Blog Janie Milíčové

Trubte fanfáry, po více než třech letech se mi konečně podařilo prokousat se tímhle šestisetstránkovým utrpením. Ačkoliv už jsem toho o válce přečetla dost, tohle dílo bylo naprosto mimořádné jak po stránce kompoziční, tak po stránce obsahové. A hned na úvod podotýkám, že bych „Nahé a mrtvé“ nikomu nedoporučila :D. Za normálních okolností bych ani já sama po knížce tohoto typu nesáhla nebo bych ji přinejmenším zahodila po pár stránkách, ale byl to dárek s krásným věnováním, takže mi bylo líto se ani nepokusit, a navíc vždycky, když jsem se ke knížce vracela, abych zas po delší době přelouskala aspoň kousek, měla jsem v sobě kapku naděje, že se to tentokrát přecejen rozjede a vyloupne se z toho nějaká pěkná pointa. Dlužno říct, že ani po těch 600 stránkách jsem se vytoužené pointy nedočkala…a toho pěkného už vůbec ne 8-)…

„…Jeho logika byla neúprosná. Ale dějiny nebyly. Dobře, všechny veliké sny zklamaly, byly prodejné, zkažené a dobré věci často vznikly ze špatných pohnutek, ale  všechno přece jen nebylo zlé, docházelo k vítězství, kdy mělo dojít k porážkám. Logicky měl svět již dávno propadnout fašismu, a stále k tomu ještě nedošlo…“

Norman Mailer byl americký prozaik, publicista a esejista. Studoval na Harvardu a na Sorbonně a za druhé světové války se jako voják armády USA zúčastnil válečných operací v Pacifiku. Z těchto zkušeností pak vznikl jeho první a nejslavnější román Nazí a mrtví (The Naked and the Dead). Kniha zapůsobila svým šokujícím naturalismem a byla americkou kritikou označena za nejlepší román o druhé světové válce (což platilo do doby, než  se objevila Hellerova Hlava XXII), což nic nemění na faktu, že je to dílo velmi komplikované a náročné na četbu. Vyžaduje otrlejší čtenářskou povahu, protože obsah je silně depresivní a já sama s ním tenhle víkend skoncovala jen proto, že jsem zrovna ve velmi dobrém psychickém rozpoložení :D…a večer si vypláchnu mozek něčím nenáročným – dneska dávaj Slunce, seno :D…

Ráda bych nakonec ještě zmínila jednu věc, která mě u „Nahých a mrtvých“ trochu překvapila. U válečných knížek je mi většinou umírajících hrdinů líto, trpím s nima a obecně je dost prožívám. Tady většina vojáků umírala tak nějak náhodou, mimochodem, na pár řádcích a děj šel dál. Smrt poručíka Hearna je dokonce i na můj vkus poněkud cynicky popsána jen jednou jedinou větou, takže čtenář ji málem ani nezaregistruje, a teprve o pár řádků dál mu dojde, co se vlastně stalo… a nejhorší na tom je, že tu smrt vlastně ani nebere jako něco tragického, ale přijme ji stejně otupěle a bez emocí, jako zbytek čety…

Zkrátka resumé: Proboha, lidé, nečtěte to ! O válce bylo napsáno spoustu lepších románů nebo novel a rozhodně z nich nebudete mít takové deprese, jako z „Nahých a mrtvých“. Mně to můžete věřit, sama jsem tuhle bitvu vyhrála až po třech letech…

S Kunderou já mám odjakživa osobní problém – to říkám narovinu. Tedy proti němu jakožto spisovateli vlastně celkem nic nemám, problém mám ale s jeho literárními hrdiny. Já prostě potřebuju mít v knížce nějakou oblíbenou postavu, někoho, komu můžu fandit. Ale jak mám fandit Kunderovým „hrdinům“, když to jsou všichni protivní a namyšlení zoufalci bez kapky morálky a citu ? Jestli měl Kundera v plánu vzbudit u svých čtenářů nějaké emoce, tak u mě dosáhl akorát toho, že všechny jeho postavy svorně nesnáším :D…Možná je to tím, že jim prostě nerozumím, nechápu, proč se chovají právě tak, jak se chovají a vyvolávají tím ve mně pocit tragikomiky…přičemž se spíš přikláním k tomu prvnímu pólu, protože lásku považuju za příliš velké a příliš vážné téma, než aby se jí člověk mohl vysmívat.

Tím samozřejmě nechci znevažovat Kunderův vypravěčský um. Směšné lásky jsou mimořádně čtivé a rozhodně je nechci zatracovat jen proto, že jsem v nich nenašla to, co jsem hledala. Koneckonců jsem je dneska na vleklé přednášce z Moderních právních dějin dočetla již podruhé ve svém životě :D. Kdybych sem ale měla vybrat nějaký úryvek, který mě oslovil, byla bych hodně na rozpacích. A tak sem napíšu úryvek jiný, rovněž z Kundery (z románu Nesnesitelná lehkost bytí, jehož postavy jsem taky z celého srdce nenáviděla :D…), který se nicméně stal jedinou součástí Kunderova díla, která se mě skutečně dotkla, jestli mi rozumíte :-)…

„Láska je touha po ztracené polovině nás samých…“

Dobře si vzpomínám, že tahle věta ke mně pronikla na začátku léta, krátce po tom, co nám rozdali maturitní vysvědčení :-), a já byla tenkrát naprosto přesvědčená o tom, že ta ztracená polovina musí být náš přesný protiklad. Jsem ráda, že jsem z tohoto omylu byla o několik let později vyvedena O:)…nicméně rozpačité dojmy z Kundery ve mně přetrvaly dodneška, nekamenujte mě :D…

„…Michele nakonec vyjádřil, co jsme cítili všichni: „Kdybych byl věřící, řekl bych, že nastala Apokalypsa, kdy se právě uvidí koně pást se na obilí. Protože věřící nejsem, řeknu jen, že přišli Němci, a to je snad totéž…“

Během uplynulých čtyř dnů jsem přečetla jeden z nejslavnějších Moraviových neorealistických románů, ačkoliv jsem od něj hned na začátku byla zrazena jistou studentkou FITu :D… Zatímco jsem čekala na chodbě fakulty, až si Peťa uhádá u docenta Češky ze svého Ečka Dčko :D, a vybalila jsem si z batohu Horalku na ukrácení dlouhé chvíle, nadrzo si ke mně přisedla a pravila, že teda nic proti, ale že ona četla Moraviu v 16ti a už nikdy víc. Vzhledem k tomu, že jsem neměla dočtenou ano první kapitolu, neměla jsem čím argumentovat, takže jsem se nechala poučit, co že je na tomto autorovi tak trestuhodného. Pravila, že nechápe, jak může chlap vyprávět příběh očima ženy, ještě ke všemu prostitutky, že jí to příjde úplně zcestné, protože se přece do ní nemůže dostatečně vcítit. Tímto bych chtěla slečnu pozdravit a popřát jí, aby odložila poučné brožury o tom, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše :D, a zkusila si přečíst něco z povinné četby. Možná by zjistila, že jeden z nejslavnějších románů Annu Kareninovou napsal kupodivu chlap :D…a řecká dramata s ženskými hrdinkami jako Antigona nebo Elektra jsou taky dílem silnějšího pohlaví. Stejně jako Matka Karla Čapka. Schválně si někdy zkuste uvědomit, kolik výborných a slavných ženských hrdinek stvořili ve skutečnosti muži. Ale abych se vrátila zpátky k Horalce :-)…negativní recenze mě rozhodně nemohla odradit od toho, abych se pustila do čtení hned následujícího rána.

Román, vyprávěný z pohledu italské obchodnice Cesiry, je čtivý a napínavý hned od první kapitoly. Děj je zasazen do posledních let druhé světové války – 1943 a 1944, kdy nedostatek jídla přinutí Cesiru utéct spolu se svou dcerou Rosettou na italský venkov. Jejich představa, že konec války je otázkou několika týdnů, se ukáže jako naivní. V rodných horách musí Cesira s dcerou přežít dlouhých devět měsíců a teprve ve chvíli, kdy se válka chýlí k závěru a zdá se, že nadobro vyvázly, je potkává to nejhorší…Vzhledem k tomu, že jsem si ještě z hodin literatury na gymplu pamatovala, jak to celé dopadne, mi konec nepřišel moc šokující, ale nezasvěceného čtenáře třeba překvapí, protože závěr opravdu nabuzuje dojem, že se všechno v dobré obrací a během vteřiny je pak najednou vše jinak. Anyway, pro mě osobně byla nejsilnější scéna, ve které Němci odvádí do hor Michela a všichni správně tuší, že už ho asi nikdy neuvidí. Poněkud rozporuplný Michele byla moje nejoblíbenější postava, takže jsem ji v závěru knížky ořvala :_(… Z románu jsem si odnesla hlavně intenzivní pocit, že nikdy nechci zažít válku – dobu, která potlačuje v člověku veškeré dobro a morálku a především v něm zabíjí soucit.

„…Ty jsi taky nečetla Danta jako ten vzdělaný anglický důstojník. Ale kdybys ho četla, věděla bys, že Dante říká: „A bylo zdvořilé být k němu hrubý.“

Zeptala jsem se, co ta Dantova věta znamená. Vysvětlil mi, že to právě znamená, že lidem jako nacisti je až příliš laskavé lhát a zradit je. Ani to si nezasluhují. Řekla jsem jen tak, abych něco řekla, že mezi nacisty mohou být hodní a zlí lidé jako všude, a jak tedy může Michele vědět, že ti dva jsou zlí? Ale on se dal do smíchu: „Tady nejde o hodné a zlé lidi. Jsou možná hodní na své ženy a děti, jako jsou hodní na svá mláďata a samičky taky vlci a hadi. Ale na lidstvo – a tohle nakonec rozhoduje – to jest na tebe, na mne, na Rosettu, na tyhle uprchlíky a na rolníky, mohou být jen zlí.“ „A proč ?“ „Protože“ – chvíli se rozmýšlel – „jsou přesvědčeni, že to, čemu my říkáme zlo, je dobro. A tak právě dělají zlo a mysli si, že dělají dobro. To jest, dělají svou povinnost.“ Zůstala jsem trochu na vahách, zdálo se mi, že jsem to dobře nepochopila. Ale on  mě už neposlouchal a skončil jakoby pro sebe: „Ano, kombinace zla a smyslu pro povinnost, to je nacismus…“

Na závěr bych snad ještě dodala, že podle Moraviova románu natočil stejnojmenný film slavný režisér Vittorio de Sica. DVDčko s Horalkou a podobně laděnými „intoušskými“ filmy jsem předloni koupila bráchovi k Vánocům, takže až se na něj podívám, dodám recenzi. Údajně prý rozhodně stojí za shlédnutí ;-)…

Tentokrát jsem se rozhodla do rubriky literárních úryvků přispět krom zajímavého tipu ke čtení také překvapivou historkou, která se mi přihodila minulý týden na Florenci při čekání na autobus. Ale vraťme se tam, kde vlastně celý příběh původně začal…Vánoce 2008, Praha, Václavské náměstí, Luxor – místo, kde se tak báječně nakupují vánoční dárky 🙂 !!! Ten rok jsem byla fakt bez inspirace, co nadělit taťkovi, ale nakonec jsem v oddělení cestopisů (tam jsem šla najisto) za Terčiny asistence vybrala dva díly sestavené z reportáží z cest, kterými lidé různého věku, povolání a osudů dlouhý čas přispívali do našeho oblíbeného časopisu. Taťka byl zamlada velký čtenář, ale za poslední dobu čtení omezil pouze na Mladou frontu a magazín Stereo :D, takže jsem moc nevěděla, jestli se mu s dárkem zavděčím. Brzy se ale ukázalo, že to byla opravdu dobrá volba a tatí byl z knížek nadšený…a stejně tak já, když jsem si je minulé léto odvezla na prázdniny do Brna a přečetla je doslova jedním dechem ! Většinou se jednalo o zážitky lidí, kteří do zahraničí odjeli na studijní pobyt v rámci Erasmu, na nějakou dobročinnou misi, ale i za láskou či za lepší prací. Právě různorodost jednotlivých příběhů vytváří z těchto knížek zajímavou mozaiku lidských osudů, která ve vás chtě nechtě vzbudí nutkavou touhu okamžitě sbalit baťoh a taky někam vyrazit 😀 !

Letos už jsem šla do Luxoru najisto…čekal tam na mě třetí díl Reflexové série, tentokrát modrý :D, takže jsem ho tatímu spolu se zásilkou z Avonu a balíkem čaje pěkně šoupla pod stromek a bylo vymalováno. Před dlouhou cestou do Prahy, která mě čekala minulý týden, jsem si knížku přibalila do batohu, aby mi pomohla ukrátit dlouhou chvíli v buse. To pravé překvapení mě ale potkalo až na zpáteční cestě na Florenci, kdy jsem se už z Prahy společně s Péťou vracela. Protože jsme si nestihli včas zaregistrovat bus u Student Agency, rozhodli jsme se jet s Eurolines, ale do odjezdu nám ještě zbývala víc jak hodina času, takže jsme se šli usadit do čekárny. Ze všeho nejdřív jsem se rozhodla zavolat do kroměřížského pivovaru a rezervovat nám na sobotu stůl :D, Peťa si pořešil zápis rozvrhu na příští semestr a mezitím si přímo naproti nám přisednul nějaký týpek s krosnou. Napřed jsme mu nevěnovali pozornost. Já si vytáhla z kabelky stále nedočtený třetí díl „Vandru“ a pustila se do kapitoly věnované Africe. Péťa se zajímal, co že to čtu, tak jsem mu začala vyprávět, o čem ta knížka je, a to už se do toho vložil neznámý naprotisedící pán:

„Tak to si možná přečtete i o mně…“

Moje překvapení bylo opravdu neskrývané 😀 !!! Každopádně mi po počátečním přílivu šoku a euforie blesklo hlavou, že to by mohl říct každej, a tak jsem se rozhodla milého týpka si trochu proklepnout a ve snaze ujistit se, jestli mluví opravdu o tomhle třetím vydání, jsem ho vyzvala, aby mi řekl, kam přesně vyrazil za dobrodružstvím. Pravil, že strávil nějaký čas ve Skotsku u jezera Loch Arthur, což jsem si hnedka nalistovala, abych věděla, s kým mám tu čest  :D, a nestačila se divit nad tou úžasnou náhodou, která přivedla milého neznámého právě k našemu stolu a to ještě předtím, než jsem knížku s jeho příběhem vůbec stačila vytáhnout z kabelky :O ! Ještě ten večer jsme si pak na dobrou noc přečetli vyprávění o jeho působení ve skotském camphillu, kde pracoval s handicapovanými lidmi…Jediné, co mě mrzí, je to, že jsem z té neuvěřitelné náhody byla tak překvapená, že jsem si úplně zapomněla říct o autogram, což bych za normálního stavu mysli jinak určitě udělala O:) !! Každopádně i tak jsem si z Prahy odvážela skvělou historku a nemohla jsem se dočkat, až se s ní někomu pochlubím…a jen tak mimochodem, to čtvrteční nečekané setkání na Florenci mě společně s dočtením série „Vandrů s Reflexem“ jen utvrdilo v tom, že tenhle svět je to nejmenší a nejbáječnější místo k životu :-)…

„…Já vím. A rozum můj mě k tomu stále vede.

Však rozum poslouchat, to láska nedovede…“ (Alcest)

Další z hromádky knížek, kterými jsem během zkouškového přebíjela špatné svědomí z toho, že se neučím :D, je soubor tří nejznámějších her od Moliéra, které asi není potřeba nikomu představovat: Lakomec, Tartuffe a Misantrop. Líbily se mi všechny tři, ale poslední jmenovaná mě přecejen zaujala asi nejvíc. Kdyby měl někdo chuť si to přečíst (o čase ani nemluvím, protože divadelní hry jsou záležitostí jednoho odpoledního kafe :D), našla jsem na wikipedii stručný nástin děje, ale tu závěrečnou pointu jsem vám samozřejmě odmazala O:-)…

Hlavní postava Alcest miluje Celimenu. Ta však k jeho nelibosti přijímá ještě jiné své přátele a ctitele, jako je Oront nebo markýzové Klitandr a Akast. Alcest je zastáncem pravdy stojícím proti společenské přetvářce a nenávidí lidi. Jedny proto, že jsou špatní, druhé proto, že jsou k těm špatným shovívaví. Tím se vysvětluje i název díla – Misantrop – člověk, který nenávidí lidi a straní se jich. Alcest si zakládá na tom, že vždy říká pravdu. Kritizuje také svou milou za její chyby, přesto její zálibu v pomlouvání toleruje. Celimena má mnoho nápadníků, mezi nimi i Oronta, který se chce stát Alcestovým přítelem. Všemožně se mu podbízí a dává mu číst své sonety. Čeká chválu, ale Alcest mu jeho báseň zkritizuje. Oront je natolik rozzloben, že si na Alcesta stěžuje a ten je vyzván před smírčí soud. Alcest pochybuje o lásce a věrnosti své milé, a tak jí dělá žárlivé scény. Záhy mu Celimenina „přítelkyně“ Arsinoe ukáže milostný dopis, který psala Celimena Orontovi…no a kdo je napjatý, jak to bude dál, ten si to bude muset přečíst :D…(nebo se podívat na wikipedii, kde je vyzrazeno úplně všechno 8-)…)

„…Láska k ní dělá slepce ze mne.

Vím, že má  povaze i stránky velmi temné.

Ač vzbudila můj cit, já vidím chyby její

a nenáležím k těm, kteří je promíjejí.

Přes všechno tohle však – k té slabosti se znám –

ať dělám cokoli, v ní zalíbení mám.

Vidím – a kárám též – tu spoustu jejích vad,

a přece, marná věc, ji musím milovat.

Tak mocný půvab má. A pak: Já věřím, vím,

že od těch špatností ji láskou očistím…“ (Alcest)

Tak zas přicházím s ódou na Fulghuma, mírně „amerického“, hysterického a sentimentálního, který ani tentokrát nepřináší nic, co bychom už dávno nevěděli, a to je přesně ten důvod, proč ho tak zbožňuju :-)…Možná, možná ne jsem zhltnula během zimního zkouškového, což je mimochodem ideální čas pro čtení knížek 😀 – přes semestr si totiž říkám, že je spousta jiných a důležitějších věcí na práci, ale v druhé polovině zkouškového, kdy nechuť ke studiu vzroste na maximum, těch pár stránek přelouskáte během dopoledne (jako já :D), ikdyž zatraceně dobře víte, že byste se místo toho měli radši učit procesní právo…a ještě po tom navíc ani nebudete mít špatný svědomí 😀 ! Což je myslím už docela dobré lákadlo a o důvod víc, proč si to přečíst taky :D…

„…na jednoho takového studenta jsem narazil v kanceláři školy, kde pomáhal s obesíláním sponzorů žádostmi o dary. Měl na obálky lepit známky. Jenže on neolizoval známky a nelepil je na obálky. On olizoval obálky na patřičném místě a pak tam nalepil známku. Bouchl do ní pěstí a sahal po další. Vysvětlil mi, že lepidlo na známkách chutná ohavně. Obálky naopak měly zajímavou skořicovou příchuť. A mimoto známky takhle lépe držely…“

Tenhle úryvek asi nejlíp vystihuje filosofii celé knížky Možná, možná ne, plné vyprávění o tom, že život nikdy není jen černá nebo bílá, že je plný nejistot a nečekaných zvratů, a že existují věci, mezi nebem a zemí…třeba ptáci :D…