Receptů na syté a chutné polévky není nikdy dost. Tuto jsem objevila v Bioabecedáři, o kterém tu dnes jistě neslyšíte naposled, a hned jsem ji musela přidat do svého polévkového repertoáru.
100g quinoy
1 velká cibule, nakrájená na měsíčky
1 velká mrkev, nakrájená na kousky
5 lžic olivového nebo avokádového oleje
plechovka loupaných rajčat
1,5 lžičky soli
2 l zeleninového vývaru
kostka zeleninového biobujonu
200g řapíkatého celeru, nakrájeného nadrobno
4-5 stroužků česneku
rozmarýn (ideálně čerstvý, ale dávám i sušený, když nemám)
Propereme quinou a necháme ji okapat v cedníku. Očištěnou zeleninu nakrájíme a dáme opékat na olej cibuli, česnek a mrkev a rozmarýn. Po chvíli přidáme okapanou quinou a za stálého míchání ji restujeme společně s cibulí a mrkví. Osolíme, přidáme rajčata, vývar, bujon a přivedeme k varu. Po 10 minutách přidáme řapíkatý celer a vaříme dalších 10 minut. Vypneme, můžeme přidat jemnější lístky řapíkatého celeru, dochutíme dle potřeby solí, pepřem a olejem. Podávat můžeme ozdobené kozím či ovčím sýrem nebo parmazánem.
Literatura faktu se tu u mě na blogu zas tak často neobjevuje, byť se jí rozhodně nebráním, pokud mě tematicky zaujme. To byl i případ letní nabídky recenzního výtisku z knihkupectví Megaknihy.cz. Dějiny druhé světové války a nacistického Německa určitě patří k tématům, o nichž by měl mít povědomí každý z nás. Kniha Hitlerův otecs podtitulem Jak se syn stal diktátorem slibuje možnost poprvé autenticky nahlédnout do životních podmínek Hitlerovy rodiny.
Sandgruberův výzkum vychází z jednatřiceti dopisů Hitlerova otce, Aloise Hitlera, které byly po více než sto letech objeveny, a v nichž popisuje svůj každodenní život i „hospodaření“. Autor tvrdí, že tyto dopisy vrhají na dětství a mládí obávaného diktátora nové světlo a jsou dostatečně zajímavé na to, aby na jejich podkladě mohla vzniknout kniha. Nutno hned na úvod říct, že já jeho názor bohužel nesdílím…
Jednak naprosto nemám pocit, že by se jednalo o tak přelomový nález, který by přinášel nečekaná fakta. Kniha je plná fádních a nic neříkajících dat, finančních rodinných otázek a z mého pohledu naprosto irelevantních a nezáživných informací. Naopak témata, která by mohla být opravdu zajímavá, autor příliš nerozvíjí. Přijde mi, že v tomto ohledu si publikace Hitlerův otec(soudě dle anotace) hraje na něco zcela jiného, než čím ve skutečnosti je. Šokující odhalení tady opravdu nečekejte.
O něco záživnější mi přišla až druhá polovina knihy, která se více věnuje dětství Adolfa Hitlera a letům jeho školní docházky, letmo se dotkne i vztahů v rodině, nicméně opět nemám pocit, že by v ní do tématu více ponořený čtenář objevil něco, co ještě nikdy předtím jinde nečetl. A hlavně – u knihy, která se tváří jako historii popularizující dílo, bych čekala, že bude psaná čtivou a zábavnou formou. Bohužel se i v tomto ohledu koná zklamání, Sandgruberův jazyk je spíše fádní a nezáživný.
Kniha oplývá bohatou obrazovou přílohou i rozsáhlým seznamem zdrojů a literatury, ale tím už si u čtenáře skóre bohužel moc nevylepší. Za mne se opravdu nejedná o nějak přelomové dílo, které by stálo za víc než jedno přečtení.
Po červencovém dovolenkování nás teď čeká zbytek léta převážně doma, a tak bude zase i víc příležitostí pro domácí vaření. Polévky jsou u nás stálým evergreenem, který můžeme jíst klidně k snídani, obědu i večeři, a tak tipů na nové recepty není nikdy dost. Třeba i vás inspiruje můj nejnovější objev z OnaDnes 🙂
2 střední mrkve
4 stonky řapíkatého celeru
1/2 pórku
2 kořenové petržele
1 cibule
3 stroužky česneku
čerstvé bylinky na dochucení
300g tresky
2 lžíce olivového oleje
1,2l zeleninového vývaru
8 tygřích krevet
sůl, pepř
Všechnu zeleninu si očistíme a pokrájíme na menší kousky. Bylinky omyjeme, osušíme a nasekáme nahrubo. Tresku rovněž očistíme a překrájíme na kousky. V hrnci rozehřejeme olej a orestujeme na něm kousky zeleniny. Přilijeme vývar, přivedeme k varu a na mírném stupni vaříme 5 minut. Nakonec do hrnce vložíme krevety s tresčím masem a pozvolna vaříme ještě 15 minut. Nakonec polévku dochutíme bylinkami, případně solí a pepřem. Můžeme podávat s krutonky.
V posledních týdnech se u mě sešlo celkem dost nových titulů, kterými jsem doplnila svou knihovničku, a tak to snad v literární rubrice bude zase trochu víc žít. Hned na úvod jsem sáhla po poměrně nedávno vydaném románu Zuzanin dech (2020), na který jsem slyšela samé pozitivní recenze, a který jsem si nechala zaslat v rámci spolupráce s e-shopem Megaknihy.cz.
Už obálka s jasně žlutou hvězdou napoví, že klíčová část děje se odehrává za druhé světové války a že to tedy nebude úplně lehká četba. Hlavní hrdinkou příběhu je Zuzana Liebeskindová, dcera ze zámožné rodiny majitele prosperujícího cukrovaru, vychovávaná v hojnosti a blahobytu. Román je chronologicky rozdělen na 3 části – Zuzanino víceméně bezstarostné dětství, dospívání poznamenané nástupem nacismu a zaváděním protižidovských represí, a nakonec dospělost – část odehrávající se v koncentračním táboře a posléze zachycující Zuzanin život v následujících letech po skončení války. Hlavním tématem příběhu však není válka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Klíčovou roli v románu hraje vztahový trojúhelník Zuzany a dvou jejích nejlepších kamarádů, Hanuše a Jana, v němž nechybí milostné vzplanutí – opětované i neopětované…
Kniha je vyprávěna přímočarým jazykem a v přítomném čase, což přispívá k tomu, že přestože má přes 300 stran, nebudete mít daleko k tomu přečíst ji na posezení, natolik je strhující. Autorčin jazyk je vůbec velice zajímavým charakteristickým prvkem románu – místy je velice naturalistický a úsporný, jindy překvapí snovými až poetickými obraty, díky čemuž vybočuje z řady jiných románů s obdobnou tematikou války a holocaustu.
Jediné, co mne na knize možná trochu zklamalo, bylo její finále. Měla jsem určitý tip, kam příběh zřejmě vyústí a že bude v závěru víc gradovat, a pak byl najednou na pár stránkách konec, pro mne až nepatřičně otevřený. To mi přijde na jinak tak výjimečný román opravdu škoda. Nicméně to nic nemění na tom, že Zuzanin dech je vynikající knížka a byla by škoda nechat si ji ujít.
Ráda bych slíbila, že příště se tu můžete těšit na něco oddechovějšího, ale jak tak na to koukám, nevim nevim… Tak čtení pod slunečníkem zdar :-)!
Tuhle bezmasou rychlovku podle Albert magazínu jsem si připravila k obědu minulý víkend, kdy jsem se na chvíli ocitla slaměnou vdovou, a tak mi zachutnala, že si rozhodně zaslouží své místo i tady v mé blogové sbírce receptů.
4 červené kapie
500g těstovin linguine
sůl, pepř
4 lžíce olivového oleje
110g strouhaného sýra italského typu
50g kešu natural
1 stroužek česneku
1 hrst čerstvé bazalky
Z kapií vcelku vyřízneme jádřince a dáme je na plech vyložený pečicím papírem. Pečeme v troubě předehřáté na 200°C 20 minut, dokud slupka místy nezčerná a nespálí se. Upečené kapie přesuneme do misky, přikryjeme potravinářskou folií a necháme další 2-3 minuty zapařit, aby šla slupka hezky svléknout. Těstoviny uvaříme ve vroucí osolené vodě se lžící oleje.
Svlečené papriky nahrubo nakrájíme, vložíme do mixéru spolu s 50g sýra, kešu oříšky, zbytkem oleje a oloupaným česnekem a rozmixujeme dohladka. Dle chuti osolíme a opepříme. Uvařené těstoviny promícháme s omáčkou, případně zředíme trochou vody, v níž se těstoviny vařily. Podáváme posypané lístky čerstvé bazalky a strouhaným sýrem.
Chvilky mého historicky druhého víkendu bez dítěte jsem využila (krom celkem intenzivního jógového kurzu) k sepsání článku o tom, jaké zajímavé knihy mě provázely uplynulým jarem.
William Stixrud a Ned Johnson – Dítě na vlastní pohon
První „Melvilovka“ z vánoční nadílky, do které jsem se pustila. Inspirující, byť zaměřená spíše už na děti školou povinné/v americkém systému školství, ale každopádně obzory rozšiřující. Určitě se k ní dá vracet. Na konci každé kapitoly najde rodič praktické tipy, které může doma okamžitě aplikovat. Obzvlášť zajímavá mi přišla kapitola Online 24/7, která se zaměřuje na technologie, kterým jsou v dnešní době děti vystaveny už odmala, a jejich dopadům na lidský mozek.
Mirjam Presslerová – Když přichází štěstí…
Pro odlehčení jsem vyhrabala ze své dětské knihovničky tuto útlou knížečku německé spisovatelky Mirjam Presslerové, i když téma to vlastně moc odpočinkové není. Příběh se odvíjí pár let po skončení druhé světové války v dětském domově a jeho vypravěčkou je dvanáctileté židovská holčička Halinka. Z různých střípků si čtenář postupně utváří obraz o Halinčině neveselé minulosti, byť toho spoustu zůstává nevyřčeno či jen mezi řádky. Melancholickou poetiku příběhu hezky doplňují černobílé ilustrace Zdeny Táborské.
Hans Rosling – Faktomluva
A toto je za mne překvapivě asi zatím nejlepší „Melvilovka“! Mimořádně zábavná a čtivá – a to vážně nejsem člověk, který by si liboval v grafech (na rozdíl od Péti, který mi ji vybral :-D). Kniha plná konkrétních důkazů o tom, že náš svět na tom vlastně není tak špatně, jak se domníváme, a že máme spoustu důvodů k optimismu, je proložena spoustou zajímavých příběhů ze života a lékařské praxe autora, Hanse Roslinga. Jediné smutné na tom je, že Hans Rosling zemřel v roce 2017 na rakovinu slinivky. Tak ráda bych si od něj přečetla názor na pandemii covidu nebo aktuální válečný konflikt v Evropě – dvě z pěti hrozeb, které by nám, dle jeho názoru, skutečně měly dělat vrásky na čele (ty další 3 jsou finanční kolaps, klimatická změna a extrémní chudoba). Tak či tak vám Faktomluvu moc doporučuji – je to jedna z těch méně nápadných knih, která by snadno mohla proklouznout vaší pozornosti a to by byla vážně škoda!
Další rok plný novinek a zlomů je za námi a já si ho sem jdu pro radost zaznamenat, protože děti rostou tak rychle a zítra už to všechno určitě zase nebude pravda 🙂
Oli ve čtyřech letech váží 15,5 kila a nosí oblečení v rozmezí velikostí 104-116.
Největším milníkem uplynulého roku byl bezpochyby můj návrat do práce a Oliho nástup do školky. Obavy byly přirozeně na místě, ale zároveň jsem si byla jistá, že O. pobyt v kolektivu skvěle zvládne. Naše dětská skupinka, do které dochází, je spíše komorní, a přístup personálu i celková atmosféra zcela splňuje má očekávání o předškolní péči. O. se okamžitě začlenil a našel si tam spoustu nových kamarádů, ve školičce tráví čas rád a to je pro mne klíčové. Tety ho často chválí, jak je komunikativní a jaký má rozhled. Zároveň se i moc hezky chová k ostatním dětem.
Uplynulou zimu jsme ho poprvé postavili na lyže a docela ho to i bavilo. Příští rok se opět chystáme na Ramzovou, tak určitě využijeme místní lyžařskou školičku. Pod stromečkem taky O. objevil opravdové šlapací kolo – uvidíme, jak mu to na něm půjde 🙂
Co se týče spaní, od té doby, co chodí O. do školky, už na jeho odpoledním spánku nijak nelpím. Občas si ještě rád odpoledního šlofíčka dá, jindy máme nabitý program a zvládne to až do večera i bez něj. Funguje nám večerka okolo 8. hodiny – budíček pak zpravidla bývá okolo šesté, klasika 😀 Ale snažím se si nestěžovat, protože v období změny času se nám pravidelně budíval hned po páté 😀
Co se týče jídla, asi u nás žádné velké změny neproběhly. Oli je pořád vděčný strávník, který miluje polévky, maso, lososa, mléko, jogurty a samozřejmě všechno sladké – od knedlíků přes kompoty až po gumové medvídky. Na pečivo moc není, stejně tak šunku si dá spíš sporadicky, ale už vzal trochu na milost sýry. Samozřejmě se všemožně snažím omezovat sladkosti, ale zároveň mu je nechci nijak striktně zakazovat. Spíš se snažím jít cestou zdravějších alternativ a samozřejmostí je každý den nějaké ovoce či zelenina. Myslím, že v porovnání s jinými dětmi se O. stravuje pořád velice zdravě.
Díky školce jsme zase udělali velký posun v samoobslužnosti – zejména co se týče oblékání, hygienických návyků a podobně.
Mým aktuálně nejambicioznějším cílem je zbavit O. plen na spaní. Často přemýšlím nad tím, že by je už třeba dávno nepotřeboval, kdybych mu je prostě ze dne na den přestala dávat. Na druhou stranu mě v tuto chvíli neláká představa obden měnit ložní prádlo a jinak v tomto směru experimentovat. Věřím, že přes léto bude příznivá konstelace a nějak to dáme 🙂
Mrzí mě, že co jsem v práci, nemám už tolik času ani energie připravovat pro O. různé tvořivé aktivity jako dřív, ač vím, že je má tak rád. Ve školce ale samozřejmě často také malují a tvoří. Doma teď už druhým rokem odebíráme časopis Puntík – v něm je také spousta hezkých kreativních nápadů. Perfektní samolepkové sešity kupuji čas od času Olimu v Tigeru a dvě lepící sady od značky Djeco dostal i k Vánocům a narozeninám – lepení je prostě u nás pořád top 🙂 A pak taky naprosto milujeme pískové omalovánky – ty většinou objednáváme z Aliexpressu.
Tak co myslíte, pominula u nás za ten rok Oliho záliba v mašinkách :-)? Samozřejmě ani o píď! Naopak se jeho znalosti ještě více prohloubily – jsem pořád stejně fascinovaná tím, jak dokáže od sebe rozeznat všelijaké mašinky, které na první pohled vypadají naprosto stejně. Za Péťovy body na Inkartě jsme O. předplatili (nesmějte se) šotoušský měsíčník „Železničář„. Ten když objevíme ve schránce, tak je to pro nás radost největší a čteme si v něm a listujeme až do večera. Na FB už sleduju všelijaké železničářské spolky a nedočkavě vyhlížím nejrůznější akce, které by se Olimu mohly líbit, ať už jde o modelářské výstavy či historické jízdy. V Modelovém světě na Josefské už máme věrnostní kartu 😀
Mezi nejoblíbenější hračky (krom vláčkodráhy, samozřejmě) aktuální patří lego, puzzle a krájecí zelenina, nejvíc ze všeho teď ale Oliho baví hrát nejrůznější společenské hry, ať už jde o pexesa, kvarteta, zjednodušené verze Člověče, nezlob se, Kloboučku hop nebo karetní Prší. Rádi také využíváme možnosti půjčování her v místní knihovně – ušetříme tak dost peněz i prostoru doma a můžeme stále zkoušet něco nového.
Registrace do knihovny pro nás vůbec byla obrovským milníkem! Odhodlala jsem se k tomu loni na jaře, když veřejné knihovny byly jednou z prvních institucí, která se lidem po pandemii otevřela. Trochu jsem váhala, jestli už je na to O. dostatečně „zralý“, ale tím, jak je na knihy odmalička zvyklý a chová se k nim hezky, to byly zbytečné obavy. V knihovně jsme od té doby stálými hosty a nové knihy už prakticky nekupuju.
Už někdy před rokem, kdy začal Oli projevovat první zájem o písmena, jsem mu pořídila dřevěnou vkládací abecedu. Od té doby spolehlivě pozná všechna písmena a dokáže i říct příklad slova, které na dané písmeno začíná.
Na podzim se O. začal hodně zajímat o lodě (myslím, že to odstartoval klip k písni My heart will go on, který mu Péťa často pouštěl :-D) a také o vesmír a kosmické rakety. I tady se brzo začal projevovat jeho smysl pro detail, který už dobře známe v souvislosti s mašinkami. V různých encyklopediích bezpečně pozná raketu, ve které vzlétl do vesmíru Gagarin, nebo lunární modul, který poprvé přistál na měsíci. Zná dokonce i jména několika amerických kosmonautů 😀 Vždycky se snažím jeho aktuálním zájmům vycházet vstříc a nabízet mu knížky, ale třeba i tvoření s tematikou, která je mu zrovna blízká.
Hrozně hezký zpívá a už si fakt říkám, že ho musím přihlásit na nějaký hudební kroužek. Nedávno jsme vyrazili na první koncert do divadla (na Smejka a Tanculienku 🙂 a bylo úžasný pozorovat, jak si to užívá, řádí a zplna hrdla zpívá.
Aniž bych ho s tím někdy nějak zvlášť „buzerovala“, většinou už celkem automaticky zdraví, prosí i děkuje. Nemá problém přijít s omluvit se, pokud něco vyvede. A umí i zalichotit! Když se vrátím od kadeřníka, nikdy nezapomene říct: „Vypadáš krásně, mami!“ 😀
Nikdy jsem zatím v mateřství neměla takové to období, že bych si přála zastavit čas. Vždycky jsem se těšila na nějaké další „AŽ“, na nějaký milník, s nímž náš život bude jednodušší. Nevím, jestli je to tím návratem do práce a tím, že je mi čas s Olim najednou mnohem vzácnější, ale každý den s ním mě teď tak moc baví! O. už je opravdový parťák, dá se toho s ním spousta podnikat, dokážeme se už ale spolu i na spoustě věcech domluvit a vyjít si vstříc, když zrovna jeden z nás nemá svůj den. A i když jsou i tak některé dny pořád náročné, nakonec stejně odpadám do postele s nesmírnou vděčností za to, že ho máme <3
Dlouho jsem tu neměla žádnou „motivační“ knihu – dílem asi i proto, že na jejich efekt už moc nevěřím. S nabídkou recenzního titulu „Přeskočte pořadí“ mě oslovily Megaknihy.cz, a přestože teď – po náloži populárně-naučné literatury od Ježíška 😎 – vyhledávám spíš beletrii, nakonec jsem si řekla, že dám pro mne dosud neznámému autorovi šanci.
James Altucher je americký podnikatel, investor, spisovatel i autor podcastů, zároveň je ale také člověkem, který se několikrát octnul na dně, od něhož se dokázal vždy znovu odrazit. V knize čtenářům s podnikavým duchem přináší své zkušenosti, rady a tipy, jak své nadšení a nápady zkusit přetavit v úspěch, na který nebudete muset čekat desítky let. Kniha je poměrně prakticky napsána, ale celkem mi na ní vadila jistá nestrukturovanost – text působí místy dost chaoticky a autor skáče od jednoho tématu k druhému. Jak jsem teď zvyklá na ty „Melvilovky“, tohle na mě z pohledu žánru populárně-naučné literatury působilo trochu „amatérsky“.
Některé kapitoly jsem pročetla, aniž by ve mně vyvolaly jakýkoliv zájem, jiné mě zase naopak svou trefností oslovily velmi – třeba ta o pravidle 50/1, v níž autor medituje nad efektivitou osmihodinové pracovní doby a produktivity práce. Kromě svého osobního příběhu, který v knize James Altucher vypráví (opět ale nijak systematicky či chronologicky, obrázek si čtenář dělá spíš postupně z jednotlivých útržků), přináší také celou řadu příkladů dalších úspěšných a inspirativních lidí, ať už z oblasti sportu, umění či byznysu.
Jistý „aha-moment“ pak přináší kapitola „Staňte se podnikatelem„, v níž autor se sebereflexí přiznává, že podnikání obětoval život a jednou z oblastí, kterou mu to poznamenalo, jsou i pošramocené rodinné vztahy. To ve čtenáři nutně vyvolává otázky, proč si vlastně nechat radit od člověka, s nímž část rodiny přerušila vazby. Vypovídá to víc o něm či o jeho rodině? Dá se vůbec někdo takový považovat za úspěšného, když to, na čem v životě skutečně záleží, mu do jisté míry ztroskotalo?
Nemám na to jednoznačný názor. Každopádně si nejsem jistá, zda právě „Přeskočte pořadí“ je ta kniha, kterou bych doporučila někomu, kdo se chystá rozjet své podnikání. Ačkoliv kniha otevírá zajímavá témata, nepropracovává je dostatečně do hloubky, a tak zde zákonitě ani není prostor pro nějaké objevné myšlenky. A to je u literatury tohoto žánru prostě chyba.
Za poslední dobu jsem vyzkoušela docela dost nových receptů, které nám doma zachutnaly, ale byla jsem dosud líná si je tady uložit, tak snad to postupně napravím, než je všechny pozapomenu 🙂 Jedním z nich je i tento můj tip na slavnostní oběd, až se budete chtít před někým blýsknout. Alespoň já osobně kombinaci masa a sladké ovocné chuti miluju, i když vím, že to není šálek kávy každého strávníka. Tak třeba se zrovna vám dnes trefí do vkusu.
800g vepřové panenky
150g parmské šunky
sůl, pepř
2 lžíce olivového oleje
100ml červeného vína
2 lžíce povidel
50g sušených švestek
60g másla
6 snítek tymiánu
Vepřovou panenku očistíme, nakrájíme na 12 stejných kousků a každý kus obalíme plátkem šunky. Tři kousky napíchneme na špíz, osolíme, opepříme a zprudka opékáme na rozpáleném oleji 2 minuty z každé strany. Poté přendáme na plech vyložený pečicím papírem a dopékáme v předehřáté troubě při 200°C asi 12 minut.
Mezitím do pánve s výpekem přilijeme červené víno a přidáme povidla. Sušené švestky nakrájíme na menší kousky a přidáme do omáčky. Švestkovou omáčku provaříme a vmícháme do ní máslo. Hotové špízy můžeme podávat přelité švestkovou omáčkou a ozdobit tymiánem. Já jsem jako přílohu připravila batátové pyré, ale určitě se budou skvěle hodit i šťouchané brambory.
Přiznám se, že v uplynulých dnech a týdnech mě úplně opustila chuť psát a cokoliv tvořit. S událostmi, které začaly plnit média a zpravodajské pořady, mi najednou cokoliv, do čeho jsem se chtěla pustit, přišlo tak nedůležité a banální… Prvotní šok ale samozřejmě postupně vystřídalo přijmutí té situace a myšlenka, že přesně tyhle „banality“ jsou tím, co nás v životě nakonec drží nad vodou, ať se děje co se děje. A literatura a knihy jsou pro mě jednou takovou neotřesitelnou jistotou. Přeju nám všem, ať takových jistot, kterými se můžeme v těžkých časech obklopovat, je co nejvíc…
Vladimír Páral – Milenci a vrazi
K románu Milenci a vrazi mám takový rozporuplný vztah. Na jednu stranu je to určitě jedno z kultovních děl české literární tvorby 60. let, na stranu druhou to není kniha, při jejímž čtení byste si libovali, naopak je to sousto dost těžké a vlastně se vám docela uleví, když dospějete na poslední stránku… Tak či tak si ke mně našla cestu už podruhé. Poprvé jsem ji četla někdy krátce po maturitě a vlastně bylo docela zábavné pozorovat, jak některé pasáže, které mi tehdy přišly zásadní, už se mnou dnes vůbec nerezonují a naopak. To je něco, co mě na knihách opravdu baví – aniž by se na jejich textu změnila jediná řádka, ukazují nám s odstupem, jak se měníme my sami.
…a možná je to takový zvláštní zákon skutečné silné lásky, že ti dva chtějí spolu prožít všecko, dobré i zlé, takový zvláštní zákon, který ty dva ukáže jednoho druhému v nejprudším světle, protože milovat se je poznat se a být spolu absolutně ve všem…
Milenci a vrazi mají tolik dějových linií, že obsáhnout je všechny by dalece přesahovalo mou stručnou recenzi, každopádně hlavním motiv knihy vidím v satirickém ztvárnění společnosti, která vlastně není nijak definována dobou, v níž byl román napsán. Naopak se čtenář může přesvědčit, že řada stereotypů zůstává i po letech obecně platná a neměnná.
Vladimír Holan – Ptala se tě…
Po neuvěřitelně dlouhé době jsem zase sáhla po nějaké poezii, a sice po tomto výboru z veršů Vladimíra Holana, v němž hraje prim především lyrická milostná tvorba.
A to je všechno. Víc jsem toho bohužel během zimy přečíst nestihla. Do budoucna mě tu čeká hned několik „odborných titulů“, které mi přinesl Ježíšek, a tak se snad zase máte na co těšit. Na viděnou v lepších časech!
