V Barceloně jsem byla poprvé v roce 1994, pouhé dva roky po olympiádě. Z toho si však, vzhledem k mému tehdejšímu věku, pamatuju jen Kryštofa Kolumba a pouliční umělce na Ramble :-). Přestože nejsem velký sportovní fanoušek, návštěvu olympijského parku na hoře Montjuic jsem tentokrát, o celých dvacet let později, vynechat nechtěla.
Poprvé jsme se k této části Barcelony přiblížili už při návratu z Montserratu, odkud jsme přijeli vlakem na Placa Espanya a rozhodli se vydat do nedalekého parku Miró.
Jakmile jsme vylezli z metra, ocitli jsme se na širokém prostranství s hlavní dominantou – překrásnou kaskádovitou fontánou.
Že v noci krásně zpívá a svítí, to už jsem věděla od Pavči z videa, které kdysi dávala na Facebook. Ale teprve teď, když jsem tam stála, jsem si uvědomila, že celé tohle místo přece už dávno dobře znám… odkud asi :-)! Těžko pro něj mohli vybrat lepší název než Fontana Magica…
A tak jsem si po návštěvě Dakota House a Abbey Road nečekaně připsala na seznam splněných snů další místo s úžasnou atmosférou a hudební historií. Hned na druhý den jsme se k fontáně vrátili a tentokrát už jsme pokračovali až nahoru k Národnímu muzeu katalánského umění, odkud si opět můžete užít jeden z překrásných výhledů na město.
Montjuic mě samotnou překvapil především svými překrásnými udržovanými parky, kde o turistu nezakopnete. Je to asi hlavně proto, že tato část Barcelony už je lehce z ruky a hlavně na kopci. Jak jsme zjistili, Španělé asi na pěší výšlapy moc nebudou, protože kde se dalo a bylo to do kopce, všude se nacházely eskalátory – ano, skutečně i v parcích nebo třeba v ulici vedoucí do parku Güel :D!
Olympijské stadiony a sportoviště vypadají i dvacet let po olympiádě v dobrém stavu. Ten hlavní Estadi Olímpic de Montjuïc je dokonce volně přístupný. Bylo to právě zde, kde proběhla otevírací ceremonie v roce 1992 a dodnes si můžete všimnout místa, kde tehdy zaplápolal olympijský oheň :-).
Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena působivá 136 metrů vysoká Telecommunications Tower.
Kousek od stadionu vede „chodník slávy“, kde najdete nejedno slavné jméno ze světa sportu, dokonce i z českých luhů a hájů ;-)!
A když vás olympijská atmosféra unaví, můžete se přesunout do některého z mnoha přilehlých parků, usednout do stínu stromů a přemýšlet, kam se vydat dál. My měli před sebou úplně poslední barcelonský den a tak jsme měli jasno… ale na loučení je zatím čas, je toho ještě tolik co vyprávět :-)!
Taky si vzpomínám, že v Montjuicu nebyla skoro ani noha! 😀 Těším se na pokračování 🙂