Vyběhly kočky vikýřem
a noc je barví na zeleno.
Marně jsem hledal nové jméno
pro to, co nazývají snem.
Pro přelud věcí nebo chvil,
jenž skutečnost tvou vždycky přeční
a pak se sotva uskuteční,
abys ho za ni vyměnil.
Pro to, co jenom ševelí
a potrhá se při nárazu,
jak by to bylo z lehkých gázů,
vznášejících se nad čely.
Co nahrne krev do tváří
a o čem přemýšlejí dívky,
sotva se schoulí do přikrývky
a počnou šeptat polštáři.
Pro to, co zříš, když do dlaní
dáš hlavu, co však nezaslechne
tvé ucho, když si někdo vzdechne
jen pokradmu, jen v ústraní.
Pro něčí oči posléze,
které jsem spatřil na madoně.
Vždyť od té doby blouzním pro ně,
koktaje verše o něze.
Bdít, bdít a bdít jen pro bolest,
vždyť usnout nikdo neporučí.
Spí město? Spí. Jez dole hučí,
rýžuje bledé zlato hvězd.
(Jaroslav Seifert)
