Dýňová polévka s pórkem

Vím, že dýňových receptů už je tady na blogu několik, ale tahle polévka je zase malinko jiná a navíc jsem tentokrát poprvé vyzkoušela dýni máslovou. A opečená dýňová semínka jsou výborná i jen tak na zobání třeba k filmu 😉

  • 1 kg máslové dýně
  • 1 menší cibule
  • 1 malý pórek
  • 1 stroužek česneku
  • 1 hrnek zelených dýňových semínek
  • 1/2 lžičky mletého chilli
  • špetka mletého pepře
  • 1/2 lžičky soli
  • 2 lžičky citronové šťávy
  • 2 lžíce másla
  • 2 lžíce oleje
  • 1 lžička kari pasty
  • 1 l zeleninového nebo kuřecího vývaru
  • 1 plechovka kokosového mléka
  • krutony

Dýni zbavíme semen, oloupeme a pokrájíme na kousky. Oloupanou cibuli nakrájíme na kostičky, pórek na kolečka (trochu odložíme na ozdobu). Česnek oloupeme a nakrájíme na plátky. Troubu předehřejeme na 180°C. V misce promícháme dýňová semínka s chilli, pepřem, solí a citronovou šťávou, rozložíme je na plech vyložený pečicím papírem a pečeme asi 8 minut ve vyhřáté troubě. V hrnci mezitím rozehřejeme máslo a olej a opečeme na něm cibuli, pórek a česnek. Přidáme kari pastu a nakonec přisypeme kousky dýně. Zalijeme vývarem a vaříme asi 15 minut. Do hrnce přilijeme kokosové mléko a vaříme dalších 10-15 minut, dokud není dýně měkká. Polévku dochutíme solí a pepřem a rozmixujeme tyčovým mixérem.

dynova_polevka_s_porkem_1

Jednotlivé porce polévky dozdobíme dýňovými semínky, krutony a pórkem.

Bonn

V posledních týdnech se můj život odehrával buď na cestách nebo mezi věčně nevybalenými kufry. Jak jsem teď vděčná, že si můžu zase na nějakou dobu užívat domova, pečovat o kytky, zkoušet nové recepty a vůbec věnovat se všem těm „nudným“ věcem :-)! Včera ráno jsem vybalila kufr na dlouhou dobu naposledy.

Pro svou letošní účast na nějaké mezinárodní IP konferenci jsem měla jasná kritéria – musí to být blízko a nesmí mi to kolidovat se svatebníma přípravama, s líbankama ani se studiem. Už to spolu s finančním limitem značně zúžilo výběr. První konference, která splňovala všechny moje požadavky, se konala v Bonnu. A tak jsem minulou středu vyrazila do Německa.

Svou první cestu do Německa jsem zahájila „vyhlídkovým letem“ přes Berlín a z výšky jsem koukla i na kousek Kolína, kde jsem přistávala, protože přímo v Bonnu bohužel není letiště.

bonn_1
Nebe nad Berlínem

Počasí mé cestě úplně nepřálo – v Praze i v Berlíně krásně svítilo sluníčko, Bonn mě ale vítal nepříjemným mrholením. I tak mi ale padnul do oka na první pohled svými čistými ulicemi i zajímavou architekturou.

bonn_9
Při procházce kolem Rýna

Jak je obecně známo, Bonn se stal v roce 1949 „dočasným“ hlavním městem západního Německa. Co pro mě osobně však bylo překvapením, Bonn je významný mimo jiné i tím, že se zde narodil skladatel Ludwig van Beethoven. Jeho nepřehlédnutelný památník na náměstí Münsterplatz byl jedním z prvních turisticky zajímavých objektů, ke kterým jsem se během tří dnů, které jsem v Bonnu strávila, zatoulala.

bonn_2
Beethovenův památník

Náměstí Münsterplatz krom Beethovena vévodí také překrásná, původně románská katedrála Münster Basilica, která byla postavena na hrobech dvou umučených římských vojáků, kteří byli později prohlášeni za svaté a stali se patrony města. Svůj gotický vzhled získala ve 13. století a v roce 1346 zde byl korunován na římského krále náš Karel IV.

bonn_3
Chrám Münster
bonn_4
Ani se mi nevešel do objektivu 🙂

Další zajímavou budovou na tomto náměstí, která stojí za zmínku, je žlutý barokní palác – dnes pošta, která tvoří fotogenické pozadí pro Beethovenův památník :-).

bonn_5
Pošta

Historické centrum je překvapivě malé a dá se v poklidném tempu prochodit během jednoho dopoledne a ještě při tom stihnete oběhat pár obchodů a nakoupit suvenýry :-). V pauze mezi přednáškami jsem stihla zavítat k rokokové budově Staré radnice z druhé poloviny 18. století, která se nachází na náměstí Marktplatz.

bonn_6
Stará radnice

Hned za rohem stojí nepřehlédnutelný rezidenční palác s jasně žlutou fasádou – právě zde sídlí bonnská univerzita, na níž dnes studuje přes třicet tisíc studentů a patří k nejprestižnějším univerzitám v Německu. Měla jsem možnost prohlédnout si její hlavní budovu i zevnitř, protože právě zde konference probíhala.

bonn_7
Univerzita Bonn

Na poslední den jsem si nechala procházku ke břehům Rýna, který za nevlídného počasí nepůsobí zrovna dvakrát fotogenicky, ale přesto je svým způsobem fascinující.

bonn_8
Na břehu Rýna

Odjet z Bonnu bez návštěvy Beethovenova rodného domu je naprosto nemyslitelné! A tak jsem se na závěr vydala do ulice Bonngasse, kde tento hudební velikán v roce 1770 (přesné datum narození není známo) poprvé spatřil světlo světa. Dnes uvnitř naleznete muzeum věnované skladateli.

bonn_11
Po menším hledání v dešti…
bonn_10
…nalezeno! Beethovenův rodný dům!

A víc už jsem toho bohužel v Bonnu nestihla :-). Celkově mám z tohoto města velice hezký pocit, všichni mi tu přišli moc milí a přátelští (ne jako v Rakousku!), cítila jsem se tam bezpečně i po setmění a zamilovala jsem si zdejší pečivo. Myslím, že i z těch mých pochmurných podzimních fotek je vidět, jak je Bonn krásné město. A já bych se vůbec nebránila se do něj zase někdy (nepracovně :-)) vrátit…

Srpnová a záříjová knihovnička

Náš velký Den je konečně za námi a to znamená mimo jiné i to, že zase budu mít čas soustředit svou energii na spoustu jiných věcí – jako třeba blog, který jsem poslední dobou ostudně zanedbávala :-)!

Asi nejvíc zanedbanou rubrikou je tato literární, do které nicméně za poslední dobu skoro ani nebylo čím přispět. Že se mi tu sešly alespoň dva knižní tituly považuji za malý zázrak a osobní výhru, že jsem si i v posledních svatebními přípravami našlapaných týdnech našla chvilku na svůj nejmilejší koníček.

Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner – Freakonomie

Tato kniha s podtitulem „Skrytá ekonomie všeho“ už je vcelku starou záležitostí. Prvně jsem se setkala s jejím americkým originálem, který kdysi do Čech přivezl brácha, ale nepřišla mi hodná bližšího ohledání. Později jsem četla příznivé ohlasy už na její české vydání a nakonec jsem si ji jednoho dne odnesla z knihovny. Autoři knihy za pomoci ekonomie hledají příčiny různých fenoménů běžného života a odpovědi na zapeklité otázky. Některé jevy jsou docela zajímavé (např. fakt, že u srovnávacích testů amerických školáků se pravděpodobně nedopouštěli podvodů pouze studenti, ale také učitelé + vysvětlení, co je k tomu vedlo a jak byly jejich podvody odhaleny), jiné méně. Celkově bych Freakonomii asi neoznačila za takovou pecku, za jakou ji mnozí vydávají a asi se bez jejího přečtení v pohodě objedete, pokud zrovna nepatříte k těm jedincům, kteří ve společnosti rádi ohromují různými statistickými perličkami a podobně 🙂

srpnova_a_zarijova_knihovnicka_1

Izzeldin Abuelaish – Nebudu nenávidět

Kniha z úplně jiného soudku, kterou jsem přečetla prakticky na dva zátahy – při cestě do školy do Prahy a zase zpátky. Nabízí pohled na izraelsko-palestinský konflikt očima palestinského lékaře a mírového aktivisty z Gazy, který přišel při bombovém útoku v roce 2009 o své dcery. Přesto se dokázal s životní tragédií vyrovnat obdivuhodným způsobem. Kniha je autobiografická a doktor Abuelaish v ní vypráví svůj příběh od úplného začátku, kdy vzpomíná na své dětství v uprchlickém táboře v pásmu Gazy, přes události, které ho nasměrovaly ke kariéře lékaře, v něhož se vypracoval především svou pílí a vytrvalostí. Už to by samo o sobě vystačilo na fascinující příběh. Když Abuelaish popisuje každodenní těžkosti, které musí překonávat coby Palestinec pracující v Izraeli, zdá se to až neuvěřitelné. Kolik překážek je házeno pod nohy člověku, který se jen snaží co nejlépe dělat svou práci! Přes všechny nesnáze, které ho v životě potkaly, však nezahořknul a nadále se snaží veřejně propagovat mírové řešení konfliktu, který se vleče už od roku 1948, kdy vzniknul samostatný izraelský stát a tisíce Palestinců byly nuceny odejít do stísněného uprchlického tábora v Pásmu Gazy.

srpnova_a_zarijova_knihovnicka_2

Srpnová kosmetika

S menším zpožděním, ale přece… Zamáčknětě slzu, poslední kosmetický příspěvek na hodně dlouhou dobu ;-)!

Denní hydratační ochranný krém, L’Oreal

Sadu denního a nočního krému z řady Triple Active jsem dostala loni od Péti k svátku. Denní krém je určený pro hydrataci a ochranu suché a citlivé pleti. Obsahuje glycerol, vitamín E a UV filtr. Celkové složení je poměrně obsáhlé a bohužel ne zrovna přírodní, přesto mi krém přijde fajn. Na pleti je hrozně příjemný, výborně hydratuje a pleť je po něm taková osvěžená a vyživená :-). Bohužel se mi na některých místech tváře, jako na spáncích, na čele či pod očima, drolí pod make-upem, za což mu strhávám nějaké body. Na můj vkus má také trochu výraznější nasládlou parfemaci, ale není to nic tragického. Nedá se říct, že by pro mě byl tento kousek zrovna krémem roku, ale pokud hledáte pro svou pleť výživu a hydrataci a make-up používáte spíš výjimečně, můžu jeho vyzkoušení doporučit.

lednova_kosmetika_1Cukrový peeling „Chocomania“, The Body Shop

Při koupeli s tímto peelingem se zcela jistě v jednu chvíli dostaví nutkání skočit si do kuchyně pro lžičku a obsah kulatého kelímku přemístit rovnou do vašeho žaludku. Ta božská sladce kakaová vůně!! A konzistence ala Nutella, která vaši chuť na tento výrobek ještě zvýší… Jen na to myslím a musím si běžet pro něco sladkého. Peeling je celkem jemný a navíc se cukrová zrníčka při kontaktu s mokrou pokožkou postupně rozpouští, takže zůstává jen úžasně hlaďoučká a jemná pokožka. Naprosto skvělý výrobek, který i v 50 ml balení vydrží celou věčnost!

cervnova_kosmetika_2

Hydratační gel na den a noc, Yves Rocher

Tento krém jsem pořídila v YR akci s 50% slevou a i tak mi přišel celkem drahý, stál cca 170 Kč. Obvykle si vystačím s naprosto obyčejnými drogérkovými krémy, ale tentokrát jsem asi měla chuť pleti trochu přilepšit, takže jsem se rozhodla ho vyzkoušet. Krém slibuje 24 h intenzivní hydrataci pleti a měl by vyhovovat jak normální, tak smíšené pleti. Obsahuje výtažky z javorové mízy a z bio modré agáve, více než 85% složení je přírodního původu. Neobsahuje barviva, minerální oleje ani parabeny, zato jsem ve složení objevila silikon a PEG. Co se týče účinků na pleti, krém je příjemný, ne moc hutný, takže se výborně vstřebává a není potřeba ho na pleť dávat moc – vystačí tedy na opravdu dlouhou dobu. S hydratačním účinky jsem moc spokojená a dobře mi sednul i jako podklad pod make-up. Jediné, co se mi moc nelíbí, je parfemace – je taková chemická, nic moc přírodního. Suma sumárum: ráda jsem vyzkoušela, nemám moc co vytknout, ale přesto tam „nepřeskočila jiskra“ a podruhé už bych asi radši sáhla pro změnu po něčem přírodnějším.

unorova_kosmetika_8

Oční stín, L’Oreal Color Infaillible (odstín 004 Forever Pink)

Kdo čtete DROGu pravidelně, určitě víte, že tyto stíny od L’Orealu mám strašně ráda. Proto jsem se rozhodla pořídit si nějaký nový odstín. Nakonec volba padla na tuto starorůžovou barvičku a upřímně řečeno nevím, jestli to byla volba úplně šťastná, protože k těm mým zrzavým vlasům mi to ve výsledku nějak nejde. Obecně je růžová k zeleným očím vždycky fajn kombinace – navíc v té krabičce zas tak úplně růžový stín nevypadá – je to něco mezi růžovou, béžovou a zlatou. Na víčku ale ta růžová prostě převládá. I tak mám ale tyhle stíny moc ráda – jsou krásně pigmentované, zářivé… malinko víc práší, ale to jim odpustíte. Kdyby o ně měl někdo z mých věrných čtenářů zájem, ráda podaruju ;-).

prosincova_kosmetika_6

Lak na nehty, NYC (odstín 235 Fine Red Wine)

Lak z dlouhotrvající řady NYC mě upoutal hlavně svou krásnou vínovou barvičkou, která podle mě k mému barevnému typu a zrzavým vlasům krásně ladí. Pěkně kryje už v jedné vrstvě, což u laků nebývá zrovna samozřejmost. Dále slibuje výdrž po dobu až deseti dní, čemuž tedy rozhodně nevěřte. Kdyby se mi podařilo tak hezký odstín sehnat u nějaké jiné značky s lepší trvanlivostí, určitě neváhám. Tahle klasická barva se bude nosit vždycky. Na druhou stranu cena NYC laků se pohybuje do 50 Kč a za ty peníze jsou víc než fajn.

prosincova_kosmetika_10

Srpen v obrazech

S pořízením „chytrého“ telefonu mě napadlo dělit se s vámi každý měsíc o hezké okamžiky uplynulých týdnů, které se mi podařilo zachytit fotoaparátem. Hlavní impuls byl asi ten, že mi přes všechny snahy a plány letošní rok připadá tak nějak „marnej“ – od jeho samého začátku mě provází stresy jak v práci, tak v soukromí, a protože jsem člověk, co nesnáší změny a kotrmelce, ta dlouhodobá zátěž už se na mě začíná podepisovat. A tak vítám každou možnost, jak si připomenout, že zas tak marný ten můj život určitě není. I když se v posledních měsících nevyvíjí úplně tím směrem, kterým bych si přála…

srpen_v_obraze_1Tahle krásná kytka mě čekala na můj narozeninový den, který jsem sice zcela neplánovaně strávila skoro celý v práci, ale večerní „rande“ s Péťou v Monte Bu bylo krásnou náplastí a závěrem dne. Moje nejkrásnější narozeninová oslava za poslední roky :-)!

srpen_v_obraze_2Ale kohopak to tady máme? Vítané zpestření závěru pracovního týdne – Jančino štěňátko Bodíka, kterého jsme s Ondrou dostali na dvě hodiny na hlídání. Po nezbytném venčení jsme usoudili, že k navazování vztahů s cizími lidmi není lepší prostředník než pes. Nechali bysme si ho i na dýl, kdyby nám netrhal obložení v kanclu a neokusoval věšák :D…

srpen_v_obraze_4Naše ptačí svatební oznámení letěla na všechny světové strany… Brzy mi došlo, že jsme to s těmi sty kusy možná maličko přepískli, ale co už. Nechcete taky jedno :-D?

srpen_v_obraze_3Není naše, aby bylo jasno :-D! Dvojnásobná teta se strýcem si přijeli pochovat sotva týdenní neteř Baruš a dovezli jí prasátko Knorriga – hračku, kterou musí mít povinně v posteli každé dítě (ehm, i dospělý…).

Tak zase za měsíc!

Robert Fulghum – Poprask v sýrové uličce

Přiznávám, že na nového Roberta Fulghuma jsem byla nesmírně zvědavá. A když má člověk velká očekávání, občas se zkrátka dostaví zklamání… Bohužel musím říct, že v tomto případě jsem malinko zklamaná skutečně byla.

Tím nechci hned na úvod Poprask v sýrové uličce zhanět – v knize stále najdete toho starého dobrého Fulghuma a jeho historky, při kterých vás zahřeje u srdce. Zároveň ale místy získáte pocit, že něco podobného už jste od něj četli, že té sentimentality je v útlém svazku knížky trochu moc a že už se možná vůbec tak nějak… vyčerpal. Kniha má stejný „vyprávěcí“ koncept, na který jste ve Fulghumových knížkách zvyklí, i milý humor, s nímž se autor dívá na svět. Opět v ní najdete neobyčejně obyčejné příběhy všedního dne – a přesto zde něco tak úplně nefunguje. Už pilotní povídka, která dala název celé knize, je jakousi předzvěstí toho, že Poprask v sýrové uličce je jen slabým odvarem Fulghumových předcházejících knih.

Jediné, v čem tato kniha vyčnívá nad svými předchůdci, je grafická stránka, kterou nakladatelství Argo Fulghumovy knížky značně vylepšilo. Poprask v sýrové uličce krásně doplňují ilustrace Kateřiny Sechovcové. Sympatické je také to, že autor sestavil ze svých textů knížku speciálně pro české čtenáře. Tak či tak je toho, co tato dlouho očekávaná sbírka povídek a esejů nabízí, pro mě osobně nějak málo. Možná jsem ji jen zrovna nečetla ve správném rozpoložení. Možná by stálo za to se k ní po čase vrátit. Ale tady a teď to rozhodně nevidím na literární událost tohoto roku… bohužel.

poprask_v_syrove_ulicce
Čerstvě vybalená knížka 🙂

Za poskytnutí knihy ke zrecenzování děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.cz

Červencová kosmetika

Měsíc se s měsícem sešel a jeden z posledních článků s mými kosmetickými mini-recenzemi je opět tu.

Tělové máslo Chocomania, The Body Shop

Jestli existuje kosmetický ráj, voní jako tohle tělové máslo! A všechny ostatní kosmetické výrobky, které si říkají „másla“, by se od tohoto mohly učit – zejména co se týče konzistence. Tohle je ta pravá, na první pohled tuhá, ale při doteku s pokožkou se krásně rozpouštějící hmota, která úžasně hydratuje a kůži na dlouho zjemní i provoní. Složení mě na začátku dost navnadilo – znělo to jako příroda sama. Pak se sem tam objevil nějaký PEG či silikon, ale tomuto výrobku jsem to schopná odpustit. Jestli se vám zdá, že je těch superlativů nějak moc, vězte, že tohle máslo je prostě dokonalé!

cervnova_kosmetika_1

Sprchový gel „Ostružina“, Yves Rocher

Tento sprcháč byl dárek k nákupu a mám z něj celkem neutrální pocity. Lahvička hezká, složení ne až tak přírodní, jak by člověk podle prezentace téhle značky očekával, ovšem to mě nepřekvapuje, ale hlavně – strašně sladká parfemace. Chápu, že se má jednat o ovocnou vůni, ale tohle už je na mě prostě moc velká slaďárna. No a poslední minusový bod uděluji za hrozně nepraktické a široké dávkovací hrdlo, které způsobuje, že člověk vypotřebuju produktu víc, než ve skutečnosti potřebuje. Ale to je přece to, o co kosmetickým firmám jde, že 8-). Za mě teda tento výrobek spíš ne-e a pokud bych mu ještě dala šanci, tak leda s jinou parfemací.

breznova_kosmetika_7

Regenerační šampon, Schwarzkopf

Tenhle šampon jsem si neplánovaně přivezla z Taiwanu, protože se prodával v double-packu spolu s kondicionérem, který jsem nutně potřebovala na rozčesání svého dredu (a který bohužel stejně nezabral :-D). Viděla jsem ho pak později i v českých drogeriích. Jedná se o regenerační šampon s tekutým keratinem na poškozené vlasy, což by mi teoreticky mohlo vyhovovat, když mám teď vlasy dost polámané a dehydratované. No, že by dokázal nějaké zázraky, to si rozhodně nemyslím. Naopak jsem pojala podezření, jestli vlasy náhodou dokonce spíš nevysušuje, protože od té doby, co jsem ho začala používat, se mi míň mastily a obvykle jim v pohodě stačila frekvence mytí tak jednou za 4 dny. Šampon má docela zajímavou nasládle kořeněnou parfemaci, jinak se však podle mě nijak nevymyká ostatním drogérkovým šamponům.

unorova_kosmetika_6

Obnovující maska na vlasy, Toni&Guy

Po všech mých vlasových patáliích spojených s pobytem na Taiwanu jsem se definitivně rozhodla, že moje vlasy si zaslouží mnohem lepší péči, než jakou jsem je doposud zahrnovala. Dlouho jsem hřešila na to, že byly krásně zdravé, a nechávala jsem je žít svým vlastním životem, takže jsem teď najednou nevěděla, jak se o ně starat a jaké výrobky používat. Prvním krokem bylo pořídit jim nějakou výživnou masku. Po vyhlášené britské značce Toni&Guy jsem pošihlávala už delší čas, ale nelíbilo se mi složení jejich výrobků. Pak jsem ale zaslechla chválu na jejich obnovující masku na vlasy a v kombinaci se slevovým kuponkem z DM to už pak byla jasná volba. Maska by měla pronikat hluboko do poškozených vlasů, napravovat je a dodávat ztracenou vlhkost – podle popisku přesně něco pro mě. Složení bohužel opravdu není žádná sláva – silikony ani PEGy nechybí. Tentokrát však pro mě byl mnohem důležitější výsledný efekt – a ten mě tedy příjemně překvapil. Masku jsem používala přibližně 2x týdně při mytí vlasů. Malé množství jsem vetřela do délek, nechala 3-5 minut působit a poté opláchla. Vlasy byly na dotek okamžitě mnohem hebčí a i po vysušení vypadaly mnohem zdravěji. Trochu jsem se bála, aby pak nebyly mastné, neplihly nebo se nenarovnávaly, ale opak byl pravdou – naopak se mi kolikrát zdálo, že se mi po masce vlasy vlní ještě víc. A hlavně se mi po cca 14 dnech pravidelného používání přestaly tolik cuchat a dredovatět! Za mě tedy maska splnila všechna má očekávání a investice (cca 230 Kč po slevě) se vyplatila. Balení o objemu 200 ml mi vydrželo i při pravidelném používání celou věčnost! Pokud máte rádi voňavé masky, tak tato vás možná trochu zklame – parfemace není nijak výrazná. Mně připomíná takové ty klasické závěrečné péče, které se přikládají k barvám na vlasy. Kvůli vůni jsem si ji ale samozřejmě nekupovala, takže ani tato drobná vada na kráse mě neodradí od jejího používání.

unorova_kosmetika_12

Červencová knihovnička

Tento měsíc jsem přečetla sice jen dva tituly, zato se v obou případech jednalo o velice silné příběhy na základě skutečných událostí. Příště tu zase najdete něco veselého k pohlazení po duši, slibuju.

Katherine Boo – Krásné zítřky

Dokumentárně-beletristická kniha s podtitulem „Život, smrt a naděje v indickém slumu“ přináší přesně ten typ příběhu, který vás zasáhne svou syrovostí, s jakou vykresluje pro nás jen stěží představitelnou každodenní realitu jednoho z nejchudších míst na světě. Krom absence takových „samozřejmostí“, jako je čistá voda či dostupné léky, musí obyvatelé slumu v Annávádí neustále bojovat s všudypřítomnou korupcí a nespravedlností. Když si uvědomíme, v jakém nadbytku si tady v Evropě žijeme, je pro nás skoro až nepochopitelné to neutuchající snažení obyvatel Annávádí vzepřít se osudu a zajistit pro sebe i pro své děti lepší život. A pak se v knize začnete dočítat o prohnilosti celého indického státního systému a ve vzduchu najednou visí otázka, zda má tohle snažení vlastně vůbec nějaký smysl… Krásné zítřky čtenáře zasáhnou tím více, když se na konci dozví, že autorka, která prožila dlouhý čas v Indii, své vyprávění založila na skutečných osudech reálných postav.

cervencova_knihovnicka_1

Romana Křenková – Peřiny a chléb

Tato kniha je pro změnu z českých luhů a hájů a čtenáře vrací v čase do dob minulého režimu, kdy o přijetí na vysokou školu nerozhodovaly studijní předpoklady, ale kádrový profil, a kdy nepohodlné osoby žily pod neustálým dohledem StB. Autorka v knize vzpomíná na celý svůj dosavadní život. Vrací se do dětství, které prožívala na začátku 60. let, a později i do období tuhé normalizace, kdy zatkli jejího manžela. Děj se nezastavuje ani sametovou revolucí, pokračuje až do současnosti a ani na ni nenahlíží autorka růžovými brýlemi, ale naopak vyjadřuje svou deziluzi nad polistopadovým vývojem, převlékáním kabátů a celkovou atmosférou ve společnosti. Kniha nevelkého rozsahu překvapivě neotřelou formou vypráví příběh, jakých už se čtenářům dostalo do rukou mnoho, a přesto je v něm cosi jedinečného. Peřiny a chléb vynikají především krásným poetickým jazykem, v současné české literatuře zcela unikátním, a také faktem, že se jedná o autorčin románový debut. Z této nenápadné knížky se pro mě vyklubalo jedno z největších literárních překvapení za poslední dobu.

cervencova_knihovnicka_2

Na skok v Praze

Opět jedna z akcí, od níž už uběhlo pár měsíců, ale nedá mi to nezavzpomínat a nepodělit se. K posledním Vánocům jsme s Péťou dostali vstupenky na muzikál Mýdlový princ, který se hraje v Praze v divadle Broadway, a tak nás hned napadlo, že bychom si mohli udělat v hlavním městě hezký víkend, protože do Prahy vždycky jezdíme spíš pracovně a za povinnostma než za zábavou.

Výlet do Prahy jsme spojili s návštěvou Káti a Vaška v Pečkách, odkud je to do Prahy cca hodinka vlakem. Vyrazili jsme hned ráno a představení nám začínalo až někdy ve dvě hodiny, takže jsme měli relativně dost času na procházku okolo Staromáku i na plánovaný oběd v restauraci Pasta Fresca v Celetné. Loni dostal Péťa v práci k narozeninám poukaz do sítě restaurací Ambiente a my jsme se rozhodli vyzkoušet právě Pastu, která se zaměřuje na italskou kuchyni a navíc se nachází hned kousek od divadla.

na_skok_v_praze_1

A můžu říct, že to byl fakt prima zážitek. Já si dala polévku minestrone a lasagne s neapolským ragů, které jsou v jídelním lístku doporučované coby „Hvězda Ambiente“. Můžu říct, že tak dobré maso jsem v životě nejedla! A to jsem teda na maso zatraceně náročná :-D! Navíc se ta porce skoro ani nedala sníst, takže jsem byla ráda, že si Péťa objednal jen malý tataráček z mušlí svatého Jakuba (taky moc dobrý), takže jsme se o jídlo hezky podělili. Obsluha byla moc milá a ke každému jídlu mi přišla nastrouhat čerstvý parmazán :-). Ceny tu pravda nejsou nejnižší, takže voucher přišel vhod, ale i tak můžu tuto restauraci moc doporučit a na ty lasagne si tam rozhodně někdy zajděte!

na_skok_v_praze_2

Po dobrém obědě jsme měli ještě pořád dost času, a tak Péťa zatoužil po své pravidelné dávce kávy. Naslepo jsme zamířili do Grand Café Orient, stylové kubistické kavárny umístěné v 1. patře domu U Černé Matky Boží. Tady už, pravda, obsluha tak pozorná není (jenom na objednání jsme čekali snad 20 minut), ale zato ty prostory jsou prostě krásné a unikátní.

na_skok_v_praze_3

Pak už byl nejvyšší čas přemístit se do divadla na Mýdlového prince. Neckáře mám moc ráda, ale k představením poskládaným z hitů jednoho interpreta, se kterými se poslední dobou vyloženě roztrhl pytel, jsem mírně skeptická. Naštěstí je muzikál dostatečně zábavný na to, aby se člověk přenesl přes poněkud pochybnou zápletku 😀 A měli jsme určitě štěstí i na výborné alternace, které skutečně umí zpívat (viz Martin Písařík v hlavní roli – jinak ho prý alternuje Martin Dejdar a Sagvan Toffi 8-)… Představení jsme si tedy moc užili, nicméně jinak je divadlo Broadway skutečně tragická záležitost, alespoň co se prostoru týče. Při východu ven jsme uvízli v naprosto neprůchozím a hlavně nehýbajícím se davu, takže cesta ven nám trvala tak čtvrt hodiny. Jak má divadlo vyřešena bezpečnostní opatření, kdyby tam nedejbože někdy vznikl požár, je mi vážně záhadou. Nemluvě o tom, že kvůli naprosto nedostatečnému množství toalet návštěvníci divadla stráví celou přestávku ve frontě na záchod… Ale co už 🙂

Po divadle jsme si udělali procházku přes Karlův most, kde jsem nebyla už ani nepamatuju, a pokračovali dál po Kampě, kde se zrovna odehrával nějaký hudební festival v rámci pálení čarodějnic. A protože nám už od oběda docela vyhládlo a lákavě to tam vonělo, koupili jsme si grilovanou klobásu a hezky na stojáka ji tam zbodli 🙂

na_skok_v_praze_4

Po nábřeží jsme pak došli až k mostu Legií, chvíli koukali na šlapadla na Vltavě a nakonec jsme vyrazili do naší poslední zastávky – pěkně stylově do kavárny Slávie, kde dýchá historie a hraje pianista :-). Na kávičku, limonádu a na zákusky, které tu podávají v nečekaně nadměrných velikostech :-D.

na_skok_v_praze_6

A pak už byl nejvyšší čas sednout na vlak a vrátit se zpět do Peček, kde jsme prožili také většinu neděle.

na_skok_v_praze_5

Na zpáteční cestě do Brna jsme se pak ještě zastavili v nedaleké Kutné Hoře a prošli se historickým centrem, které mi trochu připomínalo Znojmo, až k působivému gotickému chrámu sv. Barbory. Škoda, že jsme neměli na návštěvu víc času. Centrum Kutné Hory se nám moc líbilo a určitě si sem ještě někdy zajedeme na delší výlet.

na_skok_v_praze_7

Myslím, že to byl dost vydařený a zážitky nabitý víkend, který by určitě stálo zato zopakovat. A na dlouhou dobu byl taky naším posledním výletovacím, než mi Péťa zmizel na měsíc do Ameriky.

na_skok_v_praze_8

Špenátovo-ricottové gnocchi s rajčatovou omáčkou

Poslední dobou v kuchyni moc neexperimentuju a sázím spíš na staré osvědčené recepty, takže se v této rubrice už dlouho neobjevil žádný příspěvek. Čas od času ale ráda opráším oba díly kuchařky od Dity P., vyberu si podle lákavých fotek a pustím se do díla… Když jsem tento recept zkoušela poprvé, zapomněla jsem do noků přimíchat špenát, ale musím říct, že bez něj byly možná ještě lepší než s ním 🙂

  • 200 g čerstvých špenátových listů
  • 140 g ricotty
  • 85 g hladké mouky
  • 2 vejce, mírně prošlehaná
  • 100 g parmazánu, nastrouhaného
  • 2 lžíce olivového oleje
  • 1 stroužek česneku, nakrájený na tenké plátky
  • 400 g konzerva rajčat
  • špetka cukru
  • 2 hrsti lístků čerstvé bazalky
  • sůl a čerstvě mletý pepř
  • 125 g mozzarelly, natrhané

Špenát umyjeme studenou vodou, dáme do hrnce jen s vodou, která ulpěla na listech, osolíme, přiklopíme a na mírném plameni vaříme asi 5 minut. Poté špenát scedíme a až vychladne, vymačkáme z něj většinu tekutiny a nakrájíme nahrubo.

Ve velké míse smícháme špenát, ricottu, mouku, vejce, parmazán a sůl. Namočenýma rukama tvoříme oválné noky, které poté dáme na půl hodiny chladit do lednice.

Na rajčatovou omáčku v hlubší pánvi rozehřejeme olivový olej a na středním plameni lehce osmahneme česnek. Přidáme rajčata, špetku cukru, bazalku a špetku soli a za občasného míchání vaříme asi 10 minut, dokud omáčka nezhoustne.

Noky hážeme do vroucí osolené vody a vaříme tak dlouho, dokud nevyplavou na povrch (ideálně ještě o něco déle). Podáváme polité rajčatovou omáčkou a ozdobené mozzarellou, čerstvou bazalkou a pepřem.

noky