Blog Janie Milíčové

Na lednovém příspěvku do literární rubriky je velice pozoruhodné to, že ho (podotýkám, že zcela neplánovaně!) tvoří z převážné části tituly, které jsem dostala jako vánoční dárek. Na tom by ještě nebylo nic tak divného, ale ve většině případů se jedná o různé Vánoce a navíc byla dárcem vždy jiná osoba 🙂 Zkrátka se to tak hezky sešlo.

Paul Williams – Bob Dylan (Dívám se, jak teče řeka)

Soubor esejí o Dylanovi od slavného amerického vydavatele a kritika Paula Williamse jsem dostala před více než deseti lety k Vánocům od bráchy. Texty mapují všechny významné okamžiky Dylanovy kariéry v rozmezí let 1966 – 1995. Byť nepatřím k až tak zaníceným Dylanovým fanouškům jako Williams, jeho písničky mám samozřejmě ráda a rozšíření svých hudebních obzorů se rozhodně nebráním. Na druhou stranu bych si asi osobně vybrala nějakou ucelenější biografii – recenze desek nebo dojmy z koncertů už vyžadují hlubší znalost tématu. Méně znalým, jako jsem já, tedy doporučuji četbu doplnit poslechem Youtube 🙂

Petr Ludwig – Konec prokrastinace

Tento titul tady asi nikomu nemusím představovat. Poprvé vyšel v roce 2013 a za tu dobu už se stal skutečným fenoménem. Péťa nedávno navštívil jednu z Ludwigových přednášek v Brně a vrátil se celkem nadšený a – jak jsem zjistila později pod stromečkem – s jedním podepsaným výtiskem Ludwigova bestselleru 🙂 Téma prokrastinace je stále aktuální a bojujeme s tím asi všichni. Na knížce mě zaujalo, že je překvapivě praktická a obsahuje spoustu konkrétních tipů. Není to tedy jen takové to mletí na prázdno, jak to nezřídka u podobných knížek zaměřených na osobní management bývá. Dalším plusem je pro mě to, že ty tipy jsou poměrně jednoduché a snadno začlenitelné do běžného života. Určite se tedy do budoucna hodlám ke Konci prokrastinace vracet a zkoušet, zda se mi používání obsažených rad osvědčí.

Jessica Knollová – Nejšťastnější dívka na světě

Tuto knížku jsem dostala k předloňským Vánocům od taťky, ale v Brně jsem ji uložila do knihovničky a nějak na ni pozapomněla. Znovuobjevena byla až letos při mé povánoční rekonvalescenci. A musím říct, že mě víc než mile překvapila! Přestože po prvních pár stránkách jsem nijak uchvácená nebyla a říkala jsem si, že to bude asi nějaký literární „Sex ve městě“ a ne úplně můj šálek čaje. Hlavní hrdinkou příběhu je totiž osmadvacetiletá TifAni, která pracuje v redakci prestižního módního časopisu v New Yorku a brzy ji čeká svatba s mužem jejích snů. Na první pohled sebestředná a povrchní mrcha, se kterou nechcete strávit příštích bezmála 400 stran knihy. Jenže pak se to rozjede… TifAni se ve svých vzpomínkách vrací do svých pubertálních let, kdy přestoupila na vysvěnou novou školu a ve snaze získat si popularitu mezi svými spolužáky se dostane do víru dramatických událostí, které vyústí až v tragédii, jež ji poznamená na zbytek života. Když opomenu fakt, že mi příběh nepřišel úplně reálný a uvěřitelný (byť se odehrává v USA a tam se může stát asi cokoliv 😎 a při líčení zmiňované tragédie mi v hlavě bůhvíproč naskočily Stopy hrůzy – léty prověřený brak, který jsme s holkama hltaly na gymplu, z knížky se nakonec vyklubal docela mrazivý thriller, po němž se mi neusínalo úplně lehce a ještě nějakou chvíli jsem ho nedokázala vyhnat z hlavy. A vzhledem k tomu, že to se mi zas tak často u knížek nestává, nemůžu, než doporučit Nejšťastnější dívku na světě k přečtení i vám.

Ladislav Zibura – Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Tak dobře, z letošních Vánoc tu mám knižní dárky od Péti rovnou dva 🙂 Láďovým příběhům se totiž nedá odolat, a přestože jsem si knížku chtěla „šetřit“, ani ne měsíc od Štědrého dne už jsem byla na poslední straně. Ladislav se opět vydává do Asie – tentokrát probádat Kavkaz – a jeho věrní čtenáři ani v tomto případě nebudou zklamáni, neboť se jim dostane všeho, nač jsou od Ládi z přechozích knih zvyklí – dobrodružného putování, veselých (tentokrát ve velké míře alkoholových) historek s místními, nadhledu i sebeironie. A také krásných ilustrací od Tomski&Polanski, které celé vyprávění báječně doplňují a knihu povyšují na chloubu každé knihovničky. Na závěr nezbývá, než politovat Ládíkova játra a těšit se na jeho další cesty, které na sebe jistě nenechají dlouho čekat 🙂

Zdravé těhotenství

Tento titul jsme dostali s Péťou k Vánocům od Káti a na jeho tvorbě se podílel kolektiv autorů z webových stránek Babyonline. Publikace je rozdělena na 3 tematické části. První se věnuje obecně výživě v těhotenství, druhá část obsahuje konkrétní recepty (z nich mě ale zaujaly a nalákaly k vyzkoušení snad jen dva) a třetí je zaměřena na cvičení v průběhu jednotlivých trimestrů i po porodu. Co se týče výživových tipů, nedozvíte se zde nic moc překvapivého. Já navíc nejsem zastáncem toho stravovat se podle tabulek, ale dávat tělu v nějaké rozumné míře to, na co má samo chuť. Stravovala jsem se tak i před otěhotněním a krevní obraz jsem měla jak víno 🙂 Ale pokud v tomto směru nějaká těhule tápe, možná by jí to pomoci mohlo. Co se týče kapitoly o cvičení, je fajn, že jsou zde jednotlivé cviky dobře popsány a nafoceny, ale osobně dávám zase přednost spíše video tutoriálům, kterých je plné youtube, takže podle knihy cvičit ani neplánuju. Celkově nejsem tedy úplně cílovou skupinou této publikace a až se v mém okolí objeví nějaká těhotná kamarádka, ráda ji pošlu dál k někomu, komu třeba sedne a poslouží lépe.

Jana Doležalová, Ivana Königsmarková – Hovory s porodní bábou

A ještě jednu „k tématu“… Rozhovor Jany Doležalové s registrovanou porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou. Před pěti lety jsem měla tu čest se s Ivanou osobně setkat a vést s ní rozhovor pro projekt Hrdinou může být každý a už tehdy mě svým vyprávěním a zcela přirozeným postojem k porodu zaujala, přestože mi tenkrát toto téma bylo ještě dost vzdálené. Jak už to tak bývá, až vlastní zkušenost mě přivedla k docenění pravdivosti jejích slov.

Onehdy, když jsem se na kurzu maminek ptala, jak často chodí do poradny pro těhotné, jedna z nich mi odpověděla, že nechodí. Ptala jsem se jí, zda chodí k lékaři. „Ano, chodím,“ řekla, „tomu se říká poradna?“ A dodala: „Že mi tam nikdy nic neporadili? Spíš by se to mělo nazývat zastrašovna!“

Tento úryvek naprosto přesně vystihuje problém dnešní lékařské péče v těhotenských „poradnách“, kde z do té doby naprosto zdravých žen dělají s pozitivním těhotenským testem pacientky, které je potřeba neustále sledovat a spoustu věcí řešit „preventivně“, kdyby náhodou. Oproti tomu je Ivanino vyprávění o přírodní podstatě těhotenství a porodu zajímavým a uklidňujícím informačním materiálem, kterého se vám v ordinacích gynekologů skutečně nedostane. V žádném případě tu nehodlám zpochybňovat přínos nejmodernějších poznatků medicíny. Tahle kniha je nicméně dalším důkazem toho, jak se ze zdravotnictví často vytrácí obyčejná lidskost, která je pro většinu prvorodiček možná mnohem důležitější, než hezká fotka z ultrazvuku.

Se zimou se mi vrátil opět elán do čtení a za dlouhých prosincových večerů jsem přelouskala hned několik zajímavých titulů.

Vladislav Vančura – Rozmarné léto

Tím prvním není nic menšího než tato literární klasika, útlá knížečka doplněná původními ilustracemi Josefa Čapka. Přestože se Rozmarné léto dnešnímu čtenáři nečte kdovíjak dobře, je to právě poetika Vančurova bohatého jazyka, která udělala toto dílo nesmrtelným.

Monika Peetzová – Úterní ženy

Aneb příběh o putování po Svatojakubské cestě trochu jinak než od Coelha 🙂 Román vypráví o pětici žen, které před lety svedl dohromady kurz francouzštiny a od té doby se přátelí a pravidelně setkávají, ačkoliv se osudy každé z nich ubírají úplně jiným směrem. Kniha začíná v okamžiku, kdy se čerstvě ovdovělá Judith rozhodne na památku svého zesnulého manžela dokončit jeho putování  do Lurd, které už nestihl uskutečnit. Její kamarádky ji v tom nechtějí nechat samotnou a na cestu se vydávají spolu s ní. Než však dospějí k jejímu cíli, čeká je jedno šokující prozření… Byť se nejedná o žádné literární veledílo, příběh je celkem napínavý, rychle odsýpá a „nečtenáře“ tato oddechovka určitě potěší i příjemně krátkými kapitolami.

Miloš Urban – Sedmikostelí

Tak tohle byl docela oříšek. Knížku mi k přečtení doporučila a zapůjčila Terezka, což je pro mě vždy záruka kvality. Na začátku jsem se i celkem rychle ponořila do příběhu, ale zhruba v půlce jsem se jaksi kousla a nějak mě to celé přestalo bavit. Zpočátku napínavá detektivka se mi rozplynula ve spleť zamotaných scén, kde už se nedalo rozlišti, co je snové a co skutečností. Autorova znalost dějin a architektury, stejně jako talent vylíčit genia loci naší metropole, je samozřejmě obdivuhodná, pro mě jako čtenáře to ale přesto nestačilo. K hlavní postavě „lůzra“ Květoslava, nedostudovaného historika a bývalého policajta, jsem si neutvořila žádný vztah a vlastně mi ke konci už bylo docela jedno, jak to s ním dopadne a kdo stojí za všemi těmi podivuhodnými vraždami. Možná jsme se jen nepotkali ve správný čas :-), možná by mi prospěla lepší znalost prostředí, kde se děj románu odehrává. Tak či tak je na Sedmikostelí cosi přitažlivého a originálního, pro co jsem svolná dát tomuto autorovi ještě další šanci.

Knih s návody na tu pravou a zaručenou cestu ke zdraví se na našem trhu pohybuje obrovské množství, takže už z toho důvodu jsem k jakýmkoliv novinkám z této oblasti poněkud skeptická. Nejinak tomu bylo v případě titulu Oprawme se, který pochází z pera českého autora a byl mi nabídnut ke zrecenzování v rámci spolupráce s e-shopem Megaknihy.cz. Cesta, kterou propaguje, je patrná už z názvu knihy a byť mi bylo hned jasné, že to není úplně ten směr, s nímž bych sympatizovala, se zájmem jsem se pročetla celou publikací.

Co mi na knížce od začátku docela vadilo byla její nepřehlednost – často mi přišlo, že autor skáče z tématu na téma bez nějaké větší návaznosti a občas se v textu objevovaly poznámky úplně mimo mísu. Bylo pak těžké si udělat z přečteného nějaký ucelený závěr – hodilo by se např. na konci každé kapitoly nějaké stručné shrnutí těch nejdůležitějších informací. Textu by podle mě také prospěly stylistické úpravy.

Další věc, která se mi nelíbila a v mých očích knížce ubírala na důvěryhodnosti, byla absence použitých zdrojů, z nichž autor čerpal. Místy se objevovaly informace, které mi přišly jako ničím nepodložené výkřiky do prázdna. Jeden příklad za všechny: „Poslední výzkumy dokazují, že pro plod je nebezpečný ultrazvuk. Ten by se měl omezit na nejnutnější případy.“ Jaké výzkumy, kdo je prováděl a vyhodnocoval, už zde uvedeno není.

Byť je knížka zaměřena zejména na výživu, mě osobně snad vůbec nejvíce zaujala kapitola o bydlení a vůbec bych se nezlobila, kdyby jí bylo věnováno více prostoru. Rozhodně se všemi uvedenými myšlenkami nesympatizuji, ale stejně jako u rad ohledně stravování, i tady se dá navybírat několik zajímavých tipů a informací, které bych ráda začlenila do svého života.

Na závěr už jen povrchní, nicméně nezanedbatelná věc, a sice vzhled knihy. Musím přiznat, že ani v tomto ohledu nemůžu pronést nic moc pochvalného – grafika se mi nelíbila a ilustrace tohoto typu bych čekala v lecjaké dětské encyklopedii, ale rozhodně ne v seriozní publikaci o zdravém životním stylu. To je ale spíš věc vkusu každého z nás 🙂

Na knihu jsem četla celou řadu kladných ohlasů, takže je mi trochu líto, že jsem k ní ve výsledku tak kritická, ale zkrátka mi moc nesedla. Přesto si myslím, že stojí zato se k některým jejím pasážím časem vrátit. A kdoví, třeba dám enzymatické stravě ve svém jídelníčku přecejen větší prostor…