Tentokrát jsem se rozhodla do rubriky literárních úryvků přispět krom zajímavého tipu ke čtení také překvapivou historkou, která se mi přihodila minulý týden na Florenci při čekání na autobus. Ale vraťme se tam, kde vlastně celý příběh původně začal…Vánoce 2008, Praha, Václavské náměstí, Luxor – místo, kde se tak báječně nakupují vánoční dárky 🙂 !!! Ten rok jsem byla fakt bez inspirace, co nadělit taťkovi, ale nakonec jsem v oddělení cestopisů (tam jsem šla najisto) za Terčiny asistence vybrala dva díly sestavené z reportáží z cest, kterými lidé různého věku, povolání a osudů dlouhý čas přispívali do našeho oblíbeného časopisu. Taťka byl zamlada velký čtenář, ale za poslední dobu čtení omezil pouze na Mladou frontu a magazín Stereo :D, takže jsem moc nevěděla, jestli se mu s dárkem zavděčím. Brzy se ale ukázalo, že to byla opravdu dobrá volba a tatí byl z knížek nadšený…a stejně tak já, když jsem si je minulé léto odvezla na prázdniny do Brna a přečetla je doslova jedním dechem ! Většinou se jednalo o zážitky lidí, kteří do zahraničí odjeli na studijní pobyt v rámci Erasmu, na nějakou dobročinnou misi, ale i za láskou či za lepší prací. Právě různorodost jednotlivých příběhů vytváří z těchto knížek zajímavou mozaiku lidských osudů, která ve vás chtě nechtě vzbudí nutkavou touhu okamžitě sbalit baťoh a taky někam vyrazit 😀 !
Letos už jsem šla do Luxoru najisto…čekal tam na mě třetí díl Reflexové série, tentokrát modrý :D, takže jsem ho tatímu spolu se zásilkou z Avonu a balíkem čaje pěkně šoupla pod stromek a bylo vymalováno. Před dlouhou cestou do Prahy, která mě čekala minulý týden, jsem si knížku přibalila do batohu, aby mi pomohla ukrátit dlouhou chvíli v buse. To pravé překvapení mě ale potkalo až na zpáteční cestě na Florenci, kdy jsem se už z Prahy společně s Péťou vracela. Protože jsme si nestihli včas zaregistrovat bus u Student Agency, rozhodli jsme se jet s Eurolines, ale do odjezdu nám ještě zbývala víc jak hodina času, takže jsme se šli usadit do čekárny. Ze všeho nejdřív jsem se rozhodla zavolat do kroměřížského pivovaru a rezervovat nám na sobotu stůl :D, Peťa si pořešil zápis rozvrhu na příští semestr a mezitím si přímo naproti nám přisednul nějaký týpek s krosnou. Napřed jsme mu nevěnovali pozornost. Já si vytáhla z kabelky stále nedočtený třetí díl „Vandru“ a pustila se do kapitoly věnované Africe. Péťa se zajímal, co že to čtu, tak jsem mu začala vyprávět, o čem ta knížka je, a to už se do toho vložil neznámý naprotisedící pán:
„Tak to si možná přečtete i o mně…“
Moje překvapení bylo opravdu neskrývané 😀 !!! Každopádně mi po počátečním přílivu šoku a euforie blesklo hlavou, že to by mohl říct každej, a tak jsem se rozhodla milého týpka si trochu proklepnout a ve snaze ujistit se, jestli mluví opravdu o tomhle třetím vydání, jsem ho vyzvala, aby mi řekl, kam přesně vyrazil za dobrodružstvím. Pravil, že strávil nějaký čas ve Skotsku u jezera Loch Arthur, což jsem si hnedka nalistovala, abych věděla, s kým mám tu čest :D, a nestačila se divit nad tou úžasnou náhodou, která přivedla milého neznámého právě k našemu stolu a to ještě předtím, než jsem knížku s jeho příběhem vůbec stačila vytáhnout z kabelky :O ! Ještě ten večer jsme si pak na dobrou noc přečetli vyprávění o jeho působení ve skotském camphillu, kde pracoval s handicapovanými lidmi…Jediné, co mě mrzí, je to, že jsem z té neuvěřitelné náhody byla tak překvapená, že jsem si úplně zapomněla říct o autogram, což bych za normálního stavu mysli jinak určitě udělala O:) !! Každopádně i tak jsem si z Prahy odvážela skvělou historku a nemohla jsem se dočkat, až se s ní někomu pochlubím…a jen tak mimochodem, to čtvrteční nečekané setkání na Florenci mě společně s dočtením série „Vandrů s Reflexem“ jen utvrdilo v tom, že tenhle svět je to nejmenší a nejbáječnější místo k životu :-)…
