„…pak všechny vlny usnou pod víčky,
která se zavřou,
když je chceš políbit…“
(Šly dvě a dvě)
Vím, že už je tady té poezie docela dost, ale asi mám zrovna své poetické období O:-)… Dnes to ale bude na dlouhou dobu poslední Seifert, slibuju. Chtěla jsem jen ve zkratce napsat něco málo o sbírce, z které pochází všechny verše, kterými vás tu poslední čas zahlcuji. Výbor Venuší dát hlavu do dlaní je ukázkou toho nejlepšího ze Seifertovy lyrické milostné poezie. Je to poloha, kterou mám u něj nejradši a která mu nejspíš i nejlépe sluší. Sbírka zaujme krom obsahové stránky určitě také vtipně řešeným obalem s Venuší a především rozkošnými retro-kolážemi Martina Radimeckého.
„…Láska je modlitba vyslyšená v tuto chvíli,
svět ztrácí se pod očima jako obraz v kině.
Sevři mne k sobě, anděl sám sebe svírá křídly,
rozkoší oči zavíráme a neslyšíme…“
(Večerní světla)
