Blog Janie Milíčové

Musím přiznat, že už dlouho mě žádná knížka nezasáhla tak silně, jako právě tato. Kdybych řekla, že to je kniha, která vám může změnit život, znělo by to moc pateticky a navíc by to byla lež – žádná kniha vám život nezmění. Změnu máte v rukou jedině vy sami – ale o tom to vlastně celé je…

Nejspíš už jste se někdy zamýšleli nad tím, co vás činí opravdu šťastnými. Já nad tím přemýšlela a zjistila jsem, že dnešní doba přeje tomu, aby nám radost dělaly spíš než cokoliv jiného materiální věci. Jenže taková radost je chvilková záležitost a nevydrží dlouho. Autorka Tajemství štěstí vyzpovídala stovku osob, které jsou šťastné „jen tak“, bez jakékoliv vnější příčiny. Zjistila, že každý z nich má zafixované určité návyky, které k jejich vnitřnímu štěstí napomáhají a rozhodla se o ně se čtenáři podělit. Nejsou to žádné převratné objevy, vlastně jsou to zcela běžné věci, které by nás napadly, kdybychom si ovšem v dnešní době našli čas na to se nad nimi zamyslet… Co je ale opravdu zajímavé je fakt, že většina lidí ze „šťastné stovky“ prožila v životě něco opravdu zdrcujícího, něco, co by většinu z nás srazilo na kolena, ale oni se tomu dokázali postavit, bojovat a navíc i v životě něco dokázat. Právě tyto krátké pasáže s životními příběhy mi na celé knize přišly nejvíc fascinující a inspirující.

Často mě napadá, že se mi vůbec nelíbí doba, ve které žiju. Všechno je tak hektické a uspěchané, ze všech stran se na nás valí nějaké tlaky v podobě reklam na věci, které by nás měly učinit skutečně šťastnými, ale v reálu tomu tak vůbec není. Kdykoliv jsem si sedla k této knize, bylo to jako pohlazení po duši. Najednou jsem docela přesně věděla, jak bych chtěla žít. Popravdě – žiju stále stejně :D, ale na všem se dá pracovat. A především se dá najít čas na věci, které jsou opravdu důležité. Tajemství štěstí shrnuje spoustu pravd, které nás už tisíckrát napadly, ale nikdy jsme nepocítili potřebu nad nimi více bloumat nebo se jimi dokonce řídit. Pokud toužíte po troše životního optimismu, není lepší volba ke čtení :-)… (A věřte, že čím víc se blíží státnice, tím víc toho životního optimismu potřebuju :D…)

Knížky o cestování jsou moje radost a série reflexovských Vandrů se nám v knihovničce už pěkně rozrůstá :-). Čtu je napřeskáčku a brzy se asi vrátím k prvním dvěma dílům, které už jsem dávno pozapomněla. Doufám, že v Reflexu tuhle rubriku nikdy nezruší :D! Ve čtvrtém díle můžete navštívit země jako Rusko, Zambii, Thajsko, Kostariku a mnohé další. Rozhodla jsem  se s vámi podělit alespoň o několik zajímavostí z vybraných zemí, které by vás mohly překvapit. Nejlepší ale samozřejmě bude přečíst si celou knížku, která jako vždy stojí zato :-)…

Island

• Na úvod několik slov stručně charakterizujících tuto zemi: tma, pustina, deprese, vysoký výskyt sebevražd, s kterým jde ruku v ruce holdování pro alkohol.
• Na Islandu je draho a ze všeho vůbec nejdražší je (paradoxně) právě ten alkohol :D…
• Na ostrově se vůbec nekrade, lidé běžně nezamykají auta, přestože si v nich nechávají ležet peněženky nebo mobily. To by se v Čechách stát nemohlo, že :D…

Kolumbie

• Kolumbie je obecně považována za poměrně nebezpečnou zemi, v které se nevyplatí chodit po ulici s velkou hotovostí v kapse.
• V zemi je poměrně lacino co se týče ubytování i stravy nebo třeba „městské hromadné“.
• Nejvyváženější kolumbijskou komoditou stále zůstává kokain – jeho konzumace není trestná a gram vyjde na padesát korun až stovku. No nekupte to :D!

Nizozemí

• V Holandsku si nepotrpí na závěsy v oknech, každý si tak s každým kouká do talíře, ale lze to považovat za jakýsi druh upřímnosti a přímočarosti, který je pro holanďany typický.
• Život v Holandsku se – bez nadsázky – odehrává na kole. Helmy se tu ale moc nenosí.
• Holandsko je proslulé benevolentním přístupem k marihuaně a tím, že je jednou z mála zemí, kde je legální ji prodávat. Málokdo však ví také to, že pěstovat ji je tu zakázané. Otázkou zůstává, jak to tedy pak dělají prodejci s vykazováním svého zboží :D…

Portugalsko

• Portugalci jsou hodně hákliví na rušení nočního klidu a nezdráhají se na vás hned zavolat policii.
• V Portugalsku se hodně vykrádají auta, obzvlášť ta cizí. Pokud si vevnitř ještě ke všemu necháte nějaké věci, o vykradení si přímo koledujete.
• S angličtinou v Portugalsku moc nepochodíte, většinou se s ní nedomluvíte ani se studenty vysokých škol.

No, a další zajímavosti už si budete muset přečíst sami :-)…

„Naděje není prognostika.“

Dva měsíce se mi na nočním stolku válela spousta „důležitějších“ knih, knih k diplomce, kterým jsem měla dát přednost. Ale znáte to :-)… Prosím, stručně mě svými častými odkazy na Dálkový výslech nalákalo přečíst si další rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem. Tentokrát ten „první“, z 80. let, který u nás směl oficiálně vyjít až v roce 1990. Jestliže pro mě bylo Prosím, stručně zajímavé především z toho hlediska, že mi vyplnilo spoustu mezer o české politické scéně v 90. letech, Dálkový výslech mi nabídnul přesnější náhled na samotnou osobnost Václava Havla. Kniha se chronologicky dotýká nejdůležitějších etap Havlova života – Karel Hvížďala začíná dotazy na jeho dětství a vzpomínky na Ferdinanda Peroutku či J. L. Fischera, pokračuje přes Havlův první kontakt s divadlem a mapuje divadelní situaci konce 50. let. Od Havlova působení v divadle Na zábradlí se přesouvá k jeho divadelním hrám a inspiračním zdrojům, ale dotýká se také jeho působení coby člena redakční rady časopisu Tvář v druhé polovině 60. let. Havel vzpomíná na to, jak prožíval Pražské jaro i sovětskou okupaci, na okolnosti vzniku Charty 77 a léta strávená ve vězení. Více než fakta mě ale tentokrát na celé knize zaujaly filosofické pasáže s Havlovými názory na uspořádání světa, na to, jak každý z nás tvoří dějiny. Stále znova žasnu nad jejich nadčasovou platností i nad tím, že z Havlových vzpomínek nevyznívá žádná hořkost, které by se vzhledem k tomu, jak ho komunistický režim po celý život šikanoval, nikdo nemohl divit. Úplně nejvíc mě ale dostala odpověď na otázku, jak by Havel ohodnotil sám sebe jako člověka. Mísí se v ní změť protikladů a paradoxů, neustálých pochybností o sobě samém, která na mně osobně zapůsobila hrozně sympaticky – možná proto, že já sama jsem taky věčný „pochybovač“ :-). Zajímavý rozhovor, který vznikal ještě v nesvobodě a pravděpodobně ani jeden z jeho tvůrců neměl tušení, že za nějakých dvacet let se sejdou u rozhovoru znovu – za zcela jiných okolností, ale hlavně v demokratické zemi… Až zas příště potkám v knihkupectví nevychovaný teenagery, pořádně jim vyčiním 😀 !!!

„Věřím, že to všechno – vesmír a život – není „samo sebou“, věřím, že nic nenávratně nemizí, a tím méně naše skutky, čímž si vysvětluji své přesvědčení, že má smysl o něco v životě usilovat, o něco víc, než jen o to, co se nějak viditelně vrací nebo vyplácí.“