Bývalé zlatokopecké městečko Jiufen, schoulené v horách a z druhé strany izolované mořským pobřežím, bylo v japonském koloniálním období historickým centrem a do 30. let minulého století prosperovalo natolik, že si vysloužilo přezdívku „Malá Šanghaj“. Dnes představuje turisticky zajímavou zastávku při cestě po severovýchodním pobřeží.
Nás Jiufen překvapil především příznivými cenami suvenýrů. Nakoupili jsme tu nějaké čaje i směšně levnou dřevěnou sošku Buddhy. Nejlepším výchozím bodem pro nákupy je dlouhá úzká ulice Jishan Street. Naleznete tu spoustu krámků s jídlem, pitím a různými rukodělnými výrobky, čajovny i restaurace.
Bohužel i druhý den v Jiufenu nám propršel, ale aspoň jsem na dovolené využila svou fešnou žlutou pláštěnku, kterou jsem si koupila v Taipei na nočním trhu v Raohe. Nakonec se ukázalo, že zrovna v Jiufenu ten déšť až tolik nevadí, protože jsme stejně většinu času strávili v obchodech, v restauraci a nakonec v chrámě.
Před čtvrtou odpoledne jsme se s Jiufenem rozloučili – čekal nás totiž poměrně dlouhý a náročný přejezd do městečka Hualien, které jsme si zvolili jako výchozí bod pro cestu do národního parku Taroko následující den. Tady získala naše dovolená ty pravé adrenalinové grády… Po východním pobřeží Taiwanu vede směrem na jih de facto jen jedna silnice. Po levé ruce máte hlubokou propast klesající do moře a po pravé skaliska a hory. Když k tomu připočtete úzké horské serpentiny, brzké stmívání, vytrvalý déšť a fakt, že místní řidiči jezdí jako prasata, asi z toho máte taky hrůzu v očích. Kolem šesté večer už jsme byli od Hualienu vzdálení asi jen půl hodiny cesty, když jsme se znenadání dostali do kolony. Okolo bylo několik policajtů, a tak jsme si mysleli, že se možná jen stala nějaká nehoda a za chvíli se auta zase rozjedou. Snažili jsme se s jedním z policistů zapříst rozhovor, abychom zjistili, co se stalo, ale ukázalo se, že ani jeden z cca šesti příslušníků anglicky vůbec neumí :-O. Vytrvale se nám ale snažili něco vysvětlovat a ukazovali při tom sedm prstů na ruce. Jak si to přebrat? Že silnice bude zase průjezdná v sedm večer? Za 7 hodin?? Nebo snad za sedm dní???
Naštěstí žijeme v době moderních technologií, a tak Péťa i policajt vytáhli své chytré telefony a za pomoci gůgl překladače jsme se konečně dozvěděli, že v důsledku deště došlo na silnici k sesuvu půdy a cesta bude volná až zítra v 7 ráno. Byli jsme rádi, že jsme se nakonec tak dobře domluvili 🙂 a hlavně že nás sesuv nezastihl na nějakém horším místě, kde bychom třeba ani neměli možnost auto obrátit. Nedejbože kdyby to spadlo na nás.
Nezbývalo nám nic jiného, než se vrátit zpět do nejbližší vesnice Su’ao Township, kde jsme zastavili u prvního hotýlku, abychom přenocovali a brzy ráno mohli pokračovat v cestě.
V horských serpentinách u Hualienu se poprvé ukázalo, že je to příroda, kdo má tady na Taiwanu vždycky poslední slovo, a my se jí chtě nechtě musíme podřídit. Od té doby už nám bylo jasné, že náš den po dni rozepsaný plán… je prostě jenom plánem 🙂
