož se micelárka dost špatně dávkuje a často vám produktu vyteče větší množství, než jaké právě potřebujete. Co se týče odličování očních partií, je to docela ok – jen nesmí micelárka přijít přímo do oka, pak to trošku pálí. Zatím mi tedy připadá na odlíčení očí nejlepší heřmánková pleťovka od Yves Rocher. Na druhou stranu si ale myslím, že tahle micelárka je za ty peníze víc než slušná. Asi to nebude zrovna láska, ke které bych se musela neustále vracet, nicméně bych do ní klidně šla zas (kdyby byla krize a na Yves Rocher nebylo :D!).
Tato půllitrová krabička se v mé koupelně neohřála tak dlouho, jak bych si byla bývala přála. Jsem holka šikovná, a tak se mi jednoho hezkého večera povedlo dobrou třetinu obsahu rozlít po koupelně (to je ta nevýhoda šroubovacích obalů, které jinak bezmezně miluju, ale přiznejme si – s plně uzavíratelným balením by se to nestalo). Být to nějaký dražší produkt, asi se začnu mlátit do hlavy – takto se to naštěstí obešlo bez silnějších emočních projevů :D. Na vině byla také poměrně řídká konzistence produktu (což mě překvapuje – krém je vyloženě určen pro suchou pokožku, ale s hydratací jsem tak úplně spokojená nebyla). Hlavním důvodem, proč bych si tento výrobek už určitě nekoupila, je však jeho vůně. U limitované edice bych čekala něco letního a osvěžujícího, navozujícího atmosféru tropů – tohle je ale strašně přeslazené a k létu mi to zkrátka nějak nepasuje. Krém obsahuje panthenol a bambucké máslo, docela dobře se roztírá, ale vstřebává se na můj vkus celkem pomalu. Co mu však na závěr připisuju k dobru, je absence minerálních olejů, silikonů a parabenů. To je také pravděpodobně jediný důvod, kvůli kterému bych vám výrobek mohla doporučit.
Se značkou Himalaya jsem dosud neměla žádnou zkušenost – až při jedné návštěvě kroměřížské Hypernovy mě uhodil do očí tenhle krém za pouhé pade. Himalaya Herbals je řada přírodních produktů, které používají byliny vybrané z Podhůří Himálají. Přestože se značka na první pohled tváří jako přírodní, po zběžném prohlédnutí složení zjistíte, že to zas až taková hitparáda asi nebude. Ale za ty prachy? Samozřejmě jsem to musela aspoň vyzkoušet. A přiznávám, že jsem prostě nadšená! Jednak se mi moc líbí design výrobku – praktická malá šroubovací krabička, ale především: krém je opravdu skvělý a univerzální. Moc hezky a příjemně voní – nevtíravě, jemně a přitom originálně. Hydratuje báječně a přitom pleť vůbec nezmastí – bleskurychle se vstřebá a zanechá jen krásně vyživenou tvář. Používala jsem ho běžně na den, na noc i pod make-up a ve všech případech jsem byla spokojená. Hydratační krém obsahuje Aloe Vera, Gotu Kola (netuším, co to je – a mám to vůbec chtít vědět :D??), výtažky ze zimní třešně, indického stromu Kino a indického ženšenu, které chrání pokožku před vysušováním a znečištěním, což se v létě jistě může hodit. Pocitově se mi tedy výrobek moc líbí. Co se týče složení, na které se teď snažím více koukat, mám jisté výhrady, ale celkový pozitivní pocit převládá, takže doporučuji a jistě se s tímto krémem neloučím na dlouho :-).
Tento roztomilý sprcháček jsem dostala někdy před rokem jako dárek k nákupu v Yves Rocher, takže jsem se rozhodla jej konečně otestovat. Na to, jak mi v YR vždycky všechno krásně voní, Růže mě nijak zvlášť neokouzlila. Je to asi tím, že já na tyto květinkové odéry moc nejsem. Jinak je sprcháč určitě fajn na letní cesty a hezkou růžovou flaštičku třeba ještě nějak zužitkuju.
Již tradičně jsem s sebou na dovolenou nezapomněla vzít víceúčelové vlhčené ubrousky. Tentokrát volba padla na značku Babylove z DMka. V balíčku je přesně 30 kusů. Ubrousky obsahují panthenol a jsou bez silikonů, bez alkoholu, barviv, parfemace i bez minerálních olejů. Potud je asi všechno v pořádku. Problém nastává, když si s nimi chcete odlíčit obličej. Ne že by to nešlo (i když být o trochu více navlhčené, určitě bych se nezlobila), ale ty ubrousky jsou tak strašně hrubé, že se nedá hovořit o příjemném zážitku. Vůně by také mohla být o něco lepší, ale na tom tolik nelpím. Ve všech ostatních ohledech – na očistu rukou, osvěžení obličeje, těla ba i na čištění bot se osvědčily ubrousky docela dobře, ale na obličej už prostě ne, nikdy!
