Autor: Jana

Na sobotu jsme si naplánovali náš přesun rychlo-lodí z Padangbai na ostrovy Gili. Jedná se o tři maličké pusté ostrůvky, lemované plážemi s bělostným pískem a kokosovými palmami, usazené v tyrkysovém moři. Na ostrovech nejsou žádné motorky a nenajdete tu ani psy (hurá!). Každý ostrov má svůj vlastní charakter. Trawangan, který jsme si vybrali pro svůj pobyt my, je zdaleka nejkosmopolitnější. Kulturně jsou však ostrovy Gili velmi odlišné od Bali – prakticky všichni místní jsou muslimové.

Samotnému přesunu předcházelo velmi pečlivé vybírání lodní společnosti, do jejíchž rukou svěříme své životy – a to doslova, protože právě lodě nedostatečně vybavené záchrannými vestami, přetěžované množstvím turistů s vidinou co největšího zisku a se špatnými bezpečnostními prvky, jsou častou příčinou nehod s tragickými následky. Dbajíce varování jsme tedy spíš než na cenu palubních lístků koukali na recenze dopravních společností. K našemu zděšení na tom byly téměř všechny společnosti podobně… bídně. Dokonce jsme zjistili, že společnost, která byla v našem průvodci uváděna jako jedna z těch prověřených a doporučovaných, zhruba před měsícem pozastavila činnost, protože jedna z jejích turistických lodí explodovala. A to vám na klidu skutečně nepřidá… Nakonec jsme se rozhodli pro společnost Sindex, a vzhledem k tomu, že tu dnes sedím a píšu tento článek, evidentně to byla dobrá volba :-).

Vtipný byl i náš přesun z vily do přístaviště. Požádali jsme Niluh, aby nám zajistila nějaký odvoz, protože to bylo pěkný kus cesty a loď odjížděla brzo ráno. Jaké bylo naše překvapení, když nás ráno přišli vyzvednout dva Balijci na motorkách. Evidentně si nějak neuvědomili, že s sebou budeme mít i zavazadla :-D. Se vzniklou situací si však poradili s lehkostí sobě vlastní – pohotově zavolali třetího Balijce, který přijel taky na motorce :-D. Kupodivu se jim ale nějak podařilo nás i se všemi našimi kufry naskládat na své stroje a do přístaviště celkem bez problémů dopravit. Tomu říkám překonání výzvy :-D!

Naše rychlo-loď zastavovala na Lomboku a ostrově Air, který patří do trojice ostrovů Gili. My ale jeli až na konečnou – Trawangan. Nutno říct, že se nám dostalo přivítání jak se patří. Jen co jsme vylezli z lodi a pobrali svou batožinu, spustil se takový slejvák, že se ulice během chvilky proměnily v benátské kanály. Nebyl čas se rozkoukávat – rovnou jsme zamířili pod nejbližší stříšku a doufali, že se déšť brzy přežene. Mezitím jsme se aspoň mohli trochu zorientovat a nasměrovat se k naší zdejší ubikaci Trawangan Cottages.

Počasí se naštěstí skutečně brzy umoudřilo, nicméně voda v ulicích odtékala jen velice pomalu. Místy se už dalo projít suchou nohou, ale jinde se po celé šířce ulice vytvořila nepřekonatelná jezera. Nezbývalo než rezignovat na sucho v botech a vydat se vstříc lepším zítřkům 🙂

Náš bungalow jsme našli celkem bez problémů. Sotva jsme se ubytovali, jali jsme se sčítat škody. Jak dopadl náš obraz z Tegalalang, zabalený pouze do papíru, jsme radši nechtěli hádat. Jeden celý kufr byl promáčený, takže jsme mokré svršky rozvěsili po pokoji. Druhé zavazadlo dopadlo kupodivu dobře – veškerý jeho obsah zůstal suchý (doporučujeme kufry z Lidlu :D!).

Po tomhle náročném entré nás dohnal hlad – zamířili jsme tedy do jednoho z warungů, které byly rozesety po celém pobřeží. Objednali jsme si kalamáry, ale moc nás ve zdejší úpravě nenadchly. Každopádně účel zaplnění žaludku celkem splnily, a my se tak mohli konečně jít vyvalit na pláž.

Konečně ten pravý dovolenkový zevling s knihou! Zatímco já jsem se ponořila do dobroružného vyprávění o pouti Ládi Zibury do Jeruzaléma, Péťa se ponořil pod mořskou hladinu se šnorchlem a pronásledoval místní živočichy :-). Dokonce se mu podařilo spatřit i karetu obrovskou! Ty sice žijí v hloubce, ale jednou za čas vždy vystoupají k mořské hladině, aby se mohly nadechnout. Díky zapůjčenému podvodnímu foťáku se Péťovi podařilo udělat spoustu krásných fotek. Člověku se ani nechce věřit, jak pestrý je život pod vodní hladinou…

Trawangan je potápěčskou Mekkou – na školy potápění a půjčovny vybavení zde narazíte na každém kroku. My jsme se usadili na severovýchodní pláži. Korály jsou zde sice od turistů celkem dost poničené, ale je tu spousta ryb :-).

Po odpolední pohodičce jsme se vrátili zpátky do bungalowu, abychom ze sebe smyli sůl. Zatímco byl Péťa v koupelně, já jsem kontrolovala, jak nám usychá rozvěšené prádlo. A v tom jsem ho uviděla. Podél stěny našeho pokoje běžel ten největší a nejodpornější šváb všech dob. Zburcovala jsem Péťu, aby ho šel zabít, ale než se k tomuto činu odhodlal, šváb zmizel ve škvíře pod vestavěnou skříní. Bylo myslím dost jasný, že tahle místnost není dost velká pro nás oba – buď já nebo šváb XXL! A navíc, kdoví, kolik se jich pod tou skříní ještě skrývá. A bůhví odkud sem vlastně přilezl!

Šli jsme tedy na recepci, vysvětlili jim situaci a požádali o lepší pokoj. Zdálo se, že to nebude problém. Zatímco jsme stáli uprostřed našeho pokoje a rokovali o vyřešení švábího problému, náš nevítaný host se rozhodl opustit svůj úkryt. Jeden z kluků – recepčních ho bez rozpaků sebral do ruky a udělal s ním rychlý proces. Prý jsme měli smůlu, že po dlouhém období sucha přišel zrovna tak velký slejvák a švábi vylezli ze svých děr. No super. I tak jsme se rozhodli pro změnu pokoje – v tom druhém se žádná podezřelá škvíra nenacházela a krizovou oblast okolo prahu dveří jsme se rozhodli vystříkat sprejem proti hmyzu, který nám personál ochotně zapůjčil. Náš český postřik jsme propašovali přes ostře střežená letiště v Praze i v Dubaji, aby nám byl potupně zabaven v cílové rovince v Jakartě. Pech 🙂

Po tomto adrenalinovém zážitku jsme skutečně potřebovali něco, co pro změnu pohladí po duši. A romantická večeře při svíčkách na pláži tuhle potřebu beze zbytku naplnila :-). Trauma ze švába jsme utopili ve sklenici piňa colády a prázdné žaludky zaplnily úžasným grilovaným steakem z tuňáka. Fajnové bolestné :-).

Pak už jsme se jen šli projít po hlavní promenádě, okukovali noční život na Trawanganu odehrávající se ve všudypřítomných barech a u stánků nabízejících výlety lodí se rozhodli pro program na následující den – šnorchlovací výlet okolo ostrovů Gili. To aby toho adrenalinu na naší dovolené nebylo málo 😉

Naše druhé ráno v Padangbai započalo opět snídani od Niluh. V knize hostů všichni po zásluze chválili její palačinky :-). Den byl jako malovaný a nás čekal další výlet na motorce.

Vodní palác Tirta Gangga suverénně prohlašuji za jedno z nejhezčích míst, která jsme na Bali navštívili. Jedná se o velmi uvolňující místo s několika bazény a zdobenými nádržemi plnými obrovských kaprů koi a lotosových květů. Vodní palác byl původně postaven v roce 1948 a byl poškozen v roce 1963 při erupci sopky Gunung Agung a o dva roky později během politických nepokojů, které otřásaly Indonésií.

Procházka po kamenných chodníčcích uprostřed bazénků, kde se proháněly okrasné ryby, a nádherný udržovaný park, který to celé obklopoval, nás opravdu okouzlil. Místo navíc sálalo poklidnou atmosférou a ani my dnes neměli důvod nikam spěchat.

Usadili jsme se na oběd v lákavé restauraci přímo v parku a já zde zase po dlouhé době ukojila své evropské chutě špagetama carbonara :-D. To nejlepší ovšem teprve přišlo – sladkou tečku za výborným obědem udělala nejlepší vanilková vídeňská káva mého života. Nikdy by mě nenapadlo, že takhle dobrý kafe si dáme právě na Bali!

Při obědě jsme naplánovali odpolední program. Na zpáteční cestě do Padangbai jsme měli míjet několik doporučovaných míst ke koupání. Volba padla na Virgin beach – kouzelné místo s jemným bílým pískem. Tady se mi vlny nezdály tak silné, takže jsem se na chvíli odhodlala vlézt i do hlubší vody. Nadšení mi vydrželo do té doby, než se mnou jedna větší vlna třískla o dno a já si zadělala na další krásnou modřinu přes půl pozadí (tu první jsem si přivodila ještě doma před cestou, když jsem běžela z koupelny zvednout vyzvánějící mobil a uklouzla jsem v ložnici na podlaze :-D). Sotva měsíc po svatbě a já už vypadala jako ukázková oběť domácího násilí :-D!

Do Padangbai jsme dojeli už za soumraku, ale rozhodli jsme se udělat si ještě malou zajížďku k další místní pláži, Blue Lagoon Beach. Jednalo se o docela mrňavou pláž, k níž se scházelo po dlouhých kamenných schodech. Po západu slunce už tu nebylo ani živáčka. Zdálo se, že směrem od moře se sem žene bouře, a tak jsme se tu dlouho nezdrželi ani my.

Den jsme zakončili stejně jako ten předchozí – ve warungu Surf & Turf. Péťa nad talířem satay a já nad miskou nudlové polévky, znovu s břichobolem :-(. Usoudila jsem, že je asi definitivně na čase nasadit silnější kalibr než Loperon. Na druhý den ráno jsme totiž vyráželi rychlo-lodí na panenské ostrovy Gili. A ty jsem si tedy hodlala náležitě užít :-)!

Ani po prvním adrenalinovém večeru v Padangbai nám nebylo dopřáno poklidné ráno. Niluh nám sice přichystala výbornou snídani, dobré zažívání nám však zkazil majitel motorky, kterého s sebou přivedla. Motorku nám hodlal vydat pouze oproti našemu cestovnímu pasu – a opravdu mu nestačilo pořídit si kopii, hodlal ho u sebe držet až dokud mu jeho zdroj obživy zase v pořádku nevrátíme. Řekla jsem mu, ať na to rovnou zapomene – že pas je náš jediný doklad, který tu máme, a kdyby nám s ním něco provedl, je to pro nás dost velkej problém. Chlapík si ale pořád vedl svou a tvrdil, že to tak dělá běžně. I Niluh nás ujišťovala, že by se nemělo nic stát a můžeme mu věřit. Nakonec jsme tedy kapitulovali, ale na klidu nám to teda nepřidalo.

Mně bylo navíc po snídani zase strašně zle. Se všemi těmi vzrůstajícími stresy a problémy jsem začínala Padangbai pomalu nenávidět a nejradši bych odsud jela pryč, ale Péťa už měl naplánováno několik výletů po okolí a navíc jsme konečně měli motorku, s níž zuřiví psi v okolí rázem přestali být hrozbou. Nezbývalo než doufat, že se mi na čerstvém vzduchu udělá líp, a vydat se na první výlet.

Nejprve jsme zamířili do chrámu Pura Goa Lawah neboli Chrámu netopýří jeskyně. Opět se jednalo o posvátnou půdu a oproti jiným chrámům na Bali jsem si zde musela dokonce i zahalit ramena. Svůj název toto místo nezískalo jen tak pro nic za nic a skutečně tu návštěvníci mohou spatřit početnou partu netopýrů žijící v přilehlé jeskyni ve skalní stěně. Chrám je velmi starý a pro Balijce má nesmírný význam. Jeskyně podle legendy vede až k chrámu Pura Besakih ležícímu 19 km odsud, k němuž jsme ten den také měli namířeno.

Goa Lawah se nachází přímo u pobřeží, a tak jsme jen přeběhli silnici a šli se podívat na nedalekou pláž. Když jsme přišli blíž, odradilo nás, jak je špinavá a moře plné odpadků. Zastávku jsme aspoň využili k tomu, abychom si dali čerstvou kokosovou vodu, a vydali jsme se dál k hlavnímu cíli naší cesty.

Tím byl již zmiňovaný Pura Besakih – největší a nejdůležitější chrám na Bali ležící přímo pod sopkou Gunung Agung. Ta má prozměnu jiné „nej“ – se svými 3142 m se jedná o nejvyšší horu na ostrově. Je často zahalena v mracích a ani my jsme dnes neměli štěstí, aby se nám odhalila.

K Pura Besakih jsme se dostali po slavné Sidemenské silnici. Sidemen leží v úžasné krajině a silnice vedoucí vsí je prý jednou z nejkrásnějších na Bali. Po cestě míjíte mnoho pěšinek vedoucích mezi rýžovými políčky a podél potůčků mezi údolími s mnoha odstíny zelené. Občas jsme si museli zastavit, abychom se těmi scenériemi mohli pokochat.

Musím říct, že Pura Besakih mě nijak zvlášť neohromil. Připisuju to zčásti i svému aktuálnímu zdravotnímu rozpoložení a taky všudypřítomné snaze oškubat turisty, kterou v tomto případě ztělesňovala údajná nutnost najmout si průvodce, protože bez něj bychom do chrámu prý nemohli jít. Byla to celkem paradoxní situace – zaplatili jsme klasické vstupné do chrámu, ale oni nás teď nutili zaplatit si k tomu navíc ještě místního člověka, který dovnitř půjde s námi. Byla jsem zásadně proti, aby s náma takhle vyjebávali, ale měla jsem dost starostí sama se sebou a nezbyla mi síla se s nima hádat.

Náš průvodce – mladý klučina – uměl velice obstojně anglicky, takže to skýtalo možnost dozvědět se od něj alespoň nějaké zajímavé informace o chrámu. Dobrý dojem si pokazil až na konci, kdy jsme mu dávali odměnu za jeho služby, a ten drzoun se vůbec nestyděl říct si o víc peněz. Skandální :-D!

Pura Besakih je ve skutečnosti rozsáhlý komplex 23 samostatných, avšak navzájem souvisejících chrámů. Přesné podrobnosti o původu Pura Besakih nejsou známy, avšak zcela jistě pochází z prehistorické doby. Kamenné základy chrámu Pura Penataran Agung a několika dalších připomínají megaliatické stupňovité pyramidy a jsou staré nejméně 2000 let.

Ještě jedna kuriozitka z Pura Besakih – potkali jsme zde balijskou celebritu, malou holčičku, která hovoří 23 světovými jazyky (prý s tím vystupuje i v televizi). Byli jsme tak konsternovaní z toho, že na nás po bezmála dvou týdnech někdo promluvil českým jazykem, že jsme si od holčičky s radostí koupili její předražené pohlednice. Doufáme, že utržené peníze investuje do svého dalšího vzdělávání :-D!

Protože jsme nikde v okolí Pura Besakih nenarazili na žádné příhodné místo, kde bychom se mohli najíst, koupili jsme si ve stánku u silnice alespoň trs banánů a rozhodli se denní dávku živin sehnat až doma v Padangbai. A dobře jsme udělali, protože jsme zde objevili báječný warung Surf & Turf, kde přímo před restaurací grilovali čerstvé ryby – takové, jaké se ten den zrovna podařilo ulovit. Každý jsme spořádali jednu, zapili ji luxusním mangovým džusem a získali blažený pocit, že v Padangbai se nám zase začíná blýskat na lepší časy 🙂