Šangri-la, 30.10.2010, Brno

Včera jsem strávila odpoledne v Asii :-)…zjišťuju, že za tento měsíc je to již má třetí výstava, tolik jich obvykle nestihnu za celý rok 😀 ! Musím říct, že jsem ještě teď plná dojmů a zážitků, protože to bylo prostě ohromné! Kulisy, exponáty, videa, zajímavá povídání…a taky nefalšovaný yetti 😀 – zkrátka vůbec nevím, s čím začít dřív. Asi tedy začnu s vyprávěním pěkně popořadě…

Víte vy vůbec, co je to Šangri-la? Já to něvěděla. Tento výraz vyjadřuje jakousi bájnou zemi, ztracený ráj, místo odproštěné od smrti i času. Stejně jako evropané věří v existenci nebes, na východě se tradují báje o pozemském ráji Šangri-la. Před vstupem jsme se s Péťou rozhodli následovat pokyny vystavovatelů a zanechat venku všechny starosti naší uspěchané doby, abychom si mohli naplno vychutnat klidnou a meditativní atmosféru Šangri-ly.

Výstava byla rozčleněna do několika částí, z nichž každá se věnovala jednomu asijskému státu, a to Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Indii. Na úvod jsme si však tuto zajímavou oblast mohli přiblížit jako celek v místnosti, která nás měla seznámit s přírodními podmínkami, faunou, domorodým obyvatelstvem a s jeho zvyky a životem. Dozvěděli jsme se, jak byl vyšlechtěn bílý tygr, zastavili se u akvárka s malými krokodýly, poseděli v autentické chatrči a vydali se za dobrodružstvím do první země – Nepálu.

Zde jsme byli hned z kraje překvapeni Yettim!!! Po prvotním úleku jsme se přesvědčili, že nám neublíží, než jsme se ale stačili vzpamatovat, Yetti nám zmizel v Himalájích. Pak už jsme ho nespatřili – nojo, poštěstí se holt jen jednou za život ;-)…

Yetti existuje!!!
Yetti existuje!!!

Nepál je kolébkou hinduismu mísící starobylé kultury, náboženství a filosofické směry, a krom spousty zajímavých rituálů a fotek mě na této zemi zaujalo také video ze zdolávání Mount Everestu, které se promítalo ve stanu :-). Dozvěděli jsme se, že tuto proslulou horu můžeme zdolat buď přes ledovou jeskyni a ledopád nebo se vyšplhat po vrcholcích až nahoru. Nejprve jsme zvolili cestu přes ledovou jeskyni – nebyla to ale žádná sranda, v jeskyni panovala pěkně tuhá zima 😀 ! Na konci nás ovšem čekal optimisticky vyhlížející sněhulák. Rozhodli jsme se cestu na Mount Everest podniknout také z druhé strany a ve snaze pokořit bájný vrcholek jsme se dali do šplhání po strmé cestě vzhůru k Himalájům. Do výstupu nám začalo nepříjemně vyfukovat, my jsme se však nezalekli, a tak jsme brzo stanuli na samém vrcholku výstavy, odkud se nám naskytnul nádherný výhled široko daleko :-)…a viděli jsme, že nás čeká ještě mnoho dobrodružství!

Ledová jeskyně - po stopách Yettiho...
Ledová jeskyně - po stopách Yettiho...

Na fotkách na vrcholku Everestu jsme si všimli, že expedice cestovatele Rudy Švaříčka, z které výstava Šangri-la vychází, se účastnil taky pražský primátor Bém – to mě tedy zas tak nepřekvapilo, protože se o tom onoho času dost psalo v novinách. Spíš jsem ale vůbec netušila, že je to vystudovaný psychiatr :O – to jsem se dočetla až v katalogu výstavy.

Pokořili jsme Himaláje!
Pokořili jsme Himaláje!

Z Himalájí jsme sestoupili přímo do Tibetu, kde nás hned ovanulo duchovno. V této zemi spirituální síly a posvátné hory Kailás dostává největší prostor buddhismus. Protože jsme po náročném výstupu byli lehce znavení, usadili jsme se na chvilku do místnosti, kde se promítal zajímavý dokument o této neméně zajímavé zemi. V místnosti věnované Tibetu bylo postaveno několik originálních staveb s autentickými interiéry, v kterých se za zvukové kulisy typické muziky báječně meditovalo. Nacházelo se zde i několik panelů, z nichž každý byl věnován jednomu východnímu náboženství, a díky tomu už teď mezi nimi mám trochu menší guláš než předtím :D…Několik panelů bylo také věnováno našim cestovatelským průkopníkům – Hanzelkovi a Zikmundovi. Když jsem si je pročítala, trochu jsem se zastyděla, že jejich knížky u nás doma leží v bedně ve sklepě :X…slibuju, že je brzo opráším! V Tibetu jsme pak shlédli ještě jedno video ze Švaříčkovy expedice, na improvizovanou operaci zaníceného palce v přímém přenosu jsem však žaludek neměla, ačkoliv jsem teď ze soudního lékařství zvyklá na všelicos :D…

No a to už jsme se octli v další zemi – Bhútánu. Ta pro mě byla asi největší neznámou (přiznávám, že v poslední lavici jsem ze zeměpisu nikdy moc nepobrala – sorry, Jindro :D). Bhútán je zemí zastaveného času. Díky skromnému životu a malému významu na světové mapě se tomuto státečku zatím daří vytrvale odolávat vlivům globalizace a udržovat si své tradice a mystéria pod pokličkou. Zajímavou odbočkou z Bhútánu byla cesta vedoucí…do pekel!!! V temné místnůstce prezentující všelijaké lidské neřesti se mi paradoxně docela líbilo – asi je ve mně kus ďábla :D. Rozhodli jsme se s Péťou pod vlivem pekelné atmosféry zhřešit, a tak jsme vytáhli foťák a přes zákaz jsme pořídili několik snímků >:)…

Chcete do pekla ;)???
Chcete do pekla ;)???

No a to už nás čekala poslední zastávka – Indie…Se svými pompézními paláci i žebráky umírajícími na ulici je skutečnou zemí kontrastů. Nabízí pestrou mozaiku vjemů, zvuků, vůní i barev…V Indii jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí především o běžném životě místních obyvatel – kde nakupují, na jaké hudební nástroje hrají (trochu mi na výstavě chyběl sitár, ale Švaříček ho zřejmě považoval za moc provařený 8-)…), s čím si hrají…Na břehu posvátné řeky Gangy jsme se dočetli také o zajímavých pohřebních obřadech. Z vystavených exponátů se mi nejvíc líbila hlavně pravá nefalšovaná indická rikša (specifický dopravní prostředek) a bůžek se sloní hlavou, který prý přináší štěstí studentům u zkoušek – tak jsme si ho s Péťou polili vodou, aby nám opravdu brzo přinesl ty naše očekávané tituly :-)…

Musím říct, že jsem se z výstavy skutečně vracela s příjemným pocitem v duši, a tak Šangri-la asi splnila svůj účel. Vpustila jsem do svého života na jedno odpoledne nové vjemy, novou filosofii a jiný pohled na život. A jako milovnice cestopisů jsem hned zatoužila ponořit se do nějaké knížky a cestovat alespoň prstem po mapě…Po neuvěřitelných čtyřech hodinách (které bychom jistě ještě protáhli, kdyby nás nevyháněla zavírací doba a močové měchýře :D…) jsme vyšli ven, kde už se dávno setmělo, a pod paží jsme si nesli katalog cestovní kanceláře…a asi začínáme šetřit na dovču :D…

P.S. Šangri-lu pořádala CK Livingstone a já došla k závěru, že v jejich výstavách musí být jistá pozitivní mystika…pevně věřím, že se mi v komentářích ozve někdo, kdo má dodneška v živé paměti Tajemnou Indonésii…a tančení kolem totemu o:-)…

Jan Skácel – Květy z nahořklého dřeva

„…Je jaro. Veselé bláto tam, kde roztál sníh.
Chci mít to bláto za ušima.
Zahodit vše, co o jaru vím z knih,
a místo cizích očí dívat se jen svýma…

(Chci život milovat)

Hrabě mi to odpustí, dnes mu budu nevěrná. V některém z minulých příspěvků jsem ho nejspíš označila za největšího českého básníka, Jan Skácel je však potom pro mě největším básníkem moravským :-)…Nehodlám své dva oblíbence srovnávat, protože každý psal úplně jinak; Jan Skácel ale po sobě každopádně stihnul zanechat mnohem rozsáhlejší dílo, a proto může být snadnější najít si mezi jeho básněmi něco „svého“.

„…Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého…“
(Kolik příležitostí má růže)

Jak jsem „objevila“ Hraběte, na to už si opravdu nevzpomínám, zato ale docela jistě vím, díky komu jsem si zamilovala Skácela. Za všechno může naše třídní Kačenka :-)…nikdy nezapomenu na to, jak nám do hodiny přinesla právě výše zmíněný soubor Skácelových básní, který je doplněn spoustou básníkových fotografií, a nadšeně nám je ukazovala o:). Myslím, že do něj musela být děsně zamilovaná 😀 ! Když si přečtete některé jeho (nejen) milostné verše, zjistíte, že se opravdu není čemu divit :-)…kdo by si totiž nepovšimnul toho dokonalého kontrastu podmračeného chlápka s uhrančivýma očima a krásné něžné poezie. Na to my ženský prostě dáme ;)…

„…Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic…“
(Sonet jako talisman)

Soubor „Květy z nahořklého dřeva“ se mi na první pohled zalíbil pro svou koncepci – jednak je to výběr tematicky velmi pestrý a především je uspořádaný jaksi chronologicky – první oddíl tvoří vzpomínky na autorovo dětství, rodný kraj, jižní Moravu (čímž si samozřejmě získává mé srdce :-)…), přes mezihru raných básní se dostáváme k poezii milostné, básním pro děti, překladům a nakonec pak k veršům laděným sentimentálně, s tematikou smrti a podzimu. Poslední kapitolu, ke které jsem se pořád neměla, jsem dočetla dnes, což mi přišlo takové příznačné, neboť právě nastává období Dušiček, ke kterému se tato tematika hodí.

„…To bylo dávno, dávno, dávno,
dneska už nejsou andělé
a svět se dávno jinak dělí,
na lidi hodné a ty zlé…“

Poznáváte úryvek ? Už navždycky asi budu při čtení Uspávanky s bývalými anděly a modrým ptáčkem vzpomínat na Kačenku a hodiny literatury. Musím říct, že v poslední době jsem si Skácelovy básně určené dětem hodně oblíbila, přestože předtím mě tak nějak „nebraly“. Na jeho dětské poezii je totiž okouzlující, jak je něžná, citlivá a občas i roztomile vtipná…;-)

Tohle draci nedovedou

Vypadá jako drak, a není,
ještěrka je to na kameni.

Když po ní sáhneš, cukne prudce
a ocásek ti nechá v ruce.

Ještěrky nejsou jako draci,
ocásky mají odkládací.

Sonet o červencové noci na Vysočině

Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá

Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor

Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží

a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát

Nikdo mi to nevymluví. Skácelova tvorba patří ke skvostům české poezie…nebo vlastně moravské (potrpím si na kořeny :D…). Je krásná, melancholická a dojímavá, je plná lásky k Moravě a podle mě se tak nějak hodí k létu. Možná to bude i tím, že řada jeho básní byla zhudebněna a pro mě tou nejkrásnější asi navždycky zůstane Krátký popis létahttp://www.youtube.com/watch?v=BxWjLKEtClQ

Bosé nohy v parku

Filmovou rubriku jsem na blogu plánovala už od samého počátku, ale jen málokdy se mi stane, že mě nějaký film zaujme natolik, abych o něm měla chuť něco napsat. Konečně jsem ale dostala ten správný impulz v podobě Bosých nohou v parku. Tento americký snímek z roku 1967 patří už nějaký čas k mým kinematografickým srdcovkám a to jsem ho objevila vlastně dočista náhodou – při žehlení (jak jinak :D) – mezi domácími DVDčky s náhravkami z televize. Do úsměvné situační komedie s báječnou atmosférou let šedesátých se zkrátka nejde nezamilovat a přesvědčila jsem se, že ani po několikáté podívané neomrzí.

Hlavní postavy zde ztvárnili herci skutečně zvučných jmen – Jane Fonda a Robert Redford hrají páreček novomanželů. On je advokát. Ona trochu naivní milující ženuška. Po týdenních líbánkách následuje vpád do reality všedního života v podobě stěhování do prvního hnízdečka lásky :-)…tím má být maličký byt v pátem poschodí bez výtahu. Byteček nevypadá tak idylicky, jak se na první pohled zamilovaným milnecům zdálo – ložnice je maličká, nábytek nepřivezou včas, průvan v obývacím pokoji záhy vysvětluje díra ve stropě a aby toho nebylo málo, přestože je právě v New Yorku únor, topení nefunguje…no nepřipomíná vám to něco :D??? Do příběhu mladých novomanželů Paula a Corie také brzy vstupuje podivínský soused a Coriina konzervativní matka :D. Manželství zažívá opravdový křest ohněm…Bosé nohy v parku nabízí úžasnou podívanou na první novomanželské trable, ale jsou podány s takovým vtipem a nadhledem, že se člověk musí smát od začátku až do konce. Mezi Paulem a Corie to zkrátka správně jiskří, ať už se hádají či milují :-)!

Pověsili byste si je do ložnice ? Já jo :D...
Pověsili byste si je do ložnice ? Já jo :D...

Komu se film bude líbit ? Rozhodně těm, kteří mají rádi staré americké filmy a 60. léta…a taky fanynkám Roberta Redforda :D…A vůbec, všem se vám to bude líbit, uvidíte!!! Bosé nohy v parku jsou totiž hlavně o lásce a o tom, že ani to nejšťastnější manželství se občas neobejde bez hádek :-)…

Medical Fair, 19. – 22.10., Brno

Některé tradice by se měly dodržovat…možná i proto se každý podzim těším na to, že zase jednou do roka zavítám do oblasti, ke které mám i po těch letech strávených nad paragrafy velmi blízko. Vždycky, když se octnu na Medicalu, uvědomím si, že zdravotnictví je jedním z mála oborů, ve kterých může člověk opravdu beztrestně prohlásit, že vykonává smysluplnou práci. A tím teď nemám na mysli jen lékaře, ale hlavně zdravotnické techniky, kteří každý rok přichází na veletrh s novými zdravotnickými pomůckami usnadňujícími život převážně nemocným a handicapovaným lidem. Těm dle mého názoru patří Medical Fair především.

Tato odborná přehlídka se jako obvykle konala na brněnském veletržním výstavišti a opět předvedla spoustu novinek ve světě zdravotnické techniky, nemocničního vybavení i rehabilitace. Letos navíc nebyla roztroušena do několika pavilonů, všechno se vlezlo pěkně pod jednu střechu. K vidění zde byla spousta diagnostických přístrojů či laboratorní techniky, pomůcky pro handicapované, sluchově či zrakově postižené a seniory, nebo ortopedické a rehabilitační pomůcky… Na Medicalu má své pevné místo také charita, a proto je tu každý rok k vidění rovněž spousta stánků s ručně vyrobenými dárkovými předměty, jejichž výtěžek jde na dobrou věc. U těch nás s Péťou zaujal především jakýsi inovativní šicí stroj :), který dokáže v rekordním čase vytvořit podle vzoru výšivku :D…

Fanouškům gymballů musím sdělit, že zlaté časy této cvičební pomůcky jsou již pryč (prý, já si to nemyslím :D!). Na Medicalu se představil jeho mladší sourozenec, který vypadá esteticky lépe, je stabilnější a není nafukovací, tudíž vám nehyzdí obývák/pokojík :-)…samozřejmě je ale také o poznání dražší (od 4000,- nahoru; designové kousky stojí až nad 8000,-) a navíc se na něm nedá pohodlně sedět, je určen výhradně pro cvičení, takže já asi prozatím zůstanu věrná své neestetické nafukovací kouli :D!

Musím přiznat, že nejvíc jsme se nakonec vyřádili u stánku s čajíky :D…Minulý týden jsme totiž objevili kouzlo čajového obřadu a rozhodli jsme se nadělit si nějaký pěkný čínský set s konvičkou k Vánocům. Sáčkům aromatického zeleného čaje jsme samozřejmě nemohli odolat, takže jsme si nakoupili pěkně do zásoby jeden třešňový a druhý jasmínový. (Zatím jsme testovali jen ten druhý zmíněný a – omámeni úžasnou vůní – ohodnotili jsme ho velmi kladně :-)…)

Více informací o Medicalu samozřejmě naleznete na stránkách BVV: http://www.bvv.cz/medicalfair. Ikdyž (zatím ;)) nejsem z branže, věřím, že ani příští rok tento veletrh nevynechám :-)…

Losos na smetaně se žampiony

Dnes přináším něco pro milovníky ryb a gurmány, kteří si chtějí na obědě skutečně pochutnat. Základem všeho je kvalitní čerstvé maso, do kterého se opravdu vyplatí investovat, protože na chuti se to stoprocentně projeví! Slíbila jsem, že tady na blogu udělám reklamu Rybárně Šopík sídlící hned vedle Fakulty informatiky VUT, kde Péťa „ulovil“ našeho lososa, a tak sem dávám odkaz na jejich webovky a opravdu vřele doporučuji :-): http://www.rybarna.cz/. Ode dneška budu svého muže posílat často a ráda do školy (a na ryby :-)) !

  • 4 porce lososa
  • sůl, pepř
  • hladká mouka
  • olej na smažení
  • 1-2 lžíce másla
  • 100-150 g žampionů
  • 125 g zakysané smetany
  • citron a petrželka na podávání

Omytého lososa osolíme, opepříme (já přidala ještě koření na ryby), obalíme v mouce a na směsi oleje a másla opečeme. Přidáme plátky žampionů a pod pokličkou dusíme doměkka. Nakonec vmícháme zakysanou smetanu a krátce prohřejeme. Podáváme ozdobené plátkem dobře omytého citronu a snítkou petrželky. Já připravila jako přílohu bramborovou kaši a moc jsme si pochutnali 🙂 !!!

P.S. Zdrojem inspirace mi tentokrát byla Péťova Velká domácí kuchařka, o které tu jistě ještě uslyšíte :-)…

Designblok, Praha, 5. – 10.10. 2010

V těchto dnech probíhá v Praze již dvanáctý ročník dnů designu, který přináší spoustu prezentací novinek ve světě designu, výstav, módních přehlídek a přednášek. Designblok se koná na 40 místech v Praze, v galeriích, výstavních síních i prestižních obchodech se špičkovým designem a módou. Mně se poštěstilo navštívit dosud největší Superstudio Designbloku v rozlehlé budově na Bubenské. Pět pater vystavovatelských ploch se nám postaralo o zábavu i bolavé nohy na celé dlouhé odpoledne :-)…Předně bych ale asi měla vysvětlit, proč jsem se vlastně na výstavu vydala. Nemůžu říct, že bych se o design někdy předtím kdovíjak zajímala. Vpodstatě jsem si myslela, že se tady budou prezentovat spíš nové technologie ve výrobě a podobné věci. Z omylu jsem byla brzy vyvedena, ale k tomu až později. Hlavním důvodem mé návštěvy v Praze byl fakt, že na Designbloku vystavoval spolu s několika dalšími studenty z Prahy taky Péťa, a protože projektu věnoval hodně práce, s pýchou jsem se rozjela na výsledné dílko podívat na vlastní oči 🙂 !

Výstava byla opravdu hodně rozmanitá a každý si tu zaručeně musel přijít na své. Mně osobně úplně nejvíc zaujal nábytek pro kočky :D…stylový bytový doplňek ve tvaru různých písmen abecedy měl splňovat základní kočičí potřeby – skrýš, posezení a škrabadlo na drápky :-). Celou prezentaci navíc doplňovala vtipná instruktážní reklama promítaná na plátno – no nekupte to svojí kočičce !

Další zajímavostí pro mě byla poměrně rozsáhlá výstava zabývající se ekologickým tématem – v několika místnostech od stropu až po zem polepených kartony se prezentovaly ekologicky i ekonomicky šetrné obaly – ať už se jednalo o obaly na kosmetiku, potraviny, lahve na nápoje nebo saponáty.

Delší čas jsme strávili taky u prezentace poměrně známého hnutí Duha (alespoň já jejich reklamy vídávám občas v šalině). Toto hnutí prosazuje mimo jiné přijetí zákona, který závazně stanoví, že Česká republika bude snižovat exhalace skleníkových plynů o 2% ročně. Nový zákon by měl posílit ekonomiku, snížit účty rodinám, zajistit zdravější život pro každého a hlavně srazit náš příspěvek ke globálnímu znečišťování. Z prezentace jsme si odnesli poučný plakát, který si vyvěsíme na ledničku jakožto inspiraci, jak žít lépe a zdravěji :-). Můžeme se tu dočíst, jak podpořit místní ekonomiku, proč je voda z kohoutku lepší a kolik zbytečného odpadu za svůj život vyprodukujeme, aniž si to uvědomíme.

Pohovka ze slámy :)
Pohovka ze slámy 🙂

Péťův projekt „Mimikry“ se mi samozřejmě taky moc líbil, ikdyž u něj chyběla instruktáž, a vzhledem k tomu, že se jednalo o projekt interaktivní, spousta lidí ho nepochopila. Spolupracoval na něm společně s laboratoří Modul, která hledá nové technologie využitelné v umění a vytváří projekty na pomezí designu, volného umění a vědních oborů. Do obšírnějších informací o projektu se raději coby laik nechci pouštět :-). Věřím, že Péťa na Jestřáblog co nevidět také přispěje článkem o Designbloku, kde se vše podstatné dozvíte. Každopádně se podělím alespoň o fotografie modelu orchideje, která se na obrazovce mění v kudlanku :-)…

Péťa u svého projektu :)
Péťa u svého projektu 🙂

Určitě jsem ještě na spoustu zajímavostí zapomněla, ale v tom obrovském množství se není ani čemu divit. Na následujících fotografiích bych ráda vypíchla ještě pár vymykajících se projektů…

Tohle mají v Rusku :)...
Tohle mají v Rusku :)...
Pohodlné? Ani trochu :D!
Pohodlné? Ani trochu :D!
Projekt Živé věci, který se zabývá interaktivním designem, prezentoval inteligentní svítidlo pojmenované Tvor.
Projekt Živé věci, který se zabývá interaktivním designem, prezentoval inteligentní svítidlo pojmenované Tvor.
Projekt Polarita si hraje se splynutím skleněného šperku a oděvu.
Projekt Polarita si hraje se splynutím skleněného šperku a oděvu.

No a to by bylo asi všechno :-). Výstavu jsme zakončili už značně znavení okolo sedmé hodiny módní přehlídkou kolekce La Femme Mimi, která byla doplněna poměrně extravagantními čelenkami od Jane Bond. Pro mě bylo velmi vítaným zpestřením to, že po pódiu se krom modelek producírovali taky vymódění psíci :-)…Kolekce nebyla úplně podle mého gusta, ale možná bude něco na tom, že my Češi jsme zbytečně moc konzervativní a nepotrpíme si na barvy. A koneckonců podzim je sám o sobě dost šedivý a smutný, takže proč ho ještě zbytečně dělat víc ponurým tmavými kabáty. Nicméně trend ponožek v lodičkách nebo vůbec čemkoliv trochu otevřeném stejně jako plastové botičky Melissa (byť za nimi stojí ikona Vivienne Westwood a boty skutečně krásně voní, jak jsem se na Designbloku na vlastní čuch přesvědčila :D) asi skutečně nikdy nepochopím…

La Femme Mimi
La Femme Mimi

Výstavu bych každopádně doporučila každému, kdo má v Praze o víkendu trochu času. Její návštěva rozhodně stojí zato, je doprovázena bohatým programem a každý si tam najde něco zajímavého a inspirujícího.

Noční obraz…

„…Mám strach
z podzimu který přijde
dřív než ty
znova přijedeš
Mám strach že se ztratíme
jeden druhému…“

(První vycházka)

Dnes přináším na dlouhou dobu posledního Hraběte – musím si něco schovat i do budoucna, že ano… Takže naposledy malá dávka podzimní melancholie O:-)

Jednou

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání,
nikdo mi s růžemi nepřijde přát.
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky.
V ulicích nebude dechovka hrát.
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrovna teď má se to stát.

Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě…
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic –
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možná zrovna ted, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání.
Někdo snad začne se přestárle smát
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.


Noční obraz

Nad parkem půlnoc vyzvání
všude je tma a klid
A já se musím rozloučit
a honem domů jít

Malíři namaluj do noční tmy
oblaka bílá sluneční svit
Alespoň na chvíli ať je zas den
ať ještě domů nemusím jít

Namaluj malíři barevnou kytici
na mokrý asfalt v téhleté ulici
Namaluj má ústa do smutných očí
člověka s kterým se právě teď loučím

Namaluj prosím tě na noční oblohu
oblaka bílá sluneční svit
Ať se zas alespoň na chvíli rozední
ať ještě domů nemusím jít

Vím že to nejde
nezlob se na mne
jsou to jen řeči
krásné a klamné
Vím že to nejde zastavit čas
přesto to zkusím podruhé zas

Odešel pěšky snad na tramvaj nemá
Je právě půlnoc   Jak banální téma
Namaluj mé oči na jeho ústa
ať se ta ulice nezdá tak pustá

Prázdniny v Itálii

V následujícím týdnu očekávám spoustu společenských akcí, a tak jsem si řekla, že bych se konečně měla dokopat k sepsání všech blogových restů, než se mi nakupí další :-)…Jako první jsem si vybrala možná ten úplně nejkrásnější a také nejpestřejší prázdninový týden, strávený v severní Itálii. Ano, chci se v tomhle pseudobabím létu zahřát alespoň fotkami a vzpomínkami O:-)…

Do Itálie jsem se chtěla podívat už z toho důvodu, že jsem se dva roky učila italštinu, a navíc můj čerstvě odpromovaný brašule získal práci v neurobiologickém vědeckém výzkumu v malebném severoitalském městečku s názvem Rovereto. Shodou okolností se letos do stejné oblasti chystala na dovolenou i Péťova rodina, takže jsme se rozhodli, že pár dnů strávíme s nimi u moře a pak pojedeme za bráchou do vnitrozemí. Tato volba se ukázala být tou nejlepší možnou, protože jsme si tak vychutnali všechno, co k správným prázdninám patří – ráchání v moři, kešování, trochu těch památek a taky nádhernou horskou přírodu.

Poprvé v životě vidím Alpy :-)...
Poprvé v životě vidím Alpy :-)...

Prvních pár dnů jsme tedy trávili v malém turistickém letovisku Rosolina Mare (možná si ho někdo bude pamatovat z letošních reprízovaných Her bez hranic ;)), kde jsme si dosyta užívali sluníčko, moře i výbornou italskou zmrzlinu O.-) ! Pro mě to byl první pobyt u moře po nějakých sedmi letech, takže jsem byla jaksepatří nadšená a cachtala jsem se ve vlnách jako malé dítě společně s modrým nafukovacím balónkem, který jsme překřtili na „Kulihráška“ :D.

Péťa honí Kulihráška :D
Péťa honí Kulihráška 😀

I přes mé nehrané nadšení ale rozhodně nepatřím k plážovým povalečům a mám na dovolené ráda i nějakou tu akci. Sotva jsme tedy prochodili městečko a odlovili všechny kešky, už jsme v Rosolinu neměli stání a těšili jsme se na další místa, která jsme měli v plánu navštívit. Zjistili jsme si tedy vlakové spoje a vydali jsme se na cestu za brašulou do Rovereta – s tím, že si ještě po cestě uděláme celodenní zastávku v Benátkách.

Pod italským nebem
Pod italským nebem

Benátky jsou opravdu nádherné a zajímavé město a stojí určitě za víc, než pouhý jeden den. My jsme ale bohužel neměli víc času a snažili jsme se navštívit zde jak ty klasické pamětihodnosti, tak i zapadlá místa, která běžný turista může opomenout. Z toho důvodu jsme si hned po příjezdu zakoupili mapku města, což byl, jak se později ukázalo, výborný nápad – bez ní bychom se ve spletitých benátských uličkách ztratili raz dva.

Benátská zákoutí
Benátská zákoutí

Hlavní turistické atrakce – Ponte di Rialto a Piazza San Marco – se nachází na trase, která je výborně značena na každém rohu. My jsme ale zatoužili i po benátských keškách a nějakém tom dobrodružství a musím říct, že jsme se dočkali ten den obojího :-). Jako první jsme se vydali hledat Snail tower (jak se to řekne italsky vážně netuším :D), trochu zchátralou, ale velice zajímavou a turistickým očím skrytou stavbu s točitým schodištěm. Když jsme se u ní dostatečně pokochali a vyfotili, pustili jsme se na výpravu po dalších místních keškách, kterou jsme měli zakončit u budovy vlakového nádraží.

Byli jsme ten den opravdu úspěšní (a to jindy míváme v geocachingu docela smůlu 😀 !) a obzvlášť já měla ten den na hledání čuch :D. První keš, u které jsme se zasekli, nám jako bonus přinesla i nové kamarády :-). U Ponte dell Accademia to zrovna moc nevonělo a jako na potvoru keš nikde. Pod mostem jsme ale narazili na jakéhosi mladíka a hned nám bylo jasné, že je to kolega. Ani on nebyl o moc úspěšnější, pod mostem prý objevil jen nějakou igelitku, do které si kdosi ukryl deštníky :D…Nahoře na mostě ho čekala a navigovala jeho přítelkyně, tak jsme se dali do řeči a dozvěděli jsme se, že mladý pár je z Belgie, objel velkou část Evropy a teď už se vrací domů. Při pohledu zhora se mi náhle rozbřesklo a zahlédla jsem černou krabičku – no, a keš byla na světě! Po tomto úspěchu jsme se rozhodli, že se vydáme po dalších keškách pátrat společně. Při našem putování se nám podařilo zahlédnout pravé a nefalšované benátské klišé – zpívajícího gondoliéra O:-) !!! Po dalších dvou keškách se ale naše cesty rozešly, popřáli jsme si s Belgičanama hodně štěstí a dál pokračovali sami…a vzápětí jsme se ztratili :D! Ani mapa nám tentokrát neposkytla vodítko, tak jsme se vrátili k jakémusi chrámu, kde se procházela místní policie, a nechali jsme si poradit :-). To už se nezadržitelně blížil čas odjezdu našeho vlaku do Verony. Na nádraží jsme byli zpočátku trochu zmatení, protože na tabuli se pořád ne a ne objevit náš spoj. Další neznámou pro nás byly jízdenky, které se musely označit ještě před nástupem do vlaku – jako u nás v šalině :-). Když jsme navíc konečně uviděli náš vláček – luxusní klimatizovaný vagón, který by si nezadal s našim pendolínem, říkali jsme si, že to bude asi nějaký omyl.

Vlak do Verony...dobrodružství začíná :-)
Vlak do Verony...dobrodružství začíná 🙂

A ani tím dnešní dobrodružství ještě nekončilo. Ve Veroně jsme měli přestoupit na druhý spoj, který už nás měl dovézt až do Rovereta. Problém ovšem byl v tom, že na přestup jsme měli pouhých 8 minut a ještě ke všemu jsme vůbec nevěděli, jakou cílovou stanici ten vlak má mít, čili jakým směrem pojedeme…No, měli jsme z toho trochu nervy :D…Během cesty nás naštěstí uklidnil telefonát od brašule. Zjistil, že kdyby nám náhodou spoj ve Veroně ujel, brzo pojede další, a musíme nastoupit do vlaku mířícího na Bolzano. S těmito informacemi jsme byli hned klidnější a možná i proto jsme přestup ve Veroně bravurně zvládli v mnohem kratším časovém limitu, než jaký nám byl vyměřen. Po nástupu do správného spoje jsem pak poprvé za svůj život využila znalostí z kurzů italštiny a nejblíž sedící slečny jsem se konverzačně optala, zda skutečně jedeme na Rovereto. Slečna sice nevěděla, ale jakýsi mladík nám to potvrdil, a tak jsme s klidným srdcem usedli a nechali se unášet tmou za dalším dobrodružstvím :-).

Na roveretském nádraží jsme se šťastně shledali s bráchou a vydali se na cestu do našeho nového domova. Luk nám během cesty stačil sdělit všechny důležité informace o tom, kde si můžeme nakoupit, kam se máme jít najíst, kde pracuje on i co v Roveretu a blízkém okolí můžeme podniknout. Z jeho bytečku jsem byla jaksepatří nadšená, ale sotva jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, dopadla na mě únava po dlouhém a náročném dni, a tak jsme to brzy zabalili a šli se pořádně vyspat na další dobrodružství :-)…

Na druhý den jsme se s Péťou hned vrhli na prohlídku Rovereta a první kešky :-). Teprve teď, za denního světla, jsme se mohli náležitě pokochat krásou malebného městečka obklopeného ze všech stran horami. Protože jsme se vykopali z postele až kolem poledne, sluníčko nás hned na uvítanou začalo pěkně připíkat, takže jsme se nejprve uchýlili do stínu místního Muzea umění, které se nachází hned vedle budovy Lukovy laboratoře.

V palmovém háji
V palmovém háji

V kešování jsme tentokrát moc úspěšní nebyli, tak jsme si šli spravit náladu alespoň báječnou zmrzlinou, kterou tu měli snad ještě lepší než v Rosolina Mare 🙂 ! Usoudili jsme, že na nějaké velké procházení je teď moc velké hic, navíc ve všech obchodech siesta, a proto jsme se zastavili jen na informacích pro mapku města a jízdní řád do Rivo della Garda, kam jsme chtěli vyrazit hned následující den, a vydali se domů uklohnit si něco k jídlu.

Co se mi v Roveretu opravdu moc líbilo, byly malé fontánky nacházející se na každém rohu. V těch parných letních dnech to byl opravdu ten nejlepší možný zdroj osvěžení. Rozhodli jsme se inspirovat se Italy a po obědě jsme striktně dodrželi siestu :D…Když jsme se probudili :D, usoudili jsme, že je nejvyšší čas zase vyrazit za novými zážitky. Ukořistili jsme mapku, zásoby pití a vydali jsme se na cestu na Ossario di Castel Dante, kruhovitou stavbu tyčící se nad Roveretem, od které vedla naučná stezka ke zvonu Campana dei caduti, místní památce na druhou světovou válku. Každý panel naučné stezky byl věnován nějakému významnému mírovému aktivistovi. Kešování nás po cestě strašně zdrželo, a tak nás na stezce málem zastihla tma (což při průchodu lesíkem bez baterky nebylo zrovna dvakrát příjemné :D). Na druhou stranu se nám ale z výšky naskytl nádherný pohled na noční Rovereto.

Rovereto na dlani
Rovereto na dlani

Vrátili jsme se domů dost pozdě, takže jsme usoudili, že chladící se vínko, které jsme v poledne koupili za rohem v místním obchodě COOP (který brašule trefně překřtil na „Jednotu“ :DDD…), si necháme na zítra, a šli jsme čerpat síly na výlet k Lago di Garda :-)…

Noční Rovereto
Noční Rovereto

Druhého dne jsme se tedy vypravili na jedno z pravděpodobně nejkrásnějších míst na zeměkouli 🙂 – italská karosa 😀 nás vyplivla v městečku Rivo dela Garda a my jsme se s GPSkou vydali najít ten slavný ráj na zemi. Palmičky lemující cestu k pláži nás ujistily v tom, že jsme tu správně :-). Pohled, který se nám naskytl na břehu jezera, vůbec není možné vyjádřit slovy. Na nebi azůro, průzračně čistá voda, do které háže sluníčko třpytivé odlesky a všude kolem zeleň a hory…

Lago di Garda - ráj na zemi o:)
Lago di Garda - ráj na zemi o:)

Nemohla jsem se dočkat, až se v Lagu trochu ochladím. Plavky jsem si s sebou nebrala, ale k mému překvapení měla voda přes dvacet stupňů, takže jsem se šla ráchat do vlnek i v šatech a celou dobu se bavila sbíráním barevných kamínků (jeden červený jsem si odnesla, ale nakonec jsem ho na druhý den vložila do roveretské kešky :-)…). Díky příznivému větru je Lago rájem surfařů a díky nádherné krajině pravděpodobně i oblíbeným italským letoviskem, soudě podle zaplněné pláže.

Den u Laga jsme opět zaplnili kešováním, nakupováním pohledů a nakonec i nějakým tím občerstvením :-). Ochutnali jsme i místní zmrzlinu, ale ta roveretská byla suverénně nejlepší :D! Závěr výletu nám trošku zkazil náladu, protože jsme díky špatnému značení čekali na zpáteční bus na špatné straně ulice a díky tomu nám ujel doslova před nosem :(. Na další spoj jsme museli čekat hodinu. Naštěstí jsem byla vybavena Robertem Fulghumem, takže jsem to nebrala moc tragicky :-)…

V Roveretu jsme se šli ještě podívat k místnímu hradu, který se ale zrovna opravoval, a nafotili jsme cestou spoustu smínků spletitých uliček v historickém centru. Po cestě domů jsme pak narazili na koncert odehrávající se přímo na náměstí, tak jsme se rozhodli završit dnešní den i trochou kultury a dobrou hodinku jsme tam poseděli. Pak už jsme ale zamířili domů za Lukem a za vínkem a olivama 😀 ! Na balkónku jsme si udělali pěkné posezení a kecali až dokud nedošlo víno, ehm :D…

No a už tu byl najednou poslední den dovolené, konec našeho italského dobrodružství :(. Rozhodli jsme se, že ho strávíme procházkou k řece, a po cestě ulovíme posledních pár keškových exponátů a nakoupíme pohledy :).

Kešování u řeky
Kešování u řeky

Kolem řeky je vybudovaná skvělá cyklostezka, po které se dá údajně dojet až k Lagu. Sluníčko opět připalovalo, takže jsme byli vděční za každý stín, kterých po cestě pravda mnoho nebylo :-)…V poledne jsme si dali sraz s brašulou u hlavního náměstí, protože jsme byli domluvení, že si spolu zajdeme někam na oběd. Objednali jsme si jen tousty, ale byly tak obří a tak bohatě obložené, že se nedaly vůbec sníst…opět jsme nacpaní k prasknutí zatoužili po siestě :D. S brašulou jsme se pak už rozloučili, protože se vydal zpátky do práce, a šli jsme pomalu balit :-)…

Na závěr je nutné zmínit, že po celou dobu nám v Itálii ani jednou nezapršelo, ale sotva jsme se vydali na zpáteční cestu, přihnal se liják a vytrvale a hustě lilo celou dobu až domů. A u nás jsme pak ještě rádi vzpomínali na ta příšerná vedra 😀 !!! Prázdniny v Itálii se zkrátka po všech směrech vyvedly. Zažili jsme spoustu dobrodružství, odlovili spoustu kešek, podívali se na řadu zajímavých míst a užili si prostě to nejlepší, co ke správným prázdninám patří…a tak to má být 🙂 !

:*
:*

Hand-made kořenky

Zjistila jsem, že kreativní rubrika nám tu na blogu už delší dobu krní. Pravdou ale je, že už jsem se taky dlouho do ničeho opravdu tvořivého nepustila. Momentálně se ovšem stále nacházíme ve stádiu budování našeho nového hnízdečka, a tak se naskytla skvělá příležitost. Péťa dovezl z domova retro sadu červenobílých plastových kořenek a řekli jsem si, že je vylepšíme a vyrobíme na ně ve Wordu nějaké hezké štítky s názvy koření. Úkol byl přidělen mně, ale z nechuti k technice jsem se rozhodla namalovat štítky ručně :-)…no, a tady je výsledek mého snažení :-)…

Kořenky v akci

Turecký lilek

Inspirací pro tento recept mi opět byl můj oblíbený pořad „Pod pokličkou“, tentokrát díl věnovaný turecké kuchyni. Maruš říkala, že to je rychlý, zdravý a dobrý, tak jsem si řekla, že to teda taky vyzkouším :D…

  • středně velký lilek
  • hladká mouka
  • sůl
  • velký bílý jogurt
  • kelímek zakysané smetany
  • 4 stroužky česneku
  • čerstvá pažitka

Lilek omejeme, nakrájíme na plátky o tloušťce zhruba 1 cm a nasolíme. Mezitím se můžeme vrhnout na přípravu dressingu. Ten vyrobíme smícháním bílého jogurtu a zakysané smetany, do které prolisujeme 4 stroužky česneku. Možná bych i doporučila dát o jeden stroužek méně – my jsme použili domácí a měli jsme s tím popravdě co dělat :D…na druhou stranu ale aspoň budeme zdraví 😀 ! Do dressingu přimícháme nasekanou pažitku, kterou můžeme případně nahradit koprem nebo petrželkou a pokud nemáme vůbec nic čerstvého, poslouží stejně dobře třeba koření „provensálské bylinky“ nebo bazalka. Dressing tedy máme připravený a můžeme se vrhnout zase na lilky. Ty zlehka obalíme v mouce a smažíme na rozpáleném oleji.  Podáváme přelité dressingem. Jako příloha se výborně hodí třeba čerstvé celozrnné pečivo. Ach, zní to tak zdravě O:) !