Rubrika: Z knihovničky

Petra Dvořáková – Sítě

Jediné, na co jsem se po dočtení téhle knížky vzmohla, bylo „WOW!“. Jak je možné, že se o autorce Petře Dvořákové víc nemluví a nepíše? Její kniha Sítě je prostě síla a v současné české literatuře něco zcela mimořádného. Hlavním poselstvím, které spojuje všechny tři povídky obsažené v knize, je fakt, jak snadno jsou lidé s nízkým sebevědomím manipulovatelní.

V první povídce to autorka demonstruje na příběhu zakřiknuté Kristýny, která po rozpadlém manželství skončí ve vztahu s úspěšným a na první pohled dokonalým Jáchymem. „Dokonalost“ však brzy získává první trhliny, když Jáchym Kristýnu začíná izolovat od přátel a od rodiny a zároveň si bedlivě střeží tajemství své vlastní minulosti… Nebudu prozrazovat mrazivou pointu, každopádně jen dodám, že na tomhle příběhu mě nejvíc dostala propracovaná psychologie hlavních postav a hlavně věrohodné vylíčení pocitů, s kterými se lidé s nízkým sebevědomím potýkají.

Hrdinkou druhé „povídky v dopisech“ je Karolína, čerstvá maminka čtyř dětí, která, jak se postupně ukazuje, si své několikanásobné mateřství nevybrala tak zcela dobrovolně. V korespondenci se starým knězem se postupně vyznává ze svého komplikovaného manželství se Standou, který po svatbě prožil obrácení na víru a stal se až dogmatickým katolíkem. S tím je samozřejmě spojeno jeho odmítání antikoncepce, ale i další kroky, kterými postupně dělá Karolíně ze života peklo. Tato povídka mě dostala jak zajímavým tématem, tak dialogem o konfliktu mezi katolickou vírou a lidskou svobodou, přestože pro mě byla ze všech tří příběhů asi nejméně uvěřitelná a neumím si moc představit, že by se něco takového reálně stalo.

Třetí, nejkratší příběh je naopak svou reálností nejmrazivější ze všech. Hlavní hrdinka Naďa v něm vypráví svůj životní příběh, na němž demonstruje, jak se lidé s nízkým sebevědomím často uplatňují v „pomáhajících“ profesích, zejména ve zdravotnictví, protože je to naplňuje pocitem moci. Z původně „hodné holky“ a vzorné zdravotní sestřičky se v otupujícím prostředí nemocnice stává cynická bytost, která se neváhá pro peníze sama zaprodat a zapojuje se do eticky sporného obchodování s pupečníkovou krví. Naďa má se svým životem zcela přesné plány, osud si pro ni ale přichystá ráznou facku, která ji srazí nohama zpátky na zem…

Daniel Goleman – Emoční inteligence

Přiznám se, že četba téhle knížky, byť jsem si od ní hodně slibovala, mi ve výsledku nic moc nedala a vlastně se docela divím, že jsem ji neodložila nedočtenou. Téma knihy je přitom tak zajímavé! Poznání, že je to právě schopnost empatie, umění vycházet s lidmi a další sociální dovednosti, které rozhodují o tom, jak budete v životě šťastní a úspěšní, otřáslo světem, v němž byla dosavadním měřítkem inteligence výška IQ. Kniha je ale bohužel zbytečně moc obsáhlá a naplněná teorií a když už dojde na nějaké příběhy z praxe, bohužel nejsou vždycky podány tak čtivě a zajímavě, jak bych si představovala. Za mě tedy trochu zklamání z hlediska zpracování – o emoční inteligenci jako takové bych si ale určitě ještě ráda v budoucnu něco přečetla.

Za poslední dobu se příspěvky v literární rubrice objevují dost poskrovnu a ještě s minimálně měsíčním zpožděním :-D. Kde jsou ty časy, kdy jsem neměla problém přelouskat třeba čtyři tituly za měsíc! Teď jsem ráda, že s bídou zvládnu jeden… Ale dosti nářků!

V dubnu se do mého hledáčku dostala autorka Petra Dvořáková. Na její knihu Sítě, vydanou v loňském roce, jsem se v knihkupectví už několikrát dívala a nakonec jsem ji jako obvykle objevila v kroměřížské knihovně. A rovnou jsem přibrala i její knižní prvotinu Proměněné sny.

Jedná se vlastně o desítku interview s lidmi, které spojuje jakási deziluze ze života v církvi, v křesťanské komunitě. Co rozhovor, to jiný osud – prostřednictvím mimořádně otevřených výpovědí se čtenář setkává s bývalým knězem, řeholní sestrou s drogovou minulostí a jednou ze zpovídaných osob je dokonce i sama autorka, která jako velmi mladá vstoupila do kláštera. Většina příběhů mi přišla strašně depresivní, spojená bezútěšným rodinným zázemím a emoční labilitou jejich hrdinů – přesto jsem knížku přečetla prakticky na posezení, protože jsem od ní nebyla schopná odejít. Spíše než za obecnou kritiku zkostnatělosti a přetvářky v církvi bych knihu označila za mimořádně čtivou výpověď o víře, o lidskosti a chybování, o úloze duchovního rozměru v našem životě…

V květnu jsme jeli na dovolenou, ale jak už to tak bývá, knížky zůstaly celé tři týdny v kufru prakticky netknuté (včetně studijních materiálů na mé červnové zkoušky, ehm). Jedinou knihu tohoto měsíce jsem stihla přelouskat ještě večer před odjezdem – Fabriku od Kateřiny Tučkové.

Publikace byla vydána u příležitosti výstavy Brno – moravský Manchester, uspořádané na přelomu let 2014 a 2015 v Moravské galerii v Brně. Zpočátku jsem si nebyla úplně jistá, jestli mě příběh brněnských textilních baronů bude bavit, ale pochyby se rozplynuly hned, jakmile se v příběhu začaly objevovat reálie naší jihomoravské metropole. Celkově je ta textilní historie Brna ohromně zajímavá a dnes se o ní moc neví a nemluví. Vždyť právě v dobách největšího průmyslového rozmachu tu vznikly dodnes slavné vily, ulice a industriální objekty! Autorka v knize představuje osudy několika generací rodu Offermanů, významných brněnských textilních magnátů. Poutavě líčený příběh báječně doplňuje i bohatá příloha fotografií z brněnských archivů. Přestože se jedná o literaturu faktu, příběh je podán tak čtivou a napínavou formou, že můžu před autorkou jedině smeknout.

No a po mých červnových zkouškách (které jsem – až se to stydím napsat – zvládla na výbornou O:-) jsem se konečně opět mohla ponořit také do čtení nějaké klasické beletrie. A nezvolila jsem nic méně klasického, než Choderlose de Laclose a jeho Nebezpečné známosti.

Kultovní román v dopisech mám po své pratetě a ač bylo kvůli komplikovanému jazyku a poněkud rozvláčnému rozjezdu zpočátku těžší se do knihy začíst, brzy jsem intrikářským hrám vypočítavých šlěchticů propadla a čím víc jsem se blížila závěru, tím těžší bylo knihu odložit. Byť jsem kdysi dávno viděla její zfilmovanou verzi, děj už jsem si prakticky nepamatovala, a tak pro mě bylo vyústění příběhu docela překvapivé (ačkoliv třeba Formanův Valmont se knižní předlohy zas až tak přesně nedrží). Jedná se sice o dílko historické, ale při jeho čtení nepochybně usoudíte, že co se týče pokleslosti lidských mravů, od konce 18. století se toho zas až tak moc bohužel nezměnilo…

Původně jsem zamýšlela nechat si Bábovky až na dovolenou, ale samozřejmě jsem to nevydržela a dočetla jsem je ještě dřív, než jsem vůbec vytáhla ze skříně kufr :-D… Tím, jak se tato kniha skloňovala ve všech pádech, její barevná obálka vykukovala z výloh všech knihkupectví a jeden čas byly zkrátka všude jen samé Bábovky, jsem se radši oprostila od jakýchkoliv velkých očekávání. Ale nakonec musím přiznat, že byť se nejedná o žádné literární veledílo, kniha se mi moc líbila, byla opravdu čtivá a nešlo od ní jen tak odejít. Vlastně si myslím, že v tomto případě je přímo žádoucí, abyste Bábovky zhltli v krátkém časovém úseku. Jen tak vám totiž neuniknou souvislosti mezi jednotlivými postavami (kterých je tu dost na to, abyste se v nich brzy začali ztrácet) a jejich propletenými osudy.

Kniha je tvořena dvanácti povídkami a každá z nich má jinou hrdinku – jak už jsem ale naznačila výše, postupně se v povídkách objevují již dříve zmiňované postavy a jejich cesty se začínají na různých místech protínat. Byť to není nijak objevná forma, dodává to Bábovkám na zajímavosti. Na druhou stranu pak bylo těch náhod a spletenců už tolik, že pro mě celá knížka přestala být uvěřitelná a to je škoda.

Samotnou mě překvapilo, jak se mi líbily Bábovky po stylistické stránce. Radka Třeštíková si libuje v dlouhých souvětích, která mě obvykle v textu ruší, ale tady mi paradoxně přišla vhodná, protože podtrhovala dynamiku děje. Naopak bych Bábovkám vytkla, že po dočtení zůstalo až moc nezodpovězených otázek, a pak taky strašně tragické a smutné vyznění knihy. Přecejen jsem doufala v nějaké odlehčení na konci, alespoň malý happy end 🙂

Přestože jsem ve výsledku k Bábovkám celkem kritická, přečetla jsem je téměř na posezení a udržely mě v neustálém napětí z toho, „jak to bude dál“. A to je myslím dost dobrá deviza na to, abych Bábovky mohla povýšit na top dovolenkovou knihu tohoto roku… kterou bych pro jistotu doporučila zakoupit až těsně před odjezdem 😀

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knihkupectví Megaknihy.cz.

První čínská dynastie vznikla už v době bronzové, ještě před vydáním první desky Heleny Vondráčkové.

Tento literární rest mi tu visí už od minulého měsíce, ale nějak poslední dobou nestíhám nic číst, natož pak to zaznamenávat. Nová knížka o Láďově putování po Nepálu a Číně mému hledáčku samozřejmě neunikla a neunikla ani Ježíškovi, který mi ji nadělil loni pod stromeček spolu s lístky na Láďovu březnovou přednášku v brněnském divadle Scala (děkuju :))!

Knížka mě zaujala hned při prvním setkání v knihkupectví – svou grafickou stránkou s půvabnými ilustracemi od Tomski&Polanski skutečně vyčnívá z davu ostatních cestopisů. Po obsahové stránce je však vydařená neméně – opět přináší spoustu nečekaných zážitků, kuriozních momentů i zajímavých faktů o navštívených zemích i zdejších obyvatelích. A pochopitelně nechybí ani Láďův specifický humor. Jeden ukázkový příklad za všechny :-D…

Tentokrát jsem spal v zapadlém guest housu, který vlastní Tibeťan. Zatímco mi jeho milá manželka vařila večeři, povídali jsme si o světě. „Znáš Beatles?“ zeptal jsem se ho, když si zvědavě prohlížel má sluchátka. Odvětil, že nezná. A tak jsem mu Beatles pustil. „She’s got a ticket to ride but she don’t care,“ ozývalo se z reproduktorů a Tibeťan pohupoval nohou do rytmu. Nebyl jsem o nic méně nadšený než on. Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím někoho, jak ve svých pětatřiceti poprvé v životě poslouchá Beatles. Začal jsem mu pouštět i další klenoty světové hudby. „Tohle se mi tolik nelíbí. Ale ty Beatles byli super… Mohl bys mi nějaké stáhnout do telefonu?“ skočil do zpěvu Elvisi Presleymu. Připojil jsem jeho telefon k počítači, ale v paměti nebyl dostatek místa ani na jednu skladbu. „To nevadí, smaž tu hudbu, co tam je,“ řekl mi Tibeťan. A tak jsem začal mazat písničky s názvy v tradičním písmu a nahrazoval je Beatles. Myslím, že podobná situace definuje proces postupného zániku původních kultur. Co na tom. Kdo jsem, abych někomu bránil poslouchat Beatles? Je to jako šířit evangelium. Jen Beatles zná víc lidí.

Oproti první knize o putování do Jeruzaléma jsem zde trochu postrádala formu deníkových zápisků den po dni, přestože děj je vyprávěn klasicky chronologicky. Taky tu chybí zábavné „komiksové“ vsuvky, ale to je prostě tím, že tato kniha je postavena graficky jinak než ta předchozí. Všem, co rádi cestují, byť by to mělo být jen prstem po mapě, se Láďovo druhé asijské dobrodružství určitě bude líbit.

A jaká byla přednáška? Vtipným převyprávěním knihy spojeným s promítáním fotek, z něhož jsem si odnesla svůj výtisk s Láďovým vlastnoručním podpisem O:) Už hořím nedočkavostí, na jaký kontinent povedou kroky pana Zibury příště a jaké zajímavé dílko z toho zase vznikne!

Po delší době tu mám další kousek od Simona Mawera, který se odehrává v brněnských reáliích a jehož příběh vás udrží v napětí až do poslední strany!

Kniha má tentokrát hned dva hlavní hrdiny, jejichž životní osudy se do sebe prolínají. Tím prvním je samozřejmě sám otec genetiky – Johann Gregor Mendel – a tím druhým jeho vzdálený příbuzný (fiktivní postava) – profesor Benedict Lambert, trpící dědičnou poruchou. Ben, který sám sebe vidí jako oběť zlomyslné hříčky matky přírody, se rozhodne svůj život zasvětit vědě zkoumající zákonitosti, které ho od malička ovlivňují. Mimo přednáškové sály a laboratoře prožívá zahořklý sarkastický muž milostný románek se svou dávnou platonickou láskou, aniž by tušil, že si to vyžádá své následky…

Kniha mi přišla skvělá hned v několika aspektech – především se z ní český čtenář dozvídá, jak významnou a ve své době nedoceněnou osobností našich dějin Gregor Mendel byl a s jakými životními osudy se potýkal. To vše je podané velmi poutavě a ne jako nudný životopis z učebnice biologie. Výborné je také propojení dvou časových rovin a dvou životních příběhů – tak odlišných a přesto plných paralel! A do toho všeho samozřejmě důvěrně známé kulisy naší moravské metropole 🙂 Zároveň ale autor v knize otevírá i řadu morálních a etických otázek, na které není jednoznačná odpověď. Tímhle filosofickým přesahem a nečekanou pointou si mě Mawer opět získal a přestože mám jeho Skleněný pokoj pořád asi malinko radši, Mendelův trpaslík s ním statečně drží krok.

Mám teď takové období, že buď nečtu vůbec, nebo se naopak do nějaké knížky úplně ponořím a nedokážu se od ní odtrhnout, dokud nenalistuju poslední stranu. A přesně to byl i případ románu Pod sněhem, který jsem přečetla během jediného mrazivého víkendu.

Jméno Petry Soukupové se tu v literární rubrice objevilo už před nějakou dobou a Pod sněhem má k jejímu románu K moři, o němž jsem tu psala někdy loni na jaře, v určitém směru hodně blízko. Opět je to příběh o ne zrovna idylických rodinných vztazích, které se vyhrotí v okamžiku, kdy se spolu rodinní příslušníci octnou na místě, z něhož nemohou nikam utéct. V tomto případě se jedná o oslavu otcových narozenin, na níž se sjedou jeho tři dcery. Každá si v sobě řeší své vlastní frustrace, staré křivdy a nenaplněné ideály a snaží se samy před sebou omlouvat své „zpackané“ životy. Oslava se záhy zvrtne v depresivní přehlídku nefungujících rodinných vztahů a to mladé ženy ještě zdaleka netuší, jaké „překvapení“ si pro ně přichystali jejich rodiče…

Petra Soukupová má mimořádný talent dokonale vylíčit na malém prostoru charaktery jednotlivých postav tak, aby přitom působily uvěřitelně a dokonce se v nich čtenář chvílemi dokázal i poznat. Ta autentičnost se mi strašně líbila už v její knize K moři a i zde ji vnímám jako hlavní plus. Veselé čtení ovšem moc nečekejte, Pod sněhem na vás padne jako těžká deka. Není to rozhodně knížka, ke které bych se chtěla vracet. Po dočtení ve mně příběh ještě nějaký čas rezonoval a díky autorčinu stylu vyprávění jsem se s postavami ztotožnila natolik, že mě jejich osudy zasáhly skoro až v osobní rovině. Život ale není vždycky jen růžový, a tak mi nezbývá, než Pod sněhem doporučit – věřím, že na vás svou originalitou zpracování i dramatičností příběhu udělá stejný dojem…

Vítám vás na svém blogu v novém roce 2017! A čím jiným to tady „otevřít“ než knižní recenzí :)?

Jako věrná divačka pořadu Herbář, který běží pravidelně každý podzim na České televizi, jsem se tentokrát rozhodla vybrat k recenzi první vydanou kuchařku nazvanou příznačně Vaříme podle Herbáře. V knize ovšem nenajdete pouze recepty. Zajímavým bonusem je několik stran věnovaných různým bylinám a rostlinám, doporučením pro jejich sběr i popisům léčivých účinků. V úvodu se také dočtete o historii bylinářství a pro úplné začátečníky je zde k dispozici také seznam pojmů v bylinářství používaných.

Recepty tu ale samozřejmě hrají prim. Spousta z nich je velice snadná, postavená především na čerstvých a lokálních surovinách a jednoduchých chutích. Některé jsou ovšem pro změnu až moc pracné a přiznejme si, že na lisování šťáv přes pláténko nemá moderní žena prostě čas :-). Káča s Lindou si taky dost libují ve vaření s hlívou ustřičnou, což je pro mě kvůli mé alergii rovněž zapovězené území. Najdete zde ale třeba také kapitolu věnovanou výrobě přírodní kosmetiky či léčivých sirupů a mastí.

Celkově se mi koncept knihy i myšlenka návratu k přírodě nejen v kuchyni moc líbí a už se moc těším, až nějaké recepty vyzkouším (zatím kvůli mému marodění a Vánocům nebyl moc prostor) – fotky totiž vypadají více než lákavě!

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knihkupectví Megaknihy.cz.

O letošní dovolené byl konečně chvilkama čas i energie na trochu té hodnotné literatury – nevídané :)!

Pavol Rankov – Matky

Když listuju zpátky literární rubrikou, říkám si, že tato knížka patří určitě mezi to nejlepší, co mi v tomto ruce přišlo pod ruku. Tím spíš, že pochází ze slovenských luhů a hájů. Hlavní hrdinkou příběhu je Slovenka Zuzana, která na sklonku války prožije románek a následně otěhotní s ruským partyzánem. Po osvobození je na základě křivého obvinění z jeho udání Němcům poslána do ruského gulagu, kterému velí fanatická důstojnice. Kniha líčí dramatické události sedmi let, které Zuzana v gulagu stráví. Navzdory naprosto otřesným podmínkám se jí zde podaří (mnohdy dílem šťastné náhody) donosit a následně i porodit zdravé dítě. Jaký bude jeho další osud nemůžu prozrazovat. Matky mají i pár slabších momentů – to když se do Zuzanina příběhu chvilkami promítá dle mého názoru zcela zbytečná dějová linie ze současnosti, v níž vystupuje studentka Lucia, která o Zuzaniných osudech píše diplomovou práci a do toho řeší svá vlastní vztahová dilemata. Všechno je ale odpuštěno, jakmile se kniha začne chýlit k závěru, který popisuje Zuzanin návrat z gulagu, a totálně vás odbourá silnou pointou…

Ladislav Zibura – 40 dní pěšky do Jeruzaléma

Druhý titul je o poznání méně tragický a určitě vaší pozornosti také neunikl. Ladislav Zibura je blázen v tom dobrém slova smyslu, který našel zalíbení v pěším putování a navíc má ten dar, že o svých zážitcích z cest dovede poutavě psát. A protože to není typický dobrodruh, cestuje po rozpálené Turecké krajině bez mapy i bez orientačního smyslu, což ho leckdy zavádí do kuriózních situací.

Snad ani není ostuda nesnažit se změnit k lepšímu životy ostatních, ale rozhodně je ostuda promarnit ten svůj.

Můžu říct, že lepší četbu jsem si do Indonésie snad vzít ani nemohla. Vždycky, když mi zrovna bylo špatně z požití kdovíčeho nebo jsem seděla v pochybné rybářské bárce houpající se na proslulých vlnách okolo Bali bez záchranné vesty nebo jsem zmoklá až na kost sestupovala z vrcholu sopky Ijen (jen počkejte na ty zážitky :D!), myšlenka na Ladislavovy všudypřítomné puchýře a izraelskou krajinu plnou obrovských pavouků ve mně vykřesala poslední špetky síly, abych to všechno přežila. Kniha je doplněna kreslenými vtipy, u kterých jsem kolikrát brečela smíchy. Aktuálně už se na pultech knihkupectví objevuje Ziburova nová knížka o cestě po Číně a Nepálu a já prosebně mrkám na Ježíška 😉

Náš velký Den je konečně za námi a to znamená mimo jiné i to, že zase budu mít čas soustředit svou energii na spoustu jiných věcí – jako třeba blog, který jsem poslední dobou ostudně zanedbávala :-)!

Asi nejvíc zanedbanou rubrikou je tato literární, do které nicméně za poslední dobu skoro ani nebylo čím přispět. Že se mi tu sešly alespoň dva knižní tituly považuji za malý zázrak a osobní výhru, že jsem si i v posledních svatebními přípravami našlapaných týdnech našla chvilku na svůj nejmilejší koníček.

Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner – Freakonomie

Tato kniha s podtitulem „Skrytá ekonomie všeho“ už je vcelku starou záležitostí. Prvně jsem se setkala s jejím americkým originálem, který kdysi do Čech přivezl brácha, ale nepřišla mi hodná bližšího ohledání. Později jsem četla příznivé ohlasy už na její české vydání a nakonec jsem si ji jednoho dne odnesla z knihovny. Autoři knihy za pomoci ekonomie hledají příčiny různých fenoménů běžného života a odpovědi na zapeklité otázky. Některé jevy jsou docela zajímavé (např. fakt, že u srovnávacích testů amerických školáků se pravděpodobně nedopouštěli podvodů pouze studenti, ale také učitelé + vysvětlení, co je k tomu vedlo a jak byly jejich podvody odhaleny), jiné méně. Celkově bych Freakonomii asi neoznačila za takovou pecku, za jakou ji mnozí vydávají a asi se bez jejího přečtení v pohodě objedete, pokud zrovna nepatříte k těm jedincům, kteří ve společnosti rádi ohromují různými statistickými perličkami a podobně 🙂

Izzeldin Abuelaish – Nebudu nenávidět

Kniha z úplně jiného soudku, kterou jsem přečetla prakticky na dva zátahy – při cestě do školy do Prahy a zase zpátky. Nabízí pohled na izraelsko-palestinský konflikt očima palestinského lékaře a mírového aktivisty z Gazy, který přišel při bombovém útoku v roce 2009 o své dcery. Přesto se dokázal s životní tragédií vyrovnat obdivuhodným způsobem. Kniha je autobiografická a doktor Abuelaish v ní vypráví svůj příběh od úplného začátku, kdy vzpomíná na své dětství v uprchlickém táboře v pásmu Gazy, přes události, které ho nasměrovaly ke kariéře lékaře, v něhož se vypracoval především svou pílí a vytrvalostí. Už to by samo o sobě vystačilo na fascinující příběh. Když Abuelaish popisuje každodenní těžkosti, které musí překonávat coby Palestinec pracující v Izraeli, zdá se to až neuvěřitelné. Kolik překážek je házeno pod nohy člověku, který se jen snaží co nejlépe dělat svou práci! Přes všechny nesnáze, které ho v životě potkaly, však nezahořknul a nadále se snaží veřejně propagovat mírové řešení konfliktu, který se vleče už od roku 1948, kdy vzniknul samostatný izraelský stát a tisíce Palestinců byly nuceny odejít do stísněného uprchlického tábora v Pásmu Gazy.

Přiznávám, že na nového Roberta Fulghuma jsem byla nesmírně zvědavá. A když má člověk velká očekávání, občas se zkrátka dostaví zklamání… Bohužel musím říct, že v tomto případě jsem malinko zklamaná skutečně byla.

Tím nechci hned na úvod Poprask v sýrové uličce zhanět – v knize stále najdete toho starého dobrého Fulghuma a jeho historky, při kterých vás zahřeje u srdce. Zároveň ale místy získáte pocit, že něco podobného už jste od něj četli, že té sentimentality je v útlém svazku knížky trochu moc a že už se možná vůbec tak nějak… vyčerpal. Kniha má stejný „vyprávěcí“ koncept, na který jste ve Fulghumových knížkách zvyklí, i milý humor, s nímž se autor dívá na svět. Opět v ní najdete neobyčejně obyčejné příběhy všedního dne – a přesto zde něco tak úplně nefunguje. Už pilotní povídka, která dala název celé knize, je jakousi předzvěstí toho, že Poprask v sýrové uličce je jen slabým odvarem Fulghumových předcházejících knih.

Jediné, v čem tato kniha vyčnívá nad svými předchůdci, je grafická stránka, kterou nakladatelství Argo Fulghumovy knížky značně vylepšilo. Poprask v sýrové uličce krásně doplňují ilustrace Kateřiny Sechovcové. Sympatické je také to, že autor sestavil ze svých textů knížku speciálně pro české čtenáře. Tak či tak je toho, co tato dlouho očekávaná sbírka povídek a esejů nabízí, pro mě osobně nějak málo. Možná jsem ji jen zrovna nečetla ve správném rozpoložení. Možná by stálo za to se k ní po čase vrátit. Ale tady a teď to rozhodně nevidím na literární událost tohoto roku… bohužel.

Za poskytnutí knihy ke zrecenzování děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.cz