Měsíc: Srpen 2011

…aneb první narozeninová knížka (od Zdenči) :-). Tu druhou, kterou jsem dostala od Péti, mám zatím zavřenou v knihovně a mám dovoleno k ní pouze čichat 😀 – oficiálně se do ní smím začíst, až udělám zkoušku z pozemku 8-). Povídky o mužích jsem ale měla přečtené raz dva, během jednoho krásného slunečného odpoledne v parku u výstaviště.

Jedná se o soubor krátkých vyprávění současných více či méně známých českých spisovatelů mužského pohlaví – jmenovitě Michala Viewegha, Petra Šabacha, Jaroslava Rudiše, Martina Reinera, Edgara Dutky, Ladislava Pecháčka, Igora Malijevského a Jana Němce. Mám-li to shrnout, příjde mi, že celkové vyznění knihy mužskému plemenu příliš nelichotí 😎 … Muži z jednotlivých příběhů vychází jako sobecká (Biomanželka) povrchní (Štěstí ve hře) stvoření, trosky utápějící své životní prohry v alkoholu (Mistři světa) a oplzlíci (Diamantová svatba). To ale nic nemění na tom, že knížka je ideálním zpestřením letního povalování u vody, a nudit se u ní určitě nebudete. Jako nejlepší povídku sbírky hodnotím Rudišovy Mistry světa, kteří jsou opravdu ze života a upřímně jsem se u nich nasmála, ikdyž mají trochu předvídatelný závěr. Zajímavým překvapením pro mě byla povídka Martina Reinera, který pro mě byl dosud neznámým autorem, ale jeho styl vyprávění i povídka samotná (přestože vyznívá ze všech příběhů nejvíc pesimisticky) mě hodně zaujaly a rozhodně bych si od něj ráda ještě něco přečetla. Ostatní povídky bych taky určitě doporučila k přečtení, jen Vieweghův úryvek z Biomanželky a koneckonců Viewegh samotný mě tak nějak nebere. Každopádně se Zdenči výběr titulu (jako obvykle) vydařil a ještě jednou za něj děkuji :-)…

Nu, tenhle literární rest už je opravdu staršího data. Ale usoudila jsem, že si zaslouží svůj vlastní článek, protože Žert je zřejmě jediná knížka od Kundery, ve které mě postavy nevytáčí k nepříčetnosti :D. Výjimečně jsem ochotná pochopit pohnutky a skutky hlavních hrdinů a výjimečně připouštím, že se opravdu jedná o tragikomedii. Hlavní postava Ludvíka Jahna je plná rozporů, plná lásky i nenávisti, a přesto tak lidská a pochopitelná, když uvážíme, v jaké době se příběh odehrává. V jiné knížce bych Ludvíkovo pátrání po logice zákonitostí jeho vlastního života asi odsoudila, ale tady je v něm skryta jasná touha osvětlit příčiny svých životních příkoří a ukázat si prstem na viníka. Těžko ale hledat logiku v dobách, které jsou pro nás dnes samy nelogické a nepochopitelné. Pokud si chcete něco přečíst od Kundery, čtěte Žert – vyprávění o nespravedlnostech a křivdách, o vývoji charakterů i ztrátě iluzí, touze po pomstě i odpuštění a především o tom, že v totalitním režimu nic jako „nevinný žert“ prostě neexistuje…

„…Řeknu vám, takové štěně je div přírody; je to nevyčerpatelný zdroj zábavy a loužiček…“

Poslední dobou se mi moc nechce psát – nemám „střevo“ ani nápady a hlavně nemám v tomhle vedru (jo, já vím, že jsem si ještě nedávno stěžovala, jak je pořád hnusně :D) moc energie…a když už nějakou mám, snažím se ji věnovat stavebnímu zákonu nebo jiné podobně hodnotné literatuře 8-). Ale pak mi v jeden den příjde pár milých komentářů a to mě nakopne sem zase něco přidat. Vždycky mě potěší, když zjistím, že to tu vůbec někdo čte :D! Abyste teda neřekli, že pořád jenom vařím, vrátím se k mé druhé nejčastější kratochvíli – knížkám. Od začátku prázdnin už jsem toho přečetla spoustu, ale vzhledem k tomu, že se po zkouškovém zásobím především odpočinkovou, případně dětskou literaturou, nejedná se o žádná složitá filosofická díla, a tak ani velice nevím, co o nich psát.

Čapkovo humorné vyprávění o jeho soužití se čtyřnohými přáteli vznikalo nejdříve ve formě fejetonů  a novinových sloupků. I po několika desítkách let je stále neuvěřitelně aktuální – a to jak jazykově, tak obsahem – a myslím, že se u něj můžou dobře pobavit nejen milovníci zvířat – ikdyž těm je knížka věnována především. Nicméně i do takto vyhraněného povídání dokázal Čapek opět vložit několik svých mimořádných myšlenek, v kterých konfrontuje lidský svět se světem zvířat. Opravdu roztomilou záležitostí jsou ilustrace, které pro knížku stvořil Josef Čapek, ale i série několika fotografií, které pořídil sám autor.

„…Politika, která žije z pěstování nedůvěry, je politika divočiny. Kočka, která nedůvěřuje člověku, nevidí v něm člověka, nýbrž divoké zvíře; člověk, který nedůvěřuje člověku, vidí v něm také divoké zvíře. Svazek vzájemné důvěry je starší než všechna civilizace, a lidstvo zůstane lidstvem; ale zrušíte-li stav důvěry, stane se lidský svět zemí šelem…“

…nebo spíš léto v úvozovkách :/. Nevím jak vy, ale já si srpen rozhodně představuju jinak. Chtěla bych se každé odpoledne chodit vyhřívat do parku před výstaviště, vytáhnout konečně plavky zahrabané na dně skříně a nemuset spát s krkem omotaným v palestině, protože na mě z toho mizernýho počasí něco leze. Místo večerního cvičení teď ležím v peřinách a cucám jednu Hašlerku za druhou. Na druhou stranu mám ale aspoň konečně příležitost dohnat pár literárních restů. Cítím se dost vyšťavená, tak radši začneme něčím oddechovým :D…

Během prázdnin jsem přelouskala dvě detektivky od Agathy Christie – ta první se jmenovala Vraždy podle abecedy a zpříjemnila mi především děsuplnou chvilku v čekárně u zubaře před trháním mé poslední osmičky. Poté, co Hercule Poirot konečně odhalil jméno vraha, byla jsem připravena zasednout do zubařského křesla a odvážně čelit všem útrapám. Nakonec byla nejhorší útrapou „jen“ umrtvující injekce – samotné trhání proběhlo tak rychle a lehce, že jsem to téměř nezaznamenala. I tak jsem se ale u svého nového mladého zubaře musela uvést jako pěkný strašpytel..jenže kdo se mi diví – po těch jatkách, co jsem zažila ve fakultní nemocnici 😎 ! Vraždy podle abecedy mě hodně bavily a Agátě se opět podařilo příjemně mě zmást :D. Jádrem celého příběhu je série anonymních dopisů, který tajemný vrahoun „A B C“ posílá Herculu Poirotovi a provokuje ho tím k odhalení jeho totožnosti. Mezitím dochází ke třem vzájemně nesouvisejícím, nicméně nepochybně systematickým vraždám – Alice Ascherové v Andoveru, Betty Bernardové v Bexhillu a lorda Carmichaela Clarka v Curstonu. Hercule Poirot pochopitelně nehodlá nechat anonyma povraždit celou abecedu, a tak číhá na čtvrtou oběť začínající na písmenko D. „A B C“ se však tentokrát zmýlí a Poirota tím konečně přivede na správnou stopu ;-)…

Druhá detektivka s názvem Smysluplná vražda mě zas tak moc nechytla. Vadilo mi na ní hlavně šílené množství postav, ve kterých jsem se už na začátku příběhu totálně ztrácela, a kdo by mohl být vrahem, to jsem vážně neměla ani šajnu :D! Tentokrát se na stopu zločinu vydává detektiv v sukních – slečna Marplová, která přijme pozvání své kamarádky z mladých let a navštíví ji v jejím podivném anglickém sídle. Slečna Marplová již brzy po svém příjezdu zjišťuje, že zde něco není v pořádku. Než si však stačí všechny informace srovnat v hlavě, dochází k první vraždě. A podezřelých i motivů je víc než dost…