Rubrika: Z knihovničky

Vítám vás na svém blogu v novém roce 2017! A čím jiným to tady „otevřít“ než knižní recenzí :)?

Jako věrná divačka pořadu Herbář, který běží pravidelně každý podzim na České televizi, jsem se tentokrát rozhodla vybrat k recenzi první vydanou kuchařku nazvanou příznačně Vaříme podle Herbáře. V knize ovšem nenajdete pouze recepty. Zajímavým bonusem je několik stran věnovaných různým bylinám a rostlinám, doporučením pro jejich sběr i popisům léčivých účinků. V úvodu se také dočtete o historii bylinářství a pro úplné začátečníky je zde k dispozici také seznam pojmů v bylinářství používaných.

Recepty tu ale samozřejmě hrají prim. Spousta z nich je velice snadná, postavená především na čerstvých a lokálních surovinách a jednoduchých chutích. Některé jsou ovšem pro změnu až moc pracné a přiznejme si, že na lisování šťáv přes pláténko nemá moderní žena prostě čas :-). Káča s Lindou si taky dost libují ve vaření s hlívou ustřičnou, což je pro mě kvůli mé alergii rovněž zapovězené území. Najdete zde ale třeba také kapitolu věnovanou výrobě přírodní kosmetiky či léčivých sirupů a mastí.

Celkově se mi koncept knihy i myšlenka návratu k přírodě nejen v kuchyni moc líbí a už se moc těším, až nějaké recepty vyzkouším (zatím kvůli mému marodění a Vánocům nebyl moc prostor) – fotky totiž vypadají více než lákavě!

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knihkupectví Megaknihy.cz.

O letošní dovolené byl konečně chvilkama čas i energie na trochu té hodnotné literatury – nevídané :)!

Pavol Rankov – Matky

Když listuju zpátky literární rubrikou, říkám si, že tato knížka patří určitě mezi to nejlepší, co mi v tomto ruce přišlo pod ruku. Tím spíš, že pochází ze slovenských luhů a hájů. Hlavní hrdinkou příběhu je Slovenka Zuzana, která na sklonku války prožije románek a následně otěhotní s ruským partyzánem. Po osvobození je na základě křivého obvinění z jeho udání Němcům poslána do ruského gulagu, kterému velí fanatická důstojnice. Kniha líčí dramatické události sedmi let, které Zuzana v gulagu stráví. Navzdory naprosto otřesným podmínkám se jí zde podaří (mnohdy dílem šťastné náhody) donosit a následně i porodit zdravé dítě. Jaký bude jeho další osud nemůžu prozrazovat. Matky mají i pár slabších momentů – to když se do Zuzanina příběhu chvilkami promítá dle mého názoru zcela zbytečná dějová linie ze současnosti, v níž vystupuje studentka Lucia, která o Zuzaniných osudech píše diplomovou práci a do toho řeší svá vlastní vztahová dilemata. Všechno je ale odpuštěno, jakmile se kniha začne chýlit k závěru, který popisuje Zuzanin návrat z gulagu, a totálně vás odbourá silnou pointou…

Ladislav Zibura – 40 dní pěšky do Jeruzaléma

Druhý titul je o poznání méně tragický a určitě vaší pozornosti také neunikl. Ladislav Zibura je blázen v tom dobrém slova smyslu, který našel zalíbení v pěším putování a navíc má ten dar, že o svých zážitcích z cest dovede poutavě psát. A protože to není typický dobrodruh, cestuje po rozpálené Turecké krajině bez mapy i bez orientačního smyslu, což ho leckdy zavádí do kuriózních situací.

Snad ani není ostuda nesnažit se změnit k lepšímu životy ostatních, ale rozhodně je ostuda promarnit ten svůj.

Můžu říct, že lepší četbu jsem si do Indonésie snad vzít ani nemohla. Vždycky, když mi zrovna bylo špatně z požití kdovíčeho nebo jsem seděla v pochybné rybářské bárce houpající se na proslulých vlnách okolo Bali bez záchranné vesty nebo jsem zmoklá až na kost sestupovala z vrcholu sopky Ijen (jen počkejte na ty zážitky :D!), myšlenka na Ladislavovy všudypřítomné puchýře a izraelskou krajinu plnou obrovských pavouků ve mně vykřesala poslední špetky síly, abych to všechno přežila. Kniha je doplněna kreslenými vtipy, u kterých jsem kolikrát brečela smíchy. Aktuálně už se na pultech knihkupectví objevuje Ziburova nová knížka o cestě po Číně a Nepálu a já prosebně mrkám na Ježíška 😉

Náš velký Den je konečně za námi a to znamená mimo jiné i to, že zase budu mít čas soustředit svou energii na spoustu jiných věcí – jako třeba blog, který jsem poslední dobou ostudně zanedbávala :-)!

Asi nejvíc zanedbanou rubrikou je tato literární, do které nicméně za poslední dobu skoro ani nebylo čím přispět. Že se mi tu sešly alespoň dva knižní tituly považuji za malý zázrak a osobní výhru, že jsem si i v posledních svatebními přípravami našlapaných týdnech našla chvilku na svůj nejmilejší koníček.

Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner – Freakonomie

Tato kniha s podtitulem „Skrytá ekonomie všeho“ už je vcelku starou záležitostí. Prvně jsem se setkala s jejím americkým originálem, který kdysi do Čech přivezl brácha, ale nepřišla mi hodná bližšího ohledání. Později jsem četla příznivé ohlasy už na její české vydání a nakonec jsem si ji jednoho dne odnesla z knihovny. Autoři knihy za pomoci ekonomie hledají příčiny různých fenoménů běžného života a odpovědi na zapeklité otázky. Některé jevy jsou docela zajímavé (např. fakt, že u srovnávacích testů amerických školáků se pravděpodobně nedopouštěli podvodů pouze studenti, ale také učitelé + vysvětlení, co je k tomu vedlo a jak byly jejich podvody odhaleny), jiné méně. Celkově bych Freakonomii asi neoznačila za takovou pecku, za jakou ji mnozí vydávají a asi se bez jejího přečtení v pohodě objedete, pokud zrovna nepatříte k těm jedincům, kteří ve společnosti rádi ohromují různými statistickými perličkami a podobně 🙂

Izzeldin Abuelaish – Nebudu nenávidět

Kniha z úplně jiného soudku, kterou jsem přečetla prakticky na dva zátahy – při cestě do školy do Prahy a zase zpátky. Nabízí pohled na izraelsko-palestinský konflikt očima palestinského lékaře a mírového aktivisty z Gazy, který přišel při bombovém útoku v roce 2009 o své dcery. Přesto se dokázal s životní tragédií vyrovnat obdivuhodným způsobem. Kniha je autobiografická a doktor Abuelaish v ní vypráví svůj příběh od úplného začátku, kdy vzpomíná na své dětství v uprchlickém táboře v pásmu Gazy, přes události, které ho nasměrovaly ke kariéře lékaře, v něhož se vypracoval především svou pílí a vytrvalostí. Už to by samo o sobě vystačilo na fascinující příběh. Když Abuelaish popisuje každodenní těžkosti, které musí překonávat coby Palestinec pracující v Izraeli, zdá se to až neuvěřitelné. Kolik překážek je házeno pod nohy člověku, který se jen snaží co nejlépe dělat svou práci! Přes všechny nesnáze, které ho v životě potkaly, však nezahořknul a nadále se snaží veřejně propagovat mírové řešení konfliktu, který se vleče už od roku 1948, kdy vzniknul samostatný izraelský stát a tisíce Palestinců byly nuceny odejít do stísněného uprchlického tábora v Pásmu Gazy.

Přiznávám, že na nového Roberta Fulghuma jsem byla nesmírně zvědavá. A když má člověk velká očekávání, občas se zkrátka dostaví zklamání… Bohužel musím říct, že v tomto případě jsem malinko zklamaná skutečně byla.

Tím nechci hned na úvod Poprask v sýrové uličce zhanět – v knize stále najdete toho starého dobrého Fulghuma a jeho historky, při kterých vás zahřeje u srdce. Zároveň ale místy získáte pocit, že něco podobného už jste od něj četli, že té sentimentality je v útlém svazku knížky trochu moc a že už se možná vůbec tak nějak… vyčerpal. Kniha má stejný „vyprávěcí“ koncept, na který jste ve Fulghumových knížkách zvyklí, i milý humor, s nímž se autor dívá na svět. Opět v ní najdete neobyčejně obyčejné příběhy všedního dne – a přesto zde něco tak úplně nefunguje. Už pilotní povídka, která dala název celé knize, je jakousi předzvěstí toho, že Poprask v sýrové uličce je jen slabým odvarem Fulghumových předcházejících knih.

Jediné, v čem tato kniha vyčnívá nad svými předchůdci, je grafická stránka, kterou nakladatelství Argo Fulghumovy knížky značně vylepšilo. Poprask v sýrové uličce krásně doplňují ilustrace Kateřiny Sechovcové. Sympatické je také to, že autor sestavil ze svých textů knížku speciálně pro české čtenáře. Tak či tak je toho, co tato dlouho očekávaná sbírka povídek a esejů nabízí, pro mě osobně nějak málo. Možná jsem ji jen zrovna nečetla ve správném rozpoložení. Možná by stálo za to se k ní po čase vrátit. Ale tady a teď to rozhodně nevidím na literární událost tohoto roku… bohužel.

Za poskytnutí knihy ke zrecenzování děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.cz

Tento měsíc jsem přečetla sice jen dva tituly, zato se v obou případech jednalo o velice silné příběhy na základě skutečných událostí. Příště tu zase najdete něco veselého k pohlazení po duši, slibuju.

Katherine Boo – Krásné zítřky

Dokumentárně-beletristická kniha s podtitulem „Život, smrt a naděje v indickém slumu“ přináší přesně ten typ příběhu, který vás zasáhne svou syrovostí, s jakou vykresluje pro nás jen stěží představitelnou každodenní realitu jednoho z nejchudších míst na světě. Krom absence takových „samozřejmostí“, jako je čistá voda či dostupné léky, musí obyvatelé slumu v Annávádí neustále bojovat s všudypřítomnou korupcí a nespravedlností. Když si uvědomíme, v jakém nadbytku si tady v Evropě žijeme, je pro nás skoro až nepochopitelné to neutuchající snažení obyvatel Annávádí vzepřít se osudu a zajistit pro sebe i pro své děti lepší život. A pak se v knize začnete dočítat o prohnilosti celého indického státního systému a ve vzduchu najednou visí otázka, zda má tohle snažení vlastně vůbec nějaký smysl… Krásné zítřky čtenáře zasáhnou tím více, když se na konci dozví, že autorka, která prožila dlouhý čas v Indii, své vyprávění založila na skutečných osudech reálných postav.

Romana Křenková – Peřiny a chléb

Tato kniha je pro změnu z českých luhů a hájů a čtenáře vrací v čase do dob minulého režimu, kdy o přijetí na vysokou školu nerozhodovaly studijní předpoklady, ale kádrový profil, a kdy nepohodlné osoby žily pod neustálým dohledem StB. Autorka v knize vzpomíná na celý svůj dosavadní život. Vrací se do dětství, které prožívala na začátku 60. let, a později i do období tuhé normalizace, kdy zatkli jejího manžela. Děj se nezastavuje ani sametovou revolucí, pokračuje až do současnosti a ani na ni nenahlíží autorka růžovými brýlemi, ale naopak vyjadřuje svou deziluzi nad polistopadovým vývojem, převlékáním kabátů a celkovou atmosférou ve společnosti. Kniha nevelkého rozsahu překvapivě neotřelou formou vypráví příběh, jakých už se čtenářům dostalo do rukou mnoho, a přesto je v něm cosi jedinečného. Peřiny a chléb vynikají především krásným poetickým jazykem, v současné české literatuře zcela unikátním, a také faktem, že se jedná o autorčin románový debut. Z této nenápadné knížky se pro mě vyklubalo jedno z největších literárních překvapení za poslední dobu.

Mám radost, že po všech mých předsevzetích se tu tento měsíc konečně objevuje pořádná literární nálož. Nojo, dovolená 🙂

Guy Gilbert – Partnerství

Pro začátek bych tu měla tento malý útlý svazeček s podtitulem „Jak uspět ve velkém dobrodružství lásky„, který jsme dostali s Péťou od našeho oddávajícího k předsvatebnímu studiu :-). Autorem je francouzský vychovatel delikventní mládeže a kněz Guy Gilbert, který si klade otázku, jaký má v dnešní době smysl závazek „na celý život“. Nemůžu říct, že by mě četba nějak výrazněji zasáhla, ne se vším, co se v ní píše, můžu souhlasit, nickémě knížečku jsem si přečetla se zájmem a některé postřehy o partnerském vztahu jsou prostě trefné a stojí zato si je čas od času připomínat.

Katherine Crowleyová & Kathi Elsterová – Mrcha v práci

Mé blízké zasvěcené tady tenhle titul asi úplně nepřekvapí :-D. Tak trochu z recese, tak trochu navážno jsem si v knihovně vypůjčila tuto knížku, která se trefně zaměřuje na problematické vztahy mezi ženami na jednom pracovišti. Popisuje různé situace, které mohou s kolegyní-mrchou nastat, a snaží se poskytnout rady, jak nejlépe reagovat a zároveň se zachovat profesionálně. Tyto rady jsou dost obecné a z mého pohledu víceméně k ničemu, protože ze své zkušenosti vím, že pokyny jako „neberte si to osobně“, „snažte se nereagovat“ nebo „pochopte, že je se sebou nespokojená a závidí vám“ člověku prostě moc nepomůžou. Na druhou stranu, autorky prokládají knihu i několika příklady „ze života“ a vědomí, že jsou ženy, které na pracovišti předvádí ještě horší věci než vaše protivná kolegyně, je docela utěšující :-D.

John Green – Příliš mnoho Kateřin

Nemůžu si pomoct, ale John Green je pro mě takový nový David Nicholls. Umí vyprávět jak romantickou lovestory, která vás dojme k slzám, tak komický příběh o ne příliš úspěšném milostném životě mladého intelektuála. Kniha Příliš mnoho Kateřin spadá do toho druhého žánrového proudu. John Green v ní vypráví příběh čerstvého maturanta Colina, který je od malička považován za zázračné dítě a má nepochopitelnou slabost pro dívky se jménem Kateřina. Jeho v pořadí již devatenáctá Kateřina mu právě dala kopačky. Colin je zhrzený a má pocit, že jeho život právě skončil. Naštěstí ho jeho kamarád Hassan vyláká na prázdninovou jízdu bez cíle, během které Colin možná objeví mnohem víc, než jen geniální matematickou rovnici…

Člověk může hrozně moc milovat, myslel si, ale nikdy nemůže nikoho milovat tolik, jako se mu po něm může stýskat.

David Nicholls je možná lepší vypravěč, ale Greenovi se nedá upřít vtip i talent pro originální mystifikaci – sama jsem málem skočila na špek historce o „prodaném“ těle arcivévody Františka Ferdinanda a po dočtení jsem si pro jistotu vygůglila, zda arcivévoda náhodou přecejen není pohřbený někde v Tennessee :-D. Vědecké nadšence pak jistě pobaví celá řada „vzdělávacích“ poznámek pod čarou i matematický dodatek.

Zdeňka Pohlreich – Zprávy z nitra

Od strýca jsem letos k svátku dostala tuto zajímavou knihu, jejíž autorkou je žena slavného pražského šéfkuchaře, která v ní popisuje svůj boj s rakovinou. Protože si strýc libuje v nadpřirozenu, duchovnu a různých alternativních směrech, měla jsem hned jasno, že se bude jednat o mimořádné počtení. Přestože místy na mě byla knížka alternativní až moc, ve spoustě věcí nelze než přitakat. Texty nutí čtenáře k zamyšlení i k přehodnocení vlastního stylu života. A neodpustím si také pochvalu grafického zpracování knihy včetně krásných černobílých fotografií.

Jan Skácel – Doteky

Vůně jarních večerů. Požáry ze čtyř stran. Morava. Domov. Hvězdy. Sny, které se jich dotýkaly. Vzpomínka na jaro, kdy jsem objevila verše Jana Skácela…

Nesnadné léto

Na stromech usychají hnízda
kdo nenašel ten neztrácí
a světlo zní a v jeřabinách
nesnadné léto krvácí

A dlouho uléhají stíny
do trav a karmínová krev
skropila větve vyšel měsíc
vyplašila se koroptev

Do ticha zasouvá se ticho
a marně ptáš se co je tvé
když zbýváš sám a stromy u cest
haluze mají od krve

Dojemně krásná antologie z celoživotního díla jednoho z našich největších básníků, jehož prvotina z roku 1957 se stala meteorem v bídě tehdejší české poezie…

Petra Soukupová – K moři

První pokus o sblížení s dílem Petry Soukupové skončil neúspěchem a knížku jsem vrátila zpátky do knihovny. Krátce nato jsem si ale vypůjčila K moři a ta už mě chytla hned napoprvé. Jedná se o rodinné drama, u kterého je vám už od začátku jasné, že nemá naději na happy end, přesto se kniha nedá odložit až do poslední stránky. Autorka příběh vypráví poměrně strohým, popisným jazykem – o to silněji vyznívá vzájemné odcizení mezi hlavními hrdiny knihy, kterými je několik osob vzájemně propojených rodinnými vztahy. Jejich životní osudy se výrazněji protnou pouze jednou, při náhodné prázdninové cestě k moři… Protože nemám úplně v oblibě otevřené konce, autorka mě potěšila závěrem, ve kterém je pečlivě dovyprávěno, jak to s jednotlivými postavami „bylo dál“. K moři je skutečně zajímavé a zpracováním poměrně originální dílko, které můžu doporučit všem milovníkům vztahových dramat.

 

S časem a chutí na čtení to poslední dobou stále není valné, ale tento měsíc si konečně hodlám vzít na chvíli dovolenou a napravit všechny odložené literární resty. Tak snad začne být v literární rubrice zase trochu živo :)! Pro dnešek tedy bohužel jen dva tituly…

Zbyněk Zeman – Edvard Beneš (Politický životopis)

Seriál České století ve mně znovu vzbudil zájem o moderní české dějiny a potažmo i osudy politiků té které doby. Benešův životopis jsem u bráchy v knihovně objevila už před několika lety, ale teprve nyní jsem ho vytáhla s odhodláním, že si ho i přečtu. Beneš je velice záhadnou a rozporuplnou postavou v našich dějinách – na jedné straně je oslavován jako spoluzakladatel našeho státu a zkušený evropský politik, na straně druhé je mu vytýkána jeho opatrnost v období kolem mnichovské dohody i zaslepenost (či naivita) jeho představ o mezinárodní politice po skončení druhé světové války.

„…Sovětský svaz se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí svých spojenců. Já vím, že i mezi vámi jsou takoví, kteří mají o tom pochybnosti. Snad i Vy (tj. Beneš) trochu pochybujete. Ale já ujišťuji, že se nikdy nebudeme vměšovat do vnitřních záležitostí svých spojenců…“

(Stalin, březen 1945)

Kniha mapuje celý Benešův politický život a já osobně jsem se díky ní dozvěděla celou řadu zajímavých historických souvislostí zejména z období Benešova působení v exilu za druhé světové války a z únorového převratu, který jsme ve škole nikdy neprobírali, takže veškeré mé znalosti této historické etapy jsou omezeny na samostudium. Přestože mě některé detailnější politické pasáže úplně nebavily, stálo zato se jimi prokousat. Benešův životopis svým způsobem vyvolává víc otázek než odpovědí, ale to je nejspíš i dobře. Bouřlivé dějiny uplynulého století jen těžko můžou mít jediný správný výklad…

Michal Viewegh – Výchova dívek v Čechách

Tak jsem dala po delší době zase šanci Vieweghovi, kterého normálně moc nemusím, ale Výchova dívek v Čechách je přece jen taková klasika a určitě patří k tomu lepšímu, co kdy Viewegh napsal 8-). Jako oddechovka je tenhle příběh o doučování „na objednávku“, které posléze přeroste v milostné drama, určitě fajn – čtenářovi se to dobře konzumuje a místama je to i vtipný. Pokud k ukrácení dlouhé chvíle zrovna nepotřebujete nějaké intelektuálně povznášející čtení, tenhle Viewegh by mohl být docela dobrá volba.

Jsou dny tak mizerný, že to jediné, co ve vás dokáže vyvolat pocit štěstí, je vůně nové knížky. Když jsem Divočinu jednoho deštivého pondělí vybalila z bublinkové folie a prolistovala její stránky, na chvilku se mě zmocnil pocit, že je svět zase v naprostém pořádku, lidé okolo mě milí a féroví a moje práce smysluplná 8-).

Cheryl se však ve svých šestadvaceti letech ocitá v o dost větším háji, než v jakém se zrovna nacházím já. Matka jí zemřela během několika týdnů na rakovinu a zbytek rodiny se jí rozpadl, svými nevěrami zničila vztah s milujícím manželem a na pokraji zoufalství začala experimentovat s heroinem. Ale protože ze dna může vést jedině cesta vzhůru, Cheryl se rozhodne svůj život jednou provždy vyřešit a vydá se na americkou hřebenovku Pacific Crest Trail. Cestu dlouhou 1770 km podniká úplně sama. Je pro ni tou nejlepší terapií a zároveň tou nejtěžší zkouškou. Přestože si připadá relativně připravená, věcí, které ji mohou překvapit a zaskočit, je víc než dost. Tváří v tvář divočině překonává svůj vlastní strach, fyzickou bolest i nepřízeň počasí.

Divočina mě pohltila už od první stránky. Celou první kapitolu, ve které Cheryl líčí, jak jí matka umírá na rakovinu, jsem protrpěla společně s ní. A pak už jsem se prostě jen nechala strhnout vyprávěním, které ani na chvíli nenudí. Pasáže popisující samotnou cestu po PCT Cheryl v ten pravý moment vždy prokládá vzpomínáním na svou minulost, která ji zavedla až sem. Kráčet s ní po PCT je jedno velké, napínavé i dojímavé dobrodružství, které vás pohltí natolik, že okamžitě začnete uvažovat o tom, že si taky sbalíte batoh, obujete pohorky a vydáte se na cestu, která vede jen dopředu…

Divočina je určitě jedna z nejsilnějších knížek, která se mi za poslední dobu dostala do rukou. Za zaslání knihy k recenzi děkuji internetovému knihkupectví MegaKnihy.cz

Možná jste si všimli, že v minulém měsíci se tu neobjevil článek s mými čtenářskými tipy. Důvod je prostý a ostudný – v únoru jsem prostě nenašla čas na přečtení jedné jediné knihy :(. Ani tento měsíc jsem skóre příliš nevylepšila. Spousta starostí, které mě poslední dobou pronásledují, mi nedovoluje zabřednout do čtenářské nálady, přestože čtení je paradoxně jedna z mála radostí, která mě vždycky dokáže alespoň na chvíli vytáhnout z jakékoliv depky. Nezbývá než doufat, že bude brzy líp – i co se týče téhle rubriky a blogu vůbec :-)!

Paolo Coelho – Jedenáct minut

Hned na úvod tu mám jedno literární zklamání. Na tuto knížku, vyprávějící příběh brazilské prostitutky, jsem se opravdu těšila. Spousta lidí ji chválila a doporučovala, ale bohužel ji zpětně hodnotím jako to nejslabší, co jsem zatím od Coelha četla :(. Jednak jsem nedokázala sympatizovat s hlavní hrdinkou Mariou, a pochopit její pohnutky, jednak mě trochu zklamal neoriginální happy end, který mi k tématu knihy prostě nesedl… Tentokrát se mi Coelho zkrátka vůbec netrefil do vkusu, bohužel.

Jennifer L. Scottová – Madame Chic aneb Co všechno jsem se naučila v Paříži

Oproti filosofickému Coelhovi je Madame Chic odpočinkové dílko bez větších literárních ambicí, o to víc ale překvapí. Američanka Jennifer Scottová v knize popisuje své zážitky ze studijního pobytu v Paříži a vtipně a s nadhledem srovnává život na druhé straně oceánu s tím, který žila do té doby v Kalifornii. Knihy s „francouzskou tematikou“ jsou v posledních pár letech hrozně módní, ale většina, kterými jsem listovala, mi přišla víceméně o ničem. Madame Chic ve dvaceti kapitolách, z nichž každá se věnuje jinému tématu a jiné oblasti „umění žít“, přináší mnohdy překvapivě užitečné tipy, kterými se člověk rád nechá inspirovat. A hlavně knize nechybí lehkost a vtip.

To by bylo pro dnešek vše, ale už brzy se z literární rubriky ozvu znovu. Na nočním stolku se mi totiž povaluje jeden parádní kousek k recenzi 😉

Leden byl na poli literárním ve znamení hororu a poezie. Neznám lepší kombinaci 🙂

Joseph Sheridan Le Fanu – Zelený děs

Konečně jsem se přes Vánoce dostala k literárnímu dárku od Terky, který mě v knihovně čekal už nějaký ten pátek. Jedná se o sbírku pěti hororových povídek anglického spisovatele irského původu Josepha Sheridana Le Fanu. Většina jeho strašidelných povídek nese prvky nadpřirozena, nechybí trocha duchařiny, ale také detektivní zápletka či téma upírů… huuu, bojíte se?? No, já se tedy při čtení docela bála! Příběhy nejsou příliš rozvláčné, mají spád a i v omezeném prostoru povídky dokáže autor pěkně vystupňovat napětí! Sbírka vznikla ve druhé polovině 19. století, takže se sice jedná o poněkud retro záležitost, ale o to víc vás překvapí, jak dobře se to čte.

Jaroslav Seifert – Město v slzách

Seifertova prvotina, kterou vydal v pouhých dvaceti letech,  patří do proletářské linie naší literatury 20. let minulého století. Člověk by čekal, že dnešnímu čtenáři, který se už nehodlá vrhat na barikády, nemá moc co říct. Ale opak je pravdou. Tam, kde se jiní básníci utápějí v patosu, Seifert přichází sice s podobnými tématy, ale zároveň s tak krásnými a originálními obraty, které už tehdy musely být předzvěstí toho, že se zrodil mimořádný básník.

…jsme dav.

Kdybychom chtěli a plivli na slunce,
zhasne.“

(Řeč davu)

Druhá část výboru obsahuje Seifertovu v pořadí druhou sbírku Samá láska, která svou proletářskou poezií navazuje na jeho prvotinu, ale již se zde objevují také první náznaky poetismu.

…nebe je plné hvězd
a pod hvězdami na všechny rány, na všechny rány nějaký balzám jest…“

(Večer na pavlači)

Edgar Allan Poe – Černý kocour

A nakonec tu mám svého starého oblíbence, jehož hororové příběhy mi nikdy nepřestanou nahánět husí kůži. V této sbírce najdete skutečné perly Poeovy tvorby – nechybí nesmrtelné povídky jako Jáma a kyvadlo, Černý kocour, nebo Skokan. Krom hororové klasiky v knize najdete také několik detektivních či fantastických příběhů. Pokud se stejně jako já rádi bojíte a navazujete pocit mrazení v zádech, vězte, že nestárnoucí Poe vás v tomto směru rozhodně nezklame!