Ve vile Tugendhat

A pak že o Vánocích se neplní přání! Mně se v jediném týdnu splnilo už druhé – po koncertě sourozenců Ulrychových to byla včerejší návštěva brněnské vily Tugendhat.

Lístky jsme si rezervovali asi před dvěma měsíci přes internet a i tak to byl docela oříšek – víkendové termíny jsou dlouho dopředu vyprodány, takže jsme nakonec vzali zavděk i všedním dnem. Vzhledem k tomu, že vila prošla rozsáhlou rekonstrukcí a otevřela se veřejnosti teprve letos na jaře, dalo se předpokládat, že zájem bude obrovský, ale něco takového jsem přecejen nečekala.

Termíny jsou rychle vyprodané i z toho důvodu, že jedné skupinové prohlídky se může účastnit maximálně 15 lidí. Důvody jsou ale celkem pochopitelné – vila Tugendhat není žádné muzeum, je to dům. Kdybych byla paní Tugendhatovou, párty pro 15 lidí by mi i v tak velkorysém prostoru přišla až až :D. Navíc pokojíčky v horním vstupním podlaží (ložnice pána a paní domu, jejich dětí a vychovatelky) jsou překvapivě malé, takže jsme měli co dělat, abychom se tam všichni vměstnali.

Nevím honem, kde začít, takže začnu asi tím, co mě nejvíc okouzlilo. Jednak to byl výhled – Tugendhatovi si pro svou vilu nemohli vybrat lepší místo. Z okna měli celé historické centrum Brna jako na dlani. My jsme navíc zažili pohled na město zasypané sněhem, což se v Brně přecejen tak často nepoštěstí. Jak jsem již zmínila, místnosti v horním patře jsou poměrně malé a jednoduše zařízené. I proto musí každého tak okouzlit slavný skleněný pokoj, který naprosto předčil všechny moje představy. Hlavní ideou celého domu je zachování volně plynoucího prostoru, proto zde nenajdete klasické příčky k oddělení jednotlivých částí hlavní obytné zóny domu, ale slavnou oblou stěnu z makasarského ebenu a asi nejslavnější původní dochovaný kousek vily – onyxovou stěnu.

Někteří z vás to možná budou vědět, nicméně pro mě to byl šok :D. Pohřešovaná ebenová stěna byla teprve před dvěma lety objevena v naší menze na právnické fakultě (gestapo stěnu použilo na výzdobu svého baru, který zde měli za války). Dnes už by bylo prakticky nemožné vyrobit repliku, neboť tak mohutné stromy se takřka nevyskytují. Onyxová stěna byla zachráněna podobně zajímavým způsobem – sama prozřetelnost panu Tugendhatovi našeptala, aby ji nechal před svým útěkem do Švýcarska zazdít.

Dalším slavným a zajímavým prvkem této místnosti jsou okna, která se dají spustit dolů, čímž se pokoj propojí se zahradou. Přestože by se v tuto roční dobu stahovat neměla, aby se udržela ve vile konstantní teplota, pan průvodce byl tak hodný a jedno nám na chvilku ukázal „v akci“. Po návštěvě kuchyně a spíže jsme se pak odebrali do suterénu na poslední část prohlídky – technické zázemí vily. I v tomto směru byla vila Tugendhat ve své době unikátní – zejména co se týče důmyslného systému teplovzdušného vytápění a chlazení.

Protože sníh nám nedovolil navštívit rozlehlou zahradu, naše prohlídka končila v suterénu u několika vitrín se zajímavostmi o rodině Tugendhatových a architektovi vily. Ve vile jsme strávili neuvěřitelné dvě hodiny a uteklo to jako voda. Výklad byl opravdu zajímavý a dozvěděla jsem se všechno, co jsem si po přečtení románu Skleněný pokoj přála vědět. Pokud jste vilu ještě nenavštívili, určitě se tam také vypravte. Náročná rekonstrukce vrátila vile Tugendhat její dřívější slávu a lesk. Běžte se o tom přesvědčit na vlastní oči ;-).