Rubrika: Toulky

Pro ty, které ani nevlídné počasí neodradí od toulání, tu dnes mám tip na malý výlet. Jak jistě víte, nedaleko Brna se roku 1805 odehrála slavná bitva. Slavkov není jediné místo, kde se můžete setkat s památkami připomínajícími tuto událost. Cílem naší cesty byl Pracký kopec, tyčící se nad obcí Prace (opravdu Prace, nikdo jim tu čárku nad a neumazal :D). Pracký kopec byl centrem slavkovského bojiště a ruské bitevní linie. Nyní zde stojí secesní Mohyla míru s hrobkou vojáků a s kaplí.

Nedaleko Mohyly míru se nachází muzeum s expozicí o napoleonských válkách v českých zemích, kterou jsme také navštívili. Expozice je výjimečná tím, že je interaktivní – skládá se v podstatě ze čtyř místností a v každé je stručně, ale přitom zábavnou formou, shrnut nějaký důležitý moment – od zahájení bitvy až po uzavření příměří na slavkovském zámku. Můžu tedy ujistit i ty z vás, kteří dějepisu a válkám příliš neholdujete, že se vám výstava bude moc líbit :-)! Navíc se zde dozvíte spoustu zajímavostí – třeba jak vznikla Alpa-Francovka ;-)…

Pracký kopec navíc nabízí krásný výhled do okolí, takže pokud se sem zrovna nechystáte na každoroční stylizovanou rekonstrukci bitvy, v létě se sem určitě taky vyplatí zajet.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili také přímo ve Slavkově, ale fotit už se nám nechtělo – byť je to tam moc hezké! Zámek je evidentně čerstvě opravený a na jaře musí být v přilehlém parku skutečně krásně. Snad si sem příští rok uděláme alespoň malý cyklovýlet.

No, a tím asi letošní toulání skutečně definitivně končí :-(. Vždyť i ten krásně barevný podzim už je skoro pryč…

Po dnešních zprávách o počasí a shlédnutí snímků zasněžených Čech se ani nechce věřit, že ještě před 14ti dny jsme si užívali nádherného slunečného počasí. Já si tedy užila horského sluníčka ještě o další týden později při zcela neplánovaném zabloudění do Českého Jiřetína, ale o tomto dobrodružství třeba zase někdy jindy ;-). Dnes se zatouláme alespoň ve vzpomínkách na pravděpodobně poslední letošní výpravu – do Tišnova u Brna.

Na výlet nás vytáhla Nezdař. Bohužel se nikomu z nás nepodařilo zlanařit další výletníky, takže jsme jeli v komorním složení. Přestože jsem počítala spíš s tou horší variantou počasí a nezapomněla přibalit rukavice :D, byla jsem nakonec příjemně překvapená, že už kousek za Brnem vykouklo sluníčko a drželo se nás po celý den. Nejprve jsme se vydali vlakem do obce Hradčany (asi 20 minut od Brna), odkud jsme započali náš výstup na rozhlednu Klucanina, která je od roku 2003 dominantou Tišnova. Nejedná se o nijak náročný pochod, takže nás to zas tak moc nezmohlo. Po cestě nás zabavilo především několik tabulí naučné stezky, u kterých jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o místní fauně a flóře :D. Vůbec celá trasa Tišnov – Klucanina je ideálním výletem pro rodiny s dětmi, které nahoře čeká dřevěné „bludiště“ – sami jsme ho otestovali :D…

Rozhledna Klucanina má charakteristický tvar čtyřboké věže s nízkou stanovou střechou a zdobí ji výrazný vyhlídkový ochoz. Dobrá zpráva je, že Klucanina je zdarma přístupná po celý rok a je z ní opravdu nádherný výhled do kraje… geolovce možná nalákám také na to, že přímo uvnitř rozhledny je velmi důmyslně ukrytá keška ;-)!

Mezitím nám už docela vyhládlo, takže další program byl jasný – sestup dolů do Tišnova a oběd :-). Vybrali jsme si první restauraci, kterou jsme měli na ráně. Nacházela se v zajímavé víceúčelové budově, která zřejmě sloužila jako kino, tělocvična a kdovíco ještě. Krom jednoho štamgasta v ní bylo pusto a prázdno, ale meníčko měli výborné. Ve stavu přecpanosti už se nám pochopitelně nikam šlapat nechtělo, ale hecnuli jsme se ještě k návštěvě nedalekého kláštera Porta Coeli v sousedním Předklášteří. Jedná se o ženský cisterciácký klášter, který je známý především unikátním bohatě zdobeným gotickým portálem v západním průčelí klášterního kostela. Zasvěcení si třeba vzpomenou na školní výlet v tercii – my s Nezdař jsme horko těžko daly dohromady pár útržkovitých vzpomínek :D.

Přestože podzim nemám moc v lásce kvůli tomu, jak snadno, rychle a bez varování se dokáže převrátit v zimu, jeho barevná poetika a brodění se v suchém listí má něco do sebe. V Tišnově jsme si toho užili dosytosti a teď už nezbývá, než se zahřát aspoň prohlížením fotek a těšit se zase na jaro :-)…

Onehdy jsem se tu zmínila, že jednu prázdninovou neděli jsme strávili na výletě v Koryčanech u Franty na chatě. A protože jsem dnes stahovala fotky do počítače, rozhodla jsem se, že se podělím o pár snímků.

Koryčany jsou moje srdcovka a místo, kde se vždycky ráda vykoupu v kašně (haha) :D… Protentokrát se koupel nekonala – od rána to totiž vypadalo na pěkný déšť. Byla jsem docela překvapená, jak jsou Koryčany od Brna blízko – je to dokonce blíž než k nám domů :D. Za hodinku jsme už byli na místě, přivítali se s Frantou a jeho rodinou a taky s naší novou čtyřnohou kamarádkou Terezkou :-). Terezka se s námi skamarádila velmi rychle. Stačilo, aby párkrát zahřmělo, a už jsem ji měla na klíně :D. Chudinka se celá klepala strachy a hledala u mě úkryt.

Během poledne počasí nevypadalo moc příznivě. Docela vydatně pršelo. Naštěstí jsme s sebou přivezli nějaké hry, a tak jsme si dlouhou chvíli, než se počasí umoudří, krátili hazardem O:-)…

…a dobrým jídlem :-)…

A počasí se skutečně umoudřilo :-)! Sotva jsme si vyhráli a najedli se, mraky se roztrhaly a vykouklo sluníčko. A tak jsme teda vyrazili ven… Na Cimburk, kam jsme původně měli namířeno, jsme nakonec nedošli (je to daleko :D). V půlce cesty jsme to otočili a vrátili se, protože už bylo docela pozdě a nechtěli jsme se hnát. Dostali jsme ale od Franty fotoškolení, a tak jsme vám aspoň mohli novým přístrojem zmapovat, jak krásně tam teď v létě je.

Myslím, že nadešel čas zrekapitulovat poslední část dovolené v Českém ráji, než to všechno zapomenu :-). Sobota měla být dle předpovědi deštivá, zvolili jsme tedy jako nejvhodnější program cestu po okolních hradech a zámcích, kde se bude dát v případě nepřízně počasí schovat. Úplně ze všeho nejdříve jsme ale zamířili do Rovenska pod Troskami, kde se nachází známá zvonice se třemi zvony obrácenými srdcem vzhůru. K této zajímavé raritě se váže pověst, která praví, že obrácené zvony nechala udělat vrchnost jako trest rovenským rebelům, kteří se bránili katolické víře, aby se nemohli tak snadno svolávat zvoněním. Rovenští však vymysleli způsob, jak zvony uvést do pohybu, a sice důmyslným, ale také poměrně nebezpečným systémem šlapání. Ten se udržel dodneška, a přestože už zvonice vypadá poměrně chatrně, stále se najde pár odvážlivců, kteří se tomuto adrenalinovému umění rádi přiučí. Zvoní se nicméně „jen“ v neděli a při výjimečných příležitostech.

Z Rovenska jsme pokračovali do Turnova na zámek Hrubý Rohozec. Ten sice zvenčí vypadá (zejména v kontextu většiny hradů a zámků v okolí) poněkud zanedbaně, ale byla by velká škoda ho obejít, protože ukrývá krom zajímavé historie také překrásné původně zařízené interiéry. Předchůdcem dnešního zámku byl raně gotický hrad postavený po roce 1300. Na počátku 16.století došlo k přestavbě Hrubého Rohozce na pohodlné pozdně gotické sídlo. Zámek byl aktivně obýván v podstatě až do 2. světové války a do té doby si prošel celou řadou dalších přestaveb a úprav. V roce 1628 získal zámek do svého vlastnictví Mikuláš Des Fours, jehož rod pak Hrubý Rohozec obýval až do konfiskace v roce 1945. Interiéry zámku jsou prezentovány v původní podobě ze 30. let, kdy zde žil předposlední majitel Hrubého Rohozce hrabě Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode. Jeho životní příběh je poměrně kontroverzní. Mikuláš se už od mládí zajímal o historii svého rodu a ušetřil historikům spoustu práce tím, že nechal popsat téměř každý portrét a řadu předmětů na zámku. Ve 30. letech se však přiklonil k fašismu a v roce 1938 se stal členem Sudetoněmecké strany. Jeho manželka i prvorozený syn tak učinili rovněž, mladší synové vstoupili do Hitlerjugend. Záhy se ukázalo, že tím si celá rodina podepsala ortel. Mladší syn zahynul na frontě, Mikuláš (coby těžký kuřák) ještě za války zemřel na rakovinu hrtanu a manželka s druhým synem umírají za ne zcela vyjasněných okolností záhy po skončení války. Musím říct, že přestože Hrubý Rohozec rozhodně nepatří k těm nejvyhledávanějším památkám v Českém ráji, mě jeho příběh a celková atmosféra zaujaly snad nejvíc.

Po návštěvě zámeckého parku jsme vyrazili vzhůru za další památkou – malebným zámkem Sychrov.

Sychrov je opravdu okouzlující místo, natáčela se tu nejedna pohádka a protože byla zrovna sobota a počasí se umoudřilo, proháněla se po rozlehlém zámeckém parku také nejedna nevěsta :D…

Ani zde jsme si nenechali ujít prohlídku hlavního okruhu, nicméně byli jsme z ní poměrně zklamaní. Skupinku tvořilo příliš mnoho lidí a sychrovské komnaty jsou dost malé, takže se několikrát stalo, že jsme se buď mačkali v jedné místnosti nebo část skupinky zaostávala ve vedlejší místnosti, protože už by se nevešla. Tak či tak to dost kazilo dojem z prohlídky a jako bonus výklad neustále narušovalo neuvěřitelně zlobivé dítě, kterému rodiče nebyli schopni ucpat ústní otvor, což průvodkyni dost točilo (ani se nedivím), takže jim pak po skončení prohlídky sotva odpověděla na pozdrav.

Abychom si zpravili náladu, vydali jsme se na procházku po upraveném zámeckém parku, který skrývá spoustu hezkých zákoutí, například vyhlídku, z které jsme krásně viděli na Ještěd. Po obědě jsme se ještě vydali pro kešku k památníku připomínajícímu návštěvu císaře Františka Josefa na Sychrově. Před odjezdem jsme se cestou k autu potěšili pohledem na stádo koziček pasoucích se za plotem a už jsme frčeli za další pamětihodností.

Čtvrtou zastávkou se pro nás stala působivá zřícenina hradu Frýdštejn. Bohužel jsme se na Sychrově zdrželi moc dlouho a prohlídku jsme už nestihli, ale vydrápali jsme se alespoň na louku nad Frýdštejnem, kde jsme si užili skoro stejně krásný výhled, jako z hradní věže. Na Frýdštejně se mi líbilo možná úplně ze všeho nejvíc a kdybychom neměli ten den před sebou ještě další program, asi bych v trávě pod hradem s okouzlujícím výhledem seděla dodnes :)…

Měli jsme v plánu navštívit ještě nedaleký hrad Vranov, ale nakonec jsme tento nápad opustili a vydali se raději do Malých Skal. Vranov nás přesto neminul, jeho silueta na skalách je k nepřehlédnutí. Za jeho fotkou jsme neváhali zajet do uzoučké obytné zóny, odkud byl pěkně vidět.

Poslední štací toho dne se tedy stal skalní labyrint v Malých skalách, které jsou možná neprávem turisty opomíjené. Nám se tu líbilo moc a litovali jsme, že nám na tuto část zbylo jen něco přes hodinku. Na večer jsme totiž opět měli objednanou večeři z voucheru O:-), takže jsme se museli do 9ti vrátit do penzionu.

Uteklo to jako nic a byl tu poslední den dovolené. Pokusili jsme se z něj vytěžit maximum a navštívit 3 zajímavá místa, která jsme dosud nestihli. Nejprve jsme se tedy vyšplhali na rozhlednu Tábor, vedle které jsme celou dobu bydleli, a tak by byla škoda ji opomenout. Nabízí prý jeden z nejkrásnějších výhledů na naši zem a musím říct, že je to pravda. Ráno se sice po obloze honily mraky, ale i navzdory tomu ten výhled stál zato…

Dále naše cesta vedla na zříceninu hradu Valečov, jehož malebnost inspirovala i Karla Hynka Máchu, který toto místo několikrát navštívil a dochovalo se dokonce několik jeho skic, na kterých Valečov zachytil. Jedná se o poměrně zachovalou zříceninu s dlouhou historií. Náš pan průvodce byl ale děsný suchar (byť měl na sobě kovbojský obleček :D) a u jeho výkladu jsem pospávala, tak vám toho k historii Valečova moc neřeknu :D.

A na konec naší dovolené jsme si nechali turisty okupované Drábské světničky, které jsou od Valečova coby kamenem. Šplhá se k nim po místy docela nebezpečných schůdcích a žebřících a fakt nechápu, kde se tam nahoře vzalo tolik dětí a psů :D. Každopádně je to další z místních skalních zajímavostí, které stojí zato vidět na vlastní oči. Archeologické nálezy svědčí o tom, že Drábské světničky byly osídleny od 12. do 15. století. Zdá se, že dřevěný a ve skále vytesaný hrad, po němž se zde zachovaly stopy, byl poslední etapou stálého osídlení. Není však vyloučeno, že světničky byly využívány jako příležitostného útočiště ještě mnohem později.

Z Drábských světniček nás nakonec vyhnal liják i tlačící čas – čekala nás totiž ještě dlouhá cesta domů. Naštěstí jsme ji zvládli poměrně rychle a krom bloudění na začarovaném kruhovém objezdu v Kolíně i bez větších potíží :). Jsem ráda, že jsme toho stihli tolik, ale mít ještě pár dnů navíc, určitě bychom věděli, co s nimi. Prostě i ta nejlepší dovolená má svou vadu – hrozně rychle uteče O:)…

Konečně přináším pokračování našeho putování po Českém ráji. Třetí den dovolené jsme zahájili další známou místní dominantou – hradem Trosky. Když jsem zde byla naposledy, byla zpřístupněna pouze jedna věž, ale dnes už je možné vylézt na obě, protože k té nižší, Babě, bylo přistaveno schodiště. Trosky jsou opravdu působivou památkou, kterou při návštěvě Českého ráje prostě nemůžete vynechat. Díky své poloze i výrazné podobě jsou Trosky dobře vidět ze spousty jiných turisticky atraktivních míst Ráje, a když se před vámi při cestování náhodou vyloupne jejich obrys, je to úchvatný pohled, kvůli kterému neváháte zastavit mezi poli a fotit jako o život :-)…

Trosky vyrostly na dvou čedičových homolích koncem 14. století. O tom, jak hrad vypadal v době svého vzniku, se mnoho neví, protože se nedochoval žádný obraz ani rytina. Už za třicetileté války byl hrad opuštěný a zpustlý a teprve v období romantismu, kdy se stal zdrojem inspirace pro řadu malířů i básníků, došlo k jistému oprášení jeho zašlé slávy. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů.

Z Trosek vedly naše kroky do nedalekých Hrubých skal. Počasí nám ten den moc nepřálo, ale prý se tu stejně tma a vlhko drží po celý rok. Hrubé skály mají trochu jinou atmosféru než ty Prachovské, nicméně i zde si přijdou na své milovníci malebných vyhlídek a rozličných skalních útvarů. Okruh je mnohem delší, než ten v Prachovských skalách – dohromady jsme v Hrubých skalách strávili neuvěřitelných 7 hodin a nachodili 9 kilometrů, což nás tedy pěkně odrovnalo :-)…

Jedním z nejzajímavějších a zřejmě i nejznámějších hruboskalských útvarů je toto skalní okno. Váže se k němu pověst, která praví, že kdo se k němu postaví zády a podaří se mu prohodit otvorem šišku, tomu se splní přání. Před 13ty lety se mi to nepodařilo, ale od té doby jsem hodně trénovala :). A kdyby vás to zajímalo, přála jsem si, aby se zlepšilo to mizerné počasí, což se na druhý den navzdory nepříznivé předpovědi skutečně vyplnilo :O!

V Hrubých skalách rozhodně nesmíte minout Mariánskou vyhlídku, která nabízí krásný pohled na zámek Hrubá Skála i vzdálenější Trosky.

Cestou jsme minuli i několik pramenů – nacházeli jsme se koneckonců v tu chvíli jen malý kousek od Sedmihorek, někdejších lázní, kde jsme tenkrát před 13ti lety s našima bydleli – a v lesích jsme dokonce narazili na skřítka O:)…

Z hruboskalského okruhu jsme posléze odbočili na cestu k nedalekému hradu Valdštejn. Před hradem jsme se však zastavili na kávičku a místní pivo Rohozec, takže jsme poslední prohlídku nakonec těsně nestihli (holt pátek třináctého 8-)). I tak jsme si ale nakonec Valdštejn prohlédli, byť „zespoda“ :D.

Při zpáteční cestě z Valdštejna nás bohužel opět dostihlo nepříznivé počasí a protentokrát už se nás jen tak nepustilo. Vydatně lilo, až dokud jsme nedošli k poslední známé vyhlídce – vyhlídce na Kapelu, nádherný skalní útvar, který se toho času halil do oblaků stoupající páry.

Naší poslední zastávkou se stal skalní útvar známý jako „Adamovo lože“, a pak už jsme běželi osušit se do auta. Vzhledem k tomu, že jsme se ve skalách zdrželi opravdu strašně dlouho, dorazili jsme na naše parkoviště až někdy před osmou večer. Hlídači už tu pochopitelně nestáli, platilo se až při odjezdu a tudíž jsme to měli opět zadáčo :). Za ušetřené peníze jsme se rozhodli zajít si někam na večeři… a sám osud nás zavedl do tohoto stylového lokálu…:D

Typická vesnická hospoda, jako vystřižená z trilogie Slunce, seno, kde každý nově příchozí vzbudí nebývalý rozruch :D. Zcela instinktivně jsme se zašili do nejzastrčenějšího koutu hospody, ignorovali bujaré pozdravy party postarších cyklistů od vedlejšího stolu a vyčkávali příchodu obsluhy. Obsloužit nás přišla exoticky vyhlížející dívka – záhy se ukázalo, že pochází z Filipín – následovaná panem vrchním, který nám předložil jídelní lístek se slovy: „Těch prvních 5 pokrmů není problém, knedlík s vajíčkem…hmm, no to bych snad zvládl, ale ty ostatní věci si radši neobjednávejte.“ :DDD Nakonec jsme risknuli malou kofolu a knedlíky se zelím, plněné uzeným. Na to, že celá hospoda zvenčí i zevnitř vyhlížela stylem „nejnižší cenová skupina“, jídlo bylo překvapivě dobré. A protože byl pátek, nepřišli jsme ani o hudební vložku v podobě místního multiinstrumentalisty, který dokázal rozbalit kdejakej hit od starých dobrých českých šedesátek přes Tinu Turner až po Boba Marleyho :D… Prostě úlet :D!

Interiér se nám bohužel nepodařilo příliš věrně zachytit – až budete mít cestu kolem, prostě se musíte zastavit, protože to se slovy popsat nedá 8-)…

Po tomto nevšedním zážitku jsme se konečně vydali na zpáteční cestu domů do Lomnice. Ani tento poslední úsek dne se však neobešel bez trochy adrenalinu – asi v polovině trasy jsme se setkali se srnkou, která stála přímo uprostřed silnice. Překvapilo mě, jak byla veliká – zdálky se mi zdálo, že to snad musí být kráva :D. Naštěstí měla srna sama dost rozumu na to, aby se nám klidila z cesty, nicméně po zbytek jízdy jsme bedlivě střežili okolní louky a pastviny a skutečně jsme se přesvědčili o tom, že tento kraj je bohatý nejen na lesní plody, nýbrž i na lesní zvěř 8-). Žádná nám už ale pak naštěstí cestu nezkřížila.

Řekla bych, že na jeden den bylo těch dobrodružství a zážitků až až :-)! Na závěr už snad jen jeden snímek pořízený na zpáteční cestě mezi poli. Myslím, že vůbec nepotřebuje komentář… prostě Ráj :-)!

Je to přesně třináct let, co jsem toto krásné zákoutí naší země navštívila poprvé, a už tenkrát se mi tam moc líbilo. Krom zajímavých skalních útvarů a přírodních krás nabízí spoustu možností k výletům také milovníkům historie. Nachází se zde tolik hradů, zámků a zřícenin, že by člověk potřeboval alespoň měsíc na to, aby je stihnul všechny navštívit. Protože Mládkův song o Prachovských skalách je příliš provařený, zvolila jsem na uvedení dnešního toulavého článku starého dobrého Káju. A vy jste se už určitě dovtípili, že tentokrát jsme se s Péťou toulali po Českém ráji :-)…

Pobyt jsme sehnali již klasicky přes Slevomat – původně byl určen jen na 2 noci, proto jsme pořídili vouchery rovnou dva a dovolenou si tak prodloužili na 5 dnů, což už je solidní doba na to, abychom stihli v Českém ráji navštívit ta nejzajímavější místa. Náš penzion se nacházel v Lomnici nad Popelkou, přímo na vrcholu Tábor, kde dříve stávala rozhledna s turistickou chatou. Ta se před pár lety konečně dočkala rekonstrukce a dnes zde najdete příjemný penzionek s opět přístupnou rozhlednou.

Protože první den jsme dorazili až pozdě odpoledne, rozhodli jsme se vyrazit jen na menší výšlap k Allainově věži a na nedalekou zříceninu hradu Kozlov.

Byla jsem docela zklamaná, že z hradu toho krom hromady kamení, hradního příkopu a tajemného vchodu do podzemí, o kterém se dodnes spekuluje, k čemu vlastně sloužil, moc nezbylo. Výlet to byl ale pěkný a místo večeře jsme se nakrmili v lese spoustou malin a rybízu :D. Prohlédli jsme si také část vesnice Košov, ve které se, stejně jako ve spoustě okolních vesnic, zachovala řada pěkných roubených chaloupek. Byť se jednalo o ne příliš dlouhý výšlap, docela nás zničil a brzy po návratu jsme znaveni odpadli (jistý podíl viny na tom nejspíš měla i lahev růžového vína :D…)

Druhý den jsme se rozhodli navštívit rovnou tři zajímavá místa. Nejprve jsme vyrazili do Sobotky, kde se nachází lovecký zámek Humprecht, který byl postaven v letech 1666-68 pro hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic. Zámek má netypický tvar dvou elipsoidů, a jelikož se nachází na návrší nad Sobotkou, je už z dálky k nepřehlédnutí. Původně jsme ani neměli v plánu jít se podívat dovnitř, ale náhodou jsme se trefili zrovna do začátku prohlídky, a tak jsme se rozhodli, že se připojíme.

Krom stálé expozice jsme si zaplatili také vstup na věž, do které vedlo poměrně příkré adrenalinové schodiště. Vědět to dopředu, asi si tu věž ještě rozmyslím – teď už se ale nedalo nic dělat :D… Výhled na Sobotku i nedaleký hrad Kost ale stál zato :-).

Na Kost koneckonců vedla i naše příští cesta. Kost, která v současnosti patří rodu Kinských, je jedním z nejzachovalejších středověkých hradů v Čechách a i navzdory rekonstrukci si zachovala své mimořádné kouzlo.

Nemohli jsme se rozhodnout, jestli navštívíme hlavní expozici nebo mučírnu s výkladem o českém právu trestním, ale protože prohlídka hlavního okruhu začínala za pár minut, rozhodli jsme se nakonec pro ni. Příště už ale určitě do mučírny půjdeme :-)!

Na Kosti se nám poprvé podařilo obelstít placená parkoviště, která se bohužel v Českém ráji nachází úplně všude. Na druhou stranu je však téměř všude možné nějakým způsobem se jim vyhnout. Tady na Kosti jsme problém vyřešili tak, že jsme nadrzo zaparkovali na volném plácku přímo podél parkoviště :D. Po zajímavé prohlídce jsme se vydali ještě směrem k údolí Plakánek, kde se právě konaly rytířské souboje, pro kešku. V hustých lesích jsme kromě kešky objevili přímo borůvkové moře a opět jsme se s modrými ústy utvrdili v tom, že místní lesy jsou velmi plodné :D!

Naší poslední zastávkou se stala (právem) turisticky nejprofláklejší oblast Českého ráje – Prachovské skály. Tady nejspíš své vyprávění pro dnešek ukončím a přidám odsud ještě několik fotek, které bylo opravdu těžké navybírat. Jestli vás nenavnadí hrady a zámky, tato krása vytvořená přírodou vás v Českém ráji ohromí zcela jistě…

No, a na závěr si trochu uděláme chutě :D… V ceně voucheru bylo několik dalších bonusů jako možnost návštěvy sauny, welcome drink a také báječná tříchodová večeře s vínkem. Na talíři chybí jedno maso, na které jsem se hladově vrhla, než jsem si stačila uvědomit, že bychom si mohli naši večeři vyfotit, tak pardón :D…

 A to už je opravdu konec. O dalších krásách Českého ráje zase někdy příště :)…

Po dlouhé době den plný lenošení :-). Už to bylo potřeba, cítím se tak vyčerpaná, že jsem ani nebyla schopná doplazit se dnes někam na oběd. Válím se v peřinách a přemýšlím, co všechno jsem v posledních týdnech a měsících zanedbávala a těším se, jak si to teď všechno vynahradím. A samozřejmě postupně zkusím dohnat všechny blogové resty, které se mi tu nakupily. Abych jen tak planě nekecala, začnu radši hned teď :-).

Někdy v průběhu dubna jsme se s Péťou rozhodli využít krásného počasí a necvaknutých lístků na vlak, co nám zbyly z podzimní výpravy na burčákové slavnosti, a vypravit se na výlet do Lednice. Měli jsme v plánu dopravit se vlakem do Podivína a odsud pak pěšky až do Lednice. Kuriozní bylo, že jsme v Podivíně na nádraží při dokupování zón ke zpátečním lístkům zjistili, že ty naše z podzimu už jsou asi měsíc neplatné. Průvodčí si toho nevšimnul, ale nechtěli jsme riskovat a radši jsme si tedy koupili lístky nové. (A dobře jsme udělali, protože při zpáteční cestě jsme narazili na revizorku. To se mně osobně ještě nikdy ve vlaku nestalo a ani jsem nevěděla, že něco jako vlakoví revizoři vůbec existuje :O…)

Naší první zastávkou byl podivínský židovský hřbitov, kde na nás čekala první keška :-). V rámci hledání otevřeného obchodu jsme narazili na trafiku, kde jsme si nakoupili pití a poptali se místního nabušeného prodavače na cestu :D. Moc nás nepotěšilo, že prakticky celou dobu až do Lednice budeme muset jít po úzké silnici (která byla mimochodem v mapě vyznačená jako cyklostezka!), kde si to řidiči nepříjemně hasili. Poté, co jsme se neúspěšně pokoušeli někoho si stopnout, se nám nakonec podařilo uhnout z cesty kamsi do pole a pokračovali jsme k Lednici po břehu Dyje.

U řeky bylo tak krásně, že jsme si tam udělali na chvíli pauzu na pár fotek. To už se mezitím objevila mezi stromy věžička lednického minaretu, což nás nakoplo k pokračování v cestě, protože do parku už to bylo opravdu coby kamenem.

K parku jsme přicházeli ze zadní strany a dle rady bouchače z trafiky jsme se pokusili najít nějakou díru v plotě, kterou bychom se mohli protáhnout do areálu a nemuseli tak celý park obcházet dokola. Poštěstilo se nám hned zkraje… to jsme ovšem ještě netušili, že jen o kousek dál je otevřená branka :DD…

Po dvou či po čtyřech – dostali jsme se dovnitř parku a naše první kroky vedly k minaretku (a zmrzlině :D).

Protože bylo ten den opravdu horko, výstup nahoru jsme si protentokrát odpustili a rozhodli se radši kochat krásným rozkvetlým parkem.

Květena v parku

Krásné počasí dnes jistě do sedel bicyklů vylákalo nejednoho nadšence, rozhodla jsem se tedy alespoň prostřednictvím několika fotek (na obšírnou dokumentaci není moc čas) zavzpomínat na minulý víkend, kdy jsme podnikli s Péťou a Míšou první letošní cyklovýlet – do Rajhradu. Výpravu jsme samozřejmě spojili s kešováním i zastávkou v hospůdce :-). A já měla konečně možnost vyzkoušet cyklokalhoty, které přinesl Ježíšek!

Výlet začal poněkud kuriozně, protože jsme se museli s Péťou dopravit ne jednom kole do Komárova k Míšovi, kde jsme měli vyzvednout z Míšova „servisu“ kolo druhé. Naštěstí to po cyklostezce není daleko, usednula jsem tedy jako za starých časů na nosič a v takto netradiční sestavě jsme se vydali do Komárova :D.

První trasa výletu vedla starou známou stezkou k Olympii, kterou jsme si už kdysi na podzim projeli. Přestože počasí toho dne vypadalo tak všelijak a na začátku výletu jsme se museli i na chvíli ukrýt před náhlým deštěm, nakonec se vyčasilo a sluníčko nám vydrželo skoro až do večera. V Rajhradě se nachází benediktinský klášter, který je prý nejstarším klášterem na Moravě. Podle tradice zde dříve stával kostelík, které na své misi navštívili už Konstantin a Metoděj. Rajhradští benediktini měli zásluhu nejen na vzniku nemocnic, chudobinců, sirotčinců a školy, ale také se zde ve 14.století začalo vařit pivo ;-).

Nakonec jsme se hezkým okruhem vrátili zpátky do Modřic. No a celková bilance? Najeto 30 km, zimou zlenivělé tělo hezky zničené a zadek navzdory super cyklokalhotám pěkně bolavý. Šrámy jsme si hojili Starobrnem v hospůdce u Trabanta, kde jsem se mimo jiné dozvěděla, že kolem soudu na Polní vede podzemní svítící tunel pro cyklisty. Samozřejmě jsme ho hned při zpáteční cestě museli vyzkoušet :D…

Toliko tedy k našemu prvnímu jarnímu cyklovýletu. Počasí nám zatím přeje, tak snad si brzo zase vyjedeme oddechnout od studia a povinností na nějaké další zajímavé místo z brněnského okolí :-).

Uplynulý víkend byl jedno velké překvapení! Nejen že k nám konečně přišlo jaro – ono se snad na chvíli zastavilo i léto :D! Nevyužít tak nádherný den k výletu by byl hřích. A protože jsem to ráno obdržela e-mailem i docela pozitivní referenci od své vedoucí, mohla jsem starosti s diplomkou na chvíli hodit za hlavu a vyrazit konečně taky někam na vzduch :-). Péťa vymyslel výlet na Babu, což je brněnská oblast, kterou jsem ještě nikdy nenavštívila. Cestou do Ivanovic, výchozího bodu našeho výletu, jsme stihli spoustu věcí. Odnést nějaké staré oblečení na charitu (ne, na Cejlu to opravdu není krásný ani na jaře ve slunečné sobotní ráno 8-)), koupit v KrPoli nový barevný koberec do obýváku (nechte ho tam, když byl s 80ti%ní slevou :D) a naobědvat se v Globusu. Posilněni jsme konečně mohli vyrazit vstříc Babě :D. Nejprve jsme ale samozřejmě museli odlovit jednu kešku u Globusu. Nebyla na dvakrát přívětivém místě – tedy onen potůček by jistě vypadal poeticky, kdyby z něj lidi odhazováním odpadků nedělali smetiště. Keška ale byla tak rozkošně důmyslně schovaná, že nám všechny útrapy vynahradila. A my mohli konečně pokračovat směrem ven z civilizace.

Za městem jsem pomalu začala sundávat vrstvy, které jsem si na sebe oblíkla v pochybnostech, jestli se teploty opravdu vyšplhají na slibovanou dvacítku. Vyšplhaly. A já litovala, že jsem si nevzala kraťasy (ale jen odpoledne, večer už ani ne :D). Příroda byla ještě taková neprobuzená a nefotogenická, takže jsem udělala jenom pár snímků, které ale stejně vůbec nevystihují, jak bylo teplo a vůbec krásně :-)!

Celou dobu jsem doufala, že když jdeme do kopce, vyloupne se před námi někde alespoň pěkný výhled na Brno. A ono nic. Na druhou stranu nám přes cestu přeběhlo stádo mladých srnek a to se taky nestává každý den :D.

Odlovili jsme ten den dohromady 5 kešek a ušli téměř 13 kilometrů… no taky jsme domů došli pěkně vyřízení :D. Poslední kešky jsme se s radostí vzdali, když jsme viděli, že bysme se pro ni museli drápat do dalšího kopce, kterému jsme se jinak mohli vyhnout O:-).

Náš výlet skončil v Bystrci u zoologické zahrady, kde jsme se nechali naložit do nacpané šaliny (ten den se bylo vyvenčit asi celé Brno :D) a odvézt až do Alberta.

Pěkně jsme se zrušili, ale lahváček, nezdravá večeře, horká vana a Alpa na bolavý nohy to vždycky jistí, že :D… tak výletům zdar. Tímto vyhlašuji toulací sezónu 2012 za úspěšně zahájenou :-)!!!

Ano, přiznávám, že je to už trochu „prošlé“ téma, ale když mně se dnes tolik chce psát a vlastně nemám nijak zvlášť o čem – proto jsem se rozhodla pustit do jednoho staršího restu… A vůbec mi nepřipomínejte, že mě na ploše čeká soubor „Diplomová práce“, jehož momentální rozsah je nějakých 5-6 stran, ehm… 😎

Do Krkonoš jsme s Péťou vyrazili v polovině září na voucher ze Slevomatu. Byla to vpodstatě naše jediná pořádná loňská dovolená, takže jsme si ji chtěli maximálně užít. Přístřeší nám poskytnul sympatický penziónek „Na Salaši“ v Peci pod Sněžkou…

A tady už vyrážíme na naši první túru – a rovnou na Sněžku, dokud jsme plní sil :D!

Cestou jsme se kochali krásnou faunou i flórou…

V tomhle kopci už trochu dochází síly :D…

Ale ten výhled za to stál :-)…

To víte, ode mě se žádné odbornosti nedozvíte, za toho půl roku už jsem všecko zapomněla :D… tak aspoň zajímavosti z cedule.

Prošli jsme Úpská rašeliniště… no a kdy už bude konečně ta Sněžka??

A už se tam škrábeme…

Pod Sněžkou pěkně přituhlo, takže jsme nahodili bundy a vydali se pokořit naši nejvyšší horu. Byla to docela fuška, ale i v této etapě naší cesty jsme si našli čas a zbytek energie na nějaké to malé kešování O:-).

Na Sněžce nás zastihly nebezpečně vyhlížející mraky, takže jsme se honem pokochali výhledem, vyfotili se na všecky světové strany, a protože nás čekala ještě dlooouhá cesta zpátky do penzionu a večeře se vždy podávala v přesně stanovený čas, pustili jsme se pomalu do sestupu.

A už tu máme druhý den, počasí ještě stále docela přeje, takže vyrážíme na výlet do Jánských lázní 🙂 a navečer se v Peci vydáváme po stopách další kešky na ledovcovou morénu. Po večeři se pak v jídelně opíjíme svařákem a je nám blaze – škoda, že zítra už musíme domů :_(.

Poslední den našeho pobytu už se do hor bohužel nevydáme, od rána prší a je vůbec tak nějak pošmourno – volíme tedy alternativní program, který se jeví také víc než příjemně a vyrážíme do dalších lázní, tentokrát do Poděbrad :-)! Při této příležitosti si můžeme zanotovat oblíbenou písničku Holky z Polabí. A vyfotit se u té slavné poděbradské brány :D!!!

Co by to bylo za návštěvu lázní, bez ochutnání nějakého toho léčivého pramene ;)…

Se sochou slavného rodáka Jiřího z Poděbrad jsme si užili své :D… Po tragikomické sérii nepovedených fotografií, kdy nám náhodní kolemjdoucí nejprve uřezali nohy, poté zase našemu panovníkovi hlavu, jsme se shodli na tom, že obyvatelé Poděbrad zkrátka fotit neumí a zvěčnili jsme si Jiříka raději sami… bez nás, bohužel :D.

Fotografický talent místních obyvatel nás tedy poněkud zklamal – co nás však nadchlo byl nádherný lázeňský park, který rozhodně musíme ještě někdy navštívit, až bude počasí víc přát. Vám to samozřejmě doporučuji také, až budete mít někdy cestu… nebo až vás nedejbože bude trápit srdce!

Ještě posledních pár fotek v parku, poslední ochutnávka pramene a už je načase se s lázněmi rozloučit…

A to už jsme i u konce naší cesty – plní zážitků, zocelení a unavení :-)… A hlavně natěšení na to, až zase přijde jaro a s ním i nová toulací sezóna :-)!