Co má společného Alchymista a Bohyně v domácnosti?

Dneska přicházím s poněkud netradičním příspěvkem do úryvkové rubriky. V poslední době jsem přečetla 2 knížky, na první pohled od sebe na hony vzdálené, ale v podstatě s naprosto totožnou myšlenkou.

Coelhova Alchymistu asi nemusím nijak sáhodlouze představovat. Jedná se o jeden z nejslavnějších světových bestsellerů, který vypráví o pasáčkovi ovcí, na jehož příběhu autor demonstruje, že člověk by se neměl bát opouštět životní jistoty ve jménu plnění svých snů. Chlapec Santiago se rozhodne za sebou zanechat svou zemi i celý svůj dosavadní život a vydává se do pouště najít poklad, o kterém se mu zdál sen. Pro většinu lidí bláznovství a pošetilost, co myslíte? Koneckonců i mně v knížce nejvíce chyběla přijatelná míra uvěřitelnosti, i když samozřejmě chápu, že tady nejde tak úplně o ten příběh, který je vlastně jen pohádkou. Mnohem důležitějším poselstvím, které knížka nese, je apelace, aby lidé nezavírali oči před nečekanými možnostmi a šancemi a aby se nebáli vpustit do svého života něco nového. V tomto směru je Alchymista určitě inspirujícím počtením. Přesto si nemůžu pomoct a skepticky pravím – v životě to zdaleka není takto jednoduché a ne vždy může člověk všechno opustit a jít si plnit svůj „osobní příběh“. Nebo snad ano :)?

To Bohyně v domácnosti britské novinářky Sophie Kinselly na to nejde tak přímočaře. Nejprve nás zavede do hektického světa mladé workoholičky Samanty, jejímž životním hnacím motorem je budování kariéry v úspěšné advokátní kanceláři. Svému snu podřizuje všechno, co má – svůj volný čas i osobní život. Jednoho dne se jí to ale vymstí a kvůli banální chybě, kterou připraví svého klienta o spoustu peněz, dostane vyhazov. Přichází tím o všechno, co dosud dávalo jejímu životu smysl. Nedopatření ji ale zavede na anglický venkov do bohaté rodiny podivínských manželů, kteří zrovna shánějí novou hospodyni… Samanta se chopí šance, kterou jí osud přivál, a zjišťuje, že život bez permanentního stresu je vlastně báječný. Problém nastává v okamžiku, kdy vyjde najevo, že její vyhazov byl vlastně nedopatření a advokátní kancelář, ze které ji předtím vyhodili, přichází s prosíkem a chce Samantu zpět…

„Žádný člověk mě v Londýně nevzal na schůzku do hospody – natož na druhou stranu výčepního pultu. Jacob mě na první schůzku pozval do Covent Garden na Les Sylphides, ale po dvaceti minutách mu zatelefonovali ze Států a už se nevrátil. Druhý den prohlásil, že se tak zahloubal do nějakého právního problému v zákonu o komerční smlouvě, že na mě úplně zapomněl. A nejhorší na tom bylo, že místo abych mu řekla „ty mizero!“ a jednu mu přišila, zeptala jsem se, o jaký problém šlo…“

I Samantin příběh je vlastně celý o tom, že nikdy není příliš pozdě na to, vydat se přesně opačným směrem, než se od vás očekává. Narozdíl od Santiaga se však Samanta na tuto pouť vydává vpodstatě nedobrovolně a o to víc je její příběh přesvědčivější. Jistě i v tomto případě můžeme polemizovat o tom, zda by úspěšná právnička, pro kterou je její kariéra alfou a omegou, vyměnila stohy lejster a svět paragrafů za kuchařskou zástěru. Každopádně se mi líbí myšlenka, že nikdy není příliš pozdě na to rozhodnout se, čím chcete být, a že stres je největším zabijákem dnešní doby.

U mě tedy tento pomyslný „duel“ vyhrává Bohyně v domácnosti, ale musím přiznat, že má trochu protekci – britský humor já prostě miluju a tohle je opět jedna z knížek, u které jsem se přistihla smát nahlas :D…