Blog Janie Milíčové

Projekt Hrdinou už pomalu míří do finiše, a tak teď blog bohužel dost zanedbávám. Kupí se mi tu spoustu článků i nápadů, ale nestíhám je zpracovávat. O čtenářské postřehy vás ovšem nechci ochudit, a tak je opět spojím do jednoho delšího příspěvku. Jaké knížky se mi tedy v lednu povalovaly po nočním stolku?

Maria Nurowská – Setkání v Paříži

Maria Nurowská patří v současnosti k nejoblíbenějším a nejpřekládanějším polským spisovatelkám. Její román Setkání v Paříži vypráví o Julii, profesorce literatury žijící ve Varšavě, která se rozhodne přijmout nabídku přednášet studentům polonistiky na Sorbonně. V hotelu, kde se ubytuje, se seznámí s mladým ruským historikem Alexandrem. Příběh by se mohl vyvíjet jako klasická lovestory; mezi hlavními hrdiny je však nezanedbatelný věkový rozdíl a ten není zdaleka jedinou věcí, která ty dva od sebe vzdaluje.

„Kdybys odešla, už bych navždycky zůstal sám.“

Román je místy docela dojemný, zejména v pasážích líčících Juliino tragické dětství. V těch chvílích se čtenáři doslova chce tu malou holčičku obejmout a ukonejšit. Celkově knížka působí spíše pochmurným dojmem a určitě nevyvolá očekávání, že by mohla skončit happy endem. Zda je to mylná představa, to samozřejmě nebudu prozrazovat :-). Přestože kulisy příběhu nehrají tu nejdůležitější roli, jsem ráda, že jsem Paříž navštívila a mohla se tak při čtení procházet ve vzpomínkách některými místy společně s hrdiny. Celkově musím říct, že Setkání v Paříži se mi opravdu líbilo. Nejedná se o hloupý román, má zajímavý příběh i svou hloubku a občas pro mě bylo opravdu těžké odtrhnout se od čtení. Vzhledem k tomu, že jsem si však knížku četla zásadně před spaním, párkrát mě zkrátka přemohla únava :-).

Ben Mezrich – Miliardáři z Facebooku

Ať chceme či ne, Facebook se stal fenoménem naší generace. Nejednalo se přitom o nijak revoluční nápad (Zuckerberg mi to odpusť 😎 !) – kdo neměl profil na Lide.cz, ať hodí kamenem. A přiznejme si to na rovinu – všichni jsme tomu dříve či později podlehli. Řekla bych, že dnes už je to všeobecné šílenství díkybohu pryč, ale přesto – jaké stránky načítáte jako jedny z prvních, když zapínáte počítač? Číst si příběh o prapočátcích nejslavnější sociální sítě na světě je bezmála stejně vzrušující, jako procházet se v Bostonu místy, kde se celá ta myšlenka před nějakými deseti lety zrodila.

Ben Mezrich vypráví dramatický příběh, na jehož začátku stálo přátelství dvou outsiderů a na konci Facebook, který obletěl celý svět jako virus. Jak autor knihy trefně poznamenal – Facebook měl lidi spojovat, ale jeho úspěch nakonec oba dva zakladatele nenávratně rozdělil. Na závěr snad už jen dodám, že Ben Mezrich je absolventem Harvardu a má na svém kontě zhruba desítku knih. Jeho Miliardáři z Facebooku se stali literární předlohou pro film The Social Network, který je také velmi povedený. Pokud se vám nechce číst a přesto by Vás příběh Facebooku zajímal, je tento film určitě skvělou alternativou.

Tereza Boučková – Rok kohouta

Posledním knižním tipem, který vám dnes představím, je poměrně slavný román Terezy Boučkové, která je známá především jako dcera spisovatele a disidenta Pavla Kohouta, nicméně doteď jsem netušila, že taky skvěle píše. Před pár lety jsem viděla film Smradi, ke kterému vytvořila scénář, takže jakousi zkušenost, byť ne přímo čtenářskou, přece jen mám. Co pro mě ovšem bylo novinkou je fakt, že její tvorba je z velké části založena na osobních zkušenostech s výchovou dvou adoptivních synů romského původu. V tomto směru je Rok kohouta autobiografickou výpovědí ženy, která je zničená z toho, že se jí rodina, největší hodnota, kterou roky budovala, rozpadá pod rukama a ona tomu nemůže zabránit. Román je čtivý, upřímný a sugestivní. Čtenář se snadno vžije do role vypravěčky a všechny pády, bezmoc i sebetrýznící myšlenky prožívá spolu s ní. Při tom všem však příběh nepůsobí jako tragédie – autorka si zachovává jakýsi nadhled a sebeironii, díky níž má v románu své místo i humor, byť někdy trochu drsný.

Osobně hodnotím Rok kohouta jako jednu z nejlepších knih za poslední dobu a Tereza Boučková je pro mě ohromným literárním objevem. Určitě se pokusím sehnat i její starší prózy. Pokud by Vás zajímal její životní příběh, doporučuji shlédnout 13. komnatu na ČT1.

A co vy, máte pro mě nějaké tipy na zajímavé knížky? Ne že bych zrovna neměla co dělat, ale… 😀

Příběh, který úspěšně zfilmoval Roman Polanski, a který asi není potřeba příliš představovat. Málokdo však nejspíš ví, že tato literární předloha vznikla záhy po skončení války – talentovaný pianista židovského původu sepsal své válečné zážitky již v roce 1946. Kvůli polským stalinistům však byla jeho kniha brzy stažena z oběhu a znovu mohla vyjít teprve v 90. letech.

Překvapivé je, že Szpilman píše své vzpomínky poměrně střízlivým popisným jazykem, bez větších emocí – jako by se jeho vyprávění týkalo úplně jiného člověka. Myslím, že kdybych neviděla film, kniha by na mě nepůsobila tolik brutálně – tím, že jsem si však při jejím čtení vybavovala příslušné scény Polanského filmu, který byl mimochodem natočen velmi věrně, prožívala jsem celý děj mnohem intenzivněji. V knize na druhou stranu mnohem více vynikne, kolikrát Szpilman o vlásek unikl smrti. O to větším zázrakem je fakt, že celou tu hrůzu nakonec přežil.

Nepochybuju, že Pianistu jste všichni viděli. Patří k mým nejoblíbenějším filmům s tematikou druhé světové války – zejména proto, že Szpilmanův příběh má dobrý konec. Ze stejného důvodu můžu doporučit i knihu – já osobně ji četla už dvakrát a určitě bych si pro ni udělala i místo v knihovničce :-).

Když nevíte co by… čtěte! Sychravé počasí za oknem, horký čaj v hrnku a stoh knížek kupící se na nočním stolku – to je jedna z nejlepších kombinací, které znám :-)! Na následujících řádcích Vám přináším malou ukázku toho, co zpříjemňovalo lenivé (pod)zimní chvilky mně.

Sophie Kinsella – Dokážete udržet tajemství?

Jméno této britské novinářky a spisovatelky se zde neobjevuje poprvé a ujišťuju vás, že ani naposled. Její styl vyprávění a sebe-ironické hrdinky jejích příběhů jsem si prostě zamilovala a pokud potřebuju knížku, u které vypnu, příjemně si odpočinu a ještě se od srdce zasměju, momentálně neznám žádnou lepší volbu. K Vánocům se máš na co těšit, mami :D… Emma Corriganová je smůlou pronásledovaná mladá žena, která zoufale touží po úspěchu a profesním postupu, aby se vyrovnala své úžasné sestřenici Kerry, s níž ji rodiče neustále srovnávají. Setkáváme se s ní na důležité obchodní schůzce s klientem, která však dopadne katastrofou. Zdrcená Emma se vrací zpět do Londýna letadlem – události, které následují, jí nakonec nadobro změní život, z čehož plyne poučení pro všechny ostatní smolaře – i ten nejvíc podělanej den se může zvrhnout v happy end ;-). Samozřejmě i na Emmu čeká štěstí v podobě jednoho mužného muže, který jí zkříží cestu, zrovna když to nejmíň čeká. Abyste se taky pobavili, následuje úryvek scény, kdy se mezi nimi schyluje k první vášnivé scéně…

„Jak vůbec můžu něčemu takovému konkurovat? Jak? Byl to nešťastný nápad. Cožpak můžu někdy dosáhnout kvalit prezidentky firmy Origin Software? Stačí si ji představit: dlouhé nohy, prádlo za 400 dolarů, dokonalé opálené tělo… v ruce možná bičík… a někde stranou její úchvatná bisexuální přítelkyně, která je připravená vstoupit na scénu a celý výjev náležitě okořenit… Tak dost. To už zavání pomatením smyslů. Budu v pohodě. Určitě budu v pohodě. Bude to jako na baletní zkoušce – jakmile nastoupíte na plac, na nervozitu zapomenete. Tohle nám vštěpovala do hlavy moje stará učitelka baletu. „Když dokážete držet kolena krásně vytočená do stran a zachováte si úsměv na tváři, půjde vám to úžasně.“ Což podle mě platí i v tomto případě.“ 😀

Miloš Urban – Pole a palisáda

Dalším literárním příspěvkem je ne příliš rozsáhlá autorská verze pověsti o kněžně Libuši, která vznikla pro mezinárodní projekt Mýty iniciovaný britským nakladatelstvím Canongate, v němž vycházejí moderně převyprávěné mýty od autorů z celého světa. Příběh je po dějové stránce klasický – tak, jak ho známe ze školních lavic – ale přesto dostává v moderním hávu nevšední podobu a hlavně je skutečně čtivý. Žánrově to sice není úplně můj šálek čaje, ale musím říct, že jsem byla tímto převyprávěním notoricky známé české pověsti nakonec docela příjemně překvapená :-)…

Simon Mawer – Jidášovo evangelium

Ani Simon Mawer už není na tomto blogu neznámou, jak jste si jistě všimli. Také od něj bych si ráda přečetla, co nejvíc jen kroměřížská knihovna dovolí… což je teď trochu problematické, protože jeho knížky se v poslední době těší veliké čtenářské oblibě a i na tuto už čeká rezervačka. Na druhou stranu to můžeme brát jako jistou záruku kvality ;-).

„Myslel jsem, že je láska nesobecká.“
„A právě v tom se mýlíš, ubohý pošetilý blázne. Láska je nejsobečtější věc na světě. Právě proto církev stále ještě požaduje celibát.“

Hlavní postavou románu je římskokatolický kněz Leo Newman, který zrovna prochází osobní krizí víry a zaplétá se do vztahu s vdanou ženou. Možná si řeknete, že je to trochu otřepané téma, nicméně jistou dávku originality tomuto příběhu dodává to, že se v něm proplétají tři dějové linie. V té první pozorujeme Leův románek vyprávěný er-formou, ve druhé se Leo ve vzpomínkách vrací ke své matce a seznamuje čtenáře pro změnu s jejím příběhem, neméně spletitým, odehrávajícím se v kulisách druhé světové války. Třetí rovina je pak psaná ich-formou a v ní sledujeme, jak se Leův život vyvíjel poté, co byl exkomunikován a stal se učitelem. Upřímně řečeno mi prolínání všech tří příběhů přišlo po celou dobu strašně nepřehledné a matoucí a docela mi zkazilo celkový dojem z knihy. Na rozdíl od Skleněného pokoje, kde byly všechny příběhy postupně rozpleteny a dovyprávěny, tady mi po přečtení knihy zbyla řada nezodpovězených otázek.

Kniha má i jistý duchovní rozměr, i když podle mě je upozaděn milostným příběhem. Hlavní roli zde v tomto smyslu hraje svitek, starší než všechna evangelia, nalezený poblíž Jeruzaléma. Pokud by se dokázalo, že je pravý, znamenalo by to přehodnocení počátků křesťanství i zpochybnění zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Mám-li to shrnout, Jidášovo evangelium mě docela zklamalo. Téma bylo hodně zajímavé, ale zpracováním mi kniha prostě nesedla. To mě ale rozhodně neodrazuje od čtení dalších Mawerových děl. Od začátku mi bylo jasné, že Skleněný pokoj se bude strašně těžce překonávat :-)….