Blog Janie Milíčové

Z naší svatební cesty už zbývalo jen několik posledních hodin. I tak jsme ten zbytek času chtěli využít na maximum, a proto jsme hned po snídani (která byla jako vždy naprosto skvělá) vyrazili na poslední výlet za hranice Yogyakarty – k hinduistickému chrámovému komplexu s roztomilým názvem Prambanan.

V oblasti Prambananské planiny najdete jak hinduistické, tak buddhistické památky – často stavěné jen kousek od sebe. Tyto chrámy byly budovány v době, kdy o nadvládu nad centrální Jávou mezi sebou soupeřily dva královské rody – buddhističtí Saliendrové a hinduistická dynastie Sandžaja.

Prambanan je největším hinduistickým chrámovým komplexem na Jávě a se svými ohromnými věžemi zdobenými na povrchu složitými narativními plastikami vám skutečně vyrazí dech. Dech vám vyrazí nejspíš taky davy turistů, které k Prambananu proudí – je to evidentně jedna z nejnavštěvovanějších památek široko daleko :-).

Dynastie Sandžajů začala s budováním Prambananu někdy kolem roku 832 a stavba trvala 24 let. Budovat se začalo jen pár set metrů od buddhistické svatyně Candi Sewu – Sandžajové tím projevili svou toleranci k buddhistické víře. V 17. století byly po několika zemětřeseních poškozeny základy chrámu a po dvou stoletích z celého komplexu zbyly jen ruiny. Tady se osud Prambananu začíná velmi podobat osudu Borobuduru. Ve 30. letech 20. století, kdy Jávu kolonizovali Holanďané, se začalo s obnovou památky a teprve v roce 1994 byla dokončena oprava vnitřního nádvoří.

Chrámový komplex sestává celkem ze šesti chrámů, které stojí na vnitřním nádvoří, obklopeném dalšími 224 menšími chrámky. Z těch jsou dnes většinou už jen rozvaliny. Tři největší chrámy jsou zasvěceny třem hlavním hinduistickým božstvům – Šivovi, Brahmovi a Višnuovi. Chrámy jsou zdobeny fascinujícími plastikami a ornamentální výzdobou, vevnitř svatyní najdete povětšinou sochy božstev.

I když ostatní historické památky v okolí Prambananu nejsou tak grandiozní, přesto stojí zato udělat si k některým z nich procházku – už jen z toho důvodu, že díky tomu utečete od turistických davů a budete si moct užít neméně zajímavé chrámy jen sami pro sebe.

My vyrazili k buddhistickému komplexu Candi Sewu, který kdysi sestával z 240 svatyněk kolem velkého centrálního chrámu. Dnes je chrám v poněkud rozpadlém stavu a mnoho jeho částí bylo rozkradeno. Přesto zůstává i to „málo“, co z něj zbylo, fascinující podívanou. Ohromné masy kamene, buddhistické stúpy i zbytky nádherné ornamentální výzdoby dávají tušit dřívější nádheru tohoto chrámového komplexu.

Po prohlídce Candi Sewu už jsme usoudili, že je čas vyrazit zpátky do Yogyakarty, abychom pohodlně stihli náš let. To jsme ovšem ještě netušili, že se v Yogyakartě dostaneme do ohromné dopravní zácpy, která nás neplánovaně zdrží. I přes časový pres jsme ale chtěli nakoupit ještě pár posledních dárků domů, a tak jsme to vzali ještě na hlavní promenádu u sultánského paláce, kde zrovna procházel nějaký barevný průvod 🙂 Protože „speed shopping“ už se pomalu stává takovou naší dovolenkovou tradicí, zkušeně jsme oběhali několik obchodů (já si dokonce stihla koupit v batik obchodě krásnou zelenou halenku) a za pět minut dvanáct vyrazili zpět do hotelu. Naštěstí jsme měli všechno zabaleno a víceméně ready k odbavení, ochotný hotelový personál nám rychle sehnal taxi a cesta na letiště nakonec nebyla tak zasekaná, jak jsme si mysleli, ale i tak to byl docela stres, jestli nám spoj do Jakarty neuletí. Naštěstí ale všechno dobře dopadlo a my se po neuvěřitelných třech týdnech plných zážitků vraceli zpátky do Evropy.

Indonésie si mě nezískala hned na první pohled jako třeba Taiwan, ale když dnes zpětně vzpomínám na všechna místa, která jsme navštívili, vlastně chápu lidi, kteří se třeba na Bali opakovaně vracejí. Jsou kouty, které si zaslouží stále znovu objevovat a pohledy, které se nikdy neomrzí. Věčně zelené rýžové terasy, ohromné vlny mořského příboje na Ulu Watu, dechberoucí vulkány… kolik fascinujících tváří má místní příroda! Jestli se jednou do Indonésie vrátíme, bude to právě kvůli ní.

Moje vyprávění je u konce a s ním i na dlouhý roky (tuším) konec našim dobrodružnějším dovoleným. Nicméně věřím, že se můžete na stránkách blogu těšit na dobrodružství zase jiného charakteru :-D. A z cestovatelského okénka minimálně ještě na reporty z Milána a USA. Takže zdaleka nekončíme – dovoleným zdar :-)!

Yogyakarta je centrem jávanské kultury – patří k nejkrásnějším a historicky nejlépe dochovaným městům na Jávě. Je zajímavá sama o sobě, zároveň se z ní ale dají podnikat výlety i k mnoha památkám v okolí. Proto žádné vyspávání a hurá ven!

Náš první pohled po probuzení v hotelu byl ohromující – z balkonu se přímo před námi rýsovaly na obzoru obrysy sopky Merapi (v příznačném překladu „Chrlící oheň“ :-)), jejíž vrchol se tyčí do úctyhodné výšky 2911 metrů nad hladinou moře. Je to nejmocnější indonéský vulkán, šestý nejaktivnější na světě. Jávanci uctívají horu jako dárkyni života, protože láva zúrodňuje místní zemědělskou půdu. V minulosti však bohužel připravila o život spoustu zdejších obyvatel při svých ničivých erupcích.

Po lahodné snídani jsme zaběhli do půjčovny skútrů, která se nacházela hned naproti hotelu, a vyjednali si tam zapůjčení naší nové mašiny :-). Proběhlo to velmi rychle a bez problémů, a tak už nám nic nebránilo v tom, abychom mohli vyrazit na náš první výlet k největšímu budhistickému chrámu na světě – Borobuduru.

Borobudur, kolosální, mnohastupňová buddhistická stúpa sahá do výše 34,5 metrů. Ve skutečnosti stojí na základech hinduistického chrámu z roku 775. Celý chrám se však časem začal kvůli nestabilnímu podloží propadat, a tak byl asi po sto letech opuštěn a dobrých tisíc let jen chátral. Zašlou slávu Borobuduru se rozhodli oprášit Angličané v roce 1815 – samotná rekonstrukce působivé stavby, poškozené mnohačetnými zemětřeseními, však započala teprve roku 1907. V 70. letech byl pak pod záštitou UNESCO celý chrám kvádr po kvádru rozebrán a podmáčené podloží bylo nahrazeno betonovými základy. Díky rozsáhlým restaurátorským pracím tak byl Borobudur zachráněn a uchován pro budoucí generace 🙂

Borobudur je orientován tak, že jeho strany jsou obráceny přesně do čtyř světových stran. Když poutník dospěl k chrámu, nejprve obešel jeho základnu po směru hodinových ručiček a pak vstoupil východním schodištěm na první ochoz. Takto pokračoval v každé úrovni „pyramidy“, až došel na samý vrchol.

Hlavní stúpu obklopuje 72 menších zvonovitých stúp a v každé je ukryta socha Buddhy. Buddhovy sochy se vyskytují i v ostatních částech Borobuduru – celkem jich je tu prý 432.

Při prohlídce chrámu se nám opět několikrát stalo, že jsme byli zastaveni skupinkami Asiatů s prosbou, zda se s námi můžou vyfotit. Na každém kroku tu bylo znát, že místní nejsou na návštěvy evropských turistů zvyklí tak, jako na Bali. Když nás Borobudur unavil, vydali jsme se ještě ulovit si k nějakému stánku oběd a suvenýry na naši turitickou výstavku a pak už bylo načase vrátit se zpátky do Yogyakarty, abychom si ji stihli prohlédnout, než se setmí.

Na zpáteční cestě nás chytnul strašný slejvák, takže jsme museli asi dvakrát během jízdy na chvíli zastavit a schovat se pod nejbližší přístřešek, než ten nejhorší déšť přejde. Naštěstí se nečas brzy přehnal a v Yogge už bylo opět příjemně. Zaparkovali jsme motorku nedaleko historického centra zvaného Kraton a šli se podívat k sultánskému paláci. Ten mě příliš nezaujal, nicméně nalepil se tam na nás jakýsi dědula obstojně hovořící anglicky a nabídl nám své průvodcovské služby. Měla jsem na paměti výstrahy z Lonely Planet, že podobná individua většinou chtějí turisty zatáhnout do nějaké rádoby umělecké galerie a vymámit z nich nějaké rupie, takže jsem byla skeptická jako vždy :-D. Nakonec jsme se ale rozhodli vzít dědulu na milost – respektive neměli jsme moc síly ho odehnat, tak jsme jen čekali, co se z toho vyvine.

Dědula nás skutečně provedl křivolakými uličkami pradávné historické čtvrti, za což jsme byli nakonec rádi, protože Kraton je skutečným bludištěm. A pochopitelně došlo i na návštěvu galerie :-D, nicméně nikdo na nás nevyvíjel nátlak, abychom si něco koupili, takže jsme brzy zase vypluli ven. To už se venku mezitím setmělo a my jsme dorazili zpět k branám sultánského paláce. Tady jsme se s dědulou rozloučili, věnovali mu nějaké rupie a pohled Brna 😀 a už celkem slušně vyhladovělí se vydali hledat něco k snědku.

Péťa nám našel báječnou restauraci, v níž jsme si opět nacpali pupíky lahodnými plněnými knedlíčky a ledovým čajem a posilněni jsme ještě chvíli procházeli hlavní promenádu lemovanou obchody všeho druhu a dívali se po suvenýrech a dárcích domů.

Nakonec nás ale únava z nabitého dne přemohla, a tak jsme nakopli naši mašinu a vydali se na cestu zpátky do hotelu. Ještě na mě ale čekalo jedno překvapení, když Péťa nečekaně zastavil motorku před Beatles pubem, který se nacházel přímo za rohem od našeho hotýlku a zaznamenala jsem ho už včera v noci cestou z taxíku. Nepočítala jsem ale, že budeme mít vůbec čas si sem zajít, takže jsem byla únava neúnava naprosto nadšená a radost byla o to větší, když jsme vešli dovnitř, objednali si pivo a místní živá kapela se sympatickou zpěvačkou nám k tomu hrála nesmrtelné hity Brouků. Poslední večer naší dovolené se zkrátka vydařil na jedničku  🙂

Zdá se to neuvěřitelné, ale po více než roce, který uplynul od návratu z naší svatební cesty, moje vyprávění konečně míří do finiše. Tu úplně poslední, závěrečnou kapitolu si ale nechávám na příště 😉