Václav Hrabě – Blues

„Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa…“
(Zavři oči)

To, co sem dnes hodlám napsat, bude bezpochyby jeden z mých největších blogových výlevů :D…a to proto, že ho věnuji našemu největšímu českému básníkovi. V poslední době už poezii moc nečtu, ale podlehla jsem melancholii pochmurného deštivého večera a vůbec dnů minulých a především náhlé vlně nostalgie, která se mě zmocnila, když jsem v krabici po včerejším stěhování našla dnes ráno obal básnické sbírky s příznačným názvem „Blues“…Má záliba v úryvcích je nyní konfrontována s opravdu složitou situací – jakou báseň, jaký verš vybrat, když jsou všechny tak dokonalé, když se ke všem váže nějaká souvislost a vzpomínka ? Těžko říct, co je v poezii Václava Hraběte tak silného, ale když ji čtu, cítím v sobě euforii, kterou ve mně zcela běžně vyvolává třeba hudba, ale u žádného jiného básníka mě ještě nepotkala v takové míře. Možná je to tím, že Hrabětova tvorba je právě hudbou silně inspirovaná a ovlivněná. V každé básni je něco, co mi mluví přímo z duše, a i témata, která Hrabě vybírá, jsou mi blízká. Velmi často se v jeho básních objevuje motiv noci a svítání, podzimu, jazzu a blues a pochopitelně motiv ze všech nejčastější a nejtypičtější – láska…

„…Pro jednu bláznivou holku, kvůli které jsem se naučil hrát džez, toulat se po nocích, nebýt spokojený, nemít klid…“
(Prolog)

Už si moc dobře nevzpomínám, jak se Václav Hrabě objevil v mém životě. Zato vám můžu alespoň přiblížit, jakým způsobem pronikl do života české beatnické scény. Koncem padesátých let, ve zlaté době Reduty, přišel tento příbramský rodák do Prahy. Nekonformní svět mladých lidí po vlně free jazzu zasáhla na počátku 60. let beat generation . Corso, Ferlinghetti, Kerouac a především Ginsberg ovlivnili mnoho mladých generací a brzy se objevila beatnická poezie i u nás. Hrabětovy verše jsou pro tu dobu nejcharakterističtější…

„…Třaslavý topol
Holý jak věta
Zavřete okna!
Je konec léta…“
(Podzim)

Hrabě ve svých básních vyzdvihuje důležitost smyslových prožitků a prostých radostí ze života. Dává důraz na opravdovost a po vzoru beatniků odmítá jakékoliv životní jistoty, podle známého hesla žije pouze pro dnešek a nemyslí na zítřek. Proto možná ani nepřekvapí způsob, jakým Václav Hrabě odešel z tohoto světa – na sklonku zimy roku 1965 umírá v Praze nešťastnou náhodou na otravu plynem.

„…A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let…“
(Ospalé něžnosti)

Notoricky známou milostnou báseň s názvem „Variace na renesanční téma“ asi není potřeba moc představovat. Zná ji i ten, kdo poezii příliš neholduje, protože byla zhudebněna Vladimírem Mišíkem a jeho skupinou ETC, a tak si myslím, že by tu mezi úryvky neměla chybět…

Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

„…Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem…“
(Ty)

Co dodat na závěr ? Jméno Václava Hraběte se tu na blogu jistě neobjevuje naposled. Jeho literární dílo je kvůli předčasné tragické smrti poněkud skromné a i to málo mám už pevně vtisklé v paměti. Přesto se k jeho básním ráda vracím, ačkoliv nejsem ten typ, co by četl oblíbené knížky pořád dokola. Svou blogovou poctu mé osobní básnické hvězdě 🙂 zakončím dílkem s poměrně příznačným názvem. Hluboce se skláním před autorem následujících řádků, které mi mluví z duše…

Báseň skoro na rozloučenou

Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Můžu tě ztratit
a zase budou rána
plná cigaret
a bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu smutku
Můžu tě ztratit
a zase budou noci
měsíc vlající na obloze bude podobný stínu
tvých rozpuštěných vlasů
nebudu moct spát a budu nenávidět
klasiky

Můžu tě ztratit
a pak snad bude nejvhodnější svést to na dialektiku
Ano
to všechno se může stát
Ale nikdy už neztratím
všechny ty lehkomyslné nevychované a pravdivé
děti naší lásky
všechno co nelze vyhandlovat
v Tuzexu
nabiflovat přes noc
získat protekcí
úsměvem
touhu a odvahu
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod

nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadarmo chleba

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně