Rubrika: Filmové plátno

K dnešní recenzi na film Dům vám můžu jako bonus přihodit jednu veselou historku – ne z natáčení, ale z kinosálu 8-). Jednoho krásného dne jsem se vydala do Špalíčku shlédnout pátý snímek tohoto semestru, abych o něm mohla napsat glosu pro rozhlasové vysílání. Koupila jsem si lístek, uvelebila se v sále a začaly běžet upoutávky…po prvních pěti minutách vypadl zvuk…po dalších pěti minutách si toho konečně někdo všimnul… a technik si vyžádal na opravu dalších deset minut…po dvaceti  minutách neúspěšného opravování nám přišla uvaděčka poraženě sdělit, že technika je silnější než my a nabídnula nám, že můžeme jít do jiného sálu na Muže v říji anebo si jít na pokladnu vyplatit zpátky peníze. Nakvašeně jsem využila druhé možnosti a bručela si cosi o tom, kdo mi vrátí můj drahocenný čas, který jsem tu vyplýtvala. Protože jsem ale byla skutečně naladěná na kino a navíc jsem měla tak nabitý týden, že bych neměla čas snímek shlédnout v jiný den, vydala jsem se kvapem do Olympie, abych stihla promítání v 15:40. To už naštěstí proběhlo bez obtíží, pominu-li vtěrného prodavače lístků vyzvídajícího, proč jdu na film sama a zda se nebudu sama bát (Dům je drama, ne horor 😎 )… Na semináři jsem se pak dozvěděla, že stejný problém s promítáním ve Špalíčku měli i ostatní mí spolužáci, ačkoliv vyrazili do kina v jiný den. Měla jsem vlastně ještě štěstí, že zvuk vypadnul hned při  upoutávkách – jiný kolega hodil do placu zkušenost, kdy se technická závada projevila až v závěru a konec filmu si tak musel vpodstatě domyslet :D…No, co na to říct – asi špatná aura :D…

Dům z pevných cihel

Filmový debut slovenské režisérky Zuzany Liové s názvem Dům se dotýká závažného tématu střetu tužeb a snů dvou různých generací. Otec Imrich, v jehož roli exceluje Miroslav Krobot, staví pro svou mladší dceru Evu rodinný domek. Protože výchova starší Jany se mu vymkla z rukou, od Evy vyžaduje maximální poslušnost a neustále ji kontroluje. Eva má však o své budoucnosti docela jiné představy – stejně jako její vrstevníci touží cestovat, vymanit se ze stereotypu vesnice, kde bydlí odmalička, a začít konečně žít…Chování despotického otce ji čím dál více svazuje a útěk nachází ve vztahu se starším (a ženatým) Jakubem.

Leckdo by mohl namítat, že snímek Dům nepřináší prakticky nic nového – zápletka není nijak překvapivá a dá se snadno předvídat, v jaké rozřešení vyústí. Samotné zpracování však zaskočí svou tíhou i citlivostí, s jakou je celý příběh podáván. Herecké výkony jsou natolik přesvědčivé, že má člověk pocit, jakoby nesledoval film, ale skutečně nahlížel do domácnosti reálné rodiny. Již zmiňovaný Miroslav Krobot zde vystupuje jako nerudný věčně nabručený stařík, který však pod nepřívětivou slupkou ukrývá hluboký cit k oběma svým dcerám. Táňa Medvecká v roli Imrichovy ženy Viery působí na první pohled jako loutka bez vůle v rukou patriarchy, nicméně postupem času poznáváme, že i v ní se ukrývá silná osobnost. Hlavní postavu Evy ztvárnila mladá talentovaná herečka Judit Bárdos, pro kterou byla tato role celovečerním (a nutno poznamenat, že vydařeným) debutem. Bárdos podává vedle mnohem zkušenějších hereckých kolegů profesionální výkon, a přitom její Eva na diváka působí velmi přirozeně a uvěřitelně. Snímku lze vytknout snad jen to, že vyznívá příliš rozkouskovaně – děj není jednolitý, spíše se před námi odehrávají jednotlivé epizody ze života rodiny, mezi kterými jsou větší či menší časové rozestupy což místy můžeme vnímat jako rušivý element.

Režisérka Zuzana Liová představila divákům Dům postavený z pevných cihel – z kvalitních a maximálně přesvědčivých hereckých výkonů a výborného scénáře vycházejícího z myšlenky, že každý má o tom „svém“ rodinném štěstí docela jinou představu…a že cesta k toleranci a vzájemnému porozumění bývá občas dost trnitá…

 

Ano, konečně tu máme tu dlouho očekávanou analytickou recenzi na Turínského koně :D… A popravdě – byl to děs, nekoukejte na to! Možná z mojí recenze budete mít jiný pocit, ale jistě chápete, že jsem tam nemohla napsat, že jsem půlku filmu prospala a tu druhou strávila myšlenkami na tisíc dalších věcí :D… K artovým filmům mám rozhodně spíš pozitivní vztah, ale tohle jednoduše nebyl můj šálek čaje. Už jen ta hudba vám vystačí na pořádnou depku a vzhledem k momentálnímu ročnímu období, kdy je prakticky celý den tma, vám můžu doporučit milion lepších filmů, z kterých si nebudete chtít hodit mašli 🙂 … Stanovený rozsah (9000 znaků) jsem tentokrát nesplnila, ale když jsem se včera dívala do odevzdávárny, zjistila jsem, že se to nepovedlo skoro nikomu – i tak za to ale asi budou nějaký body dolů.

Ponurá poetika pod kopyty Turínského koně

Máloco člověka vyčerpá tolik, jako sledování nejnovějšího (a údajně také definitivně posledního) snímku výrazného maďarského režiséra Bély Tarra, který nás zavádí do nehostinné pustiny bičované větrem, na místo připomínající předpeklí – na místo, kde by se nikdo z nás nechtěl ocitnout sám. Tarr nabízí divákovi bezmála dvouapůlhodinovou podívanou bez výrazného děje, z které přesto chvílemi až mrazí. Ukazuje totiž lidskou nicotnost ve své nejsyrovější podobě…

Útěky ze stereotypu

Maďarský režisér a scénárista Béla Tarr nikdy nepatřil mezi nejvýraznější osobnosti evropského filmu, jeho snímky se ubíraly svou vlastní cestou nepodobajíce se ničemu z okolní produkce. Často bývá označován za režiséra, který nadále rozvíjí odkaz Andreje Tarkovského. Tarr začínal natáčením amatérských snímků. Krátkometrážní film Hotel Magnezit (1978) mu získal pozornost filmových studií Bély Balázse, které mu pomohly natočit jeho oficiální debut, dokumentaristicky laděný film Rodinné ohniště (1979) o problémech mladé rodiny na sídlišti v Budapešti. Později na svých filmech hojně spolupracoval se spisovatelem László Krasznahorkaiem. Turínský kůň je dle Tarrova vyjádření jeho posledním, desátým snímkem.

Snímek Turínský kůň je uveden rekapitulací historky o filosofovi Friedrichu Nietzchem, který byl prý roku 1889 svědkem toho, jak vozka týrá svého koně, který odmítal jít dál. Nietzche týrané zvíře objal a záhy ztratil vědomí i rozum. Filosofův příběh nicméně není pro děj filmu nijak zvlášť podstatný. Důležitější roli zde hraje právě onen kůň, který tvrdohlavě odmítá pokračovat v cestě, a jeho majitelé, kteří se naopak ubírají stále dál, přestože už dávno nemají kam. Hlavní postavy vozky Ohlsdorfera a jeho dcery ztvárnili János Derszi a Erika Bóková. Ti dva spolu žijí na nehostinné samotě odříznutí od jakéhokoliv kontaktu s jinou lidskou tváří. Jejich život plyne pomalu a stereotypně v rytmu nejzákladnějších pochodů – pozorujeme, jak ráno vstávají, jdou pro vodu, vaří brambory, perou prádlo, sekají dřevo, starají se o koně…Film je rozčleněn do šesti „kapitol“, potažmo dnů, které divák prožívá na tomto opuštěném místě spolu s nimi. Během těchto dní se řada scén znovu opakuje (opět jsou k večeři brambory, opět se jde pro vodu), což ještě více zdůrazňuje otupující stereotyp vévodící životům vozky a jeho dcery. Postupně se tak divák může vžít do jednotvárnosti panující na tomto bezútěšném místě a v duchu si začít klást otázky, co vlastně ty dva přimělo žít zde, v této pustině? Proč setrvávají stále na jednom místě, když jsou tam očividně oba velmi nešťastní? Tarr se ve svém díle dotýká problému, který ani v dnešní době není zcela ojedinělý – lidé občas ztrácejí sílu pohnout se z místa (ať už ze strachu či z nechuti ke změnám), přestože právě „útěk“ bývá jediným možným řešením, jak se dostat ze situace, která jim nepřináší nic dobrého, ba právě naopak nevyhnutelně ústí v tragédii. Stejný pocit máme i při sledování Turínského koně. Ohlsdorfer a jeho dcera jsou ztrhaní a usoužení těžkou prací, v jejich tvářích se zračí jen prázdnota a rezignace. Z jejich počínání je zřejmé, že život je netěší a už jen čekají, až to všechno skončí. Za celou dobu nezpozorujeme ani náznak úsměvu. Pod jednou střechou spolu žijí dva lidé, kteří by si měli být blízcí, a přitom spolu sotva ztratí slovo. Jestli mezi nimi někdy bylo nějaké pouto, život na této samotě je zřejmě definitivně zpřetrhal. Scény, v nichž dcera obléká otce, který má ochrnutou jednu ruku, nevyvolávají pocit dojetí, ale spíše úzkosti z toho, s jakou automatičností si dcera počíná. V jejím chování není vidět ani kapka citu. Vlastně se zdá, že ani jeden není schopen projevit své city – prostě z nich už dávno vyprchaly…

Ubíjející rutinu domácích prací za celou dobu prolomí pouze dvě návštěvy – soused filosofující nad stavem současného světa – postava přinášející ve svém monologu nástin nevyhnutelnosti konce – a tlupa kočovníků hledající vodu. Drožka s cikány symbolizuje opačný protipól Ohlsdorfera a jeho dcery – na rozdíl od těch dvou se kočovníci alespoň snaží uprchnout někam pryč a najít za obzorem jakékoliv východisko. Jediný pokus o útěk obou hlavních hrdinů z pustoty jejich nuzné chatrče vzbuzuje v divákovi pocity naděje, nicméně přesto končí rezignovaným návratem dokládajícím, že pohnout se z místa není vždy tak jednoduché, jak si představujeme. Cosi nevyhnutelného Ohlsdorfera i jeho dceru přimělo vrátit se zpět a ze setrvačnosti dožít své životy ve stejné temnotě a vnitřní prázdnotě jako doposud…nebo snad zjistili, že skutečně nemají kam uprchnout? Tarr je ke svým postavám krutý a nesmlouvavý a neponechává jim už ani poslední jiskřičku naděje, že se v jejich životě něco změní. Postavy se snaží vzepřít svému osudu, ale nemají jakoukoliv šanci. Vozka i jeho dcera jsou odkázaní vláčet dál svůj úděl a vyčkávat konce v temnotě a tichu čtyř stěn…

Černobílá deprese

Co je na Turínském koni rozhodně potřeba vyzdvihnout, je mistrovská kamera Freda Kelemena. Už úvodní scéna diváka spolehlivě pohltí a vtáhne, natolik je působivá. Záběr na unavené zvíře razící si cestu valící se mlhou dává tušit, že se před námi začíná odehrávat silný, ale depresivní příběh. Poté, co vozka s koněm konečně dorazí domů, seznamujeme se s hlavním dějištěm celého filmu – stavením na opuštěné samotě, kde je pánem a stálým společníkem pouze prudký vichr a poletující listí. Fakt, že je snímek černobílý, činí toto místo na pohled ještě mnohem odpudivějším a ponurejším. Rovněž mimořádně sugestivní scéna, ve které jde dcera ke studni pro vodu a silný vichr jí cuchá dlouhé vlasy, se může zařadit k těm, na které divák po shlédnutí snímku jen tak nezapomene. Jak lépe vyjádřit malost člověka lopotícího se v místě, kde má vždycky navrch přírodní živel?  Až hororově pak může působit záběr, ve kterém se dcera prázdným pohledem dívá z okna a lze jen těžko odhadnout, co vlastně pozoruje či jaké myšlenky se jí při tom honí hlavou.

Neméně důležitou práci zde odvádí rovněž pohřební hudba Víga Mihályho, která ještě více prohlubuje atmosféru absolutní bezmoci a zmaru. Jednoduchý, dokola se opakující motiv, vzbuzuje stupňující se pocit hrůzy, zejména v závěrečných scénách, kdy čekáme nevyhnutelné tragické vyústění. Pokud děj filmu právě nepodbarvuje hudba, důležitou zvukovou kulisu zde vytváří až hororové kvílení větru. Spolu s Vígem má své neodmyslitelné místo v tvůrčím týmu rovněž spisovatel a spoluscénárista László Krasznahorkai a Tarrova životní partnerka Ágnes Hranitzky, která kromě střihu zastává od Muže z Londýna i pozici druhé režisérky.

Mistrovská apokalypsa

Vražedných 146 minut je ale přecejen příliš mnoho na to, aby divák udržel po celou dobu promítání pozornost. Některé scény působí až natahovaně a jejich absence by rozhodně celkovému vyznění filmu nijak neuškodila. Tarrův styl je nicméně postaven na dlouhých a nepřerušovaných záběrech, které dokáží vyjádřit mnohem více než slova, kterými Tarr tentokrát skutečně šetří. Po shlédnutí snímku se vyčerpaného diváka může zmocnit pocit, že si těch šest dnů s postavami skutečně „odžil“, což také vypovídá o profesní genialitě režiséra.

Turínský kůň je dost možná Tarrovým nejpesimističtějším dílem. Zobrazuje život v celé své tíze – život jako břemeno, které se dá jen těžko unést, a přesto člověka i přes ono absurdní vyznění něco pořád žene „dál“. Marnost, v níž jsou uzamčeny hlavní postavy snímku, se postupně přenáší z filmového plátna i na diváka. Tarr nám ukazuje svět, který je plný beznaděje, rezignace a úpadku – svět, ve kterém zemřel Bůh a následovat může už jen apokalypsa. Těžko říct, zda tímto snímkem svérázný maďarský režisér skutečně ukončí svou filmařskou kariéru. Pokud je tomu ale opravdu tak, nabídnul divákům na rozloučenou skutečně mistrovskou, byť ničivou závěť. Ne každý se se snímkem vyrovná hned po prvním shlédnutí. Turínský kůň je dílem, jehož genialitu a hloubku je člověk schopen ocenit teprve s odstupem času. Ale stojí za to si na tento okamžik počkat.

Turínský kůň
Drama, Maďarsko/Švýcarsko, 2011
Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Hrají: János Derzsi, Erika Bók

Tento týden jsem se za bijákem musela trmácet až do Olympie, ale vůbec toho nelituju, protože se mi tak nějak hezky trefil do vkusu. Opět jsem si užila poloprázdného sálu a vůbec se mi to chození do biografu o samotě začíná docela líbit :-)… Na programu bylo české rodinné drama Rodina je základ státu a recenze se tentokrát psala do internetového deníku typu aktualne.cz. Zase jsem se musela trochu potýkat s rozsahem, ale nakonec se mi po menších úpravách snad podařilo vtěsnat tam všechno, co jsem chtěla. A jestli se náhodou někdo těšíte na další recenzi, tak se netěšte, protože to bude Turínský kůň a už dvakrát jsem u toho usnula 8-)…

Rodina je základ státu: nová česká road-movie nebo tvrdá realita?

Dlouhá léta si jen tak poklidně žil se svou rodinkou v luxusní vile kousek za Prahou. Jednoho dne mu ale začíná jít po krku policie, která zjistila, že peníze, za které si vilku postavil, nebyly tak úplně poctivě vydělané. Rozhodne se tedy tu svou rodinu vzít a místo na Bahamy s ní zamíří na dovolenou na Slovácko. A možná tomu vduchu nebude říkat dovolená, ale útěk…

Robertu Sedláčkovi, který se ujal režie nového dramatu Rodina je základ státu, se podařilo umně převést na filmové plátno nejeden palčivý problém dnešní doby – ať už se jedná o korupcí prožraná „vyšší místa“, pocity odcizení v nejužším rodinném kruhu či hledání odpovědí na otázku, co vlastně činí člověka v životě šťastným. Dílko, které se na první pohled tváří velmi nenápadně, v sobě ukrývá varovně vztyčený prst, který nás bez přehnaného moralizování nutí k zamyšlení nad svými vlastními činy i svědomím.

Libor (Igor Chmela), bývalý učitel dějepisu, který se shodou okolností stal významným bankovním manažerem, se zaplete do nelegálních machinací s penězi klientů, protože se mu zdá, že „by to mohlo vyjít“. A ono to nějaký čas skutečně vychází. Libor zařídí pro svou rodinku luxusní život, nicméně idylka netrvá věčně. Ve chvíli, kdy Libor cítí, že podvod se provalil a už není úniku, vezme svou dosud nic netušící manželku Ivu (Eva Vrbková) a děti na dovolenou po jižní Moravě, aby si s nimi užil posledních pár klidných dní a připravil je na fakt, že se brzy ocitne za mřížemi.

Libor se po celou dobu tváří jako poněkud rozporuplná bytost. Ze scén, které tráví se svou rodinou, je znát, že ve svém jádru není zlý. Vystupuje jako vzdělaný člověk, z kterého udělaly amorálního alibistu teprve příležitosti, ke kterým se během svého kariérního růstu přichomýtl, a touha zabezpečit rodině „hezký život“. Iva působí nejen jako sebejistá a spokojená žena, ale především jako milující manželka. Tím více může překvapit, že nemá ani tušení o Liborových potížích, což z Ivy ve výsledku činí těžko uvěřitelnou postavu a slabší bod celého snímku.

Důležitý náboj filmu dodává především pasáž odehrávající se ve Strážnici na návštěvě u starých kamarádů ze studií. Manželé Lenka (Simona Babčáková) a Jura (Jiří Vyorálek) představují zajímavý protipól. Ona vduchu sní o lepší kariéře, ale bojí se nových začátků a ze všeho nejvíc touží po nalezení vnitřního klidu. On má pocit, že se v maloměstě, kde si s nikým pořádně nepromluví, zahrabal a přiznává si, že sebou celý život jen nechává orat. Jeho stěžejním mottem je dělat všechno pro to, aby „byl doma klid“. Setkání obou manželských párů je zajímavou konfrontací dvou světů a čtyř různých pohledů na život i na podobu štěstí. Když pak máme na chvíli možnost nahlédnout hlouběji do nitra jednotlivých postav, zjišťujeme, že se vlastně ani o jednom z nich nedá s jistotou prohlásit, že by byl skutečně šťastný. Potvrzuje to především upřímná výpověď obou otců opíjejících se v kumbále pálenkou nenápadně „ukrytou“ v kanystru…

Na druhou stranu však Robert Sedláček projevuje talent vylíčit i závažné okamžiky, které život přináší, s notnou dávkou (černého) humoru – vzpomeňme na kozu promenádující se ve vypjatém okamžiku mezi Jurou a Liborem, kteří v kumbále filosofují o nevěře a jiných veskrze závažných tématech, nebo na bázlivého policistu zatýkajícího v závěrečné scéně Libora téměř s omluvou a provinilým výrazem ve tváři. O tom, že film je třeba brát i s trochou nadhledu, svědčí také vtipně pojaté reklamní plakáty, které teprve v kulisách multikina, kde na diváka ze všech stran svítí zelený „únikový východ“, dostávají ten správný význam.

Film Rodina je základ státu můžeme bez rozpaků zařadit mezi zajímavé a upřímné počiny reagující na aktuální „krizové“ období – ať už hovoříme o krizi ekonomické, krizi společnosti či krizi důvěry uvnitř úzkého rodinného kruhu. Jedním ze smutných poselství, které si z kina po zhlédnutí snímku můžeme odnést, je fakt, že někteří lidé v naší zemi si už dávno zvykli na to, že finanční kriminalita, zpronevěra a tunelování bank je veskrze normálním jevem. A že na tom vlastně není nic až tak špatného, pokud své činy zaštítíme dotčeným výkřikem „Dělal jsem to přece všechno pro rodinu!“…

Při tvoření druhého úkolu do semináře filmové kritiky jsem byla nucena vcítit se do role skutečného novináře a vyzkoušet si psaní v časové tísni :D. Proto výsledek není takový, jaký jsem si přála, a nejsem s ním tak úplně spokojená. Na hodnocení nicméně stále čekám, tak uvidíme, jak to dopadne. Alois Nebel je film, který se dost těžko interpretuje. Pokud čekáte trhák, jaký z něj předčasně udělala média, budete zklamaní. Pokud ale hledáte příběh, ve kterém důležitější než dialogy je to, co je psáno mezi řádky…myslím, že pak zklamaní určitě nebudete. Snad vám moje recenze, která byla tentokrát určena do intelektuálního plátku typu Respekt, poskytne aspoň malé vodítko, až se budete rozhodovat, zda na Aloise Nebela jít či nejít :-)…

…a z mlhy se vynořil Nebel

Na česká filmová plátna právě vstupuje dlouho očekávaný snímek, který se (nejen) svou vizuální stránkou vymyká všemu, co se v poslední době v našich luzích a hájích natočilo. Spisovatel Jaroslav Rudiš a výtvarník Jaromír 99 přetavili svůj komiks s názvem Alois Nebel ve stejnojmenný film, který se pravděpodobně nestane diváckým hitem, nicméně pozornost, která je mu v médiích věnována, si právem zaslouží.

Lépe si tvůrci vstup snímku do českých kin načasovat snad ani nemohli. Ponurá železniční stanice Bílý Potok zahalená v oblacích mlhy, přízračná černobílá stylizace i posmutnělá postavička jesenického nádražáka Aloise stíhaného traumaty z minulosti – to všechno dohromady dokonale zapadá do sychravé podzimní nálady… V kulisách nevlídných severomoravských hor se velice pozvolna začíná vyprávění plné jakési zvláštní poetiky, chvílemi komické, chvílemi tragické, ale bezesporu velmi působivé…

Píše se podzim roku 1989 a Alois Nebel (Miroslav Krobot) slouží jako výpravčí železniční stanice Bílý Potok v severomoravském pohraničí. Nebel je mlčenlivým snílkem se zálibou v jízdních řádech a často ho přepadají podivné halucinace, ve kterých se mu zjevují obrazy z jeho minulosti. V nich se znovu setkává s Němkou Dorothe (Tereza Voříšková), která mu v dětství nahradila zesnulou maminku a stala se po válce obětí násilného odsunu. Sny a halucinace nakonec Nebela připraví o místo, vydá se tedy do Prahy, kde se po neúspěšném ucházení o nové zaměstnání seznamuje s toaletářkou Květou (Marie Ludvíková), s kterou jej krom vzájemných sympatií spojuje také osamělost a jakási zahloubanost v sebe samého. Druhou linií příběhu diváka provází rovněž poněkud svérázná postava Němého (Karel Roden), který se vrací do pohraničí pomstít svou matku. Jeho a Nebelovy cesty se podivuhodným způsobem protínají, proplétají a zase rozchází, aby se nakonec jednoho bouřlivého večera, který je vyvrcholením celého příběhu, rozdělily nadobro.

Scénář svého tvůrce opravdu nezapře – a nemluvím pouze o pro Rudiše tak typickém náznakovém vykreslení charakteru jednotlivých postav. Při sledování Aloise Nebela si nelze nevybavit jakousi paralelu s jiným Rudišovým „hrdinou“, a sice outsiderem Fleischmanem z jeho románu (a stejnojmenného filmu) Grandhotel. Fleischman se svou fanatickou zálibou v počasí a grafech není tak zcela nepodobný Nebelovi, který je naopak tělem i duší oddán životu na dráze. Podobnou shodu najdeme i při podrobném zkoumání jmen obou postav – Fleischman je skálopevně přesvědčený, že to, jak se jmenujeme, není náhoda, a že si každý člověk nese ve svém jméně něco o sobě. Nejspíš tedy nebude náhodou ani to, že německé slovíčko „Nebel“ se do češtiny překládá jako „mlha“. Které jiné jméno by mohlo tak dokonale vystihnout postavu obestřenou hustým závojem tajemna – postavu, která nechává řadu svých tajemství z minulosti pečlivě ukrytu pod povrchem?

Příběh se táhne a rozvíjí velmi pomalu, některé nitky a souvislosti mezi jednotlivými postavami se i pozornému divákovi pospojují až v úplném závěru filmu. Můžeme se nicméně shodnout na tom, že podstatnější roli než děj jako takový zde sehrává celková atmosféra melancholie, osamělosti a prázdnoty, která snímkem prostupuje pozvolna – jako mlha. Je potřeba si uvědomit, že se před námi odehrává příběh vyprávěný spíše než slovy obrazem. Působivá scéna, ve které Alois Nebel utahuje kapající kohoutek, nepotřebuje naprosto žádný komentář. Některé momenty filmu zase dokonale dokresluje sugestivní hudba, kterou má na svědomí kapela Umakart ve spolupráci se skupinou Priessnitz.

Aloisi Nebelovi bychom mohli vytýkat spoustu věcí, já to ale dnes dělat nebudu, protože jsem přesvědčená, že stěžovat si na zmatenost děje a plochost postav, jako to udělala řada jiných po zhlédnutí tohoto snímku, by znamenalo přiznat si, že jsem přijala roli ve skupině konzumentů, kteří si už dávno odvykli při sledování filmů zapojovat svou vlastní fantazii a představivost. Alois Nebel rozhodně není snímek, ke kterému se divák usadí a nechá si vyprávět příběh od začátku až do konce. Je potřeba se na sledování správně naladit, zapojit všechny své smysly a nechat se zcela pohltit atmosférou, která v člověku vyvolává střídavě strach, úžas i dojetí. Filmy, které vyžadují spolupráci a dávají divákovi možnost vlastního zapojení, u nás nevznikají každý den! Proto se také v kritice snímku omezím především na jednu věc, a sice jeho délku – 87 minut je žalostně málo na to, aby se divák stačil nabažit unikátní atmosféry a animovaného prostředí vytvářeného technologií rotoskopie, která kombinuje hraný a kreslený film, přičemž tvůrci nejprve natáčí klasický hraný film s herci a poté scény po jednotlivých filmových okénkách překreslují a animují. Samozřejmě není ani dost dobře možné, aby se ve vyměřeném čase mohly všechny postavy dostatečně projevit, v tom případě je ale zase poskytnut divákovi dostatečný prostor pro jeho vlastní domněnky a fantazii.

Ať už na Aloisi Nebelovi oceňujeme cokoliv, je to právě jeho pocitovost, důraz na drobné detaily, kterých si běžně v životě nevšímáme, a originální vizuální stránka, která tento unikátní počin řadí k nejzajímavějším domácím snímkům poslední doby a byla by škoda zatracovat ho jen (nebo právě) proto, že se vymyká průměru. Věřím, že Alois Nebel je dílo, které pod listím letošního podzimu rozhodně nezapadne…

Někteří z vás už možná ví, jaký „sen“ si budu plnit tento semestr. Byla jsem přijatá do semináře filmové kritiky, který mě nadchnul hned první přednáškou. Z úvodního vyřazovacího úkolu jsem pravda už tak nadšená nebyla – svůj talent jsme měli projevit na recenzi do deníku typu MF Dnes a ohodnotit jsme měli nový film Václava Vorlíčka Saxána a Lexikon kouzel. Po menším váhání jsem se tedy nakonec na poslední chvíli dokopala a vyrazila do Špalíčku shlédnout tento snímek. Obávala jsem se rušivého elementu v podobě bandy dětí, když jsem však deset minut před začátkem filmu vešla do sálu, byl úplně prázdný. Chvíli jsem z toho byla dost v šoku, brzy jsem si ale začala tento luxus užívat :D…nakonec se nás v hledišti sešlo něco okolo deseti kusů. Mou ostrou kritiku :D, která se mi stala vstupenkou do semináře, přináším níže…každý týden by tu teď měla přibýt jedna další, tak doufám, že se najde někdo, koho bude bavit je číst :-)…

Dexempo multo šumpoplex po 40ti letech? 

Když se na filmové plátno po letech navrací slavní hrdinové, divák tak nějak automaticky zpozorní. Nezřídka totiž pokračování oblíbené filmové komediální klasiky vyvolává spíš než salvy smíchu poněkud rozpačitý úsměv na tvářích pamětníků a protočení panenek ze strany generace o něco mladší. Při shlédnutí Saxány a Lexikonu kouzel se však musí divák od jakýchkoliv asociací se „starou“ Saxanou z počátku 70. let odprostit. Doba pokročila, obecenstvo se změnilo a především – Vorlíček tentokrát natočil film opravdu jen pro děti…

Z rozverné dívky na koštěti nám vyrostla maminka (Petra Černocká), která společně s manželem Honzou (Jan Hrušínský) vychovává dcerku Saxánku (Helena Nováčková) – žákyni 2.B. Malá Saxánka o maminčině čarodějnické minulosti pochopitelně netuší, z touhy po strašidelné pohádce se však jednoho večera vydá pátrat na půdu a propadne se až do Říše pohádek, z které její maminka kdysi utekla, aby nemusela zůstat 300 let po škole. V podzemní říši ke svému překvapení potkává svou tetu Irmu (Jiřina Bohdalová), ne příliš úspěšnou spisovatelku knížek pro děti, která se zde také ocitá úplnou náhodou. Zatímco ale malá Saxánka usiluje o záchranu svého dědečka netopýra a návrat zpátky do říše lidí, vdavek chtivá teta Irma v pohádkovém světě shání nové nápadníky – ať už se jedná o ředitele školy kouzel (Josef Somr) nebo komiksového zloducha Crashmana (Jaromír Dulava).

Vorlíček se při tvorbě Saxány a Lexikonu kouzel rozhodl vsadit na jistotu v podobě narážek na své dřívější slavné počiny – krom postav z Dívky na koštěti se tu objevuje např. rovněž pan Vigo ze seriálu Arabela. I méně pozorný divák si však nemůže nepovšimnout, že některé momenty pohádky rovněž naráží na filmovou ságu o poněkud slavnějším čaroději Harry Potterovi – připomenou ji např. „oživlé“ obrázky v knížce, létající vlak nebo pád studnou do podzemní říše (a našlo by se toho ještě mnohem více). České pohádky vždycky sršely novými a neotřelými nápady, je tedy s podivem, že tvůrci snímku najednou pocítili potřebu kopírovat západní tvorbu…

Stejně tak málo invenčně působí i celý scénář. Filmu prakticky chybí jakákoliv smysluplná zápletka a některé části děje naprosto postrádají pointu (ať už se jedná o scénu v čarodějnickém doupěti či zápletku s ohořelým šekem), takže mohou vyvolat dojem, že byly do filmu přidány jen proto, aby natáhly jeho celkovou délku. Saxána a Lexikon kouzel tak ve výsledku vyznívá spíše jako zmatený sled neprovázaných scén, které ve výsledku nemůže zachránit ani sázka na jistotu v podobě hereckého obsazení. Představitelka malé Saxánky z 2.B je nepřirozená a její projev působí spíše jako vzorně naučená recitace. Překvapivě však ani většina „dospělých“ herců svými výkony neohromí. Těžko říct, zda to nedávat za vinu spíš slabému scénáři, každopádně drtivá většina postav působí příliš strojeně a pramálo emotivně. Jejich dialogy děj nikam neposouvají, naopak jej spíše brzdí, protože se z nich o postavách vlastně nic zásadního nedovídáme, a divák tak brzy získává pocit, že snímek místo slíbených 90ti minut trvá mnohem déle. Neurčitost postav platí nejen ve světě lidí, ale především v podzemní Říši pohádek, kde se hned na začátku vyrojí množství bytostí, které ale tvůrci už nijak nerozvíjí, takže se můžeme jen domýšlet, jaký přínos pro děj pohádky vlastně představují.

Na druhou stranu je potřeba podívat se na film i tak trochu dětskýma očima – vždyť těm je Vorlíčkova pohádka určena především. Řada animovaných postaviček je opravdu roztomilá (Chlupáček, trpaslík či hospodský-kostlivec jako vystřižený z Mrtvé nevěsty Tima Burtona) a u dětí jistě zafunguje, stejně jako několik jednoduchých vtipů. I přes absenci spádu si divák může ve filmu najít pár opravdu úsměvných momentů, o něž se postará především strýček Evžen v podání Petra Nárožného. Celkový rozpačitý dojem z filmu rovněž trochu pozvedává vtipně vyvedený závěr, kdy teta Irma vyřeší své milostné trilema ku spokojenosti všech nápadníků. Závěrečné titulky však přichází tak náhle, že si divák toto osvěžení málem ani nestihne vychutnat…

Nevím, jak to máte vy, ale mě už tohle počasí vážně nebaví. Vůbec nic se nedá dělat. Korálkárna u Mulinový růže je na 3 týdny zavřená :(. Byt máme vygruntovanej. Ze zoufalství už jsem dokonce sáhla i po katastrálním zákoně! Zkrátka a dobře, až do odvolání vyhlašuju protestní filmový maraton! A je mi jedno, jestli budu koukat na Gilmorky nebo Felliniho!

Pro začátek jsem si nevybrala zrovna lehké sousto, nicméně musím říct, že mi Děti ze stanice Zoo vyrazily dech. Už dlouho jsem neviděla tak dobře zfilmovanou knížku! Hlavní zásluhu na tom určitě mají skvěle vybraní herci, především sotva 15tiletá Natja Brunckhorst, která byla v hlavní roli Christiane maximálně přesvědčivá a skoro byste jí uvěřili, že v něčem vážně jede. Ani ostatní herci tvořící partu „feťáků“, která vypadala tak trochu jako poskládaná ze členů kapely Smokie (sorry :DD), ale rozhodně nestáli v pozadí. Další důležitou kulisou, bez které by tento film nebyl ani zdaleka tak působivý, je ponurá atmosféra západního Berlína přelomu 70. a 80. let – anonymní šeď betonového sídliště, zastávky metra a nádraží hemžící se smažkami a prostituty všech možných pohlaví 😎 . Ostatně ani dnes prý město, které kdysi protínala Železná opona, nepatří k nejoptimističtějším evropským metropolím. A poslední důležitý postřeh, který skutečně musím zmínit, je přítomnost herce „za oponou“ – Davida Bowieho, jehož hudba se stala výpovědí jedné generace a báječně dokreslila celkovou atmosféru berlínských klubů i drogového opojení. Bude to možná znít překvapivě, ale David Bowie je podle mě hlavní důvod, proč tenhle film musíte vidět. Obsah jeho songů vás nejvíc přiblíží generaci Christiane a ostatních dětí, které si na konci 70. let píchaly do žíly heroin…

Co by vás mohlo od filmu odradit? No, řekněme si to na rovinu – němčina :D! Děj vás ale nakonec stejně velice rychle vtáhne a přestanete se na to soustředit. Místy mi dokonce i přišlo, že hrdinové mluví nějakým prapodivným negermánským dialektem. Na druhou stranu jsem jim ale občas i slušně rozuměla, až jsem si říkala, že to s tou mou (ne)znalostí němčiny nebude zas tak zlý. Jestli se vám dělá špatně při pohledu na jehly a krev, dá se občas přivřít oko. Každopádně se připravte na to, že Děti ze stanice Zoo jsou dost naturalistická podívaná.

A malá perlička na závěr: Na filmu je krásně vidět, že vznikal v době, kdy AIDS ještě nebylo všeobecnou hrozbou (r. 1981) – feťáci si tam totiž velice ochotně půjčují nádobíčko 😎 …Teď už o filmu víte vše podstatné. Jediné, co ještě potřebujete vidět a slyšet, je tohle…

Komu se ještě nerozjel nový semestr, jistě má moře volného času a byla by škoda nezpříjemnit si ho nějakým zajímavým filmem. Opět přináším tipy napříč různými žánry, tak věřím, že si vyberete :-)…

Život je krásný

Hned na úvod vám nabídnu to nejlepší…Kolik znáte filmů o druhé světové válce? Určitě pěknou hromadu. Všechny jsou ale tak trochu stejné, ne? Stísněná atmosféra, stupňující se napětí, strach a pak spousta přehnané brutality, krve a násilí. Nekouká se na to hezky. Ale přes všechny tyto aspekty válečné filmy zbožňuju a ty nejlepší jako je Pianista nebo Romeo, Julie a tma jsem schopná vidět posté a stejně mě vždycky dostanou. Život je krásný se z kolonky válečných filmů vymyká neuvěřitelným způsobem. Představte si válečný film zalitý italským sluncem, plný lásky a laskavého humoru, u kterého se budete přihlouple usmívat a místy dokonce hlasitě smát! Tak přesně takový tento snímek je a dokazuje, že kvalitní film o válce může vzniknout i bez pořádné dávky naturalismu, z kterého vám běhá mráz po zádech.

Píše se rok 1939. Italský číšník Guido Orefice přijíždí z venkova do velkého města, kde se na první pohled zamiluje do půvabné učitelky Dory. Ta už sice nápadníka má, ale z jejich plánovaného sňatku moc nadšená není. Energický Guido, který se zjeví v jejím životě jako blesk z čistého nebe, udělá vše pro to, aby si získal její lásku, a tak se nakonec vezmou. Po pěti letech šťastného manželství je však Guido kvůli svému židovskému původu odvlečen spolu se synem Giosuém do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující okolnosti a uchránil ho před hrůzami nacismu, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám…

Život je krásný bez přehnaného sentimentu a kýče vypráví příběh o tom, že tím posledním, co člověku ve válce zbývá, je smát se i tváří v tvář smrti. Že je celý film jen stěží uvěřitelný podle mě není na škodu – lidé chtějí dobré konce. A přestože vám poradím nachystat si na tento konec balíček papírových kapesníků, nemusíte mít strach – dobrý bezpochyby bude :-)…

Rosemary má děťátko

Dnes už klasický snímek Romana Polanského jsem viděla poprvé a naposledy asi v šestnácti ve filmovém klubu. Film mě naprosto dostal a i přes domáckou atmosféru našeho starého maloměstského kina jsem se pekelně bála. Děj se mi po těch letech vykouřil z hlavy, ale pocit strachu jsem měla s Rosemary spojený ještě dlouho. Když jsem večer před zkouškou z rodinného práva zvažovala, co si pustit na dobrou noc, volba padla na Rosemary má děťátko, protože „je to přece k tématu“ :D… (U zkoušky jsem si vytáhla „osvojení“ a dostala jsem za A, takže tak úplně mimo mísu ten můj výběr nebyl :D…)

Film byl natočený podle knižní předlohy Iry Levina, kterou jsem kdysi měla půjčenou z knihovny, ale nedočetla jsem ji, protože mi přišlo, že na plátně bylo téma ztvárněno mnohem lépe. Dnes bych to už třeba posuzovala jinak, tak se chystám dát Levinově Rosemary druhou šanci. Filmové zpracování je každopádně nestárnoucí klasikou, která dokonale vystihuje atmosféru stupňujícího se napětí, podbarvovaného vynikající hudbou. Není to jen Rosemary, kdo se usilovně a bezvýsledně snaží zjistit, co je ještě reálné, a kde už začíná paranoia. Díky spoustě drobných náznaků a nejednoznačností je divák do poslední chvíle zmaten a sám neví, kde je pravda. Mia Farrow je v roli Rosemary, nastávající maminky sužované nepřirozenými stavy a navíc v neustálém obležení podivínských sousedů, skutečně báječná. Konec, který mi kdysi (zamlada :D) přišel tak strhující a děsivý mi při druhém podívání vyzněl trochu rozpačitě…co mě ale skutečně šokovalo a přivodilo husí kůži byla jiná perlička. Celý hororový příběh byl umístěn do newyorského domu Dakota, což jsem se bohužel dozvěděla až po shlédnutí filmu a je to pro mě o důvod víc, proč se na Rosemary zase brzy podívat! Když Rosemary a Guy na úplném začátku filmu vcházejí s realitním makléřem do domu, procházejí se přesně v místech, kde byl o několik let později zavražděn John Lennon…trochu děsivé, ne…? Interiéry Polanského filmu vznikly nicméně ve filmovém studiu, protože mu nebylo povoleno natáčet uvnitř. Ponurý příběh bohaté nájemce zřejmě nevystrašil ani nepřiměl ke změně adresy, za sebe ale říkám, že bych v tomhle domě bydlet teda nechtěla 8-)…

Sedm životů

Tento snímek mě popravděřečeno dost zklamal. Z popisku na ČSFD i celkového hodnocení vycházel jako zajímavá mysteriózní podívaná, ale zpětně musím konstatovat, že pod touto lákavou slupkou se skrýval sice poměrně originální, ale příliš rozvleklý a zmatený příběh o muži, který své vlastní hříchy napravuje tím, že nezištně poskytuje pomoc těm, kteří ji potřebují. Film očividně usiluje o to, zanechat v divácích hluboký dojem, dohnat je k slzám, ohromit je…nějak to ale ve výsledku nefunguje a bohužel zůstane pouze u té snahy. Ano, závěr je skutečně dojímavý, ale myslím, že nejsem jediná, kdo vyústění odhalí už v polovině filmu 8). Nějaké to malé plus bych připsala hudbě podbarvující některé scény, ale ani ta nicméně nenapomohla tomu, aby mě Sedm životů vzalo za srdce tak, jak jsem očekávala. Resumé: podruhé už bych se na to určitě nekoukala. Znám mnohem lepší a působivější filmy, u kterých se může člověk dojímat. Každopádně vysoké hodnocení na ČSFD svědčí o tom, že na spoustu lidí tento žánr funguje, tak zkrátka nezbývá než vyzkoušet na vlastní kůži ;-)…

Zkouškové je ideálním obdobím pro intelektuálně povznášející zábavu stejně jako pro prokrastinaci. Přes den dávám přednost tomu prvému a večer se za odměnu věnuju méně povznášejícím, ovšem o to příjemnějším aktivitám. A protože moje staré dobré IBM, které mi věrně slouží již od počátku mé vysokoškolské kariéry, se nedávno vrátilo z rekonvalescence (je čerstvě přeinstalované a šlape lépe než předtím), přímo vybízí ke sledování nějakého dobrého bijáku…Pro ty, kteří se chtějí inspirovat, nebo už mají dokonce po zkouškách, přináším pár filmových tipů ;)…

Pád do tmy (The Descent)
Začnu svým oblíbeným žánrem, kterým je, jak jistě všichni víte, horor O:-)…Protože je jasné, že ne každý patří mezi příznivce tohoto typu filmů, chtěla bych se zaměřit na to, proč si myslím, že by zrovna tento snímek stál za shlédnutí, ikdyž třeba hororům dvakrát neholdujete. Navnadit by vás mohlo už poměrně vysoké hodnocení na ČSFD – 73% je úspěch, o kterém si většina podobně laděných snímků může nechat jen zdát. Co rozhodně stojí za zmínku je vhodně zvolené prostředí – děj filmu se odehrává v poněkud stísněných kulisách jeskyně, což i v silnějších jedincích může vyvolat při některých scénách docela klaustrofobické pocity. Celková atmosféra filmu je ponurá a temná, jak to má u správného hororu být O:-)!
Abych alespoň stručně nastínila děj, hrdinkami filmu je šestice neohrožených kamarádek, která se vydává na dobrodružnou výpravu do dosud neprobádané jeskyně. Jak už to tak ale bývá, jediná cesta, která vede ven, se za nimy zasype a holčičí parta zůstane uvězněná v podzemí…už to by samo o sobě stačilo na slušně napínavou podívanou. Situace se však ještě víc vyhrocuje, když holky zjistí, že v jeskyni nejsou tak docela samy… Co bych filmu rozhodně vytkla, je určitě nelogičnost v několika scénách – jsou věci, které prostě nezbaští ani ten nejvíc ignorantský divák – už to, že se šest křehkých dívek hecne do takhle dobrodružného podniku mi příjde samo o sobě dost mimo, nemluvě o tom, že jedna z nich tam celou dobu otužile pobíhá jen v tílku :D…Na druhou stranu musím do nebes vychválit lekací scény, ty jsou opravdu skvěle načasované a plní svůj účel (tímto bych se chtěla omluvit našim sousedům za ten výkřik v jednu ráno :D…) Konflikt mezi hlavními hrdinkami je sice dost předvídatelný, ale pokud si celou dobu říkáte, že to musí vyústit v nějaké typické hororové klišé, originální konec vás možná dost zaskočí…;-)

Kajínek
Druhý snímek asi není třeba moc sáhodlouze představovat – je jím poměrně nový thriller inspirovaný nejslavnějším českým kriminálníkem od dob Babinského 😎 – Jiřím Kajínkem. Upřímně řečeno si myslím, že tím, co tento film dělá zajímavým, je především námět. Žánrově to rozhodně není můj šálek čaje a kdyby byl natočený někde jinde než v Čechách, asi bych se na něj vůbec neměla chuť podívat. Protože se celá kauza propírala v médiích v době, kdy jsem v oblasti justice ještě neměla sebemenší ambice :D, mohla jsem se na celý případ dívat jako nezávislý a ničím neovlivněný pozorovatel a jen vduchu hádat, nakolik se celý film drží pravdy a kde už začíná fikce…to ale pravděpodobně neví ani sami filmaři, protože v Kajínkově kauze je takové množství otazníků, že by se o tom dalo natočit ještě několik celovečerních filmů 8-)…Hned na úvod mě docela vylekali hlavní partneři filmu – Blesk a televize Nova – výsledný dojem ale nakonec nebyl tak zlý, jak by člověk po této předehře očekával. Na Kajínka bych se rozhodně doporučila podívat už pro zajímavost, sama za sebe si ale myslím, že tak výborný materiál měl potenciál pro to, aby s ním bylo naloženo líp…

Alenka v říši divů
Na Burtonovu Alenku jsem byla opravdu zvědavá. A musím říct, že zklamaná jsem nebyla – ačkoliv jsem si „svou“ Říši divů představovala úplně jinak, ale za to Tim Burton samozřejmě nemůže :D. Bohužel mému hodnocení na ČSFD trochu ubral fakt, že jsme sledovali ne příliš kvalitní záznam z kina (kdyby ale občas přes obrazovku nepřešli nějací lidi, pomalu by si toho člověk ani nevšimnul :D, děj vás skutečně vtáhne). Každopádně na některých scénách bylo prostě poznat, že byly točené pro 3D a diváci si z kina určitě odnášeli báječný zážitek, takže nezbývá než jim závidět. O co jsme ale ochuzeni nebyli, to byly skvělé herecké výkony, obzvlášť scény se Srdcovou královnou v podání Heleny Bonham Carter jsem si vyloženě užívala a hlavně kvůli ní uvažuju, že bych své tříhvězdičkové hodnocení ještě zvýšila. Co je také rozhodně potřeba vychválit jsou masky, výtvarné zpracování a vůbec celkové ztvárnění postav. Alenka, kterou tvůrci vybrali, byla přirozená, půvabná, emotivní. Kočka Šklíba k popukání (někoho mi hrozně připomínala :D). Trošku mě zklamal jen Johny Depp se svým Kloboučníkem, který mě nebavil ani zdaleka tak, jak u většiny jeho postav bývám zvyklá :D. Můj celkový dojem z filmu tedy není tak úplně dokonalý, jak bych si přála. Alenka v říši divů byla ale i přesto krásnou podívanou a pokud se vám trefí do vkusu, určitě nebudete Burtonovou verzí zklamaní.

Tak tu zase máme 1.prosinec a krom toho, že se nám nezadržitelně blíží Vánoce (podpořené dnes pořádnou náloží sněhu :D), je toto datum už nějaký čas spojováno také se dnem celosvětového boje proti AIDS. Při této příležitosti jsem se rozhodla přispět do filmové rubriky jedním ze svých nejoblíbenějších filmů. K Philadelphii mám hrozně zvláštní vztah…když jsem ji viděla poprvé, byla jsem naposto nadšená…a zároveň přesvědčená, že tenhle film už nikdy nechci vidět. Od té doby už jsem ji ale shlédla snad stokrát. Naposledy tenhle víkend. A jsem si jistá, že se na ni za nějaký čas budu chtít podívat zas :-)…

Děj snad není ani třeba nějak sáhodlouze představovat – Andrew Beckett je mladý vynikající právník. Při výkonu své práce se snaží utajit druhou stránku svého života – tedy to, že je  homosexuál nakažený virem HIV. Jednoho dne je však ze soukromé právnické firmy propuštěn, údajně pro pracovní neschopnost. Pravda je ale někde jinde…za vykonstruovanou záminkou k propuštění se skrývají předsudky, odpor a strach jeho zaměstnavatelů. Andy ví, že už mu nezbývá mnoho času, ale přesto se chce pustit do soudního procesu, který se má stát jeho posledním vyhraným bojem. Právního zástupce překvapivě nachází ve svém kolegovi Joe Millerovi. I Joe je zpočátku plný předsudků a nenávisti vůči homosexuálům a má panickou hrůzu z AIDS. A snad právě pro svůj odpor nakonec kauzu přijímá, přesvědčen o tom, že ve městě, kde byla vyhlášena americká ústava zaručující rovnost všech, nelze tento boj vzdát. Před očima diváků se rozjíždí neuvěřitelný proces o tom, kolik podob může mít diskriminace…

Tom Hanks je jeden z mých nejoblíbenějších herců a rozhodně mu nebudu nikterak nadržovat, když prohlásím, že v roli Andyho Becketta předvedl naprosto mimořádný výkon, možná i svůj životní…Taky si za něj tenkrát právem odnesl sošku Oscara.

Potřebujete ještě nějaké důvody, proč tenhle film vidět ? Tak dobře :-)…sice vůbec nechápu, koho mohlo napadnout obsadit mladého charismatického svůdníka Antonio Banderase do role homosexuála, ale nikdo nepopře, že se tohoto úkolu zhostil skutečně s grácií. Já mu to snad i věřila :D…A koho ani Antonio nenaláká, toho snad přesvědčí úžasná hudba podbarvující celý film. Z úvodního songu Bruce Springsteena (rovněž oceněného Oscarem) se stal hit, ale to jistě všichni dobře víme :-). A režie se ujmul Jonathan Demme, tvůrce Mlčení jehňátek, tak :-). Abych to tedy shrnula – Philadelphia je špičkové soudní drama plné mimořádných hereckých výkonů, a přestože v dnešní době už není AIDS ani homosexualita tabu,  nikdo nemůže popřít, že tento film neztratil nic na své aktuálnosti, a rozhodně stojí za víc než jedno shlédnutí…

Filmovou rubriku jsem na blogu plánovala už od samého počátku, ale jen málokdy se mi stane, že mě nějaký film zaujme natolik, abych o něm měla chuť něco napsat. Konečně jsem ale dostala ten správný impulz v podobě Bosých nohou v parku. Tento americký snímek z roku 1967 patří už nějaký čas k mým kinematografickým srdcovkám a to jsem ho objevila vlastně dočista náhodou – při žehlení (jak jinak :D) – mezi domácími DVDčky s náhravkami z televize. Do úsměvné situační komedie s báječnou atmosférou let šedesátých se zkrátka nejde nezamilovat a přesvědčila jsem se, že ani po několikáté podívané neomrzí.

Hlavní postavy zde ztvárnili herci skutečně zvučných jmen – Jane Fonda a Robert Redford hrají páreček novomanželů. On je advokát. Ona trochu naivní milující ženuška. Po týdenních líbánkách následuje vpád do reality všedního života v podobě stěhování do prvního hnízdečka lásky :-)…tím má být maličký byt v pátem poschodí bez výtahu. Byteček nevypadá tak idylicky, jak se na první pohled zamilovaným milnecům zdálo – ložnice je maličká, nábytek nepřivezou včas, průvan v obývacím pokoji záhy vysvětluje díra ve stropě a aby toho nebylo málo, přestože je právě v New Yorku únor, topení nefunguje…no nepřipomíná vám to něco :D??? Do příběhu mladých novomanželů Paula a Corie také brzy vstupuje podivínský soused a Coriina konzervativní matka :D. Manželství zažívá opravdový křest ohněm…Bosé nohy v parku nabízí úžasnou podívanou na první novomanželské trable, ale jsou podány s takovým vtipem a nadhledem, že se člověk musí smát od začátku až do konce. Mezi Paulem a Corie to zkrátka správně jiskří, ať už se hádají či milují :-)!

Komu se film bude líbit ? Rozhodně těm, kteří mají rádi staré americké filmy a 60. léta…a taky fanynkám Roberta Redforda :D…A vůbec, všem se vám to bude líbit, uvidíte!!! Bosé nohy v parku jsou totiž hlavně o lásce a o tom, že ani to nejšťastnější manželství se občas neobejde bez hádek :-)…