Rubrika: Z knihovničky

Za neobvykle vysokým počtem přírůstků v mé prázdninové knihovničce byla opět má neplánovaná zdravotní indispozice :(. Ale předtím jsem četla taky hodně po koupalištích, na cestách a v trolejbusech. Tato literární variabilita je na létě prostě skvělá :D!

Agatha Christie – Vražda v Orient-expresu

Po dlouhé době jsem zase zatoužila po nějaké kvalitní detektívce a Vražda v Orient-expresu je prostě klasika. K napsání tohoto kusu Agathu prý inspirovala nezvykle krutá zima, která v roce 1929 způsobila, že legendární Orient-expres uvízl na své pravidelné cestě Balkánem ve sněhových závějích. Do těchto kulis Agatha zasadila ještě Hercula Poirota a samozřejmě záhadnou vraždu. Kdopak ze skupinky spolucestujících mohl mít důvod sprovodit bohatého Američana Ratchetta ze světa? Nebude úplně snadné to uhodnout 😉

Jostein Gaarder – Sofiin svět

Kultovní knížka s podtitulem „Světově nejžádanější dějiny filosofie„, ke které jsem si ani přes upřímnou snahu nikdy cestu nenašla. Popravdě řečeno mě ani samotná filosofie nikdy příliš nezajímala – výklady na gymplu mi přišly o ničem a později už jsem se nesetkala s nikým, kdo by mi filosofii přiblížil nějakou mně blízkou formou. Ani Gaarderovi se to bohužel nepodařilo. Na jedné straně je určitě zajímavé, jakou metodou se pokouší v dětském čtenáři vzbudit zájem o filosofii. Na straně druhé mi knížka přijde velice nevyrovnaná v tom smyslu, že filosofické pasáže jsou místy docela náročné na soustředění, což se s knížkou pro děti tak docela neslučuje, a příběhová linie je zase až moc naivní a plochá. Z toho vzniká i pochybnost, jakému čtenáři je tedy vlastně Sofiin svět určený.

George R. R. Martin – Hostina pro vrány 1

Ačkoliv do práce nedojíždím nijak daleko, přišlo mi i těch pár minut denně poněkud nevyužitých, a tak jsem teď začala tahat čtečku všude s sebou. Myslím, že tímto tempem se brzo dostanu na poslední strany knižní série a připojím se k davu nedočkavých čekatelů na pokračování. Hostina pro vrány mi na začátku přišla trochu chaotická velkým množstvím nových postav, ty se ale brzy nějakým způsobem propojily s těmi starými a zase jsem se v ději zorientovala. Tady už je znát, jak moc jde knížka do hloubky a naopak jak povrchně to bere seriál. Tento díl mi nepřišel ani tak rozvláčný jako ty předešlé – pokud se nepletu, jedná se o „nejtenčí“ díl knižní série, což mnohé vysvětluje :D.

Sergej Jesenin – Oheň jeřabin

Nač tě volat, litovat a plakat,
přejde vše, jak z bílých stromů dým…

K Jeseninovi mě přivedla docela kuriozní zápletka (přestože jeho verše jsem četla už na gymplu). Na jedné pracovní akci jsem se seznámila s člověkem, který se zabývá socionikou. Pokud je vám tato věda stejně neznámá, jako byla mně, vězte, že se jedná o teorii psychologické slučitelnosti mezi lidmi, které rozděluje podle jejich povahy a vloh do několika kategorií. Klasifikaci vytvořil Carl Gustav Jung. Existencí takové teorie jsem byla docela fascinovaná, zejména poté, co na základě asi dvou setkání zcela neznámý člověk až děsivě přesně odhadl mou povahu :-D. A pokud už jste zavolali na pomoc Google, asi správně tušíte, že jsem byla vyhodnocena jako typ „Jesenin“.

…Směšná ztráta, duše přeubohá!
V životě je tolik směšných ztrát…

Jesenin je typický svými sugestivními obrazy, originálními metaforami a citlivými lyrickými verši. Stěžejními tématy jeho poezie jsou láska a příroda. Pokud pominu kuriozní pasáž s básněmi o Leninovi, celá sbírka se mi velmi líbila, byť na vás z úryvků asi zapůsobí dost melancholicky. V kontextu veršů pak nepřekvapí, že Jesenin ukončil svůj život předčasně a dobrovolně.

…Tak málo jsem stih projít cest,
tak mnoho chyb udělat na nich…

Robert Fulghum – Od začátku do konce

Opět jedna knížka, která mě přesvědčila o tom, že Robert Fulghum je naprosto geniální autor a hlavně úžasný člověk a jestli už vás ty moje chvalozpěvy na něj nebaví, nedá se nic dělat, protože já toho jen tak nenechám :D! Ve své knize s podtitulem Naše životní rituály vypráví o důležité úloze rituálů v lidském životě, přičemž vychází ze své několikaleté zkušenosti, kdy působil jako unitářský pastor. Nevypráví pouze příběhy, které vypozoroval ve svém okolí, jak u něj bývá zvykem, ale sám odhaluje část svého soukromí např. v kapitole, kde líčí, jak dal před mnoha lety své dítě k adopci nebo vypráví o komplikovaném vztahu se svými rodiči. Naprosto geniální je pasáž o svatbách a manželství. Porce zábavy, dojetí i vytržení z toho, že někdo má tak úžasný dar vyprávění, který vás nedokáže odtrhnout od čtení… od začátku do konce! Tleskám Robertu Fulghumovi, ostatně jako vždy!

Charlie Lovett – Dobrodružství milovníka knih

Tento titul s lákavým názvem (alespoň pro mě) mi zapůjčil Franta. Jedná se o dobrodružný román, jehož hlavním hrdinou je Peter Byerly, zabývající se sbíráním a restaurováním vzácných tisků. V depresích z náhlého úmrtí své ženy utíká na anglický venkov, kde se dostává na stopu tajemství shakespearovských podvrhů i dosud nepoznané minulosti předků Peterovy zesnulé ženy. Vyprávění probíhá hned ve třech dějových liniích, což mi zpočátku přišlo dost matoucí a znesnadňovalo mi to začtení se do příběhu. Když už jsem se začetla, zase mi to celé začalo připadat takové nepravděpodobné, vztah Petera s jeho přítelkyní/později ženou byl strašně idylický a harmonický a co se týče shakespearovské linie, zdálo se mi vyústění docela předvídatelné… zkrátka mi to nesedlo ani jako love-story, ani po té dobrodružně-historické stránce. Bestseller deníku New York Times si přecejen představuju trochu jinak.

Tento měsíc nepřicházím do literární rubriky s ničím, co byste dobře neznali ze školních lavic. Někdy je ovšem fajn si v záplavě knižních novinek připomenout, že jsou tituly, které prostě nestárnou…

Ota Pavel – Zlatí úhoři

Opět jsem sáhla po staré dobré klasice, která před nějakým časem vyšla v krásném novém vydání s půvabnými ilustracemi Františka Nového. Místy idylické, místy mrazivé vzpomínání autora na jeho dětství u řeky Berounky a rodinnou vášeň pro rybaření je uspořádáno do několika krátkých povídek. Ty odehrávající se za války vás dojmou, jiné pro změnu pobaví. Řadu z nich možná budete znát v jejich filmové podobě od Karla Kachyni. Otu Pavla coby autora rozhodně doporučuji, už pro jeho mimořádný dar dokonale si čtenáře podmanit poetickým vylíčením přírody a tím, jak dokáže i o obyčejných věcech neobyčejně vyprávět.

Bohumil Hrabal – Postřižiny

Stejným darem vyprávění oplývá i Bohumil Hrabal, který navíc ještě umí do každé situace vnést bohatou dávku humoru. Filmové Postřižiny jsou mou srdeční záležitostí a chce se mi skoro říct, že knížku předčí – na druhou stranu by ale bez Hrabalovy předlohy tak dobrý film asi nikdy nevznikl. A tak to nechám na tom, že je to fifty fifty 🙂 a kdo knížku ještě nečetl, měl by to rychle napravit. K létu zkrátka patří atmosféra pivovaru, strýc Pepin a paní sládková na komíně :-).

Tato kniha se v poslední době stala v naší rodině trhákem, a tak bylo jen otázkou času, kdy se k ní dopracuju i já. Život bez pšenice jsem si nechala zaslat z knihkupectví Megaknihy.cz, kterému tímto děkuji za poskytnutí knihy k recenzi.

O nepříznivých dopadech pšenice na lidské zdraví se poslední dobou hodně mluví i píše. V čem je ale pšenice tak nebezpečná a proč bychom ji měli chtít vyřadit z našeho jídelníčku? Preventivní kardiolog William Davis ve své knize přináší celkem obsáhlou odpověď na tyto otázky. Především čtenářům na úvod vysvětluje, že dnešní geneticky modifikovaná pšenice má s tou původní, kterou jedli naši předkové, jen pramálo společného. A pak už následuje vyčerpávající výčet negativních dopadů konzumace pšenice a z ní vyrobených potravin na naše zdraví. Není to jen obezita a celiakie – pšenice negativně ovlivňuje i náchylnost k cukrovce či k nemocem srdce. A možností, jakými může způsobovat v našem těle potíže, je bohužel ještě mnohem více. Kniha je doplněna řadou příkladů z Davisovy praxe, kdy vysazení pšeničných výrobků z jídelníčku vedlo k nečekanému zlepšení stavu jeho pacientů. Najdete v ní také několik bezpšeničných receptů, které mi nicméně nepřišly natolik zajímavé, abych je měla chuť vyzkoušet.

A teď jak se na to dívám já: především jsem si uvědomila, jak závažnou změnou musí pro každého celiaka být stanovení jeho diagnózy a přechod na bezlepkovou dietu. Lepek se dnes vyskytuje skoro všude, i tam, kde by ho člověk opravdu nečekal! Dle doktora Davise se bohužel nedá stoprocentně věřit ani bezlepkovým výrobkům či menu, které restaurace označí za bezlepková. Zkrátka co si sami neuvaříte, to nemáte. Na druhou stranu mi té hysterie v této knize přišlo trochu moc a nedokážu prostě uvěřit, že na některá (zejména neurologická) onemocnění může mít (ne)konzumace pšenice až takový vliv. Život bez pšenice se mi místy zdál až moc odborný a když to porovnám s tituly s obdobnou tematikou (např. Jídlo na prvním místě, Bláznivá sexy dieta), nebyl až tak čtivý a zajímavě podaný.

Nicméně se už přes dva týdny pokouším obejít bez pečiva (zdůrazňuju, že bez pečiva, NE bez pšenice). To v praxi znamená, že místo chleba jím knäckebroty a místo croissantů, loupáčků a cereálií si na snídani či na svačinu kupuju ovoce a zeleninu. Mou hlavní motivací je pochopitelně zbavit se „pšeničného břicha“ před plavkovou sezonou :D! Tak uvidíme, zda i toto drobné omezení ve stravě přinese nějaké ovoce. Obecně mi přijde, že se mi trochu upravilo zažívání a možná, že ty džíny už mi taky nejsou tak těsný… ale na nějaké hodnocení je ještě moc brzy.

I navzdory pár pochybnostem si myslím, že Život bez pšenice otevírá velice zajímavé téma a vnáší řadu otazníků do „západního“ stylu stravování. Už jen uvědomění si faktu, jak těžké je najít v obchodě výrobky, které neobsahují (byť jen stopové) množství pšenice, nutí k zamyšlení. Co vy a pšenice? Myslíte, že je to až takové zlo nebo ji s klidem baštíte ve velkém ;-)?

Mojí nejděsivější noční můrou je dlouhá cesta, během které nemám nic ke čtení. A tak je jasné, že jsem s sebou v květnu všude vláčela čtečku a hromadu hodnotné literatury… na kterou ve výsledku stejně nebyl vůbec čas. Takže tento měsíc jen velmi skromně pár titulů :-).

George R. R. Martin – Bouře mečů 2

Knihu jsem dočetla ve vlaku cestou z Budapešti. A jako obvykle mě hodně bavila. Po dočtení poslední kapitoly jsem byla dost v šoku, protože se v ní událo něco, co dosud v seriálu nebylo ani naznačeno :O. Hmm, začínám být hodně zvědavá, jak moc se do budoucna seriálová Hra o trůny odchýlí od své literární předlohy. A taky by mě zajímalo, co mě pak bude bavit víc, protože zatím mi z toho vychází remíza :-)…

Boris Vian – Pěna dní

Surrealistický román Pěna dní mi zapůjčil Franta s upozorněním, že je to celkem psycho :). Nakonec mě překvapila čtivost knihy a rychlost, s jakou jsem vplula do děje, ačkoliv ze začátku jsem měla obavy, zda to bude můj šálek čaje. Brzy jsem příběhu, který se z původních snivých obrazů stává až krutě realistickým, úplně podlehla. Postavy jsou těžce čitelné, víme o nich celkem málo – jen kolik Vian naznačí – takže se obtížně zamýšlí nad tím, zda jsou sympatické nebo nesympatické, dobré nebo zlé. Myslím, že spousta věcí zůstává při prvním čtení nepovšimnuta či nepochopena, ale zároveň si nejsem jistá, jestli mám chuť Pěnu dní číst i podruhé. Nechám tento literární zážitek prozatím uležet a uvidíme. Knížka mě každopádně zaujala také zajímavým grafickým zpracováním – o krásné vydání se postaralo nakladatelství Argo.

Duben jsem sama pro sebe vyhlásila neoficiálním měsícem zdravějšího životního stylu. Krom toho, že jsem se snažila minimálně čtyřikrát do týdne cvičit alespoň 10 minut denně jógu, zkusila jsem zase malinko vylepšit i svůj jídelníček. Samozřejmě ne vždy se to daří na sto procent a někdy člověk z nedostatku času/lenosti sáhne po té méně zdravé variantě. I proto jsem si tentokrát vybrala k recenzi knihu s trochu zavádějícím názvem – Bláznivá sexy dieta – která nabízí zajímavý pohled na to, jak funguje naše tělo a jak se k němu chovat tak, aby nám co nejdéle vydrželo :-).

Kris před několika lety lékaři diagnostikovali velice vzácný druh rakoviny jater, který označili za nevyléčitelný. Kris se místo rezignace pustila do boje. Razantně změnila svůj jídelníček i životní styl. Ve své Bláznivé sexy dietě velice srozumitelnou a čtivou formou popisuje, jak na různé typy potravin naše tělo reaguje, jaká jsou rizika „západního“ životního stylu a zmiňuje se také o zákulisí potravinářského průmyslu v Americe. Hodně mě zaujala pasáž o lepku a téměř mě přesvědčila pokusit se alespoň na měsíc jej vyřadit ze stravy. Zatím jsem se k tomu neodhodlala, protože budu v květnu hodně cestovat a to se pak předsevzetí ohledně stravování velmi špatně dodržují, ale do budoucna chci bezlepkovou dietu určitě vyzkoušet.

Kris bere svou „dietu“ hodně důsledně a stravuje se v podstatě vegansky. Je mi to sice asi bližší než paleo, ale ani tak tento životní styl nejspíš nepřijmu za svůj. Každopádně je kniha nabitá spoustou zajímavých informací a tipů na zlepšení životosprávy a z těch jsem si hodně odnesla s úmyslem zapojit je do svého života. Kris věnuje pozornost nejen stravování, ale také psychické stránce věci – meditování, správné technice dýchání či spánku. V úplném závěru knihy pak najdete 21denní očistný program a několik receptů.

Bláznivá sexy dieta je moc hezky graficky zpracovaná. Každá kapitola obsahuje na konci stručné shrnutí těch nejdůležitějších informací, takže se v knize i velice dobře orientuje, pokud se např. chcete k nějaké problematice vrátit. Bála jsem se, že kniha bude napsaná až moc „americky“, ale nakonec jsem byla docela příjemně překvapená, jak dobře se mi Bláznivá sexy dieta četla. Jen musíte Kris prominout, že oslovuje své čtenářky „andílci“, „krasavice“ a podobně :D… Krom toho mě taky při čtení rušilo to, že v tisku (zejména v první polovině) jsem našla docela dost překlepů. Kvality knihy to ale v mých očích nijak nesnižuje.

Pokud na vás s jarem – stejně jako na mě – přicházejí tendence stravovat se a vůbec žít lépe a zdravěji, Bláznivá sexy dieta je určitě fajn titulem, se kterým můžete začít. Za zaslání knížky moc děkuji knihkupectví Megaknihy.cz.

Když se dívám na seznam četby uplynulého měsíce, cítím se znovu jako před maturitou :).

Arnošt Lustig – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Mé první literární setkání s Lustigem. A musím bohužel konstatovat, že mě docela zklamalo – jeho styl vyprávění mi prostě moc nesedí. Přestože jako osobnost má všechen můj obdiv a respekt, ke svým oblíbeným autorům ho nejspíš nezařadím. Novela je poměrně krátká a nečte se úplně špatně. Přesto mám pocit, že v textu je ukryto mnohem více, než je na první pohled patrné, a to je asi i důvod, proč je na začátku obtížné se do knížky začíst. Hlavní zápletka líčí past na bohaté židovské obchodníky, kteří se nechávají vydírat skupinou nacistů s vidinou, že si tím zachrání holý život. Kateřina Horovitzová se k nim připlete prakticky náhodou a ve chvíli, kdy nacistickou léčku prohlédne, sebere poslední síly, aby pomstila sebe i zbytek své rodiny. Čtenář celkem brzy odhalí, k jakému konci celý příběh směřuje. To ale nepovažuji za velkou chybu. Spíš než šokovat čtenáře závěrem chtěl Lustig demonstrovat lidskou přirozenost „chytat se stébla“, živit v sobě i v těch nejtěžších situacích alespoň malou jiskru naděje. Nám se to z dnešního pohledu může jevit jako naivita, ale v kontextu nejhrůznější války, jakou tato země zažila, to vlastně není nic nepochopitelného. Zápletkou knihy jsem tedy nadšená, zpracování mi však nesedlo. Zatím nechávám tento literární zážitek uležet a časem snad dostanu chuť přečíst si od Lustiga něco jiného.

George Orwell – Farma zvířat

Dalším titulem ze seznamu povinné četby, který jsem tento měsíc přečetla, je všeobecně známá Farma zvířat. Slavná Orwellova alegorie zachycující klíčové okamžiky v dějinách Sovětského svazu je nadčasovou záležitostí. Působivá „pohádka pro dospělé“ dokonale zobrazuje proměnu chování vládnoucí elity. Z toho, jak snadné je zmanipulovat dav a vnutit mu své „pravdy“, mrazí v zádech. Jednoznačně jedna z nejdůležitějších knížek minulého století, která by se nikdy neměla přestat číst.

Jostein Gaarder – Hrad v Pyrenejích

Tak dlouho jsem odkládala sepsání recenze na tuto knihu, až jsem zapomněla, o čem vlastně byla :D. Proto jsem si ji přes Velikonoce přečetla znovu a tady jsou mé dojmy. Příběh je vyprávěn formou dopisů (respektive e-mailů), které si mezi sebou vyměňují Solrun a Steinn. On vyznává přísnou racionalitu, ona věří v osud, duchovní síly a nadpřirozeno. Odlišnější dvojici světonázorů aby člověk pohledal. Přesto kdysi byli mileneckým párem. Dnes, 30 let po rozchodu, se jejich cesty znovu sbíhají. Jak se s odstupem času dívají na tehdejší události, které vedly k jejich rozchodu? Je možné najít společnou řeč s člověkem s naprosto odlišnou životní filosofií? No… popravdě řečeno jsem se nějak nedokázala najít ani v jedné postavě. Obě měly názory příliš vyhraněné a já to takhle prostě necítím – pravda je podle mě vždycky někde uprostřed. Z toho důvodu mi Solrun ani Steinn nebyli příliš sympatičtí. A k tomu závěru mám taky jisté výhrady. Čekala jsem na konci právě nějaké smíření, setkání obou odlišných pohledů, kompromis… místo toho přišly docela bolestivé pochybnosti jedné z postav a dramatický střih. Jsem ráda, že ke mně knížka přišla jako putovní a můžu ji tak bez výčitek poslat dál. Četba Hradu v Pyrenejích mi nepřinesla žádné potěšení a potřetí už se do ní pouštět určitě nebudu.

Tomáš Halík – Úvahy na prahu tisíciletí

„Sebevrah pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí. Palach nepohrdl životem, nýbrž svou obětí jako plamenem v šerosvitu kompromisů osvítil ty hodnoty, které dávají životu cenu: svobodu a věrnost.“

Útlá knížečka plná zajímavých úvah – původně rozhlasových fejetonů pro stanici BBC – teologa a kněze Tomáše Halíka, mě velice příjemně překvapila. Každá kapitola je věnována svátku (Vánoce, Velikonoce) či výročí nějaké významné historické události (11. září, upálení Jana Palacha). Právě posledně zmiňovaná událost zůstává podle mě v očích české veřejnosti stále dost nepochopená a pod Halíkova slova výše bych se mohla podepsat. Texty jsou velice krátké a není problém přečíst je „na posezení“ za jedno odpoledne. Určitě si ale zaslouží mnohem více pozornosti a dá se k nim s odstupem času vracet. Krásné grafické zpracování s působivými ilustracemi vytvořil Jáchym Šerých.

Dobrou půlku měsíce jsem promarodila s chřipkou – po prvních protrpěných dnech jsem si tedy mohla dopřát váleníčko v posteli v obležení knížek :-).

Ivona Březinová – Panenka z ebenového dřeva

Jeden víkend v KM jsem zrovna měla náladu na nějaké milé nenáročné čtení. Pro tyto případy je vždycky dobré mít v knihovně nachystánu menší zásobičku ověřeného braku… nebo pár knížek pro děti! Tentokrát jsem tedy zvolila tu druhou variantu a oprášila jednu ze svých nejmilejších dětských knížek. Popisuje jeden rok v životě desetileté Reginy, který musí strávit kvůli svému tatínkovi – lékaři – v rovníkové Africe. Kapitoly jsou krátké, aby dětského čtenáře moc neunavily, a nechybí jim zajímavé zápletky ani humor.

George R. R. Martin – Bouře mečů 1

Zatím asi nejvíc akční knížka ze série. Spousta děje, rychlý spád, šokující momenty… tedy pro ty, co už shlédli seriál, se samozřejmě překvapení nekoná, ale i tak. U tohoto dílu mi navíc poprvé přišlo, že v řadě situací došlo k lehčímu odchýlení od seriálu. Přečtena v rekordním čase, nedá se odložit.

Andreas Cervenka – Peníze

Musím říct, že o ekonomii se nijak zvlášť nezajímám a ani jí pořádně nerozumím. Když se mi ale dostala do rukou tato útlá knížečka od švédského novináře Andrease Cervenky, docela mě zaujala svými krátkými texty a na první pohled celkem „lidským“ jazykem. Mimo to se podobou krátkých fejetonů zaměřuje na aktuální ekonomická témata – jakým způsobem dnes k penězům přistupovat, čemu věřit a v čem nás naopak stát a banky tahají za nos… Nad spoustou otázek, se kterými Cervenka přichází, mně ani dosud nenapadlo se zamýšlet. V tomto směru tedy pro mě byla knížka určitě jakýmsi „prozřením“ a to i přesto, že jsem laik a ne všechno pro mě bylo vysvětleno dostatečně srozumitelně.

Ačkoliv titulek dnešního literárního příspěvku nezní příliš optimisticky, musím se vám hned na úvod svěřit s velikou radostí. Dostala jsem možnost spolupracovat s internetovým knihkupectvím MegaKnihy.cz a vybrat si u nich knížky ke zrecenzování. Moc se na tuto novou zkušenost těším a věřím, že díky ní vám budu moct přiblížit spoustu zajímavých titulů, které stojí za přečtení. Ten, o kterém píšu dnes, je opravdu mimořádný.

„Nacisté jsou knihami posedlí, slídí po nich, pořádají na ně štvanice a zakazují je, kde mohou. Všichni diktátoři, tyrani a utlačovatelé v dějinách, ať už byli té či oné barvy pleti, Árijci, černoši, orientálci, Arabové anebo Slované, všichni měli jedno společné – zuřivě pronásledovali knihy. A bylo lhostejné, jménem jaké víry to dělali, jestli na obranu lidové revoluce nebo k hájení výsad patricijských tříd, na obranu božího přikázání anebo na obranu tupé vojenské poslušnosti. Knihy jsou velmi nebezpečné, nutí přemýšlet.“

Období druhé světové války a holocaust… naše generace zná tuto smutnou historii novodobých dějin pouze ze školních lavic a pak také z řady filmů a knih. Zní nám to jako dávná minulost. Minulost natolik děsivá a neuvěřitelná, až máme pocit, že to musel být opravdu jen nějaký špatný film. Jenže ono se to skutečně stalo a neměli bychom na to zapomínat. Právě proto jsem si k recenzi zvolila knihu Osvětimská knihovnice – příběh postavený na skutečné události.

Jak už název napovídá, děj je zasazen do koncentračního tábora Osvětim – Březinka, kam v září 1943 přijíždí transport vězňů z Terezína, který však neabsolvuje klasickou selekci. Místo toho jsou všichni (včetně starých lidí a dětí) umístěni do prvního, výhradně českého rodinného tábora. Tam se jim dostává „výjimečného zacházení“. Důvod, proč byl tento tábor nacisty zřízen, se čtenář posléze dozvídá (pro mě hodně šokující moment).

V bloku 31 se dokonce podaří zřídit jakousi provizorní knihovnu, čítající asi 8 tajně propašovaných knížek, o které se stará „osvětimská knihovnice“ – čtrnáctiletá Dita Adlerová, hlavní hrdinka příběhu. Její úkol je nelehký a velice riskantní. Nacisté knihy zakazují a kdyby je u ní objevili, neminul by ji trest, možná i ten nejpřísnější. Přesto nebo možná právě proto bere Dita svou roli velmi vážně. O knihy se stará s láskou a opatruje je jako ten nejcennější poklad, kterým v kontextu událostí literatura skutečně je.

Právě to krásné vyjádření lásky ke knížkám a k literatuře je něco, co se mi na Osvětimské knihovnici mimořádně líbilo. Za situace, kdy člověk trpí hladem a jeho největší starostí je dožít se dalšího dne, se mohou knihy zdát zbytečným přepychem, ale pro Ditu a spoustu dalších vězňů z bloku 31 spočívala jejich moc v možnosti chvilkového úniku ze strašlivé reality.

„Možná že válka skončí už napřesrok,“ tvrdívali jí a tvářili se přitom, jako by to byla bůhvíjak skvělá zpráva. Pro dospělé nebyl rok víc než měsíček pomeranče. Rodiče se na ni usmívali a ona se dusila vzteky, protože nic nechápali – v mládí je jeden jediný rok téměř celým životem.

Přestože Dita navenek působí, jako by se ničeho nebála, vevnitř ji trápí řada pochybnosti. Zažívá rozčarování z toho, jak je obtížné najít v táboře člověka, který by nesledoval jen své vlastní zájmy a kterému by mohla důvěřovat. Často zažívá také bezmoc nad situacemi, které nemůže ovlivnit. Denodenně se setkává s válečnými hrůzami, které si dnes už vůbec nedokážeme představit.

„…Je hřích ptát se, proč Bůh dělá věci, které dělá.“
„V tom případě jsem hříšnice.“
„Nemluv tak! Bůh tě potrestá!“
„Ještě víc?“
„Dostaneš se do pekla.“
„Nebuď naivní, Margit. V pekle už jsme dávno.“

Krom Dity se v knize vyskytuje ještě celá řada dalších reálných postav – za ty nejznámější třeba Rudolf Vrba (muž, kterému se podařilo z Osvětimi uprchnout) či doktor Mengele. Část, v níž je vylíčen útěk Rudolfa Vrby, je mimořádně napínavá a to i přesto, že člověk ví, jak to dopadne. Příběhem se krátce „mihne“ dokonce i Anna Franková. Velice oceňuji, že v závěrečných kapitolách je pak dovyprávěno, jak to s těmito postavami dopadlo po válce.

Osvětimskou knihovnici je po pár stránkách opravdu těžké odložit. I když to není čtení jednoduché, jakmile do příběhu jednou zabřednete, musíte na něj stále myslet – mně se o událostech v knize pak dokonce i zdálo. I tak nemůžu jinak, než Osvětimskou knihovnici doporučit. Je strhující, napínavá, dojímavá i krutá. A hlavně si při jejím čtení člověk uvědomí, jak velkým bohatstvím je listovat knihou, aniž by vám za to hrozila smrt…

Moc děkuji knihkupectví MegaKnihy.cz za zaslání knížky, která mi pomáhala krátit dlouhé chvíle při marodění, a těším se na další spolupráci.

Uplynulý měsíc přinesl na poli literárním nejedno milé překvapení. To největší vám ale svěřím až v příštím článku – napovím jen tolik, že se týká navázání spolupráce, a protože všichni dobře víte, jak zbožňuju psaní a literaturu, asi nebude úplně těžké uhodnout, o co se jedná. Oukej, přiznávám se, že některým už jsem to vyžvanila 😀 – ti ostatní se ale nechají překvapit a zatím si třeba přečtou něco málo o mých únorových knižních tipech…

Arthur Rimbaud – Opilý koráb

Po delší době jsem se zase vrátila k jednomu z prokletých básníků, k buřiči a bohémovi, jehož dílo se stalo základem moderní francouzské poezie. V překladu Vítězslava Nezvala naleznete hezký průřez Rimbaudovou tvorbou. Sbírku doplnila lehce depresivními, ale působivými ilustracemi Kateřina Hosnedlová.

„…V ten den se vracíte zas k lustrům jako květ,
zas rádi pijete pivo a limonádu…
Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let
a lípy zaplaví svou vůní promenádu…“

(Román)

George R. R. Martin – Střet králů 2

Přiznávám se, že u tohoto dílu jsem měla trochu čtecí krizi a nějak mě to v půlce úplně přestalo bavit. Po půl roce jsem se ale ke Hře o trůny zase vrátila a připomněla si některá místa a souvislosti, které jsem sice znala ze seriálu, ale za tu dobu zapomněla. A teď už se od série zase pro změnu nemůžu odtrhnout.

Gary Chapman – Pět jazyků lásky

O tomto populárním díle manželského poradce Dr. Chapmana jste už nejspíš slyšeli. Já se o něm poprvé doslechla na přednáškách předmětu „Psychologie v manželství a v rodině“ na FSS. Gary Chapman je autorem teorie o pěti jazycích lásky – pěti způsobech, kterými si lidé navzájem mohou projevovat lásku. Vzhledem k tomu, že každý z nás je v tomto ohledu nastaven trochu jinak, je užitečné naučit se porozumět, jakým jazykem mluví partner nebo vaši blízcí. Rozklíčování není úplně jednoduché – na první pohled se vám možná při čtení bude zdát, že na vás sedí charakteristiky všech pěti jazyků, mějte ale na paměti, že jeden by měl být vždy dominující. Nejlépe jej prý rozpoznáte tak, že se zamyslíte nad tím, čím je možné vás nejvíce zranit. Mně osobně i hodně pomohla kapitola o vztazích rodiče-děti, kde jsou jednotlivé jazyky popsány na dětských projevech. Kniha je doplněna také celou řadou reálných případů z Chapmanovy praxe manželského poradce. Povinná četba nejen pro všechny milovníky populárně naučné psychologie.