Rubrika: Z knihovničky

Ačkoliv titulek dnešního literárního příspěvku nezní příliš optimisticky, musím se vám hned na úvod svěřit s velikou radostí. Dostala jsem možnost spolupracovat s internetovým knihkupectvím MegaKnihy.cz a vybrat si u nich knížky ke zrecenzování. Moc se na tuto novou zkušenost těším a věřím, že díky ní vám budu moct přiblížit spoustu zajímavých titulů, které stojí za přečtení. Ten, o kterém píšu dnes, je opravdu mimořádný.

„Nacisté jsou knihami posedlí, slídí po nich, pořádají na ně štvanice a zakazují je, kde mohou. Všichni diktátoři, tyrani a utlačovatelé v dějinách, ať už byli té či oné barvy pleti, Árijci, černoši, orientálci, Arabové anebo Slované, všichni měli jedno společné – zuřivě pronásledovali knihy. A bylo lhostejné, jménem jaké víry to dělali, jestli na obranu lidové revoluce nebo k hájení výsad patricijských tříd, na obranu božího přikázání anebo na obranu tupé vojenské poslušnosti. Knihy jsou velmi nebezpečné, nutí přemýšlet.“

Období druhé světové války a holocaust… naše generace zná tuto smutnou historii novodobých dějin pouze ze školních lavic a pak také z řady filmů a knih. Zní nám to jako dávná minulost. Minulost natolik děsivá a neuvěřitelná, až máme pocit, že to musel být opravdu jen nějaký špatný film. Jenže ono se to skutečně stalo a neměli bychom na to zapomínat. Právě proto jsem si k recenzi zvolila knihu Osvětimská knihovnice – příběh postavený na skutečné události.

Jak už název napovídá, děj je zasazen do koncentračního tábora Osvětim – Březinka, kam v září 1943 přijíždí transport vězňů z Terezína, který však neabsolvuje klasickou selekci. Místo toho jsou všichni (včetně starých lidí a dětí) umístěni do prvního, výhradně českého rodinného tábora. Tam se jim dostává „výjimečného zacházení“. Důvod, proč byl tento tábor nacisty zřízen, se čtenář posléze dozvídá (pro mě hodně šokující moment).

V bloku 31 se dokonce podaří zřídit jakousi provizorní knihovnu, čítající asi 8 tajně propašovaných knížek, o které se stará „osvětimská knihovnice“ – čtrnáctiletá Dita Adlerová, hlavní hrdinka příběhu. Její úkol je nelehký a velice riskantní. Nacisté knihy zakazují a kdyby je u ní objevili, neminul by ji trest, možná i ten nejpřísnější. Přesto nebo možná právě proto bere Dita svou roli velmi vážně. O knihy se stará s láskou a opatruje je jako ten nejcennější poklad, kterým v kontextu událostí literatura skutečně je.

Právě to krásné vyjádření lásky ke knížkám a k literatuře je něco, co se mi na Osvětimské knihovnici mimořádně líbilo. Za situace, kdy člověk trpí hladem a jeho největší starostí je dožít se dalšího dne, se mohou knihy zdát zbytečným přepychem, ale pro Ditu a spoustu dalších vězňů z bloku 31 spočívala jejich moc v možnosti chvilkového úniku ze strašlivé reality.

„Možná že válka skončí už napřesrok,“ tvrdívali jí a tvářili se přitom, jako by to byla bůhvíjak skvělá zpráva. Pro dospělé nebyl rok víc než měsíček pomeranče. Rodiče se na ni usmívali a ona se dusila vzteky, protože nic nechápali – v mládí je jeden jediný rok téměř celým životem.

Přestože Dita navenek působí, jako by se ničeho nebála, vevnitř ji trápí řada pochybnosti. Zažívá rozčarování z toho, jak je obtížné najít v táboře člověka, který by nesledoval jen své vlastní zájmy a kterému by mohla důvěřovat. Často zažívá také bezmoc nad situacemi, které nemůže ovlivnit. Denodenně se setkává s válečnými hrůzami, které si dnes už vůbec nedokážeme představit.

„…Je hřích ptát se, proč Bůh dělá věci, které dělá.“
„V tom případě jsem hříšnice.“
„Nemluv tak! Bůh tě potrestá!“
„Ještě víc?“
„Dostaneš se do pekla.“
„Nebuď naivní, Margit. V pekle už jsme dávno.“

Krom Dity se v knize vyskytuje ještě celá řada dalších reálných postav – za ty nejznámější třeba Rudolf Vrba (muž, kterému se podařilo z Osvětimi uprchnout) či doktor Mengele. Část, v níž je vylíčen útěk Rudolfa Vrby, je mimořádně napínavá a to i přesto, že člověk ví, jak to dopadne. Příběhem se krátce „mihne“ dokonce i Anna Franková. Velice oceňuji, že v závěrečných kapitolách je pak dovyprávěno, jak to s těmito postavami dopadlo po válce.

Osvětimskou knihovnici je po pár stránkách opravdu těžké odložit. I když to není čtení jednoduché, jakmile do příběhu jednou zabřednete, musíte na něj stále myslet – mně se o událostech v knize pak dokonce i zdálo. I tak nemůžu jinak, než Osvětimskou knihovnici doporučit. Je strhující, napínavá, dojímavá i krutá. A hlavně si při jejím čtení člověk uvědomí, jak velkým bohatstvím je listovat knihou, aniž by vám za to hrozila smrt…

Moc děkuji knihkupectví MegaKnihy.cz za zaslání knížky, která mi pomáhala krátit dlouhé chvíle při marodění, a těším se na další spolupráci.

Uplynulý měsíc přinesl na poli literárním nejedno milé překvapení. To největší vám ale svěřím až v příštím článku – napovím jen tolik, že se týká navázání spolupráce, a protože všichni dobře víte, jak zbožňuju psaní a literaturu, asi nebude úplně těžké uhodnout, o co se jedná. Oukej, přiznávám se, že některým už jsem to vyžvanila 😀 – ti ostatní se ale nechají překvapit a zatím si třeba přečtou něco málo o mých únorových knižních tipech…

Arthur Rimbaud – Opilý koráb

Po delší době jsem se zase vrátila k jednomu z prokletých básníků, k buřiči a bohémovi, jehož dílo se stalo základem moderní francouzské poezie. V překladu Vítězslava Nezvala naleznete hezký průřez Rimbaudovou tvorbou. Sbírku doplnila lehce depresivními, ale působivými ilustracemi Kateřina Hosnedlová.

„…V ten den se vracíte zas k lustrům jako květ,
zas rádi pijete pivo a limonádu…
Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let
a lípy zaplaví svou vůní promenádu…“

(Román)

George R. R. Martin – Střet králů 2

Přiznávám se, že u tohoto dílu jsem měla trochu čtecí krizi a nějak mě to v půlce úplně přestalo bavit. Po půl roce jsem se ale ke Hře o trůny zase vrátila a připomněla si některá místa a souvislosti, které jsem sice znala ze seriálu, ale za tu dobu zapomněla. A teď už se od série zase pro změnu nemůžu odtrhnout.

Gary Chapman – Pět jazyků lásky

O tomto populárním díle manželského poradce Dr. Chapmana jste už nejspíš slyšeli. Já se o něm poprvé doslechla na přednáškách předmětu „Psychologie v manželství a v rodině“ na FSS. Gary Chapman je autorem teorie o pěti jazycích lásky – pěti způsobech, kterými si lidé navzájem mohou projevovat lásku. Vzhledem k tomu, že každý z nás je v tomto ohledu nastaven trochu jinak, je užitečné naučit se porozumět, jakým jazykem mluví partner nebo vaši blízcí. Rozklíčování není úplně jednoduché – na první pohled se vám možná při čtení bude zdát, že na vás sedí charakteristiky všech pěti jazyků, mějte ale na paměti, že jeden by měl být vždy dominující. Nejlépe jej prý rozpoznáte tak, že se zamyslíte nad tím, čím je možné vás nejvíce zranit. Mně osobně i hodně pomohla kapitola o vztazích rodiče-děti, kde jsou jednotlivé jazyky popsány na dětských projevech. Kniha je doplněna také celou řadou reálných případů z Chapmanovy praxe manželského poradce. Povinná četba nejen pro všechny milovníky populárně naučné psychologie.

Jako ve všech Kunderových dílech, ani ve Valčíku na rozloučenou sympatické postavy nečekejte. Všechny ty zvrácené vztahy, nelogické zaplétání se do vlastních lží, přetvářka… vždycky když to čtu, tak si říkám, co je to ten Kundera vlastně za člověka a proč jednou nemůže vymyslet normální postavu, se kterou by se jeden mohl ztotožnit.

„…V této zemi jsou děti trestány za neposlušnost rodičů a rodiče za neposlušnost dětí. Kolik mladých lidí bylo vyhozeno ze studia, protože jejich rodiče upadli v nemilost! A kolik rodičů se smířilo s doživotní zbabělostí, jen aby neuškodili svým dětem! Kdo si tu chce uchovat alespoň jistou svobodu, nesmí mít děti…“

Téma knihy je každopádně velice zajímavé a u Kundery pro mě tak trochu nečekané. Děj je zasazen do malého lázeňského městečka, kam se jezdí ženy léčit s neplodností. Na tom samém místě se zároveň odehrává „boj o život“ dosud nenarozeného dítěte, kterým si chce zdravotní sestra Růžena připoutat slavného hudebníka, kterého označuje za otce. Od tohoto vztahu se odvíjí několik dalších dílčích epizod, které ústí v dramatický závěr. Kundera prostřednictvím svých postav rozvíjí úvahy o právu člověka na život i na smrt, o (ne)zodpovědnosti za zplození dítěte do nesvobody, o křehké hranici mezi odsuzujícími a odsouzenými. Skoro bych se odvážila říct, že Valčík na rozloučenou je po této stránce vůbec to nejlepší, co jsem dosud od Kundery přečetla.

Vítám vás na svém blogu v novém roce 2015! A čím jiným začít, než právě knížkami. S politováním musím konstatovat, že jedinou knížkou, kterou mi tentokrát Ježíšek přinesl, byla kuchařka Dity P. – což, jak jistě sami uznáte, nejde zařadit mezi beletrii 😀 Ale ono je to možná dobře. Aspoň se třeba letos konečně dostanu ke spoustě těch nepřečtených restů doma i v Brně nebo se vrátím ke svým starým oblíbeným knížkám a přečtu si je ještě jednou. Nebylo by to hezké novoroční předsevzetí ;-)?

Michael Třeštík, Helena Třeštíková – Manželské etudy

Sonda do života šesti manželských párů, zpracovaná původně jako dokumentární seriál, je mimořádně zajímavá především z pohledu různorodých problémů a konfliktů v jednotlivých manželstvích. Funguje také jako jakási srovnávací studie – kam se jednotlivé páry v průběhu 20 let posunuly a v čem byla jejich manželství jiná, než jsou manželství dnešní doby. V neposlední řadě jde také o zajímavý náhled na různé sociální skupiny, z nichž hlavní aktéři pochází; náhled na jejich hodnoty, zájmy, názory… Určitě se ráda při nejbližší příležitosti podívám i na dokument.

Kateřina Tučková – Žítkovské bohyně

Opět jedna knížka, na níž jsem měla už dlouho políčeno a v KM knihovně je téměř neulovitelná :-). Žítkovské bohyně mě docela překvapily svým obsahem – měla jsem představu, že příběh se bude ubírat jiným směrem. Děj knihy je zasazen do kopců Bílých Karpat – kraje odříznutého od moderního světa, kde si lidé uchovali řadu tradic i vědomostí o lidovém léčitelství. Hlavní hrdinkou příběhu je Dora Idesová – potomek rodu žítkovských bohyní – žen obdařených mimořádnými schopnostmi a zároveň často stíhaných krutým osudem. Po revoluci se Dora dovídá, že její teta – bohyně Surmena – byla pronásledována StB. Pouští se do pátrání v archivech a z dostupných pramenů se jí postupně daří rozplétat skutečný příběh její rodiny. Přestože jsem se občas v tom množství postav a vzájemných vztahů ztrácela, stejně jako mě místy mátly skoky v čase, Kateřina Tučková přišla s originálním a skvěle zpracovaným tématem. Skoro až hororové vyústění příběhu mi ještě dlouho po dočtení vířilo v hlavě a znovu jsem si musela skládat všechny souvislosti, aby mi to celé dalo smysl. Pár nezodpovězených otázek mi po dočtení zůstalo a to u knížek nemám ráda. Ale ten příběh je natolik magický a silný, že tentokrát se s tím asi nějak srovnám ;-).

Ani na poli literárním to tentokrát nebyla žádná sláva. Spoustu knížek jsem takzvaně „nakousla“, ale už nebyl čas dobrat se konce. Letošní vánoční „prázdniny“ ale budou opět pohádkově dlouhé, tak snad to během prosince všecko dohoním :-).

Jan Trachta – Tichý dech

Hned na úvod začnu silným zážitkem – knížkou Tichý dech, kterou mi doporučila Terka a nakonec mi ji nadělili moji nejmilejší kolegové jako narozeninový dárek (ještě spolu se Škvoreckého Hříchama, mojí srdcovkou – jsou prostě nejzlatější :-)!). Terčino doporučení pro mě bylo dostatečnou zárukou kvality, takže jsem čekala něco mimořádného – a taky že jo! Tichý dech je upřímnou výpovědí mladého českého chirurga, působícího v organizaci Lékaři bez hranic, o jeho absolvovaných misích ve válkou sužovaném Kongu a na Haiti těsně po ničivém zemětřesení. Vyprávění je mnohdy až neuvěřitelné. Trachta se snaží demytizovat představu lékaře coby všemouhoucího odborníka. Mnohdy se ocitá v bezvýchodné situace, kdy pro své pacienty nemůže udělat vůbec nic. Po přečtení ve vás zůstane hluboký obdiv nad lidskou solidaritou a vděk za naši středoevropskou lékařskou péči (nad kterou by sice občas člověk zaplakal, ale…). Vyprávění dobře ilustruje také série autentických fotografií z Konga i Haiti. Rovněž jsem ocenila kapitolu, vysvětlující prapůvod současných ozbrojených konfliktů v Kongu a v okolních afrických státech. Kniha si právem vysloužila ocenění Magnesia Litera v kategorii „objev roku“.

Stacy Malkanová – Doba jedová 3, Kosmetika

Přestože se zdá, že se jedná o titul navazující na první dva díly Doby jedové, je to tak trochu podraz, těžící z popularity obou českých bestsellerů. Autorkou knihy je americká aktivistka a spíš než na praktické informace pro spotřebitele se zaměřuje na popis průběhu kampaní za bezpečnější kosmetiku v USA. Z tohoto pohledu to tedy pro mě bylo celkem velké zklamání. Na druhou stranu mi přišlo docela zajímavé zjištění, že v Americe zdaleka nefungují tak přísné regule pro výrobu kosmetických potřeb, jako tomu je u nás v Evropské unii. Světové špičky kosmetického průmyslu vyrábí totožné produkty v odlišném složení pro USA a pro EU – které z nich jsou „toxičtější“ asi netřeba zdůrazňovat. K zamyšlení vybízí rovněž kapitola o kosmetických firmách typu Avon, které se prezentují jako velcí aktivisté a bojovníci proti rakovině prsu, ale přitom vytrvale odmítají odstranit ze svých produktů látky, které jsou podezřelé z karcinogenity! Kosmetika je jedním z velkých a aktuálních témat a internet je informacemi přímo zahlcen, takže si myslím, že tato knížka je celkem zbytečná investice (já ji sehnala v knihovně). Tím spíš, že shrnuje situaci v USA a ne tady v Evropě. Každopádně každý takový titul člověka přiměje minimálně k zamyšlení a přehodnocení svých dosavadních návyků. Za poslední dobu jsem vyzkoušela několik přírodních kosmetických výrobků a musím říct, že jsem s nimi tak spokojená, že k chemii se v nejbližší době rozhodně vracet nebudu. Kosmetika je ale bohužel pouhou špičkou ledovce chemikálií, kterými jsme každý den obklopeni…

Jestli se vám zdá, že tento měsíc praská literární rubrika ve švech, zdá se vám to zcela správně. Aneb dejte knihomolovi týden dovolené bez jasného programu a takhle to dopadne :D…

Josef Škvorecký – Sedmiramenný svícen

Útlá kniha obsahuje sedm krátkých povídek s židovskou tematikou, které se odehrávají v období druhé světové války. Povídky na sebe sice navazují, ale zároveň funguje i každá sama o sobě. Za zmínku stojí i působivé ilustrace. Josefa Škvoreckého musím jako obvykle jen a jen doporučit!

Johannes Mario Simmel – Plakat přísně zakázáno

Upřímně řečeno – Simmel mi přijde jako trochu přeceňovaný autor… Jeho tvorba pro děti se mi ale vždycky moc líbila. Ze zvědavosti, jak budu hodnotit jeho dílo s odstupem času, jsem sáhla po dětské knížce s detektivní zápletkou Plakat přísně zakázáno, ve které skupinka dětí pátrá po zločinci, který lstí vymámil z jejich spolužačky peníze určené na lyžařský zájezd. Příběhu přidává na originalitě jeho zasazení do období krátce po druhé světové válce. Jinak je však zápletka i celé rozuzlení velmi naivní a to i s ohledem na fakt, že je kniha určena dětskému čtenáři.

Corinne Hofmannová – Bílá Masajka

Tentokrát jsem se výjimečně nejprve seznámila s filmem a až pak jsem se dostala ke knížce. Nicméně je to už tak dávno, že jsem si z filmového zpracování pamatovala skutečně jen útržky. Zpočátku jsem měla obavy, že kniha bude jen klasickou na city hrající romancí, ale spolu s prvními řádky, popisujícími život v africké Keni, se všechny obavy rozplynuly. Bílá Masajka potěší jak čtenářky červené knihovny, tak milovníky cestopisů. Celý příběh je vlastně autobiografickým vyprávěním Švýcarky Corinne, která se na dovolené osudově zamiluje do masajského válečníka Lketingu a prakticky ze dne na den se rozhodne vyměnit svůj pohodlný život doma za dobrodružství uprostřed Afriky. Po prvotním šoku z kulturních rozdílů se se svým Masajem zpočátku cítí šťastná. Po svatbě se však vztahy poněkud vyostřují a Corinne ze zamilované zaslepenosti zvolna procitá… Samozřejmě vás při čtení několikrát napadne, že hlavní hrdince muselo fakt přeskočit, když se vydala do Afriky za mužem, o kterém toho věděla tak málo, a ještě si s ním pořídila dítě. Na druhou stranu je až obdivuhodné, kde v sobě mladá žena z tak vyspělé evropské země našla tolik dobrodružné povahy, aby kvůli lásce obětovala veškeré pohodlí a odstěhovala se daleko od celé své rodiny. Ten příběh je neuvěřitelný a fascinující. Nečekejte literární veledílo – po stylistické stránce je kniha spíš podprůměrná. Očekávejte ale příběh, který vás přilepí na židli a nebudete se moct odtrhnout, dokud nepřijde poslední stránka.

Aimee Benderová – Zvláštní smutek citronového koláče

Tuto knížku jsem v knihkupectví okukovala už mockrát. Vždycky mě upoutala ta zářivě žlutá obálka s koláčem, který vypadal fakt lahodně :D! I zápletka knihy mi přišla poměrně originální a zajímavá. Přesto chvilku trvalo, než si ke mně Zvláštní smutek citronového koláče našel cestu. Na první pohled se může čtenář mylně domnívat, že se jedná o knížku pro děti. Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je devítiletá Rose, která po ochutnání koláče, který pro ni upekla její matka, zjistí, že má zvláštní schopnost – z kousku jídla dokáže vycítit pocity a emoce lidí, kteří jídlo připravili. Na první pohled zajímavá dovednost se pro Rose brzy stává utrpením, se kterým se musí naučit žít – při jídle totiž odhaluje věci, které by radši ani nevěděla. Příběh je psaný velice poutavým a zároveň originálním poetickým jazykem a název knihy snad ani nemohl být trefnější – při čtení na vás opravdu padne takový zvláštní, těžko popsatelný smutek a dojetí. Mimořádná knížka, která ve mně i přes svou melancholickou náladu zanechala krásný pocit.

Jan Zvelebil – Na vandru s Reflexem II.

Po emocionálně vypjatých knížkách jsem pro změnu potřebovala zase něco, po čem se mi bude hezky usínat. A Vandr prostě nikdy nezklame :-)! Ve druhém díle se můžete těšit třeba na zážitky z Jihoafrické republiky, Rumunska nebo Itálie. Se zaujetím jsem četla také kapitolu o Číně, oblíbené turistické destinaci Srí Lance nebo Novém Zélandu. A už se zase nemůžu dočkat, až se někam podívám :-)!

Paul McCartney – Černý pták

Tuto hezkou sbírku Paulových básní a písňových textů jsem dostala kdysi k narozeninám od Pavči. Pro mě je unikátní hlavně v tom, že se někdo pokusil přebásnit známé hity od Beatles (a samozřejmě nejen je) do českého jazyka. U některých textů mi to přišlo velmi trefné a hezké (Lady Madonna, Ob-La-Di Ob-La-Da, The long and winding road…), jindy mi texty i přes veškerou snahu překladatele přišly banální a ztrácely své původní kouzlo (čímž nechci tvrdit, že některé Paulovy veršíky nezní banálně i v angličtině).

„…Však přede mnou je dál nekonečná pouť,
ty necháváš mě stát  před branou zavřenou.
Prosím, pusť mě dál, já chci jít za tebou…“

Paulovou doménou je bezpochyby hudba, nicméně některé jeho texty fungují dobře i samy o sobě a podnítily mě k znovuobjevování jeho sólové tvorby.

Haruki Murakami – Kafka na pobřeží

„Kafku“ mi Franta půjčil už před víc než rokem, ale já se do něj pořád ne a ne začíst. Snad že na mě Murakamiho styl vyprávění působil od začátku tak nějak depresivně a pesimisticky. Jednou jsem se však ocitla v té správné melancholické náladě, která mi napomohla v zabřednutí do příběhu. Kniha má dvě dějové linie – tou první nás provází Kafka, patnáctiletý kluk, který uteče z domu, aniž by čtenáře seznámil s přesnými důvody jeho počínání. Víme jen, že „prostě musí pryč“ a až postupně se dovídáme, před čím to vlastně utíká. Druhým hlavním hrdinou je asi šedesátiletý pan Nakata, kterému se stala v dětství zvláštní „nehoda“ a od té doby to nemá v hlavě úplně v pořádku, umí mluvit s kočkami a kamením a děje se mu spousta dalších šílených věcí. Myslím, že už z mého stručného popisu si domyslíte, že tato knížka je tak trochu psycho :D. Když jsem se později dívala na mimořádně vysoké hodnocení na ČBDB, došla jsem k závěru, že jsem ji asi prostě nepochopila. Celé to na mě bylo až moc šílené, moc surrealistické. Po dočtení zůstalo mnoho nezodpovězených otázek a pocit zklamání, že do sebe řada věcí na konci nezapadla tak, jak jsem si představovala. Murakami zřejmě asi nebude můj šálek čaje, ale tím vás od něj nechci odrazovat. Jeho styl je dost specifický, takže je potřeba vlastní čtenářskou zkušeností zhodnotit, zda zrovna vám sedne či ne.

Září se chýlí k závěru, a tak je čas na pravidelné ohlédnutí za zajímavými tituly tohoto měsíce.

Prosper Mérimée – Carmen

Kratičká novela francouzského spisovatele na několika málo stranách líčí silný a tragický příběh lásky pašeráka Josého Maríi ke krásné, ale nestálé cikánce Carmen. Dnes je Carmen známá více z operního ztvárnění Georgesem Bizetem, ačkoli se prý operní libreto v mnohém liší od literární Carmen, která je mnohem propracovanější a zároveň krutější. Tento klasický příběh se dá číst stále dokola, aniž by ztratil své kouzlo.

Anna Strunecká, Jiří Patočka – Doba jedová 2

Druhý díl Doby jedové víceméně rozvíjí témata, která byla nakousnuta v díle prvním. Významná část textu je věnována hojně diskutované problematice očkování, zajímavé jsou i články o škodlivosti cukru a sladidel. V závěru knihy pak můžete k jednotlivým kapitolám najít vyjádření lékaře, který se nebojí s některými vyslovenými názory polemizovat. Čtenář si pak opět může sám vybrat, na kterou stranu se přikloní a která doporučení si vezme k srdci.

Christiane V. Felscherinow, Sonja Vukovic – Christiane F., Můj druhý život

Každý, kdo někdy četl bestseller My děti ze stanice Zoo si zákonitě musel položit otázku, jak to asi bylo s Christianou dál – jestli se jí podařilo dostat se z kolotoče drog ven a jaký asi dnes vede život… O připravovaném literárním pokračování se dlouho mluvilo, a přestože všichni dobře víme, jak to bývá s pokračováními po letech, když jsem tuhle knížku objevila v knihovně, neváhala jsem ani minutu. Začetla jsem se do ní ještě ten večer a nedokázala jsem ji odložit. Zpočátku mi vyprávění přišlo trochu chaotické, skákající z jedné události na druhou. Christiane se stala po vydání knížky My děti ze stanice Zoo takřka celebritou. Její popularitu ještě více umocnilo uvedení stejnojmenného filmu s Davidem Bowiem, který nikdy neopomenu vychválit coby nejpovedenější knižní adaptaci :-). V následujících letech se Christiane pohybovala ve světě hudebníků a setkala se s řadou známých osobností od zmiňovaného Bowieho až třeba po Genesis. Po pěti letech opět spadla do závislosti na heroinu, která ji přivedla až do vězení. Z jednoho z mnoha nevydařených vztahů se Christiane narodil syn, který dal konečně jejímu životu jakýsi řád a smysl, ale ani tato šťastná etapa netrvala věčně. Víc už asi nemá smysl prozrazovat – kultovní kniha se dočkala velice vydařeného pokračování.

Jak všichni dobře víte, srpen byl, co se týče počasí, dost hnusnej měsíc, ale pro nás knihomoly to mělo to i pár výhod. Aspoň bylo spooooustu času na čtení báječných knížek O:-). Se značným zpožděním, ale přece, přináším pár tipů na ty nejlepší z nich.

Dallas a Melissa Hartwigovi – Jídlo na prvním místě

Po delší době jsem si zase pořídila jeden kousek do knihovničky :-), a sice na Pavčin popud. Už předtím mě recenze na tuto knihu zaujala v magazínu Svět potravin. Když jsem navíc slyšela (a viděla), jakých výsledků Pavča díky Whole30 dosáhla, začala jsem se o paleo trošku víc zajímat. Knížka je napsaná populárně naučnou formou a všechno je v ní dobře a pochopitelně vysvětleno. Zároveň je i poměrně obsáhlá, takže v ní najdete spoustu zajímavých informací i materiálů – včetně řady receptů nebo odkazů na české webové stránky k tématu. Musím říct, že jestli jsem měla nějaké choutky s paleem zaexperimentovat, po přečtení knihy mě docela přešly :D. Toho, co musíte omezit nebo zcela vyřadit z jídelníčku, je pro mě prostě moc – cukr, alkohol, pečivo, mléčné výrobky, luštěniny… Jsem si jistá, že bych se takhle celý život stravovat prostě nedokázala – už proto, že nejsem moc masožravec a dám si maximálně tak kuřecí nebo rybu. Na druhou stranu, k Whole30 bych se ráda odhodlala a stejně tak bych neváhala jídelníček omezit, kdybych měla nějaký zdravotní problém. I z toho důvodu jsem ráda, že jsem na tuto knížku narazila, jsem zase o něco moudřejší a můžu se k ní kdykoliv vrátit :-). (A některé ty paleo recepty rozhodně budu muset vyzkoušet, protože vypadají skvěle O:-)!)

John Greene – Hvězdy nám nepřály

Když jsem se letos v knihkupectví rozmýšlela nad svou „narozeninovou“ knížkou, měla jsem hned několik favoritů. Nakonec však kdovíproč vyhrál tento útlý, zato silný příběh.

„Já si nemyslím, že umíráš,“ prohlásila jsem. „Jenom máš prostě trošku rakovinu.“

Hvězdy nám nepřály je přesně ten typ knihy, kterou je těžké nebrat si osobně. Nad jejími postavami budete přemýšlet ještě dlouho poté, co ji dočtete… což u příběhu s tak tragickým tématem asi není úplně žádoucí. Hlavními hrdiny jsou Hazel a Augustus – ona má rakovinu v posledním stadiu, on ze souboje s rakovinou vyšel s amputovanou nohou. Přestože se jedná o lovestory, kde byste mohli děj snadno předvídat, autorovi se povedlo mě překvapit. Jak vyústěním příběhu, tak úžasným vypravěčským talentem, s jakým dokázal vylíčit rakovinu se všemi jejími aspekty – třeba tím, jak zasáhne do běžného života v rodině – ale zároveň i hezkou dávkou černého humoru, kterou obdaří hlavní hrdinku. V určitých místech mě ten odzbrojující „humor“ úplně dostal. Hvězdy nám nepřály je opravdu mimořádná knížka a pevně věřím, že až se s ní trochu srovnám, sáhnu po ní někdy znovu.

George R. R. Martin – Střet králů 1

Protože Péťa dokoukal (prý) šokující čtvrtou sérii, musela jsem taky trochu popojet s četbou, abych snížila riziko, že mi náhodou něco vyspoiluje :D! Je fakt, že místy je vyprávění až moc rozvláčné a šlo by zestručnit, ale i tak jsem knížku zhltla jako nic a už úspěšně pokračuju dalším dílem. V seriálu jsem ale napřed, čekat jsem bohužel nevydržela a po infarktovém zakončení třetí série jsem hnedka naběhla na čtvrtou. I tak jsou pro mě knížky pořád zajímavé a pokud mé nadšení vydrží, dočtu je všechny :-).

Ačkoliv je léto jedním z nejideálnějších období pro válení se s knížkou, červencová literární bilance je tentokrát poměrně skromná 0:-). A co hůř – oddechové počteníčko k vodě tady dneska vůbec nečekejte!

Jan Otčenášek – Když v ráji pršelo

Poetická tragikomedie o nezdolné vůli bojovat za své sny a nevzdávat se ani navzdory nepřízni osudu. I tak by se dal stručně shrnout příběh dvojice pražských intelektuálů, která se rozhodne vrhnout po hlavě do dobrodružství už předem odsouzeného k nezdaru – koupit a opravit polorozpadlou barabiznu na konci světa a přebudovat ji v penzion. Jejich snažení je občas úsměvné, občas na vás přenese pocit naprostého zoufalství a bezvýchodnosti a jindy se zas budete muset nahlas smát. Přestože jazyk vyprávění působí místy dost zastarale a samotný příběh v řadě momentů z dnešního pohledu až neuvěřitelně, nalézám v něm chtě nechtě i cosi aktuálního. Možná myšlenku nenechat se v životě zlomit prvním neúspěchem, hledat na všem špatném i kapku toho pozitivního…

Michael Cunningham – Hodiny

Pozoruhodné dílko, jehož výborně hodnocené filmové zpracování hodlám co nejdříve shlédnout. Tři ženy, tři časové i dějové linie a jeden jediný den – to celé vysloužilo autorovi knihy Pulitzerovu cenu. Přestože každý z příběhů se odehrává ve zcela jiné době, hrdinky jistým způsobem spojuje prožívání jejich osobních dramat. V závěru knihy pak Cunningham překvapí tím, jak trojici osudů nečekaně protne. O Hodinách je asi zbytečné psát něco víc – přestože je to poměrně depresivní kniha, je velmi těžké se od ni odtrhnout. Ještě těžší však je přiznat si, že se autor v řadě věcí vlastně nemýlí…

„…Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoliv všichni víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější…“

Blaine Harden – Útěk z tábora 14

O knize s podtitulem Autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji se hodně mluvilo i psalo, takže bylo jen otázkou času, kdy ji někdo z mých blízkých dostane pod stromeček :-). Opět se nejedná o dvakrát oddechovou záležitost, ale mám pocit, že o Severní Koreji se stále ví tak málo, že každá knížka, která může svým obsahem přispět k rozšíření informací, by se měla stát povinnou četbou. Sin Tong-Hjok je jedním z mála „šťastlivců“, kterým se podařilo uprchnout z pracovního tábora pro politické vězně v Severní Koreji. V knize je popsán jak drsný život v táboře, tak průběh jeho útěku, při kterém mu mnohokrát pomohla neuvěřitelná náhoda. Ačkoliv se Sinovi útěk zdařil a podařilo se mu dostat se z Číny až do Jižní Koreje, happy end se tak úplně nekonal. Chlapec, který prožil víc než dvacet let v naprosté izolaci od okolního světa, měl problémy při konfrontaci s řadou věcí, které nám připadají zcela běžné. Kniha je v mnoha ohledech šokující a nutí k zamyšlení nad tím, kde se stala chyba, že se ještě dnes mohou někde na světě dít tak brutální zločiny proti lidskosti.

Červnová knihovnička na sebe nechala tak dlouho čekat a ještě to skoro ani nestojí za řeč. Ale času moc nebylo a… však to znáte :-).

David Nicholls – Otázka za deset

Můj druhý úlovek ze Dne knih bez DPH. Moc jsem nad koupí neváhala, protože Jeden den se mi moc líbil a tohle mělo být podle popisu něco z veselejšího soudku. Franta mě s četbou opět předběhnul a avizoval, že pokud jsem četla Mládí v hajzlu, budu se dobře bavit i u tohoto :-D. A musím říct, že jsem se bavila ještě o něco víc! Retro román je zasazený do poloviny 80. let a jeho hlavním hrdinou je na první pohled dost nemožný mladík Brian, který právě nastupuje na vysokou se stejnými očekáváními, jaká měla většina z nás – tedy že se jeho život diametrálně změní k lepšímu. Že v reálu dopadne všechno trochu jinak asi netřeba zdůrazňovat ;-)…

George R. R. Martin – Hra o trůny 2

Poté, co jsem Game of thrones definitivně podlehla a přelouskala první díl, pokračování na sebe samozřejmě nenechalo dlouho čekat. Hru o trůny 2 jsem si s sebou vzala na dovču a četla jsem opravdu poctivě, až se mi čtečka vybila. Ještě že s sebou Péťa vždycky vláčí všechny ty dobíjecí kabely :-D! Díky Game of thrones se mi podařilo úspěšně přežít celkem 6 letů, které jsem musela v uplynulém měsíci absolvovat.