Karel Čapek – Hordubal

„…Ne já jménem zákona, ale lid sám je žalobcem. Podle litery zákona budete soudit zločin. Podle svědomí tohoto božího lidu budete soudit hřích…“

Tentokrát jsem z knihovničky vylovila po delším čase zase něco objemnějšího, co se bude na přednáškách z Moderních právních dějin hůře ukrývat pod lavicí :-)…ale čert to vem ! Čapkův jazyk mám ráda a už jsem od něj přečetla ledacos včetně divadelních her. Hned první část všeobecně známé trilogie mě zaujala – především tím, že mi skoro ani nepřišla jako od Čapka a jeho typický rukopis jsem poznala až v druhé knize, kde se začíná vyšetřovat Hordubalova vražda. Možná to bylo proto, že první kniha se odehrává v poněkud „nečapkovských“ kulisách – na venkově, který by mnohem víc zapadnul do děl českého realismu, na který jsem tu pěla ódy nedávno :-). Co rozhodně stojí za zmínku je fakt, že celý příběh se opírá o skutečnou událost – podnětem a inspirací k napsaní tohoto románu byl Čapkovi referát Bedřicha Golombka „Podkarpatská tragedie“ o projednávání případu zavraždění Juraje Hardubeje:

„Do malé vesnice Bardova u Mukačeva přijel loni v létě automobil a z něhož k úžasu celé vesnice vystoupil Jiří Hordubej, který se vracel po osmi letech z Ameriky. Poslal své ženě již mnoho peněz, teď ještě nějaké přivážel, štěstí mu přálo. Přivezl si své věci v kufrech, které celá vesnice obdivovala, jenom jeho žena nejevila o to všecko velkého zájmu, protože, jak se Jiří Hordubej také brzy dozvěděl, zahazovala se za jeho nepřítomnosti s čeledíny a zvláště s 23letým Vasilem Maňákem, kterému zasnoubila svou 11letou dceru Hafii. Hordubej po nějakém čase udělal doma pořádek, zrušil zasnoubení své dcery a Maňáka vyhodil.
Ale tím se věc neskončila. Polana Hordubejová o jedenáct let starší než její milenec se s Maňákem ještě několikrát sešla a potom vyhledal Maňák svého švagra na poli a slíbil mu pár volů, zabije-li Hordubeje. Švagr na to řekl, že by takovou věc neudělal ani za sto párů volů. Maňák se proto odhodlal k činu sám a provedl jej v noci na 27. října 1931. Podle všeho mu Hordubejová otevřela dveře chýše, Maňák pak buď sám nebo společně se svou milou probodl Hordubejovi srdce dlouhou košíkářskou jehlou. Potom vyřízl diamantem v okně tabule, aby se zdálo, že tudy pachatel vnikl. Aby vražda vypadala skutečně jako loupežná, odnesl také peníze, dohromady jich Hordubej měl asi 45.000 Kč. Četníci, kteří vraždu vyšetřovali, zjistili hned,že pachatel vnikl do chýše dveřmi a nikoliv oknem, brzy potom zatkli Maňáka, který houževnatě zapíral, ale přiznal se k zločinu, když byla nalezena v žumpě jehla, kterou byla vražda provedena. Tvrdila ovšem, že vraždu spáchal sám a že mu nikdo nepomáhal. Když viděl, že nikdo nevěří, že by byl do domku vnikl oknem, řekl, že do něho vnikl s půdy poklopem ve stropě, ale ani to se nezdálo podobné pravdě, protože poklop byl na půdě zasypán kukuřicí.
Při porotním přelíčení v Užhorodě, kde se odpovídal zároveň se svou milou, proti níž svědčily mnohé indicie, napřed popíral, ale pak se přiznal a znovu tvrdil, že vraždu provedl sám. Svědci vylíčili, jak žena svému muži špatně vařila, jak s ním nemluvila a odbývala ho, svědčily také děti Hordubejové proti své matce a porota uznala oba obžalované vinnými. Maňáka pro zločin vraždy, Hordubejovou, která až do konce přelíčení všechno popírala, pro napomáhání při tomto zločinu. Soud odsoudil Maňáka doživotně do káznice a Hordubejovou na dvanáct let.

Proti tomuto rozsudku podali zmateční stížnosti Hordubejová i její obhájce a obhájce Vasila Maňáka. Nejvyšší soud se jimi zabýval dnes za předsednictví rady nejvyššího soudu Čabrada. Na návrh zástupce generální prokuratury dra Stivara nejvyšší soud zmateční stížnosti zčásti odmítl, zčásti zamítl. Tím je rozsudek nad oběma pravoplatný.“

Čapek se tohoto skutečného příběhu, až na několik menších úprav (např. mírně pozměněná jména), pevně držel. Z mého právnického pohledu z oboru 😉 jsem byla nejvíc nadšená knihou třetí, která líčí soudní proces s Hordubalovými vrahy, jenž se před očima čtenáře mění v boží soud. Za pozornost rozhodně stojí obhajoba advokátů obou vrahů, která na celý příběh nabízí rázem jiný náhled. (Jó, to by si měli přečíst všichni, co na nás právníky hází špínu, že se přiživujem na cizím neštěstí :D…!) V souladu s filosfií celé Čapkovy trilogie i Hordubalův příběh je prostoupen myšlenkou, že nic není jen černé nebo bílé, že vždy záleží na úhlu pohledu a univerzální pravda neexistuje.

„…Naštěstí obyčejně nevíme, jak se naše pohnutky a činy jeví druhým lidem; snad bychom se zhrozili toho křivého a nejasného obrazu, který o nás mají i ti, kdož to s námi nemyslí zle. Je nutno si uvědomit tu ukrytost pravého člověka a jeho vnitřního života, abychom se snažili ho poznávat spravedlivěji – nebo si aspoň víc vážili toho, co o něm nevíme…“


František Hrubín – Romance pro křídlovku

Jaro už je letos zřejmě definitivně tady – nemůžu spát a sáhla jsem po poezii :D…Nutno říct, že po této Hrubínově lyrickoepické klasice to nebylo poprvé v mém životě, ale tenkráte k tomu nejspíš došlo v rozpoložení typu „kámen“, tudíž se mnou srdceryvná story o děvčeti od kolotočů nijak zvlášť nehnula a ani jsem nečekala, že se k ní ještě někdy vrátím.  Dnes je ale krásná noc a poezie holt zvítězila nad zbytky mého cynismu…O:)

„Bdím. Musím bdít.
Už dnes láska a smrt křižují se ve mně,
noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
A letmý dotek tvých úst je věčný slib.
Musím bdít.
I kdybych jednou po létech
měl najít u naší řeky cizí břeh,
cítím, že tady už nyní s námi je
všechno, čím láska navěky nás oba přežije,
kdybych to jednou hledal a nenašel,
skalám v řece to budu rvát z tvrdých čel,
protáhnu ruku i zmrzlou závějí
a zas ucítím tvůj stisk, a ještě silněji !“


Jan Jícha – Nejlepší stop je za svítání

„Správná cesta nemá konec, jen návrat…“

Ten, kdo čte můj blogýsek pozorně, už možná zaznamenal, že jméno Jana Jíchy se zde neobjevuje poprvé. Hned u jednoho z mých prvních příspěvků o dovolené na Holičkách je zmiňován jako náš cestovatelský guru :D…co si pod tímto titulem představit 😀 ?? Na osvětlení musím říct, že jeho knížku „Nejlepší stop je za svítání“ jsem Terce nadělila kdysi dávno k Vánocům, protože jsme se toho roku nadšeně chystaly na naši první prázdninovou dámskou jízdu bez rodičů a tato knížka, kterou sám autor jako cestopis neoznačuje :-), nás měla tak nějak inspirovat. Terka ji přibalila na dovolenou do batohu, a tak s námi „Jícha“, jak jsme toto literární dílo začaly pracovně označovat :), projel jižní Čechy a podíval se s námi na všelijaká místa – třeba do Jindřichova Hradce. Tímto ale příběh ani zdaleka nekončí. Po našich báječných pomaturitních prázdninách jsme nastoupily na výšku a jedna z nás měla to štěstí, že se o nějaký ten pátek později s „pravým“ Jíchou setkala tváří v tvář :D. Tou šťastnou byla Terka, kterou na stopu přivedla naše bývalá třídní profesorka ze střední, nyní vyučující na pražském Keplerově gymnáziu, která se Terce zmínila o svém kolegovi z práce, jenž byl čirou náhodou nositelem stejného jména. Když ještě vyzvěděla, že je i literárně činný, už to bylo trochu moc náhod najednou. Pár měsíců zpátky byla pak Terka třídní pozvána na adventní koncert do Toulcova dvora, kde konečně náš dávný idol spatřila na vlastní oči a hned mi nadšeně smskovala dojmy :D. Zpětně jsem se dozvěděla, že jen o dva dny později Jícha koncertoval i v naší moravské metropoli a to přímo za rohem od mého privátu :O !!! Jó, dějou se věci na tom světě…

Minulý týden se mi knížka dostala do rukou znovu a vlastně spíš omylem – přinesl mi ji totiž do hospody Lájen, který měl „Jíchu“ od Terky už asi dva roky vypůjčeného, ale spletl se a myslel, že ta knížka je ve skutečnosti moje. Na druhý den ráno, kdy jsem se nestačila divit, že „Jícha“ přežil včerejší noc a cestu z Desertu :D, jsem si řekla, že když už ke mně zase po dlouhé době doputoval, přečtu si ho podruhé. Autor byl za mlada asi velký dobrodruh a jeho vyprávění je toho jasným důkazem. Radí čtenáři, jak se dá cestovat bez koruny v kapse, jaká místa navštívit, co s sebou na cesty nevláčet a jak to vůbec všechno ve zdraví přežít. Je to opravdu ta nejlepší možná knížka, jakou s sebou můžete vzít na letní prázdninovou jízdu 🙂 ! Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaký úryvek z „Jíchy“ vybrat, nakonec jsem zvolila pasáž o poutnické holi, u které jsem se asi nejvíc zasmála a třeba pro někoho bude i informačně přínosná :D…

K holi se dá přijít různými způsoby. Mastňáci ji kupují za cenu od tří (klacek) do devíti (se šňůrkou) eur. Lze si ji také vyřezat z některého stromu, najít ve škarpě nebo zapomenutou u kostela, sámošky nebo baru, či čmajznout jinému poutníkovi, který déle spí. K čemu hůl slouží ? Upřímně řečeno, je úplně k ničemu. Nepohání kupředu ani nebrzdí z kopce, nedá se s ní bránit proti vlkům ani lupičům, protože obojí už dávno vymřelo, zabírá minimálně jednu ruku, na asfaltu je hlučná a musí se na ni pořád myslet, protože se ráda zapomíná, ale pak nepřijde jako pes, nýbrž tam zůstane jako přejetý pes. Tak co s ní ? I já jsm šel Camino s holí, takže vím, co to je za práci udělat ji užitečnou.

Ale jde to: Poutnickou hůl si můžete přehazovat z ruky do ruky a zpět. Lze s ní ťukat v rytmu nějaké písničky nebo vysílat morseovku (ťuky a škráby). Pro intelektuály se nabízí ťukat holí do země na každý krok, jehož pořadové číslo je prvočíslo (na 1., 3., 5., 7., 11. atd.), nebo ťukat po vzestupném počtu kroků (po 1., pak po dalším 2. atd.). Dá se s ní cvičit taekwon-do, když vedle vás nikdo nejde, hlavně žádný Korejec, protože by se vám smál. Můžete s ní ťukat před sebou vlevo a vpravo a mít při tom zavřené oči, jako že jste slepec. Nebo jí mávat ze strany na stranu za sebou a odhánět tak malé čoklíky (proti velkým psům nepomůže, protože velcí španělští psi se na nikoho nevrhají, nýbrž ponejvíce spí). S holí je možné cvičit jako mažoretka, želva ninja nebo Jan Železný, vrhat ji kupředu na způsob oštěpu a zase sbírat, skákat s ní o tyči a klusat na ní obkročmo jako na koni. Je vhodná k psaní šipek do měkkého podkladu (písek, štěrk) pro další poutníky, a legrace je rovněž kreslit zavádějící šipky nesprávným směrem nebo nazpátek. Další možností je psát holí do rozteklého asfaltu. Není-li na cestě asfalt, nebo v zimě, když je tuhý, poslouží stejně dobře čerstvé kraví lejno, těch je dostatek vždy a všude. Je-li hůl zahnutá, můžou se s ní trhat fíky a přitahovat vysoké větve či sousedovo pivo. Poutníci, jejichž motivem k pouti není pouze víra v existenci apoštolova hrobu, mohou využít hole na způsob čínských nosičů vody – na jeden konec se zavěsí vlastní ruksak, na druhý zavazadlo nějaké sličné poutnice, a hned je ruka v rukávě. Dávní poutnící nosili prý na holi tykev s vodou, ale to je blbost, musela se jim hrozně bimbat; sám jsem na ní zkoušel nést jenom čepici a musím říct, že lítala jak hadr na holi. Hůl se dá vyřezávat a může se s ní provozovat vandalství i dobré skutky, sekat kopřivy, rozmačkávat slimáky a podrážet nohy babičkám, otvírat popelnice, když je před nimi kaktus, rozmlátit ten kaktus, ukazovat cestu na mapě a odnést zabitá antilopa. Hůl je prostě k nezaplacení.

Hůl musí být na konci pouti zespodu pořádně otřískaná. Jdete-li jen malou část trasy, bouchejte pořádně do země, ať se vám taky roztřepí (na některých dlážděných cestách se při bouchání ozývá  dutý zvuk, což znamená, že pod dlažkou je poklad, anebo že to dělal nějaký fušér).

Moje hůl, to byl oholený zahnutý klacek se sukem, našel jsem ji u silnice, kde už to asi předchozího majitele přestalo bavit a odjel stopem (pozor, s holí nejde stopovat!). Nesla vyřezaný monogram MG, což odpovídá jak Michailu Gorbačovovi, tak Mahátmá Gándhímu. Ať tak nebo tak mám teď doma hezky vzácný kousek dříví a moji pozůstalí ho mohou vydražit a do smrti nesáhnout na práci.

Pokud vás osobnost našeho cestovatelského guru zaujala, doporučím vám ještě jeho webové stránky, kde se o něm můžete dozvědět něco víc…a na příští dovolenou ho stejně jako my přibalit do batohu ;-)…

http://www.honzajicha.cz/

Masové kuličky ala IKEA

Včera jsem se na poli kulinářském zase jednou vyznamenala, neboť jsem se odhodlala k něčemu lepšímu než k věčným (ale vděčným :D) těstovinám na stotisící způsob a připravila opravdovou pochoutku 😉 ! Předpokládám, že většina návštěvníků IKEI už někdy ochutnala jejich švédské masové kuličky s brusinkama, takže není potřeba toto jídlo nějak sáhodlouze představovat. Za sebe můžu říct, že bych se po nich mohla utlouct :D. Nedávno jsem při brouzdání na jednom dámském diskuzním fóru objevila švédský recept na jejich přípravu, a protože mi nepřišel nějak zvlášť složitý, rozhodla jsem se, že se do toho pustím.

Suroviny:

  • 400g mletého masa
  • půlka cibule
  • trochu mlíka
  • 5 lžic strouhanky
  • sůl a pepř na dochucení
  • 1 vajíčko
  • olej nebo máslo na smažení
  • mouka
  • brambory
  • zeleninový bujón
  • smetana na vaření
  • a samozřejmě nesmí chybět brusinkový kompot

A teď jak na to: Strouhanka se namočí do mléka a nechá se nasáknout, až vznikne jakási kaše. Mleté maso se smíchá s najemno nakrájenou cibulkou, strouhankovou kaší a vajíčkem a dochutí solí a pepřem. Z hmoty pak tvarujeme kuličky, které by se měly dělat na másle, ale vzhledem k tomu, že se máslo strašně rychle přepaluje, smažila jsem na něm až poslední várku kuliček, kdy už bylo jisté, že z té večeře něco přecejen bude :D…Na rozpálenou pánvičku tedy nasypeme kuličky vytvarované ze směsi a kutálíme :-), aby zhnědly hezky ze všech stran. Omáčku pak vytvoříme naprosto jednoduše – do výpeku z kuliček přidáme trochu mouky a uděláme jíšku, do které pak přilejeme trochu vývaru z brambor. Brambory jsem poprvé vařila v zeleninovém  bio bujónu, které se prodávají v drogérii DM, a nelze než doporučit – krásně provoněl celou kuchyňku :-). Omáčku rozmícháme a podle chuti nakonec přilijeme smetanu na vaření – já tam vylila celý kelímek, takže pak byla omáčka sladší, ale pokud chcete docílit autentičtější chuti ala IKEA a dát víc vyniknout masitému tónu :D, přidejte jí tam jen trochu. Co při servírování rozhodně nesmí chybět, je brusinkový kompot !!! A dobrota je na světě :-)…

Gabriela Preissová – Její pastorkyňa

Po dlouhé době sem nejdu žádné literární dílo hanět – právě naopak 😀 ! O víkendu jsem totiž vylovila z knihovničky opravdový poklad českého realismu s tím, že si ho odvezu do Brna, abych se měla čím bavit na vleklých přednáškách z moderních právních dějin :D…nakonec to dopadlo tak, že jsem se v sobotu večer začetla a nebyla schopná knížku odložit, takže jsem ji měla přelouskanou ještě předtím, než jsem ji vůbec stačila přibalit do batohu na cestu do Brna :D…

Gabriela Preissová, představitelka českého realismu, autorka mnoha povídek, několika románů a divadelních her, napsala drama Její pastorkyňa v roce 1890, v raném a zřejmě nejsilnějším období své tvorby. Hra svého času rozdělila českou veřejnost i divadelní obec – na jedné straně sklidila nadšené ohlasy, na druhé pohoršení nad naturalismem, amorálností, nevkusem a překročením všech estetických pravidel. V roce 1893 ji zhudebnil Leoš Janáček a opera Její pastorkyňa se stala převratným činem naší operní dramatiky a stálicí na světovém operním repertoáru. O 40 let později od prvního vydání Její pastorkyně se Gabriela Preissová k látce vrátila a napsala příběh znovu – tentokrát jako prózu. V této podobě se mi také dostala do rukou.

Abych alespoň stručně nastínila děj a ty, kteří si odnesli ze střední školy dojem, že český realismus je nebetyčná nuda, trochu navnadila :D…Mladičká Jenůfa je slepě zamilovaná do Števy, lehkomyslného mládence, který má rád hezká děvčata a opojné pití 8-). Po Jenůfě marně touží Števův odstrkovaný nevlastní bratr Laca. Jeho jedinou nadějí je, že Števu odvedou na vojnu. To se však nestane a Laca je žárlivostí a potlačovanou vášní dohnán k zoufalému činu, jímž Števu od Jenůfy odradí – netuší však, že Jenůfa čeká Števovo dítě. Jenůfina pěstounka Kostelnička, která je vědmou a mravní autoritou obce, na sebe vezme celou tíhu odpovědnosti za Jenůfin osud a pokusí se zachránit situaci krvavým zločinem…Žádná nudná četba z čítanky, co 😎 ?

V prozaické podobě Její pastorkyně se Preissová poutavě a zeširoka rozepsala i o Kostelniččině původu, o jejím mládí, rekonstruovala příběh její lásky a manželství s Jenůfiným otcem – tedy poskytla prostor tomu, na co se v dramatu už nedostalo. S dramatickým zpracováním bohužel zatím nemám zkušenost, ale hry se čtou většinou rychle a samy, takže po něm určitě taky někdy sáhnu. Zkrátka a dobře, rozhodně bych český realismus nezatracovala – garantuju vám, že jako v případě Mrštíkovic Maryši vás tohleto bude bavit od začátku až do konce a možná ještě v závěru zalitujete, že je to tak krátké 😀 !

Norman Mailer – Nazí a mrtví

Trubte fanfáry, po více než třech letech se mi konečně podařilo prokousat se tímhle šestisetstránkovým utrpením. Ačkoliv už jsem toho o válce přečetla dost, tohle dílo bylo naprosto mimořádné jak po stránce kompoziční, tak po stránce obsahové. A hned na úvod podotýkám, že bych „Nahé a mrtvé“ nikomu nedoporučila :D. Za normálních okolností bych ani já sama po knížce tohoto typu nesáhla nebo bych ji přinejmenším zahodila po pár stránkách, ale byl to dárek s krásným věnováním, takže mi bylo líto se ani nepokusit, a navíc vždycky, když jsem se ke knížce vracela, abych zas po delší době přelouskala aspoň kousek, měla jsem v sobě kapku naděje, že se to tentokrát přecejen rozjede a vyloupne se z toho nějaká pěkná pointa. Dlužno říct, že ani po těch 600 stránkách jsem se vytoužené pointy nedočkala…a toho pěkného už vůbec ne 8-)…

„…Jeho logika byla neúprosná. Ale dějiny nebyly. Dobře, všechny veliké sny zklamaly, byly prodejné, zkažené a dobré věci často vznikly ze špatných pohnutek, ale  všechno přece jen nebylo zlé, docházelo k vítězství, kdy mělo dojít k porážkám. Logicky měl svět již dávno propadnout fašismu, a stále k tomu ještě nedošlo…“

Norman Mailer byl americký prozaik, publicista a esejista. Studoval na Harvardu a na Sorbonně a za druhé světové války se jako voják armády USA zúčastnil válečných operací v Pacifiku. Z těchto zkušeností pak vznikl jeho první a nejslavnější román Nazí a mrtví (The Naked and the Dead). Kniha zapůsobila svým šokujícím naturalismem a byla americkou kritikou označena za nejlepší román o druhé světové válce (což platilo do doby, než  se objevila Hellerova Hlava XXII), což nic nemění na faktu, že je to dílo velmi komplikované a náročné na četbu. Vyžaduje otrlejší čtenářskou povahu, protože obsah je silně depresivní a já sama s ním tenhle víkend skoncovala jen proto, že jsem zrovna ve velmi dobrém psychickém rozpoložení :D…a večer si vypláchnu mozek něčím nenáročným – dneska dávaj Slunce, seno :D…

Ráda bych nakonec ještě zmínila jednu věc, která mě u „Nahých a mrtvých“ trochu překvapila. U válečných knížek je mi většinou umírajících hrdinů líto, trpím s nima a obecně je dost prožívám. Tady většina vojáků umírala tak nějak náhodou, mimochodem, na pár řádcích a děj šel dál. Smrt poručíka Hearna je dokonce i na můj vkus poněkud cynicky popsána jen jednou jedinou větou, takže čtenář ji málem ani nezaregistruje, a teprve o pár řádků dál mu dojde, co se vlastně stalo… a nejhorší na tom je, že tu smrt vlastně ani nebere jako něco tragického, ale přijme ji stejně otupěle a bez emocí, jako zbytek čety…

Zkrátka resumé: Proboha, lidé, nečtěte to ! O válce bylo napsáno spoustu lepších románů nebo novel a rozhodně z nich nebudete mít takové deprese, jako z „Nahých a mrtvých“. Mně to můžete věřit, sama jsem tuhle bitvu vyhrála až po třech letech…

Luxusní snídaně

Tenhle týden jsem nemusela vstávat do školy ani do práce nijak extrémně brzo, takže včera jsem si udělala čas na to, abych si konečně vyrobila lepší snídani než obvykle. (Normálně se totiž odbývám akorát tak kelímkem jogurtu, občas vylepšeným kusem banánu 8-)…)

  • grahamová veka (může být i obyčejná, ale takhle to zní zdravěji :D)
  • 2 vajíčka
  • 1 jarní cibulka
  • sýr (já zvolila nivu)
  • koření (bazalka, provensálské koření, oregano…opět dle chuti :-))
  • pár rajčátek jako příloha

Vajíčka rozšleháme, přimícháme koření a v této směsi z obou stran obalujeme kousky veky, které hned smažíme na pánvičce s rozpáleným olejem. Ještě horké je pak posypeme nastrouhaným sýrem, aby se na vece trochu roztekl, a nadrobno nakrájenou jarní cibulkou. Obložíme kousky rajčátek či jiné zeleniny a luxusní snídaně je na světě :-)…

Milan Kundera – Směšné lásky

S Kunderou já mám odjakživa osobní problém – to říkám narovinu. Tedy proti němu jakožto spisovateli vlastně celkem nic nemám, problém mám ale s jeho literárními hrdiny. Já prostě potřebuju mít v knížce nějakou oblíbenou postavu, někoho, komu můžu fandit. Ale jak mám fandit Kunderovým „hrdinům“, když to jsou všichni protivní a namyšlení zoufalci bez kapky morálky a citu ? Jestli měl Kundera v plánu vzbudit u svých čtenářů nějaké emoce, tak u mě dosáhl akorát toho, že všechny jeho postavy svorně nesnáším :D…Možná je to tím, že jim prostě nerozumím, nechápu, proč se chovají právě tak, jak se chovají a vyvolávají tím ve mně pocit tragikomiky…přičemž se spíš přikláním k tomu prvnímu pólu, protože lásku považuju za příliš velké a příliš vážné téma, než aby se jí člověk mohl vysmívat.

Tím samozřejmě nechci znevažovat Kunderův vypravěčský um. Směšné lásky jsou mimořádně čtivé a rozhodně je nechci zatracovat jen proto, že jsem v nich nenašla to, co jsem hledala. Koneckonců jsem je dneska na vleklé přednášce z Moderních právních dějin dočetla již podruhé ve svém životě :D. Kdybych sem ale měla vybrat nějaký úryvek, který mě oslovil, byla bych hodně na rozpacích. A tak sem napíšu úryvek jiný, rovněž z Kundery (z románu Nesnesitelná lehkost bytí, jehož postavy jsem taky z celého srdce nenáviděla :D…), který se nicméně stal jedinou součástí Kunderova díla, která se mě skutečně dotkla, jestli mi rozumíte :-)…

„Láska je touha po ztracené polovině nás samých…“

Dobře si vzpomínám, že tahle věta ke mně pronikla na začátku léta, krátce po tom, co nám rozdali maturitní vysvědčení :-), a já byla tenkrát naprosto přesvědčená o tom, že ta ztracená polovina musí být náš přesný protiklad. Jsem ráda, že jsem z tohoto omylu byla o několik let později vyvedena O:)…nicméně rozpačité dojmy z Kundery ve mně přetrvaly dodneška, nekamenujte mě :D…

Umotejte si svého kofoláčka…

Krásné jarní počasí mě dnes inspirovalo k založení nové rubriky. Léto co léto mě totiž chytá jakýsi tvůrčí zápal a nutkavá potřeba kreativně se projevit…mé rané výtvory asi ještě visí u babičky v kuchyni :D, nicméně posledních pár let už to pravidelně odnáší jenom moje staré džíny, z kterých si s oblibou stříhám kraťasy (to je můj tradiční prázdninový sport :D), vyšívám na ně infantilní motivy a nebo korálky (pozůstatky mé hippies-éry :D). Když přišly do módy úzké rovné džíny, jedny jsem se z trucu pokusila rozšířit na zvony ala Horečka sobotní noci O:) a jedno léto se zase neslo v duchu přebarvování oblečení, za což vlastně mohla náhoda a fakt, že jsem čuně, protože jsem si u Terky polila svou světle zelenou mikinu kafem a už to nešlo vyprat, takže jsem ji elegantně přebarvila na černo :D…Minulé prázdniny prozměnu vedla výroba náramků z korálků, neboť mě kamarádka z fakulty zavedla do brněnské korálkárny, kde jsem objevila ráj na zemi :)…no a letos bychom se konečně mohli s Péťou rozhoupat k tomu fimu, které už nám půl roku leží ve skříni – doufejme, že seženeme nějakou funkční troubu (případní hostitelé nechť se hlásí v komentáři :-).

Minulý týden jsem se nicméně stačila kreativně vybít víc než dost :-)…Už delší čas jsem měla vymyšleno, že bych mohla Péťovi k výročí našeho seznámení a divoké akce na Yachtu 😀 vyrobit kofoláčky, kteří by nám byli v rámci možností aspoň trochu podobní. K tomu mě inspirovala prozměnu Pavča, která nám nadělila vlasaté kofoláčky k minulým Vánocům a vypadalo to, že nebude až tak těžké je vyrobit. Zagůglila jsem a našla hned několik návodů, podstata byla ale vlastně všude stejná. Já se rozhodla pro postup, který byl doplněný i názornými fotografiemi. Kdo by si chtěl taky kofoláčka vytvořit, odkazuji na tyto stránky, kde najdete veškeré potřebné info: http://kofolacci.blogspot.com/2009/06/jak-vyrobit-koflacka.html

Po nastudování návodu jsem si vyrobila nákupní seznam:

  • motouz
  • drátky na čištění dýmek
  • knoflíky  na oči
  • různobarevné bavlnky
  • klubíčko vlny na vlasy

Pokud se rozhodnete vyrazit na nákup těchto pomůcek a nechce se vám obíhat celé Brno, doporučuju vyrazit na Hybešku, kde najdete vedle sebe všechny obchody, které potřebujete – papírnictví, tabák, švadlenku a malý obchod, kde prodávají extra jenom vlnu. Pak už nezbývá, než se pustit do práce podle návodu :-). Musím říct, že nejhorší na celé výrobě je umotání hlavy – je potřeba ji hodně utahovat, aby se vám nerozjížděla a nerozpadla. Mně se opravdu pěkná hlavička povedla až na třetí pokus a Pepa pozorující mé snažení z postele je svědkem, že jsem u toho nadávala jako špaček :D…každopádně když se to pak začalo rýsovat, ještě jsem měla chuť hodně si s kofoláčkama vyhrát, takže jsem Péťovi umotávala z vlny několik dredů (dokonce i s korálkama :D!) a sobě jsem udělala korálový náhrdelník, ale trochu jsem pozapomněla, že kofoláčci nemají krk, takže mi náhrdelník sjížděl někam k pasu…ale to už jdou detaily :D. Výsledek posuďte sami…

Milíčovi
Milíčovi

Suma sumárum to bylo opravdu skvělé a kreativní odpoledne, hrozně jsme se u toho s Pepou nasmály a vyplodily mnoho neuveřejnitelných hlášek :D. Zkrátka až se někdy o prázdninách budete nudit, nekupujte si medvídka mývala – radši si kupte drátky na čištění dýmek a motouz a umotejte si svého kofoláčka O:-)…

Alberto Moravia – Horalka

„…Michele nakonec vyjádřil, co jsme cítili všichni: „Kdybych byl věřící, řekl bych, že nastala Apokalypsa, kdy se právě uvidí koně pást se na obilí. Protože věřící nejsem, řeknu jen, že přišli Němci, a to je snad totéž…“

Během uplynulých čtyř dnů jsem přečetla jeden z nejslavnějších Moraviových neorealistických románů, ačkoliv jsem od něj hned na začátku byla zrazena jistou studentkou FITu :D… Zatímco jsem čekala na chodbě fakulty, až si Peťa uhádá u docenta Češky ze svého Ečka Dčko :D, a vybalila jsem si z batohu Horalku na ukrácení dlouhé chvíle, nadrzo si ke mně přisedla a pravila, že teda nic proti, ale že ona četla Moraviu v 16ti a už nikdy víc. Vzhledem k tomu, že jsem neměla dočtenou ano první kapitolu, neměla jsem čím argumentovat, takže jsem se nechala poučit, co že je na tomto autorovi tak trestuhodného. Pravila, že nechápe, jak může chlap vyprávět příběh očima ženy, ještě ke všemu prostitutky, že jí to příjde úplně zcestné, protože se přece do ní nemůže dostatečně vcítit. Tímto bych chtěla slečnu pozdravit a popřát jí, aby odložila poučné brožury o tom, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše :D, a zkusila si přečíst něco z povinné četby. Možná by zjistila, že jeden z nejslavnějších románů Annu Kareninovou napsal kupodivu chlap :D…a řecká dramata s ženskými hrdinkami jako Antigona nebo Elektra jsou taky dílem silnějšího pohlaví. Stejně jako Matka Karla Čapka. Schválně si někdy zkuste uvědomit, kolik výborných a slavných ženských hrdinek stvořili ve skutečnosti muži. Ale abych se vrátila zpátky k Horalce :-)…negativní recenze mě rozhodně nemohla odradit od toho, abych se pustila do čtení hned následujícího rána.

Román, vyprávěný z pohledu italské obchodnice Cesiry, je čtivý a napínavý hned od první kapitoly. Děj je zasazen do posledních let druhé světové války – 1943 a 1944, kdy nedostatek jídla přinutí Cesiru utéct spolu se svou dcerou Rosettou na italský venkov. Jejich představa, že konec války je otázkou několika týdnů, se ukáže jako naivní. V rodných horách musí Cesira s dcerou přežít dlouhých devět měsíců a teprve ve chvíli, kdy se válka chýlí k závěru a zdá se, že nadobro vyvázly, je potkává to nejhorší…Vzhledem k tomu, že jsem si ještě z hodin literatury na gymplu pamatovala, jak to celé dopadne, mi konec nepřišel moc šokující, ale nezasvěceného čtenáře třeba překvapí, protože závěr opravdu nabuzuje dojem, že se všechno v dobré obrací a během vteřiny je pak najednou vše jinak. Anyway, pro mě osobně byla nejsilnější scéna, ve které Němci odvádí do hor Michela a všichni správně tuší, že už ho asi nikdy neuvidí. Poněkud rozporuplný Michele byla moje nejoblíbenější postava, takže jsem ji v závěru knížky ořvala :_(… Z románu jsem si odnesla hlavně intenzivní pocit, že nikdy nechci zažít válku – dobu, která potlačuje v člověku veškeré dobro a morálku a především v něm zabíjí soucit.

„…Ty jsi taky nečetla Danta jako ten vzdělaný anglický důstojník. Ale kdybys ho četla, věděla bys, že Dante říká: „A bylo zdvořilé být k němu hrubý.“

Zeptala jsem se, co ta Dantova věta znamená. Vysvětlil mi, že to právě znamená, že lidem jako nacisti je až příliš laskavé lhát a zradit je. Ani to si nezasluhují. Řekla jsem jen tak, abych něco řekla, že mezi nacisty mohou být hodní a zlí lidé jako všude, a jak tedy může Michele vědět, že ti dva jsou zlí? Ale on se dal do smíchu: „Tady nejde o hodné a zlé lidi. Jsou možná hodní na své ženy a děti, jako jsou hodní na svá mláďata a samičky taky vlci a hadi. Ale na lidstvo – a tohle nakonec rozhoduje – to jest na tebe, na mne, na Rosettu, na tyhle uprchlíky a na rolníky, mohou být jen zlí.“ „A proč ?“ „Protože“ – chvíli se rozmýšlel – „jsou přesvědčeni, že to, čemu my říkáme zlo, je dobro. A tak právě dělají zlo a mysli si, že dělají dobro. To jest, dělají svou povinnost.“ Zůstala jsem trochu na vahách, zdálo se mi, že jsem to dobře nepochopila. Ale on  mě už neposlouchal a skončil jakoby pro sebe: „Ano, kombinace zla a smyslu pro povinnost, to je nacismus…“

Na závěr bych snad ještě dodala, že podle Moraviova románu natočil stejnojmenný film slavný režisér Vittorio de Sica. DVDčko s Horalkou a podobně laděnými „intoušskými“ filmy jsem předloni koupila bráchovi k Vánocům, takže až se na něj podívám, dodám recenzi. Údajně prý rozhodně stojí za shlédnutí ;-)…