Po rakouském Grand Canyonu

Hned na první den jsme si naplánovali docela velkou túru po rakouském přírodním parku Ötscher-Tormäuer, který je pro svou překrásnou krajinu přirovnáván k americkému Grand Canyonu. Jedná se o největší přírodní park Dolního Rakouska. Za výchozí bod jsme si zvolili Erlaufboden, kde se dá pohodlně zaparkovat a rovnou zaplout do přírody. Trasa se dá ale samozřejmě jít z různých stran.

Původně jsme měli v plánu ujít okruh okolo vrcholku Ötscher, nakonec jsme to ale z časových důvodů přehodnotili, abychom se nemuseli vracet za tmy (což se nám stejně tak úplně nepodařilo :D). Cesta kaňonem totiž není zas tak úplně bezpečná – často vede po dřevěných mostech, které nejsou jištěny žádným zábradlím. Pokud vám tedy nedělají dobře výšky, raději moc nekoukejte dolů, kde si cestu klestí říčka Erlauf. Její voda je však tak neuvěřitelně průzračná, že se nedá tou krásou nepokochat (raději z nějakého bezpečnějšího zpevněného místa ;-)).

Přestože ráno v Lunzu bylo ošklivě mlhavé, už po cestě se neuvěřitelně vyčasilo a bylo víc než jisté, že nám bude dopřán další krásný slunečný den.

Naší první větší zastávkou se stal vodopád Lassingfall. Je potřeba sejít (respektive vystoupat) k němu z původní cesty, ale zacházka trvá ani ne hodinu a pokud máte dost času, určitě stojí za vidění. Můžu však prozradit, že na žluté turistické trase vás čekají ještě mnohem hezčí vodopády.

Po další cca hodině chůze narazíte na výletní hostinec Ötscherhias. Ten už byl v tuto roční dobu pochopitelně zavřený, ale aspoň nám nikdo nebránil vytáhnout si naše domácí obložené bagety a na jeho terase nerušeně poobědvat :-).

Cesta nás zavedla až k překrásnému vodopádu Mirafall, který byl skutečným zlatým hřebem naší túry. Na fotce bohužel vůbec nevynikne, ale pohled na něj doslova bere dech. Nachází se přímo vedle turistické stezky, takže můžete dojít až docela blízko k němu a nerušeně se kochat.

Za Mirafallem jsme si spočítali, že přechod okolo Ötscheru už bohužel asi nestíháme. Rozhodli jsme se tedy, že to otočíme a vydáme se zpátky do Erlaufbodenu. Bylo to rozhodně moudré rozhodnutí, protože i tak nás čekala ještě docela dlouhá cesta zpět a bylo víc než jisté, že nás na ní zastihne tma. Naštěstí jsme s sebou měli čelovku, ale ani ta není samospasitelná a nevím jak vy, ale já si v nočních procházkách v kaňonu nijak zvlášť nelibuju. Když jsme před sebou uprostřed hluboké tmy zahlédli červené světýlko, krve by se ve mně nedořezal. Když přijdete blíž a zjistíte, že je to svíčka u pomníčku nějakýho týpka, který se tu zabil, taky vám to zrovna nepřidá 8-). Naštěstí jsme zvládli zpáteční cestu v rekordním tempu a o půl 6 už jsme seděli v bezpečí auta :-). (Ještě jsem si předtím stačila vylovit v říčce červený kámen domů na výstavku.)

Vzhledem k tomu, že ještě nebylo tak pozdě a nacházeli jsme se pouhých pár kilometrů od významného poutního místa Mariazellu, rozhodli jsme se, že se tam zajedeme podívat. Bazilika je skutečně nepřehlédnutelná – dnešní podoba chrámu pochází z doby mohutné přestavby v barokním slohu, která probíhala v letech 1644-1683.

V Mariazellu jsme putování také zakončili – tou dobou už jsme za sebou koneckonců měli dobrých 15km. Pak už nás čekala pouze cesta domů, těstovinový salát na večeři, lahev vína a spoustu dílu HIMYMU :-)…