Jana – 38. stránka – Blog Janie Milíčové

Březnové počtení

Na to, jak byl březen dlouhý měsíc, jsem během něj skoro nic nepřečetla. Snad se do příště polepším a hlavně přelouskám všechny ty popůjčované knížky, na které mi tu padá už půl roku prach o:-)…

Henry Gidel – Coco Chanel

Pokud máte, stejně jako já, v oblibě životopisné knihy o známých osobnostech, doporučuji vaší pozornosti toto poměrně obsáhlé dílo o jedné z nejslavnějších módních návrhářek všech dob. Vzhledem k tomu, že jsem o Coco a jejím životě nevěděla, krom těch nejznámějších faktů, prakticky nic, kniha pro mě byla informačně velmi přínosná. Líbilo se mi, že postupuje chronologicky (nebývá to u životopisů vždycky pravidlo), ale zároveň nezabíhá do příliš velkých detailů, takže se o životě Coco čtenář dozvídá to skutečně podstatné. Co bych naopak knize vytkla, je příliš literární styl. Osobně mám u životopisných děl raději věcné vyprávění. Trochu mě zklamala také poměrně chudá obrazová příloha knihy – život Coco Chanel byl natolik zajímavý na setkání s lidmi, že by si řada z těch nejdůležitějších zasloužila mít v knize alespoň svou fotku. Já osobně bych to jako čtenář uvítala.

Životní příběh Coco Chanel je skutečně pozoruhodný – poznamenaný ne příliš radostným dětstvím a později v dospělosti několika zásadními setkáními. I přes její strmě stoupající kariéru a finanční nezávislost se jí nevyhnula celá řada osobních tragédií, od nemožnosti otěhotnět až po nečekané úmrtí dvou jejích životních partnerů. Mnozí jí vyčítali také její rozporuplný postoj během druhé světové války, přestože Coco byla jednou z mála, která na ženách německých papalášů nevydělávala. Můj celkový dojem z knihy je takový, že postava Coco Chanel byla možná až moc zmytizovaná. Pod slupkou módní ikony, která určila nový trend jednoduchosti a funkčnosti, se skrývala také přísná perfekcionistka, která musela vždy za každou cenu prosadit svou. S použitím dosud neznámých pramenů a rozhovorů s významnými svědky, kteří Coco Chanel znali, sepsal Henry Gidel věrnou biografii ženy, jež prožila v plném lesku tři čtvrtiny 20 století.

Karel Kryl – Pochyby

Jeho ponurá hudba mě nikdy příliš neoslovila, ale řada jeho textů je mimořádná. Sbírka Pochyby vytváří průřez Krylovou tvorbou z let 1966 až 1991. Krom politického kritika se tu Kryl představuje také v roli skutečného poety, jehož pozdní básně (či texty, chcete-li) jsou plné lásky i melancholie. Bez hudby podle mě fungují mnohem lépe než s ní.

„…tak neskonale sami, tak nekonečně spolu,
dva u jednoho stolu, dvě lodi mezi krami,
je předaleko k molu a temno nad vodami…“
(Monology)

Březnová spotřeba

Tento měsíc mi v koupelně došlo snad úplně všechno :D, proto bude dnešní článek poněkud rozsáhlejší. Kosmetickým fanouškům radím udělat si k němu minimálně šálek čaje – a zbytek z vás může tento příspěvek bez obav přeskočit :-)…

Tělové mléko Kokos, Balea

Tělovým mlékem od Baley mě překvapil Péťa pod stromečkem :-). Trochu alibisticky vybral vůni, která se líbí jemu, ale protože vždycky tvrdím, že všechny ty krémy a kosmetické serepetičky si kupuju stejně jen kvůli němu, vlastně to byl dobrý tah :-D! S těmito mléky od Baley mám velice dobrou zkušenost – vyhovují mi zejména kulaté krabičky, které nabízí dobrý přehled o zbývajícím obsahu a aplikaci velmi usnadní. A nakonec jsem celkem přišla na chuť i té sladké kokosové vůni. Mléko je na první pohled poměrně řídké, ale zdání klame a i přes svou tekutější konzistenci pokožku hezky zhydratuje i vyživí. Obsahuje totiž kokosový olej a bambucké máslo. Navíc vám vydrží opravdu celou věčnost. Beztak už ho všichni máte doma v koupelně na poličce, žejo :)?

Olejový sprchový gel Meloun & Hruška, Isana

Tento sprcháč jsem dostala jako dárek k nákupu, když se otevírala nová drogerie Rossmann na Náměstí svornosti. Po přičichnutí k lahvičce mi přišla vůně ještě celkem ok, ale jakmile jsem se odhodlala sprcháč použít a vymačkala ho na houbu, začal se linout příšerný smrad. Nevím, k čemu to přirovnat – prostě jedna velká chemie říznutá pachem zatuchlého prádla :D. Hrušku s melounem to tedy připomínalo opravdu jen se značnou dávkou fantazie. Běžná cena výrobku je cca 30 korun, takže je jasné, že nemůžete čekat nějaký zázrak a darovanému koni na zuby nekoukej, že… Každopádně to byl pro mě dost odstrašující zážitek a už bych po sprcháči od Isany asi jen tak nesáhla. Jako jediné plus hodnotím absenci parabenů.

Dětské vlhčené ubrousky, Linteo

Výbavička, která mi posloužila během prodlouženého víkendu v PB i na našem báječném školení v pivovárku v Černé Hoře O:-). Ubrousky by měly být vhodné pro suchou pokožku. Jsou napuštěné pečujícím mlékem s obsahem extraktu z měsíčku lékařského a neobsahují alkohol, parabeny ani PEG emulgátory. V balení naleznete celkem 24 kusů. Ubrousky jsou lehce parfemované, přiměřeně navlhčené a poměrně jemné. Každopádně dost vysušují. Vyčištění pleti samozřejmě není úplně dokonalé, ale v zásadě jsem s ubrousky byla celkem spokojená a asi bych je mohla doporučit.

Regenerační krém na popraskané ruce, Garnier

Dalším spotřebovaným produktem tohoto měsíce byl tento klasický krém na ruce od Garnieru, který jsem kdysi dávno měla ve velké oblibě, protože dokázal na rukách vytvořit úžasně hlaďoučký efekt… tenkrát jsem ještě nevěděla, co jsou to silikony :D. Krém ruce sice moc hezky vyhladí, ale nepřipadá mi, že by je zároveň i vyživil, takže efekt je spíš krátkodobý. Na druhou stranu jsou krémy, které nedokážou ani to. Vstřebává se velmi rychle. Voní moc příjemně – tak trochu sladce a květinově. Není to sice výrobek, kterému bych chtěla zůstat věrná po zbytek života, ale čas od času mu asi na svém pracovním stole místo udělám.

Štěteček na korektor, For your beauty

Už nějaký čas koketuji s myšlenkou pořídit si pořádnou sadu kosmetických štětců, ale protože jsem na tomto poli zatím stále amatérem, chtěla jsem si jejich funkčnost vyzkoušet na pár levnějších kouscích. Tento štětec mám dokonce hned dvakrát – jeden používám k nanášení očních stínů, ale nedávno mě napadlo, že by nemusel být špatný ani na korektor, a tak jsem si skočila do Rossmanna ještě pro jeden. Cenově vás štětec opravdu nezruinuje – vyjde cca na 30 Kč. Musím přiznat, že nanášení korektoru štětcem jsem si velice rychle oblíbila a už to ani jinak nedělám. Aplikace je mnohem přesnější a korektor se dá do pleti lépe zapracovat. Na druhou stranu mám k tomuto konkrétnímu štětci řadu výhrad. Především: je poněkud hrubý, což při nanášení korektoru na citlivou pleť např. pod očima není zrovna žádoucí. Také z něj celkem dost vypadávají štětiny – u jeho kolegy, se kterým si nanáším oční stíny, jsem však takový problém nezaznamenala, takže to nejspíš bude záležet kus od kusu. Jinak se mi ale se štětcem pracuje dobře a určitě mu v brzké době pořídím nějakého chlupatého kamaráda :D!

Čistící gel Wash Off, Nivea Visage

Rozhodla jsem se na čas vyměnit odličovací mléka za jejich gelové kolegy a zatím jsem docela spokojená. Pleť mám mnohem čistší a případné pupínky se hojí rychleji. Navíc člověk hodně ušetří na odličovacích tamponcích :D! Svěží nasládlou vůni řady Nivea Visage navíc strašně zbožňuju :-)! Čistící gel Wash Off slibuje účinné vyčištění pletí, odstranění nečistot, kožního mazu i make-upu, aniž by pleť vysušoval. Obsahuje výtažky z magnolie, která je známá svými antibakteriálními účinky. Upozorňuju, že s tím odstraněním make-upu to není zas taková hitparáda. Velkou část sice gel skutečně odstraní, ale následně je ještě vždycky co dočišťovat za pomoci pleťové vody. S tím nevysušováním pleti ovšem musím stoprocentně souhlasit! Gel má světle modrou barvu a k očištění obličeje není potřeba použít příliš velké množství, takže balení vám celkem dlouho vydrží. Moc nepění, i po rozetření po vlhkém obličeji nezůstává ničím jiným než gelem, takže se docela špatně smývá. Není to ale tak tragické, aby mě to odradilo od dalšího používání. Na závěr už jen poslední dvě plus: lahvička má praktický uzávěr a příjemný design. Mám-li to shrnout, čištění pleti gelem mi hodně vyhovuje a tento pomocník mi i přes těch pár nedostatků výborně sednul, takže doporučuji i vám :-).

Regenerační noční krém, Nivea

Pleťová kosmetika Nivea je na mé kosmetické poličce již stálicí. Jejich řada Pure&Natural nikdy nezklame a ani tento krém nebyl výjimkou. Je určený pro všechny typy pleti včetně té citlivé a 95% ingrediencí by prý mělo být přírodního původu. To vám teda nevím – sice už dávno nejsem chemik, ale ten výčet složení, kde je to samý alkohol, na mě tak úplně přírodně nepůsobí. Každopádně se výrobek obejde bez parabenů, silikonů, barviv a bez minerálních olejů. Obsahuje ekologicky pěstovaný arganiový olej a aloe vera. Noční krém má opět tu zvláštní k ničemu nepřirovnatelnou vůni, jako všechny výrobky z této řady. Na pleti je moc příjemný, má lehkou konzistenci a velice rychle se vstřebává. Představuje tu nejlepší možnou tečku za mým večerním odličovacím rituálem :-).

Festival JEDEN SVĚT, 17. – 25.3.2014, Brno

Tento víkend se nesl ve znamení filmů – do Brna totiž dorazil festival Jeden svět, jehož letošním tématem byla „Práce“. Původně jsem návštěvu projekcí moc neplánovala, ale holky z práce mě nalákaly na pár snímků, takže hned na druhý den jsme s Péťou běželi do města pro lístky. O festival byl obrovský zájem, a tak jsme byli rádi, že jsme se dostali alespoň na pár filmů, které nás zaujaly nejvíc.

Doba slevová

Snímek, na který jsem byla opravdu hodně zvědavá a který mě prakticky přesvědčil k návštěvě festivalu. V Lidlu nakupujeme asi všichni a letecký zážitek se společností Ryanair už mám taky za sebou. Obě firmy drtí svou konkurenci mimořádně nízkými cenami. Každá sleva však musí být něčím vykoupena – a v tomto případě jsou to právě zaměstnanci obou společností, kteří na jejich obchodní strategii nejvíc doplácí. Režisér Frédéric Brunnquell hovoří ve svém dokumentárním road movie jak s majiteli firem, tak s jejich bývalými zaměstnanci a odkrývá v mnoha směrech docela šokující realitu. Co se týče Lidlu, chování vůči zaměstnancům mi přišlo jako poměrně velká buzerace, na druhou stranu mě to ale příliš nepřekvapilo, protože u těchto řetězcových prodejen bych jiný přístup ani nečekala. Výpověď bývalé letušky Ryanairu pro mě však byla opravdu velkým rozčarováním. Příšerné pracovní podmínky hraničící s vykořisťováním, neosobní přístup a neustálý tlak vyvíjený na letušky i piloty… po tomhle filmu si nejsem úplně jistá, jestli chci s Ryanairem ještě někdy někam letět…

Projekt Příroda

Pomalu nám vyrůstá generace dětí, které tráví své dětství obklopeny televizí, počítači a další běžně dostupnou technikou. Britský filmař David Bond se rozhodne odtrhnout své dvě děti od obrazovky a ukázat jim, že venku v přírodě můžou zažít mnohem lepší věci. A jde na to rozhodně profesionálně. Jmenuje se marketingovým ředitelem projektu „Příroda“ a přizve na pomoc světové experty z oboru PR, reklamy a tým kreativců, kteří mají za úkol vytvořit atraktivní návrh kampaně, která se pokusí změnit zažité stereotypy u dětí i přístup jejich rodičů. Film jako takový na mě působil velmi profesionálně, i když místama byl možná až moc podbízivý. A možná taky zbytečně dlouhý. Každopádně je úžasné, že se v dnešní době najde někdo, kdo se dokáže nadchnout pro myšlenku už předem odsouzenou k nezdaru. Tím mě David Bond asi oslovil nejvíc – přestože by ho řada lidí nejspíš označila za blázna :-).

Farídulláh má dnes volno

Pro mě jednoznačně nejsilnější projekce festivalu. Přestože má snímek pouhých 17 minut, zanechá ve vás hluboký dojem. Během války v Afghánistánu přišla rodina jedenáctiletého Farídulláha o dům a již několik let je nucena bydlet v utečeneckém táboře. Aby Farídulláh a jeho rodiče měli z čeho žít, půjčují si peníze od majitele malé cihelny a ty pak splácejí každodenní tvrdou dřinou. Přestože vyhlídky na zlepšení situace nejsou nijak růžové, Farídulláh má v sobě obrovskou víru a naději, že jednoho dne bude chodit do školy nebo si otevře restauraci. Právě Farídulláhův optimismus v kontrastu s bezvýchodností situace, kterou sleduje divák, činí z tohoto snímku mimořádnou podívanou.

Podezřelá čokoláda

Tématem dětské práce se zabýval rovněž další dokument – Podezřelá čokoláda. Tentokrát se vydáváme na Pobřeží Slonoviny, kde jsou na kakaových plantážích nelegálně zaměstnávány tisíce dětí. Čokoládové velkofirmy jako Nestlé přislíbily v této záležitosti sjednání nápravy prostřednictvím několika projektů. Když se však režisér Mistrati vydává do Afriky na vlastní pěst, zjišťuje, že situace je stále dost alarmující. Téma mě velmi zaujalo, ale bohužel mi úplně nesednul způsob zpracování tohoto dokumentu. Režisér otevírá řadu témat, děj působí místy trochu chaoticky a ve výsledku člověk tak úplně neví, co si z filmu odnést…

Co vy a Jeden svět? Viděli jste některé projekce? Nebo máte tip na nějaký další snímek s lidsko-právní tematikou?

Ohlédnutí za uplynulými týdny

Podle blogu by se mohlo zdát, že už poslední dobou nic zajímavého nepodnikám (tedy krom nákupů kosmetiky a četby knížek :D)… Opak je pravdou, jen jsem teď to zaznamenávání zajímavých událostí trochu flákala. Proto jsem se rozhodla vytvořit tento malý shrnující článek, v němž bych zrekapitulovala pár zážitků týdnů minulých…

Vykvetla mi orchidej! Pro většinu z vás to asi není nic vzrušujícího, ale pro mě je to můj dosud největší botanický úspěch, protože tuto orchidej jsem dostala od tety ke státnicím a poslední rok a půl vypadala, že každou chvíli chcípne. Tak či tak jsem nad ní nezlomila hůl a dál se o ni starala. Někdy v prosinci vyhodila šlahouny a krátce po Novém roce mi poprvé vykvetla. Obrovská radost :-)!

V únoru jsme s Péťou oslavili 5. výročí našeho seznámení. A pořád jsme nejšťastnější 🙂 …

V práci jsem už pátý měsíc, a přestože to nechci zakřiknout, jsem tam snad čím dál spokojenější. V lednu jsem se svými kolegy vyrazila na školení do Černé Hory, kde jsem poprvé absolvovala exkurzi v pivovaru (i s ochutnávkou samozřejmě ;-)). Přestože jsem za svých studentských let brala černohorské pivo jako z nouze ctnost (v překladu „o něco lepší než Starobrno“), musím uznat, že černý mají pořád stejně dobrý jako kdysi a ze všech ochutnaných vzorků mi přišlo suverénně nejlepší.

V únoru jsme také s děvčaty z práce konečně zorganizovaly dlouho avizovanou dámskou jízdu. Poprvé jsem zavítala do proslulého Baru, který neexistuje. Je tam velmi příjemná obsluha, vynikající drinky (prý – já pila víno :-)) a úžasný hamburgry! Určitě to je jeden z místních podniků, který stojí za vyzkoušení a já sama se tam rozhodně ráda vrátím. Pro někoho možná na první pohled děsnej babinec, ale věřte, že to byl fakt báječný večer, završený tanečky v Livinu O:-)…

A pak se dělo taky spoustu věcí, k nimž bohužel žádné fotky nemám… kafe se Zdeňkou, po dlouhé době Míša D. v Brně, oslava Franty a jeho čerstvého Mgr. titulu, sportovní workshop, který mě po vesměs proflákané zimě zase nakopnul k tomu vrátit se ke sportu a ke cvičení, nebo natáčení svatebního videa pro Julii, která se tento víkend na Taiwanu vdávala… Už se moc těším na jaro a další akce, které snad přinese :-)!

Únorová spotřeba

Mým jediným štěstím za poslední dobu je to, že vůbec nestíhám chodit do drogerií :D… Jinak mám ovšem v hlavě spoustu plánů a produktů, které „nutně potřebuju“. Rozšířit bych chtěla především řady své dekorativní kosmetiky a pořídit si nějakou pořádnou sadu štětců. No, máte se tu ještě asi na co těšit :D…

Heřmánkový krém na ruce, Isana

Pro dnešek ovšem začneme trochu skromněji. V zimě má spotřeba krémů na ruce vzrůstá a používám je skutečně každý den. Krém na ruce byl dokonce jednou z prvních věcí, které jsem si přinesla do práce, abych se tam cítila víc „jako doma“. (Jen pro úplnost – papuče a vlastní hrneček jsem si tam nebyla schopná donést dodneška :D…) Ale zpátky k věci. Tento krém od Isany není na první pohled vůbec špatný. Má příjemnou květinovou vůni, je tak akorát hutný a vstřebává se vcelku rychle. Ruce bez problémů zhydratuje a vyhladí. Potud byl můj první dojem dobrý. Jakmile ale zabrousíte ke složení, kde spatříte spoustu parabenů a jiné chemie, která heřmánek viděla jen z rychlíku, nadšení poněkud opadne. Pokud ovšem na přírodním složení příliš netrváte, není důvod tento výrobek nevyzkoušet. To hlavní, co by měl krém na ruce umět, beze zbytku splňuje. Já osobně jsem však už dost zhýčkaná tím, že spousta kosmetiky se bez parabenů a silikonů dokáže obejít, a dávám pak takovým produktům přednost.

Pleťová voda pro suchou a citlivou pleť, Balea

Tuhle pleťovou vodu mám už poněkolikáté. Nedá se říct, že by to byl kdovíjaký zázrak, alespoň co se čistících účinků týče, ale oblíbila jsem si její vůni a navíc stojí pár korun. Voda obsahuje výtažek z vilínu a medu, podporující údajně hydrataci pleti. Hmm…přestože výrobek neobsahuje alkohol, připadá mi, že docela vysušuje, takže v tomto ohledu si dovoluji nesouhlasit. Ale co by člověk za tu cenu nechtěl. Myslím, že pokud nemáte na pleťovou vodu nějaké přehnané nároky, tahle vám dobře poslouží a obličej nepodráždí.

Dětský krém na obličej, Babylove

Pokud také fandíte dětské kosmetice na dospělé pleti, doporučuji vaší pozornosti tento pleťový krém s avokádinem a slunečnicovým olejem. Testovala jsem ho v rakouské divočině a i v následujících chladných týdnech tady v Čechách a obstál velmi dobře. Je tak akorát mastný, obličej se po něm neleskne ani neucpává, ale zároveň má ideální hydratační schopnosti a pleť krásně zjemní. Krom toho také velice příjemně nasládle voní, ale je to celkem decentní vůně, takže pokud právě nefandíte výrazné parfemaci v kosmetice, nemusíte se toho bát. Složení mi připadá také poměrně dobré – žádná barviva, žádné konzervační látky ani látky na bázi minerálních olejů. Určitě bych se nebála použít krém i na citlivější pleť. Za sebe mohu jen a jen doporučit :-)!! A abych nezapomněla: značka Babylove se prodává v drogeriích DM a cena tohoto krému je rozhodně příznivá – seženete ho do 50Kč a vydrží vám celou věčnost.

Dětské vlhčené ubrousky s aloe vera a výtažkem z heřmánku, Babylove

Tyto vlhčené ubrousky mě doprovázely od říjnové dovolené v Rakousku celého čtvrt roku. Musím jim přičíst k dobu, že za celou tu dobu vůbec nevyschly a lepítko překrývající otvor na vytahování ubrousků drželo jako přibité. Opět jsem vyzkoušela jejich všestranné využití a ani v jednom ohledu vyloženě nezklamaly, i když musím říct, že zrovna za odličování bych jim dala asi nejmíň bodů 😀 . Jejich vůně je vcelku neutrální a netrhají se, nicméně přišly mi na pleť trochu hrubé a hlavně vysušující. A rozhodně nevyčistí pleť úplně dokonale. Jako nouzovka sice posloužily, ale na odličování už bych si je znovu nepořídila.

Únorové počtení

Únorová knižní nabídka sice mohla být bohatší, ale na to, jak krátký měsíc to byl a kolik se toho v něm dělo, to myslím není špatná bilance :-)…

Lope de Vega – Proč unikáš mi

Sbírka milostných sonetů, jejímž hlavním tématem je pochopitelně láska a vše, co k ní patří, ať už je šťastná či neopětovaná. Sonety Lope de Vegy patří k vrcholům poezie své doby – koneckonců posuďte sami…

Jen nezoufej, nechtěj, co bylo vloni

Jen nezoufej, nechtěj, co bylo vloni,
loňský sníh roztál, zhas včerejší den,
co na tom, že jsi zdáním podveden,
jde nová láska, zamiluj se do ní,

přes všecko dál, cválej na jejím koni,
ta nejdražší je nejkrásnější z žen,
Venuše věčně rodící se z pěn,
jen milovat a potom svět ti voní.

Spleťte se, jak splétají se prsty,
buď jejím stínem, jenž si na tě zvyk,
jak dřevo s ohněm prostupte se ústy,

delší než pláč může být jeden vzlyk,
bez lásky by byl svět tak strašně pustý,
jen v ní je věčnost každý okamžik.

Robert Fulghum – Vzpomínky na jedno dobrodružství

Opět mě dostal! Robertu Fulghumovi, který ve svých 70 letech propadl kouzlu tanga, se prostě nedá odolat, a tak mu snadno uvěříte, že jeho tříměsíční pobyt v Argentině nebyl ničím jiným, než jedním velkým dobrodružstvím. A možná taky trochu životním restartem…

„Nejblíže čemukoliv souvisejícímu s pólem jsem se ve svém životě ocitl v jednom z obchodů s oděvy Ralpha Laurena.“ 😀

Závěr knihy je naprosto famózní a ztělesňuje všechny důvody, pro něž mám Roberta Fulghuma tak ráda. Ani v této knize nechybí překrásné ilustrace Willow Baderové, které pro vás po dočtení Vzpomínek rázem získají zcela nový rozměr. Necelých dvě stě stránek jsem přelouskala ani ne za 24 hodin jako nic. A to je jen dalším důkazem toho, že s Robertem Fulghumem nemůžete nikdy šlápnout vedle.

Zdeněk Mahler – Spirituál bílého muže aneb Dvořák v Americe

Jak píše sám autor na obálce knihy, o Antonínu Dvořákovi se traduje, že jeho život byl nedramatický a fádní. Zdeněk Mahler se snaží tento mýtus vyvrátit a předkládá nám neobyčejný příběh, vyprávěný Dvořákovým žákem, Josefem Kováříkem. Jak již název napovídá, zaměřuje se přitom na kapitolu ze skladatelova života, která se odehrává v „Novém světě“. Příběh je sloučeninou faktů a fikce a doplňuje jej spousta zajímavých poznámek z dob, kdy Mahler pátral po Dvořákových stopách v New Yorku na vlastní pěst.

„…V noci si povídal s drozdem: „Josefe, jsem jako ty – nemůžu z klece: Amerika je uhrančivá – smolná doba přejde – neměl bych vytrvat?…“ Otevřel ptáku dvířka: „Jsi kus mý duše: zůstaň tu za mne…“ Pustil drozda na svobodu…“

Lednové počtení

Jeden vánoční dárek, jedna stará klasika a jeden přeceňovaný bestseller – toť má literární bilance za měsíc leden. Co vy jste četli zajímavého :)?

Adresát Ladislav Verecký – Dopisy Svatavy Antošové, Ivana Jelínka a Ivana Diviše

Letošní „hand-made“ dárek od T. mě mimořádně potěšil :-)! Také jsem se hned na druhý den s radostí pustila do čtení (první pokus asi o půlnoci doma po návratu z hospody nepočítám :D). Cesta se Student Agency mi s knížkou příjemně uběhla a není divu, že během nějakých tří dnů jsem byla s četbou u konce. Dílko obsahuje korespondenci adresovanou Ladislavu Vereckému, jehož jméno možná budete znát z magazínu MF Dnes. Dopisy však pochází ještě z doby, kdy Verecký působil jako redaktor poezie v nakladatelství Československý spisovatel, tedy z 80. a počátku 90. let. Tehdy se na Vereckého obraceli začínající i zavedení autoři – mezi nimi básnířka Svatava Antošová a exiloví básníci Ivan Jelínek a Ivan Diviš. Dopisy zachycují proměnu původně pracovních vztahů ve vztahy neformální až přátelské, ale také atmosféru tehdejší doby – nejen na poli literárním. Mě osobně nejvíc zaujaly dopisy první jmenované, Svatavy Antošové. Ráda bych si od ní v budoucnu něco přečetla. U Ivana Jelínka mě pro změnu upoutala pasáž, kde líčí, že pro rukopis své autobiografie pošle k Vereckému svou neteř, která učí na universitě v Brně… a nebyl to nikdo jiný, než námi právníky milovaná „krvavá Marta“, postrach zkoušky z československých právních dějin (jak je ten svět malý!) :D. Oproti tomu mě Diviš, na kterého jsem se těšila, trochu zklamal, a jeho styl psaní mi moc nesednul. Celkově se mi ale korespondence líbila a určitě se u mě v knihovničce neztratí. Takže, Teri, ještě jednou díky za dárek a už se těším, co vydáš (a nadělíš nám) příští Vánoce :-)!!!

Karel Čapek – Hovory s TGM

Existuje hned několik důvodů, proč jsem sáhla po tomto, možná trochu pozapomenutém, literárním skvostu. Jednak mi Hovory s TGM už před nějakým časem doporučil k přečtení Franta (a k literárním tipům svých přátel, jak už jistě dávno víte, nezůstávám nikdy hluchá :D!). Definitivním popudem pak bylo shlédnutí nového seriálu ČT – České století, které jste možná na obrazovkách v průběhu podzimu také zaznamenali. Hned první díl se zabýval působením našeho prvního prezidenta za války, a protože jsem zjistila, že toho paradoxně o této důležité historické etapě našich dějin mnoho nevím, s chutí jsem se pustila do čtení. Hovory s TGM mají samozřejmě mnohem širší záběr – Masaryk v nich rekapituluje prakticky celý život, vzpomíná na dětství, mládí, seznámení se svou ženou, na počátky svého politického působení… Své vzpomínky navíc prokládá zajímavými myšlenkami, v nichž i dnes můžeme nalézt mnoho pravdy.

„Státníky jsou jen ti politikové a veřejní činitelé, kteří ve všem, co dělají, mají doopravdy na mysli zájem státu; těm je pravá politika jen jedna: harmonizovat v jeden celek menší celky, organizovat organizace, sjednocovat všecka úsilí; taková politika překračuje i hranice státu. Takové politiky vyžaduje naše doba…“

Druhá část Hovorů je pak (na rozdíl od té první, která je v podstatě Masarykovým monologem) vedena částečně jako diskuze s Čapkem. Masaryk v ní probírá různá témata od filosofie přes náboženství až po politiku. Musím se přiznat, že přestože jsem se na tuto část velmi těšila, nepřišla mi ve výsledku až tak záživná. I tak si ale myslím, že Masarykovy myšlenky mají co říct i dnešní mladé generaci. Minimálně to, že bývaly doby, kdy se naše země nemusela za své hlavní politické představitele stydět…

Robert T. Kiyosaki, Sharon L. Lechter – Bohatý táta, chudý táta

Slavný bestseller s podtitulem „Co bohatí učí svoje děti a chudí a střední vrstvy ne“ na mě kouká každé Vánoce ze všech knihkupectví. Nakonec však kupodivu nebyl žádný problém sehnat ho v naší KM knihovně, kde si ho pravděpodobně nikdo moc nepůjčuje. Na knížku jsem četla hodně chvály, ale ve výsledku mi zas až tak revoluční nepřišla. Nabízí prostě jen jiný pohled na hospodaření se svými financemi. Ve spoustě aspektů má autor jistě pravdu – škola člověka finanční inteligencí skutečně nevybaví a bylo by záslužné věnovat této oblasti více pozornosti a vštěpovat dětem už odmalička principy správného hospodaření. Na druhou stranu si myslím, že kniha je zbytečně ukecaná a to, co je podáno na 200 stranách by se v pohodě dalo zkrátit na polovinu. Čtivost se jí však upřít nedá. Našim se tahle „kuchařka“ moc líbila, já z ní ve výsledku až tak odvázaná nebyla – pokud vás však téma financí zajímá a chcete znát recept, jak zbohatnout a po zbytek života jen hongat nohama, směle do čtení ;-)!

Lednová spotřeba

Abyste si nemysleli, že na blog v novém roce úplně kašlu, mám tu po dlouhé době jeden kosmetický příspěvek. A koho krémíky moc netankujou, ten se může brzy těšit na článek o lednovém počtení 🙂 …

Intenzivní tělové mléko pro suchou pleť, Synergen

Mazadel teď v zimě není nikdy dost. Toto tělové mléko rossmanovské značky Synergen mě zaujalo tím, že slibuje 24 hodinovou hydrataci a obsahuje kvalitní oleje a bambucké máslo. Můj první dojem byl takový, že jsem měla pocit, jako bych se namazala zpevňujícím mlékem od značky Balea. Vůně i konzistence byla naprosto totožná! Shodou okolností jsem zrovna měla tento výrobek doma, takže jsem mohla porovnat složení a zjistit, že se docela značně liší. Na rozdíl od parabeny nadupané Baley, mléko od Synergenu žádné parabeny neobsahuje. Co se týče aplikace, krém je dost hutný, mastný a špatně se rozmazává. Také docela trvá, než se vsákne do pokožky. Výsledkem je ale skutečně hodně vyživená, zjemněná a hydratovaná kůže, takže za ten efekt to rozhodně stojí. Sliby z obalu, že se mléko vsakuje do 1 minuty a nezanechává mastný film jsou sice báchorky z říše fantazie, ale tyhle nedostatky jsem ochotná výrobku odpustit, protože v boji se suchou pokožkou vítězí na celé čáře.

Sprchový gel Levandule z Provence, Yves Rocher

Pokud toužíte, aby vám váš milý zpíval „Ty jsi má levandulovááááá“, tenhle sprcháč je nezbytnost :D. Levandulové kosmetiky se podle mě zas tak moc nevyrábí a je to chyba. Já mám vůni levandule moc ráda, je příjemná a uklidňující a ke koupeli se bezvadně hodí. Opět jeden bezkonkurenčně voňavý Yves Rocher sprcháč, kterým se někdy v budoucnu zase ráda nechám rozmazlit.

Šampon s kofeinem, Balea Professional

Vlasy mě poslední dobou tuze zlobí. Důvod je prostý: přechod z barvení hennou na chemii si evidentně nechtějí nechat jen tak líbit. Celý podzim mě trápilo ve větší míře vypadávání vlasů a také suchá a svědící pokožka hlavy s lupy. Ale nemůžu si pomoct – s chemickou barvou ta moje hříva přecejen vypadá dobře :D. Používání stylingových prostředků jsem omezila na naprosté minimum a při umývání si vlasy šamponuju jen jednou (zjistila jsem, že to ušetří spoustu času :D!). Abych pro své vlasy udělala ještě něco navíc, pořídila jsem jim tento šampon s kofeinem. Je určený pro jemné vlasy bez lesku, což sice není vyloženě můj problém, ale ke koupi mě nalákalo to, že by měl vlasy chránit právě před vysoušením a vypadáváním. Účinná látka s kofeinem slibuje posílení vlasových kořínků a složení s biotinem a extraktem z granátového jablka prý zesiluje vlasová vlákna. Navíc neobsahuje žádné silikony, což je pro zdraví vlasů určitě také plus. Nemůžu říct, že by šampon mým vlasům nějak výrazně pomohl, ale určitě jim neublížil :). Vypadávání se postupně zase vrátilo do normálu, ale co se týče suché pokožky na hlavě, zatím jsem pořád nedosáhla ideálního stavu – aktuální chladné počasí k tomu také příliš nepřispívá. Boj s neposlušnou hřívou ale nevzdávám a pro příště se poohlédnu pro změnu zase ve vodách přírodní kosmetiky.

Krém na ruce Pomerančový květ, Isana

Tento krém je z limitované edice rossmannovské značky Isana a docela mě nalákal na svou slibovanou vůni. Bohužel po prvním namazání se konalo velké zklamání – parfemace je strašně chemická a pomeranče neviděla ani z rychlíku :(. Krom tohoto nedostatku bych mohla být i celkem spokojená. Krém je bez minerálních olejů, silikonů i parabenů (přesto je složení na můj vkus poměrně obsáhlé a nijak zvlášť přírodní, byť popis na obale slibuje hydratační péči za pomoci kakaového másla, panthenolu, glycerinu a oleje z meruňkových jader). Vsakuje se opravdu rychle a ruce hezky zvláční, aniž by je zanechal moc ulepené. Mé sympatie si však tento krém ani přes poměrně dobré hydratační účinky nakonec nezískal.

Rok s třináctkou na konci

Je skoro za námi, ten rok s třináctkou na konci… Už teď jsem si jistá, že na něj budu ráda vzpomínat. Na rok, kdy jsem si našla první opravdovou seriozní práci. Na rok, kdy jsem se spoustou pochybností, ale přesto pevně rozhodnutá, tu práci opustila. Na rok, kdy mě podruhé v životě okouzlil Londýn. Na rok, kdy jsem si splnila jeden ze svých největších snů a prošla se po přechodě před nahrávacími studii na Abbey Road! Na rok, kdy jsem shlédla (skoro) všechny Bondovky :-)! Na rok, kdy jsem po dlouhé době zase viděla svýho bráchu v Čechách. Na rok, kdy přišlo tropické léto. Na rok, kdy mi vyšel můj první článek v novinách. Na rok, kdy jsem se „dostala na VUT“…

Byl to víc než povedený rok. Snad nás (i vás) čeká v tom novém, který začne už za pár hodin, jen to nejlepší. Myslete na to, že každý den můžeme prožít jen jednou ;-). Tak střemhlav vstříc roku 2014!!!

Prosincové počtení

Tak jsem se těšila, kolik toho přes Vánoce přečtu, a zatím skutek utek :D. Svátky sice ještě nejsou u konce, ale už teď vidím, že společenské povinnosti mi nedovolí dobrat se alespoň u některé z mých rozečtených knížek ke zdárnému konci. Budete si tedy muset vystačit s tituly, které jsem přelouskala ještě před Vánocemi :-).

George Bernard Shaw – Pygmalión

Po delší době u mě zakotvila také jedna divadelní hra. Musím ale říct, že mě slavný Pygmalión příliš nevzal za srdce. Hra nese název podle pověsti o řeckém sochaři, jenž vytvořil sochu tak krásnou, že se do ní zamiloval a na bohyni Afrodité jí vyprosil řeč a život. Těžko říct, proč si vybral dramatik zrovna tento název, protože mně přišel profesor Higgins jako příšernej protiva bez kapky citu a úcty :D. Tak či tak Pygmalión určitě patří mezi divadelní hry, které je lepší vidět přímo na prknech – psaná podoba nedokáže nahradit komiku mluveného slova, na které pravděpodobně celý příběh stojí.

Cynthia Lennonová – John

Opět jeden Beatles memoár, tentokrát ovšem mimořádně zajímavý tím, že byl napsán Lennonovou první manželkou Cynthií. Obecně mi připadá, že se toho o Beatles-ženách mnoho neví a moc se o nich nepíše. O to více mě tato publikace zaujala. Těžko říct, na kolik jsou Cynthiiny vzpomínky zidealizované, ale z jejího vyprávění je cítit úcta a láska ke člověku, s nímž byla nucena sdílet první bouřlivé roky Beatlemánie. V jiných publikacích bývá obvykle Cynthia prezentována jako nenápadná osůbka stojící v pozadí veškerého dění (což je do jisté míry pravda), ale tato kniha ji ukazuje ve zcela jiném světle – jako Johnovu osudovou ženu. Cyn nechává čtenáře nahlížet hluboko do minulosti, kdy se s Johnem seznámili na výtvarné škole, popisuje komplikovaný vztah s jeho tetou Mimi i okamžiky počínající slávy kapely. Přestože o Johnovi mluví v celé knize velice hezky, i tak z toho vyleze jako pěknej hajzl, zejména co se jeho vztahu k prvorozenému synovi Julianovi týče.

„…John právě vydal Imagine, píseň, která se měla stát mezinárodní hymnou míru, nabádající svět, aby žil v jednotě, a přitom neuměl zvednout telefon, uzavřít mír se mnou a zařídit si, aby se mohl vídat s vlastním synem…“

Velice zajímavé mi přišlo také vyprávění o osobách, které se světem Beatles občas mihly – zejména přítelkyně jednotlivých Beatlů, Johnův otec a jeho nevlastní sestry nebo již zmiňovaná teta Mimi, která z Cynthiina vyprávění vyznívá jako podivínská věčně nabručená bába :D.

…Později mi Julia vyprávěla, že když se Mimi setkala s Johnem a s Yoko po vydání jejich alba Two Virgins, řekla jim: „Když už jste na tom obalu museli mít nahotiny, proč jste si nenašli někoho pohledného?“ Upřímná jako vždycky…

Jak už jsem řekla, Cynthiiny vzpomínky na mě místy působí až příliš idylicky a zaujatě, ale pokud se přes to přenesete, čeká vás skutečně zajímavé čtení a několik Beatles historek, které jste určitě ještě neslyšeli :-)!

František Gellner – Vášeň, co do rána zchladne

I zatoužila jsem za dlouhých zimních večerů zase po troše kvalitní poezie :-). Gellner je sázka na jistotu, byť už mě spousta jeho básní neoslovuje tak, jako kdysi. Některé už jsou dneska na mě až moc cynické :-).

„…Můj život bez tebe je k smrti pustý,
a v lásku nevěřím, jež uzdraví.
Však aspoň krev, jež řine se ti ústy,
v přilnutí dlouhém ret můj zastaví.“

(Nic vyčítat ti nechci, moje milá…)

Výbor obsahuje texty z Gellnerových sbírek Po nás ať přijde potopa! a Radosti života i několik básní z posmrtně vydané sbírky Nové verše a z pozůstalosti. Jako ilustrace posloužilo několik Gellnerových vydařených kresbiček.