Rubrika: Z knihovničky

Je neuvěřitelné, jak rychle letos to léto uteklo. Ale stihli jsme toho víc než dost – báječnou dovolenou, spoustu výletů, setkání – a i na čtení se dostalo 🙂

Petra Dvořáková – Já jsem hlad

Byť mě předchozí knížky Petry Dvořákové opravdu zaujaly, touto jsem zůstala z nějakého důvodu jaksi nedotčena, a to navzdory silnému tématu, kdy se autorka velmi otevřeně přiznává ke svému boji s mentální anorexií. Já osobně jsem z textu tak úplně nepochopila, co u ní vlastně nemoc odstartovalo – kniha nemá románový, vyprávěcí charakter, ale zaměřuje se spíš na popis autorčiných pocitů. To je na jednu stranu velmi neotřelý pohled, se kterým jsem se zatím v literatuře na toto téma nesetkala. Na druhou stranu jsem se ve všech těch pocitech občas dost ztrácela a moc nevěděla, co si z toho vlastně odnést. Já jsem hlad vnímám hlavně jako osobní terapii autorky a jsem pořád trochu v šoku z toho, že tak intimní zpověď vyšla knižně. Klobouk dolů před tou odvahou…

Marie Kondo – Zázračný úklid

Úklid je jedním z věčných témat života na mateřské 😀 Ti, co mě znají, vědí, že už delší dobu koketuji s Terapií domova, která mi pomohla spoustu (převážně organizačních) záležitostí v naší domácnosti vylepšit. Metoda Marie Kondo je takovou nadstavbou, vyšším levelem, pokud to s reorganizací svého domova myslíte smrtelně vážně 😉 Ale taky to není metoda pro každého, to si řekněme na rovinu. Podstatou tohoto přístupu je (zjednodušeně) zbavit se všech věcí, které ve vás nevyvolávají příjemné pocity. Jsem člověk, na něhož vyhazování nepotřebností působí až ozdravně a sama jsem při čtení přehodnotila, zda má opravdu smysl nechávat si doma některé věci, na druhou stranu je to pro mě už prostě moc radikální. Taky se mi nelíbí, že autorka nabádá k vyhazování věcí, ale už vůbec neřeší ten aspekt, jak se nepotřebného zbavit nějak ekologicky. Zkrátka nesouzním se vším, co je v knize řečeno, přesto si myslím, že Zázračný úklid je „must-read“ záležitost pro každého, kdo vážně uvažuje o větší reorganizaci svého domova a chce se vymanit ze zajetí nepotřebných krámů.

Laurent Binet – HHhH

Obrovským překvapením pro mne byl tento román zpracovávající téma z českých dějin – atentát na Heydricha – francouzským spisovatelem Laurentem Binetem. Z knihy je cítit jak autorův upřímný zápal pro tuto tragickou kapitolu naší historie, s nímž dává dohromady dílek po dílku ucelený obrázek o celé události, tak obrovská láska k České republice, kde několik let žil. Pokud vás téma zajímá, Binetova informačně přínosná rekonstrukce vás zcela jistě obohatí i několika fakty, o nichž jste možná dosud neslyšeli.

Barbora Tlustá – Bez obalu (Jak žít zero waste)

Brněnský bezobalový obchůdek FriendlyPlace mám v hledáčku už téměř rok, ale teprve nedávno jsem se tam konečně vypravila nakoupit – mimochodem naprosto úžasný stáčený repelent „Lesa pán“ na naši šumavskou expedici. Zhruba ve stejné době se mi také dostala do rukou tato kniha, která pochází z pera zakladatelky FriendlyPlace, Barbory Tlusté. Je plná skvělých a inspirativních tipů na udržitelnější chování ve všech možných aspektech života a ač jsem v otázkách zero waste a udržitelnosti velmi nenásilná, určité své zažité zvyky se přecejen po krůčcích snažím měnit k lepšímu. Pokud se o toto téma také začínáte zajímat, kniha Bez obalu je skvělým odrazovým můstkem, který můžu jen doporučit!

Lucie Hlavinková – Sestry Foxovy (Skutečný příběh zakladatelek spiritismu)

Přiznám se, že tato knížka pro mě byla celkem zklamáním a dočetla jsem ji asi jen z nedostatku lepší literatury na dovolené. „Duchařské“ téma je přitom plné potenciálu na fantastický román (navíc podle skutečné události), jen to zpracování nějak pokulhává. Charaktery jednotlivých postav mi přijdou málo propracované a tudíž i krajně nesympatické. Byť je to celé vlastně velice tragická story, příběh sester Foxových se mě nijak výrazněji nedotkl ani ve mně nic nezanechal. Škoda toho potenciálu!

Adam Gopnik – Paris to the Moon

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna na mateřské přečtu tolik leta nedotčených knížek v angličtině. Možná je to přecejen někdy trochu dovolená 😉 Byl to i případ této knihy esejů amerického novináře Adama Gopnika, kterou jsem dostala od bráchy k Vánocům před bezmála osmi lety. Adam Gopnik prožil druhou polovinu 90.let se svou ženou a malým synem v Paříži a právě o této své životní etapě, o odlišnostech americké a francouzské mentality, ale tak trochu i o různých kapitolách rodičovství, vypráví v Paris to the Moon – souboru esejí, kterými přispíval Gopnik do magazínu The New Yorker. Po stránce jazykové to bylo trochu náročnější čtení než třeba v případě Paula Austera, ale příběhu jsem přesto většinou porozuměla i bez většího vyhledávání slovíček.

Tereza Salte – Šlehačková oblaka

Terezu jsem „objevila“ v jednomu z dílů Deep talks Petra Ludwiga a vlastně teprve díky ní jsem podlehla fenoménu podcastů a začala ji poslouchat při nekonečných procházkách s kočárkem. Má opravdu příjemný hlas a navíc podobně staré dítě 🙂 Že vydala knihu jsem zjistila až později, ale s radostí jsem po ní sáhla hned, jak jsem ji objevila v knihovně. Šlehačková oblaka jsou spíš takovou víkendovou oddechovkou, určitě nečekejte nějakou hlubokou literaturu. Pro mě byla spíš zajímavá z toho hlediska, že jsem se o autorce dozvěděla něco víc, než co na sebe dosud „práskla“ ve svých podcastech. Terezin životní příběh je každopádně inspirující a stejně jako u jejích podcastů i u knížky Šlehačková oblaka se dá skvěle vypnout a relaxovat 🙂

Už se mi do rukou opravdu dlouho nedostal žádný „motivační“ titul z žánru seberozvoje. Bojovnice za lásku se v tomto směru nachází tak trochu na pomezí, jedná se totiž o autobiografii, v níž je ale víc než dost prostoru věnováno myšlenkovým pochodům a pocitům hlavní postavy, která bojuje se sebepřijetím a prochází manželskou krizí.

Co jsem dnes prožila? Ten den byl dlouhý jako celý život. Byl ze všeho nejlepší i ze všeho nejhorší. Byla jsem osamělá, a přitom jsem nezůstala ani na okamžik sama. Smrtelně jsem se nudila a současně mě to úplně drtilo. Byla jsem přesycená doteky – zoufale jsem toužila, aby mě miminko nechalo na pokoji, ale jakmile jsem ho odložila, hned jsem zatoužila znovu čichat jeho milou vůni. Tenhle den ode mě žádal víc, než kolik jsem toho schopná fyzicky i emocionálně obsáhnout, a přitom vůbec nezaměstnal můj mozek.

Hned na úvod jeden hezký citát, kterým Glennon – sama matka tří dětí – trefně glosuje atmosféru života na mateřské (A to je v USA mnohem kratší než tady u nás – chce se mi na to odpovědět :-))…) Ale teď už k samotné knize.

Glennon prakticky od dětství prochází šílenými zkušenostmi – nejprve bulimie, později alkoholismus, dobrovolný potrat… Celá úvodní část knihy, kde popisuje tyto zážitky, je dost těžce stravitelným soustem. Musím říct, že jsem vlastně ani moc nepochopila, jak mohla do něčeho takového spadnout, protože z jejího popisu měla báječné rodinné zázemí. Celkově pro mne byla Glennon tak neuchopitelnou postavou, že ani nedokážu říct, že bych jí na její cestě k „osvobození“ nějak zvlášť fandila.

Kdo mně ale vrtal hlavou mnohem víc, byla postava jejího manžela Craiga, který se v knize několikrát projevil jako někdo, koho by každá soudná žena měla poslat do háje, po odhalení jeho nevěry ale zase začal z vyprávění Glennon působit jako muž snů… Moc nevím, co si o jeho charakteru myslet a naprosto se mi nechce věřit, že by někdo mohl projít takovým morálním „prozřením“. Možná jsem moc skeptik 🙂

Tak či tak mě tato kniha bohužel úplně neoslovila. Nějak nesouzním s tím, že se konkrétní manželský příběh dvou konkrétních lidí zobecňuje na nějaké stereotypní pravdy o mužích a ženách. Já čekala od Bojovnice za lásku něco hlubšího – tohle bylo na mě až moc „americké“, a to včetně poněkud kýčovitého happy endu…

Byť tohle jaro chvilkám s knížkou mimořádně přálo, brány knihoven zůstaly zavřené, a tak jsem musela sáhnout pro čtivo do naší domácí knihovničky. Naštěstí i v ní je stále co objevovat 🙂

Josef Škvorecký – Zbabělci

To všechno, co jsem prožil, bylo hezké a šťastné. To, co jsem zrovna žil, ta lítost a zoufalství, v němž jsem vězel, bylo blbé. Ale sotva jsem to prožil, už to bylo krásné. Takové to bylo vždycky. Věděl jsem to. Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrz naskrz věcí minulosti.

Další dědictví po stěhování našich sousedů 😎 Od Škvoreckého mě ještě nikdy nic nezklamalo a Zbabělci jsou z mé dosavadní čtenářské zkušenosti absolutní top. Dokonale vykreslená atmosféra posledních dnů druhé světové války na maloměstě, jazz na pozadí, uvěřitelné charaktery a především odzbrojující upřímnost hlavního mladého hrdiny, který se stane účastníkem „revoluce“ tak trochu z frajerství, náhody i nešťastné lásky, dělá ze Zbabělců mnohem víc než jen položku na seznamu povinné četby k maturitě. Myslím, že kdyby se mi tahle kniha dostala do rukou někdy v těch osmnácti, v mnohém bych se s Dannym ztotožnila. Geniální debut, který právem ve své době vzbudil u soudruhů pohoršení, a během let nezestárnul ani o píď. Moc doporučuji!

Ing. Iva Bastlová, DiS. – Tvoříme interiér s českou designérkou

Ne že by byl interiér právě na pořadu dne, ale přece jen už se pomalu posouváme na cestě za našim vysněným hnízdem. Touto knihou, kterou jsem dostala k Vánocům, se mě Péťa snažil namotivovat k samostudiu :)) Pro naprostého laika je tento průvodce myslím dobrou volbou, protože obsahuje skutečně ucelené praktické informace a konkrétní tipy při zařizování interiéru. Kniha je přehledně rozčleněna na několik kapitol dle typu místnosti a vždy ji prochází velmi zevrubně z hlediska vybavení, osvětlení, možných materiálů včetně jejich výhod či nevýhod i finanční náročnosti. Nedozvíte se zde žádné převratné tajné tipy ani nic, co by se nedalo zjistit někde na internetu, ale zase tu máte všechny ty informace v jedné publikaci, což je rozhodně plus. Jediné, z čeho jsem dost rozpačitá, je to, že na mě kniha působila jako reklamní katalog. Čekala bych, že když je autorka známou českou interiérovou designérkou, bude kniha obsahovat fotografie jejích realizovaných interiérů, místo toho je ale plná reklamních fotografií sponzorů knihy 😎 Proto na mě i různá doporučení nepůsobí úplně věrohodně a vnímám je víc jako reklamu. Kalkulace rekonstrukce s možností financování úvěrem od Buřinky už je jen taková trochu trapná tečka 😎 Nemůžu říct, že by Tvoříme interiér nebyla informačně přínosná publikace, nicméně pokud už máte o svém interiéru velmi konkrétní představu, asi si spíš informace pozjišťujete z jiných zdrojů.

Ladislav Zibura – Prázdniny v Evropě

Stejně jako má Sisyfos svůj kámen, já mám svou samotu. Není veselá ani smutná, vřelá ani chladná, náročná ani snadná. Je to jen stav věcí. Samota je však jediná jistota mého života, která není závislá na ostatních lidech. Zůstane se mnou až do smrti. Proto ji objevuji, abych zjistil, kdo vlastně jsem.

A na závěr druhý knižní dárek od Ježíška a další publikace od prince Ládíka do mojí sbírky O:-) Četbu jsem si mimořádně užila už proto, že pro letošek asi bude cestování do většiny vysněných destinací naprosté tabu, a tak jsem s Láďou cestovala alespoň vduchu. Díky knize jsem si našla spoustu nových cílů a míst, kam bych se jednou ráda podívala. Dlužno říct, že i v Evropě je ještě celá řada turisty „neobjevených“ pokladů a možná je chyba, že nás to často táhne někam do dálek spíš než na odlehlá místa našeho kontinentu. Co u pana Zibury nikdy nesmí chybět, je dobrý humor i trocha toho filosofování, díky němuž se s ním ráda vydám na stránkách jeho další knihy třeba světa kraj 😀

Psí knížka, o níž jste se tu mohli dočíst loni v létě, je u nás stále jedna z nejoblíbenějších dětských knih a jednou z mála, kterou mě pořád baví předčítat, a to i přesto, že už ji točíme třeba poněkolikáté za týden. A tak bylo jen otázkou času, kdy se v naší knihovničce objeví nějaký další autorský počin Terezy Říčanové.

Vzhledem k aktuálnímu ročnímu období tedy padla volba na Velikonoční knížku, která svérázným způsobem vypráví biblický příběh o ukřižování Ježíše, ale zároveň malé čtenáře seznamuje i s různými lidovými zvyky a tradicemi, které jsou s Velikonocemi spjaté.

Tentokrát mi, na rozdíl od Psí knížky, kniha přišla pro čtenáře-batole ještě moc složitá a to nejen tím, že zpracovává mnohem složitější téma, než jakým je psí život, ale i ve stylistické rovině. Místy je vyprávění až příliš zjednodušené a vyspělejší dětský čtenář, než je ten náš, by asi vyžadoval dovysvětlení souvislostí. Ilustrace jsou opět úžasné, ale z celé knihy našeho Oliho nejvíce zaujala vajíčka namalovaná na obálce a dál už o obsah nejevil příliš zájem 😀

Přesto mám z Velikonoční knížky v naší knihovně radost, protože knih s podobnou tematikou (na rozdíl třeba od Vánoc) na trhu moc není a můžeme se k ní každý rok vracet. A já se do té doby můžu aspoň kochat tímhle dalším literárním pokladem z nakladatelství Baobab 🙂

Jaro už je v plném proudu, a tak je tohle tak trochu „prošlý“ příspěvek, ale nějak dřív nebyla chuť k jeho sepsání. A je to ostuda, neb přes zimu jsem nepřečetla prakticky nic – všechny následující tituly mi dělaly společnost během mého zimního marodění, což bylo taky to jediné, co mě přimělo najít si čas na knihu. Stíhat se holt nedá vše 🙂

Amálie Kutinová – Farmaceutka

Hned na úvod jedna srdcovečka <3 Pro milovníky dětské knižní série o Gabře a Málince doslova nutnost, pokud chcete vědět, jak to s Málinkou bylo v životě dál a zda si splnila sen stát se lékárnicí. V dnešní neromantické době je to jako čtení z jiného světa. Asi i proto se k tomu příběhu tak ráda vracím…

Astrid Lindgrenová – Děti z Bullerbynu

Každého člověka, kdo mi řekne, že jako dítě nikdy nečetl Děti z Bullerbynu, mám chuť přivinout na svou hruď a politovat. O co všechno jste byli ochuzeni! Děti z Bullerbynu jsou moje nejmilovanější dětská knížka, poklad mezi všemi mými knihami 🙂 A baví mě číst i dnes, po letech, kdy už mi nad některými těmi dětskými vylomeninami coby matce vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Taky vám v dětství přišlo hrozně dobrodružné, že k sobě děti přelézaly po stromě oknem, stavěly si tunely v seníku nebo utíkaly před rozzuřeným býkem, ale dneska byste jim za to daly nejmíň týdenního zaracha :D?? Ale stejně, vždycky když to čtu, lituju, že jsem se nenarodila před lety na švédském venkově O:)…

Marie Doležalová, Eliška Podzimková – Jeden kopeček šmoulový

Štěstí totiž nikdy není vidět úplně zblízka. Když se na něj díváte moc upřeně, nikdy ho neuvidíte. Tváří se jako něco běžného, co je zadarmo a nemá to žádnou cenu. Teprve z nadhledu a odstupu vidíte, jak moc umí obyčejné chvíle zářit a kolik znamenají.

Tahle knížka je pro nás, děti devadesátek, tak krásnou a nostalgickou záležitostí! Byť je to vlastně taková malá rodinná kronika, při jejím čtení si zavzpomínáte na své vlastní dětství, tehdejší atmosféru, módní hity… je to zkrátka takové milé retro v hezkém balení. Pokud jste zhruba stejný ročník jako autorka, zaručuju vám skvělou zábavu a místy i hlasitý smích. Kapitola o pánské jízdě na chalupě zcela jistě přispěla k mé rychlejší rekonvalescenci 😀 Marie Doležalová má mimo to úžasný talent dát krásnou formu úvahám, které se i mně často honí hlavou. A tak vznikla knížka nejen vtipná a hezky graficky zpracovaná, ale také plná vlídných a moudrých slov. Měla jsem ji vypůjčenou z knihovny, ale určitě bych neváhala udělat jí čestné místo i v mé domácí knihovničce.

Mám radši nenápadné věci. Malé náhody a neopakovatelné okamžiky. Mám ráda chyby, které nakonec zůstanou v příběhu. Takový je přece celý život. Život je to, co se doopravdy stane. Život je všechno to čekání a všechno to, co jsme nedostali. Život není to, co jsme si původně představovali. Spíš je to všechna ta improvizace okolo.

Bohumil Hrabal – Příliš hlučná samota

A jedna klasika na závěr, aby se neřeklo 🙂 Útlý příběh o dělníkovi ze sběrny starého papíru, který z lisu zachraňuje vzácné knihy, je intenzivním a smutným čtením na pár zimních večerů.

Dnes tu máme v literární rubrice tak trochu srdeční záležitost. Tato půvabně ilustrovaná knížka má totiž ještě sourozence Hello, New York! A právě ta mi přišla do rukou jako první – byl to dárek pro O., který mu děda koupil v New Yorku, když se brácha ženil. Dlouho u nás ležela bez povšimnutí, Olímu bylo sotva půl roku, a tak jsem si v ní listovala jen já. Někdy během letošního léta si ji ale začal sám brát, prohlížel si v ní auta a autobusy… no a v říjnu už uměl na mapě suverénně ukázat, kde je Socha svobody, Brooklynský most nebo Central park 😀 Dnes je to jedna z našich nejčtenějších knížek a když teta Terezka objevila, že na Megaknihách mají k mání Hello Paris!, bylo jasné, že naše domácí knihovnička si žádá rozšíření :-D!

I pařížská verze drží stejný koncept – na začátku knihy naleznete přehlednou mapku s očíslovanými pamětihodnostmi, o nichž je dále na stránkách řeč. Mapa je z tenčího papíru, než zbytek knihy, ale u nás zatím přežila nenechavé dětské ruce bez natržení. A pak už následují jen překrásné ilustrace a stránky s efektními výkroji, které dělají z této dětské knížky takové malé umělecké dílo 🙂 Nechybí Vítězný oblouk, Louvre s Monou Lisou nebo Montmartre, ale mimo to je zde stejně jako u sestřičky o New Yorku třeba i stránka věnovaná speciálně metru. A to naše dítě, které má teď období aut, mašin a vůbec všeho, co jezdí, vždycky ocení :-D! No a na závěr veliká rozkládací Eiffelovka (analogicky s Freedom Tower u New Yorku).

Jen pro úplnost ještě dodávám, že kniha je v angličtině (o českém překladu nevím), ale na každé straně je stejně jen pár řádků textu a ilustrace zde jednoznačně hrají prim, takže to nepovažuji za žádný problém (spíš naopak).

Já jsem z Hello Paris! zcela nekriticky nadšená. Zkrátka je to jedna z těch dětských knížek, kterými s nadšením listuje i dospělý. Věřím, že se u nás doma bude těšit stejné oblibě jako Hello, New York! Musím říct, že mě bude stát HODNĚ přemáhání, schovávat Olímu tenhle poklad až do Štědrého dne :-D…

Literární příspěvek jsme tu už dlouho neměli. Vlastně celý blog delší dobu trochu stagnoval. Číst jsem ale nepřestala. Je to teď asi jediný útěk z reality, který si pravidelně dopřávám a vlastně si nedokážu představit, jak bych bez něj ty uplynulé měsíce přežila…

Květa Legátová – Jozova Hanule

Knížka proslavená coby předloha pro film Želary je útlým dílem, které upoutá svou prostou poetikou a krásným jazykem. Byť jsem si na styl knihy musela chvíli zvykat, silný příběh o nepravděpodobné lásce na pozadí druhé světové války si mě získal.

Tomáš Poláček – Afrika (Poslední stop)

Závěr „šílené“ stopovací cesty kolem světa novináře Tomáše Poláčka je místy nervy drásající, ale ani na vteřinu nenudí. Pokud se vám nechce číst kniha, můžete si pustit rozhovor (nejen) o tom, jak se jezdí stopem po černém kontinentu, v pořadu DVTV. Možná vám pak Tomáš Poláček bude připadat jako ještě větší šílenec 🙂 a taky si nejspíš pomyslíte, že je neuvěřitelné, jak může takovou výpravu vůbec člověk ve zdraví přežít. Tak či tak – klobouk dolů!

Karel Čapek – Válka s mloky

Po delší době zase jedna klasika ze školních lavic, aktuální dnes stejně jako v době, kdy vyšla poprvé. Kniha si ke mně našla cestu při stěhování sousedů od nás z baráku a ráda jsem se jí ujala 🙂 Nadčasový alegorický román, který se vymyká všemu, co jsem dosud od Čapka četla. Místy mrazící, místy vyvolávající beznaděj nad nepoučitelností lidstva…

Alan Grün – Vyhoření (Jak rozproudit vlastní energii)

Kniha, v níž jsem vkládala jisté naděje během své prázdninové krize… Nemůžu říct, že by pro mě byla nějak zlomová, naopak mi místy přišla až moc spirituální, ale našlo se v ní i pár praktických tipů a některé z nich mi aspoň částečně nebo krátkodobě pomohly.

Patrick Kingsley – Nová Odyssea (Příběh uprchlické krize v Evropě)

Evropa (…) se bojí, že příliv cizinců naruší evropské hodnoty. Ale jaké hodnoty tu chceme udržovat, když se zřekneme povinnosti chránit ty, kteří neměli tolik štěstí jako my? Jak přimějeme uprchlíky, aby udržovali charakter naší společnosti, když je ten charakter tak nahlodaný?

Tuhle knížku bych doporučila přečíst opravdu každému! Žádná média vám nepodají tak objektivní, ucelená fakta, bez hysterie, bez rozjitřených emocí… Pro mě uprchlická krize nebyla nijak velkým tématem k diskuzi, ale tato práce reportéra deníku The Guardian mi v mnohém otevřela oči. Nejen v tom, že popisuje pohnutky i všechno to, co předchází přílivu migrantů do Evropy, ale hlavně v tom, že přináší zcela konkrétní příběhy konkrétních lidí jako jsem já nebo vy. Kniha rozhodně není psaná stylem, který by hrál na city, přesto jsem se místy neubránila slzám. Nová Odyssea nabízí opravdu diametrálně jiný pohled na migrační krizi, než jaký nám dnes a denně předkládají média.

Martin Janda – Pro dnešek a pro příště zavřeno (Příběh ze Sudet)

Tato knížka mi zpočátku svým jazykem nepřišla jako žádný literární skvost, ale brzy jsem se nechala pohltit jejím příběhem a nakonec si mě získala. Téma sudetských Němců za druhé světové války je samo o sobě tak silné a dramatické, že to asi ani jinak dopadnout nemohlo. A vlastně se mi ve výsledku na knize líbilo, že je psaná tak nějak „současně“ a ten příběh by se mohl (samozřejmě až na ty historické okolnosti) odehrát i v dnešní době. Nezklamala mě ani milostná linie, u které mě nevímproč napadlo, že si do ní autor promítl svou vlastní trpkou zkušenost z nějakého nevydařeného vztahu 😎 Tak či tak se mi kniha opravdu líbila a ač jsem po ní v knihovně sáhla tak trochu náhodou, s klidným svědomím ji mohu doporučit dál.

Vanda Schreierová – Jak se zbavit plenek (Definitivně, bez stresu a „vysazování“)

Téma, které u nás už začíná být pomalu aktuální, takže není od věci si k tomu nastudovat nějakou literaturu 😀 Tahle kniha mě naplnila optimismem, že to nemusí být zas až taková věda. S odplenkováním dle indiánské metody sympatizuju mnohem víc než se způsoby, jakými se to dělalo za našich mladých let, respektive dává mi mnohem větší smysl zbavit dítě plenky až v okamžiku, kdy si opravdu uvědomuje o co kráčí. Tak teď ještě uvidíme, co na to praxe 😀