Rubrika: Z knihovničky

Tak toto byla opět jedna z těch neodložitelných knih, které vás pohltí natolik, že s nimi nějaký čas prostě žijete a pořád vám leží v hlavě, až dokud je nedočtete. Poupátka jsou ve spoustě směrech odvážným a originálním počinem. Nejlépe však knihu asi charakterizuje slovo „zneklidňující“, kterým je román otitulován už na přebale. Téma, o němž Poupátka pojednávají, je samo o sobě dost temné, ale z toho, jak o něm smýšlí a vypráví hlavní hrdinka příběhu – jedenáctiletá Františka – vám chvílemi bude doslova běhat mráz po zádech.

Františka žije v úplné, byť ne zcela dobře fungující rodině. Nedostatek rodičovské lásky a pozornosti si kompenzuje seberealizací v dramatickém kroužku, který vede poněkud svérázným způsobem charismatický Mirek. Postupně vyplouvá najevo jeho manipulativní a predátorská povaha, kterou si krůček po krůčku své svěřenkyně obmotává kolem prstu, aby se na nich posléze mohl dopouštět sexuálního násilí.

Co knize dodává ještě větší autenticitu je fakt, že je částečně autobiografická a vychází ze skutečné kauzy sexuálního zneužívání v dramatickém souboru v jižních Čechách, který autorka v 90. letech navštěvovala. To, o čem v knize píše, tak do jisté míry sama prožila ona nebo její kamarádky z kroužku.

Musím přiznat, že byť se jedná o tak těžké téma, kniha je místy i velice vtipná, obzvlášť v pasážích odehrávajících se mimo dramaťák, kdy se hlavní hrdinka pohybuje mezi svými vrstevníky, je prostě jen sama sebou a nechává čtenáři nahlédnout do svých myšlenek. Je obdivuhodné, s jakou lehkostí se Hana Lehečková dokázala vcítit do jedenáctileté holky. Někteří v recenzích autorce vyčítají příliš mnoho vulgarismů, nicméně mně to tedy přišlo celkem autentické – já si o slovníku současné mládeže nedělám příliš iluze 😀

Byť vám při čtení nebude zrovna lehko, Poupátka se čtou vyloženě sama. I v pasážích, kde se zdánlivě nic zajímavého neděje, má kniha spád a v závěru, kdy čtenář tuší ve vzduchu dramatické finále, už ho žene kupředu i obrovská zvědavost, kam celý příběh nakonec vyústí. Věřím, že poměrně otevřený konec řadu čtenářů asi příliš nepotěší, ale mně osobně k románu jako celku prostě sednul.

Myslím, že autorka si zaslouží obrovské uznání – jednak za to, že dokázala vyjít ven se svědectvím o něčem tak závažném, čím si sama prošla, a pak také za to, jak dokázala svou traumatizující zkušenost přetavit v opravdu mimořádné literární dílo. Poupátka jsou románem, který by určitě neměl uniknout vaší pozornosti!

Po delší době tu mám opět něco ze žánru napínavých thrillerů. Jméno Chevy Stevens se tu na blogu neobjevuje prvně – někteří si možná vzpomenout na mou starší recenzi ke knize Nenechám tě odejít, kterou mě dosud neznámá autorka příjemně překvapila. Přestože tento žánr moc často nevyhledávám, když přišla nabídka na recenzi další knihy od této spisovatelky, byla jsem zvědavá, zda Temné cesty nabídnou stejně mrazivý čtenářský zážitek…

Hlavní motiv knihy je inspirován skutečnou událostí, respektive silnicí v kanadské Britské Kolumbii, kde od 70. let docházelo k vraždám nebo zmizením žen a většina těchto případů zůstala dodnes nevyřešena. Už jen z toho samotného faktu člověku docela běhá mráz po zádech. Hlavní hrdinkou románu je svérázná teenagerka Hailey, který po smrti svých rodičů žije u příbuzných v Cold Creek a je pod neustálou šikanou svého strýce, místního policisty Vaughna. Postupně se situace vyhrotí natolik, že se Hailey rozhodne utéct do kanadské divočiny, kde hodlá nějakou dobu žít – mezi lidmi ale vzbudí dojem, že se stala novou obětí silničního vraha.

Druhá dějová linie sleduje příběh Beth, jejíž sestra byla v Cold Creek skutečně zavražděna. Beth se vydává do městečka, aby vypátrala sestřina vraha. Při tom se setkává s Hailey a jejich cesty a osudy se postupně proplétají, až vyústí v napínavé finále, během něhož jde oběma dívkám o život.

Temné cesty mi na rozdíl od Nenechám tě odejít připadaly spíš jako čtení pro teenagery. Charakterizovala bych je jako „jednodušší“ a méně propracované – byť mrazivé byly obě knihy srovnatelně. Román vás svým napínavým dějem rozhodně strhne a donutí k přemítání, kdo je pravým pachatelem všech těch vražd. Body dolů ovšem dávám za to, že ten příběh prostě nebyl úplně uvěřitelný. Postavy místy jednaly dost nelogicky a nepravděpodobně a navíc mi ani jedna z nich nebyla nijak zvlášť sympatická. Obzvlášť Beth a její nulový smysl pro zodpovědnost mě doslova vytáčel 😀

Myslím, že Chevy Stevens má bezpochyby talent pro vystavění napínavé zápletky, jen to zpracování mě v tomto případě nepřesvědčilo úplně na 100%, jako tomu bylo v případě knihy Nenechám tě odejít. Temné cesty jsou pro mě sice čtivým, ale stále jen lehce nadprůměrným thrillerem, který si asi klidně můžete nechat ujít.

Těch pár týdnů opět uteklo jako voda a najednou tu máme zase konec podzimu. Dnes to tedy bude o knížkách, které mi tohle jinak dost neoblíbené a letos vyloženě divoké roční období ve volných chvilkách zpříjemňovaly. A taky o mém prvním nákupu na Reknihách 🙂

James Clear – Atomové návyky

My všichni čelíme nesmírně silnému tlaku, abychom se podřídili normám své skupiny. Odměna za to, že nás druzí přijmou mezi sebe, je obvykle větší než odměna za to, že vyhrajeme spor, oslníme svým intelektem nebo nalezneme pravdu. Ve většině případů se budeme raději mýlit s davem, než mít pravdu o samotě.

Další „Melvilovka“, kterou jsem dostala k loňským Vánocům od Péti, byly mnohými opěvované Atomové návyky. V kostce je to kniha o tom, jak za pomoci drobných každodenních návyků krůček po krůčku postupně dosahovat svých vysněných cílů (nebo se naopak zbavovat svých zlozvyků). Nechci říct, že by kniha nebyla zajímavá, ale zkrátka ve mně nevyvolala takovou tu očekávanou reakci zkusit ji aplikovat v praxi. Dostatečně mě neinspirovala. Možná to bylo i tím, že na věci, které bych aktuálně ráda na sobě změnila, se mi autorovy tipy úplně nepodařilo naroubovat. Tím ovšem netvrdím, že na vás bude kniha působit stejně a že by nestála za přečtení. Jen mě bohužel v aktuální životní etapě tak nějak minula.

Katarzyna Surmiak-Domańska – Ku-klux-klan (Tady bydlí láska)

S touto knihou jsem si odbyla hned dvě premiéry – jednak je to moje první „Absyntovka“ – publikace z vydavatelství světové reportážní literatury – a také jsem si ji vybrala v rámci své první objednávky z knižního „second-handu“ Reknihy, což je projekt, kterému z celého srdce fandím. Díky Reknihám se mi podařilo prodat spoustu knih (především středoškolských učebnic), které mi měsíce marně visely na Bazoši a už jsem ani nevěřila, že by je někdo mohl chtít.

Téma rasismu ve Spojených státech mi přišlo zajímavé tím spíš, že jsem především jeho historickými souvislostmi poměrně nepolíbená a tato kniha, byť není vyprávěná úplně chronologicky, což by pochopení problematiky dost napomohlo, mi přinesla v tomto směru spoustu nových informací a „aha“ momentů. Na začátku je čtenář vhozen do současné reality amerického Ku-klux-klanu (už jen fakt, že toto hnutí v USA stále funguje, pro mě byl poměrně šokující), aby postupně zabředával do americké historie, kde na začátku stojí brutální chování bílých k otrokům z Afriky a na konci jsou soudní procesy, v nichž prokazatelně dochází k rasismu „naruby“. Netvrdila bych rozhodně, že po přečtení knihy přehodnotíte na Ku-klux-klan v jeho aktuální podobě názor, ale minimálně dojdete k poznání, že nic není černobílé (což je v kontextu této problematiky docela vtipný slovní obrat 😎 a že rasismus je v USA stále obrovským (dost možná čím dál větším) problémem, s nímž se bude zákonitě potýkat ještě několik dalších generací Američanů. A že „Bible Belt“ je v jistém smyslu naprosto bizarním krajem, který my průměrní Středoevropané asi nemáme vůbec šanci pochopit. Klobouk dolů před reportéry, kteří se nám jej pokouší aspoň trochu přiblížit.

Jodi Picoultová – Velké maličkosti

Aniž by to byl záměr, hlavním tématem druhé knihy, kterou jsem si na Reknihách vybrala je… rovněž rasismus v Americe. Tentokrát mistrně zpracovaný – tak, jak to Jodi Picoult umí – do čtivé beletrie. Příběh je vyprávěn z pohledu hned 3 hlavních hrdinů – zkušené afroamerické zdravotní sestry Ruth, která je obviněna ze smrti novorozence, amerického fašisty Turka, o jehož mrtvého syna se zde jedná a konečně právničky Kennedy, která dostane Ruthinu obhajobu na starosti. Od první do poslední stránky strhující příběh bude vaše nervy napínat k prasknutí. Milovníci soudních dramat si zde rovněž přijdou na své, protože významnou část knihy tvoří líčení soudního procesu (nepřestává mě fascinovat, jak moc se od procesu podle kontinentálního práva, jak ho známe my, liší). Téma rasismu je v knize zpracováno sice možná trochu teatrálně, ale rozhodně se nejedná o pohled černobílý. Pokud hledáte v knihách něco víc, než jen prvoplánový příběh, s Velkými maličkostmi určitě nešlápnete vedle. V mojí hlavě rezonovaly ještě dlouho.

Šikmý kostel je jednou z těch knih, která vás v uplynulém roce asi nemohla minout. Jeden čas se o ní všude mluvilo, psalo, každý ji četl… A tak nazrála chvíle, abych si k ní také našla cestu – tím spíš, že o ní všichni hovořili jen v superlativech a já se potřebovala přesvědčit, jestli za to skutečně stojí.

Děj této románové kroniky je umístěn do oblasti okolo dnešní Karviné na česko-polském pomezí a odehrává se v letech 1894-1921. Hned na začátku jsme svědky obrovského důlního neštěstí, které navždy poznamená životy všech hlavních hrdinů. Každý z nich se s nepřízní osudu popasuje po svém – někoho tragédie zlomí, jiný ji uchopí jako příležitost k životní změně. Když už to vypadá, že se vše usadilo v poklidných kolejích, do děje vstupuje první světová válka…

Autorka Karin Lednická odvedla ve svém debutu vskutku obdivuhodnou práci. Na bezmála 400 stránkách knihy vylíčila úsporně, ale zároveň čtivě hned několik lidských osudů, které se dříve nebo později vzájemně propletou. Zároveň (neboť příběh je vystavěn na skutečných událostech) se čtenář nenucenou formou dovídá o historických okamžicích, které hornický kraj a jeho obyvatele významně poznamenaly. Mně se tu rozhodně otevřela zcela neprobádaná oblast pohnuté česko-polské historie, o níž se ve školách vůbec nemluví, a kniha mě chytla hned při prvních stránkách.

Přestože za vznikem románu musí stát neuvěřitelné množství autorčiny badatelské práce, příběh je vyprávěn naprosto přirozeně, čtivě a s lehkostí. Pokud jste Šikmý kostel ještě nečetli, určitě byste to měli napravit – tohle je skutečně jedna z těch knih, již její pověst předchází zcela oprávněně! Vzhledem k tomu, že se jedná o románovou trilogii a pokračování příběhu už je v prodeji, myslím, že druhý díl na sebe v naší knihovničce rozhodně nenechá dlouho čekat 🙂

Jó, léto… Tohle léto jsem si rozečetla naprosto nesmyslné množství knih (což normálně vůbec nedělám), tak jsem docela ráda, že jsem se aspoň u některých dobrala zdárného konce a že tu vůbec mám dneska o čem psát 🙂

Eduard Štorch – Lovci mamutů

Kniha, k jejíž četbě mě inspirovala návštěva tajuplné jeskyně Pekárna, do níž autor zasadil část děje svého slavného díla. Docela mě překvapuje, že Lovci mamutů jsou vnímání jako kniha pro děti, protože přiznejme si – život v pravěku nebyl zrovna peříčko a Štorch se nevyhýbá ani několika drsnějším scénám. Na druhou stranu myslím, že pro dnešní děti s neomezenými možnostmi už Lovci mamutů asi budou postrádat onen punc dobrodružství, který v této knize nacházely starší generace. Každopádně jako vzdělávací materiál, který by jim mohl přiblížit, jak se v pravěkých dobách lidem žilo, Lovci mamutů určitě poslouží lépe, než ledasjaká učebnice dějepisu.

Eduard Bass – Cirkus Humberto

„Svět je, chlapče, přec jen dobrý a život je krásný,“ řekl Karas dojat.
„Taky jsem na to myslel,“ odpověděl šednoucí už nástupce Steenhouwerův, „ale ono to bude tak: každý člověk si vytváří svůj svět a nakonec se setká s takovým, jaký kolem sebe utvořil.“

Další pokořenou klasikou tohoto léta se pro mě stalo toto kultovní dílo o lidech z maringotek, které mě koneckonců inspirovalo i ke zhlédnutí stejnojmenného seriálu, který jsem viděla naposledy jako dítě. Ten je velmi zdařilý, hvězdně obsazený a knihy se drží věrně, takže pokud se vám zrovna nechce číst, je to určitě dobrá alternativa. Byť může román svým rozsahem (cca 500 stran) nahnat leckterému čtenáři hrůzu, nemusíte se bát, že by vás děj nestrhnul. Pouze v části, kde vedení cirkusu přebírá Vašek Karas a je tam více popisných pasáží, mi přišlo, že kniha trochu ztrácí dech, ale závěr už měl opět to správné tempo. Román překvapí autorovou mimořádnou znalostí cirkusového prostředí, s níž vylíčil hořko-sladký život lidí v manéži. Pro mě vyzníval Cirkus Humberto trochu melancholicky – snad je to i tou smutnou dobou, v níž vznikal, každopádně je to určitě jedna z těch českých klasik, které stojí za to si alespoň jednou za život přečíst.

J. Canfield, M. V. Hansen, A. Newmarková – Myslete pozitivně

„Musíme být ochotni zbavit se představ o životě, který jsme si naplánovali, abychom mohli žít život, který na nás čeká.“
Joseph Campbell

Kniha z edice Slepičí polévka pro duši, která vskutku dělá čest svému názvu, nese podtitul 101 skutečných příběhů o tom, jakou sílu má pozitivní postoj a můžete si být jisti, že vás opravdu pozitivně naladí a vleje vám do žil trochu toho optimismu. Sama jsem ji četla v různých více či méně nelehkých etapách své mateřské a opravdu mě mnohdy příkladem skutečných lidí dokázala pohladit po duši a dodat potřebnou motivaci nebo sílu podívat se na svou situaci z jiné perspektivy.

Po delší době tu mám zase literární okénko, kterým vás nechám nahlédnout do mé jarní knihovny – tak příjemné počtení 😉

Jan Hnízdil – Zaříkávač nemocí

Příběhy z praxe jednoho z našich nejznámějších lékařů celostní medicíny mi chvilkami (byť s psychosomatikou hluboce sympatizuji) přišly už moc přitažené za vlasy a autorův postoj až přehnaně vyhraněný. Každopádně otázku, jak dalece se mýlím či ne, by mohli zodpovědět pouze samotní pacienti, kterým v této knize bohužel není věnován dostatek prostoru.

Guy de Maupassant – Kulička

Tuto knihu z edice „Světovky“ jsem kdysi dávno (v maturitním ročníku?) ukořistila v kroměřížském antikvariátu a s radostí jsem ji teď oprášila (vlastně doslova :D), protože dobré klasiky není nikdy dost. Svazek obsahuje 3 krátké, ale o to silnější povídky, z nichž ta nejznámější, o charakterní prostitutce Kuličce, dala název celému souboru.

Satchin Panda – Cirkadiánní kód

Konečně jsem dočetla další z mých knižních vánočních dárků, a sice tento bestseller (nejen) o důležitosti správného svícení v našich domovech a o tom, jak vystavování se světlu a tmě má dalekosáhlý vliv na naše zdraví a fungování našeho těla. O zdravé svícení se u nás doma zajímáme už nějaký čas, pořídili jsme si do ložnice zatemňovací roletu, před spaním se snažím svítit zásadně červeným světlem a občas si od Péti půjčím jeho červené brýle a můžu říct, že toto všechno určitě přispívá k lepší kvalitě mého spánku (plus samozřejmě i to, že už v noci většinou nemusím vstávat k Olímu :)). Byla jsem zvědavá, zda mi v tomto směru kniha předá nějaké další nečekané informace. První část knihy, která se věnuje právě roli světla a tmy v návaznosti na chování našeho těla, mi rozhodně přišla informačně nejvíce přínosná. Cirkadiánní kód však není pouze o svícení – dalším krokem na cestě za lepším zdravím je přizpůsobení příjmu jídla našim vnitřním hodinám. Satchin Panda doporučuje stravování v osmihodinovém okně, což mi přijde jako naprosté sci-fi a pro mě je kolikrát problém vlézt se aspoň do těch dvanácti, když už nic jiného. Netvrdím, že bych to nechtěla někdy vyzkoušet, ale zdá se mi to už příliš omezující a jak všichni víme, co je omezující, to většinou nebývá ani dlouhodobě udržitelné. Druhá polovina knihy, zaobírající se souvislostí cirkadiánního kódu a různých civilizačních chorob, už mi pak přišla poměrně „vědecká“ a méně záživná, ale také jsem ji přelouskala. Suma sumárum bych Cirkadiánní kód doporučila k přečtení jak tomu, kdo by chtěl zlepšit kvalitu svého spánku, tak i každému, kdo se nad souvislostí světelné hygieny a zdraví ještě třeba ani nezamyslel. Kniha obsahuje ucelený přehled vědecky podložených informací a myslím, že není nikdo, kdo by v tomto směru nemohl alespoň něco málo vylepšit a udělat tak ve výsledku i něco pro své zdraví 🙂

Jane Austenová – Pýcha a předsudek

Pýcha a předsudek je moje srdcová záležitost a nepřestává mě fascinovat, jak čtivé a nestárnoucí tohle dílo je. Toto vydání z 60.let, které mám od pratety, si navíc v knihovničce hýčkám i tak trochu z nostalgie. (Mimochodem datum tohoto vydání je patrné i na doslovu, který psal evidentně někdo, kdo anglické literatuře skutečně rozuměl a není to takové to typické průvodní slovo knih, plné kritiky buržoazie :D, které za socíku obvykle vycházely.) Po letech jsem si tedy příběh sester Bennetových s chutí přečetla znovu, zase se beznadějně zamilovala do pana Darcyho a užila si trochu té nekýčovité romantiky. Hvězdně obsazený film z roku 2005, zdařilý neméně, musel pochopitelně následovat.

Uff… tak na tento román jsem se opravdu těšila, byť musím přiznat, že tak těžké sousto jsem nečekala. Po naprosto famózní Haně byla laťka nastavená vysoko, nicméně Tiché roky mě jen utvrdily v přesvědčení, že Aleně Mornštajnové patří místo na výsluní současných českých autorů zcela právem.

Román Tiché roky v sobě nenese tak silné historické téma jako Hana – naopak se jedná o intimní rodinné drama, vyprávěné na přeskáčku dvěma hlavními postavami, do sebe uzavřenou Bohdanou a jejím nepřístupným otcem, přesvědčeným komunistou Svatoplukem. Postupně čtenář rozkrývá tragické tajemství jejich rodinné minulosti. Zhruba od poloviny knihy, kdy se odehraje rozhodující dějový zvrat, se román stává prakticky neodložitelným, příběh vás pohltí a pak už nemůžete jinak, než s očima dokořán sledovat, zda se vztahy v rodině Žákových vyvinou nějakým příznivějším směrem nebo zůstanou stejně bezútěšné jako doposud.

Právě ta tíha a bezvýchodnost neuspokojivých rodinný vztahů mě po celou dobu dost deprimovala. Od této knihy rozhodně neočekávejte oddechovou četbu, u které by mohla hlava „vypnout“. Při čtení mě zpočátku rušilo, že na mě příběh nepůsobil dostatečně věrohodně (trochu v rozporu s tímto tvrzením: trvalo mi opravdu dlouho, než mi došlo, že hlavní hrdinka skutečně nemluví), ale od poloviny knihy už mi to vlastně nepřišlo nijak podstatné. Tiché roky byly strhující až do poslední stránky. Přesto musím říct, že z konce jsem byla malinko rozpačitá, že byl na mne možná až příliš otevřený a některé věci by si asi zasloužily dovyprávět. Výsledný dojem z knihy mi to ale každopádně nepokazilo.

Suma sumárum – po tak mimořádném literárním počinu, jakým byla Hana, musí zákonitě každý další román Aleny Mornštajnové vyvolat dojem, že to „není úplně ono“, jakkoli je výborný. Bravurní je jednoznačně propracované vykreslení jednotlivých postav, kdy žádná z nich nepůsobí černobíle, stejně jako zdůraznění síly a důležitosti mezilidské komunikace. Tiché roky rozhodně stojí za přečtení! Ale přesto se přiznám, že mně osobně bude (hlavně kvůli té celkové pochmurné atmosféře) stačit přečtení jen jedno…

Člověk by řekl, že přes zimu, kdy se povětšinou sedí doma za pecí, toho člověk přečte nejvíc, ale opak je pravdou. Tak snad to přes jaro v lockdownu trochu doženu 😎

Eva Ehrenbergerová, Markéta Gajdošová – Cesta k opravdovému jídlu

Po dlouhé době jsem si přála k Vánocům kuchařku. Cesta k opravdovému jídlu, hit sociálních sítí, přináší jak poctivou porci receptů, tak trochu té základní teorie z pera výživové poradkyně. Co se týče té teoretické stránky, určitě zde najdete řadu užitečných základních informací, které se vám budou hodit, pokud si chcete začít více hlídat svůj kalorický příjem. Seznámíte se se stručnou charakteristikou jednotlivých živin, kdy a jaké doplňky stravy má smysl tělu dodávat či jak číst etikety výrobků v obchodech. Občas sice kniha sklouzává k takovému tomu nicneříkajícímu stokrát omílanému klišé, že vše je strašně individuální a nakonec je stejně vždy nejlepší vyhledat výživového poradce osobně a nechat si sestavit jídelníček na míru, což je jistě svatá pravda, ale kvůli tomu si tuhle knihu přece nikdo nekupuje 😎 O to nadšeněji jsem se ovšem vrhla na zkoušení receptů, které jsou naopak velmi konkrétní, často se v nich opakují ingredience a celkově mi na první pohled přišly poměrně rychlé k uvaření. Největší ohlas u nás zatím sklidil banánový chlebíček, ten je prostě famózní! Celkem nám i chutnaly cottage bulky (pro mě úspěch už to, že jsem upekla konečně nějaké pečivo, které se dá jíst :D), candát s batátovým pyré nebo cizrnové kari. Naopak propadákem se staly noční jahodové vločky a zpropagované malinové brownies mě tedy taky absolutně nenadchlo. Co naopak velmi kvituji je celá série receptů do krabičky, takže konec výmluv, že na zdravé stravování není prostor 🙂 Suma sumárum jsem od knihy kvůli tomu obrovskému hypu zřejmě čekala trošičku víc, ale už teď jsem si jistá, že tohle nebude ta kuchařka, na kterou by nám doma sedal prach 🙂

David Nicholls – Tři na cestě

Pro knížky Davida Nichollse já mám slabost a ani tato pro mě nebyla zklamáním. Příběh jednoho stárnoucího manželského páru v krizi a složitého vztahu otce se synem byl hlubokým, ale zároveň i humorným čtením. Navíc ve mně nevyvolal pocit, že bych jedné z postav chtěla „nadržovat“ – chvíli jsem se přikláněla tu na stranu Connie, tu na stranu Douglase, nicméně pro oba jsem měla svým způsobem pochopení a netroufla bych si vynést soud, kdo z nich k jejich manželské krizi přispěl větším dílem. David Nicholls má nesmírný talent vykreslit i náročné životní situace tak, že to čtenáře neuvrhne do deprese, a tak myslím, že s touto knihou rozhodně nešlápnete vedle, ať už máte jakékoliv literární preference.

Nicanor Parra – Básně proti plešatění

Poezie tady už dlouho nebyla, co 😎 Menší čistka v mé kroměřížské knihovničce odhalila pár dávno zapomenutých pokladů – mezi nimi i tuto sbírku chilského básníka Nicanora Parry, kterou jsem kdysi dostala od Moniky. Jedná se o poměrně přímočarou, místy humornou poezii, která by se mohla líbit i těm, kteří jinak veršům příliš neholdují.

Poezie musí být
dívka uprostřed klasů
nebo nebýt vůbec nic.

Tato autorka s poněkud krkolomným jménem není v naší domácí knihovničce žádným nováčkem. Její knihu Barvy jsem objevila a koupila Olíkovi k loňským Vánocům. Nejen že si ji opravdu zamiloval, ale určitě to byla i jedna z věcí, která přispěla k tomu, že se během pár týdnů krásně naučil barvy poznávat. Usoudila jsem, že letos nazrál čas na Počítání, protože už u nás začínají být čísla docela v kurzu.

Stejně jako v případě Barev, i tady hrají prim překrásné originální ilustrace a stránky s vyklápěcími okénky. Samozřejmě je to u akčnějších dětí trochu risk a některá okénka u Barev máme už pěkně poslepovaná, to nebudu lhát :-). Ale děti to milují a asi se nedá očekávat, že se občas v zápalu nějaká „nehoda“ nestane.

Každá strana/dvoustrana je věnována jednomu číslu. Dítě hledá vždy daný počet obrázků na stejné téma, např. dopravní prostředky, zvířata, kusy oblečení. Krom toho ale nabízí další formu zábavy právě vyklápěcí okénka, pod nimiž najdete doplňující otázky a úkoly. Kniha je doporučena pro děti od jednoho roku, ale myslím, že plně její potenciál využije až dítě o něco starší – určitě až v okamžiku, kdy mu začnou čísla něco říkat, což je u nás teprve teď, ve 2 a 3/4 letech.

Už teď jsem si jistá, že Počítání sklidí u Oliho stejný ohlas jako Barvy a nemůžu se dočkat, až si ji spolu budeme číst. Už aby byl Štědrý den :-)!