Rubrika: Z knihovničky

Ačkoliv je léto jedním z nejideálnějších období pro válení se s knížkou, červencová literární bilance je tentokrát poměrně skromná 0:-). A co hůř – oddechové počteníčko k vodě tady dneska vůbec nečekejte!

Jan Otčenášek – Když v ráji pršelo

Poetická tragikomedie o nezdolné vůli bojovat za své sny a nevzdávat se ani navzdory nepřízni osudu. I tak by se dal stručně shrnout příběh dvojice pražských intelektuálů, která se rozhodne vrhnout po hlavě do dobrodružství už předem odsouzeného k nezdaru – koupit a opravit polorozpadlou barabiznu na konci světa a přebudovat ji v penzion. Jejich snažení je občas úsměvné, občas na vás přenese pocit naprostého zoufalství a bezvýchodnosti a jindy se zas budete muset nahlas smát. Přestože jazyk vyprávění působí místy dost zastarale a samotný příběh v řadě momentů z dnešního pohledu až neuvěřitelně, nalézám v něm chtě nechtě i cosi aktuálního. Možná myšlenku nenechat se v životě zlomit prvním neúspěchem, hledat na všem špatném i kapku toho pozitivního…

Michael Cunningham – Hodiny

Pozoruhodné dílko, jehož výborně hodnocené filmové zpracování hodlám co nejdříve shlédnout. Tři ženy, tři časové i dějové linie a jeden jediný den – to celé vysloužilo autorovi knihy Pulitzerovu cenu. Přestože každý z příběhů se odehrává ve zcela jiné době, hrdinky jistým způsobem spojuje prožívání jejich osobních dramat. V závěru knihy pak Cunningham překvapí tím, jak trojici osudů nečekaně protne. O Hodinách je asi zbytečné psát něco víc – přestože je to poměrně depresivní kniha, je velmi těžké se od ni odtrhnout. Ještě těžší však je přiznat si, že se autor v řadě věcí vlastně nemýlí…

„…Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoliv všichni víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější…“

Blaine Harden – Útěk z tábora 14

O knize s podtitulem Autentické svědectví z pracovních táborů v Severní Koreji se hodně mluvilo i psalo, takže bylo jen otázkou času, kdy ji někdo z mých blízkých dostane pod stromeček :-). Opět se nejedná o dvakrát oddechovou záležitost, ale mám pocit, že o Severní Koreji se stále ví tak málo, že každá knížka, která může svým obsahem přispět k rozšíření informací, by se měla stát povinnou četbou. Sin Tong-Hjok je jedním z mála „šťastlivců“, kterým se podařilo uprchnout z pracovního tábora pro politické vězně v Severní Koreji. V knize je popsán jak drsný život v táboře, tak průběh jeho útěku, při kterém mu mnohokrát pomohla neuvěřitelná náhoda. Ačkoliv se Sinovi útěk zdařil a podařilo se mu dostat se z Číny až do Jižní Koreje, happy end se tak úplně nekonal. Chlapec, který prožil víc než dvacet let v naprosté izolaci od okolního světa, měl problémy při konfrontaci s řadou věcí, které nám připadají zcela běžné. Kniha je v mnoha ohledech šokující a nutí k zamyšlení nad tím, kde se stala chyba, že se ještě dnes mohou někde na světě dít tak brutální zločiny proti lidskosti.

Červnová knihovnička na sebe nechala tak dlouho čekat a ještě to skoro ani nestojí za řeč. Ale času moc nebylo a… však to znáte :-).

David Nicholls – Otázka za deset

Můj druhý úlovek ze Dne knih bez DPH. Moc jsem nad koupí neváhala, protože Jeden den se mi moc líbil a tohle mělo být podle popisu něco z veselejšího soudku. Franta mě s četbou opět předběhnul a avizoval, že pokud jsem četla Mládí v hajzlu, budu se dobře bavit i u tohoto :-D. A musím říct, že jsem se bavila ještě o něco víc! Retro román je zasazený do poloviny 80. let a jeho hlavním hrdinou je na první pohled dost nemožný mladík Brian, který právě nastupuje na vysokou se stejnými očekáváními, jaká měla většina z nás – tedy že se jeho život diametrálně změní k lepšímu. Že v reálu dopadne všechno trochu jinak asi netřeba zdůrazňovat ;-)…

George R. R. Martin – Hra o trůny 2

Poté, co jsem Game of thrones definitivně podlehla a přelouskala první díl, pokračování na sebe samozřejmě nenechalo dlouho čekat. Hru o trůny 2 jsem si s sebou vzala na dovču a četla jsem opravdu poctivě, až se mi čtečka vybila. Ještě že s sebou Péťa vždycky vláčí všechny ty dobíjecí kabely :-D! Díky Game of thrones se mi podařilo úspěšně přežít celkem 6 letů, které jsem musela v uplynulém měsíci absolvovat.

Krom toho, že vám dnes přiblížím jeden ze svých báječných úlovků ze Dne knih bez DPH, musím se vám ještě svěřit s jednou věcí. V práci jsem dostala Kindla – ano, já, zapřísáhlý literární konzervativec… Přiznejme si na rovinu, že mi dobré 3 týdny ležel zavřený v šuplíku. Pak mě ale něco nahlodalo a řekla jsem si, že když už ho tedy mám, mohla bych to s ním aspoň zkusit. Nabila jsem ho, Péťa mi do něj nahrál kompletní Game of Thrones a já se pustila do čtení. I nadále hodlám zůstat u klasických papírových knih, ale musím říct, že na cestách jsem výhody Kindlu naplno docenila. Je malý, skladný, velice snadno se s ním manipuluje a hlavně se toho do něj TOLIK vleze – pokud jste stejný knižní hraboš jako já, tuhle nespornou výhodu jistě oceníte. Velice pohodlný je i pro čtení v posteli – a vlastně i kdekoliv jinde. Musím přiznat, že mě samotnou překvapilo, jak snadno jsem si Kindla zamilovala :-D…

Anna Strunecká, Jiří Patočka – Doba jedová

Tuto knížku jsem dala tatínkovi k Vánocům, a protože téma nebezpečných látek, které nás v dnešní době obklopují, mě taky zaujalo, pustila jsem se přes Velikonoce do čtení i já. V několika kapitolách přijde na přetřes téma očkování, aditiv v potravinách nebo ne zcela prověřených látek používaných v kosmetickém průmyslu. Sympatické je, že autoři vám nepodsouvají své názory, v řadě případů jen nabízejí různé teorie a úhly pohledu. Čtenář si tak může sám vybrat, ke kterému výsledku se přikloní. Co mě naopak lehce zklamalo je místy až příliš odborná terminologie (a to si myslím, že jsem na tom jako bývalý biolog se znalostmi ještě celkem dobře :D). Kniha by měla být určena široké veřejnosti a věřím, že by se dala napsat i jazykem laikovi bližším. To je však jen taková malá piha na kráse, jinak mi přišla Doba jedová jako velmi zajímavé počtení, které se určitě neztratí v žádné domácí knihovničce. A co jsem si z četby do svého života odnesla já? Asi nepřekvapí, že nejvíce mě zaujala kapitola o kosmetice, které mě definitivně přiměla začít pečlivě číst složení na etiketách. A začnu zase užívat chlorellu, která je skvělá na detox :-).

George Orwell – 1984

Absurdní a přitom tak vizionářské… to je asi to první, co vás napadne, když se vám dostane do ruky slavný Orwellův román. Když jsem se v rámci Dne knih bez DPH rozmýšlela, jakou knížku si od Dobrovského odnesu, měla jsem představu o něčem nadčasovém a klasickém. 1984 se nakonec ukázalo být jasnou volbou, která vyplní mé literární mezery (a prázdné místo v mé brněnské knihovně :D). Měla jsem trochu obavy, jestli mě téma knihy chytne, ale nakonec jsem dílko zhltla velmi rychle a u posledního dílu málem ani nedýchala. V duchu jsem doufala v trochu optimističtější konec… přesto je pro mě 1984 naprosto nadčasovou záležitostí, kterou si není špatné čas od času připomenout. Už proto, že její děj bohužel není tak úplně sci-fi…

George R. R. Martin – Hra o trůny 1

Nikdy bych nevěřila, že mě fantasy takhle chytne, ale Hra o trůny je skutečně dost návyková záležitost. Sice se ještě pořád trochu ztrácím v tom množství postav, ale doufám, že se to srovná, protože souběžně chci koukat i na seriál. Je pravda, že děj je místy až moc rozvláčný, ale přesto se knížka čte velice dobře. Víc už asi není třeba dodávat – pokud jste nečetli, jistě znáte alespoň seriálovou podobu, protože jsem nepochybně poslední člověk široko daleko, který Game of Thrones dosud nesledoval :-D…

E. L. James – 50 odstínů šedi

A na závěr tu mám takovou perličku, kterou mám už od podzimu staženou v počítači, ale dosud na ni nebyl čas. Samozřejmě jsem i já zaznamenala všechen ten humbuk kolem této knihy a chtěla jsem zjistit, co že je na ní tak převratného. Přiznejme si na rovinu, že je to děsnej brak, který by po stylistické stránce dokázal napsat kdekdo z nás minimálně stejně a dost pravděpodobně i líp :D. Četla jsem v češtině, takže si nejsem jistá. do jaké míry je to vina překladu, ale ve výsledku je to nakonec asi jedno. Příběh je vystavěn na klasickém vzorci – obyčejná nenápadná studentka s minimem milostných zkušeností a úspěšný bohatý businessman, který by mohl mít na každém prstě deset holek. Pak už následuje jen osudové setkání, přeskočení jiskry a explicitní erotika, která pravděpodobně stojí za vysokým prodejem této knihy. Pokud jste dosud neučinili tu osudovou chybu a nepřečetli si 50 shades of Grey, doporučuju neztrácet s tím čas a věnovat ho něčemu užitečnějšímu :-D! Nakonec přidávám odkaz na BlogHýsek, kde si můžete rovněž přečíst recenzi na tuto knihu.

Knihomolové oslavili přesně před týdnem Den knih bez DPH. Ani já jsem se knihkupectví nevyhnula a odnesla si několik hezkých úlovků. Ty si tady ale ukážeme zase někdy příště :-)…

Sophie Kinsella – Báječné nakupování před svatbou

Má oblíbená literární hrdinka Becky Bloomwoodová opět na scéně :-). Napsala jsem toho o ní až dost, takže pro osvěžení mysli zkuste zapátrat v archivu literární rubriky. Jak již název napovídá, ve třetím díle série je Becky konečně požádána o ruku. Poté, co se s Lukem zasnoubí, vyvstává před ní jedno důležité dilema: zda se svatba uskuteční v její rodné Anglii nebo současném domově, New Yorku. Varianta v NYC s sebou sice přináší možnost zrealizovat pompézní a pohádkovou svatbu snů, za její přípravou by však stála Beckyina ne příliš vřelá tchýně. Ani svatba podle scénáře Rebecciny matky však nezní úplně ideálně… Přestože mi tento díl přišel trochu slabší než oba dva předchozí, i tak jsem se při čtení moc dobře bavila a perfektně se u knížky odreagovala. Na víkendové zevlení je Sophie Kinsella prostě jako dělaná :-). A žádný strach, do příběhu se bez problémů vžijete i v případě, že zrovna svatbu v nejbližší době nechystáte :D.

David Nicholls – Jeden den

Tahle knížka si mě našla docela zajímavým způsobem. Jednou jsem si s Terkou povídala na Facebooku a zmínila se mi o filmu Jeden den, který ji v poslední době zaujal. O pár dnů později mi Franta po cestě z jógy začal vyprávět pro změnu o zajímavé knížce, kterou četl… a já si záhy uvědomila, že děj se shoduje s filmem, o kterém mluvila Terka! Vzhledem k tomu, že mi dva kamarádi nezávisle na sobě doporučili stejnou věc, nešlo četbu déle odkládat :-). Za pár dnů mi Franta knížku přinesl. Dlouhý čas mi Jeden den jen tak ležel na nočním stolku (a přiznám se, že teprve po několika týdnech jsem najednou procitla ze „slepoty“ a všimla si, že na obálce nejsou 2 červené fleky, ale profily muže a ženy :D). Několikrát jsem ji rozečetla a neponořila se do ní spíš z důvodu nedostatku času, než že by mě nezaujala. Po pár kapitolách ale došlo k obratu a já se začetla tak, že jsem ji naopak nebyla vůbec schopná odložit.

Hlavními hrdiny příběhu jsou Emma a Dexter, kteří se náhodně potkají na promočním večírku a od té doby sledujeme jejich příběh vyprávěný vždy pouze jediný den v roce po dobu dvaceti let. Tyto významné časové skoky dobře ilustrují vývoj jejich vzájemného vztahu i důležité mezníky v jejich životech. Jestli čekáte klasickou lovestory, budete závěrem knihy dost překvapení. Na druhou stranu na mě příběh Emmy a Dextera působil po celou dobu strašně smutně a beznadějně a konec se mi paradoxně líbil. Jeden den je rozhodně mimořádný a originální román, který stojí za přečtení. Nejedná se o oddechovou záležitost, a přesto se velice dobře čte. Těším se, až svou čtenářskou zkušenost zkonfrontuju s filmem :-)…

Jiří Wolker – Jitřní píseň

„…Snad plakali jsme, – ale teď chcem žít!“
(Jitřní píseň)

O Velikonocích jsem dostala chuť na trochu poezie, sáhla jsem tedy výjimečně do domácích zásob po této útlé sbírečce, která obsahuje to zásadní z Wolkerovy tvorby, ať už se jedná o poezii milostnou či sociální balady.

Na to, jak byl březen dlouhý měsíc, jsem během něj skoro nic nepřečetla. Snad se do příště polepším a hlavně přelouskám všechny ty popůjčované knížky, na které mi tu padá už půl roku prach o:-)…

Henry Gidel – Coco Chanel

Pokud máte, stejně jako já, v oblibě životopisné knihy o známých osobnostech, doporučuji vaší pozornosti toto poměrně obsáhlé dílo o jedné z nejslavnějších módních návrhářek všech dob. Vzhledem k tomu, že jsem o Coco a jejím životě nevěděla, krom těch nejznámějších faktů, prakticky nic, kniha pro mě byla informačně velmi přínosná. Líbilo se mi, že postupuje chronologicky (nebývá to u životopisů vždycky pravidlo), ale zároveň nezabíhá do příliš velkých detailů, takže se o životě Coco čtenář dozvídá to skutečně podstatné. Co bych naopak knize vytkla, je příliš literární styl. Osobně mám u životopisných děl raději věcné vyprávění. Trochu mě zklamala také poměrně chudá obrazová příloha knihy – život Coco Chanel byl natolik zajímavý na setkání s lidmi, že by si řada z těch nejdůležitějších zasloužila mít v knize alespoň svou fotku. Já osobně bych to jako čtenář uvítala.

Životní příběh Coco Chanel je skutečně pozoruhodný – poznamenaný ne příliš radostným dětstvím a později v dospělosti několika zásadními setkáními. I přes její strmě stoupající kariéru a finanční nezávislost se jí nevyhnula celá řada osobních tragédií, od nemožnosti otěhotnět až po nečekané úmrtí dvou jejích životních partnerů. Mnozí jí vyčítali také její rozporuplný postoj během druhé světové války, přestože Coco byla jednou z mála, která na ženách německých papalášů nevydělávala. Můj celkový dojem z knihy je takový, že postava Coco Chanel byla možná až moc zmytizovaná. Pod slupkou módní ikony, která určila nový trend jednoduchosti a funkčnosti, se skrývala také přísná perfekcionistka, která musela vždy za každou cenu prosadit svou. S použitím dosud neznámých pramenů a rozhovorů s významnými svědky, kteří Coco Chanel znali, sepsal Henry Gidel věrnou biografii ženy, jež prožila v plném lesku tři čtvrtiny 20 století.

Karel Kryl – Pochyby

Jeho ponurá hudba mě nikdy příliš neoslovila, ale řada jeho textů je mimořádná. Sbírka Pochyby vytváří průřez Krylovou tvorbou z let 1966 až 1991. Krom politického kritika se tu Kryl představuje také v roli skutečného poety, jehož pozdní básně (či texty, chcete-li) jsou plné lásky i melancholie. Bez hudby podle mě fungují mnohem lépe než s ní.

„…tak neskonale sami, tak nekonečně spolu,
dva u jednoho stolu, dvě lodi mezi krami,
je předaleko k molu a temno nad vodami…“
(Monology)

Únorová knižní nabídka sice mohla být bohatší, ale na to, jak krátký měsíc to byl a kolik se toho v něm dělo, to myslím není špatná bilance :-)…

Lope de Vega – Proč unikáš mi

Sbírka milostných sonetů, jejímž hlavním tématem je pochopitelně láska a vše, co k ní patří, ať už je šťastná či neopětovaná. Sonety Lope de Vegy patří k vrcholům poezie své doby – koneckonců posuďte sami…

Jen nezoufej, nechtěj, co bylo vloni

Jen nezoufej, nechtěj, co bylo vloni,
loňský sníh roztál, zhas včerejší den,
co na tom, že jsi zdáním podveden,
jde nová láska, zamiluj se do ní,

přes všecko dál, cválej na jejím koni,
ta nejdražší je nejkrásnější z žen,
Venuše věčně rodící se z pěn,
jen milovat a potom svět ti voní.

Spleťte se, jak splétají se prsty,
buď jejím stínem, jenž si na tě zvyk,
jak dřevo s ohněm prostupte se ústy,

delší než pláč může být jeden vzlyk,
bez lásky by byl svět tak strašně pustý,
jen v ní je věčnost každý okamžik.

Robert Fulghum – Vzpomínky na jedno dobrodružství

Opět mě dostal! Robertu Fulghumovi, který ve svých 70 letech propadl kouzlu tanga, se prostě nedá odolat, a tak mu snadno uvěříte, že jeho tříměsíční pobyt v Argentině nebyl ničím jiným, než jedním velkým dobrodružstvím. A možná taky trochu životním restartem…

„Nejblíže čemukoliv souvisejícímu s pólem jsem se ve svém životě ocitl v jednom z obchodů s oděvy Ralpha Laurena.“ 😀

Závěr knihy je naprosto famózní a ztělesňuje všechny důvody, pro něž mám Roberta Fulghuma tak ráda. Ani v této knize nechybí překrásné ilustrace Willow Baderové, které pro vás po dočtení Vzpomínek rázem získají zcela nový rozměr. Necelých dvě stě stránek jsem přelouskala ani ne za 24 hodin jako nic. A to je jen dalším důkazem toho, že s Robertem Fulghumem nemůžete nikdy šlápnout vedle.

Zdeněk Mahler – Spirituál bílého muže aneb Dvořák v Americe

Jak píše sám autor na obálce knihy, o Antonínu Dvořákovi se traduje, že jeho život byl nedramatický a fádní. Zdeněk Mahler se snaží tento mýtus vyvrátit a předkládá nám neobyčejný příběh, vyprávěný Dvořákovým žákem, Josefem Kováříkem. Jak již název napovídá, zaměřuje se přitom na kapitolu ze skladatelova života, která se odehrává v „Novém světě“. Příběh je sloučeninou faktů a fikce a doplňuje jej spousta zajímavých poznámek z dob, kdy Mahler pátral po Dvořákových stopách v New Yorku na vlastní pěst.

„…V noci si povídal s drozdem: „Josefe, jsem jako ty – nemůžu z klece: Amerika je uhrančivá – smolná doba přejde – neměl bych vytrvat?…“  Otevřel ptáku dvířka: „Jsi kus mý duše: zůstaň tu za mne…“ Pustil drozda na svobodu…“

Jeden vánoční dárek, jedna stará klasika a jeden přeceňovaný bestseller – toť má literární bilance za měsíc leden. Co vy jste četli zajímavého :)?

Adresát Ladislav Verecký – Dopisy Svatavy Antošové, Ivana Jelínka a Ivana Diviše

Letošní „hand-made“ dárek od T. mě mimořádně potěšil :-)! Také jsem se hned na druhý den s radostí pustila do čtení (první pokus asi o půlnoci doma po návratu z hospody nepočítám :D). Cesta se Student Agency mi s knížkou příjemně uběhla a není divu, že během nějakých tří dnů jsem byla s četbou u konce. Dílko obsahuje korespondenci adresovanou Ladislavu Vereckému, jehož jméno možná budete znát z magazínu MF Dnes. Dopisy však pochází ještě z doby, kdy Verecký působil jako redaktor poezie v nakladatelství Československý spisovatel, tedy z 80. a počátku 90. let. Tehdy se na Vereckého obraceli začínající i zavedení autoři – mezi nimi básnířka Svatava Antošová a exiloví básníci Ivan Jelínek a Ivan Diviš. Dopisy zachycují proměnu původně pracovních vztahů ve vztahy neformální až přátelské, ale také atmosféru tehdejší doby – nejen na poli literárním. Mě osobně nejvíc zaujaly dopisy první jmenované, Svatavy Antošové. Ráda bych si od ní v budoucnu něco přečetla. U Ivana Jelínka mě pro změnu upoutala pasáž, kde líčí, že pro rukopis své autobiografie pošle k Vereckému svou neteř, která učí na universitě v Brně… a nebyl to nikdo jiný, než námi právníky milovaná „krvavá Marta“, postrach zkoušky z československých právních dějin (jak je ten svět malý!) :D. Oproti tomu mě Diviš, na kterého jsem se těšila, trochu zklamal, a jeho styl psaní mi moc nesednul. Celkově se mi ale korespondence líbila a určitě se u mě v knihovničce neztratí. Takže, Teri, ještě jednou díky za dárek a už se těším, co vydáš (a nadělíš nám) příští Vánoce :-)!!!

Karel Čapek – Hovory s TGM

Existuje hned několik důvodů, proč jsem sáhla po tomto, možná trochu pozapomenutém, literárním skvostu. Jednak mi Hovory s TGM už před nějakým časem doporučil k přečtení Franta (a k literárním tipům svých přátel, jak už jistě dávno víte, nezůstávám nikdy hluchá :D!). Definitivním popudem pak bylo shlédnutí nového seriálu ČT – České století, které jste možná na obrazovkách v průběhu podzimu také zaznamenali. Hned první díl se zabýval působením našeho prvního prezidenta za války, a protože jsem zjistila, že toho paradoxně o této důležité historické etapě našich dějin mnoho nevím, s chutí jsem se pustila do čtení. Hovory s TGM mají samozřejmě mnohem širší záběr – Masaryk v nich rekapituluje prakticky celý život, vzpomíná na dětství, mládí, seznámení se svou ženou, na počátky svého politického působení… Své vzpomínky navíc prokládá zajímavými myšlenkami, v nichž i dnes můžeme nalézt mnoho pravdy.

„Státníky jsou jen ti politikové a veřejní činitelé, kteří ve všem, co dělají, mají doopravdy na mysli zájem státu; těm je pravá politika jen jedna: harmonizovat v jeden celek menší celky, organizovat organizace, sjednocovat všecka úsilí; taková politika překračuje i hranice státu. Takové politiky vyžaduje naše doba…“

Druhá část Hovorů je pak (na rozdíl od té první, která je v podstatě Masarykovým monologem) vedena částečně jako diskuze s Čapkem. Masaryk v ní probírá různá témata od filosofie přes náboženství až po politiku. Musím se přiznat, že přestože jsem se na tuto část velmi těšila, nepřišla mi ve výsledku až tak záživná. I tak si ale myslím, že Masarykovy myšlenky mají co říct i dnešní mladé generaci. Minimálně to, že bývaly doby, kdy se naše země nemusela za své hlavní politické představitele stydět…

Robert T. Kiyosaki, Sharon L. Lechter – Bohatý táta, chudý táta

Slavný bestseller s podtitulem „Co bohatí učí svoje děti a chudí a střední vrstvy ne“ na mě kouká každé Vánoce ze všech knihkupectví. Nakonec však kupodivu nebyl žádný problém sehnat ho v naší KM knihovně, kde si ho pravděpodobně nikdo moc nepůjčuje. Na knížku jsem četla hodně chvály, ale ve výsledku mi zas až tak revoluční nepřišla. Nabízí prostě jen jiný pohled na hospodaření se svými financemi. Ve spoustě aspektů má autor jistě pravdu – škola člověka finanční inteligencí skutečně nevybaví a bylo by záslužné věnovat této oblasti více pozornosti a vštěpovat dětem už odmalička principy správného hospodaření. Na druhou stranu si myslím, že kniha je zbytečně ukecaná a to, co je podáno na 200 stranách by se v pohodě dalo zkrátit na polovinu. Čtivost se jí však upřít nedá. Našim se tahle „kuchařka“ moc líbila, já z ní ve výsledku až tak odvázaná nebyla – pokud vás však téma financí zajímá a chcete znát recept, jak zbohatnout a po zbytek života jen hongat nohama, směle do čtení ;-)!

Tak jsem se těšila, kolik toho přes Vánoce přečtu, a zatím skutek utek :D. Svátky sice ještě nejsou u konce, ale už teď vidím, že společenské povinnosti mi nedovolí dobrat se alespoň u některé z mých rozečtených knížek ke zdárnému konci. Budete si tedy muset vystačit s tituly, které jsem přelouskala ještě před Vánocemi :-).

George Bernard Shaw – Pygmalión

Po delší době u mě zakotvila také jedna divadelní hra. Musím ale říct, že mě slavný Pygmalión příliš nevzal za srdce. Hra nese název podle pověsti o řeckém sochaři, jenž vytvořil sochu tak krásnou, že se do ní zamiloval a na bohyni Afrodité jí vyprosil řeč a život. Těžko říct, proč si vybral dramatik zrovna tento název, protože mně přišel profesor Higgins jako příšernej protiva bez kapky citu a úcty :D. Tak či tak Pygmalión určitě patří mezi divadelní hry, které je lepší vidět přímo na prknech – psaná podoba nedokáže nahradit komiku mluveného slova, na které pravděpodobně celý příběh stojí.

Cynthia Lennonová – John

Opět jeden Beatles memoár, tentokrát ovšem mimořádně zajímavý tím, že byl napsán Lennonovou první manželkou Cynthií. Obecně mi připadá, že se toho o Beatles-ženách mnoho neví a moc se o nich nepíše. O to více mě tato publikace zaujala. Těžko říct, na kolik jsou Cynthiiny vzpomínky zidealizované, ale z jejího vyprávění je cítit úcta a láska ke člověku, s nímž byla nucena sdílet první bouřlivé roky Beatlemánie. V jiných publikacích bývá obvykle Cynthia prezentována jako nenápadná osůbka stojící v pozadí veškerého dění (což je do jisté míry pravda), ale tato kniha ji ukazuje ve zcela jiném světle – jako Johnovu osudovou ženu. Cyn nechává čtenáře nahlížet hluboko do minulosti, kdy se s Johnem seznámili na výtvarné škole, popisuje komplikovaný vztah s jeho tetou Mimi i okamžiky počínající slávy kapely. Přestože o Johnovi mluví v celé knize velice hezky, i tak z toho vyleze jako pěknej hajzl, zejména co se jeho vztahu k prvorozenému synovi Julianovi týče.

„…John právě vydal Imagine, píseň, která se měla stát mezinárodní hymnou míru, nabádající svět, aby žil v jednotě, a přitom neuměl zvednout telefon, uzavřít mír se mnou a zařídit si, aby se mohl vídat s vlastním synem…“

Velice zajímavé mi přišlo také vyprávění o osobách, které se světem Beatles občas mihly – zejména přítelkyně jednotlivých Beatlů, Johnův otec a jeho nevlastní sestry nebo již zmiňovaná teta Mimi, která z Cynthiina vyprávění vyznívá jako podivínská věčně nabručená bába :D.

…Později mi Julia vyprávěla, že když se Mimi setkala s Johnem a s Yoko po vydání jejich alba Two Virgins, řekla jim: „Když už jste na tom obalu museli mít nahotiny, proč jste si nenašli někoho pohledného?“ Upřímná jako vždycky… 

Jak už jsem řekla, Cynthiiny vzpomínky na mě místy působí až příliš idylicky a zaujatě, ale pokud se přes to přenesete, čeká vás skutečně zajímavé čtení a několik Beatles historek, které jste určitě ještě neslyšeli :-)!

František Gellner – Vášeň, co do rána zchladne

I zatoužila jsem za dlouhých zimních večerů zase po troše kvalitní poezie :-). Gellner je sázka na jistotu, byť už mě spousta jeho básní neoslovuje tak, jako kdysi. Některé už jsou dneska na mě až moc cynické :-).

„…Můj život bez tebe je k smrti pustý,
a v lásku nevěřím, jež uzdraví.
Však aspoň krev, jež řine se ti ústy,
v přilnutí dlouhém ret můj zastaví.“

(Nic vyčítat ti nechci, moje milá…) 

Výbor obsahuje texty z Gellnerových sbírek Po nás ať přijde potopa! a Radosti života i několik básní z posmrtně vydané sbírky Nové verše  a z pozůstalosti. Jako ilustrace posloužilo několik Gellnerových vydařených kresbiček.

Listopad už se nám pomalu chýlí k závěru, a tak je čas na pravidelný souhrn mého čtiva za uplynulý měsíc. Knih se mi tu poslední dobou kupí víc než dost a já je vůbec nestíhám číst. Tak se aspoň máte na co těšit do budoucna :-)…

Iva Pekárková – Láska v New Yorku

Sedm povídek souboru Láska v New Yorku spojují kulisy americké metropole i poněkud pochmurná témata a leckdy také tragické vyústění. Přestože Iva Pekárková píše čtivě a její příběhy většinou někam směřují, řadí se u mě k početné skupině současných českých autorů, s nimiž se dá celkem obstojně ukrátit dlouhá chvíle v tramvaji, ale po dočtení jejich knížek ve vás nic zvláštního nezůstane.

Paulo Coelho – Vítěz je sám

Tato kniha mi dlouho nebyla souzená – sháněla jsem ji v knihovně několik let a teprve nedávno se na mě konečně usmálo štěstí. A hned na úvod musím říct, že je to pro mě zatím jednoznačně nejlepší dílo tohoto brazilského autora. V knize vystupuje několik hlavních hrdinů, jejichž životní cesty se střetávají během Filmového festivalu v Cannes. Na první pohled spolu nemají vůbec nic společného – úspěšný podnikatel, nadějná modelka, módní návrhář, americká herečka… Všichni se však pohybují v blýskavém světě, kde peníze a úspěch znamenají všechno. Ti, kteří už dosáhli té nejvyšší mety, se bojí pádu. A ti, co se na svůj výstup na vrchol teprve chystají, by pro svůj sen obětovali úplně cokoliv…

„Lidé nejsou nikdy s ničím spokojeni. Když mají málo, chtějí hodně. Když mají hodně, chtějí ještě víc. Když mají ještě víc, přejí si být šťastní s málem, ale nedokáží v tomhle směru vyvinout sebemenší úsilí.“

Paolo Coelho ve svém románu upozorňuje na nejeden paradox dnešní doby – zvrácené hodnoty, pozlátko světa showbusinessu, snahu jít za svým cílem i „přes mrtvoly“. Nedělá to ale nijak mravokárně – dominantní je zde příběh, který je skutečně napínavý až do konce a nezklame ani milovníky thrilleru. Jsem ráda, že jsem si na knížku počkala a že mě nakonec nezklamala :). A rozhodně ji doporučuju k přečtení i vám!

Zdeněk Mahler – Muž, který přežil Lidice

Jsou knížky, které se mi líbí tak moc, že bych si je přála sama napsat. Muž, který přežil Lidice k nim jednoznačně patří. Silný příběh, vycházející ze skutečné události, jazyková dokonalost, téma, které je bolestivou kapitolou našich dějin…

„Pořád vás ten pahejl bolí?“
„Velebnosti, já podle toho můžu předpovídat počasí.“
„A jaký bude?“
„Budou padat parašutisti.“

Lidice jsem si rozečetla na školení  o ochraně duševního vlastnictví – samozřejmě v polední pauze, původně určené k obědu, na který jsme ovšem s kolegou nešli, protože jsme se přejedli obložených chlebíčků :D… V četbě jsem úspěšně pokračovala i na zpáteční cestě v šalině a knihu jsem neodložila ani doma. Zhltla jsem ji prostě na posezení během pár hodin, což nebylo zas tak těžké, neboť se jedná o dílko nevelkého rozsahu. Je to jen dalším důkazem autorovy geniality a jeho schopnosti na několika málo stránkách čtenáře doslova strhnout. Příběh výborně doplňují působivé ilustrace Aleše Čumy, laděné do červeno-černých barev. Na závěr už zbývá jen dodat to, co pravděpodobně všichni víte – kniha se stala předlohou pro český film Lidice z roku 2011, k němuž Zdeněk Mahler vytvořil scénář.