Dnes je to přesně 30 let, co Mark Chapman zastřelil jednu z mých největších lásek, s kterou budu za pár měsíců slavit neuvěřitelné desetiletí společného hudebního soužití :-). Za ty roky jsem naposlouchala všechno, co bylo možné naposlouchat, a přečetla kdejakou biografii, co mi přišla pod ruku. Nasbírala povážlivé množství novinových článků a fotek. Letos navíc má stará vášeň získala nový rozměr, když se mi poštěstilo zavítat na místa, která mají pro fanoušky Beatles nepopsatelnou mystiku. Věřím, že new yorská Strawberry Fields, brána před Dakotou, ale i pražská Kampa jsou v tuto chvíli plné svíček od Johnových fanoušků. Zapalte mu také jednu. A připomeňte si jedno z jeho nejúžasnějších poselství – třeba v tomto songu…
Tak tu zase máme 1.prosinec a krom toho, že se nám nezadržitelně blíží Vánoce (podpořené dnes pořádnou náloží sněhu :D), je toto datum už nějaký čas spojováno také se dnem celosvětového boje proti AIDS. Při této příležitosti jsem se rozhodla přispět do filmové rubriky jedním ze svých nejoblíbenějších filmů. K Philadelphii mám hrozně zvláštní vztah…když jsem ji viděla poprvé, byla jsem naposto nadšená…a zároveň přesvědčená, že tenhle film už nikdy nechci vidět. Od té doby už jsem ji ale shlédla snad stokrát. Naposledy tenhle víkend. A jsem si jistá, že se na ni za nějaký čas budu chtít podívat zas :-)…
Děj snad není ani třeba nějak sáhodlouze představovat – Andrew Beckett je mladý vynikající právník. Při výkonu své práce se snaží utajit druhou stránku svého života – tedy to, že je homosexuál nakažený virem HIV. Jednoho dne je však ze soukromé právnické firmy propuštěn, údajně pro pracovní neschopnost. Pravda je ale někde jinde…za vykonstruovanou záminkou k propuštění se skrývají předsudky, odpor a strach jeho zaměstnavatelů. Andy ví, že už mu nezbývá mnoho času, ale přesto se chce pustit do soudního procesu, který se má stát jeho posledním vyhraným bojem. Právního zástupce překvapivě nachází ve svém kolegovi Joe Millerovi. I Joe je zpočátku plný předsudků a nenávisti vůči homosexuálům a má panickou hrůzu z AIDS. A snad právě pro svůj odpor nakonec kauzu přijímá, přesvědčen o tom, že ve městě, kde byla vyhlášena americká ústava zaručující rovnost všech, nelze tento boj vzdát. Před očima diváků se rozjíždí neuvěřitelný proces o tom, kolik podob může mít diskriminace…
Tom Hanks je jeden z mých nejoblíbenějších herců a rozhodně mu nebudu nikterak nadržovat, když prohlásím, že v roli Andyho Becketta předvedl naprosto mimořádný výkon, možná i svůj životní…Taky si za něj tenkrát právem odnesl sošku Oscara.
Potřebujete ještě nějaké důvody, proč tenhle film vidět ? Tak dobře :-)…sice vůbec nechápu, koho mohlo napadnout obsadit mladého charismatického svůdníka Antonio Banderase do role homosexuála, ale nikdo nepopře, že se tohoto úkolu zhostil skutečně s grácií. Já mu to snad i věřila :D…A koho ani Antonio nenaláká, toho snad přesvědčí úžasná hudba podbarvující celý film. Z úvodního songu Bruce Springsteena (rovněž oceněného Oscarem) se stal hit, ale to jistě všichni dobře víme :-). A režie se ujmul Jonathan Demme, tvůrce Mlčení jehňátek, tak :-). Abych to tedy shrnula – Philadelphia je špičkové soudní drama plné mimořádných hereckých výkonů, a přestože v dnešní době už není AIDS ani homosexualita tabu, nikdo nemůže popřít, že tento film neztratil nic na své aktuálnosti, a rozhodně stojí za víc než jedno shlédnutí…
Dnes bych ráda přispěla alespoň krátkou glosou o knížce, která mi během včerejška zpříjemnila cestování vlakem i posezení v útulné rožnovské čajovně :-)…Roald Dahl je v literárních vodách znám především jako uznávaný mistr povídek a dětských příběhů, je např. autorem knížky Karlík a továrna na čokoládu. Tenký svazek jménem Princezna a pytlák může svým názvem navodit rovněž pohádkový dojem a vlastně to není zcela mylná představa…dva příběhy, které Dahl čtenářům v této knížce vypráví, zní skutečně na první pohled jako pohádka, neboť se odehrávají v království a figurují v nich princezny – předčítat je svým dětem bych vám ovšem asi nedoporučila :D…Námětem obou kratinkých povídek je užívání a zneužívání moci, ať už v politické či sexuální rovině (že to bude „nějaký porno“ mě Péťa upozorňoval už ve vlaku s poukazem na poněkud nemravný symbol na obálce…kterého jsem si já popravdě předtím vůbec nevšimla :D). Nakonec ale musím říct, že si kniha po celou dobu udržela jakýsi dětsky naivní nádech, možná i proto, že v každém z nás po celý život dřímá kus dítěte a hlavně touha po dobrých koncích…Krom toho, že jsou obě povídky velmi zábavně a čtivě napsané, přinášejí i překvapivá rozuzlení. Své první střetnutí s Roaldem Dahlem tak hodnotím velmi kladně a v brzké době si od něj zase něco ráda přečtu.
Už dlouho se tu na blogu neobjevil žádný příspěvek do rubriky „Toulky“, přitom se teď toulám víc než dost, jen to nějak nestíhám zaznamenávat :-)…Krom toho se také poslední dobou snažím oprašovat znalosti angličtiny utužováním přátelství s několika studenty, kteří byli natolik odvážní, že vyrazili do České republiky na Erasmus :-). Po několika vařících sessions, kde jsme se lépe poznali, jsme se s Péťou rozhodli uspořádat pro ně víkendový výlet, abychom jim ukázali i méně známá brněnská zákoutí. Organizací jsem byla tentokrát pověřena já, a tak jsem si dala záležet, abych se blýskla 😀 !
Pátrání po kešce...vypadáme jak Správná pětka, co 😀
Nakonec jsem zvolila poměrně nenáročnou výpravu na zříceninu Obřanského hradu a Hádeckou planinku, Péťa naplánoval kešky a mohlo se vyrazit. Jednoho sobotního dopoledne jsme se tedy všichni šťastně potkali u hlaváku a vydali se vstříc dobrodružství :-). Výletu se krom nás dvou účastnili také Žánek, Péťa Krásný a naše erasmácké kamarádky Phyllis, Julia a Mandy. Ty jsme během čekání na Péťu naučily česky pozdrav „AHOJ KRÁSNY KLUK“, takže hned z kraje bylo o zábavu postaráno :D…
Nejprve jsme se museli přemístit šalinou až do Obřan na konečnou. Tam jsme si ještě v civilizaci odlovili jednu kešku u jakési bývalé fabriky a pak se vydali po břehu Svitavy vzhůru do přírody. První naší zajímavější zastávkou byla keška skrytá v…no, nemůžu samozřejmě prozrazovat, kde byla skrytá, ale fotky asi hovoří za vše :D…
Úspěšný lovec 🙂
Na takovéto tajuplné místo se odvážili skutečně jen ti nejsilnější lovci – Žánek s Péťou. My ostatní jsme na ně čekali venku, kde jsme se úspěšně zabavili pořizováním fotek (viz.výše) a vtipkováním na téma, jestli kluky ještě někdy uvidíme :-). Naštěstí všechno dobře dopadlo, kluci vylezli živí a zdraví, takže jsme Péťovi vytřepali imaginární brouky z dredů a mohlo se pokračovat dál. Následující keška nás zavedla k železniční trati. Dala nám docela zabrat, Julia se však ukázala jako přirozený talent na geocaching a nakonec ji objevila! Poté jsme se vydrápali na kopec nad tratí, kde jsme si vychutnali nádherný výhled a mohli se podívat, co nás ještě čeká. Malebné panorama Péťu inspiroval k recitaci připravené básně od S.K. Neumanna, kterému tato místa také kdysi sloužila jako studna inspirace při jeho tvorbě…
Po této poetické vložce jsme se vrátili dolů na asfaltku a pokračovali po ní, až dokud nás nedovedla na rozcestí. Před náročným výstupem k hradu jsme se rozhodli na chvíli usadit a posilnit se svačinkami a záhy jsme se vydali po modré strmou cestou vzhůru ke zřícenině Obřanského hradu. Z hradu toho moc nezbylo, stejně tak v historických pramenech údajně nejsou k nalezení významější informace, nicméně o tomto místě hodně napověděl archeologický průzkum. Hrad vznikl někdy okolo roku 1278, s tím že za jeho zakladatele je považován Gerhard z Obřan, který z hradu podnikal loupeživé útoky.
Společné foto na zřícenině Obřanského hradu
Hromady napadaného javorového listí jsme využili k podzimním radovánkám a poté, co jsme se dostatečně vyřádili tím, že jsme po sobě listí házeli případně se do něj navzájem zahrabávali :D, vydali jsme se odlovit další keš. Opět ji vypátrala úspěšná Julia. Mezitím jsme ale poněkud zapomněli na čas, a protože jsme byli sotva v polovině cesty, rozhodli jsme se zrychlit tempo, aby nás nezastihla v lese tma. Cesta od hradu nás dovedla až k vyhlídce Šumbera, která je součástí přírodní rezervace Hádecká planinka. Právě na této vyhlídce před časem sedával S.K. Neumann, který obdivoval zdejší výhled. Vápencový sráz, v nadmořské výšce 435 m.n.m. skýtal krásný výhled na údolí Svitavy a na obrysy Chřibů a Bílých Karpat. Dnes již stromy výhled zaclonily. Na místě alespoň stojí památník slavného básníka na němž stojí úryvek z jeho Knihy lesů, vod a strání, který nám Péťa ten den recitoval:
Na skalkách dnes vítr poskakoval
po bělošedivých balvanech
jarního rusáka březen koval
na Šumbeře nebo na Hádech…
To už jsme se ale pomalu blížili ke zlatému hřebu našeho výletu. Doufala jsem, že se nám podaří k němu dorazit ještě před západem slunce, protože Hády skýtají vůbec ten nejkrásnější pohled na Brno, jaký znám. Před pátou hodinou jsme míjeli vysílač a to už bylo jisté, že si nádherný výhled užijeme v romantických kulisách zapadajícího slunce. Holky byly nadšené a já znovu s nima. Dívat se na podvečerní Brno z výšky je nepopsatelné…
No a zazvonil nám zvonec…:-) Při zpáteční cestě kolem hospody nás napadlo, že si za takovou túru zasloužíme nějakou odměnu, a tak jsme se rozhodli, že se stavíme na jedno. Na naši exotickou výpravu však místní štamgasti koukali nějak podivně, takže skutečně u jednoho i zůstalo…Ukázalo se však, že žízeň je převlečený hlad 😀 a když nás Žánek nalákal na akční žebra v hospodě u Svoboďáku, neváhali jsme ani minutu. Abychom si cestu zpříjemnili, naučili jsme holky užitečnou frázi „NAŽEREM SE“ 😀 a pak už se nám jen sbíhaly sliny. Aby se sbíhaly i vám, neodpustím si dokumentární foto :D…
"Nažerem se 😀 !"
Výlet se skutečně vydařil do posledního puntíka a tato skvostná tečka na závěr je toho myslím jasným důkazem :-). O týden později jsme se rozhodli pro velký úspěch uspořádat pro erasmáky další zajímavý výlet, o tom ale zase někdy příště :-)…
„U soudu má každý příběh dvě verze,“ prohlašoval Kirkpatrick. „Tu, která vyhraje, a tu druhou.“
Dá se říct, že tato cynická věta ve stručnosti vystihuje hlavní motiv milostné novely americké autorky J.C. Oatesové. Po přečtení Znásilnění budete muset dát právnické bestii Kirkpatrickovi za pravdu, ať už je jeho tvrzení jakkoliv zdrcující…Musím zdůraznit, že knížku jsem si nevybrala záměrně kvůli tématu (zaujala mě svou recenzí v tisku a v knihovně pak příjemnou velikostí do kabelky :D), ačkoliv se mi teď hodí i proto, že se tento semestr na kriminologii hodně zaměřuji. Tím spíš mě překvapila právnickou zápletkou a především detailním pohledem do psychologie obětí trestného činu.
Autorka před námi rozehrává drama dvou žen – matky a její 12tileté dcery, které se staly oběťmi násilného trestného činu. Poté, co brutální akt přežijí, musí se vyrovnávat nejen s následným traumatem, ale především s omezeností a předsudky obyvatel malého města, v němž žijí. Po návratu do každodenního života se setkávají s nepochopením a pohrdáním ze strany omezené společnosti. Hlavní hrdinka Teena musí projít tím, čím procházejí všechny oběti znásilnění: počáteční šok je vystřídán sebeobviňováním, ještě přiživovaným pomluvami, drby a otevřenou nenávistí. Příběh je prokládán zajímavými prostřihy z vyšetřování a scénami ze soudní síně. Právě tyto zdánlivé odbočky mě zaujaly z pohledu právníka nejvíc a vyděsilo mě, jak je možné i ze zcela jasného a logického případu v rukou zkušeného právníka vytvořit frašku podepřenou zcestnými argumenty. Jak je vůbec možné poskytnout v tomto případě prostor pochybnostem a obrátit vinu na oběť…? I o tom je právo :-), ačkoliv si troufám tvrdit, že v této novele hraje tu zásadní roli cosi jiného…
Ačkoliv se to tak na první pohled může zdát, novela Znásilnění nakonec nevyznívá tak docela bezútěšně. Autorka nám v závěru schovívavě ponechává alespoň kousíček naděje v podobě místního policisty Dromoora, veterána z války v Perském zálivu, v kterém najdou obě oběti znásilnění největšího zastánce. Navzdory očekávání se tento konzervativní člověk jako jeden z mála dokáže vžít do prožitků Teeny a její dcery a svým způsobem i vzít spravedlnost do vlastních rukou.
Interpretovat tak silný příběh, jaký Znásilnění čtenářům předkládá, je opravdu těžké. Kniha nabízí velmi nevšední rekonstrukci jednoho z nejhorších trestných činů, jakého je vůbec možné se na ženě dopustit…Znásilnění je jednou z těch novel, od kterých se jednoduše nedá odejít, dokud se nedozvíte, jak to dopadlo. To je snad dostačující recenze. Čtěte!
Včera jsem strávila odpoledne v Asii :-)…zjišťuju, že za tento měsíc je to již má třetí výstava, tolik jich obvykle nestihnu za celý rok 😀 ! Musím říct, že jsem ještě teď plná dojmů a zážitků, protože to bylo prostě ohromné! Kulisy, exponáty, videa, zajímavá povídání…a taky nefalšovaný yetti 😀 – zkrátka vůbec nevím, s čím začít dřív. Asi tedy začnu s vyprávěním pěkně popořadě…
Víte vy vůbec, co je to Šangri-la? Já to něvěděla. Tento výraz vyjadřuje jakousi bájnou zemi, ztracený ráj, místo odproštěné od smrti i času. Stejně jako evropané věří v existenci nebes, na východě se tradují báje o pozemském ráji Šangri-la. Před vstupem jsme se s Péťou rozhodli následovat pokyny vystavovatelů a zanechat venku všechny starosti naší uspěchané doby, abychom si mohli naplno vychutnat klidnou a meditativní atmosféru Šangri-ly.
Výstava byla rozčleněna do několika částí, z nichž každá se věnovala jednomu asijskému státu, a to Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Indii. Na úvod jsme si však tuto zajímavou oblast mohli přiblížit jako celek v místnosti, která nás měla seznámit s přírodními podmínkami, faunou, domorodým obyvatelstvem a s jeho zvyky a životem. Dozvěděli jsme se, jak byl vyšlechtěn bílý tygr, zastavili se u akvárka s malými krokodýly, poseděli v autentické chatrči a vydali se za dobrodružstvím do první země – Nepálu.
Zde jsme byli hned z kraje překvapeni Yettim!!! Po prvotním úleku jsme se přesvědčili, že nám neublíží, než jsme se ale stačili vzpamatovat, Yetti nám zmizel v Himalájích. Pak už jsme ho nespatřili – nojo, poštěstí se holt jen jednou za život ;-)…
Yetti existuje!!!
Nepál je kolébkou hinduismu mísící starobylé kultury, náboženství a filosofické směry, a krom spousty zajímavých rituálů a fotek mě na této zemi zaujalo také video ze zdolávání Mount Everestu, které se promítalo ve stanu :-). Dozvěděli jsme se, že tuto proslulou horu můžeme zdolat buď přes ledovou jeskyni a ledopád nebo se vyšplhat po vrcholcích až nahoru. Nejprve jsme zvolili cestu přes ledovou jeskyni – nebyla to ale žádná sranda, v jeskyni panovala pěkně tuhá zima 😀 ! Na konci nás ovšem čekal optimisticky vyhlížející sněhulák. Rozhodli jsme se cestu na Mount Everest podniknout také z druhé strany a ve snaze pokořit bájný vrcholek jsme se dali do šplhání po strmé cestě vzhůru k Himalájům. Do výstupu nám začalo nepříjemně vyfukovat, my jsme se však nezalekli, a tak jsme brzo stanuli na samém vrcholku výstavy, odkud se nám naskytnul nádherný výhled široko daleko :-)…a viděli jsme, že nás čeká ještě mnoho dobrodružství!
Ledová jeskyně - po stopách Yettiho...
Na fotkách na vrcholku Everestu jsme si všimli, že expedice cestovatele Rudy Švaříčka, z které výstava Šangri-la vychází, se účastnil taky pražský primátor Bém – to mě tedy zas tak nepřekvapilo, protože se o tom onoho času dost psalo v novinách. Spíš jsem ale vůbec netušila, že je to vystudovaný psychiatr :O – to jsem se dočetla až v katalogu výstavy.
Pokořili jsme Himaláje!
Z Himalájí jsme sestoupili přímo do Tibetu, kde nás hned ovanulo duchovno. V této zemi spirituální síly a posvátné hory Kailás dostává největší prostor buddhismus. Protože jsme po náročném výstupu byli lehce znavení, usadili jsme se na chvilku do místnosti, kde se promítal zajímavý dokument o této neméně zajímavé zemi. V místnosti věnované Tibetu bylo postaveno několik originálních staveb s autentickými interiéry, v kterých se za zvukové kulisy typické muziky báječně meditovalo. Nacházelo se zde i několik panelů, z nichž každý byl věnován jednomu východnímu náboženství, a díky tomu už teď mezi nimi mám trochu menší guláš než předtím :D…Několik panelů bylo také věnováno našim cestovatelským průkopníkům – Hanzelkovi a Zikmundovi. Když jsem si je pročítala, trochu jsem se zastyděla, že jejich knížky u nás doma leží v bedně ve sklepě :X…slibuju, že je brzo opráším! V Tibetu jsme pak shlédli ještě jedno video ze Švaříčkovy expedice, na improvizovanou operaci zaníceného palce v přímém přenosu jsem však žaludek neměla, ačkoliv jsem teď ze soudního lékařství zvyklá na všelicos :D…
No a to už jsme se octli v další zemi – Bhútánu. Ta pro mě byla asi největší neznámou (přiznávám, že v poslední lavici jsem ze zeměpisu nikdy moc nepobrala – sorry, Jindro :D). Bhútán je zemí zastaveného času. Díky skromnému životu a malému významu na světové mapě se tomuto státečku zatím daří vytrvale odolávat vlivům globalizace a udržovat si své tradice a mystéria pod pokličkou. Zajímavou odbočkou z Bhútánu byla cesta vedoucí…do pekel!!! V temné místnůstce prezentující všelijaké lidské neřesti se mi paradoxně docela líbilo – asi je ve mně kus ďábla :D. Rozhodli jsme se s Péťou pod vlivem pekelné atmosféry zhřešit, a tak jsme vytáhli foťák a přes zákaz jsme pořídili několik snímků >:)…
Chcete do pekla ;)???
No a to už nás čekala poslední zastávka – Indie…Se svými pompézními paláci i žebráky umírajícími na ulici je skutečnou zemí kontrastů. Nabízí pestrou mozaiku vjemů, zvuků, vůní i barev…V Indii jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí především o běžném životě místních obyvatel – kde nakupují, na jaké hudební nástroje hrají (trochu mi na výstavě chyběl sitár, ale Švaříček ho zřejmě považoval za moc provařený 8-)…), s čím si hrají…Na břehu posvátné řeky Gangy jsme se dočetli také o zajímavých pohřebních obřadech. Z vystavených exponátů se mi nejvíc líbila hlavně pravá nefalšovaná indická rikša (specifický dopravní prostředek) a bůžek se sloní hlavou, který prý přináší štěstí studentům u zkoušek – tak jsme si ho s Péťou polili vodou, aby nám opravdu brzo přinesl ty naše očekávané tituly :-)…
Musím říct, že jsem se z výstavy skutečně vracela s příjemným pocitem v duši, a tak Šangri-la asi splnila svůj účel. Vpustila jsem do svého života na jedno odpoledne nové vjemy, novou filosofii a jiný pohled na život. A jako milovnice cestopisů jsem hned zatoužila ponořit se do nějaké knížky a cestovat alespoň prstem po mapě…Po neuvěřitelných čtyřech hodinách (které bychom jistě ještě protáhli, kdyby nás nevyháněla zavírací doba a močové měchýře :D…) jsme vyšli ven, kde už se dávno setmělo, a pod paží jsme si nesli katalog cestovní kanceláře…a asi začínáme šetřit na dovču :D…
P.S. Šangri-lu pořádala CK Livingstone a já došla k závěru, že v jejich výstavách musí být jistá pozitivní mystika…pevně věřím, že se mi v komentářích ozve někdo, kdo má dodneška v živé paměti Tajemnou Indonésii…a tančení kolem totemu o:-)…
„…Je jaro. Veselé bláto tam, kde roztál sníh.
Chci mít to bláto za ušima.
Zahodit vše, co o jaru vím z knih,
a místo cizích očí dívat se jen svýma…“
(Chci život milovat)
Hrabě mi to odpustí, dnes mu budu nevěrná. V některém z minulých příspěvků jsem ho nejspíš označila za největšího českého básníka, Jan Skácel je však potom pro mě největším básníkem moravským :-)…Nehodlám své dva oblíbence srovnávat, protože každý psal úplně jinak; Jan Skácel ale po sobě každopádně stihnul zanechat mnohem rozsáhlejší dílo, a proto může být snadnější najít si mezi jeho básněmi něco „svého“.
„…Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.
Ve dvou jsme seděli
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého…“ (Kolik příležitostí má růže)
Jak jsem „objevila“ Hraběte, na to už si opravdu nevzpomínám, zato ale docela jistě vím, díky komu jsem si zamilovala Skácela. Za všechno může naše třídní Kačenka :-)…nikdy nezapomenu na to, jak nám do hodiny přinesla právě výše zmíněný soubor Skácelových básní, který je doplněn spoustou básníkových fotografií, a nadšeně nám je ukazovala o:). Myslím, že do něj musela být děsně zamilovaná 😀 ! Když si přečtete některé jeho (nejen) milostné verše, zjistíte, že se opravdu není čemu divit :-)…kdo by si totiž nepovšimnul toho dokonalého kontrastu podmračeného chlápka s uhrančivýma očima a krásné něžné poezie. Na to my ženský prostě dáme ;)…
„…Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic…“ (Sonet jako talisman)
Soubor „Květy z nahořklého dřeva“ se mi na první pohled zalíbil pro svou koncepci – jednak je to výběr tematicky velmi pestrý a především je uspořádaný jaksi chronologicky – první oddíl tvoří vzpomínky na autorovo dětství, rodný kraj, jižní Moravu (čímž si samozřejmě získává mé srdce :-)…), přes mezihru raných básní se dostáváme k poezii milostné, básním pro děti, překladům a nakonec pak k veršům laděným sentimentálně, s tematikou smrti a podzimu. Poslední kapitolu, ke které jsem se pořád neměla, jsem dočetla dnes, což mi přišlo takové příznačné, neboť právě nastává období Dušiček, ke kterému se tato tematika hodí.
„…To bylo dávno, dávno, dávno,
dneska už nejsou andělé
a svět se dávno jinak dělí,
na lidi hodné a ty zlé…“
Poznáváte úryvek ?Už navždycky asi budu při čtení Uspávanky s bývalými anděly a modrým ptáčkem vzpomínat na Kačenku a hodiny literatury. Musím říct, že v poslední době jsem si Skácelovy básně určené dětem hodně oblíbila, přestože předtím mě tak nějak „nebraly“. Na jeho dětské poezii je totiž okouzlující, jak je něžná, citlivá a občas i roztomile vtipná…;-)
Tohle draci nedovedou
Vypadá jako drak, a není,
ještěrka je to na kameni.
Když po ní sáhneš, cukne prudce
a ocásek ti nechá v ruce.
Ještěrky nejsou jako draci,
ocásky mají odkládací.
Sonet o červencové noci na Vysočině
Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá
Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor
Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží
a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát
Nikdo mi to nevymluví. Skácelova tvorba patří ke skvostům české poezie…nebo vlastně moravské (potrpím si na kořeny :D…). Je krásná, melancholická a dojímavá, je plná lásky k Moravě a podle mě se tak nějak hodí k létu. Možná to bude i tím, že řada jeho básní byla zhudebněna a pro mě tou nejkrásnější asi navždycky zůstane Krátký popis léta…http://www.youtube.com/watch?v=BxWjLKEtClQ
Filmovou rubriku jsem na blogu plánovala už od samého počátku, ale jen málokdy se mi stane, že mě nějaký film zaujme natolik, abych o něm měla chuť něco napsat. Konečně jsem ale dostala ten správný impulz v podobě Bosých nohou v parku. Tento americký snímek z roku 1967 patří už nějaký čas k mým kinematografickým srdcovkám a to jsem ho objevila vlastně dočista náhodou – při žehlení (jak jinak :D) – mezi domácími DVDčky s náhravkami z televize. Do úsměvné situační komedie s báječnou atmosférou let šedesátých se zkrátka nejde nezamilovat a přesvědčila jsem se, že ani po několikáté podívané neomrzí.
Hlavní postavy zde ztvárnili herci skutečně zvučných jmen – Jane Fonda a Robert Redford hrají páreček novomanželů. On je advokát. Ona trochu naivní milující ženuška. Po týdenních líbánkách následuje vpád do reality všedního života v podobě stěhování do prvního hnízdečka lásky :-)…tím má být maličký byt v pátem poschodí bez výtahu. Byteček nevypadá tak idylicky, jak se na první pohled zamilovaným milnecům zdálo – ložnice je maličká, nábytek nepřivezou včas, průvan v obývacím pokoji záhy vysvětluje díra ve stropě a aby toho nebylo málo, přestože je právě v New Yorku únor, topení nefunguje…no nepřipomíná vám to něco :D??? Do příběhu mladých novomanželů Paula a Corie také brzy vstupuje podivínský soused a Coriina konzervativní matka :D. Manželství zažívá opravdový křest ohněm…Bosé nohy v parku nabízí úžasnou podívanou na první novomanželské trable, ale jsou podány s takovým vtipem a nadhledem, že se člověk musí smát od začátku až do konce. Mezi Paulem a Corie to zkrátka správně jiskří, ať už se hádají či milují :-)!
Pověsili byste si je do ložnice ? Já jo :D...
Komu se film bude líbit ? Rozhodně těm, kteří mají rádi staré americké filmy a 60. léta…a taky fanynkám Roberta Redforda :D…A vůbec, všem se vám to bude líbit, uvidíte!!! Bosé nohy v parku jsou totiž hlavně o lásce a o tom, že ani to nejšťastnější manželství se občas neobejde bez hádek :-)…
Některé tradice by se měly dodržovat…možná i proto se každý podzim těším na to, že zase jednou do roka zavítám do oblasti, ke které mám i po těch letech strávených nad paragrafy velmi blízko. Vždycky, když se octnu na Medicalu, uvědomím si, že zdravotnictví je jedním z mála oborů, ve kterých může člověk opravdu beztrestně prohlásit, že vykonává smysluplnou práci. A tím teď nemám na mysli jen lékaře, ale hlavně zdravotnické techniky, kteří každý rok přichází na veletrh s novými zdravotnickými pomůckami usnadňujícími život převážně nemocným a handicapovaným lidem. Těm dle mého názoru patří Medical Fair především.
Tato odborná přehlídka se jako obvykle konala na brněnském veletržním výstavišti a opět předvedla spoustu novinek ve světě zdravotnické techniky, nemocničního vybavení i rehabilitace. Letos navíc nebyla roztroušena do několika pavilonů, všechno se vlezlo pěkně pod jednu střechu. K vidění zde byla spousta diagnostických přístrojů či laboratorní techniky, pomůcky pro handicapované, sluchově či zrakově postižené a seniory, nebo ortopedické a rehabilitační pomůcky… Na Medicalu má své pevné místo také charita, a proto je tu každý rok k vidění rovněž spousta stánků s ručně vyrobenými dárkovými předměty, jejichž výtěžek jde na dobrou věc. U těch nás s Péťou zaujal především jakýsi inovativní šicí stroj :), který dokáže v rekordním čase vytvořit podle vzoru výšivku :D…
Fanouškům gymballů musím sdělit, že zlaté časy této cvičební pomůcky jsou již pryč (prý, já si to nemyslím :D!). Na Medicalu se představil jeho mladší sourozenec, který vypadá esteticky lépe, je stabilnější a není nafukovací, tudíž vám nehyzdí obývák/pokojík :-)…samozřejmě je ale také o poznání dražší (od 4000,- nahoru; designové kousky stojí až nad 8000,-) a navíc se na něm nedá pohodlně sedět, je určen výhradně pro cvičení, takže já asi prozatím zůstanu věrná své neestetické nafukovací kouli :D!
Musím přiznat, že nejvíc jsme se nakonec vyřádili u stánku s čajíky :D…Minulý týden jsme totiž objevili kouzlo čajového obřadu a rozhodli jsme se nadělit si nějaký pěkný čínský set s konvičkou k Vánocům. Sáčkům aromatického zeleného čaje jsme samozřejmě nemohli odolat, takže jsme si nakoupili pěkně do zásoby jeden třešňový a druhý jasmínový. (Zatím jsme testovali jen ten druhý zmíněný a – omámeni úžasnou vůní – ohodnotili jsme ho velmi kladně :-)…)
Více informací o Medicalu samozřejmě naleznete na stránkách BVV: http://www.bvv.cz/medicalfair. Ikdyž (zatím ;)) nejsem z branže, věřím, že ani příští rok tento veletrh nevynechám :-)…
