„…Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce…“
(Mezi řádky)
Dnešní den jsem z převážné části zasvětila uklízení. Vždycky když uklízím, narazím zpravidla na něco, co mě přenese v čase o několik let zpátky. A dnešek byl retro v mnoha směrech :-). Proto navrhuju vrátit se v čase zpět, někam do maturitního ročníku, kdy mi bylo čerstvých osmnáct, Václav Hrabě byl ještě neobjeven, ve skříni mi visel Freddie Mercury a mou velkou zálibou byly Seifertovy verše…
Ruce
Pět půlměsíčků bílých nehtů
líbal jsem zkroušený,
zatímco hvězdy plné smoly
rudými žhnuly plameny.
Svět padal s námi do propasti.
já neslyšel jsem hran,
poslední pil jsem kapky vína,
jež zbyly ještě v Kanaán.
Pět prstů ruky mé je lyra
tichá a nesmělá,
chviličku lyra, chvilku hřeben,
vlasy ti spadly do čela.
Do pěti prstů pláčem spolu,
šeptáme zklamáni,
ale ten vesmír bílých nehtů
ještě ti svítí na dlani.
„…Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat…“
(Verše o růži)
Já Seiferta zas tak moc ráda nemám. Mám hezkou obraznost, ale jinak mi dycky přišel takovej… přecitlivělej. 😀
Myslím ale, že na státnicích se mu nevyhnu, protože, když jsem udělala seznamy, tak jeho sbírek tam bylo jednoznačně nejvíc.
Já Ti nevím. Původně jsem chtěla napsat, že už mě Seifert nebere a neoslovuje tak moc jako dřív, ale když si to tady zase čtu…néé, on je prostě vážně dokonalej :-)…