Ač nemám zrovna žádnou dvakrát reprezentativní fotku výsledku a ač vařit z červené řepy pro dítě je vždycky trochu risk :-D, nedá mi to nepodělit se o nový přírůstek do mojí polévkové sbírky. Všem strávníkům (měli jsme na návštěvě zrovna i prarodiče) tolik chutnala a tolik chválili, že mé kuchařské sebevědomí vystřelili do astrálních výšin.
1 cibule
1 stroužek česneku
150g másla
500g červené řepy
50g zázvoru
1l vývaru
250g sterilovaných rajčat
sůl, pepř
tymián
1 lžíce balzamikového octa
1 lžíce octa
vejce (pro každého strávníka jedno)
150ml zakysané smetany
Cibuli a česnek nakrájíme najemno. V hrnci rozehřejeme máslo a restujeme nejdříve cibuli s česnekem a poté přidáme očištěnou nakrájenou řepu a kousek nasekaného zázvoru. Základ zalijeme vývarem a přidáme sekaná rajčata. Dochutíme solí, pepřem a tymiánem. Polévku vaříme na mírném ohni 30 minut, poté přidáme ještě trochu balzamikového octa a rozmixujeme dohladka.
Vodu v hrnci ohřejeme na 80°C, přidáme trochu octa a soli a do vodního víru vyklepneme 1 vejce, které necháme zastřít. Hotovou polévku zjemníme zakysanou smetanou a podáváme se zastřeným vejcem.
Tentokrát to výjimečně nebude úplně baby-friendly recept, protože kombinace kari, zázvoru a papričky mu dodává ostřejší chuť, každopádně pro příznivce asijské kuchyně je to hodně velká mňamka a už teď se těším na tu jednu porci, kterou jsem si ulila do mrazáku O:-)
1 cuketa
2 mrkve
4 velké žampiony
300g dýně
2 cibule
1 jarní cibulka
1 stroužek česneku
2cm čerstvého zázvoru
2 lžíce rostlinného oleje
sůl, pepř
1 chilli paprička
1 lžíce kari koření
200ml smetany na vaření
hrst čerstvého koriandru
Cuketu, mrkev, žampiony a dýni očistíme a nakrájíme na středně velké kostky. Cibuli, jarní cibulku, česnek a zázvor oloupeme a nasekáme najemno. Na pánvi rozehřejeme olej a orestujeme na něm česnek s cibulí a zázvorem. Po chvíli přidáme nakrájenou zeleninu a vše dochutíme solí, pepřem, najemno nakrájenou chilli papričkou a kari kořením. Podlijeme dostatečným množstvím vody a dusíme, dokud zelenina nezměkne. Ke konci varu přidáme smetanu a čerstvě nasekaný koriandr. Podáváme s jasmínovou rýží.
Sedím tu, hlava plná myšlenek a přitom ten tupý pocit prázdnoty pár chvil poté, co se dozvíte zprávu, kterou jste si nepřáli vyslechnout. Všechno, co v tomhle předvánočním shonu „strašně spěchalo“ tu najednou leží v bezčasí – mezi rozházenýma hračkama a neumytým nádobím v kuchyni. A asi to tu ještě chvíli ležet bude.
Před očima se mi honí okamžiky, kterýma ses vryla do mýho života. Nováček v práci, který se při zapínání počítače zamotá do všech těch kabelů a vy se mi s Ondrou nepokrytě smějete :-D. Moje první zahraniční služební cesta a to, jak jsme si spolu zašly po příletu na paellu a víno. A vůbec celý Alicante, pár zážitkama nabitejch dnů, kdy jsem z představy, že budeš v nový práci asi jediná, s kterou si nebudu moc rozumět, přišla na to, že dost možná budeš člověk, s kterým si tu budu rozumět ze všech nejlíp. To, jak umíš každýho (včetně mě) suverénně usadit, ale přesto si okamžitě vybavím nemálo okamžiků, kdy jsi mě přede všemi za něco ocenila. Vždycky si budu pamatovat, jak jsi řekla, že jsi ráda, že mě v týmu máte. Naše noční „útěky“ z nenáviděných teambuildingů 😎 Grilovačka u vás na zahradě, movie night u Ondry, předvánoční pouštění koled, všechny ty vtípky, který jsme si my tři na sebe v kanclu vymýšleli…
A pak samozřejmě i ty poslední nelehký měsíce, než jsi odešla na mateřskou, nedorozumění mezi náma, pocit křivdy z toho všeho, který jsem si v sobě tak dlouho nosila… Až tvoje diagnóza to všechno definitivně smazala.
Naposledy jsem tě viděla v lednu. To jsme ještě nikdo vůbec netušili, že je před náma tak divnej a neobvyklej rok. Povídaly jsme si o dětech, o mateřské, o těch běžných věcech, o kterých si spolu povídají dvě mámy, když se potkají. A asi by mě vůbec ani nenapadlo, že by to mohlo být naposled, co se spolu vidíme.
Chtěla bych umět pochopit význam toho všeho, pocitu nespravedlnosti a bezradnosti, lítosti nad tím vším, nad tím, že už se ty starý časy nikdy nevrátí, jakkoli banálně to zní. Chtěla bych věřit, že to všechno nějakej význam má. A taky bych chtěla říct, že jsem vděčná za to, že jsme na sebe v životě narazily…
Tento podzim tu mám menší literární smršť 🙂 To víte, co taky dělat jinýho v karanténě… Naštěstí jsem se stihla předzásobit, ještě než se brány knihoven opět zavřely.
Tereza Boučková – Život je nádherný
Tereza Boučková je za mě jedním z top současných českých autorů a navíc je mi blízká i tak nějak lidsky. Často v jejích knihách nacházím názory, s nimiž se ztotožňuji A co na nich miluju úplně nejvíc – ač se nejedná o úplně jednoduchá životní témata, nikdy z nich na mě nedýchá beznaděj, deprese či rezignace nad životem (byť by si to autorka vzhledem ke svému životnímu příběhu asi i mohla dovolit). Jeden z jejích novějších románu Život je nádherný tak byla sázka na jistotu a zhltla jsem ho skoro na posezení (jak jen čas a O. dovolil :).
Člověk v umění vždycky hledá svoji zkušenost, to, s čím může souznít, čemu rozumí, co ho baví anebo čemu se může stejně vysmát; člověk přece vždycky hledá v knížce svůj příběh, i když je jeho životu fakticky na hony vzdálený.
Děj románu se odehrává v časovém horizontu od Vánoc 2010 do Vánoc 2011 a volně navazuje na autobiografický Rok kohouta i předešlý Indiánský běh. Výraznou linií, kolem které se příběh odvíjí, je onemocnění autorčiny maminky Alzheimerovou chorobou, ale kniha naznačí také vývoj životních příběhů autorčiných adoptivních synů. Pro fanoušky literatury je kniha prodchnuta také celou řadou knižních tipů (hned jsem si rozšířila svůj „to read“ list :-), ale také glosami na politické události výše zmiňovaného období, na které už jste možná zapomněli (třeba nechvalně proslulá krádež protokolárního pera tehdejším prezidentem Klausem 😎 Příběh se uzavírá na Vánoce 2011, které zůstanou ve vzpomínkách řady lidí spojené s úmrtím Václava Havla. I proto je zajímavé číst, jak vnímala toto období Tereza Boučková, která ho z dob minulého režimu dobře znala a jeho odchod reflektovala jako pomyslný konec jedné éry.
Blanka Pöslová – Tolerantní výchova
Titul, který mě na první prolistování spíš odradil než zaujal, nicméně když jsem po něm sáhla o něco později v jiném rozpoložení, nakonec jsem ho celkem se zájmem přelouskala. Určitě není přístup, který je v něm popsán, něčím, s čím bych se stoprocentně ztotožňovala a ani tón, kterým autorka, psycholožka a rodinná terapeutka, knihu napsala, mi příliš nesednul. Jednou za čas ale ráda po takové knize sáhnu, abych se víc utvrdila v cestě, po které se jako máma hodlám ubírat.
Michal Konečný, Alexandr Brummer – Brno okupované
Dosud poslední díl z brněnské série, kterou jsem četla těsně před porodem, tentokrát rekapitulující významné události let 1968 a 1969 v kulisách moravské metropole.
Petra Soukupová – Nejlepší pro všechny
Tak opět nemůžu než smeknout před touto českou autorkou. Nevím, jestli už jsem si na její styl psaní zvykla a trochu se obrnila nebo tahle knížka mělo o něco optimističtější vyznění, ale už se mi při jejím čtení nestahoval žaludek depresí jako u těch předchozích. Člověk by řekl, že to není zrovna pozitivní recenze, ale někdy prostě i ty těžké příběhy k životu patří a dokázat je vykreslit tak silně a věrohodně je nemalé umění. Nejlepší pro všechny je opět kniha plná osvědčených autorčiných ingrediencí – složité rodinné vztahy, zátěžové situace, vzájemné nepochopení… Příběh o tom, že jsou chvíle, v nichž neexistuje to jediné správné řešení…
Alfonso Casas – Freddie Mercury: Ilustrovaný životopis
Tak tohle je asi ta nejhezčí knížka o Freddiem, kterou jsem kdy držela v ruce 🙂 Nádherná a nápaditá po grafické stránce, výstižná po stránce obsahové. Ve Freddieho příběhu, který je zde poměrně stručně vylíčen, z mého pohledu nic zásadního nechybí – zároveň jsem se ale dočetla i několik nových, nebo možná z mé strany už zapomenutých informací (třeba že pro „pobuřující“ klip k písničce I want to break free tento song v puritánské Americe totálně propadl 🙂 Pro všechny fanoušky Queen naprosté must-have, to snad ani nemusím dodávat 🙂
Tereza Ramba – Dobrodruhům
Poetický cestopis, který mě okouzlil nejen tím, že se mi dostal do rukou v době, která cestování do dalekých krajů zrovna nepřeje, ale hlavně netradičním zpracováním a svérázným jazykem. Pokud hledáte klasický cestovní deník, budete zklamaní, ale pár užitečných informací určitě mezi řádky vyčtete i tak. Spíš než cestovní deník je to prostě deník jedné životní etapy. Spíš než o životě na cestách je to o tom, že život je cesta. Tato kniha nejspíš nesedne každému, ale já tleskám, mně chytla za srdce.
Když se ztratíš, nikdy se nevracej zpátky. Lepší je jít dál. Řídit se podle moře a hor. Nebo jinejch záchytnejch bodů. Určitě se někde, někdy prostě napojíš.
Joan Didion – Slouching Towards Bethlehem
Další knížka v angličtině pokořena 😀 Tentokrát tato kniha esejů americké autorky Joan Didion, kterou mi koupil brácha při naší poslední návštěvě New Yorku na jaře 2017. Musím říct, že tohle pro mě byl po jazykové stránce asi dosud největší oříšek. Jednak se v knize celkem často objevují různé „filosofující“ pasáže a pak samozřejmě i bohatá slovní zásoba, na kterou jsem moc nestačila. Když jsem měla po ruce slovník, neměla jsem s porozuměním větší problém, ale bez něj jsem se v textu místy celkem ztrácela, takže i to se asi odráží na mém celkovém hodnocení knihy. Sjednocujícím tématem celé této sbírky non-fiction esejů je život v Kalifornii v 60. letech minulého století. Najdete zde jak konkrétní příběhy, tak autorčiny filosofické úvahy a autobiografická vyprávění. Nejvíc mě zaujala asi to nejobsáhlejší, pojmenovaná stejně jako celá kniha Slouching Towards Bethlehem, v němž autorka sdílí svou zkušenost ze setkání s hnutím hippies v San Franciscu a drogovou scénou.
Anna Bykova – Líná máma
A ještě jedna „výchovná“ publikace, byť jsem si dřív nemyslela, že něco takového někdy budu číst, ale znáte to 8-)… Každopádně tato knížka je opravdu plná praktických a užitečných tipů pro všechny příliš opečovávající rodiče, kteří si někdy ani neuvědomují, jakou medvědí službu svým dětem prokazují, když za ně řeší či dělají věci, které by ve svém věku už bez problémů zvládly samy. V jistém smyslu to pro mě bylo velké prozření a byť je někdy strašně těžké vystoupit ze zažitých vzorců, které vám třeba i předávali vaši vlastní rodiče, je důležité si uvědomit všechny důsledky… a občas být prostě líná máma a nechat děti, ať se s životem poperou samy (za našeho láskyplného dohledu) 😎
Pavel Kohout – Smyčka
Je to trochu s podivem, protože z české klasiky už mám načteno ledacos, ale toto bylo moje úplně první setkání s Pavlem Kohoutem. A laťka je vysoko! V centru dění tohoto stručného románu, jak zní v podtitulu, je milostný trojúhelník – mladý, zapálený komunistický básník, sociální demokrat – ikona první republiky a jeho žena, slavná herečka. Mohlo by to být možná tuctové melodrama, ale to by se nesměl psát rok 1948… Pozitivně hodnotím zejména to, jak je vlastně celý příběh uvěřitelný a dokážu si představit, že by se něco takového skutečně mohlo stát, byť kritici vytýkají knize určitou schematičnost. Jistou měrou k tomu přispívá i to, že ústřední postava poety z proletářského Karlína nese autobiografické rysy autora (dočetla jsem se, že některé jeho verše uvedené v textu jsou skutečně dobovou tvorbou Pavla Kohouta, jehož komunistická minulost je obecně známá věc). Ať už si o jeho poněkud kontroverzní osobnosti myslíte cokoliv, Smyčka je strhující příběh, od něhož nebudete chtít odejít, dokud nedospěje ke svému dramatickému konci.
Veronika Blabla Hubková – Příběh skříně
A na samý závěr tu mám ještě jeden e-book, na který jsem narazila celkem náhodou na sociálních sítích, byť o jeho existenci už delší dobu vím. Autorka jej nyní nově dala volně ke stažení, takže jsem neváhala a ještě ten večer se začetla. Pokud vás zajímá pozadí oděvního průmyslu, co se skrývá za všemi těmi certifikacemi materiálů, ale také ekologická stránka vašich nových silonek, rozhodně doporučuji k pročtení. Dnes už se o udržitelném šatníku sice hovoří mnohem víc než kdy dřív a sama už se při nakupování oblečení snažím řetězcům spíš vyhýbat, ale není na škodu si stále připomínat, že se vyplatí přečíst si cedulku na vyhlédnutém tričku a zamyslet se nad materiálem, ze kterého bylo vyrobeno…
Dnes tu mám zase po nějaké době nový luštěninový recept, který chutnal dokonce i Péťovi, a to je co říct! Pokud stejně jako my zbožňujete indickou kuchyni, rozhodně tento vynikající krémový pokrm doporučuju vyzkoušet!
1 cibule
2 stroužky česneku
10g čerstvého zázvoru
3 lžíce rostlinného oleje
1 bobkový list
1 chilli paprička
1 lžíce žlutého kari
1 lžička mletého římského kmínu
1/2 lžičky mletého koriandru
1 plechovka krájených rajčat
400ml kokosového mléka
200ml vody
200g červené čočky
200g rýže basmati
sůl
hrst čerstvého koriandru
Cibuli, česnek a zázvor najemno nakrájíme. Na oleji zpěníme cibulku, přidáme česnek, zázvor a koření a dvě minuty restujeme. Vmícháme rajčata, zalijeme kokosovým mlékem a vodou, vsypeme propláchnutou čočku a na mírném ohni vaříme do změknutí. Pokud směs příliš zhoustne, případně ještě podlejeme trochou vody. Nakonec z dhálu vyndáme bobkový list a dle chuti dosolíme. Podáváme s uvařenou rýži, posypané čerstvým koriandrem.
Do četby romantických příběhů, nebo minimálně těch prvoplánových, se zas až tak často nepouštím, ale tentokrát jsem s novou nabídkou recenzního výtisku od knihkupectví Megaknihy.cz udělala výjimku. Koneckonců podzim a tahle divná doba je jako stvořená na menší útěk z reality všedních dnů…
Grace a Matt jsou staří známí z časů, kdy oba studovali v New Yorku na univerzitě. Dnes, o 15 let později, na sebe náhodou narazí v metru a toto krátké setkání roztáčí kolotoč vzpomínek, z nichž se čtenář dozvídá, jak se jejich vztah během těch prvních měsíců v minulosti vyvíjel a co zásadního se mezi nimi odehrálo, že se pak od sebe na dlouhých 15 let odloučili…
První polovina knihy, která vypráví tu dávnou historii jejich vztahu, se mi opravdu líbila, přečetla jsem ji jedním dechem a i ta romantika tam byla dávkována v takové nepřeslazené a nekýčovité míře, že mě to opravdu docela chytlo za srdce a vlastně mi to přišlo i jako poměrně uvěřitelný a hezký příběh.
V té druhé půlce jsem se trochu zasekla, kniha začala váznout, děj postrádat logiku a postavy uvěřitelnost. Ale už jsem byla lapena, a tak jsem stejně pořád musela pokračovat ve čtení, protože jsem byla zvědavá, jak to bude s Mattem a Grace dál. Ačkoliv pro mě bylo to finální vyústění slabší a chování postav místy přitažené za vlasy, všichni víme, že tyhle romány jinak než happy endem skončit ani nemůžou (to si sem dovolím napsat i bez předchozího upozornění na spoiler :D) a mě by tady vlastně jiný typ konce asi dost rozhořčil.
Tak či tak se autorce rozhodně nedá upřít talent udržet čtenářovu pozornost a zájem o osud hlavních postav. To rozhodně nedokáže každý spisovatel. Příjemným zpestřením knihy je i to, že chvíli se slova ve vyprávění ujímá Matt a pak zase Grace.
Pokud tedy hledáte nějakou nenáročnou oddechovku na pošmurné koronavirové dny, určitě vás román Než jsme se odcizili v tomto směru nezklame. Koneckonců nikdo nemáme v knihovničce pouze díla nositelů Nobelovy ceny za literaturu, že 😉
To, co mě nejvíc drží v těchto nelehkých časech, jsou vzpomínky na letošní léto. Ta možnost užívat si zase všeho bez omezení, se ukázala být v kontextu posledních dní draze vykoupenou, ale čas už zpátky nikdo nevrátí a o tom to dnes ani být nemá. Naopak můžete brát tento příspěvek opět jako inspiraci, na jaká místa se v Brně či okolí s dětmi vydat, až to zase bude aspoň trochu možné.
Lesní naučná stezka U Jezírka
Naučná stezka U Jezírka byla pro nás všechny příjemným překvapením. Nachází se mezi Soběšicemi a Útěchovem, je tak akorát dlouhá, aby ji dvouletý capart zvládnul i bez kočárku (s kočárkem si tam ostatně moc neškrtnete) a hlavně mi přišla taková „dobrodružná“ – tím, jak místy vedla trochu divočinou 😀 Zahrnuje 8 zastavení, přičemž už od toho prvního, kde se nachází obří dendrofon, je problém děti odtrhnout 🙂 Po cestě ale potkáte i spoustu dalších zajímavých „exponátů“. Mně třeba naprosto okouzlily makety zvířátek, která vypadají téměř jako živá! Naučná stezka ústí v překrásném jabloňovém sadu, kde na vás čeká zlatý hřeb – dvě dlooouhatánská dřevěná korýtka, do nichž můžete pumpovat vodu a pozorovat průtok. Zábava na hodně dlouhou dobu zaručena 🙂
Zetor Gallery
Je to legrační, jak se s dětmi mění místa, která navštěvujete. Asi by mě nikdy nenapadlo, že jednou skončím v muzeu traktorů a ještě si budu pochvalovat, jak to je pěknej vejlet 😀 Zetor Gallery je ale jedním z těch míst, kam s dětmi prostě aspoň jednou za život musíte. Už jen proto, že si tu prakticky všechny vystavené modely traktorů děti můžou vyzkoušet – vlézt si dovnitř, pomačkat všechna tlačítka, zatáhnout za všechny páčky… Maminky chlapečků asi chápou 😀
Náměšť nad Oslavou
Cílem našeho dalšího celodenního výletu se stalo toto malebné městečko, které má co nabídnout jak dětem, tak dospělým. Při jeho návštěvě rozhodně nesmíte vynechat unikátní kamenný most (pro děti je lákavá především možnost sejít až na břeh řeky, pozorovat kachny a podobně) a samozřejmě zámek, tyčící se na kopci, s přilehlým parkem. Výlet můžete završit stejně jako my v příjemné kavárně Pohodička, která funguje jako tréninkové centrum pro osoby s mentálním postižením. Nejen že si tu můžete dát lahodnou kávu, ale najdete tu i dětský koutek a v zahradní části pískoviště a dřevěný domeček, kde se zatím můžou zabavit děti. Win-win 🙂
Parníkem po Prýglu
Léto a návštěva Brněnské přehrady k sobě tak neodmyslitelně patří, až si říkám, že nechápu, že jsme Oliho na parník nevzali už dřív. Konečně ale asi dospěl do věku, kdy to dokáže opravdu docenit. Že pro něj byla plavba velkým zážitkem usuzuju i proto, že když si ve vaně hraje se svým plastovým parníčkem, vždycky vypráví, že v něm sedí maminka, Olík a teta Jana s Waltíkem :D, kteří se za tímto dobrodružstvím vydali spolu s námi. Pro caparty Oliho věku doporučuju dojet do zastávky „Rokle“ (plavba sem trvá cca 30 minut, což je tak akorát, než dítě začne bořit loď 8-), kde naleznete prima hřiště.
Sonnentor Čejkovice
Návštěvu Sonnentoru nám doporučili prarodiče a byli jsme opravdu nadšení. Nejen díky tomu, že jeli s námi, takže jsme se mohli s Péťou zúčastnit i krátké exkurze, kde se dozvíte pár zajímavostí o firmě jako takové, jejich filosofii i procesu výroby. Celé místo je doslova dětským rájem. Najdete tu pískoviště s lehátky pro unavené rodiče :-), modrý retro traktor, bylinkovou zahrádku i s konvičkami a přívodem vody, aby děti mohly zalévat, i různé edukativní panely o bylinkách. Zlatým hřebem pak pro nás byla hra, kterou si může každý návštěvník zahrát – panel s hracími kartičkami naleznete u vchodu do kavárny. Vašim úkolem je v areálu nalézt několik čísel, která dohromady tvoří číselný kód od truhlice s pokladem, v níž na úspěšné luštitele čeká voňavé překvapení 🙂 A když jsme u té vůně – určitě nevynechejte návštěvu místní kavárny, asi nejvoňavějšího a nejzenovějšího místa na světě 😀 Ochutnat zde nějaký z místních čajů a lákavých domácích dezertů je doslova nutnost!
Další polévkový tip, který zahřeje v tomto upršeném říjnovém počasí, jsem objevila v loňském Albert magazínu.
20g másla
50g slaniny
1 stroužek česneku
2 karotky
60g mražených fazolek
1,5l vývaru
1 lžíce hladké mouky
5 lžic sterilované kukuřice
190ml zakysané smetany
2 lžíce citronové šťávy
sůl, pepř
Na másle zpěníme slaninu s česnekem a orestujeme. Přidáme karotku nakrájenou na kolečka a fazolky. Opékáme pár minut a poté podlejeme vývarem. Vaříme 15 minut. Nakonec vmícháme mouku rozmíchanou ve studené vodě, prošleháme metličkou a přidáme kukuřici. Necháme ještě 5 minut provařit a ke konci odebereme do misky část tekutiny, ve které rozmícháme zakysanou smetanu s citronovou šťávou. Poté vlejeme zpátky do polévky, osolíme a opepříme. Můžeme podávat posypané čerstvou petrželkou.
Tak je to zase tady… Dny v izolaci, žádné kulturní ani sociální vyžití a místo naději vkládaných v jaro a stoupající teploty jen vidina nekonečné temné zimy. Recept na léčbu aktuálních chmurů bohužel nemám, zato vám opět můžu slíbit nálož nových receptů na dobroty, které si můžete doma uklohnit. Což se bude hodit o to víc, když nám dneska vláda zase zavřela restaurace 😎
1 červená cibule
200g mrkve
200g pórku
40g másla
100g pohanky
60g mražených hub (já dala sušené)
1l zeleninového vývaru
sůl, pepř
Cibuli, mrkev a pórek očistíme. Cibuli nakrájíme na měsíčky, mrkev a pórek na nudličky. V hrnci rozehřejeme máslo a orestujeme na něm pokrájenou zeleninu. Poté přisypeme propláchnutou pohanku a houby. Zalijeme vývarem a přivedeme k varu. Na mírném ohni vaříme asi 20 minut, dokud pohanka nezměkne. Nakonec dochutíme solí, pepřem a můžeme posypat nasekanou čerstvou petrželkou.
Recept na tuto sytou a velice chutnou polévku mám z OnaDnes – ověřené studnice již celé řady receptů zde na blogu 🙂
Uteklo jako blázen, ale užili jsme si ho na maximum. Výlety, koupání, zmrzlinky a setkávání… Po jaru v izolaci jsme se snažili využít každý den smysluplně a naplno.
Víkendy se vždycky nesly ve znamení výletů a nových zážitků. Navštívili jsme třeba Zetor Gallery v Líšni, Náměšť nad Oslavou, naučnou stezku v Soběšicích, Sonnentor v Čejkovicích, prošli se Údolím Bílého potoka, nevynechali jsme ani naše oblíbené letní festivaly „Kamenka Open“ a „Překročme řeku“ a také se s Olim dvakrát svezli historickou mašinkou a jednou parníkem po přehradě. Řada těch zážitků by si i zasloužila samostatný článek, tak třeba se za dlouhých podzimních večerů hecnu O:-)
Návrat k přírodě a ke kořenům :-)… Po letech zase jahodový samosběr ve Slatině, letošní první skromná sklizeň rajčátek na balkoně (O. se mi o ně vzorně staral a zaléval, ale zároveň občas sabotérsky nějaké ještě zelené utrhnul, takže letos jen nějakých trapných 8 kusů 8-). a krmení králíčků u tety na dědině.
Šumava… zlatý hřeb letošního léta a ta nejbáječnější rodinná dovolená s Vlasákama, na kterou doteď všichni vzpomínáme. Parádní počasí, baby-friendly zázemí na Baurově dvoře, pohled do zeleně, který se nikdy neokouká, a tlupa pěti neúnavných dětí 😀
Když teď koukám ven a za okny jen podzim, sychravo a koronavirus, stejně se musím u těch fotek usmívat. Podmínky už teď budou zcela jistě jiné a nedá se s tím nic dělat, ale kéž by se nám podařilo naplnit i ten podzimní pohár zážitků až po okraj 🙂