Receptů na úpravu hovězího masa už jsem vyzkoušela několik, ale nikdy mě výsledek neuchvátil natolik, abych měla chuť se k receptu ještě někdy vrátit. Tohle je historicky první opravdu povedený výsledek, který nám všem moc chutnal a nestydím se doporučit tento postup dál.
0,5 kg libového hovězího masa
1 lžíce rostlinného oleje
2 lžíce másla
1 nakrájená cibule
2 lžíce hladké mouky
1 lžička soli
čerstvě namletý pepř
1 bobkový list
1 lžička drceného tymiánu
1 lžička majoránky
2 hrnky hovězího vývaru nebo vody
6 středních brambor
3 cibule
4 mrkve
2 petržele
2 plechovky rajčat
1 hrnek (mraženého) hrášku
čerstvě nasekanápetrželka
Maso nakrájíme na kostičky. Ve velké pánvi/hrnci rozpálíme olej se lžící másla a osmažíme kostičky masa. Důležité je, aby se maso zatáhlo. Maso osmahlé dohněda odložíme stranou a do pánve přidáme další lžíci másla, na kterém osmahneme cibulku dozlatova. Pak přidáme hladkou mouku a osmažíme jíšku. Když je jíška světle hnědá, přidáme předem připravené maso, koření a zalijeme vývarem nebo vodou. Promícháme a vaříme na mírném ohni, než maso změkne, asi 1,5 hodiny. Poté přidáme oškrábané brambory překrojené na poloviny, mrkev a petržel na delší proužky a cibule vcelku, jen je lehce nařízneme u kořene do tvaru písmene X. Přidáme také pokrájená sterilovaná rajčata i s omáčkou. Přikryjeme pokličkou a dusíme na mírném ohni, než je zelenina měkká, asi 40 minut. Přidáme hrášek a vaříme posledních 5 minut. Posypeme čerstvě nasekanou petrželkou a podáváme.
Losos je taková oblíbená stálice v našem jídelníčku, která se objevuje na našem stole prakticky každý týden. Peču ho ale stále na ten samý způsob, a tak jsem si řekla, že by bylo fajn vyzkoušet nějaký nový recept – a taky zužitkovat ten kopr ze Zelňáku…
100ml bílého jogurtu (řeckého typu)
2 lžíce (Dijonské) hořčice – já dala pro jistotu obyč, kvůli O.
2 lžíce nasekaného kopru + k podávání
2 lžíce nasekané hladkolisté petrželky
sůl, pepř
filet z lososa
klínky citronu k podávání
Troubu předehřejeme na 200°C. Jogurt smícháme s hořčicí, koprem a petrželkou, dochutíme solí a pepřem. Lososa položíme na plech vyložený pečicím papírem a potřeme ho ochuceným jogurtem. Pečeme asi 15-20 minut. Podáváme ozdobené snítkami kopru a s klínky citronu. Jako přílohu jsme zvolili batátové pyré.
Tento recept mám z mého oblíbeného blogu My cooking diary a protože quinou jsem si v poslední době v našem jídelníčku opravdu zamilovala, ukládám si ho sem, aby neupadl v zapomnění. Vynechala jsem pouze původně použité chilli, aby si se mnou mohl dát oběd i Oli.
500 g nových brambor
400 ml kokosového mléka
400 g cizrny v plechovce
400 g krájených rajčat v plechovce
200 g quinoi
100 g baby špenátu
cca 300 ml vroucí vody
3 stroužky česneku
1 lžička mletého koriandru
1 lžička mletého chilli
1 lžička sušeného chilli
1 lžička mletého zázvoru
2 lžičky mleté kurkumy
sůl a čerstvě mletý pepř
čerstvý koriandr
Omyjeme brambory a dáme je i se slupkou vařit do osolené vody doměkka (cca 30 minut). Poté brambory rozkrojíme napůl a spolu s prolisovaným česnekem a vším kořením je lehce orestujeme ve větším hrnci/pánvi. Přidáme kokosové mléko, rajčata, quinou a zalejeme vroucí vodou. Promícháme, osolíme, opepříme a necháme cca 30 minut vařit (dokud není quinoa hotová). Na posledních 5 minut přidáme do směsi špenát a propláchnutou cizrnu. Jakmile špenát změkne, je hotovo. Podáváme posypané čerstvým koriandrem.
Tolik jsem se těšila, až zase začne výletní sezona a my budeme s Olim vyrážet někam do přírody a poznávat nová místa! A pak přišla karanténa a naše každodenní procházky se smrskly na les, co máme za barákem. Díkybohu za něj! Ale o to víc jsem vyhlížela každý víkend, kdy jsme sbalili batůžky, svačiny, vzali auto a vyrazili pryč z města. Ideálně tam, kde člověk nepotká živou duši, kde jsme mohli sundat roušky a z plných plic se nadechnout jara. Proto dnes přináším shrnutí našich nejhezčích výletů „mimo civilizaci“…
Skatulova cesta
Pohodová půldenní procházka lesní cestou, která začíná na okraji Babic nad Svitavou, je ideální spíš pro sportovní kočárky, ale nakonec jsme ani my s našim Moonem neměli problém. Velký kus cesty Olí i ťapkal sám, házel kamínky, sbíral klacíky a zaujatě poslouchal, jak ťuká datel 🙂 Na Skatulově cestě jsme nepotkali za celou dobu téměř nikoho a zvuky jarem se probouzejícího lesa byly doslova balzám na duši. Až teprve na rozcestí, kde se Skatulova cesta střetává s okruhem Okolo Býčí skály, začal provoz zvolna houstnout. Tam jsme si u krmelce snědli svačinky a vydali se zpátky do Babic 🙂
Údolí Rakoveckého potoka
Tato trasa byla už o poznání frekventovanější, ale zase vedla celou dobu podél vody (potoka Rakovce), což naše dítě, které aktuálně našlo zalíbení v házení kamínků, velmi ocenilo. Tentokrát jsme šli pěšky bez kočáru, čemuž jsme i museli přizpůsobit délku trasy. Vyrazili jsme z Ořešína, údajně nejmenší městské části, která byla k Brnu připojena v roce 1971. Po cestě jsme míjeli několik vodních tůní sloužících jako protipovodňová zařízení. Celá trasa, která končí v Mokré Hoře, má cca 3 km – my měli auto zaparkované v Ořešíně, takže jsme to u jedné z tůní pak otočili a šli opět stejnou cestou zpátky.
Kaprálův mlýn
Tuto procházku hodnotíme jako jeden z vůbec nejhezčích karanténových výletů. Kaprálův mlýn leží v malebném údolí potoka Říčky v nejjižní části Moravského krasu. Jedná se o původně vodní mlýn a zároveň skautskou základnu a středisko ekologické výchovy. K mlýnu se dostanete po asfaltce, která odbočuje z hlavní spojnice Brno – Ochoz asi 1 km před obcí. U silnice se dá bez problémů zaparkovat auto. Dolů do údolí k mlýnu je to také asi 1 km – ze silnice sem vede žlutá turistická značka. Celou cestu to je pěkně z kopečka, takže na zpáteční výšlap si připravte svaly 😉 Od mlýna jsme pak ještě pokračovali překrásnou krajinou k vývěru Říčky, kde se nachází malá jeskyně – a pak stejnou cestou zase zpátky.
Údolí říčky Bobravy
Dalším úžasným překvapením pro nás byl výlet na Bobravu. Bobrava je nevelká říčka o délce pouhých 35 km, která pramení na východním okraji Českomoravské vrchoviny poblíž dálničního odpočívadla Devět křížů. Autem jsme dojeli do Radostic, kde jsme zaparkovali a pěšky se vydali k Radostickému mlýnu a dále pokračovali po cyklostezce podél říčky až k našemu cíli, kterým byl Spálený mlýn a klenutý kamenný most, pocházející údajně z 18. století, který je nejznámějším symbolem bobravského údolí. Na toto krásné a klidné místo se určitě ještě někdy rádi vrátíme.
Zpětně si říkám, že jsme naše jarní víkendy využili opravdu na maximum (možná líp, než kdyby žádné karantény nebylo) a ty klidné procházky v přírodě bychom si měli ordinovat častěji. Co vy? Prozradíte v komentářích nějaká vaše „tajná“ místa mimo civilizaci :-)?
