Rubrika: Z knihovničky

Jaro už je letos zřejmě definitivně tady – nemůžu spát a sáhla jsem po poezii :D…Nutno říct, že po této Hrubínově lyrickoepické klasice to nebylo poprvé v mém životě, ale tenkráte k tomu nejspíš došlo v rozpoložení typu „kámen“, tudíž se mnou srdceryvná story o děvčeti od kolotočů nijak zvlášť nehnula a ani jsem nečekala, že se k ní ještě někdy vrátím.  Dnes je ale krásná noc a poezie holt zvítězila nad zbytky mého cynismu…O:)

„Bdím. Musím bdít.
Už dnes láska a smrt křižují se ve mně,
noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
A letmý dotek tvých úst je věčný slib.
Musím bdít.
I kdybych jednou po létech
měl najít u naší řeky cizí břeh,
cítím, že tady už nyní s námi je
všechno, čím láska navěky nás oba přežije,
kdybych to jednou hledal a nenašel,
skalám v řece to budu rvát z tvrdých čel,
protáhnu ruku i zmrzlou závějí
a zas ucítím tvůj stisk, a ještě silněji !“

„Správná cesta nemá konec, jen návrat…“

Ten, kdo čte můj blogýsek pozorně, už možná zaznamenal, že jméno Jana Jíchy se zde neobjevuje poprvé. Hned u jednoho z mých prvních příspěvků o dovolené na Holičkách je zmiňován jako náš cestovatelský guru :D…co si pod tímto titulem představit 😀 ?? Na osvětlení musím říct, že jeho knížku „Nejlepší stop je za svítání“ jsem Terce nadělila kdysi dávno k Vánocům, protože jsme se toho roku nadšeně chystaly na naši první prázdninovou dámskou jízdu bez rodičů a tato knížka, kterou sám autor jako cestopis neoznačuje :-), nás měla tak nějak inspirovat. Terka ji přibalila na dovolenou do batohu, a tak s námi „Jícha“, jak jsme toto literární dílo začaly pracovně označovat :), projel jižní Čechy a podíval se s námi na všelijaká místa – třeba do Jindřichova Hradce. Tímto ale příběh ani zdaleka nekončí. Po našich báječných pomaturitních prázdninách jsme nastoupily na výšku a jedna z nás měla to štěstí, že se o nějaký ten pátek později s „pravým“ Jíchou setkala tváří v tvář :D. Tou šťastnou byla Terka, kterou na stopu přivedla naše bývalá třídní profesorka ze střední, nyní vyučující na pražském Keplerově gymnáziu, která se Terce zmínila o svém kolegovi z práce, jenž byl čirou náhodou nositelem stejného jména. Když ještě vyzvěděla, že je i literárně činný, už to bylo trochu moc náhod najednou. Pár měsíců zpátky byla pak Terka třídní pozvána na adventní koncert do Toulcova dvora, kde konečně náš dávný idol spatřila na vlastní oči a hned mi nadšeně smskovala dojmy :D. Zpětně jsem se dozvěděla, že jen o dva dny později Jícha koncertoval i v naší moravské metropoli a to přímo za rohem od mého privátu :O !!! Jó, dějou se věci na tom světě…

Minulý týden se mi knížka dostala do rukou znovu a vlastně spíš omylem – přinesl mi ji totiž do hospody Lájen, který měl „Jíchu“ od Terky už asi dva roky vypůjčeného, ale spletl se a myslel, že ta knížka je ve skutečnosti moje. Na druhý den ráno, kdy jsem se nestačila divit, že „Jícha“ přežil včerejší noc a cestu z Desertu :D, jsem si řekla, že když už ke mně zase po dlouhé době doputoval, přečtu si ho podruhé. Autor byl za mlada asi velký dobrodruh a jeho vyprávění je toho jasným důkazem. Radí čtenáři, jak se dá cestovat bez koruny v kapse, jaká místa navštívit, co s sebou na cesty nevláčet a jak to vůbec všechno ve zdraví přežít. Je to opravdu ta nejlepší možná knížka, jakou s sebou můžete vzít na letní prázdninovou jízdu 🙂 ! Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaký úryvek z „Jíchy“ vybrat, nakonec jsem zvolila pasáž o poutnické holi, u které jsem se asi nejvíc zasmála a třeba pro někoho bude i informačně přínosná :D…

K holi se dá přijít různými způsoby. Mastňáci ji kupují za cenu od tří (klacek) do devíti (se šňůrkou) eur. Lze si ji také vyřezat z některého stromu, najít ve škarpě nebo zapomenutou u kostela, sámošky nebo baru, či čmajznout jinému poutníkovi, který déle spí. K čemu hůl slouží ? Upřímně řečeno, je úplně k ničemu. Nepohání kupředu ani nebrzdí z kopce, nedá se s ní bránit proti vlkům ani lupičům, protože obojí už dávno vymřelo, zabírá minimálně jednu ruku, na asfaltu je hlučná a musí se na ni pořád myslet, protože se ráda zapomíná, ale pak nepřijde jako pes, nýbrž tam zůstane jako přejetý pes. Tak co s ní ? I já jsm šel Camino s holí, takže vím, co to je za práci udělat ji užitečnou.

Ale jde to: Poutnickou hůl si můžete přehazovat z ruky do ruky a zpět. Lze s ní ťukat v rytmu nějaké písničky nebo vysílat morseovku (ťuky a škráby). Pro intelektuály se nabízí ťukat holí do země na každý krok, jehož pořadové číslo je prvočíslo (na 1., 3., 5., 7., 11. atd.), nebo ťukat po vzestupném počtu kroků (po 1., pak po dalším 2. atd.). Dá se s ní cvičit taekwon-do, když vedle vás nikdo nejde, hlavně žádný Korejec, protože by se vám smál. Můžete s ní ťukat před sebou vlevo a vpravo a mít při tom zavřené oči, jako že jste slepec. Nebo jí mávat ze strany na stranu za sebou a odhánět tak malé čoklíky (proti velkým psům nepomůže, protože velcí španělští psi se na nikoho nevrhají, nýbrž ponejvíce spí). S holí je možné cvičit jako mažoretka, želva ninja nebo Jan Železný, vrhat ji kupředu na způsob oštěpu a zase sbírat, skákat s ní o tyči a klusat na ní obkročmo jako na koni. Je vhodná k psaní šipek do měkkého podkladu (písek, štěrk) pro další poutníky, a legrace je rovněž kreslit zavádějící šipky nesprávným směrem nebo nazpátek. Další možností je psát holí do rozteklého asfaltu. Není-li na cestě asfalt, nebo v zimě, když je tuhý, poslouží stejně dobře čerstvé kraví lejno, těch je dostatek vždy a všude. Je-li hůl zahnutá, můžou se s ní trhat fíky a přitahovat vysoké větve či sousedovo pivo. Poutníci, jejichž motivem k pouti není pouze víra v existenci apoštolova hrobu, mohou využít hole na způsob čínských nosičů vody – na jeden konec se zavěsí vlastní ruksak, na druhý zavazadlo nějaké sličné poutnice, a hned je ruka v rukávě. Dávní poutnící nosili prý na holi tykev s vodou, ale to je blbost, musela se jim hrozně bimbat; sám jsem na ní zkoušel nést jenom čepici a musím říct, že lítala jak hadr na holi. Hůl se dá vyřezávat a může se s ní provozovat vandalství i dobré skutky, sekat kopřivy, rozmačkávat slimáky a podrážet nohy babičkám, otvírat popelnice, když je před nimi kaktus, rozmlátit ten kaktus, ukazovat cestu na mapě a odnést zabitá antilopa. Hůl je prostě k nezaplacení.

Hůl musí být na konci pouti zespodu pořádně otřískaná. Jdete-li jen malou část trasy, bouchejte pořádně do země, ať se vám taky roztřepí (na některých dlážděných cestách se při bouchání ozývá  dutý zvuk, což znamená, že pod dlažkou je poklad, anebo že to dělal nějaký fušér).

Moje hůl, to byl oholený zahnutý klacek se sukem, našel jsem ji u silnice, kde už to asi předchozího majitele přestalo bavit a odjel stopem (pozor, s holí nejde stopovat!). Nesla vyřezaný monogram MG, což odpovídá jak Michailu Gorbačovovi, tak Mahátmá Gándhímu. Ať tak nebo tak mám teď doma hezky vzácný kousek dříví a moji pozůstalí ho mohou vydražit a do smrti nesáhnout na práci.

Pokud vás osobnost našeho cestovatelského guru zaujala, doporučím vám ještě jeho webové stránky, kde se o něm můžete dozvědět něco víc…a na příští dovolenou ho stejně jako my přibalit do batohu ;-)…

http://www.honzajicha.cz/

Po dlouhé době sem nejdu žádné literární dílo hanět – právě naopak 😀 ! O víkendu jsem totiž vylovila z knihovničky opravdový poklad českého realismu s tím, že si ho odvezu do Brna, abych se měla čím bavit na vleklých přednáškách z moderních právních dějin :D…nakonec to dopadlo tak, že jsem se v sobotu večer začetla a nebyla schopná knížku odložit, takže jsem ji měla přelouskanou ještě předtím, než jsem ji vůbec stačila přibalit do batohu na cestu do Brna :D…

Gabriela Preissová, představitelka českého realismu, autorka mnoha povídek, několika románů a divadelních her, napsala drama Její pastorkyňa v roce 1890, v raném a zřejmě nejsilnějším období své tvorby. Hra svého času rozdělila českou veřejnost i divadelní obec – na jedné straně sklidila nadšené ohlasy, na druhé pohoršení nad naturalismem, amorálností, nevkusem a překročením všech estetických pravidel. V roce 1893 ji zhudebnil Leoš Janáček a opera Její pastorkyňa se stala převratným činem naší operní dramatiky a stálicí na světovém operním repertoáru. O 40 let později od prvního vydání Její pastorkyně se Gabriela Preissová k látce vrátila a napsala příběh znovu – tentokrát jako prózu. V této podobě se mi také dostala do rukou.

Abych alespoň stručně nastínila děj a ty, kteří si odnesli ze střední školy dojem, že český realismus je nebetyčná nuda, trochu navnadila :D…Mladičká Jenůfa je slepě zamilovaná do Števy, lehkomyslného mládence, který má rád hezká děvčata a opojné pití 8-). Po Jenůfě marně touží Števův odstrkovaný nevlastní bratr Laca. Jeho jedinou nadějí je, že Števu odvedou na vojnu. To se však nestane a Laca je žárlivostí a potlačovanou vášní dohnán k zoufalému činu, jímž Števu od Jenůfy odradí – netuší však, že Jenůfa čeká Števovo dítě. Jenůfina pěstounka Kostelnička, která je vědmou a mravní autoritou obce, na sebe vezme celou tíhu odpovědnosti za Jenůfin osud a pokusí se zachránit situaci krvavým zločinem…Žádná nudná četba z čítanky, co 😎 ?

V prozaické podobě Její pastorkyně se Preissová poutavě a zeširoka rozepsala i o Kostelniččině původu, o jejím mládí, rekonstruovala příběh její lásky a manželství s Jenůfiným otcem – tedy poskytla prostor tomu, na co se v dramatu už nedostalo. S dramatickým zpracováním bohužel zatím nemám zkušenost, ale hry se čtou většinou rychle a samy, takže po něm určitě taky někdy sáhnu. Zkrátka a dobře, rozhodně bych český realismus nezatracovala – garantuju vám, že jako v případě Mrštíkovic Maryši vás tohleto bude bavit od začátku až do konce a možná ještě v závěru zalitujete, že je to tak krátké 😀 !

Trubte fanfáry, po více než třech letech se mi konečně podařilo prokousat se tímhle šestisetstránkovým utrpením. Ačkoliv už jsem toho o válce přečetla dost, tohle dílo bylo naprosto mimořádné jak po stránce kompoziční, tak po stránce obsahové. A hned na úvod podotýkám, že bych „Nahé a mrtvé“ nikomu nedoporučila :D. Za normálních okolností bych ani já sama po knížce tohoto typu nesáhla nebo bych ji přinejmenším zahodila po pár stránkách, ale byl to dárek s krásným věnováním, takže mi bylo líto se ani nepokusit, a navíc vždycky, když jsem se ke knížce vracela, abych zas po delší době přelouskala aspoň kousek, měla jsem v sobě kapku naděje, že se to tentokrát přecejen rozjede a vyloupne se z toho nějaká pěkná pointa. Dlužno říct, že ani po těch 600 stránkách jsem se vytoužené pointy nedočkala…a toho pěkného už vůbec ne 8-)…

„…Jeho logika byla neúprosná. Ale dějiny nebyly. Dobře, všechny veliké sny zklamaly, byly prodejné, zkažené a dobré věci často vznikly ze špatných pohnutek, ale  všechno přece jen nebylo zlé, docházelo k vítězství, kdy mělo dojít k porážkám. Logicky měl svět již dávno propadnout fašismu, a stále k tomu ještě nedošlo…“

Norman Mailer byl americký prozaik, publicista a esejista. Studoval na Harvardu a na Sorbonně a za druhé světové války se jako voják armády USA zúčastnil válečných operací v Pacifiku. Z těchto zkušeností pak vznikl jeho první a nejslavnější román Nazí a mrtví (The Naked and the Dead). Kniha zapůsobila svým šokujícím naturalismem a byla americkou kritikou označena za nejlepší román o druhé světové válce (což platilo do doby, než  se objevila Hellerova Hlava XXII), což nic nemění na faktu, že je to dílo velmi komplikované a náročné na četbu. Vyžaduje otrlejší čtenářskou povahu, protože obsah je silně depresivní a já sama s ním tenhle víkend skoncovala jen proto, že jsem zrovna ve velmi dobrém psychickém rozpoložení :D…a večer si vypláchnu mozek něčím nenáročným – dneska dávaj Slunce, seno :D…

Ráda bych nakonec ještě zmínila jednu věc, která mě u „Nahých a mrtvých“ trochu překvapila. U válečných knížek je mi většinou umírajících hrdinů líto, trpím s nima a obecně je dost prožívám. Tady většina vojáků umírala tak nějak náhodou, mimochodem, na pár řádcích a děj šel dál. Smrt poručíka Hearna je dokonce i na můj vkus poněkud cynicky popsána jen jednou jedinou větou, takže čtenář ji málem ani nezaregistruje, a teprve o pár řádků dál mu dojde, co se vlastně stalo… a nejhorší na tom je, že tu smrt vlastně ani nebere jako něco tragického, ale přijme ji stejně otupěle a bez emocí, jako zbytek čety…

Zkrátka resumé: Proboha, lidé, nečtěte to ! O válce bylo napsáno spoustu lepších románů nebo novel a rozhodně z nich nebudete mít takové deprese, jako z „Nahých a mrtvých“. Mně to můžete věřit, sama jsem tuhle bitvu vyhrála až po třech letech…

S Kunderou já mám odjakživa osobní problém – to říkám narovinu. Tedy proti němu jakožto spisovateli vlastně celkem nic nemám, problém mám ale s jeho literárními hrdiny. Já prostě potřebuju mít v knížce nějakou oblíbenou postavu, někoho, komu můžu fandit. Ale jak mám fandit Kunderovým „hrdinům“, když to jsou všichni protivní a namyšlení zoufalci bez kapky morálky a citu ? Jestli měl Kundera v plánu vzbudit u svých čtenářů nějaké emoce, tak u mě dosáhl akorát toho, že všechny jeho postavy svorně nesnáším :D…Možná je to tím, že jim prostě nerozumím, nechápu, proč se chovají právě tak, jak se chovají a vyvolávají tím ve mně pocit tragikomiky…přičemž se spíš přikláním k tomu prvnímu pólu, protože lásku považuju za příliš velké a příliš vážné téma, než aby se jí člověk mohl vysmívat.

Tím samozřejmě nechci znevažovat Kunderův vypravěčský um. Směšné lásky jsou mimořádně čtivé a rozhodně je nechci zatracovat jen proto, že jsem v nich nenašla to, co jsem hledala. Koneckonců jsem je dneska na vleklé přednášce z Moderních právních dějin dočetla již podruhé ve svém životě :D. Kdybych sem ale měla vybrat nějaký úryvek, který mě oslovil, byla bych hodně na rozpacích. A tak sem napíšu úryvek jiný, rovněž z Kundery (z románu Nesnesitelná lehkost bytí, jehož postavy jsem taky z celého srdce nenáviděla :D…), který se nicméně stal jedinou součástí Kunderova díla, která se mě skutečně dotkla, jestli mi rozumíte :-)…

„Láska je touha po ztracené polovině nás samých…“

Dobře si vzpomínám, že tahle věta ke mně pronikla na začátku léta, krátce po tom, co nám rozdali maturitní vysvědčení :-), a já byla tenkrát naprosto přesvědčená o tom, že ta ztracená polovina musí být náš přesný protiklad. Jsem ráda, že jsem z tohoto omylu byla o několik let později vyvedena O:)…nicméně rozpačité dojmy z Kundery ve mně přetrvaly dodneška, nekamenujte mě :D…

„…Michele nakonec vyjádřil, co jsme cítili všichni: „Kdybych byl věřící, řekl bych, že nastala Apokalypsa, kdy se právě uvidí koně pást se na obilí. Protože věřící nejsem, řeknu jen, že přišli Němci, a to je snad totéž…“

Během uplynulých čtyř dnů jsem přečetla jeden z nejslavnějších Moraviových neorealistických románů, ačkoliv jsem od něj hned na začátku byla zrazena jistou studentkou FITu :D… Zatímco jsem čekala na chodbě fakulty, až si Peťa uhádá u docenta Češky ze svého Ečka Dčko :D, a vybalila jsem si z batohu Horalku na ukrácení dlouhé chvíle, nadrzo si ke mně přisedla a pravila, že teda nic proti, ale že ona četla Moraviu v 16ti a už nikdy víc. Vzhledem k tomu, že jsem neměla dočtenou ano první kapitolu, neměla jsem čím argumentovat, takže jsem se nechala poučit, co že je na tomto autorovi tak trestuhodného. Pravila, že nechápe, jak může chlap vyprávět příběh očima ženy, ještě ke všemu prostitutky, že jí to příjde úplně zcestné, protože se přece do ní nemůže dostatečně vcítit. Tímto bych chtěla slečnu pozdravit a popřát jí, aby odložila poučné brožury o tom, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše :D, a zkusila si přečíst něco z povinné četby. Možná by zjistila, že jeden z nejslavnějších románů Annu Kareninovou napsal kupodivu chlap :D…a řecká dramata s ženskými hrdinkami jako Antigona nebo Elektra jsou taky dílem silnějšího pohlaví. Stejně jako Matka Karla Čapka. Schválně si někdy zkuste uvědomit, kolik výborných a slavných ženských hrdinek stvořili ve skutečnosti muži. Ale abych se vrátila zpátky k Horalce :-)…negativní recenze mě rozhodně nemohla odradit od toho, abych se pustila do čtení hned následujícího rána.

Román, vyprávěný z pohledu italské obchodnice Cesiry, je čtivý a napínavý hned od první kapitoly. Děj je zasazen do posledních let druhé světové války – 1943 a 1944, kdy nedostatek jídla přinutí Cesiru utéct spolu se svou dcerou Rosettou na italský venkov. Jejich představa, že konec války je otázkou několika týdnů, se ukáže jako naivní. V rodných horách musí Cesira s dcerou přežít dlouhých devět měsíců a teprve ve chvíli, kdy se válka chýlí k závěru a zdá se, že nadobro vyvázly, je potkává to nejhorší…Vzhledem k tomu, že jsem si ještě z hodin literatury na gymplu pamatovala, jak to celé dopadne, mi konec nepřišel moc šokující, ale nezasvěceného čtenáře třeba překvapí, protože závěr opravdu nabuzuje dojem, že se všechno v dobré obrací a během vteřiny je pak najednou vše jinak. Anyway, pro mě osobně byla nejsilnější scéna, ve které Němci odvádí do hor Michela a všichni správně tuší, že už ho asi nikdy neuvidí. Poněkud rozporuplný Michele byla moje nejoblíbenější postava, takže jsem ji v závěru knížky ořvala :_(… Z románu jsem si odnesla hlavně intenzivní pocit, že nikdy nechci zažít válku – dobu, která potlačuje v člověku veškeré dobro a morálku a především v něm zabíjí soucit.

„…Ty jsi taky nečetla Danta jako ten vzdělaný anglický důstojník. Ale kdybys ho četla, věděla bys, že Dante říká: „A bylo zdvořilé být k němu hrubý.“

Zeptala jsem se, co ta Dantova věta znamená. Vysvětlil mi, že to právě znamená, že lidem jako nacisti je až příliš laskavé lhát a zradit je. Ani to si nezasluhují. Řekla jsem jen tak, abych něco řekla, že mezi nacisty mohou být hodní a zlí lidé jako všude, a jak tedy může Michele vědět, že ti dva jsou zlí? Ale on se dal do smíchu: „Tady nejde o hodné a zlé lidi. Jsou možná hodní na své ženy a děti, jako jsou hodní na svá mláďata a samičky taky vlci a hadi. Ale na lidstvo – a tohle nakonec rozhoduje – to jest na tebe, na mne, na Rosettu, na tyhle uprchlíky a na rolníky, mohou být jen zlí.“ „A proč ?“ „Protože“ – chvíli se rozmýšlel – „jsou přesvědčeni, že to, čemu my říkáme zlo, je dobro. A tak právě dělají zlo a mysli si, že dělají dobro. To jest, dělají svou povinnost.“ Zůstala jsem trochu na vahách, zdálo se mi, že jsem to dobře nepochopila. Ale on  mě už neposlouchal a skončil jakoby pro sebe: „Ano, kombinace zla a smyslu pro povinnost, to je nacismus…“

Na závěr bych snad ještě dodala, že podle Moraviova románu natočil stejnojmenný film slavný režisér Vittorio de Sica. DVDčko s Horalkou a podobně laděnými „intoušskými“ filmy jsem předloni koupila bráchovi k Vánocům, takže až se na něj podívám, dodám recenzi. Údajně prý rozhodně stojí za shlédnutí ;-)…

Tentokrát jsem se rozhodla do rubriky literárních úryvků přispět krom zajímavého tipu ke čtení také překvapivou historkou, která se mi přihodila minulý týden na Florenci při čekání na autobus. Ale vraťme se tam, kde vlastně celý příběh původně začal…Vánoce 2008, Praha, Václavské náměstí, Luxor – místo, kde se tak báječně nakupují vánoční dárky 🙂 !!! Ten rok jsem byla fakt bez inspirace, co nadělit taťkovi, ale nakonec jsem v oddělení cestopisů (tam jsem šla najisto) za Terčiny asistence vybrala dva díly sestavené z reportáží z cest, kterými lidé různého věku, povolání a osudů dlouhý čas přispívali do našeho oblíbeného časopisu. Taťka byl zamlada velký čtenář, ale za poslední dobu čtení omezil pouze na Mladou frontu a magazín Stereo :D, takže jsem moc nevěděla, jestli se mu s dárkem zavděčím. Brzy se ale ukázalo, že to byla opravdu dobrá volba a tatí byl z knížek nadšený…a stejně tak já, když jsem si je minulé léto odvezla na prázdniny do Brna a přečetla je doslova jedním dechem ! Většinou se jednalo o zážitky lidí, kteří do zahraničí odjeli na studijní pobyt v rámci Erasmu, na nějakou dobročinnou misi, ale i za láskou či za lepší prací. Právě různorodost jednotlivých příběhů vytváří z těchto knížek zajímavou mozaiku lidských osudů, která ve vás chtě nechtě vzbudí nutkavou touhu okamžitě sbalit baťoh a taky někam vyrazit 😀 !

Letos už jsem šla do Luxoru najisto…čekal tam na mě třetí díl Reflexové série, tentokrát modrý :D, takže jsem ho tatímu spolu se zásilkou z Avonu a balíkem čaje pěkně šoupla pod stromek a bylo vymalováno. Před dlouhou cestou do Prahy, která mě čekala minulý týden, jsem si knížku přibalila do batohu, aby mi pomohla ukrátit dlouhou chvíli v buse. To pravé překvapení mě ale potkalo až na zpáteční cestě na Florenci, kdy jsem se už z Prahy společně s Péťou vracela. Protože jsme si nestihli včas zaregistrovat bus u Student Agency, rozhodli jsme se jet s Eurolines, ale do odjezdu nám ještě zbývala víc jak hodina času, takže jsme se šli usadit do čekárny. Ze všeho nejdřív jsem se rozhodla zavolat do kroměřížského pivovaru a rezervovat nám na sobotu stůl :D, Peťa si pořešil zápis rozvrhu na příští semestr a mezitím si přímo naproti nám přisednul nějaký týpek s krosnou. Napřed jsme mu nevěnovali pozornost. Já si vytáhla z kabelky stále nedočtený třetí díl „Vandru“ a pustila se do kapitoly věnované Africe. Péťa se zajímal, co že to čtu, tak jsem mu začala vyprávět, o čem ta knížka je, a to už se do toho vložil neznámý naprotisedící pán:

„Tak to si možná přečtete i o mně…“

Moje překvapení bylo opravdu neskrývané 😀 !!! Každopádně mi po počátečním přílivu šoku a euforie blesklo hlavou, že to by mohl říct každej, a tak jsem se rozhodla milého týpka si trochu proklepnout a ve snaze ujistit se, jestli mluví opravdu o tomhle třetím vydání, jsem ho vyzvala, aby mi řekl, kam přesně vyrazil za dobrodružstvím. Pravil, že strávil nějaký čas ve Skotsku u jezera Loch Arthur, což jsem si hnedka nalistovala, abych věděla, s kým mám tu čest  :D, a nestačila se divit nad tou úžasnou náhodou, která přivedla milého neznámého právě k našemu stolu a to ještě předtím, než jsem knížku s jeho příběhem vůbec stačila vytáhnout z kabelky :O ! Ještě ten večer jsme si pak na dobrou noc přečetli vyprávění o jeho působení ve skotském camphillu, kde pracoval s handicapovanými lidmi…Jediné, co mě mrzí, je to, že jsem z té neuvěřitelné náhody byla tak překvapená, že jsem si úplně zapomněla říct o autogram, což bych za normálního stavu mysli jinak určitě udělala O:) !! Každopádně i tak jsem si z Prahy odvážela skvělou historku a nemohla jsem se dočkat, až se s ní někomu pochlubím…a jen tak mimochodem, to čtvrteční nečekané setkání na Florenci mě společně s dočtením série „Vandrů s Reflexem“ jen utvrdilo v tom, že tenhle svět je to nejmenší a nejbáječnější místo k životu :-)…

„…Já vím. A rozum můj mě k tomu stále vede.

Však rozum poslouchat, to láska nedovede…“ (Alcest)

Další z hromádky knížek, kterými jsem během zkouškového přebíjela špatné svědomí z toho, že se neučím :D, je soubor tří nejznámějších her od Moliéra, které asi není potřeba nikomu představovat: Lakomec, Tartuffe a Misantrop. Líbily se mi všechny tři, ale poslední jmenovaná mě přecejen zaujala asi nejvíc. Kdyby měl někdo chuť si to přečíst (o čase ani nemluvím, protože divadelní hry jsou záležitostí jednoho odpoledního kafe :D), našla jsem na wikipedii stručný nástin děje, ale tu závěrečnou pointu jsem vám samozřejmě odmazala O:-)…

Hlavní postava Alcest miluje Celimenu. Ta však k jeho nelibosti přijímá ještě jiné své přátele a ctitele, jako je Oront nebo markýzové Klitandr a Akast. Alcest je zastáncem pravdy stojícím proti společenské přetvářce a nenávidí lidi. Jedny proto, že jsou špatní, druhé proto, že jsou k těm špatným shovívaví. Tím se vysvětluje i název díla – Misantrop – člověk, který nenávidí lidi a straní se jich. Alcest si zakládá na tom, že vždy říká pravdu. Kritizuje také svou milou za její chyby, přesto její zálibu v pomlouvání toleruje. Celimena má mnoho nápadníků, mezi nimi i Oronta, který se chce stát Alcestovým přítelem. Všemožně se mu podbízí a dává mu číst své sonety. Čeká chválu, ale Alcest mu jeho báseň zkritizuje. Oront je natolik rozzloben, že si na Alcesta stěžuje a ten je vyzván před smírčí soud. Alcest pochybuje o lásce a věrnosti své milé, a tak jí dělá žárlivé scény. Záhy mu Celimenina „přítelkyně“ Arsinoe ukáže milostný dopis, který psala Celimena Orontovi…no a kdo je napjatý, jak to bude dál, ten si to bude muset přečíst :D…(nebo se podívat na wikipedii, kde je vyzrazeno úplně všechno 8-)…)

„…Láska k ní dělá slepce ze mne.

Vím, že má  povaze i stránky velmi temné.

Ač vzbudila můj cit, já vidím chyby její

a nenáležím k těm, kteří je promíjejí.

Přes všechno tohle však – k té slabosti se znám –

ať dělám cokoli, v ní zalíbení mám.

Vidím – a kárám též – tu spoustu jejích vad,

a přece, marná věc, ji musím milovat.

Tak mocný půvab má. A pak: Já věřím, vím,

že od těch špatností ji láskou očistím…“ (Alcest)

Tak zas přicházím s ódou na Fulghuma, mírně „amerického“, hysterického a sentimentálního, který ani tentokrát nepřináší nic, co bychom už dávno nevěděli, a to je přesně ten důvod, proč ho tak zbožňuju :-)…Možná, možná ne jsem zhltnula během zimního zkouškového, což je mimochodem ideální čas pro čtení knížek 😀 – přes semestr si totiž říkám, že je spousta jiných a důležitějších věcí na práci, ale v druhé polovině zkouškového, kdy nechuť ke studiu vzroste na maximum, těch pár stránek přelouskáte během dopoledne (jako já :D), ikdyž zatraceně dobře víte, že byste se místo toho měli radši učit procesní právo…a ještě po tom navíc ani nebudete mít špatný svědomí 😀 ! Což je myslím už docela dobré lákadlo a o důvod víc, proč si to přečíst taky :D…

„…na jednoho takového studenta jsem narazil v kanceláři školy, kde pomáhal s obesíláním sponzorů žádostmi o dary. Měl na obálky lepit známky. Jenže on neolizoval známky a nelepil je na obálky. On olizoval obálky na patřičném místě a pak tam nalepil známku. Bouchl do ní pěstí a sahal po další. Vysvětlil mi, že lepidlo na známkách chutná ohavně. Obálky naopak měly zajímavou skořicovou příchuť. A mimoto známky takhle lépe držely…“

Tenhle úryvek asi nejlíp vystihuje filosofii celé knížky Možná, možná ne, plné vyprávění o tom, že život nikdy není jen černá nebo bílá, že je plný nejistot a nečekaných zvratů, a že existují věci, mezi nebem a zemí…třeba ptáci :D…

„Málokdy mám pocit, že jsem šťastný. Zato si často vzpomínám, kdy jsem byl šťastný. Zvláště když sedím v kuchyni zabalený do neviditelného přehozu sešitého z nejlepších chvilek včerejšků. Ty cenné věci – zbytky ze šití – zůstávají, aby pomáhaly srdci a duši přežít. Jenom z nich se žít nedá. Ale bez nich život nestojí za to…“

Robert Fulghum, narozený v roce 1937, vydal svou první knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce v roce 1988 v prestižním nakladatelství Random House v New Yorku. Drobné příběhy, úvahy, zamyšlení a filosofické postřehy z každodenního života si však psal léta do šuplíku. Kuriózní na jeho spisovatelské dráze je to, že o vydání nějaké své knihy vůbec neusiloval – redaktorka z Random House, jíž se dostal do rukou leták s textem, který je na začátku Mateřské školky, oslovila Fulghuma sama a vybídla ho k sestavení celé knihy…

„Obřad proběhl přesně, jak si to naplánoval. A zazněla tam slova, která napsal v den své smrti:

Dnes ráno jsem si všiml listu ležícího na zemi. Kdysi byl svěže zelený a teď je zářivě žlutý. Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdyby lidé ze stromu života spadli v ohňostroji barev, místo aby jen zešedli a zplešatěli. Bylo by báječné, kdyby do tváře i vlasů naposledy vstoupil oheň. Proč lidem zbývá jenom ta šeď ? A pokud jde o mě, mít přes sebou ještě týden, nechal bych si vlasy obarvit na purpurovo, jak to nosí mladí lidé , které potkávám na ulici. Víte, purpurová je barva zralosti a plodnosti.

Mrzí mě, že jsme mu nenechali obarvit vlasy na purpurovo – zasloužil si to a komu by to vadilo ? Ale jeho čas se naplnil a tentokrát ten týden nepřežil. Jeho náhrobek teď na hřbitově drží tichou hlídku. Je na něm jeho jméno. Data. A slova, která si přál : „Utrum per hebdomadam perveniam.“