William Davis, MD – Život bez pšenice

Tato kniha se v poslední době stala v naší rodině trhákem, a tak bylo jen otázkou času, kdy se k ní dopracuju i já. Život bez pšenice jsem si nechala zaslat z knihkupectví Megaknihy.cz, kterému tímto děkuji za poskytnutí knihy k recenzi.

O nepříznivých dopadech pšenice na lidské zdraví se poslední dobou hodně mluví i píše. V čem je ale pšenice tak nebezpečná a proč bychom ji měli chtít vyřadit z našeho jídelníčku? Preventivní kardiolog William Davis ve své knize přináší celkem obsáhlou odpověď na tyto otázky. Především čtenářům na úvod vysvětluje, že dnešní geneticky modifikovaná pšenice má s tou původní, kterou jedli naši předkové, jen pramálo společného. A pak už následuje vyčerpávající výčet negativních dopadů konzumace pšenice a z ní vyrobených potravin na naše zdraví. Není to jen obezita a celiakie – pšenice negativně ovlivňuje i náchylnost k cukrovce či k nemocem srdce. A možností, jakými může způsobovat v našem těle potíže, je bohužel ještě mnohem více. Kniha je doplněna řadou příkladů z Davisovy praxe, kdy vysazení pšeničných výrobků z jídelníčku vedlo k nečekanému zlepšení stavu jeho pacientů. Najdete v ní také několik bezpšeničných receptů, které mi nicméně nepřišly natolik zajímavé, abych je měla chuť vyzkoušet.

A teď jak se na to dívám já: především jsem si uvědomila, jak závažnou změnou musí pro každého celiaka být stanovení jeho diagnózy a přechod na bezlepkovou dietu. Lepek se dnes vyskytuje skoro všude, i tam, kde by ho člověk opravdu nečekal! Dle doktora Davise se bohužel nedá stoprocentně věřit ani bezlepkovým výrobkům či menu, které restaurace označí za bezlepková. Zkrátka co si sami neuvaříte, to nemáte. Na druhou stranu mi té hysterie v této knize přišlo trochu moc a nedokážu prostě uvěřit, že na některá (zejména neurologická) onemocnění může mít (ne)konzumace pšenice až takový vliv. Život bez pšenice se mi místy zdál až moc odborný a když to porovnám s tituly s obdobnou tematikou (např. Jídlo na prvním místě, Bláznivá sexy dieta), nebyl až tak čtivý a zajímavě podaný.

Nicméně se už přes dva týdny pokouším obejít bez pečiva (zdůrazňuju, že bez pečiva, NE bez pšenice). To v praxi znamená, že místo chleba jím knäckebroty a místo croissantů, loupáčků a cereálií si na snídani či na svačinu kupuju ovoce a zeleninu. Mou hlavní motivací je pochopitelně zbavit se „pšeničného břicha“ před plavkovou sezonou :D! Tak uvidíme, zda i toto drobné omezení ve stravě přinese nějaké ovoce. Obecně mi přijde, že se mi trochu upravilo zažívání a možná, že ty džíny už mi taky nejsou tak těsný… ale na nějaké hodnocení je ještě moc brzy.

zivot_bez_psenice

I navzdory pár pochybnostem si myslím, že Život bez pšenice otevírá velice zajímavé téma a vnáší řadu otazníků do „západního“ stylu stravování. Už jen uvědomění si faktu, jak těžké je najít v obchodě výrobky, které neobsahují (byť jen stopové) množství pšenice, nutí k zamyšlení. Co vy a pšenice? Myslíte, že je to až takové zlo nebo ji s klidem baštíte ve velkém ;-)?

Poslední střípky z Istanbulu

V dnešním příspěvku se ještě jednou vrátím do dalekého Istanbulu, abych vám ukázala další krásná místa, než mé vzpomínky na ně vyblednou.

Za nejkrásnější mešitu, kterou jsme v Istanbulu navštívili, bych označila tzv. Novou mešitu, která je navzdory svému názvu stará už 400 let. Interiér je bohatě vyzdoben zlatem, barevnými keramickými dlaždicemi a mramorovými reliéfy. Mešita leží na pobřeží s výhledem na Bosporskou úžinu a oproti ostatním mešitám přeplněným turisty byla tato velice klidná, poloprázdná, a možná právě proto ve mně zanechala tak příjemný dojem.

Nová mešita
Nová mešita
Interiér
Interiér

Co by to ale bylo za návštěvu Istanbulu, kdybychom nezavítali také na některou z proslavených tržnic! Prvním a nejznámějším nákupním střediskem Istanbulu je tzv. Velký bazar a ujišťuju vás, že jestli se dá někde v Istanbulu báječně ztratit, je to právě tady :D. Jakmile zaplujete do jeho uliček a necháte se unášet davem i vystaveným zbožím, zbývá už jen doufat, že se někdy ještě dostanete ven :D. Není proto divu, že jsem v průvodci od Lonely Planet objevila mezi přiloženými mapami také přímo mapu Velkého Bazaru. Najdete tu více než 4000 obchodů a obvykle se u sebe nachází krámky s podobnou tematikou, např. zlato, oděvy, kožené zboží apod. To je ostatně pro Istanbul celkem specifické – všimla jsem si toho v celé řadě čtvrtí. Procházeli jsme ulicí a najednou kolem nás byly jen samé obchody s hudebními nástroji. Nebo jen s lampami a osvětlením. Nebo jen se svatebními šaty. Zpočátku mě to překvapilo, ale nakonec jsem usoudila, že to musí být velice praktické. Pokud sháníte konkrétní věc, prostě jen jdete do jedné ulice, tu projdete od začátku až na konec, obhlídnete nabídku a ceny a pak si vyberete :D. Taky jsem už dlouho nikde neviděla tak vysokou koncentraci krámků s fejky značkových kabelek, bot a oděvů :D. Při procházení tureckým trhem je potřeba obrnit se mimořádně velkou dávkou trpělivosti na odhánění vtíravých prodavačů – to už ale tak nějak patří ke zdejšímu koloritu. Pokud si libujete ve smlouvání, bude to tu pro vás učiněný ráj :D.

Velký bazar - shopaholikův ráj
Velký bazar – shopaholikův ráj

Mně se atmosférou více než Velký bazar zalíbila tržnice s kořením, nazývaná také někdy Egyptský trh. Nachází se hned vedle Nové mešity a jak již název napovídá, spíš než oblečení tady seženete něco dobrého k jídlu – a na to mě na cestách užije :D! Nekonečné množství lokumů všech možných druhů, pestrobarevné koření, voňavé čaje, káva, kosmetika…

Egyptský trh
Egyptský trh

Jednou z dominant Zlatého rohu a symbolů celého města je velkolepá Süleymanova mešita. Byť nepatří k těm největším v Istanbulu, díky své poloze je prakticky nepřehlédnutelná. Údajně je také jednou z neoblíbenějších a spolu s Modrou mešitou soupeří v počtu věřících, kteří se sem chodí modlit.

Süleymanova mešita
Süleymanova mešita
Fešný hábitek :)
Fešný hábitek 🙂

Fanoušci detektivek Agathy Christie si v Istanbulu rozhodně nesmí nechat ujít návštěvu železničního nádraží Sirkeci, které bylo vybudováno jako konečná stanice evropských drah v roce 1881.

Vražda v Orient Expresu?
Vražda v Orient Expresu?

Poslední den našeho pobytu jsme se rozhodli opustit Sultanahmet a vydat se lodí do vzdálenější Západní čtvrti, kde se nachází také několik zajímavých památek. My jsme navštívili dvě. Tou první byla Eyüpova mešita. Jedná se o čtvrté nejposvátnější místo muslimů – hned po Mekce, Medině a Jeruzalémě. Komplex budov této mešity totiž údajně stojí na místě, kde byl pohřben přítel proroka Mohameda a uctívaný náboženský vůdce v dobách počátku islámu, Ajjúb al-Ansari. Západní čtvrť patří v Istanbulu k těm nejortodoxnějším a potkáte zde nejvíce zahalených žen. Já budu mít toto místo spojeno s docela kuriozním zážitkem, kdy si mě u východu z mešity odchytly tři asi desetileté muslimské holčičky a poprosily mě, zda by se se mnou mohly vyfotografovat :D. To asi ty před cestou čerstvě nabarvené zrzavé vlasy :D…

Eyüpova mešita
Eyüpova mešita

Pokud už se octnete v Západní čtvrti, určitě byste si neměli nechat ujít návštěvu kláštera Chora. Veškerá vnitřní výzdoba této pozoruhodné budovy (proslulé mozaiky a fresky) pochází z roku 1312. Ne všechny se zachovaly v dobrém stavu, ale i tak jsou velmi působivé.

Klášter Chora
Klášter Chora
Mozaiky
Mozaiky

Posledním zastavením mého vyprávění je Galatská věž vybudovaná v roce 1384. Musíme se za ní vrátit do severní části Zlatého rohu. Věž přežila celou řadu zemětřesení a přesto je v tak dobrém stavu, že by člověka ani nenapadlo, že už je tak stará. V horní části věže je (poněkud úzký) ochoz, z něhož je nádherná vyhlídka na město i jeho okolí. Jaké lepší místo si vybrat pro rozloučení s Istanbulem?

Galatská věž
Galatská věž

Přestože těch pět dnů v zalidněné metropoli bylo dost vyčerpávajících, jsem ráda, že jsem měla možnost toho za tak krátkou dobu tolik vidět. I ty uchozené nohy na konci každého dne za to stály. Doma je ale přece jen doma, a tak jsem ráda, že po hektickém květnu si teď můžu zase užívat chvilku klidu a pohody… než zase nazuju toulavý boty :-).

Istanbul a jeho památky

V dnešním příspěvku bych ráda zmínila několik míst, která jsem za těch pár dní v Istanbulu stačila navštívit. Vzhledem k tomu, že jsme byli ubytováni v turisticky vyhledávané čtvrti Sultanahmet, měli jsme téměř všechny významné istanbulské památky v dosahu pěší chůze. Právě zde se nacházelo srdce byzantské a osmanské říše, budovaly paláce, chrámy a další významné budovy. Ve středu této čtvrti leží byzantský hipodrom, kde se v minulosti odehrála řada politických a mocenských dramat. Za pozornost zde stojí Hadí sloup, který byl vztyčen již v roce 478 př.n.l. v Delfách – okolo roku 330 našeho letopočtu ho pak na toto místo přepravil císař Konstantin Veliký. Ze sloupu pravda nezbylo mnoho – přesto je fascinující vidět tak starou památku! Část jedné hadí hlavy, která se dochovala, je uložena v Istanbulském archeologickém muzeu.

Hadí sloup
Hadí sloup

Žulový Theodosiův obelisk, který se nachází opodál, už rovněž něco pamatuje – byl vytesán v Egyptě zhruba v roce 1450 před našim letopočtem. Do tehdejší Konstantinopole byl převezen v roce 390 našeho letopočtu císařem Theodosiem.

Theodosiův obelisk
Theodosiův obelisk

Nakonec dojdete po hipodromu až ke kašně císaře Viléma, která byla darem německého císaře Turecku jako projev přátelství.

Kašna císaře Viléma
Kašna císaře Viléma

Přímo z hipodromu se dostanete k jedné z nejznámějších istanbulských mešit – Modré mešitě, která měla ve své době svou majestátností předčit nedaleký chrám Aya Sofya. Má více minaretů, než kterákoliv jiná mešita ve městě. Stejně jako většina ostatních mešit v Istanbulu, i tato je turistům volně přístupná. Pro ženy je zde k zapůjčení nějaké to roucho či šátek na zahalení.

Modrá mešita
Modrá mešita
Interiér
Interiér

Od Modré mešity už je to jen coby kamenem k hlavní istanbulské ikoně – chrámu Aya Sofya, který nechal postavit císař Justinián na místě bývalé byzantské akropole a byl dokončen roku 537. Po dobytí Cařihradu v roce 1453 byl křesťanský chrám přebudován na mešitu. Dnes už svému původnímu účelu neslouží –  v roce 1934 byla Aya Sofya prohlášena za muzeum.

Aya Sofya
Aya Sofya

Mojí osobní istanbulskou srdcovkou, kterou by bylo škoda nechat si ujít, je Vodní nádrž baziliky. Tato podivuhodná podúrovňová stavba, kterou nechal vybudovat císař Justinián v roce 532, je největší byzantskou cisternou v Istanbulu. Zdejší chladivé podzemní prostory oceníte zejména v parném letním počasí :-). Střechu nádrže podpírá 336 sloupů, uspořádaných ve 12 řadách. Vaší pozornosti by neměly uniknout zejména sloupy v severozápadním rohu, které jsou podepřené bloky ve tvaru hlav Medúz. A nezapomeňte si s sebou vzít nějaké pečivo od snídaně, ať můžete nakrmit rybičky v nádrži :-)!

Vodní nádrž baziliky
Vodní nádrž baziliky
Medúza
Medúza

I přes mou upřímnou snahu o stručnost se mi sem dnes asi nevejde úplně všechno, co bych chtěla zmínit, takže na další istanbulské památky a zajímavá místa se můžete těšit zase příště ;-).

Z květnové knihovničky

Mojí nejděsivější noční můrou je dlouhá cesta, během které nemám nic ke čtení. A tak je jasné, že jsem s sebou v květnu všude vláčela čtečku a hromadu hodnotné literatury… na kterou ve výsledku stejně nebyl vůbec čas. Takže tento měsíc jen velmi skromně pár titulů :-).

George R. R. Martin – Bouře mečů 2

Knihu jsem dočetla ve vlaku cestou z Budapešti. A jako obvykle mě hodně bavila. Po dočtení poslední kapitoly jsem byla dost v šoku, protože se v ní událo něco, co dosud v seriálu nebylo ani naznačeno :O. Hmm, začínám být hodně zvědavá, jak moc se do budoucna seriálová Hra o trůny odchýlí od své literární předlohy. A taky by mě zajímalo, co mě pak bude bavit víc, protože zatím mi z toho vychází remíza :-)…

z_kvetnove_knihovnicky_2

Boris Vian – Pěna dní

Surrealistický román Pěna dní mi zapůjčil Franta s upozorněním, že je to celkem psycho :). Nakonec mě překvapila čtivost knihy a rychlost, s jakou jsem vplula do děje, ačkoliv ze začátku jsem měla obavy, zda to bude můj šálek čaje. Brzy jsem příběhu, který se z původních snivých obrazů stává až krutě realistickým, úplně podlehla. Postavy jsou těžce čitelné, víme o nich celkem málo – jen kolik Vian naznačí – takže se obtížně zamýšlí nad tím, zda jsou sympatické nebo nesympatické, dobré nebo zlé. Myslím, že spousta věcí zůstává při prvním čtení nepovšimnuta či nepochopena, ale zároveň si nejsem jistá, jestli mám chuť Pěnu dní číst i podruhé. Nechám tento literární zážitek prozatím uležet a uvidíme. Knížka mě každopádně zaujala také zajímavým grafickým zpracováním – o krásné vydání se postaralo nakladatelství Argo.

z_kvetnove_knihovnicky_1

Istanbul

Přestože moje loňská služební cesta do Alicante nasadila laťku pěkně vysoko, letošní konference v Istanbulu jí měla být nemalou konkurencí – vždyť poprvé v životě uvidím na vlastní oči Asii!!! O dojmy z této krátké cesty bych se s vámi ráda podělila v několika následujících článcích. A rovnou asi začnu tím, na co se všichni nejčastěji ptají a co by vám mohlo být užitečnou informací, pokud byste se chtěli do Istanbulu také vypravit.

Most mezi Evropou a Asií
Most mezi Evropou a Asií

Cesta

Letěli jsme tam i zpět s Turkish Airlines a můžu říct, že to byly po všech směrech asi nejlepší lety v mém životě. Svůj podíl na tom jistě mělo i krásné počasí. Servis během letu byl také perfektní a hlavně jsem snad poprvé dostala v letadle opravdu moc dobré jídlo :D! Letěli jsme z Vídně a cesta trvala necelé 2 a půl hodiny. Pozor na to, že Istanbul leží v jiném časovém pásmu – je potřeba si přeřídit hodinky o 1 hodinu dopředu.

Doprava

První dojem: totální chaos. Cestou z letiště do hotelu jsme přestupovali pouze jednou, nicméně nám trvalo pěkně dlouho, než jsme se zorientovali, kterým směrem vlastně máme jet. Tramvaje i metro byly téměř neustále přeplněné lidmi a cesta se zavazadly v tom parném horku byla docela boj. Městská hromadná navíc zdaleka nepokrývá celé město a jsou místa, kam je prostě nejlepší dojít pěšky. Další perličkou je to, že v Istanbulu neexistují papírové jízdenky. Jezdí se na žetony, které vás pustí přes turniket. Navíc nejsou přestupní, což činí z místní městské hromadné celkem drahou záležitost – 1 žeton vás vyjde na 4 turecké liry, čili asi 40 Kč. Každopádně si na začátku cesty člověk připadá trochu jako v kasínu, se všemi těmi žetony v kapse :D. Nicméně super na městské hromadné v Istanbulu je to, že se vztahuje i na cestování po moři a plavba okolo pobřeží, která je rozhodně super zážitkem, vás tak přijde na hubičku.

Plavba Bosporem
Plavba Bosporem

Gastro

Na lokální kuchyni jsem se docela těšila a až na jednu extra pálivou tortillu (která vysloveně neměla být „spicy“!) byly všechny mé gastro-zkušenosti jen pozitivní. Hotelové snídaně, které všichni na Booking.com hrozně chválili, mi teda zas až tak úžasné nepřišly, i když naložené olivy a různé druhy sýrů byly super. Ovšem konferenční rautíky, to byla má zhouba! Ochutnala jsem všechno možné od baklavy přes crème brûlée až po vyloženě lokální speciality. Taky mi tu moc chutnala úprava kuskusu a losos.

Pauzička na kávu :)
Pauzička na kávu 🙂

A když jsme u těch ryb, na večeři jsme chodívali do jednoho nedalekého podniku s otevřenou kuchyní, kde jsme si mohli vybrat rybu, kterou přímo před námi připravili a podávali jen s citronem, cibulí a pečivem. I když jsem vůbec nerozuměla tomu, co vlastně jím, bylo to vynikající :-)! Další super vychytávkou, kterou jsme si v Istanbulu zamilovali, byli „pojízdní odšťavňovači“, kteří přímo na ulici (zpravidla jste na ně mohli narazit na tržišti) prodávali čerstvě vylisovanou ovocnou šťávu. Dala se sehnat už za 1 liru a byla vážně osvěžující! Vyzkoušeli jsme třeba i granátové jablko, ale mně osobně nejvíc chutnala pomerančová klasika. A pochopitelně nemůžu opomenout lokum, tureckou specialitu, bez které prostě nemůžete odjet domů. Jedná se o sladké želé kostičky, zpravidla obalené v cukru nebo kokosu s různými příchutěmi a náplní, třeba s pistáciovými oříšky. Na tržišti jsme ochutnali všemožné druhy a bylo fakt těžké rozhodnout se, které jsou nejlepší.

Turecké sladkosti - má zhouba!
Turecké sladkosti – má zhouba!

A ještě malá perlička na závěr – kvůli hojně zastoupené populaci muslimů tu na alkohol člověk narazí jen zřídka. Ve spoustě restaurací ho vůbec nemají v nabídce. A hlavně ho k našemu nemalému zklamání vůbec nenabízeli na konferenci. Skandální :-)!

Ceny

Pokud jsme v Maďarsku z cen umazávali jednu nulu, tady v Turecku je potřeba si jednu nulu doplnit, aby Vám vyšla přibližná suma v českých korunách. I tak je to velice levná země. Místním platidlem jsou turecké liry. Najíst se dá v různých cenových hladinách, jako všude jinde, ale fajn večeři nebo oběd pořídíte i do 10 lir. A na každém istanbulském rohu narazíte na prodavače slaných preclíků, které stojí 1 liru a zaženou akutní hlad naprosto vždy :). Velice levně se tu dá pořídit i kožená obuv (naštěstí už jsem neměla místo v kufru o:-)…) a samozřejmě veškeré oblečení. V sousedství hotelu, kde se konference konala, se nachází obrovský obchoďák, kde jsme se den před odjezdem pěkně rozšouply :D…

Před obchoďákem, obtěžkána nákupními taškami :D
Před obchoďákem, obtěžkána nákupními taškami 😀

To by myslím na úvod jako shrnutí základních informací stačilo. Pokud by vás zajímalo ještě něco, klidně se ptejte v komentářích. A příště už vám ukážu i nějaké ty památky a istanbulské zajímavosti :-).

Květnová kosmetika

Ačkoliv to nebylo záměrem, sešlo se mi tentokrát v rubrice spotřebované kosmetiky několik kousků, které jsou z různých důvodů ideální na cesty. A protože v květnu jsem doma moc nepobyla, můžu vám potvrdit, že jsem je otestovala velmi důkladně :-)!

Modelovací voda na vlasy, Balea

Upřímně řečeno tento přípravek jsem používala spíš jen tak pro dobrý pocit, než že by skutečně měl nějaký dlouhodobější efekt. Jedná se o stylingovou vodu určenou pro jemné vlasy, která by je neměla zatěžovat a měla by pomoci udržet požadovaný tvar účesu. Většinou jsem ji nastříkala v předklonu ke kořínkům vlasů a lehce promačkala až ke konečkům. Nějaký ten objem to dodalo, to zas jó. Složení je sympaticky krátké a bez silikonů. Až na poněkud alkoholovou vůni nemám výrobku víceméně co vytknout. Díky jednoduché aplikaci a praktickému balení je modelovací voda ideálním společníkem na cesty.

unorova_kosmetika_5

Tělové máslo s makadamovým oříškem a bambuckým máslem, Alverde

Toto minibalení (50 ml) tělového másla jsem si rovněž koupila na cestách, abych měla nějaký fajn krém do kabelky. Vystačila jsem si s ním i navzdory malému obsahu na docela dlouhou dobu. Celkem mě překvapila konzistence výrobku – avizované máslo tak úplně nečekejte. Jedná se o klasický krém, který bych dokonce označila spíš za tekutější než za hutný. I přesto je naprosto super – sice se celkem špatně roztírá, ale do pokožky se vsakuje téměř okamžitě. Pokud tedy nemáte rádi pocit mastnoty po použití krému, tohle je výrobek přesně pro vás! Máslo je určeno pro suchou pleť, takže ani s hydratací na tom není špatně. Voní klasicky „kakaově“ po bambuckém másle, což mám v kosmetice moc ráda. Celkově tedy hodnotím tento šikovný víceúčelový krémík pozitivně a určitě si ráda pořídím i jeho větší balení.

unorova_kosmetika_11

Odličovač + tonikum 2v1, Yves Rocher

Asi poslední produkt z YR heřmánkové řady, který se tu na blogu dosud neobjevil. I pro něj je charakteristická naprosto úžasná nasládlá vůně. Jedná se o tekutější emulzi, která bez problému vyčistí pleť. Malé mínus je to, že ji zanechává mírně lepkavou – ale to je holt daň za výrobek 2v1. Co už ovšem není taková sláva, je složení – proplyne glycol hned na druhém místě, k tomu nějaký ten paraben… a heřmánek samozřejmě až někde docela na konci, klasika. Krom ne zcela košér složení vnímám jako další problém fakt, že přestože je výrobek mimo jiné určen k odlíčení očí, neradila bych vám se s ním k očnímu okolí byť jen přibližovat, je-li vám život milý. Štípe to jak čert a to nemám kdovíjak citlivé oči! Odličovač jsem kupovala v akci za 111 Kč. Vzhledem k velikosti balení (200 ml) mi to přijde jako docela adekvátní cena. Mně osobně toto množství vydrží přibližně na čtvrt roku. Výrobek 2v1 je docela fajn na cesty, ale vzhledem k výše uvedeným negativům si nejsem jistá, jestli ho ještě toužím někdy mít v koupelně (či v kufru).

breznova_kosmetika_6

Krém na ruce s heřmánkem, Balea

A u heřmánku ještě zůstaneme. Na první pohled přírodně se tvářící krém pro citlivé ruce ve složení ukrývá PEG i silikon. Nepotěší ani konzistencí – přestože není úplně hutný, je dost mastný a vstřebává se do pokožky docela dlouho. Hydratační účinky hodnotím jako takový dobrý průměr. Sladká květinová vůně neurazí, ale ani nijak zvlášť neohromí. Zkrátka nemastný neslaný výrobek, který vaší pozornosti spíše nedoporučuji.

unorova_kosmetika_10

S jakou kosmetikou nejradši cestujete vy :-)?

Buda

Ani v sobotu nás počasí nezklamalo a bylo krásně slunečno (a došlo i na spálená ramena, jojo). Celkově mi přišlo, že v Maďarsku bylo mnohem tepleji než u nás, a to přitom předpověď počasí nevypadala úplně růžově. Sobotu jsme se rozhodli zasvětit protějšímu břehu Dunaje, kde se nachází kopec Budín a na něm spousta zajímavých památek. Začali jsme na zastávce metra Batthyány Tér, u farního kostela Szent Anna Templom s barokním portálem a malbou ráje na stropě. Z nábřeží jsme si užili krásný výhled přímo na budovu Parlamentu, a poté už začala cesta stoupat prudce vzhůru.

Budova maďarského archivu
Budova maďarského archivu

Po výstupu nás čekala procházka historickými uličkami čtvrti Vár, které nás dovedly až ke kostelu Mátyás templom a hlavně k Rybářské baště. Ta byla postavena roku 1905 na místě středověkého rybího trhu. Z teras a ochozu se nabízí překrásný pohled na město – ten den nás ovšem čekaly ještě o něco lepší vyhlídky :-).

Mátyás templom
Mátyás templom
Rybářská bašta
Rybářská bašta
Na baště
Na baště
Výhled na parlament
Výhled na parlament

Po odpočinku na Rybářské baště jsme pokračovali směrem ke královskému paláci Királyi vár, v jehož křídlech naleznete významná muzea – Muzeum historie Budapešti a Národní maďarskou galerii. Na nádvoří pak můžete obdivovat působivou Matyášovu fontánu, která znázorňuje lov, kdy se Krásná Helena zamilovala do krále Matyáše Korvína.

Matyášova fontána
Matyášova fontána

Na tomto místě už nás definitivně dostihl hlad, a tak jsme se rozhodli sejít z kopce dolů a najít nějakou příjemnou restauraci. Nakonec jsme zakotvili v Lánchíd Söröző, sympatickém podniku vyzdobeném hudebními retro plakáty a stylovými fotkami. Opět jsme nepohrdli všudypřítomnou gulášovkou, která se tu podává v poctivém hrnci :D, a maďarským pivem.

Přejezení jsme se pomalu odkulili na cestu k poslednímu cíli našeho putování – hoře Gellért. Při drápání se nahoru budete určitě míjet památník sv. Gerarda, který je patronem Budapešti. Památník se nachází na místě Gerardova umučení. Chudák Gerard nedopadl moc dobře – po smrti svatého Štěpána, zaníceného křesťana, svrhli revoltující pohani biskupa z vršku kopce, který pak dostal jeho jméno. Dnes se zde nachází obrovská Gerardova socha vztyčená před polokruhovou kolonádou. Bohužel je tak velká, že se nám nevlezla do objektivu :-D!

Památník sv. Gerarda
Památník sv. Gerarda

A to už jsme se pomalu blížili do finiše – k Citadelle. Na samém vrcholku kopce se vám naskytne ohromující výhled na celé město na Dunaji. Nad Budapeští bdí kromě Gerarda také 14 metrová socha Svobody, kterou vztyčila Rudá armáda roku 1945 na oslavu vítězství nad Němci. Po „boku“ jí stojí sochy „Pokroku“ a „Boje proti zlu“. Tento památník je podle mě jedno z nejpůsobivějších míst v Budapešti a rozhodně za ten náročný výstup nahoru stojí.

Maďarská socha Svobody
Maďarská socha Svobody

A protože nám začalo zapadat slunce, byl nejvyšší čas vydat se na sestup dolů. Lepší zakončení našeho pobytu v Budapešti jsme si ani nemohli přát. Naposled jsme měli jako na dlani všechna místa, která jsme během těch pár dnů stačili navštívit.

Rozloučení s Budapeští
Rozloučení s Budapeští

Snad se vám putování po Budapešti líbilo stejně jako nám a už teď můžu slíbit další vlnu cestovatelských příspěvků – tentokrát z trochu exotičtější destinace ;-)…

Pešť

Sotva jsem stačila vybalit kufr z Budapešti a už se zase chystám na cesty… A tak by bylo záhodno shrnout naše dojmy z překrásné maďarské metropole. Z nedostatku času asi tentokrát sáhnu po nějaké stručnější formě (i když víte, že já být stručná moc neumím) a pokusím se podat vám best of Budapešť v kostce. Nedá mi to ale nepodělit se o historku, kterak jsme málem nikam neodjeli :D.

Přestože to do Budapešti není nijak zvlášť daleko autem, rozhodli jsme se cestovat tentokrát se Student Agency. Vyhlídli jsme si bus v 10:00 a v pohodičce si vyšli s předstihem, abysme si ještě stihli směnit maďarské forinty. Čtvrt hodinu před předpokládaným odjezdem jsme už stepovali u Grandu, načež ohlásili na tabuli odjezdů 15 minutové zpoždění našeho spoje, který jel z Prahy. Čekali jsme do 10:00 a když se v tu chvíli změnilo očekávané zpoždění na 30 minut, šli jsme si sednou do čekárny. Průběžně jsme kontrolovali na tabuli i pohledem z okna, jestli se náš bus už neobjevil. Asi v 10:20 jsme vylezli z čekárny… načež jsme viděli náš bus vesele ujíždět z nádraží na Budapešť :D. U zákaznického okýnka nám nijak zvlášť nápomocní nebyli. Nedokázali nám vysvětlit, proč autobus odjel dřív, aniž by se změnily údaje na tabuli a nakonec nám nabídli, že nám vrátí peníze za jízdenky nebo nám zarezervují místa v autobuse, který jede ve 13:00. Zvolili jsme tedy nakonec druhou možnost a vyrazili do Veselé čajovny uklidnit se čajem a banánem s matcha pudinkem, kde jsme také nafotili toto mimořádně smutné selfíčko :D.

Smutek ve Veselé čajovně
Smutek ve Veselé čajovně

Po tomto strastiplném startu už pak ale bylo všechno jenom pohádkové. Budapešť jsme si zamilovali hned na první pohled při přejíždění Dunaje, kdy se před námi objevila v celé své kráse a (navzdory předpovědi počasí) zalitá sluncem. Z nádraží Népliget jsme to měli přímým metrem přesně 10 zastávek k našemu Airbnb ubytování u paní Szuszy.

Maďarské metro je vážně retro a líp bych to neřekla, ani kdyby se to nerýmovalo :D. Jezdí tady soupravy, které jste mohli vidět v Praze tak naposled někdy v osmdesátkách. Setkali jsme se s nimi hlavně na modré lince M3 – na červené M2 už jezdí lepší a modernější kousky. Tak či tak nás rychle a bezpečně dopravilo až na naši zastávku Dózsa György út, odkud jsme to měli jen coby kamenem k našemu bytečku. Paní Szusza nás hrozně mile přivítala společně se svým přítelem Andrewem, který nám dal spoustu tipů, co v Budapešti navštívit a kam se podívat. Nakoupili pro nás dokonce nějaké pečivo a nechali nám v lednici obložený talíř, maďarské pivo a spoustu dalších dobrot a na uvítanou si s námi připili maďarskou „pálinkou“. Byteček byl úplně úžasný, čistý a prakticky vybavený a celkově to hodnotím jako naši nejlepší Airbnb zkušenost ever :-). Navečer jsme se šli projít k Dunaji a trochu prozkoumat okolí, ale nakonec jsme samozřejmě skončili u té obložené mísy, piva a nového dílu Hry o trůny :D.

Na uvítanou
Na uvítanou

Další den už byl o poznání zajímavější. Hned po snídani jsme se vydali k bazilice svatého Štěpána, která je jednou ze zdejších dominant. Stavba je zasvěcena svatému králi Ištvánovi a v kapli dokonce můžete nalézt relikvii – jeho mumifikovanou ruku :-O. Obdivovat můžete překrásné mozaiky na kupoli nebo deskové obrazy za oltářem, které ilustrují život krále Ištvána.

Interiér baziliky
Interiér baziliky

Naše další kroky vedly směrem k Dunaji k působivému mostu Széchenyi Lánchíd, odkud je krásný výhled nejen na komplex národní maďarské galerie a muzea historie Budapešti, ale prakticky na celý protější břeh plný dalších zajímavých památek.

Pohled na Mátyás templom
Pohled na Mátyás templom

Po nábřeží jsme došli až k budově ze všech nejznámější – k Parlamentu. Naživo je opravdu monumentální, obklopený krásným zeleným parčíkem a samozřejmě turisty.

Parlament
Parlament

U Parlamentu nás dostihl hlad a žízeň, a tak jsme usoudili, že je nejvyšší čas ochutnat maďarskou kuchyni. Péťa přes Trip Advisor objevil úžasnou restauraci Hungarikum Bisztró, která nabízí tradiční maďarské dobroty, nachází se jen malý kousek do Parlamentu a ceny jsou také slušné. Ochutnali jsme maďarský chleba s něčím, co se podobalo naší zakysané smetaně, gulášovou polévku, já rybu, Péťa kachničku, jablečný koláč, maďarské pivo a samozřejmě pálinku. Ke každému jídlu tu také servírují k dochucení papričky o různém stupni pálivosti. Obsluha byla hrozně milá a pozorná a po každém chodu se zajímali, zda nám chutnalo :-). Prostě naprosto skvělý a nepřekonatelný gastronomický zážitek, který si nesmíte nechat v Budapešti ujít!

Gastronebe v Hungarikum Bisztró
Gastronebe v Hungarikum Bisztró

Protože jsme ještě měli v zásobě dost sil, vydali jsme se do židovské čtvrti. V průvodci mi přišla trochu opomenutá, ale její atmosféra plná úzkých uliček a stylových obchůdků byla úžasná. Hodně se nám líbila i pasáž se spoustou všemožných barů, hospůdek, kavárniček a restaurací. Každá byla vyladěna do jiného vizuálního stylu a všechny vypadaly úplně úžasně. Protože byl právě čas na odpolední kávu, do jednoho z těchto podniků jsme zapluli a já jsem využila happy hours na koktejly O:-). Poté už jsme se vydali k nedaleké židovské synagoze – největší v Evropě. Dovnitř se prý vejde až 3000 lidí!

Synagoga
Synagoga

Podvečer jsme vyplnili procházkou zpět k Dunaji, kde se nachází celá řada architektonicky zajímavých budov, paláců a kostelů a nakonec jsme to stočili zpět do židovské čtvrti, kde jsme chtěli vyzkoušet jeden z tipů, které nám dal Andrew. V žádném průvodci ani na internetu jsem se o něm nedočetla, ale prý sem za tímto unikátem jezdí turisté z celé Evropy. Jedná se o tzv. „ruin bars“ nebo „ruin pubs“ – opuštěné vybydlené budovy, z nichž nějací nadšenci vytvořili originální prostor ke společenskému setkávání, koncertům či výstavám.

Ruin bar
Ruin bar

Ruin bar Szimpla, který jsme navštívili my, je obrovský. Najdete tu několik barů a stánků s občerstvením a to vše v naprosto unikátní atmosféře, kterou asi ani fotky nedokážou věrně vystihnout. Interiér doplňuje neuvěřitelné množství sesbírané veteše – kadeřnické sedačky i se „sušákama“, vana, vyřazené televizory a počítače, „kůň“ z tělocvičny… zkrátka cokoliv, na co si jen vzpomenete. Nám se poštěstilo, že ten večer se zrovna konal i jeden z pravidelných jazzových koncertů. Ruin bar je něco, co jen tak někde jinde neuvidíte, takže při návštěvě Budapešti tuto atrakci určitě nevynechejte ;-)!

Szimpla
Szimpla

Protože nás čtvrteční program docela vyčerpal, rozhodli jsme se naplánovat si na pátek trochu víc relax. Dopoledne jsme se pěšky vydali do městského parku Városliget, kde najdete spoustu atrakcí od zoologické zahrady přes zábavní park a cirkus až po proslulé lázně Széchenyi. Tyto překrásné barokní lázně jsou vystavěny na jednom z nejteplejších pramenů ve městě (75 °C) a určitě patří také k těm nejhojněji navštěvovaným. Andrew nám je velmi doporučoval, takže jsme jejich návštěvu zvažovali. Nakonec jsme ale dali přednost jiným, méně turisticky provařeným – o tom však až později.

Lázně Széchenyi
Lázně Széchenyi

Co zde rozhodně nesmíte vynechat, je velkolepé náměstí Hrdinů se sochami hrdinů vlasti a náčelníků sedmi maďarských kmenů. Po stranách náměstí se také nachází Muzeum výtvarných umění a Palác umění.

Náměstí Hrdinů
Náměstí Hrdinů

Když vás odpočinek v krásně zeleném parku unaví, můžete se stejně jako my (poháněni hladem) vydat navštívit jedno z budapešťských tržišť. Samozřejmě je tu Vásárcsarnok – centrální tržiště vyhledávané turisty. My jsme ale nakonec dali přednost menšímu tržišti přímo nad zastávkou metra Lehel tér, kam chodí místní. Najdete tu podle mě všechno, co při návštěvě maďarské tržnice potřebujete vidět – koření, uzeniny, ovoce a zeleninu a samozřejmě nějaký ten langoš :-)! Že jsme tu pokoupili superlevné maďarské klobásy, o tom asi vůbec mluvit nemusím. A jedla jsem tady asi největší langoš svého života jen za 50 korun :D…

Superlangoš
Superlangoš

Zde by se možná hodila malá odbočka o cenách v Budapešti. Mně osobně přišly úplně super – malá pomůcka pro přepočítávání z forintů na naše koruny: Od aktuální ceny ve forintech si škrtněte jednu nulu a máte plus mínus českou cenu (reálně je to ale ještě o něco méně). I když tak třeba za oběd nebo nákup platíte dvoutisícovou bankovkou, je to vlastně za hubičku :D. Pozor ovšem na to, že ve spoustě obchodů neberou platební karty! Určitě doporučuju vzít si s sebou dostatek hotovosti a nespoléhat se na to, že budete hodně platit kartou. V obchodech se suvenýry mě požadavek na keš docela překvapil – v restauracích nebo třeba v lázních by platit kartou problém být neměl. Městská doprava je o trochu dražší než v Čechách – nepřestupní jednorázová jízdenka vás přijde na 350 forintů. Pokud se v Budapešti zdržíte déle, určitě se vám vyplatí výhodnější balíček po 10 jízdenkách za 3000 forintů. A pozor – vstup do lázní na 3 hodiny (včetně možnosti využít saunu apod.) asi za 2800 forintů. Neuvěřitelné ceny :D!

A když jsme tedy u těch lázní, rozhodli jsme se odpoledne navštívit lázně Veli Bej, nacházející se na protějším břehu Dunaje. Přestože si na Trip Advisoru kdosi stěžoval na nepříjemný personál, my měli na lidi štěstí a dát přednost méně známým a méně historickým lázním byla jednoznačně dobrá volba. Ve Veli Bej bylo strašně málo turistů, takže jsme se s nikým nemuseli přetahovat o jakuzzi a v sauně jsme byli úplně sami. Mně osobně se nejvíc líbily turecké lázně s úžasně teplou vodou (něco přesně pro mě), ale vyzkoušeli jsme si i plavecký bazén, Kneippův chodník, již zmiňovanou jakuzzi a parní saunu. Péťa propadnul saunovému světu, takže já se pak šla jen natáhnout na lehátko a číst si a relaxovat. Užili jsme si to úplně maximálně, takže má další rada ohledně Budapešti zní: Lázně v žádném případě nevynechat :-)!!

Foto z internetu, ale přesně takhle krásné to tam je :)
Foto z internetu, ale přesně takhle krásné to tam je 🙂

No a abych vás moc neunavila, tady to pro dnešek asi zakončím. Na pokračování se můžete těšit zase příště :-).

Kris Carr – Bláznivá sexy dieta

Duben jsem sama pro sebe vyhlásila neoficiálním měsícem zdravějšího životního stylu. Krom toho, že jsem se snažila minimálně čtyřikrát do týdne cvičit alespoň 10 minut denně jógu, zkusila jsem zase malinko vylepšit i svůj jídelníček. Samozřejmě ne vždy se to daří na sto procent a někdy člověk z nedostatku času/lenosti sáhne po té méně zdravé variantě. I proto jsem si tentokrát vybrala k recenzi knihu s trochu zavádějícím názvem – Bláznivá sexy dieta – která nabízí zajímavý pohled na to, jak funguje naše tělo a jak se k němu chovat tak, aby nám co nejdéle vydrželo :-).

Kris před několika lety lékaři diagnostikovali velice vzácný druh rakoviny jater, který označili za nevyléčitelný. Kris se místo rezignace pustila do boje. Razantně změnila svůj jídelníček i životní styl. Ve své Bláznivé sexy dietě velice srozumitelnou a čtivou formou popisuje, jak na různé typy potravin naše tělo reaguje, jaká jsou rizika „západního“ životního stylu a zmiňuje se také o zákulisí potravinářského průmyslu v Americe. Hodně mě zaujala pasáž o lepku a téměř mě přesvědčila pokusit se alespoň na měsíc jej vyřadit ze stravy. Zatím jsem se k tomu neodhodlala, protože budu v květnu hodně cestovat a to se pak předsevzetí ohledně stravování velmi špatně dodržují, ale do budoucna chci bezlepkovou dietu určitě vyzkoušet.

Kris bere svou „dietu“ hodně důsledně a stravuje se v podstatě vegansky. Je mi to sice asi bližší než paleo, ale ani tak tento životní styl nejspíš nepřijmu za svůj. Každopádně je kniha nabitá spoustou zajímavých informací a tipů na zlepšení životosprávy a z těch jsem si hodně odnesla s úmyslem zapojit je do svého života. Kris věnuje pozornost nejen stravování, ale také psychické stránce věci – meditování, správné technice dýchání či spánku. V úplném závěru knihy pak najdete 21denní očistný program a několik receptů.

blazniva_sexy_dieta

Bláznivá sexy dieta je moc hezky graficky zpracovaná. Každá kapitola obsahuje na konci stručné shrnutí těch nejdůležitějších informací, takže se v knize i velice dobře orientuje, pokud se např. chcete k nějaké problematice vrátit. Bála jsem se, že kniha bude napsaná až moc „americky“, ale nakonec jsem byla docela příjemně překvapená, jak dobře se mi Bláznivá sexy dieta četla. Jen musíte Kris prominout, že oslovuje své čtenářky „andílci“, „krasavice“ a podobně :D… Krom toho mě taky při čtení rušilo to, že v tisku (zejména v první polovině) jsem našla docela dost překlepů. Kvality knihy to ale v mých očích nijak nesnižuje.

Pokud na vás s jarem – stejně jako na mě – přicházejí tendence stravovat se a vůbec žít lépe a zdravěji, Bláznivá sexy dieta je určitě fajn titulem, se kterým můžete začít. Za zaslání knížky moc děkuji knihkupectví Megaknihy.cz.

Z dubnové knihovničky

Když se dívám na seznam četby uplynulého měsíce, cítím se znovu jako před maturitou :).

Arnošt Lustig – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Mé první literární setkání s Lustigem. A musím bohužel konstatovat, že mě docela zklamalo – jeho styl vyprávění mi prostě moc nesedí. Přestože jako osobnost má všechen můj obdiv a respekt, ke svým oblíbeným autorům ho nejspíš nezařadím. Novela je poměrně krátká a nečte se úplně špatně. Přesto mám pocit, že v textu je ukryto mnohem více, než je na první pohled patrné, a to je asi i důvod, proč je na začátku obtížné se do knížky začíst. Hlavní zápletka líčí past na bohaté židovské obchodníky, kteří se nechávají vydírat skupinou nacistů s vidinou, že si tím zachrání holý život. Kateřina Horovitzová se k nim připlete prakticky náhodou a ve chvíli, kdy nacistickou léčku prohlédne, sebere poslední síly, aby pomstila sebe i zbytek své rodiny. Čtenář celkem brzy odhalí, k jakému konci celý příběh směřuje. To ale nepovažuji za velkou chybu. Spíš než šokovat čtenáře závěrem chtěl Lustig demonstrovat lidskou přirozenost „chytat se stébla“, živit v sobě i v těch nejtěžších situacích alespoň malou jiskru naděje. Nám se to z dnešního pohledu může jevit jako naivita, ale v kontextu nejhrůznější války, jakou tato země zažila, to vlastně není nic nepochopitelného. Zápletkou knihy jsem tedy nadšená, zpracování mi však nesedlo. Zatím nechávám tento literární zážitek uležet a časem snad dostanu chuť přečíst si od Lustiga něco jiného.

dubnova_knihovnicka_1

George Orwell – Farma zvířat

Dalším titulem ze seznamu povinné četby, který jsem tento měsíc přečetla, je všeobecně známá Farma zvířat. Slavná Orwellova alegorie zachycující klíčové okamžiky v dějinách Sovětského svazu je nadčasovou záležitostí. Působivá „pohádka pro dospělé“ dokonale zobrazuje proměnu chování vládnoucí elity. Z toho, jak snadné je zmanipulovat dav a vnutit mu své „pravdy“, mrazí v zádech. Jednoznačně jedna z nejdůležitějších knížek minulého století, která by se nikdy neměla přestat číst.

dubnova_knihovnicka_2

Jostein Gaarder – Hrad v Pyrenejích

Tak dlouho jsem odkládala sepsání recenze na tuto knihu, až jsem zapomněla, o čem vlastně byla :D. Proto jsem si ji přes Velikonoce přečetla znovu a tady jsou mé dojmy. Příběh je vyprávěn formou dopisů (respektive e-mailů), které si mezi sebou vyměňují Solrun a Steinn. On vyznává přísnou racionalitu, ona věří v osud, duchovní síly a nadpřirozeno. Odlišnější dvojici světonázorů aby člověk pohledal. Přesto kdysi byli mileneckým párem. Dnes, 30 let po rozchodu, se jejich cesty znovu sbíhají. Jak se s odstupem času dívají na tehdejší události, které vedly k jejich rozchodu? Je možné najít společnou řeč s člověkem s naprosto odlišnou životní filosofií? No… popravdě řečeno jsem se nějak nedokázala najít ani v jedné postavě. Obě měly názory příliš vyhraněné a já to takhle prostě necítím – pravda je podle mě vždycky někde uprostřed. Z toho důvodu mi Solrun ani Steinn nebyli příliš sympatičtí. A k tomu závěru mám taky jisté výhrady. Čekala jsem na konci právě nějaké smíření, setkání obou odlišných pohledů, kompromis… místo toho přišly docela bolestivé pochybnosti jedné z postav a dramatický střih. Jsem ráda, že ke mně knížka přišla jako putovní a můžu ji tak bez výčitek poslat dál. Četba Hradu v Pyrenejích mi nepřinesla žádné potěšení a potřetí už se do ní pouštět určitě nebudu.

z_dubnove_knihovnicky_3

Tomáš Halík – Úvahy na prahu tisíciletí

„Sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí. Palach nepohrdl životem, nýbrž svou obětí jako plamenem v šerosvitu kompromisů osvítil ty hodnoty, které dávají životu cenu: svobodu a věrnost.“

Útlá knížečka plná zajímavých úvah – původně rozhlasových fejetonů pro stanici BBC – teologa a kněze Tomáše Halíka, mě velice příjemně překvapila. Každá kapitola je věnována svátku (Vánoce, Velikonoce) či výročí nějaké významné historické události (11. září, upálení Jana Palacha). Právě posledně zmiňovaná událost zůstává podle mě v očích české veřejnosti stále dost nepochopená a pod Halíkova slova výše bych se mohla podepsat. Texty jsou velice krátké a není problém přečíst je „na posezení“ za jedno odpoledne. Určitě si ale zaslouží mnohem více pozornosti a dá se k nim s odstupem času vracet. Krásné grafické zpracování s působivými ilustracemi vytvořil Jáchym Šerých.

z_dubnove_knihovnicky_4