Markétu Lukáškovou a její podcast Příběh, který se opravdu stal sleduju už dlouho. Přestože bych občas snesla civilnější projev :-D, témata z moderních českých dějin, kterým se v podcastech často věnuje, jsou skvěle zpracovaná a přinášejí vždy plno zajímavých informací, na které se bohužel, jak všichni dobře víme, v hodinách dějepisu nikdy nedostalo. Když jsem se tedy doslechla, že plánuje vydat knihu Co vás v dějáku nenaučili, nemohla jsem si ji nechat ujít a objednala si ji v rámci spolupráce s knihkupectvím Megaknihy.cz.
Na první pohled mě překvapilo, že kniha je relativně malá a tenká, přesto je však nadupaná spoustou zajímavostí, které čtenáře neunudí, ale naopak mu poskytnou všeobecný vhled do života obyvatel naší země v té které dekádě. Praktické a barevně odlišené členění na 50. – 80. léta včetně revoluce dodávají knížce přehlednost. V každé dekádě se dozvíte něco o „duchu doby“, o životě běžných lidí či o sportu. Na závěr si pak přečtete rozhovory s 8 pamětníky a jejich vzpomínky na minulý režim.
Pokud nejste historií vyloženě nepolíbení a trochu se o téma zajímáte, určitě pro vás spousta věcí bude již známá. Já jsem se ale v knize přesto dozvěděla i ledacos nového. Zaujala mě třeba kapitola o řadě leteckých neštěstí na našem území v 70. letech, o kauze Olgy Hepnarové, o dopingových kauzách českých sportovců v 80. letech či o teroristických činech za minulého režimu. Poslední stránky věnované sametové revoluci soubor informací hezky uzavírají.
Jako velké plus hodnotím, že autorka předává čtenářům obrázek o neveselých časech našich moderních dějin zábavnou a čtivou formou. Podstatné informace, které by měl znát každý, prokládá perličkami a zajímavostmi. Knížka Co vás v dějáku nenaučili se rozhodně neztratí v knihovničce žádného teenagera, ale dost možná ani nás o nějaký ten pátek starších, kteří jsme se sice narodili ještě do nesvobody, ale už ji známe pouze z vyprávění našich (pra)rodičů…
Vítám vás u slavnostního dvoustého příspěvku této literární rubriky! To by skoro chtělo bouchnout šampáňo 🙂 A že to dneska bude pěkně nadupaný!
Čestmír Jeřábek – Alespoň ve snu
Tato knížka, zcela náhodně objevená v kroměřížské knihovničce, pro mne byla velice příjemným překvapením a zhltla jsem ji téměř na posezení. Jedná se o literární zpracování posledních let života spisovatelky Boženy Němcové, konkrétně jejího ne příliš šťastného období, z něhož se zrodilo její nesmrtelné dílo – Babička. Pokud jste sledovali televizní sérii Božena, kterou před nějakou dobou uváděla Česká televize, rozhodně vám to pomůže se mnohem lépe zorientovat ve všech postavách. Bez její znalosti by mi možná chvilkami ucházel kontext, ale že jsem seriál měla ještě v poměrně čerstvé paměti, byla jsem v obraze kdo je kdo a jaký má k Boženě vztah. Rozsahem nevelké dílko je fajn literární jednohubkou, kterou můžu jen doporučit každému, kdo si chce o životě naší slavné spisovatelky trochu rozšířit obzory.
Julie Růžičková, Jiří Devát – Bossing na jehlách
Vánoční dárek od Terezky a další jednohubečka, do které jsem se pustila ještě o svátcích. Julii Růžičkovou i její nadaci Filantia jsem zaznamenala ještě předtím, než se tato knížka (i s věnováním autorky 😉 tak příznačně objevila v mé knihovně 🙂 Zaujal mě rozhovor, který dávala magazínu OnaDnes a v němž mimo jiné zmiňovala, že k šikaně na pracovišti velice často dochází v akademickém prostředí. V tu ránu jsem věděla, že bych si její autobiografickou knihu Bossing na jehlách chtěla přečíst 8-). Ta se sice neodehrává na univerzitní půdě, ale v korporátu, a rovněž i ten způsob, kterým šéfová Kobra šikanuje svou podřízenou, je o dost méně prvoplánový, než si asi většina lidí u pojmu „šikana na pracovišti“ představí. Přesto je v knize hodně momentů, které mi byly tak povědomé…
Začínala chápat apatii některých kolegů. Pomalu začínala rozumět tomu, proč dělají jenom to, co musí, ani o píď víc. Neměli důvěru ve firmu, ve které pracovali. Když vidíte, jak se chová k lidem, k vašim kolegům, nemůžete pro ni pracovat rádi a s nasazením. Pracujete, protože potřebujete peníze, a nevěříte, že to jinde bude lepší. Navíc nemáte jistotu, že najdete místo aspoň na stejné úrovni. A tak zůstáváte.
Ať už v práci zrovna řešíte nějaké trable se svým nadřízeným nebo kolegy, knížka Bossing na jehlách může být dobrou první pomocí, psychickou podporou i motivací hledat z celé situace cestu ven. Někdy si říkám, že bych měla za těch deset let taky materiálu na celou knihu. Možná se někdy hecnu, sepíšu to a pošlu do Filantie 😎 Nejen v korporátu to totiž občas bývá pěknej „Bizár“ 😀
Božena Němcová – Babička Přečtení knížky Alespoň ve snu mě okamžitě inspirovalo k návratu do dětských let a tedy i k četbě nesmrtelné Babičky, která vlastně ve výsledku vůbec není dětskou literaturou, byť nám ji tak školní osnovy často prezentovaly. Tento již značně ohmataný rodinný poklad – vydání z roku 1964 s ilustracemi Adolfa Kašpara – mě jen utvrdil v tom, že jsou díla, která své kouzlo prostě nikdy neztratí.
John M. Gottman, Nan Silverová – Sedm principů spokojeného manželství
Jako každý rok, i letos jsem si od Ježíška nepřála téměř nic jiného, než balíček tematicky zajímavých a duši i mozek obohacujících knížek 🙂 Tento „Praktický průvodce fungováním dlouhodobých vztahů“ jednoho z předních amerických odborníků v oblasti výzkumu rodiny a manželství, profesora Gottmana, byl tím prvním, po kterém jsem sáhla. Protože jak odvětila jedna známá, když jsem ji řekla, že jsem ve vztahu už bezmála 14 let, z toho 6 let v manželství: „To musí být pěkná dřina!“ Což asi potvrdí každý, kdo to má podobně. Na každém vztahu (tom dlouhodobém obzvlášť) se musí pracovat a Sedm principů spokojeného manželství přináší velice inspirující a ryze praktické tipy, na jaké oblasti ve vztahu se zaměřit, ale třeba i jak se vypořádat s patovými situacemi, které často nelze nijak uspokojivě vyřešit. Mimořádně přínosná je i kapitola shrnující nejtypičtější problémy, s nimiž se páry v manželství potýkají. Vše samozřejmě doplňují příklady z praxe. Tohle by se mělo stát biblí každého uvědomělého páru. Určitě se ke spoustě kapitol budu vracet – ideálně ve dvou 🙂 Jo a zapomněla jsem zmínit, že to je „Melvilovka“, ale na to už jste u mě asi zvyklí, což 🙂
Karolína Fourová – Jediná kniha o jídle, kterou potřebujete
Dalším z vánočních knižních dárků byla tato edukační kuchařka foodblogerky Karolíny Fourové. Původně jsem si přála druhý díl, který nedávno vyšel, ale Ježíšek usoudil, že když má něco dva díly, musí se začít tím prvním 😀 Vzdělávací část je tedy poměrně „basic“ a pokud se o stravování trochu víc zajímáte nebo Karolínu sledujete na Instagramu, nedočtete se tam asi zas tolik nového, každopádně recepty vypadají na první pohled super a některé už jsem dokonce stačila i vyzkoušet. Pokud hledáte nějaké ucelené informace týkající se zdravého stravování od někoho, kdo na to má papír, s Jedinou knihou… rozhodně nešlápnete vedle.
Fredrik Backman – Medvědín
Nečekala bych, že příběh, točící se kolem hokejového klubu v zapadlém švédském městečku, může strhnout i takového sportovního analfabeta, jako jsem já, nicméně je tomu tak :-). Na Medvědín jsem slyšela spoustu pozitivních ohlasů, takže když jsem dělala objednávku na Reknihách a měli ho skladem, bez váhání jsem ho přihodila do košíku.
Když se člověk stane rodičem, už se pak napořád cítí jako moc malá peřina. Ať se snaží přikrýt všechny sebelíp, vždycky je někomu zima.
Medvědín je dramatický příběh juniorského hokejového mužstva – chlapců, pro které je hokej vším. Příběh o hledání hranic, za které ještě člověk může zajít v touze po vítězství. Ale nejen to. V románu je nahuštěno tolik dějových linií a myšlenek, až se v tom čtenář chvílemi ztrácí. Rodiče a sourozenci mladých hokejistů, trenéři, přátelé i random obyvatelé Medvědína, kteří jsou nějakým způsobem spjati s hokejovým klubem… těch postav je tam zkrátka hrozně moc a na začátku vám asi bude dělat trochu problém zorientovat se kdo je kdo. To je možná knize trochu na škodu. Co mi také místy vadilo, bylo jakési moralizování a patetické pasáže, které si mohl autor odpustit. Jinak je ale Medvědín doslova strhujícím počtením a zejména v závěru jsem byla opravdu napjatá a zvědavá, kam to celé vyústí, zda „zlo“ bude potrestáno a pravda zvítězí… ve sportu i v životě.
S blížícím se koncem roku mě tak trochu chytá nostalgie a strach ze všech těch změn, které mě s příštím rokem čekají. Třeba to nakonec budou i povětšinou pozitivní změny – jen jich je najednou v tom mém poklidném životě nějak moc. Knížky jsou každopádně pořád mojí terapií a lékem na vše, a tak vás o literární poklady tohoto podzimu rozhodně neochudím 🙂
Matthew Walker – Proč spíme
„Nejlepším mostem mezi zoufalstvím a nadějí je dobře prospaná noc.“
Již tradičně tu mám jednu „Mellvilovku“, která určitě zaujme všechny příznivce knihy Cirkadiánní kód, jejíž téma ještě prohlubuje a rozvíjí. Na můj vkus už je oproti výše jmenovanému titulu místy trochu moc „vědecká“, ale zároveň si na spánek posvítíte opravdu zevrubně a dozvíte se spoustu souvislostí, které by vás dříve ani nenapadly. Pro mě bylo až nečekané, na co všechno má zdravý (či spíše nezdravý) spánek vliv a jakou může mít spojitost s rozvojem různých onemocnění, kupříkladu Alzheimerovy choroby. Pokud se o spánkovou hygienu vážně zajímáte, tato kniha by vám na osobním to read listu rozhodně chybět neměla.
Karel Čapek – R.U.R./Bílá nemoc/Matka
„Kdyby se za vlast neplatilo životem… kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu…“
Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem při četbě sáhla po nějakém dramatu. A ještě po takové klasice! Čapek je prostě nesmrtelný a zrovna u těchto tří dramat je přímo do očí bijící, jak ohromně je nadčasový! Mně osobně z této trojice nejvíc oslovila Bílá nemoc (možná tou aktuální válečnou situací, ale i jistou paralelou s covidem, a možná tím starým pacifistou ve mně :-), ale úryvek jsem nakonec vybrala z Matky (protože rovněž válečné téma a protože jako matka už to drama vždycky budu vidět v jiném světle, než když jsem ho četla někdy v době kolem maturity poprvé).
Eva Koudelková –Police nad Metují a okolí v lidových vyprávěních
A zase trochu nostalgie a vzpomínek – tentokrát na naši dávnou prázdninovou dámskou jízdu v Adršpachu, odkud jsem si jako suvenýr přivezla tuto knihu lokálních pověstí s hezkými ilustracemi Dagmar Novákové, které mě na ní zaujaly. Původně, když jsem knížku teď po letech vytáhla z knihovničky, jsem myslela, že si ji třeba budeme číst společně s Olíkem na dobrou noc, ale některé pověsti mi přišly poněkud drastické, takže jsem si je pak po večerech spíš pročítala sama 😀
BioAbecedář Hanky Zemanové
O „dovolené“ u našich jsem se prolouskala touto objemnou „encyklopedií“ zdravé stravy, kterou jsem jim kdysi dávno nadělila k Vánocům. Nutno dodat, že v době, kdy vyšla poprvé (2010 tuším?) bylo u nás ještě spoustu surovin, které dnes už běžně koupíte v supermarketu, doménou zdravých výživ a různých alternativních obchůdků. Je skvělé vidět, jak se v tomto směru naše stravování a přemýšlení o surovinách, které nakupujeme, posunulo. V BioAbecedáři se nicméně dočtete spoustu zajímavých informací i o potravinách zcela běžných a české kuchyni odjakživa vlastních. Kniha je rozdělena na vzdělávací, encyklopedickou část a obsáhlý receptář plný spousty praktických tipů. Sama jsem už několik receptů na vlastní kůži vyzkoušela a určitě se k nim budu ráda vracet.
Po dlouhé době jsem se rozhodla vybrat nějakou hezkou novou knížku pro Olíka. Od té doby, co pravidelně navštěvujeme knihovnu, už mu knihy kupuju jen velice výjimečně. Tuto jsme dostali v rámci spolupráce s knihkupectvím Megaknihy.cz, a protože Vánoce tu budou coby dup, nechám mu ji nejspíš až pod stromeček. Pokud to tedy do té doby vydržím, protože je opravdu moc krásná :-)…
Od Daisy Mrázkové jsme v minulosti četli knížku Můj medvěd Flóra, kterou jsme si s Olim okamžitě zamilovali. Byla jsem si jistá, že ani s ostatními knihami od autorky nešlápneme vedle. Daisy Mrázková má svůj nezaměnitelný styl, v němž se prolíná lyrika s epikou, a půvabné a neotřelé ilustrace, které ke svým knihám sama vytvořila, dodávají dětským příběhům neopakovatelné kouzlo.
V pohádce Slon a mravenec sledujeme společnou domácnost tří zvířátek – slona, veverky a mravence – a peripetie, které jejich vzájemné soužití přináší. Pro slona je všechno moc malé, pro mravence zase moc velké a komplikované. Pouze pro veverku je všechno „tak akorát“ a celé dny se snaží hledat cesty, jak svým kamarádům vyhovět. Dokud jednoho dne neunese veverku z jejich domečku v jeskyni cizí lovec…
Slon a mravenec je vlastně vyprávěním o takové běžné rodině, v níž každý má svoje vlastní potřeby a preference. O neustálém hledání balancu, aby byli všichni její členové pokud možno spokojení. O tom, že každý jsme rozdílní, ale i přesto k sobě můžeme zkoušet hledat cestu a mít se rádi.
Kniha mne příjemně překvapila svým velkým formátem – Můj medvěd Flóra, kterého jsme měli půjčeného z knihovny, byl velikosti mnohem menší. Na velkém formátu samozřejmě lépe vyniknou půvabné ilustrace, díky kterým je i pro dospělého radost knihou listovat.
Celkově jsem zpracováním i poselstvím příběhu nadšená. Myslím, že je to ta pravá knížka pod stromeček a jsem si jistá, že i Oli si ji zamiluje.
Tohle léto byly úplné literární žně, když se tak s uspokojením dívám na hromádku přelouskaných titulů :-). Zčásti i proto, že jsem si konečně vybrala svou tučnou provizi na ReKnihách a pořídila si za ni… no jak jinak, knihy :-D. Ale nejen o těch to dnes bude.
Johann Wolfgang Goethe – Utrpení mladého Werthera
Mám tak mnoho a mé city k ní pohltí vše; mám tak mnoho a bez ní obrací se mi to vše v pouhé nic.
Úplně na začátek tu mám tenhle poklad z kroměřížského antikvariátu, který jsem si koupila tuším někdy v maturitním ročníku a právem patří ke klasickým a nestárnoucím titulům, které oslovily už tolik generací čtenářů. Opět (stejně jako v případě Milenců a vrahů) mě při čtení moc bavilo pozorovat podtrhané pasáže, které mě oslovovaly v osmnácti, když jsem Werthera četla poprvé… a zjišťovat, že některé z nich mě dnes oslovují úplně stejně jako tenkrát.
Jiří Tomek – Kouzla studánkové víly
Aneb malý ponor do dětství s touto útlou knížečkou sedmi arabských pohádek, které jsem objevila ve své kroměřížské knihovničce. Občas není špatné vyplnit pauzu mezi literaturou faktu a dospěláckou beletrií čtením pohádek 🙂 A to by člověk řekl, že už toho jako máma čtyřleťáka musím mít dost :-D…
Karin Lednická – Životice
Po okouzlení Šikmým kostelem jsem si pochopitelně nemohla nechat ujít další, byť rozsahem i zpracováním trochu odlišné dílko spisovatelky Karin Lednické. Životická tragédie je ponurou kapitolou českých dějin druhé světové války, o níž se ve školách, na rozdíl od vyhlazení Lidic či Ležáků, vůbec nehovoří, a tak pro většinu čtenářů nejspíš bude celá událost novinkou. Na sklonku války dochází v malé vesnici uprostřed Těšínského Slezska k vyvraždění šestatřiceti nevinných mužů ze Životic a okolí jako odveta za partyzánskou akci v místní hospodě, při níž byli zastřeleni tři příslušníci gestapa. Kniha je zajímavou kombinací předkládaných faktů a beletristického zpracování celé události a je doplněna i bohatou fotografickou přílohou z archivu pozůstalých příbuzných. Rozhodně bych ji doporučila k přečtení už jen pro získání povědomí o této (po)zapomenuté tragédii (jak příznačně stojí v podtitulu knihy), v níž hrála značnou roli i osobní msta a náhoda. Karin Lednická opět odvedla precizní práci, jejíž součástí bylo i zpovídání přímých aktérů události, zejména potomků zavražděných obětí.
Viktorie Hanišová – Houbařka
Viktorie Hanišová je pro mě letošním objevem současné české literatury! Houbařka údajně patří k jejím nejzdařilejším dílům a musím říct, že mě tento román opravdu pohltil. Na první pohled nenápadný příběh o dívce, která žije v Pošumaví odloučená od civilizace a živí se sběrem hub, se postupně mění v mrazivou rodinnou tragédii. Hlavní hrdinka Sára stránku po stránce poodkrývá traumatické zážitky ze svého dětství, a přestože se může na první pohled jevit jako pasivní postava, získala si moje sympatie a upřímně jsem jí celou dobu fandila, aby se její život obrátil k lepšímu. Jediné, co mě na knize zklamalo, byl takový nijaký závěr. Nedochází tam k žádnému nečekanému twistu, ale ani k rozuzlení nebo naznačení, co se bude dít dál. Žádná satisfakce, naděje na happy end nebo naopak tragické vyústění… nic. A přesto je ta kniha prostě skvělá a musíte si ji přečíst!
Jan Urban – Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět
Absyntovka, jež vám připomene, že to vlastně není vůbec tak dávno, co v Evropě zuřila válka, která si s tou současnou co do krutosti rozhodně nezadá. Reportér Jan Urban přináší v této knize soubor krátkých esejů, v nich´ž podává svědectví o konfliktu, který v 90. letech zuřil na Balkáně. Není lehké číst o tom, jak se z lidí vytrácí lidskost. Místy vám z té četby bude opravdu zle. Ale možná právě kvůli kontextu dnešní doby je důležité mít tyhle věci stále na paměti. Nejvíce mě zasáhla velmi osobní reportáž, v níž autor popisuje své pocity z toho, když při své práci hledí tváří v tvář smrti… Jediné, co bych knize vytkla, je to, že alespoň ve zkratce neshrnuje okolnosti vzniku války. Pro nás – generaci, které bylo v době rozpoutání konfliktu asi tolik, kolik je dnes našim dětem – je přece jen nutné dostat se trochu do obrazu a něco málo si k tomu načíst.
Literatura faktu se tu u mě na blogu zas tak často neobjevuje, byť se jí rozhodně nebráním, pokud mě tematicky zaujme. To byl i případ letní nabídky recenzního výtisku z knihkupectví Megaknihy.cz. Dějiny druhé světové války a nacistického Německa určitě patří k tématům, o nichž by měl mít povědomí každý z nás. Kniha Hitlerův otecs podtitulem Jak se syn stal diktátorem slibuje možnost poprvé autenticky nahlédnout do životních podmínek Hitlerovy rodiny.
Sandgruberův výzkum vychází z jednatřiceti dopisů Hitlerova otce, Aloise Hitlera, které byly po více než sto letech objeveny, a v nichž popisuje svůj každodenní život i „hospodaření“. Autor tvrdí, že tyto dopisy vrhají na dětství a mládí obávaného diktátora nové světlo a jsou dostatečně zajímavé na to, aby na jejich podkladě mohla vzniknout kniha. Nutno hned na úvod říct, že já jeho názor bohužel nesdílím…
Jednak naprosto nemám pocit, že by se jednalo o tak přelomový nález, který by přinášel nečekaná fakta. Kniha je plná fádních a nic neříkajících dat, finančních rodinných otázek a z mého pohledu naprosto irelevantních a nezáživných informací. Naopak témata, která by mohla být opravdu zajímavá, autor příliš nerozvíjí. Přijde mi, že v tomto ohledu si publikace Hitlerův otec(soudě dle anotace) hraje na něco zcela jiného, než čím ve skutečnosti je. Šokující odhalení tady opravdu nečekejte.
O něco záživnější mi přišla až druhá polovina knihy, která se více věnuje dětství Adolfa Hitlera a letům jeho školní docházky, letmo se dotkne i vztahů v rodině, nicméně opět nemám pocit, že by v ní do tématu více ponořený čtenář objevil něco, co ještě nikdy předtím jinde nečetl. A hlavně – u knihy, která se tváří jako historii popularizující dílo, bych čekala, že bude psaná čtivou a zábavnou formou. Bohužel se i v tomto ohledu koná zklamání, Sandgruberův jazyk je spíše fádní a nezáživný.
Kniha oplývá bohatou obrazovou přílohou i rozsáhlým seznamem zdrojů a literatury, ale tím už si u čtenáře skóre bohužel moc nevylepší. Za mne se opravdu nejedná o nějak přelomové dílo, které by stálo za víc než jedno přečtení.
V posledních týdnech se u mě sešlo celkem dost nových titulů, kterými jsem doplnila svou knihovničku, a tak to snad v literární rubrice bude zase trochu víc žít. Hned na úvod jsem sáhla po poměrně nedávno vydaném románu Zuzanin dech (2020), na který jsem slyšela samé pozitivní recenze, a který jsem si nechala zaslat v rámci spolupráce s e-shopem Megaknihy.cz.
Už obálka s jasně žlutou hvězdou napoví, že klíčová část děje se odehrává za druhé světové války a že to tedy nebude úplně lehká četba. Hlavní hrdinkou příběhu je Zuzana Liebeskindová, dcera ze zámožné rodiny majitele prosperujícího cukrovaru, vychovávaná v hojnosti a blahobytu. Román je chronologicky rozdělen na 3 části – Zuzanino víceméně bezstarostné dětství, dospívání poznamenané nástupem nacismu a zaváděním protižidovských represí, a nakonec dospělost – část odehrávající se v koncentračním táboře a posléze zachycující Zuzanin život v následujících letech po skončení války. Hlavním tématem příběhu však není válka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Klíčovou roli v románu hraje vztahový trojúhelník Zuzany a dvou jejích nejlepších kamarádů, Hanuše a Jana, v němž nechybí milostné vzplanutí – opětované i neopětované…
Kniha je vyprávěna přímočarým jazykem a v přítomném čase, což přispívá k tomu, že přestože má přes 300 stran, nebudete mít daleko k tomu přečíst ji na posezení, natolik je strhující. Autorčin jazyk je vůbec velice zajímavým charakteristickým prvkem románu – místy je velice naturalistický a úsporný, jindy překvapí snovými až poetickými obraty, díky čemuž vybočuje z řady jiných románů s obdobnou tematikou války a holocaustu.
Jediné, co mne na knize možná trochu zklamalo, bylo její finále. Měla jsem určitý tip, kam příběh zřejmě vyústí a že bude v závěru víc gradovat, a pak byl najednou na pár stránkách konec, pro mne až nepatřičně otevřený. To mi přijde na jinak tak výjimečný román opravdu škoda. Nicméně to nic nemění na tom, že Zuzanin dech je vynikající knížka a byla by škoda nechat si ji ujít.
Ráda bych slíbila, že příště se tu můžete těšit na něco oddechovějšího, ale jak tak na to koukám, nevim nevim… Tak čtení pod slunečníkem zdar :-)!
Chvilky mého historicky druhého víkendu bez dítěte jsem využila (krom celkem intenzivního jógového kurzu) k sepsání článku o tom, jaké zajímavé knihy mě provázely uplynulým jarem.
William Stixrud a Ned Johnson – Dítě na vlastní pohon
První „Melvilovka“ z vánoční nadílky, do které jsem se pustila. Inspirující, byť zaměřená spíše už na děti školou povinné/v americkém systému školství, ale každopádně obzory rozšiřující. Určitě se k ní dá vracet. Na konci každé kapitoly najde rodič praktické tipy, které může doma okamžitě aplikovat. Obzvlášť zajímavá mi přišla kapitola Online 24/7, která se zaměřuje na technologie, kterým jsou v dnešní době děti vystaveny už odmala, a jejich dopadům na lidský mozek.
Mirjam Presslerová – Když přichází štěstí…
Pro odlehčení jsem vyhrabala ze své dětské knihovničky tuto útlou knížečku německé spisovatelky Mirjam Presslerové, i když téma to vlastně moc odpočinkové není. Příběh se odvíjí pár let po skončení druhé světové války v dětském domově a jeho vypravěčkou je dvanáctileté židovská holčička Halinka. Z různých střípků si čtenář postupně utváří obraz o Halinčině neveselé minulosti, byť toho spoustu zůstává nevyřčeno či jen mezi řádky. Melancholickou poetiku příběhu hezky doplňují černobílé ilustrace Zdeny Táborské.
Hans Rosling – Faktomluva
A toto je za mne překvapivě asi zatím nejlepší „Melvilovka“! Mimořádně zábavná a čtivá – a to vážně nejsem člověk, který by si liboval v grafech (na rozdíl od Péti, který mi ji vybral :-D). Kniha plná konkrétních důkazů o tom, že náš svět na tom vlastně není tak špatně, jak se domníváme, a že máme spoustu důvodů k optimismu, je proložena spoustou zajímavých příběhů ze života a lékařské praxe autora, Hanse Roslinga. Jediné smutné na tom je, že Hans Rosling zemřel v roce 2017 na rakovinu slinivky. Tak ráda bych si od něj přečetla názor na pandemii covidu nebo aktuální válečný konflikt v Evropě – dvě z pěti hrozeb, které by nám, dle jeho názoru, skutečně měly dělat vrásky na čele (ty další 3 jsou finanční kolaps, klimatická změna a extrémní chudoba). Tak či tak vám Faktomluvu moc doporučuji – je to jedna z těch méně nápadných knih, která by snadno mohla proklouznout vaší pozornosti a to by byla vážně škoda!
Dlouho jsem tu neměla žádnou „motivační“ knihu – dílem asi i proto, že na jejich efekt už moc nevěřím. S nabídkou recenzního titulu „Přeskočte pořadí“ mě oslovily Megaknihy.cz, a přestože teď – po náloži populárně-naučné literatury od Ježíška 😎 – vyhledávám spíš beletrii, nakonec jsem si řekla, že dám pro mne dosud neznámému autorovi šanci.
James Altucher je americký podnikatel, investor, spisovatel i autor podcastů, zároveň je ale také člověkem, který se několikrát octnul na dně, od něhož se dokázal vždy znovu odrazit. V knize čtenářům s podnikavým duchem přináší své zkušenosti, rady a tipy, jak své nadšení a nápady zkusit přetavit v úspěch, na který nebudete muset čekat desítky let. Kniha je poměrně prakticky napsána, ale celkem mi na ní vadila jistá nestrukturovanost – text působí místy dost chaoticky a autor skáče od jednoho tématu k druhému. Jak jsem teď zvyklá na ty „Melvilovky“, tohle na mě z pohledu žánru populárně-naučné literatury působilo trochu „amatérsky“.
Některé kapitoly jsem pročetla, aniž by ve mně vyvolaly jakýkoliv zájem, jiné mě zase naopak svou trefností oslovily velmi – třeba ta o pravidle 50/1, v níž autor medituje nad efektivitou osmihodinové pracovní doby a produktivity práce. Kromě svého osobního příběhu, který v knize James Altucher vypráví (opět ale nijak systematicky či chronologicky, obrázek si čtenář dělá spíš postupně z jednotlivých útržků), přináší také celou řadu příkladů dalších úspěšných a inspirativních lidí, ať už z oblasti sportu, umění či byznysu.
Jistý „aha-moment“ pak přináší kapitola „Staňte se podnikatelem„, v níž autor se sebereflexí přiznává, že podnikání obětoval život a jednou z oblastí, kterou mu to poznamenalo, jsou i pošramocené rodinné vztahy. To ve čtenáři nutně vyvolává otázky, proč si vlastně nechat radit od člověka, s nímž část rodiny přerušila vazby. Vypovídá to víc o něm či o jeho rodině? Dá se vůbec někdo takový považovat za úspěšného, když to, na čem v životě skutečně záleží, mu do jisté míry ztroskotalo?
Nemám na to jednoznačný názor. Každopádně si nejsem jistá, zda právě „Přeskočte pořadí“ je ta kniha, kterou bych doporučila někomu, kdo se chystá rozjet své podnikání. Ačkoliv kniha otevírá zajímavá témata, nepropracovává je dostatečně do hloubky, a tak zde zákonitě ani není prostor pro nějaké objevné myšlenky. A to je u literatury tohoto žánru prostě chyba.
Přiznám se, že v uplynulých dnech a týdnech mě úplně opustila chuť psát a cokoliv tvořit. S událostmi, které začaly plnit média a zpravodajské pořady, mi najednou cokoliv, do čeho jsem se chtěla pustit, přišlo tak nedůležité a banální… Prvotní šok ale samozřejmě postupně vystřídalo přijmutí té situace a myšlenka, že přesně tyhle „banality“ jsou tím, co nás v životě nakonec drží nad vodou, ať se děje co se děje. A literatura a knihy jsou pro mě jednou takovou neotřesitelnou jistotou. Přeju nám všem, ať takových jistot, kterými se můžeme v těžkých časech obklopovat, je co nejvíc…
Vladimír Páral – Milenci a vrazi
K románu Milenci a vrazi mám takový rozporuplný vztah. Na jednu stranu je to určitě jedno z kultovních děl české literární tvorby 60. let, na stranu druhou to není kniha, při jejímž čtení byste si libovali, naopak je to sousto dost těžké a vlastně se vám docela uleví, když dospějete na poslední stránku… Tak či tak si ke mně našla cestu už podruhé. Poprvé jsem ji četla někdy krátce po maturitě a vlastně bylo docela zábavné pozorovat, jak některé pasáže, které mi tehdy přišly zásadní, už se mnou dnes vůbec nerezonují a naopak. To je něco, co mě na knihách opravdu baví – aniž by se na jejich textu změnila jediná řádka, ukazují nám s odstupem, jak se měníme my sami.
…a možná je to takový zvláštní zákon skutečné silné lásky, že ti dva chtějí spolu prožít všecko, dobré i zlé, takový zvláštní zákon, který ty dva ukáže jednoho druhému v nejprudším světle, protože milovat se je poznat se a být spolu absolutně ve všem…
Milenci a vrazi mají tolik dějových linií, že obsáhnout je všechny by dalece přesahovalo mou stručnou recenzi, každopádně hlavním motiv knihy vidím v satirickém ztvárnění společnosti, která vlastně není nijak definována dobou, v níž byl román napsán. Naopak se čtenář může přesvědčit, že řada stereotypů zůstává i po letech obecně platná a neměnná.
Vladimír Holan – Ptala se tě…
Po neuvěřitelně dlouhé době jsem zase sáhla po nějaké poezii, a sice po tomto výboru z veršů Vladimíra Holana, v němž hraje prim především lyrická milostná tvorba.
A to je všechno. Víc jsem toho bohužel během zimy přečíst nestihla. Do budoucna mě tu čeká hned několik „odborných titulů“, které mi přinesl Ježíšek, a tak se snad zase máte na co těšit. Na viděnou v lepších časech!
