Měsíc: Prosinec 2012

A pak že o Vánocích se neplní přání! Mně se v jediném týdnu splnilo už druhé – po koncertě sourozenců Ulrychových to byla včerejší návštěva brněnské vily Tugendhat.

Lístky jsme si rezervovali asi před dvěma měsíci přes internet a i tak to byl docela oříšek – víkendové termíny jsou dlouho dopředu vyprodány, takže jsme nakonec vzali zavděk i všedním dnem. Vzhledem k tomu, že vila prošla rozsáhlou rekonstrukcí a otevřela se veřejnosti teprve letos na jaře, dalo se předpokládat, že zájem bude obrovský, ale něco takového jsem přecejen nečekala.

Termíny jsou rychle vyprodané i z toho důvodu, že jedné skupinové prohlídky se může účastnit maximálně 15 lidí. Důvody jsou ale celkem pochopitelné – vila Tugendhat není žádné muzeum, je to dům. Kdybych byla paní Tugendhatovou, párty pro 15 lidí by mi i v tak velkorysém prostoru přišla až až :D. Navíc pokojíčky v horním vstupním podlaží (ložnice pána a paní domu, jejich dětí a vychovatelky) jsou překvapivě malé, takže jsme měli co dělat, abychom se tam všichni vměstnali.

Nevím honem, kde začít, takže začnu asi tím, co mě nejvíc okouzlilo. Jednak to byl výhled – Tugendhatovi si pro svou vilu nemohli vybrat lepší místo. Z okna měli celé historické centrum Brna jako na dlani. My jsme navíc zažili pohled na město zasypané sněhem, což se v Brně přecejen tak často nepoštěstí. Jak jsem již zmínila, místnosti v horním patře jsou poměrně malé a jednoduše zařízené. I proto musí každého tak okouzlit slavný skleněný pokoj, který naprosto předčil všechny moje představy. Hlavní ideou celého domu je zachování volně plynoucího prostoru, proto zde nenajdete klasické příčky k oddělení jednotlivých částí hlavní obytné zóny domu, ale slavnou oblou stěnu z makasarského ebenu a asi nejslavnější původní dochovaný kousek vily – onyxovou stěnu.

Někteří z vás to možná budou vědět, nicméně pro mě to byl šok :D. Pohřešovaná ebenová stěna byla teprve před dvěma lety objevena v naší menze na právnické fakultě (gestapo stěnu použilo na výzdobu svého baru, který zde měli za války). Dnes už by bylo prakticky nemožné vyrobit repliku, neboť tak mohutné stromy se takřka nevyskytují. Onyxová stěna byla zachráněna podobně zajímavým způsobem – sama prozřetelnost panu Tugendhatovi našeptala, aby ji nechal před svým útěkem do Švýcarska zazdít.

Dalším slavným a zajímavým prvkem této místnosti jsou okna, která se dají spustit dolů, čímž se pokoj propojí se zahradou. Přestože by se v tuto roční dobu stahovat neměla, aby se udržela ve vile konstantní teplota, pan průvodce byl tak hodný a jedno nám na chvilku ukázal „v akci“. Po návštěvě kuchyně a spíže jsme se pak odebrali do suterénu na poslední část prohlídky – technické zázemí vily. I v tomto směru byla vila Tugendhat ve své době unikátní – zejména co se týče důmyslného systému teplovzdušného vytápění a chlazení.

Protože sníh nám nedovolil navštívit rozlehlou zahradu, naše prohlídka končila v suterénu u několika vitrín se zajímavostmi o rodině Tugendhatových a architektovi vily. Ve vile jsme strávili neuvěřitelné dvě hodiny a uteklo to jako voda. Výklad byl opravdu zajímavý a dozvěděla jsem se všechno, co jsem si po přečtení románu Skleněný pokoj přála vědět. Pokud jste vilu ještě nenavštívili, určitě se tam také vypravte. Náročná rekonstrukce vrátila vile Tugendhat její dřívější slávu a lesk. Běžte se o tom přesvědčit na vlastní oči ;-).

Sourozenci Ulrychovi jsou spíš lokálním fenoménem a ke škodě nás všech tak ankety o skupinu roku vyhrává Kabát, uff… Brňáci ale svoje Javory milují, což dokazuje i fakt, že jejich koncert v Divadle Bolka Polívky, na který jsem měla původně políčeno, byl brzo beznadějně vyprodaný. Naštěstí jsem vymyslela náhradní plán – vyrazit na vánoční trhy na brněnské výstaviště, kde měli Ulrychovi v rámci doprovodného programu vystoupit. Spojili jsme tak příjemné s užitečným a vydali se ještě spolu s Míšou, který nás navštívil v rámci nasávání brněnské předvánoční atmosféry, pokoupit nějaké ty dárky.

Abychom se správně naladili, načali jsme se ještě doma flaškou medoviny :D. V aktuálním mrazivém počasí nám zahřátí přišlo víc než vhod – ještě že to na BVV nemáme moc daleko :D! Trhy jako takové nás příliš nenadchnuly. Celý pavilon G1 se podobal jedné velké vietnamské tržnici, takže všude spousta oblečení, ponožek, hraček a Helmutů z WS teleshoppingu – ne že by mě to teda příliš překvapilo :D. Zato v Fku na nás hned dýchla vánoční atmosféra spolu s Kájou Gottem linoucím se z reproduktorů. Tady už jsme našli vytoužené stánky s rukodělnými výrobky a strýcovi jsem tu pořídila do kuchyně rozkošné „česnekové drbátko“ (rozuměj lis na česnek) O:-)!

Vraťme se ale k hlavnímu programu dne. Asi třičtvrtěhodinku před začátkem koncertu jsme se vydali chytit si nějaké pěkné místečko s dobrým výhledem a dobře jsme udělali, protože hlediště se brzo zaplnilo do posledního místa. A to ještě samozřejmě zbytek davu postával všude okolo. Byli jsme nadšení, že Javory vystoupí v sestavě s cimbálem a už jsme se nemohli dočkat, jestli zahrají i naše srdcovky nebo se omezí čistě na vánoční repertoár.

Samozřejmě zazněla spousta vánočních písniček – z mých oblíbených třeba Krásný sen, ale nechyběl ani návrat k bigbítovým kořenům (Nechoď do kláštera a moje milovaná On na mě zapomíná). Upřímně mě docela překvapilo, že Ulrychovi nakonec zahráli tolik starých dobrých hitovek od Ideálu až po Jízdu králů. I tak mi hodně ne tak notoricky známých songů chybělo, jenže to víte – to bychom tam museli sedět ještě do zítřka :D. Potěšily mě i dvě písničky ze zbrusu nové desky Bratr sestry. Ke konci se Péťa konečně dočkal i svého oblíbeného Zvonu (celou dobu tajně doufal, že ho budou hrát :-)), který byl podle mě i naprostým vrcholem vystoupení. Ale jak jistě všichni tušíte, kdyby nezazněly na závěr Javory, nemohli bychom jít spokojeně domů, a tak jsem se dočkala i já :-).

Na naší hudební scéně není prostě nikdo, kdo by mohl konkurovat hlasu Hany Ulrychové. I po těch letech zní úplně stejně jako ze starých nahrávek a když se do toho opře, je to tak silný zážitek, že vám běhá mráz po zádech. To Petru Ulrychovi už to možná tolik nezpívá, zato je z celé skupiny jednoznačně nejcharizmatičtější :-). A samozřejmě složil všechny ty nádherné písničky, že. Když navíc uvážíme, že spolu oba sourozenci brzy oslaví 135. narozeniny, je to prostě neuvěřitelný výkon.

Suma sumárum to byl naprosto jedinečný koncert. V divadle nebo pod širým nebem by měl sice asi lepší atmosféru, ale i tak jsem strašně ráda, že jsme šli a já si konečně splnila velký sen. Vždyť Ulrychovi už téměř pět let pravidelně rotují mojí MP3kou a za tu dobu se mi ještě neoposlouchali. Javory můžu slyšet postopadesáté a pokaždé mi při nich bude běhat mráz po zádech. Ve své Modlitbě naprosto dokonale zhudebnili verše největšího moravského básníka Jana Skácela. Na albu Bílá místa nezní z úst Hany Ulrychové „pravda a láska vítězí“ jako hloupá fráze. A texty z desky Meč a přeslice jsou dnes stejně aktuální jako tenkrát za hlubokého totáče. Housle a mříž a Ať dál klidně spí hovoří za vše. Potřebujete ještě nějaký další důvod proč Javory a jejich písně milovat? Já ne :-)…