Blog Janie Milíčové

Dlouho jsem tu neměla žádnou „motivační“ knihu – dílem asi i proto, že na jejich efekt už moc nevěřím. S nabídkou recenzního titulu „Přeskočte pořadí“ mě oslovily Megaknihy.cz, a přestože teď – po náloži populárně-naučné literatury od Ježíška 😎 – vyhledávám spíš beletrii, nakonec jsem si řekla, že dám pro mne dosud neznámému autorovi šanci.

James Altucher je americký podnikatel, investor, spisovatel i autor podcastů, zároveň je ale také člověkem, který se několikrát octnul na dně, od něhož se dokázal vždy znovu odrazit. V knize čtenářům s podnikavým duchem přináší své zkušenosti, rady a tipy, jak své nadšení a nápady zkusit přetavit v úspěch, na který nebudete muset čekat desítky let. Kniha je poměrně prakticky napsána, ale celkem mi na ní vadila jistá nestrukturovanost – text působí místy dost chaoticky a autor skáče od jednoho tématu k druhému. Jak jsem teď zvyklá na ty „Melvilovky“, tohle na mě z pohledu žánru populárně-naučné literatury působilo trochu „amatérsky“.

Některé kapitoly jsem pročetla, aniž by ve mně vyvolaly jakýkoliv zájem, jiné mě zase naopak svou trefností oslovily velmi – třeba ta o pravidle 50/1, v níž autor medituje nad efektivitou osmihodinové pracovní doby a produktivity práce. Kromě svého osobního příběhu, který v knize James Altucher vypráví (opět ale nijak systematicky či chronologicky, obrázek si čtenář dělá spíš postupně z jednotlivých útržků), přináší také celou řadu příkladů dalších úspěšných a inspirativních lidí, ať už z oblasti sportu, umění či byznysu.

Jistý „aha-moment“ pak přináší kapitola „Staňte se podnikatelem„, v níž autor se sebereflexí přiznává, že podnikání obětoval život a jednou z oblastí, kterou mu to poznamenalo, jsou i pošramocené rodinné vztahy. To ve čtenáři nutně vyvolává otázky, proč si vlastně nechat radit od člověka, s nímž část rodiny přerušila vazby. Vypovídá to víc o něm či o jeho rodině? Dá se vůbec někdo takový považovat za úspěšného, když to, na čem v životě skutečně záleží, mu do jisté míry ztroskotalo?

Nemám na to jednoznačný názor. Každopádně si nejsem jistá, zda právě „Přeskočte pořadí“ je ta kniha, kterou bych doporučila někomu, kdo se chystá rozjet své podnikání. Ačkoliv kniha otevírá zajímavá témata, nepropracovává je dostatečně do hloubky, a tak zde zákonitě ani není prostor pro nějaké objevné myšlenky. A to je u literatury tohoto žánru prostě chyba.

Přiznám se, že v uplynulých dnech a týdnech mě úplně opustila chuť psát a cokoliv tvořit. S událostmi, které začaly plnit média a zpravodajské pořady, mi najednou cokoliv, do čeho jsem se chtěla pustit, přišlo tak nedůležité a banální… Prvotní šok ale samozřejmě postupně vystřídalo přijmutí té situace a myšlenka, že přesně tyhle „banality“ jsou tím, co nás v životě nakonec drží nad vodou, ať se děje co se děje. A literatura a knihy jsou pro mě jednou takovou neotřesitelnou jistotou. Přeju nám všem, ať takových jistot, kterými se můžeme v těžkých časech obklopovat, je co nejvíc…

Vladimír Páral – Milenci a vrazi

K románu Milenci a vrazi mám takový rozporuplný vztah. Na jednu stranu je to určitě jedno z kultovních děl české literární tvorby 60. let, na stranu druhou to není kniha, při jejímž čtení byste si libovali, naopak je to sousto dost těžké a vlastně se vám docela uleví, když dospějete na poslední stránku… Tak či tak si ke mně našla cestu už podruhé. Poprvé jsem ji četla někdy krátce po maturitě a vlastně bylo docela zábavné pozorovat, jak některé pasáže, které mi tehdy přišly zásadní, už se mnou dnes vůbec nerezonují a naopak. To je něco, co mě na knihách opravdu baví – aniž by se na jejich textu změnila jediná řádka, ukazují nám s odstupem, jak se měníme my sami.

…a možná je to takový zvláštní zákon skutečné silné lásky, že ti dva chtějí spolu prožít všecko, dobré i zlé, takový zvláštní zákon, který ty dva ukáže jednoho druhému v nejprudším světle, protože milovat se je poznat se a být spolu absolutně ve všem…

Milenci a vrazi mají tolik dějových linií, že obsáhnout je všechny by dalece přesahovalo mou stručnou recenzi, každopádně hlavním motiv knihy vidím v satirickém ztvárnění společnosti, která vlastně není nijak definována dobou, v níž byl román napsán. Naopak se čtenář může přesvědčit, že řada stereotypů zůstává i po letech obecně platná a neměnná.

Vladimír Holan – Ptala se tě…

Po neuvěřitelně dlouhé době jsem zase sáhla po nějaké poezii, a sice po tomto výboru z veršů Vladimíra Holana, v němž hraje prim především lyrická milostná tvorba.

A to je všechno. Víc jsem toho bohužel během zimy přečíst nestihla. Do budoucna mě tu čeká hned několik „odborných titulů“, které mi přinesl Ježíšek, a tak se snad zase máte na co těšit. Na viděnou v lepších časech!

Tak toto byla opět jedna z těch neodložitelných knih, které vás pohltí natolik, že s nimi nějaký čas prostě žijete a pořád vám leží v hlavě, až dokud je nedočtete. Poupátka jsou ve spoustě směrech odvážným a originálním počinem. Nejlépe však knihu asi charakterizuje slovo „zneklidňující“, kterým je román otitulován už na přebale. Téma, o němž Poupátka pojednávají, je samo o sobě dost temné, ale z toho, jak o něm smýšlí a vypráví hlavní hrdinka příběhu – jedenáctiletá Františka – vám chvílemi bude doslova běhat mráz po zádech.

Františka žije v úplné, byť ne zcela dobře fungující rodině. Nedostatek rodičovské lásky a pozornosti si kompenzuje seberealizací v dramatickém kroužku, který vede poněkud svérázným způsobem charismatický Mirek. Postupně vyplouvá najevo jeho manipulativní a predátorská povaha, kterou si krůček po krůčku své svěřenkyně obmotává kolem prstu, aby se na nich posléze mohl dopouštět sexuálního násilí.

Co knize dodává ještě větší autenticitu je fakt, že je částečně autobiografická a vychází ze skutečné kauzy sexuálního zneužívání v dramatickém souboru v jižních Čechách, který autorka v 90. letech navštěvovala. To, o čem v knize píše, tak do jisté míry sama prožila ona nebo její kamarádky z kroužku.

Musím přiznat, že byť se jedná o tak těžké téma, kniha je místy i velice vtipná, obzvlášť v pasážích odehrávajících se mimo dramaťák, kdy se hlavní hrdinka pohybuje mezi svými vrstevníky, je prostě jen sama sebou a nechává čtenáři nahlédnout do svých myšlenek. Je obdivuhodné, s jakou lehkostí se Hana Lehečková dokázala vcítit do jedenáctileté holky. Někteří v recenzích autorce vyčítají příliš mnoho vulgarismů, nicméně mně to tedy přišlo celkem autentické – já si o slovníku současné mládeže nedělám příliš iluze 😀

Byť vám při čtení nebude zrovna lehko, Poupátka se čtou vyloženě sama. I v pasážích, kde se zdánlivě nic zajímavého neděje, má kniha spád a v závěru, kdy čtenář tuší ve vzduchu dramatické finále, už ho žene kupředu i obrovská zvědavost, kam celý příběh nakonec vyústí. Věřím, že poměrně otevřený konec řadu čtenářů asi příliš nepotěší, ale mně osobně k románu jako celku prostě sednul.

Myslím, že autorka si zaslouží obrovské uznání – jednak za to, že dokázala vyjít ven se svědectvím o něčem tak závažném, čím si sama prošla, a pak také za to, jak dokázala svou traumatizující zkušenost přetavit v opravdu mimořádné literární dílo. Poupátka jsou románem, který by určitě neměl uniknout vaší pozornosti!

Po delší době tu mám opět něco ze žánru napínavých thrillerů. Jméno Chevy Stevens se tu na blogu neobjevuje prvně – někteří si možná vzpomenout na mou starší recenzi ke knize Nenechám tě odejít, kterou mě dosud neznámá autorka příjemně překvapila. Přestože tento žánr moc často nevyhledávám, když přišla nabídka na recenzi další knihy od této spisovatelky, byla jsem zvědavá, zda Temné cesty nabídnou stejně mrazivý čtenářský zážitek…

Hlavní motiv knihy je inspirován skutečnou událostí, respektive silnicí v kanadské Britské Kolumbii, kde od 70. let docházelo k vraždám nebo zmizením žen a většina těchto případů zůstala dodnes nevyřešena. Už jen z toho samotného faktu člověku docela běhá mráz po zádech. Hlavní hrdinkou románu je svérázná teenagerka Hailey, který po smrti svých rodičů žije u příbuzných v Cold Creek a je pod neustálou šikanou svého strýce, místního policisty Vaughna. Postupně se situace vyhrotí natolik, že se Hailey rozhodne utéct do kanadské divočiny, kde hodlá nějakou dobu žít – mezi lidmi ale vzbudí dojem, že se stala novou obětí silničního vraha.

Druhá dějová linie sleduje příběh Beth, jejíž sestra byla v Cold Creek skutečně zavražděna. Beth se vydává do městečka, aby vypátrala sestřina vraha. Při tom se setkává s Hailey a jejich cesty a osudy se postupně proplétají, až vyústí v napínavé finále, během něhož jde oběma dívkám o život.

Temné cesty mi na rozdíl od Nenechám tě odejít připadaly spíš jako čtení pro teenagery. Charakterizovala bych je jako „jednodušší“ a méně propracované – byť mrazivé byly obě knihy srovnatelně. Román vás svým napínavým dějem rozhodně strhne a donutí k přemítání, kdo je pravým pachatelem všech těch vražd. Body dolů ovšem dávám za to, že ten příběh prostě nebyl úplně uvěřitelný. Postavy místy jednaly dost nelogicky a nepravděpodobně a navíc mi ani jedna z nich nebyla nijak zvlášť sympatická. Obzvlášť Beth a její nulový smysl pro zodpovědnost mě doslova vytáčel 😀

Myslím, že Chevy Stevens má bezpochyby talent pro vystavění napínavé zápletky, jen to zpracování mě v tomto případě nepřesvědčilo úplně na 100%, jako tomu bylo v případě knihy Nenechám tě odejít. Temné cesty jsou pro mě sice čtivým, ale stále jen lehce nadprůměrným thrillerem, který si asi klidně můžete nechat ujít.

Těch pár týdnů opět uteklo jako voda a najednou tu máme zase konec podzimu. Dnes to tedy bude o knížkách, které mi tohle jinak dost neoblíbené a letos vyloženě divoké roční období ve volných chvilkách zpříjemňovaly. A taky o mém prvním nákupu na Reknihách 🙂

James Clear – Atomové návyky

My všichni čelíme nesmírně silnému tlaku, abychom se podřídili normám své skupiny. Odměna za to, že nás druzí přijmou mezi sebe, je obvykle větší než odměna za to, že vyhrajeme spor, oslníme svým intelektem nebo nalezneme pravdu. Ve většině případů se budeme raději mýlit s davem, než mít pravdu o samotě.

Další „Melvilovka“, kterou jsem dostala k loňským Vánocům od Péti, byly mnohými opěvované Atomové návyky. V kostce je to kniha o tom, jak za pomoci drobných každodenních návyků krůček po krůčku postupně dosahovat svých vysněných cílů (nebo se naopak zbavovat svých zlozvyků). Nechci říct, že by kniha nebyla zajímavá, ale zkrátka ve mně nevyvolala takovou tu očekávanou reakci zkusit ji aplikovat v praxi. Dostatečně mě neinspirovala. Možná to bylo i tím, že na věci, které bych aktuálně ráda na sobě změnila, se mi autorovy tipy úplně nepodařilo naroubovat. Tím ovšem netvrdím, že na vás bude kniha působit stejně a že by nestála za přečtení. Jen mě bohužel v aktuální životní etapě tak nějak minula.

Katarzyna Surmiak-Domańska – Ku-klux-klan (Tady bydlí láska)

S touto knihou jsem si odbyla hned dvě premiéry – jednak je to moje první „Absyntovka“ – publikace z vydavatelství světové reportážní literatury – a také jsem si ji vybrala v rámci své první objednávky z knižního „second-handu“ Reknihy, což je projekt, kterému z celého srdce fandím. Díky Reknihám se mi podařilo prodat spoustu knih (především středoškolských učebnic), které mi měsíce marně visely na Bazoši a už jsem ani nevěřila, že by je někdo mohl chtít.

Téma rasismu ve Spojených státech mi přišlo zajímavé tím spíš, že jsem především jeho historickými souvislostmi poměrně nepolíbená a tato kniha, byť není vyprávěná úplně chronologicky, což by pochopení problematiky dost napomohlo, mi přinesla v tomto směru spoustu nových informací a „aha“ momentů. Na začátku je čtenář vhozen do současné reality amerického Ku-klux-klanu (už jen fakt, že toto hnutí v USA stále funguje, pro mě byl poměrně šokující), aby postupně zabředával do americké historie, kde na začátku stojí brutální chování bílých k otrokům z Afriky a na konci jsou soudní procesy, v nichž prokazatelně dochází k rasismu „naruby“. Netvrdila bych rozhodně, že po přečtení knihy přehodnotíte na Ku-klux-klan v jeho aktuální podobě názor, ale minimálně dojdete k poznání, že nic není černobílé (což je v kontextu této problematiky docela vtipný slovní obrat 😎 a že rasismus je v USA stále obrovským (dost možná čím dál větším) problémem, s nímž se bude zákonitě potýkat ještě několik dalších generací Američanů. A že „Bible Belt“ je v jistém smyslu naprosto bizarním krajem, který my průměrní Středoevropané asi nemáme vůbec šanci pochopit. Klobouk dolů před reportéry, kteří se nám jej pokouší aspoň trochu přiblížit.

Jodi Picoultová – Velké maličkosti

Aniž by to byl záměr, hlavním tématem druhé knihy, kterou jsem si na Reknihách vybrala je… rovněž rasismus v Americe. Tentokrát mistrně zpracovaný – tak, jak to Jodi Picoult umí – do čtivé beletrie. Příběh je vyprávěn z pohledu hned 3 hlavních hrdinů – zkušené afroamerické zdravotní sestry Ruth, která je obviněna ze smrti novorozence, amerického fašisty Turka, o jehož mrtvého syna se zde jedná a konečně právničky Kennedy, která dostane Ruthinu obhajobu na starosti. Od první do poslední stránky strhující příběh bude vaše nervy napínat k prasknutí. Milovníci soudních dramat si zde rovněž přijdou na své, protože významnou část knihy tvoří líčení soudního procesu (nepřestává mě fascinovat, jak moc se od procesu podle kontinentálního práva, jak ho známe my, liší). Téma rasismu je v knize zpracováno sice možná trochu teatrálně, ale rozhodně se nejedná o pohled černobílý. Pokud hledáte v knihách něco víc, než jen prvoplánový příběh, s Velkými maličkostmi určitě nešlápnete vedle. V mojí hlavě rezonovaly ještě dlouho.